Knihovna · Paměti paní Rolandové · Paměti paní Rolandové III: Vězení a smrt

VII. Dvě svědectví přátel: zlomek Boscových pamětí a počátek Vzpomínek Sophie Grandchamp (1789–1796)

[Poslední dvě z Perroudových příloh podávají pohled zvenčí: Bosc, nejstarší přítel Rolandových a strážce rukopisů paní Rolandové, líčí svou dráhu za revoluce a osud její dcery; Sophie Grandchamp, přítelkyně z let 1791–1793, vypráví o svém seznámení s paní Rolandovou a o vzestupu Rolanda k ministerskému úřadu.]

XIII. Zlomek Boscových pamětí¹

Má první četba a snad i má nezávislá povaha ze mne v teorii učinily republikána; proto jsem se také tak živě zajímal o americkou revoluci, proto mne vždycky dráždily činy vrchnosti, byly-li, nebo zdály-li se svévolné.

Vyrovnanost mé morálky a poctivost mých zásad mne nutily bědovat nad zkažeností dvora, šlechty, duchovenstva a finančníků. Přál jsem si politické zlepšení a svá přání jsem v tom ohledu nikdy neskrýval; protože jsem je však vyslovoval se vší možnou taktností, s ohledem na lidi, v jejichž společnosti jsem se právě nacházel, málokdy někoho pohoršila.

Roku 1789 bylo třeba vyslovit se důrazněji; učinil jsem to, a odtud výčitky a roztržky. Aniž jsem to chtěl, vzdálil jsem se lidem, které jsem léta miloval, a sblížil se s lidmi, s nimiž bych snad jinak nikdy nepřišel do styku. Srdce se mi mnohokrát rvalo; ale protože jsem roztržku nikdy nezačínal a o věcech i té největší důležitosti jsem spíš rozmlouval, než se přel, skládal jsem své strasti k nohám oltáře vlasti a šel jsem rovnou svou cestou.

Stýkal jsem se s mnoha učenci, a dokonce i se spisovateli, kteří přijali svobodomyslné názory, a tak jsem se přirozeně stal účastníkem schůzek, na nichž se jednalo o politice, a upřímnost mých úmyslů tam byla oceňována. Na těchto schůzkách jsem se seznámil s většinou poslanců, kteří hájili věc svobody a měli nějaké nadání, především s girondisty. Společnost přátel ústavy, později zvaná jakobínská, mne přijala mezi sebe hned od svého vzniku.² Byl jsem jí užitečný pro věc, kterou jsem přijal za svou, nikoli na tribuně, na niž jsem se necítil dost silný, ale v korespondenčním výboru, jehož jsem byl členem až do 31. května. V tomto výboru jsem spolu s girondisty, brissotinci a rolandisty, někdy s úspěchem, bojoval proti rozvratníkům, Robespierrovi, Dantonovi a dalším. Z víc než tisíce dopisů, které jsem koncipoval, by se nejspíš nenašel jediný, k němuž bych se nemohl přiznat i dnes, kdy mi události otevřely oči o tolika pletichách a pletichářích, neboť můj cíl byl čistý a mé prostředky vždy schvalovala morálka. Osobní prospěch mne ani na okamžik nesvedl z cesty. Měl-li jsem větší vliv než mnozí jiní, bylo to proto, že jsem byl vážen a že jsem se nikdy nevyhýbal práci. Tato politická zaměstnání mne odváděla od mých vědeckých zájmů, ale nepohltila je. Doma jsem se po ránu dál zabýval výhradně přírodopisem, fyzikou, chemií a tak dále. Večer jsem někdy chodil do Jardin des Plantes nebo do soukromých přírodovědných kabinetů; neděle a svátky jsem, bylo-li pěkně, věnoval vycházkám do okolí Paříže, a když bylo nevlídno, nevycházel jsem z domu. Povšimněte si, že jsem i nadále vstával ve čtyři hodiny ráno a neztratil jsem ani chvilku.

Mezitím jeden zákon zreorganizoval poštovní správu; pan d'Ogny, můj příznivec, u něhož jsem už nebyl tak dobře zapsán jako dřív, z ní byl vyloučen, a ti, kdo zůstali, mi snížili plat z 5000 na 4000 franků a postavili mne pod jednoho mladšího kolegu, který se nemohl vykázat žádnými zásluhami. Protože jsem v tom musel poznat trest za své názory, nestěžoval jsem si, ačkoli velký vliv, jímž jsem se těšil u nejpřednějších poslanců, mne opravňoval věřit, že bych mohl žádat s nadějí na úspěch. O několik měsíců později byli Roland, Clavière a Servan, moji dávní přátelé, zejména ten první, povoláni do ministerstva³ a brzy poznali, jak poštovní správa brzdí uplatňování ústavy, a vymohli její odvolání. Radili se se mnou, koho do ní nově povolat, a já jsem označil nejschopnější, nejpoctivější a mým zásadám nejvíc nakloněné vedoucí úředníky. Sám jsem mezi nimi nutně musel být. Úřadu jsem se ujal 11. května 1792. Byl jsem tehdy u pošt už osmnáct let, a musel jsem tedy jejich vyšší organizaci obstojně znát. Nesmírné množství každodenní práce, jež funkce správce vyžadovala, mi nebránilo věnovat skoro každé ráno pár chvil přírodopisu a pokračovat ve své korespondenci; ale brzy vypukla válka, rozvrat se šířil, a když úsilí girondistů zastavit revoluční bystřinu vyšlo naprázdno, začal jsem ztrácet naději a byl jsem nešťastný, i když jsem nepozbyl nic ze své energie.

Spravoval jsem v obecném zájmu a podle zásad přísné spravedlnosti. Vyhýbal jsem se setkání s provinilci, ale žádná protekce mi nebránila je potrestat, byli-li udáni, neboť poštovní služba spočívá na důvěře veřejnosti. Protože mne kolegové pověřili záležitostmi vyšší správy, stýkal jsem se denně s ministry, s výbory Shromáždění a s ostatními úřady. Nesmírné množství práce mi nebránilo alespoň jednou týdně, pokaždé v jinou hodinu, obejít všechny kanceláře, abych udržoval pracovní ruch. Každý druhý den jsme zasedali, abychom vyslechli zprávy generálního tajemníka a podepsali své dopisy, jichž bývalo někdy tři až čtyři tisíce, neboť jsme měli pod sebou dvaadvacet tisíc lidí a často jsme rozesílali oběžníky ředitelům pošt, dostavníkových podniků a poštmistrům. Navrhl jsem a dal postavit rychlý poštovní vůz, který jsme vyzkoušeli, ale o jehož dalším užívání jsem se už nedozvěděl.

Mezitím bylo vlastenecké ministerstvo propuštěno; to, které po něm nastoupilo, se pokusilo poštovní správu sesadit, ale zabránil tomu dekret Konventu.⁴ Toto ministerstvo bylo po 10. srpnu 1792 povoláno zpět; ale rozvrat společnosti dospěl už tak daleko, že nemohlo pro obnovu pořádku vykonat nic užitečného. Servan podal demisi; Clavière a Roland, protože nechtěli schválit záměr krále popravit, podali také svou⁵ a brzy byli psanci. Prvního zatkli a odvedli do Conciergerie, kam jsem ho chodil navštěvovat pod titulem správce věznic a kde jsem dozorci dal pokyny ke zlepšení hygieny. Druhý se skrýval nejprve v Paříži, potom v Meudonu, pak v poustevně Sainte-Radegonde v montmorencyském lese, kterou jsem krátce předtím koupil pro svého přítele […], tehdy zajatce Rakušanů, a konečně u slečen Malortie v Rouenu.⁶

Jeho žena však byla zatčena; nás, mne i mé kolegy, zanedlouho sesadili a nahradili ctižádostivci bez špetky jemnocitu, kteří byli nejprve odpůrci zásad revoluce, pak se dali přijmout k jakobínům a tam své demagogické běsnění ještě přeháněli. Ve funkci jsem skončil 14. září 1793 a týž večer jsem se uchýlil do už zmíněné poustevny Sainte-Radegonde.

Zapomněl jsem říci, že jsem byl první obětí proslulého 31. května. Toho dne se totiž už od pěti hodin ráno zmocnili poštovní správy s početnou ozbrojenou mocí sikáriové pařížské Komuny, v jejichž čele stál Roussillon,⁷ a šli mne hledat do mého bytu v rue des Prouvaires, který Roussillon dobře znal, protože tam často chodíval. Protože jsem spal v budově dostavníkové správy (Messageries), nenašli mě, a bez jakýchkoli formalit mi zapečetili dveře. Za několik okamžiků jsem byl zatčen a stal se svědkem prvního porušení listovního tajemství od té doby, co jsem byl správcem – porušování, které od té doby nepřestalo a děje se každý den. Mluvilo se o tom, že mne pošlou do vězení (říkám „mne“, protože jsem byl jediný známý, jediný, koho strůjci tohoto hnutí neměli v lásce), když vtom přišel oddíl stráže Shromáždění s jedním poslancem a oznámil nám dekret, podle něhož jsme se měli neprodleně dostavit k zábradlí Konventu a podat zprávu o tom, co se právě stalo v poštovním paláci. Byli jsme tedy svědky onoho neblahého zasedání, na němž se moc národa podřídila moci pařížské Komuny;⁸ ale k výpovědi jsme předvoláni nebyli, protože se tomu Hora vzepřela. Mluvit jsem měl já a s kolegy jsme se dohodli, že nebudu nic šetřit. Po zasedání jsem šel přespat k jednomu příteli; ale když jsem druhého dne viděl, že mne nikdo nehledá, vrátil jsem se do dostavníkové správy, kterou jsem měl zvlášť na starosti, a na poštu jsem už chodil jen na schůze, kde byla má přítomnost nezbytná.

Po příjezdu do Sainte-Radegonde jsem se postaral, abych se ukázal ve všech okolních obcích, kde mne dobře znali a měli rádi, a všude jsem vykládal, že jsem si už odsloužil svou dobu u poštovní správy a že jsem přišel z úsporných důvodů žít na svém statku, dokud mne nepovolají k jiným úkolům; tento důvod se všude zdál přijatelný, zvlášť když jsem ho podepřel trochou štědrosti a [slovo nečitelné] veskrze vlasteneckým a ke všem vlídným. Oblékal jsem se jako sansculot, pracoval jsem na poli, v lese a tak dále a sám jsem si vařil, takže mne všichni vychvalovali. Opřen o dobré mínění sousedů a zapomenut pařížskými anarchisty, mohl jsem nakrátko poskytnout útočiště nešťastným psancům. O Rolandovi, kterého jsem tam zavedl ještě za své správcovské služby u pošt, jsem se už zmínil. Uvedu ještě Réveillèra-Lépeaux a Masuyera, oba proskribované poslance; ten druhý byl zatčen při návratu do Paříže a hned nazítří poslán na popraviště.⁹

Skoro každý týden jsem zajížděl do Paříže, abych se dozvěděl, jak se věci mají, a abych utěšil přátele ve vězení či v ústraní. Nejčastěji jsem přespával u poslance Creuzé-Latouche,¹⁰ jehož ženě jsem svěřil Rolandovu dceru, tehdy třináctiletou, hned v den, kdy zatkli její matku.

V té době stoupali moji přátelé na popraviště den co den. Prvním byl Gorsas. Mezi dvaadvaceti obětovanými poslanci bylo dvanáct, s nimiž jsem byl zvlášť spřátelen.¹¹ Pak přišla paní Rolandová. Nečetl jsem jediné noviny, nad nimiž bych nemusel plakat. Několika bezprostředním nebezpečím jsem unikl díky své chladnokrevnosti a hbitosti nebo šťastnou náhodou, jako toho dne, kdy mne zadržel jeden strážní oddíl a pokládal mne za podezřelého; zachránil mne jeden z jeho mužů, kterého jsem vůbec neznal – nazval mne svým přítelem a za mne se zaručil. Ostatní dny jsem věnoval přírodopisu, ruční práci a lovu. Protože jsem nemohl nahradit knihy, které mi chyběly, pustil jsem se do popisu všech pavouků v lese, doprovázeného vyobrazeními, neboť to byla nejméně prozkoumaná oblast. Od uveřejnění této práce, dotažené už téměř na sto druhů, jsem upustil, když se do podobné pustil Walckenaer. Často mne navštěvovaly početné a skvělé společnosti z okolních vesnic, jimž jsem mohl nabídnout mléko.

Potraviny mi nikdy nechyběly, protože jsem se zásobil dvěma pytli mouky a zahrada i drůbežárna byly dostatečně zásobeny. Ostatně když jsem byl sám, jedl jsem jen jedno jídlo, a to jen ráno a večer.

Po pádu Robespierra

Konečně mi pád Robespierra, s nímž jsem se týden předtím srazil nos k nosu ve vinicích u Puteaux – při tom setkání jsem ho slyšel říkat, že mne měl za mrtvého –, vrátil svobodu ukazovat se bez obav v Paříži. Nejprve jsem žádal o sejmutí pečetí z dveří svého bytu, čehož jsem však dosáhl teprve o šest měsíců později; pak jsem se dal jmenovat poručníkem Rolandovy dcery, kterou jsem umístil v penzionátu, abych mohl žádat o vydání majetku jejího otce a matky. Potom jsem se svým synem podnikl asi dvouměsíční pěší cestu k příbuzným do okolí Saint-Gobainu a vrátil jsem se přes Amiens, Abbeville, Eu, Dieppe, Rouen a Mantes, samá města, kde jsem měl přátele¹² a kde jsem se zdržel kratší či delší dobu.

Po návratu, tedy v germinalu roku III, jsem se zabýval tiskem Pamětí paní Rolandové, které svěřila mému přátelství několik dní před svou smrtí; tyto Paměti měly obrovský úspěch, přestože k nim byl použit špatný papír a špatná tiskařská čerň, protože lepší se sehnat nedaly. Můj přítel Louvet jich prodal 12 000 výtisků, které nevynesly skoro nic nad vynaložené náklady, neboť asignáty den ze dne ztrácely hodnotu.¹³ Za těmito Paměťmi jsem dal vytisknout svou korespondenci s touto nešťastnou přítelkyní, korespondenci, která může přispět k tomu, aby mne lidé poznali. Několik osob se pro mou důvěrnou známost s ní domnívalo, že nás pojilo srdce; ale nikdy ve mně nevzbudila touhu ji vlastnit.

Protože poměrně značná částka, kterou jsem si ušetřil, byla zčásti v asignátech, jež den ze dne ztrácely hodnotu, a protože jsem ji vynaložil nejen na sebe a na Rolandovu dceru, tehdy bez jakýchkoli prostředků, ale i na mnoho přátel, kteří se ocitli v nouzi z týchž příčin jako já, byl jsem nucen hledat si nějaké užitečné zaměstnání. Výbor Shromáždění pro veřejné vyučování, kde jsem měl přátele, mne 24. floréalu roku IV jmenoval do Umělecké komise,¹⁴ což mi mělo vynášet 5 franků za každý den zasedání, ale nevyneslo mi nic, protože jsem musel s Rolandovou dcerou odjet do Beaujolais, abych ji uvedl do skutečného držení rodinného majetku a po návratu zařídil jeho správu.

Od té doby, co jsem se mohl ukazovat ve společnosti, jsem se s touto mladou osobou, kterou jsem pokládal za svou dceru a která mi projevovala všemožnou vděčnost, stýkal častěji a déle. Její laskání, její krása, tehdy velmi zářivá (bylo jí patnáct let), zapůsobily na mé smysly a já se do ní šíleně zamiloval.

Zdálo se, že můj žár plně opětuje, a ustavičně mne prosila, abych si ji vzal; ale byla o polovinu mladší než já, ale byla na mně závislá, ale byla bohatší než já; veřejné mínění, jež jsem se vždy tolik snažil respektovat, mohlo ve mně vidět svůdce. Proto jsem náš sňatek odkládal, a tyto odklady nakonec její srdce ochladily; přispěla k tomu ještě jedna služebná, která se stala mou nepřítelkyní, protože jsem proti její vůli trval na tom, aby poslala sousedovi darem pár pěkných plodů ze zahrady Rolandova venkovského statku.¹⁵ Zatímco jsem byl s ní na venkově, Zákonodárné shromáždění znovu uspořádalo poštovní správu a povolalo mne do ní spolu s jedním z mých dřívějších kolegů; dalo nám však za nové kolegy ty, kdo nastoupili po nás, lidi, jimiž jsem se netajil nejhlubším opovržením.¹⁶

Odpověděl jsem tedy v tom smyslu, ale přitom jsem neodmítl, protože jsem doufal, že nová vláda, která se měla ustavit, snad vyslechne mé připomínky a sestaví tuto správu důstojněji.

Skutečně, brzy po mém návratu do Paříže bylo jmenováno Direktorium; prvním, jehož jméno vyšlo z volební urny, byl Réveillère-Lépeaux, kterého jsem pomohl zachránit před popravištěm. Když jeho snaha přimět kolegy, aby přijali mé návrhy, nebyla úspěšná, vytrval jsem a byl jsem celý rok veden na seznamu správců pošt, aniž jsem se ve správě objevil a aniž jsem pobíral plat, ačkoli jsem ho velmi potřeboval.

Právě tehdy se změna Eudořina vztahu ke mně projevila zřetelněji a já jsem se kvůli ní začal trápit. Chtěl jsem učinit rázný krok: rozloučil jsem se s ní a poslal ji do Rouenu ke slečnám Malortie, přítelkyním jejího otce, které ho skrývaly až do předvečera jeho smrti. Tímto opatřením jsem její srdce odcizil definitivně a nezbývalo mi než hledat rozptýlení ve svém neblahém postavení na nějaké velké cestě. Vypravil jsem se tedy se synem na vlastní náklady do Bordeaux, avšak s ujištěním, že budu při první příležitosti jmenován francouzským konzulem, abych se odtud nalodil do Charlestonu v Severní Americe, kde jsem znal botanika Michauxe¹⁷ a kde jsem doufal v hojná pozorování a sběr mnoha přírodnin. Cesta do Bordeaux, kterou jsem vykonal pěšky, mi začala vracet trochu klidu do srdce, a každým dnem se to lepšilo, takže neklid, v němž jsem žil přes rok, vystřídala mírná melancholie. Před odjezdem jsem předal poručenství nad Rolandovou dcerou panu Champagneuxovi, který byl Rolandovým přítelem. Vzal si ji k sobě a zanedlouho ji provdal za svého syna.¹⁸ Když jsem ji po třech letech znovu uviděl, byla zohyzděná neštovicemi a dvěma porody, a jestliže na mne tehdy učinila bolestný dojem, pramenil celý jen ze vzpomínek. Od té doby mi přestala psát a o ní vím jen z doslechu. Její jmění, beztak velmi skrovné, se špatným hospodařením zmenšilo a nejjistější částí jejích příjmů je místo s 3000 franky, které má její manžel u nepřímých daní (Droits réunis).

(Dnes jsme opět přáteli a často se vídáme.)¹⁹

XIV. Vzpomínky Sophie Grandchamp²⁰

[Rukopis těchto Vzpomínek je uložen mezi Rolandovými papíry; Perroud je uveřejnil v časopise La Révolution française v červenci a srpnu 1899.]

Několik osob si přálo poznat podrobně příběh mého důvěrného přátelství s paní Rolandovou, a tak jsem z jednoho díla, kde je vylíčen obšírněji, vybrala to, co jsem podle svého soudu mohla sdělit, aniž bych porušila zákony, jež mi ukládá přátelství.

Jeden učenec z mých přátel mi už dlouho vyprávěl o panu a paní Rolandových, s nimiž ho pojilo dvanáctileté přátelství.²¹ Jeho shovívavost ke mně ho vedla k přesvědčení, že si zasloužím sdílet pouta, která je spojovala srdcem, duchem i názory. Chvála, kterou pěl na manželovu učenost a na nadání a půvab jeho ženy, ve mně budila opravdovou lítost, že nemám naději je poznat. Byli usazeni v Lyonsku a nic je zřejmě nemělo přivést do Paříže.

Počátkem února 1791 ke mně přichází celý rozradostněný a oznamuje mi, že Roland, jmenovaný zástupcem obchodní komory,²² ho prosí, aby mu najal byt, a že právě jeden vybral, v hotelu Britannique v rue Guénégaud, nedaleko mého bydliště. – Kdo by uvěřil, že mi tato zpráva, která mne měla těšit jistotou, že se můj přítel postará o naše seznámení, způsobila jakousi tíseň, kterou dodnes nedovedu vysvětlit? Bála se má ješitnost příliš velké méněcennosti? Znepokojovalo se mé přátelství srovnáním, které mělo nastat? Nevím; ale když jsem viděla, že B…, který od nich téměř nevycházel, mi o nich ode dne jejich příjezdu mluví jen zřídka a na naše seznámení už nemyslí, ulevilo se mi, i když mne to překvapilo. Kolem poloviny srpna ke mně náhle vtrhne a živě se mne ptá, jestli chci jít k jakobínům, kam doprovází své přátele. Dotčena jeho chováním, chtěla jsem odmítnout; zvítězila zvědavost; nemohla jsem ji odložit na později, protože Roland měl co nevidět odjet. Uvede mne dovnitř a obrátí se k paní Rolandové: „Tady vám,“ povídá, „představuji Athéňanku, Sparťanko.“ Takový úvod ve velké společnosti mne vyvedl z míry natolik, že jsem vlasti, kterou mi přisoudil, nedělala valnou čest. Jen stěží bych popsala dojem, jaký jsem pocítila. Dosud vidím tu slavnou ženu, jak sedí u stolku v jezdeckém šatu, černé vlasy nakrátko ostříhané jako žokej, s živou pletí a s očima pronikavýma a zároveň něžnýma. Přijala mne vlídně; ale protože jsme museli jít dál, nemohly jsme spolu promluvit. Seděla jsem vedle ní a zasedání jsem věnovala málo pozornosti; myslela jsem jen na to, abych se na ni dívala a naslouchala jí. Vyjadřovala se s čistotou, s vybraností výrazů a s energií, jež ještě víc vynikaly stříbrným zvukem jejího hlasu. Rozešla jsem se s ní v jedenáct hodin, zasněná a neklidná; její odjezd mi působil opravdový žal; litovala jsem, že jsem ji poznala, protože jsem si přála vídat ji stále. Dvakrát jsem ji šla navštívit a nezastihla ji; potřetí mám víc štěstí. Běžím k ní, říkám jí něžná slova, která mi vnuká srdce; vidím, že je v rozpacích, strojená; už to není táž žena. Uražena takovým přijetím, hledám rozptýlení; společnost mi k tomu poskytne dost příležitostí; pak si prohlížím manžela, kterého jsem předtím sotva zahlédla. Byl to muž nadprůměrné postavy, hubený, s jemnou, duchaplnou tváří, v níž se zračila strohost, jízlivost a pohrdání. Přiznávám, že jsem nebyla naladěna posuzovat ho příznivě; odešla jsem proto tak nespokojená, že jsem si umínila už tam nechodit. Myslela jsem, že už odjeli, když tu jednoho rána vidím vstoupit paní Rolandovou samotnou. Vrhne se mi kolem krku, obejme mne: „Jistě jste mne odsoudila,“ říká s okouzlující živostí, „vím, že všechno svědčí proti mně; nemohla jsem se vysvětlit. Tohle je první chvíle, kterou mám pro sebe; přicházím se ospravedlnit, dát se vám poznat; naše duše si rozumějí, musíme se mít rády.“ Hodiny, které se mnou strávila, byly rozkošné. „Proč nás B… neseznámil už za těch pět měsíců, co jsem tady?“ říkala. „Důvěra by byla navázána; mohly bychom si čile dopisovat a zmírnit tak odloučení; ale já za tři dny odjíždím… Nuže, vy mlčíte? – Lítost, kterou člověk skrývá, madam, není o nic menší. – Mám-li to štěstí, že ji ve vás budím, je snadný způsob, jak mne o tom přesvědčit: já zůstat nemohu, pojeďte tedy se mnou. Cesta je příjemná, kraj zajímavý, můj venkovský statek malebný; důvěrnost přijde sama. Kdo ví, co přinesou okolnosti? Stačí jen získat čas.“ Ten plán mne ohromil. Viděla jsem ji potřetí, poprvé jsme spolu mluvily volně, a místo abych tu nabídku odmítla, spokojila jsem se s tím, že jsem uváděla překážky. „Nechte mne je odstranit, to beru na sebe. – A váš manžel? – To je to nejtěžší. Nevadí, pošlu vám ho zítra dobře naladěného, zbytek už obstaráte sama; za námi může přijet až za tři týdny; budu mít čas vám vyložit jeho povahu.“ Pokládala jsem ten návrh za plod oněch prchavých vzletů horoucí obrazotvornosti, které rychle vyprchají. Byla jsem tedy velmi překvapena, když přišel Roland, vlídný, velmi úslužný, a projevil přání pěstovat naši známost a lépe poznat ženu, o níž mu jeho přítel mluvil v tak příznivém světle. Naléhá, prosí, až mne konečně přiměje, abych slíbila, že je doprovodím. Jeho zásady přísné ctnosti, jejichž pečeť nesl celý jeho zjev, ve mně budily touhu získat jeho uznání; začala jsem věřit, že ta cesta nemusí být jen chiméra; přála jsem si ji; jiná pouta mne však držela, a doufala jsem, že v předvečer odjezdu se v dostavníku nenajde místo. A opravdu, paní Rolandová ke mně přibíhá a zarmouceně mi oznamuje, že vůz je obsazen; zapřísahá mne, abych počkala na jejího manžela; odmítám, s úlevou, že se mohu vyvázat ze svého neuváženého slibu. Chodila rychlými kroky po mém pokoji a zdála se velmi rozrušená. Najednou se zastaví a zvolá: „Jak to, že mne nenapadlo tohle východisko? Moje komorná má místo na zadním sedadle; pár dní se bez ní obejdu. Odjedeme dnes večer. V osm přijdeš na večeři, přítelkyně moje; v deset tě odvezu. Sbohem, nemám chvilku nazbyt.“ Vyklouzne ze dveří a nechá mne omámenou svou horlivostí i rozpaky, v nichž jsem se ocitla.

Obě rozvážné, opatrné, obě ve věku, který naši lehkomyslnost nemohl ospravedlnit, nikdy jsme nepochopily, jak jsme se tehdy mohly tak zachovat. Cestou k ní jsem byla velmi smutná; ale sotva jsem seděla ve voze, převaha, kterou už nade mnou nabývala, brzy oslabila všechny ostatní dojmy.

Na Clos de La Platière a v Lyonu (září–říjen 1791)

Cesta byla rozkošná; část nocí strávila tím, že mi vyprávěla o svém vztahu k manželovi, o své domácnosti, o svých známostech, o svém způsobu života. Dojata upřímností, s níž mi tyto podrobnosti svěřovala, přemýšlela jsem už, jak ji učinit šťastnější; mé štěstí začínalo záviset na jejím. Vystoupily jsme ve Villefranche u staršího bratra, v jehož domě bydleli.²³ Byl to úctyhodný duchovní, poněkud zatížený předsudky svého stavu a práva prvorozenství, jinak však muž vybraných způsobů a velmi příjemný společník. Přijetí, jehož se mi u něho dostalo, mne přimělo prolévat upřímné slzy nad jeho tragickým koncem; byl gilotinován jako bratr nešťastného Rolanda.²⁴

Po několika dnech jsme se odebraly na Clos de La Platière, dvě míle od města.²⁵ Na tom venkovském místě, v té hluboké samotě, jsem poznala cenu obcování s nejpůvabnější z žen. Den se mi rodil i končil, aniž bych měla přání, jež by jí byla cizí; sdílela jsem její zaměstnání, její venkovské starosti, její návštěvy v chatrčích chudých. Čas utíkal tak rychle, až nás to děsilo. Večer jsme chodívaly po stráních a pozorovaly hory Bresse, korunované Mont Blankem.²⁶ Ten velkolepý, majestátní obraz rozšiřoval naše bytí, povznášel naše myšlenky k Tvůrci přírody; zahloubány jsme často setrvávaly v posvátném tichu, abychom se pak oddaly výlevům, které důvěra, přátelství a souznění činily tak sladkými. V noci mi drahá podoba přicházela vyčítat mou hříšnou bezstarostnost a zneklidňovala můj spánek; bilo sedm hodin, má přítelkyně vcházela do mého pokoje a všechno mizelo jako sen.

Příjezd Rolanda tuto sladkou existenci narušil. Měl rád, když se lidé zabývali jím a jeho pracemi. Zeptal se, jestli je znám, projevil nelibost, že mi je jeho žena nedala, a pospíšil si mi je přinést, čímž mi uložil nebezpečnou povinnost vyslovit svůj názor. Tentokrát jsem se z toho vyvlékla docela šťastně a jisté znalosti přírodopisu, umění a řemesel mi dokonce vynesly vyznamenání, které se mi stalo velmi obtížným, protože mi skoro celé dopoledne vykládal o svých dílech a plánech. Řekl mi, že má v úmyslu usadit se natrvalo na svém statku, a prosil mne, abych rozptýlila nechuť, kterou k tomu má přítelkyně projevovala, protože jeho rozhodnutí je neotřesitelné.²⁷ Mým úmyslem to jistě nebylo, ale předstírala jsem, že s jeho názory souhlasím, abych ho přivedla k plánu, který jsem chystala.

Chtěla jsem té cesty využít k prohlídce lyonských starožitností; byl to ostatně způsob, jak být znovu s přítelkyní, protože pan Roland musel kvůli svým záležitostem zůstat na Clos. Co nedokázala zničit nevědomost, války a osmnáct století, zmizelo o šest měsíců později²⁸ pod zuřivostí revoluční armády; zdálo se, jako bych těmto vznešeným troskám přicházela vzdát poslední poctu…

Má přítelkyně bydlela na nábřeží Rhôny u náměstí Bellecour. Ten krásný veletok, lemovaný z jedné strany stromořadím Brotteaux, za nímž se prostírají širé roviny Dauphiné, z druhé strany nábřežím Perrache a pahorky stoupajícími do amfiteátru, patří k vyhlídkám, které na mne nejvíc zapůsobily. Sedávaly jsme na návrších Fourvière a představovaly si, že vidíme řeckou kolonii, vyhnanou z Languedocu Fókajci, jak pluje proti proudu Rhôny…²⁹

Roland naléhal, abychom se vrátily, a my jsme se snažily návrat oddálit. „Jak budu k politování!“ říkala mi přítelkyně. „Práce, které se věnuji, mne otravuje a vyčerpává. Napříště odloučená na venkově, nebudu mít žádné rozptýlení, jež by přerušilo smutnou jednotvárnost mého života a zmírnilo tajná trápení. Kdybych tě jen mohla přimět, abys strávila život u mne! Cítím, že pak bych mohla snášet oběti, které se ode mne žádají.“

Milovala jsem ji něžně; ale ten návrh mi dal pocítit, že mám pouta ještě dražší; rozplašil dokonce iluzi, která mne na La Platière provázela, a ukázal mi, jak se věci proměňují podle nálady, v níž na ně hledíme. Poprvé jsem si všimla, že půda je vyprahlá a kamenitá. Blížící se zima halila hory temným, pochmurným závojem, který mne rmoutil; procházky po těch kamenitých stezkách mne už netěšily; dům se mi zjevil takový, jaký byl: ošklivý a nepohodlný; a přece jsem nic z toho za svého prvního pobytu neviděla. Paní Rolandová se mne zeptala, proč odmítám a proč jsem tak rozrušená; řekla jsem jí to upřímně. „Tak se tedy rozejdeme, a rozejdeme se navždy,“ řekla a zaplakala.

„Ne, to tedy ne,“ odpověděla jsem, „já jsem šla za tebou; teď musíš přijet ty ke mně do Tours a Roland se musí usadit v Paříži. – Nikdy k tomu nesvolí. – Uvidíme; nech mne využít těch čtrnácti dní, které mi zbývají; naučí tě mne poznat.“ Rolandova naprostá důvěra mne zasvětila do jeho postavení a poskytla mi prostředky, jak dosáhnout svého cíle. Jeho zájmy totiž vyžadovaly, aby byl v Paříži. Tím, že jsem mu své postřehy předkládala v nejrůznějších podobách, které ho mohly přesvědčit, podařilo se mi ho zviklat a přimět ho aspoň k cestě; víc jsem zatím nechtěla; ale jeden na pohled velmi lichotivý projev jeho úcty a vážnosti mne málem připravil o plody všeho mého úsilí. Právě dokončil heslo Kožešnictví pro Encyklopedii.³⁰

Prosil mne, abych ten rukopis přečetla a své poznámky napsala na okraj, zatímco se na krátko zdrží v Lyonu. „Jsme ztraceny,“ řekla mi přítelkyně, „ten rukopis znám nazpaměť. Tvé poznámky, byť odůvodněné, byť zmírněné, Rolanda nenávratně podráždí. – Nuže, žádné dělat nebudu. – Mlčení by bylo stejně nebezpečné; můj muž by ho přičetl neschopnosti, a takové mínění by zmařilo naše plány.“ Vložila jsem tedy do svých poznámek všechnu možnou opatrnost a přečetla jsem je přítelkyni; schválila je, ale já jsem se přesto tolik bála předat je Rolandovi, že jsem nechtěla čekat na jeho návrat a na dobu, kdy jsme se měly vrátit spolu; odjela jsem sama, velmi znepokojena, co se stane s citem, který mi byl tak drahý.

Zase v Paříži (prosinec 1791 – březen 1792)

Po důvěrnosti, jaká mezi námi panovala, mne překvapila strojenost a chlad, které jsem, jak se mi zdálo, pozorovala v dopisech paní Rolandové. Našla jsem v nich duchaplnost. Duchaplnost – vůči někomu, koho prý milujeme, nad jehož odjezdem jsme plakaly, s kým toužíme se shledat, kdo se chystá všechno podniknout pro naše štěstí! Dostavily se opožděné úvahy; litovala jsem, že ji lákám k sobě; hledala jsem nějakou přijatelnou překážku, když mi oznámila svůj odjezd z Lyonu.³¹ Melancholický tón jejího dopisu mne dojal a přiměl mne k myšlence, že ji posuzuji špatně; psala mi, že její muž se velmi urazil tím, co nazýval mými kritikami (hesla Kožešnictví, které právě dokončil pro Encyklopedii); že má přítomnost jistě rozptýlí tento lehký mráček; že nicméně počítá s tím, že jim v témže hotelu zamluvím malý byt, najdu penzionát pro její dceru a dám jim připravit večeři.

Po celou dobu jejich cesty jsem byla ustavičně rozrušená; hned jsem počítala den a hodinu, kdy ji přivinu k srdci, hned jsem si přála, aby je zadržela nějaká nepředvídaná událost a navždy nás rozdělila; ohlašovala mi snad předtucha, že si přivodím nová trápení a že je vystavím vražednému ostří, jemuž by ve svém ústraní snad byli unikli?

Z kanceláře dostavníků dostávám lístek, v němž mne prosí, abych při jejich příjezdu nechodila, protože její muž a dcera potřebují klid. Tato rána mne zdrtila. Už několik dní jsem se nezabývala ničím jiným než jimi, a ne mne si přejí obejmout jako první! Jsem navíc, odstrkují mne! Hrdost mi radila počkat, až přijdou oni ke mně; cit zvítězil. Jdu za nimi.

Roland seděl v koutě u krbu a četl; oslovím ho s důvěrností, jaká mezi námi byla obvyklá; odpoví mi jako člověk, který si sotva vzpomíná na známost, v níž nemá chuť pokračovat, a vrátí se ke své knize. Zaraženě přistoupím k přítelkyni a obejmu ji, aniž se odvážím promluvit; oči měla zarudlé, hlas se jí chvěl; pevně mi stiskne ruku a zhluboka vzdychne.

Zmítána mezi dojmem, jaký na mne činila, a rozhořčením, zůstala jsem několik okamžiků na rozpacích, co mám dělat; ale protože urážka trvala, odešla jsem a pod vlivem toho hnutí mysli jsem poslala komornou s tímto dopisem Rolandovi:

„Pane, když mne společný přítel přivedl do vašeho domu, domníval se, že si zasloužím sdílet cit, který vás spojoval. Stačilo několik návštěv, aby ve vás vzbudily přání poznat mne blíže. Naléháte, abych vás doprovodila; přijímám. Vzniká důvěra; následují opakované naléhavé prosby, abych strávila život u vás; dokonce mne prosíte, abych pokračovala v práci, na niž zdraví mé přítelkyně nestačí; odjíždím zahrnuta projevy úcty a přátelství. Jaké muselo být mé překvapení, když se mi při návštěvě u vás nedostalo ani prosté pozornosti, kterou předepisuje slušnost! Nikdy jsem nezapomněla na úctu, kterou jsem povinna vašemu věku, vašim ctnostem, vašemu nadání; ale nemohu zapomenout ani na to, co dlužím sama sobě, a musím si to připomenout, abych se omezila na ujištění, že se podruhé nevystavím přijetí, pro něž se nijak necítím stvořena, atd.“

Když Élisabeth odešla, ulevilo se mi. Uložila jsem jí, aby pozorně sledovala, co se bude dít; když vešla, přítelkyně vzala dopis v domnění, že je pro ni; hned po prvním slově poznala omyl a podala ho manželovi, tak rozrušená, že má komorná se v obavě ze scény rychle vzdálila. Přes umírněnost, kterou jsem do dopisu vložila, trápila jsem se, jaké následky ten krok může mít. Pomyšlení, že už přítelkyni neuvidím, mne uvrhlo do hlubokého žalu. Sama, bez světla, s hlavou opřenou o krb, jsem se oddávala tisícerým dohadům. Někdo zvoní, otvírám; zahlédnu muže zahaleného v plášti; prudce ho odhodí, zatímco já váhám, mám-li ho pustit dál. Byl to… sám Roland. Při pohledu na něho jsem strnula. Podal mi ruku a řekl hlasem plným nejživějšího citu: „Přicházím napravit své chyby; věřte, že nevycházejí ze srdce. Trochu jste mne pokořila; o to víc si vás vážím; mám rád, když člověk ví, kde je jeho místo; tato lekce nepřijde nazmar.“ Ocenila jsem jednání, které ho muselo stát nesmírně mnoho. Od rána jsem tolik [slovo vynecháno], cítila jsem tak velkou potřebu to vyslovit, a tento výlev byl pro něho tak lichotivý, že jsem se nesnažila se krotit.

Jakmile odešel, letěla jsem k přítelkyni. „Tys mne vyděsila,“ řekla mi, „ještě teď se mi zdá, že sním, když tě vidím. V tvém dopise, který mi byl ukázán, jsem četla rozsudek věčného odloučení. Představ si tedy můj údiv, když mi manžel po vážném rozmýšlení řekl: ‚Udělala dobře, jdu jí donést odpověď.‘“ Od té chvíle, zbavena vší zdrženlivosti, jsem si Rolanda upřímně oblíbila, a abych přítelkyni dopřála volnost a klid, které potřebovala, nabídla jsem jejímu muži, aby chodil pracovat ke mně, a že převezmu to, co dosud dělala ona. Šlo jen o rešerše a výpisky, které ji velice nudily; její talent se potřeboval uplatnit na méně suchých předmětech a otevřít si skvělejší dráhu.

Svolil. Rozhodlo o tom špatné zdraví jeho ženy, jediná pohodlná místnost a nutnost práci urychlit. Přicházel v osm; ve dvě jsme šli za mou přítelkyní; večer jsem zůstávala sama s ní, kromě dnů, kdy jsme chtě nechtě musely doprovázet Rolanda k jakobínům.³²

Šťastné časy, proč jsem nemohla prodloužit vaše trvání! Můj duch byl spokojen, mé srdce naplněno, blízká budoucnost jako by měla splnit všechna má přání; toto pomíjivé štěstí mi mělo, běda, učinit o to krutějšími strasti, které mne čekaly.

Ukončení Ústavodárného shromáždění a ustavení nového zákonodárného sboru způsobily velkou změnu v postavení většiny těch, kdo se tři měsíce předtím scházeli u Rolanda a jeho ženy. Pétion, jeden z nejpilnějších, byl starostou;³³ Roland ho navštívil, on mu návštěvu neoplatil; má přítelkyně usoudila, že přesto dluží návštěvu ženě, od níž ji dělila jen vzdálenost jejich bydlišť (sic). Jaké tedy bylo její překvapení, když ji paní Pétion po chladném přijetí doprovodila jen ke dveřím salonu a nechala ji projít samotnou pokoji, které mu předcházejí! Vrátila se hluboce zraněna; vědomí vlastní převahy jí dovolovalo hledět na tak neobyčejnou změnu chování jen s rozhořčením. Co měla její zásluha a zásluha jejího manžela společného s titulem, s prostornějším bytem, s vnějším leskem bohatství?… Příslušelo republikánům takto soudit lidi?… Všichni, kdo byli v úřadě, však následovali tento příklad. Roland, příliš hrdý, než aby ho to nepopudilo, neustále mluvil o návratu na La Platière; má přítelkyně mne zapřísahala, abych ho od toho úmyslu, který by byl jejím neštěstím, odvrátila; hledala jsem tedy prostředky, jak toho dosáhnout, a nenašla jsem lepší než přimět Panckouckea,³⁴ aby k encyklopedickým pracím přidal nějaký další obor, který by Rolanda donutil usadit se v Paříži. S velkou ochotou vyšel mým záměrům vstříc, podařilo se mu Rolanda přesvědčit, a v obavě, aby nové úvahy nepřekazily naše opatření, pospíšila jsem si najmout jim byt v rue de la Harpe.³⁵

Jmenování ministrem (březen 1792)

Přestože se zdálo, že má přítelkyně s radostí sleduje přípravy k nastěhování, její zdraví den ze dne chřadlo: stravovala ji tajná trápení, pro něž si přála skoncovat se svou existencí; neměla nikoho kromě mne, komu by otevřela duši; jen mně svěřovala tu únavu životem, která mi rvala srdce. Marně jsem vyčerpávala prostředky, jež mi vnukalo nejněžnější přátelství; nebyly dost mocné, aby ji vytrhly ze stavu, který zhoršovalo několik příčin. Abych ji oživila, bylo třeba najít něco, co by odvrátilo proud jejích melancholických myšlenek, zaměstnalo její schopnosti a dalo přírodě spasitelný otřes; já jsem to vyvolat nemohla; nabídly to okolnosti. Lanthenas, přítel věrný a stálý, který jim zůstával oddán, byl zároveň úzce spjat s Pétionem, Brissotem, Buzotem, Louvetem a s vůdci Gironde i Hory, kteří se ještě nerozdělili. Jeho nezištnost a horlivost pro svobodu mu dávaly větší vliv, než by se dalo čekat od jeho osobních schopností.³⁶ Královo odmítnutí schválit dekret proti emigrantům a nepřísežným kněžím³⁷ popudilo jakobíny. „Chtějí navrhnout,“ řekl mi, „odvolání všech ministrů a nabídnout ministry podle svého výběru; to se nedá odmítnout. Proč se Roland izoloval? Byl by mezi kandidáty. Usilovně se za něho přimlouvám; každý uznává jeho vědomosti a poctivost, ale strohost jeho povahy budí obavy.“ Dovolila jsem si Lanthenasovi namítnout, že podle mne naši přátelé nejsou způsobilí vést ministerstvo v tak bouřlivých časech; že by je to vystavilo nevyhnutelnému nebezpečí bez užitku pro obecné blaho; že protože žili vždycky na venkově, v ústraní pracovny, zaujati pracemi úplně jiného druhu, neznají ani lidi, ani dvůr a padnou do všech nástrah, které jim kdo bude chtít nastražit. Po mnoha námitkách se zdálo, že uznal zřejmost mých důvodů; o svém úsilí už se mnou nemluvil a já jsem se dobře střežila hovořit o tom s Rolandem. Sotva uplynulo osm dní, když mne Roland, protože má přítelkyně musela přijmout jistou osobu, kterou její muž nechtěl vidět, požádal, zda by mohl strávit večer u mne. Hovoříme o událostech, které se chystají; snažíme se uhodnout, koho králi navrhnou: „Mne aspoň,“ povídá se smíchem, „má bezvýznamnost ušetří obav, a v tomto případě jí žehnám.“ – Odchází v devět; v jedenáct slyším zvonek, hlas sluhy mne poleká. Myslím, že je přítelkyni hůř; otvírám a roztřesenýma rukama rozpečeťuji lístek, který mi posílá a jehož obsah zní: „Právě od nás odchází Dumouriez: přišel nám oznámit, že král jmenoval mého muže ministrem vnitra a že zítra převezme portefeuille z rukou Gohiera.³⁸ Roland si vyžádal čas do deseti hodin, aby dal odpověď; tu určíš ty. Přijď co nejdřív.“ Tato zpráva mne uvrhla do nejhlubšího smutku: znala jsem své přátele příliš dobře, než abych si dovolila radit jim, aby odmítli. Zdálo se mi, že paní Rolandová tajně živí ctižádost, která přispívala k malátnosti, jež ji den ze dne stravovala; povýšení lidí, kteří se jejímu muži nevyrovnali, bezvýznamnost, do níž byla sama odsunuta a kterou nemohla odpustit těm, jejichž pero i jednání v předchozím roce řídila, to vše ji muselo přimět, aby se ochotně chopila příležitosti vystoupit na jeviště, kde by mohla rozvinout všechny své talenty a znovu nabýt své vlády. Naděje, že přispěje k obecnému blahu, se s těmito osobními, a snad bezděčnými ohledy nepochybně spojovala. Roland, bojácnější, zvažoval výhody i nevýhody místa, které neznal a v němž by byl nějaký čas nucen ponechat si přednosty oddané dvoru, ochotné svést ho z cesty nebo vytknout mu sebemenší omyl.

Množství úvah, které ta okolnost přinášela, jim způsobilo noc stejně neklidnou jako mně; jakmile se rozednilo, letěla jsem k nim; byli ještě v posteli, vrhám se k nim v slzách a nedovedu než opakovat: „Ztrácím vás, ztrácím vás navždy; odpusťte, že mne ta myšlenka činí necitelnou k poctám, které vás čekají. – Ne, přítelkyně, ne,“ zvolal Roland a stiskl mi ruku, „jste nám příliš potřebná, i když pomineme přátelství; počítáme s vámi; jsem rozhodnut přijmout jen pod podmínkou, že slíbíte sdílet náš osud a neopustit nás; už jsem vám určil úkoly: znáte od dětství ducha dvora a těch, kdo ho řídí; vy je budete přijímat, vy nám budete otevírat oči, pokud jde o klamná zdání, jež bychom sami nemuseli prohlédnout; změť úředních záležitostí nám toto studium nedovolí: svěřuji vám je a prosím vás, abyste k tomu připojila výtahy ze všech novinových článků, které se mne budou týkat; každý den je po probuzení prozkoumám.“ – Tu prosbu jsem nečekala; nevěděla jsem, co odpovědět. Oba mi živě vyčítali mé váhání; bylo odůvodněné; ale laskavé naléhání muže, kterého jsem měla ráda, naléhání přítelkyně, zmatek mých myšlenek, blížící se hodina, rozpaky, do nichž je toto nečekané jmenování uvrhlo, to vše se spojilo, aby ze mne vyrvalo souhlas, který mne přišel draho.

(23. března)³⁹ Bydleli ještě v zařízeném hotelu, ve svém malém bytě,⁴⁰ bez svých věcí, bez peněz, a má přítelkyně se pro krajní slabost sotva držela na nohou. Zatímco jsem s nimi probírala, co všechno podniknu, přišla deputace trhovkyň,⁴¹ a oni mne poprosili, abych ji přijala; pokládaly mne za ministrovu ženu, ujistila jsem je, že ministr vyšel, a musela jsem se podrobit poklonám, objímání a hlučné radosti, s níž ty ženy dávaly najevo potěšení, že mají lidového ministra. Jako by se moji přátelé této scéně vyhýbali v předtuše, že tytéž výkřiky budou provázet jejich tragický konec. Jakmile jsem jmenování oznámila, otevřely se všechny měšce a kdo směl posloužit, pokládal to za dobrodiní. Byla jsem zavalena nabídkami a ujišťováním o oddanosti novému ministrovi; vychvalovaly se jeho vědomosti, [slovo vynecháno] jeho ženy; nikdo nechápal, že vír záležitostí mohl dát zapomenout na dva manžele, na nichž mohl spočívat osud Francie; přání lidu prý předešla moudrou volbu Jeho Veličenstva; prosili mne, abych je tlumočila, než je přijdou vyslovit osobně; i domácí, která měřila svou úctu podle výše nájemného a od Rolandova návratu jí projevovala velmi málo, div nepadla z výšky, když se dozvěděla o povýšení mého přítele. Přišla se mne celá roztřesená zeptat, zda chci mít k dispozici celý dům. Řekla jsem jí, ať připraví první patro pro návrat ministra, který odešel složit přísahu. Rozličné starosti, jež si okolnost vyžádala, mne zavedly dál, než jsem myslela; vrátila jsem se až v sedm večer, úplně vyčerpaná. Když jsem vstoupila do salonu, myslela jsem, že sním. Má přítelkyně, ráno umírající, znovu nabyla svěžesti a půvabu; obklopoval ji početný kruh, který ji zahrnoval chválou; Roland sdílel pocty a zdál se spokojen. Klesla jsem do křesla v koutě u krbu a pozorně si prohlížela nové postavy, které jsem před sebou měla; všichni ministři, státní hodnostáři a přední poslanci naplňovali místnost. Dva lokajové stojící za dveřmi otvírali jedno nebo obě křídla podle hodnosti příchozího, který jim etiketu sám určoval. Ptala jsem se sama sebe, zda to všechno myslí vážně; ještě včera pokoj a kabinet v posledním patře, prostý sluha z venkova, naprostá opuštěnost; muž znepokojený o své živobytí, žena toužící svůj život ukončit; převrat jediného dne omlouval mé pochybnosti a mé překvapení. Naštěstí jsem se mohla oddat úvahám, které se na mne hrnuly, a pozorováním, jež mi ten obraz nabízel. Odešla jsem hluboce zarmoucena a rozhodnuta nedodržet neuvážený slib, který jsem dala, přestože byl veřejně oznámen. . . . . . .⁴²

Protože předchozí ministr v paláci nebydlel, bylo třeba úprav, a Roland se tam mohl usadit teprve čtrnáct dní po svém jmenování. Tehdy jsem je přestala navštěvovat u nich doma…

Naše důvěrnost byla tak známá a oni tak nadšeně mluvili o mé oddanosti a o své vděčnosti, že paní Rolandová ještě nějaký čas chodívala každý druhý den na čtvrt hodiny ke mně; jistá okolnost ji přiměla tyto návštěvy zanechat, ale jiné styky mne udržovaly v obraze o tom, co se dělo na ministerstvu. Roland… [několik slov vynecháno] různých odvětví správy, než ve svých úřadech provede změny, které zamýšlel, a povolá do nich ty, které si už vyhlédl. Protože odklad, s nímž král otálel se schválením dekretu proti emigrantům a nepřísežným kněžím, vypadal jako odmítnutí, bylo rozhodnuto poslat mu dopis, který tehdy vzbudil tolik hluku.⁴³ Paní Rolandová očekávala čestné a dočasné propuštění, neboť tento okázalý odchod proti vůli Shromáždění, které mělo ministry svého výběru podporovat, věstil brzký návrat s pevněji zajištěnou mocí. Zpráva o jejich nemilosti znovu probudila city, které jsem nedokázala uhasit. Okamžitě jsem jim napsala a hned nazítří, 15. června, jsem se odebrala do rue de la Harpe, do bytu, který jsem s takovým potěšením zařídila podle vkusu své přítelkyně. Roland mi otevřeně vyložil příčiny své demise, co si myslí o jednání dvora a jaké následky z něho předvídá… Bylo to naposledy, co jsem ho viděla: odešla jsem příliš raněná, než abych mu obětovala to, co bych musela vytrpět.