Knihovna · Paměti paní Rolandové · Paměti paní Rolandové III: Vězení a smrt

VIII. Vzpomínky Sophie Grandchamp – dokončení (1792–1793)

[Pokračování Vzpomínek Sophie Grandchamp, přítelkyně paní Rolandové, sepsaných podle Perrouda roku 1806, třináct let po událostech. Vypravěčka se vrací k době Rolandova prvního ministerstva a dovádí vyprávění až k cestě paní Rolandové na popraviště a ke smrti jejího muže.]

Lanthenas a ministerstvo

Lanthenas, jemuž vděčili za své postavení, odešel s nimi i tam.¹ Byl příliš omezený, než aby dohlédl důsledků svých demokratických zásad a prohlédl tajné úmysly těch, kdo se k nim okázale hlásili; vždy se přimykal ke straně, která je hájila nejrozhodněji. Prostota jeho mravů, jeho vzácná nezištnost a moc starého přátelství strhávaly Rolanda. Roland, třebaže nebyl tak zaníceným stoupencem lidu, si přál republiku, a všichni tři se shodovali v lítosti, že královská moc nebyla zrušena už při první ústavě. Většina vlastenců, kteří k nim chodili, sdílela jejich názory a směle prohlašovala, že tento jediný čin by Francouze obrodil; to byl námět každodenních rozprav. Přihlížela jsem těm debatám se zájmem; přesto se mi zdálo, že skrze ten krásný zápal rozeznávám, jak málokdo by jej projevoval, kdyby jeho jedinou odměnou mělo být obecné blaho. Strohý oděv, přijatý jako livrej strany, mi u lidí opravdu zamilovaných do svobody připadal jako malicherná okázalost; ostatně směšně kontrastoval s lehkovážným tónem a s mravy, jež stavěli na odiv. Ptávala jsem se Rolanda, jaké dobro lze očekávat od lidí, kteří nectí ani nejposvátnější pouta společnosti; příklady jsem brala z těch, jichž si vážil a které často přijímal: P., L., R., B., R., G., P., R., R., M. atd.²

Viděla jsem, jak duch frakce svádí z cesty i nejpoctivější duše: jen když se mu slouží, všechno ostatní se odpouští, shovívavost nezná mezí. „Pomohou svrhnout despotismus,“ odpovídali mi přátelé, „jejich soukromé jednání nijak neubírá pravdám, které šíří.“ A přece to bylo právě toto soukromé jednání, co šířilo zkaženost a zmařilo naše naděje. Nikdy nebyla touha po rozkoši, po hodech, po ženách a po hře vášnivější než v době, kdy nás chtěli zdokonalit. Z místa, kde se vážily osudy říše, se spěchalo do náruče rozkoše a prostopášnosti. Několik nabubřelých frází o svobodě a o svrchovanosti lidu stačilo, aby posvětilo, nebo aspoň omluvilo i to nejnepořádnější chování; právě ono přivodilo pohrdání svazky, jež zajišťují štěstí rodin, a ze zákona, který mohla moudrost učinit prospěšným, udělalo zákon, jehož zákonem posvěcená bezuzdnost udiví potomstvo.³ Ženy, polichocené, že jsou připuštěny do tohoto politického spolku, se domnívaly, že nesmějí nic odepřít těm, kdo se ucházeli o jejich podporu; jejich vlastenectví zakrývalo jejich poklesky, ba často je svedlo tak daleko, že se okázale oddávaly nevázanosti, z níž si nejedna dělala triumf. Ale vracím se ke svému předmětu.

Čtrnáct dní, které uplynuly mezi Rolandovým jmenováním a jeho nastoupením do úřadu,⁴ vyplnila jeho žena tím, že v ní uzrával plán, který později posloužil za záminku k jejich zkáze. Lanthenas, jenž v povýšení svého přítele viděl prostředek, jak chránit a rozšiřovat lidové spolky, jimž byl cele oddán,⁵ získal paní Rolandovou pro myšlenku zřídit úřad pro všeobecnou korespondenci s nimi, který by jim bezplatně zasílal spisy pokládané za vhodné k usměrňování jejich smýšlení a platil řečníky, kteří by je v něm upevňovali. Když byl plán hotov, bylo třeba prosadit ho ve Shromáždění a získat peníze, které vyžadoval. Má přítelkyně věřila, že toho dosáhne, bude-li dvakrát týdně⁶ scházet u sebe členy, kteří právě provedli poslední revoluci. Promluvila o tom s manželem, ale ten projekt vášnivě odmítl, ačkoli mu byl předkládán jako opatření nezbytné k podpoře úsilí vlastenců i jeho vlastního. „Nechci jinou oporu,“ řekl jí, „než svou poctivost a svůj zápal. Jako soukromník jsem mohl sdělovat své názory těm, kdo vládnou; jako ministra by mě takové schůzky vystavily podezření z pletich; už sama síla jejich vlivu mi ukazuje, jak nebezpečný je to prostředek. Veřejné mínění si musí získat mé poctivé a přímé jednání.“ Jeho pevnost a krátká doba, kterou v ministerstvu zůstal, prozatím zabránily tomu, aby věc pokročila dál.

Protože se lidé tolik snažili krále ponížit a vylíčit ho jako neschopného panovníka, udělal na Rolanda, když se poprvé zúčastnil zasedání Rady, dojem, jaký by bez předpojatosti, s níž tam přišel, snad nepocítil. Jeho žena ho netrpělivě očekávala: „Nuže, jak jste toho člověka shledal?“ – „Vzdělanějšího, než se myslí; a pod tím zdáním dobráckosti ho pokládám za prohnaného a schopného nás přelstít, nebudeme-li se mít na pozoru.“ Od té chvíle choval ministr ke králi takovou míru zájmu, jaká se dala smířit s jeho politickými názory, a mohla bych tvrdit, že to byl on, kdo nadiktoval dopis, jenž mu vynesl propuštění.⁷

Roztržka, která se tehdy začínala projevovat mezi Girondou a Horou, ještě utužila pouta, jež poutala mé přátele k prvním. Ačkoli den 20. června⁸ neměl úspěch, jaký od něho očekávali ti, kdo ho vyvolali, paní Rolandová ho přece jen považovala za událost, která uspíší návrat jejího muže do ministerstva, a 10. srpen⁹ dal jejím dohadům za pravdu. Tehdy se jí podařilo zřídit úřad, jejž řídil Lanthenas.¹⁰ Pomíjím četné podrobnosti, které podle mého soudu, přes jejich důležitost, nepatří na toto místo, a přecházím ke smrti Ludvíka XVI. Ministr a jeho žena chtěli jen sesazení. Roland dokonce ohlásil, že ve svých kancelářích neponechá ty, kdo by se podepsali do listin vyložených na několika místech.

Lanthenas, zvolený do Konventu, hlasoval pro smrt, protože věřil, že na ní závisí spása státu;¹¹ vzápětí dostal příkaz opustit ministerský palác; tato okázalá roztržka zranila stejně politiku jako přátelství trvající patnáct let. Girondisté ho měli rádi a část Hory si ho vážila; roztržka jedny ochladila a druhým poskytla nové zbraně. Proti paní Rolandové byly veřejně vylepovány plakáty. Její nepřátelé využili tajných trápení, která ministra hlodala, aby ho zastrašili; poté co odvážně prohlásil, že navzdory nebezpečím, jež ho obklopují, zůstává na svém místě, všichni se s velkým údivem dozvěděli, že o dva dny později poslal svou demisi a vyúčtování.¹² Ačkoli jsem se s nimi, jak jsem už řekla, nestýkala, nemohl mi být lhostejný osud muže, jehož jsem si velmi vážila, a ženy, kterou jsem něžně milovala.

Zřízení mimořádného tribunálu a Výboru pro veřejné blaho,¹³ požadavek dvaadvaceti hlav vznesený Pachem a způsob, jakým skončil směšný soud s Maratem,¹⁴ mi dostatečně dávaly tušit, kam povede jakási umíněnost, s níž oba odmítali opustit Paříž, dokud nebudou schválena vyúčtování, která nikdo nehodlal přezkoumat. Marně jsem prosila různé vlivné členy; odpovídali mi: „Ať Roland odjede, nic se mu nestane; ale bude-li trvat na tom, že nás přinutí podepsat, budeme mu muset zavřít ústa, jemu i jeho ženě“ – proti níž byli zaujati ještě víc. Tuto výstrahu jsem jim vyřídila, ale nebyla vyslyšena z důvodů zvláštních a osobních, o nichž jsem tehdy nevěděla.¹⁵

Nastal 31. květen; Roland uniká, Panckoucke¹⁶ vybízí mou přítelkyni, aby na podobný rozkaz nečekala; naléhá na ni, aby se uchýlila do Marly, odkud by ji snadno zachránil; odolala všem prosbám a s jakousi netrpělivostí čekala, až ji uvězní.

V Abbaye a v Sainte-Pélagie

Protože jsem ještě nevěděla o událostech té noci, zpráva o jejím zatčení mě zasáhla údivem a bolestí.¹⁷ Mým prvním hnutím bylo běžet k ní; její neštěstí smazávalo její viny, ale tytéž viny ve mně budily obavu, že můj krok spíše raní její sebelásku, než potěší její srdce. Spokojila jsem se tedy tím, že jsem jí napsala tento lístek:

„Byla bych již u vás, madam, kdybych se nedomnívala, že se musím omezit na to, abych vám tu touhu projevila. Vaše odpověď určí, jak se zachovám. Počítejte se vším, co bude v mé moci; nemohla jste zapomenout, čím jsem vám bývala.“

Má služebná mi přinesla tuto odpověď: „Kdybych si vás vážila méně, stálo by mě mnoho vidět vás v této chvíli. Věřím tedy, že vám dávám nepochybný důkaz svých citů, když přijímám vaši nabídku a volím si vás za strážkyni svěřeného, jež vyžaduje bezmeznou důvěru.“

Odebrala jsem se do Abbaye, kde byla držena v přísné izolaci.¹⁸ Mé pohnutí, když jsem se blížila k vězení, nelze vylíčit; má náklonnost nabývala opět vší síly; při rachotu závor jsem málem omdlela. Vrhla jsem se jí do náruče, v slzách, se sklopenou hlavou, abych je před ní skryla; neodvažovala jsem se na ni pohlédnout. Posadila mě na židli vedle své; její hlas se mi nezdál nijak změněný; tu jsem se osmělila – a zůstala jsem jako omráčená, když jsem v jejích očích spatřila zářit jakousi radost. Jediným dojmem, který v ní má přítomnost vyvolala, byl hluboký ruměnec. Při tom pohledu mi oschly slzy, rty mi zůstaly němé, a zatímco jsem byla vydána boji, který se ve mně odehrával, měla ona dost času vyprávět mi, co se stalo, aniž jsem měla sílu ji přerušit. Právě začala psát své Historické poznámky.¹⁹ Byla varována, že byl vydán rozkaz zabavit a zničit vše, co by napsala, a projev důvěry, o němž mi psala, spočíval v tom, že mi to svěří do úschovy. Nezastírala jsem si hrozící nebezpečí, do něhož jsem se vydávala a jemuž jsem vystavovala i to, co mi bylo nejdražší. Její přijetí nemohlo v mém srdci roznítit onen žár citu, který vzdoruje všem nebezpečím; přesto jsem se jí horlivě oddala a slíbila jsem, že za ní budu každý den chodit a trávit s ní část odpoledne, protože dopoledne chtěla raději pokračovat v práci. Protože jsem se obávala její neklidné činorodosti, prosila jsem ji, aby psala jen těm, kdo mají z titulu svého úřadu právo přijímat stížnosti vězňů. Kdyby byla této rady uposlechla, nenašli by její nepřátelé, jakkoli zuřiví, příležitost ukojit svou pomstu.²⁰

Osud Dvaadvaceti,²¹ na němž, jak se zdálo, závisel osud Francie, ji zaměstnával celou; doufala, očekávala všeobecné povstání; kolébala se představami šťastných změn, jež mělo přinést, a rozvrhovala si, jak se bude chovat, jsouc jista, že nezákonnost jejího zatčení nedovolí, aby trvalo dlouho. I já sama jsem si tím lichotila, když mi 23. června, ve chvíli, kdy jsem od ní odcházela, žalářník důvěrně sdělil, že právě přivedli Brissota²² a že protože má jen jednu celu pro vězně v izolaci, požádal o převezení paní Rolandové. „Proboha,“ zvolala jsem, „ať se o té zprávě nedozví! Její naléhání, aby ho mohla vidět a mluvit s ním, by mě přivedlo do nejkrutějších rozpaků; pomyslete, že by za takovou neopatrnost odpovídal váš život.“ Mé obavy, které se mohou zdát stejně podivné jako můj volný styk se ženou přísně střeženou, souvisely s osobními okolnostmi, jež pomíjím. Lavacquerie²³ mlčel. Je známo, jaké lsti užil výbor, aby paní Rolandové ještě pevněji ukul okovy. Nazítří v jedenáct hodin mi oznámila své propuštění; ve dvě mi dala vědět, že je v Pélagii.²⁴ Tato proradnost otřásla její odvahou: nalezla jsem ji v zoufalství, které ještě vzrostlo, když se dozvěděla, že Brissot strávil noc pod touž střechou, aniž s ním mohla promluvit.

Jen s námahou se mi podařilo ji uklidnit, ale brzy energie její povahy nabyla opět vší síly a už ji neopustila. Rozkazy, které se jí týkaly, byly nanejvýš přísné; i ty však byly obejity. Pod záminkou, že ji chci izolovat, jsem jí zařídila místnost v přízemí, na konci té, která sloužila za zasedací síň. Nezastírala jsem jí, že její nové věznění může trvat až do míru, a ona mě požádala, abych jí opatřila prostředky, jak své zaměstnání zpestřit. Poctivý žalářník, který v domě dosud je, svolil navzdory výslovnému zákazu vpouštět jakýkoli hudební nástroj, abych jí dala klavír; přidala jsem knihy, a abychom rozptýlení rozmnožily, bylo ujednáno, že ji znovu přivedu ke kreslení a že s ní budu každý druhý den trávit odpoledne.

Rychle se jí vrátilo zdraví i svěžest, a ačkoli jsem už nepozorovala ono opojení, které mě tak zarazilo, byla klidná a nikdy neprojevila lítost, že se svým nepřátelům nevyhnula, když to bylo v její moci; tehdy mi svěřila pohnutky svého jednání, které mě překvapily stejně, jako mě zarmoutily.²⁵

Paní Rolandová velmi spoléhala na povstání departementů a na shromáždění třiceti poslanců v Calvadosu;²⁶ to byla její jediná naděje, jediný předmět našich rozhovorů, jejích otázek, jejích přání. To stačilo, aby necítila tíhu svého neštěstí, ba aby její dny prozařovala jasná pohoda. Příchod hereček do Pélagie ještě omezil její volnost.²⁷ Přes den jim dali k dispozici sál, který předcházel pokoji mé přítelkyně, a protože se žalářník už neodvažoval brát ji nahoru k sobě, úplná ztráta toho mála pohybu, jaký měla dříve, jí podlomila zdraví. Její myšlenky se zachmuřily; nedokázala se rozptýlit ani kouzlem, jež jí skýtala hudba; hlučné veselí Tháliiných žaček, které myslely jen na zábavu a na to, jak svou obratností okouzlit i samotné původce svého uvěznění, četné návštěvy, jež přijímaly, hostiny, koncerty, úslužnost, kterou jim všichni prokazovali, to vše tvořilo krutý kontrast s přísností, jaká se uplatňovala vůči obětem, které každý den padaly pod čepelí katů. Musela jsem procházet středem té společnosti a přicházela jsem k přítelkyni neschopná pozvednout její naděje. Jaké to prostředí k rozhovoru o útrapách vlasti, o nebezpečí těch, kdo byli jejími posledními oporami, k slzám nad smrtí přátel, k chvění nad osudem, jaký čekal ostatní! Všeobecné reptání vězňů těmto pohoršlivým výjevům přece jen učinilo konec; sál byl vyklizen, ale den, kdy jsem jí k tomu šla blahopřát, byl málem nejosudnějším ze všech.

Abychom se odškodnily za omezení, jež jsme musely snášet, přišla jsem tam časně ráno. Kolem jedenácté přistoupila vyděšená žalářnice k oknu zakrytému záclonou, a pod záminkou, že trhá nějaké květiny, nám kradmo vhodila lístek, jímž nám oznamuje, že přijíždí komise Komuny, že se usadí v sále, že je objednán oběd; objeví-li, že paní Rolandová obývá tuto místnost, odkud bylo možné všechno slyšet, bude nad námi i nad ní samou okamžitě vynesen rozsudek. Představte si naši situaci: nehybné, hleděly jsme na sebe s hrůzou, neschopny vyslovit jediné slovo; ochromení dosáhlo nejvyššího stupně… Hlas těch ničemů nás vrátil k sobě. „Když už tomu nebezpečí nemůžeme zabránit,“ řekla jsem jí, „využijme té příležitosti; stojí nás dost draho, než abychom ji nechaly uniknout.“ Tiše se postavíme za dveře a zadržujeme i dech. Ti stateční vlastenci si dají přivést zloděje z Garde-meuble,²⁸ slibují jim Dantonovým jménem, že nebudou opuštěni, jestliže se zavážou mlčet, a ujišťují je, že budou propuštěni, jakmile věc usne. Rozpáleni vínem mluví nahlas o masakrech, které dali spáchat, i o těch, které připravují; každý vypočítává, co vydělal a co ještě doufá získat. Při zákusku sestavují seznam obětí ze Sainte-Pélagie a v jeho čele uvádějí paní Rolandovou s přívlastky, jež se pero zdráhá zapsat. Jeden z nich navrhne, aby ji předvedli; bezděčné hnutí nás vrhne jednu druhé do náruče. Pevně k sobě přivinuty čekáme na svůj ortel. Návrh byl zamítnut, všichni členové shledali takový krok pod svou důstojnost. Pak jsme už klidněji naslouchaly zlověstným plánům těch ubožáků, kteří nakládali se životy lidí tak zbabělých, že jim je ani nedokázali hájit. Svou krvežíznivou pitku protáhli do šesti hodin; umíraly jsme hladem a hrůzou. Hned po jejich odchodu nám přispěchala na pomoc ubohá Bochaud, ještě roztřesenější než my.²⁹

Proces Dvaadvaceti a poslední rozhovory

Krajní rozrušení paní Rolandové, když se dozvěděla, že Dvaadvacet stojí před soudem,³⁰ přimělo žalářnici, aby ji o tom, co se děje, přestala zpravovat, a já jsem před ní tajila vše, o čem jsem předvídala, že by ji ještě víc rozrušilo. Obávaly jsme se, aby nesáhla na svůj život; vytušila důvod mé zdrženlivosti a řekla mi, že jediný způsob, jak udržet její odvahu, je nic jí netajit o osudu přátel, ať bude jakýkoli. Znala jsem ji příliš dobře, než abych nemohla spoléhat na její slovo, a slíbila jsem jí to. Ačkoli vše nasvědčovalo tomu, že je čeká smrt, její srdce tomu odmítalo uvěřit. Čím víc se nebezpečí blížilo, tím víc doufala v chvíli odhodlání, jakou by velel i sám sobecký zájem. Přichází den rozsudku; zavazuje mě přísahou, že jí ho přijdu oznámit. Jak bolestné bylo splnit ten krutý závazek! Když byl rozsudek vynesen, ještě jsem si lichotila: cesta skýtala tisíc nečekaných možností; přátelé mohli připravit nějaké hnutí; oklamaný lid se mohl při pohledu na své obhájce náhle stát jejich osvoboditelem; stačila chvíle, popud – a jak na něj nečekat! Klamala jsem se tedy až do konce oběti; jen ten konec mě mohl přesvědčit o drzosti těch, kdo ji nařídili, o zbabělosti Konventu, který ji strpěl, o krutosti těch, kdo se na ni dívali a tleskali jí.³¹

Dovlekla jsem se k Pélagii; má tvář a celé mé vzezření mě zbavily nutnosti oznámit ten zločin. Má přítelkyně, když uslyšela můj hlas, vstala, aby mi šla vstříc; sotva na mě pohlédne, couvne a klesne na židli; smrtelná bledost jí pokryje tvář; mé slzy ji vracejí k životu; její vlastní se řinou a ulevují jí. „Pro svou vlast,“ řekla mi, „roním tyto slzy; mí přátelé zemřeli jako mučedníci svobody; jejich památka nežádá projevy slabosti. Teď je můj osud určen; už nejsem v nejistotě, brzy se k nim připojím a ukážu se hodnou je následovat.“ Pronesla ta slova s takovou vznešeností a odvahou, že mi vlila sílu splnit bolestné povinnosti, které mi k ní ještě zbývaly.

Strávily jsme večer rozhovorem o té památné události a o tom, co věstila. Když mě pokročilá hodina nutila odejít, zdálo se, že ji to poprvé hluboce dojalo: „Chvíle jsou drahé,“ řekla mi, „prosím vás, přijďte zítra časně ráno, hlavu budu mít klidnější a budu moci pomyslet na to, co se týká mne.“ [Žalářnice³² mě upozornila, že ji samotnou hlídají její dozorci, že má rozkaz vcházet k paní Rolandové jen v nejnaléhavějších věcech a že mě pro mou vlastní bezpečnost zapřísahá, abych se nevracela: znamenalo by to naši zkázu bez jakékoli naděje zachránit ženu, jejíž záhuba je zpečetěna. „Ach! Mám ji opustit,“ řekla jsem jí, „ve chvíli, kdy důvěra a přátelství mohou zmírnit její poslední okamžiky a vyslechnout její poslední přání? Buďte klidná, postarám se, abyste mě stěží poznala.“ Strávila jsem noc přípravou přestrojení, v němž bych nepoznala ani sama sebe. Ostatně prudkost dojmů, které jsem prožívala, mému úsilí přispívala až příliš. Dostavím se, jakmile se otevírají brány, a Bochaud mě tajně vpustí do prádelny.] Dala tam ještě před rozedněním přivést mou nešťastnou přítelkyni. Byla jsem tak zmatená, že ji mé oči hledaly a nenacházely; několik okamžiků jsem se vzpamatovávala, až jsem ji konečně rozeznala. Byla změněná, ale nezdála se sklíčená; její mlčení prozrazovalo soustředění, mé hrůzu. „Je konec,“ řekla mi, „musím podlehnout ranám tyranie. Uvažme, zda se nemohu, zda nemám vyhnout tomu, co mě děsí. Nebojím se smrti ani popraviště, ale pohledu na ten hanebný tribunál a na ten lid, který považuje za triumf vraždu těch, kdo jej milovali a chtěli mu sloužit. Posuďte, zda péče o mou slávu a mou pověst vyžaduje toto bolestné úsilí; jestliže je nevyžaduje – a já myslím, že ne –, odvažuji se spoléhat na vaši horlivost, že mi opatříte prostředky, jak zde ukončit svůj život.“

Když jsem překonala krutý dojem, jaký ve mně myšlenka na takovou službu vyvolala, řekla jsem jí, že o tom bolestném projevu důvěry budu přemýšlet a že jí zítra přinesu výsledek svých úvah. Skutečně jsem měla odvahu zvážit její žádost ze všech stránek, jaké mohla mít, jak z hlediska její slávy, tak z hlediska toho, co jsem si mohla bez výčitek dovolit. Usoudila jsem, že nesmí nepřátelům zanechat žádnou záminku, aby pošpinili její památku a rozhlásili mezi lidmi, že unikla před zjevnými důkazy svých zločinných plánů. Přesvědčila jsem sama sebe, že bude-li před tribunálem rozvíjet onu výmluvnou energii, jež jí dávala nepřemožitelnou moc nad posluchači, může uspíšit konec neštěstí své vlasti a rozmnožit všeobecné rozhořčení. Ostatně jsem si ještě lichotila nadějí, že ji soudci, zahanbeni lichostí důvodu její obžaloby, odsoudí jen k vězení na určitou dobu. Našla jsem ji v lepším stavu než předešlého dne; dobře se vyspala, pleť měla svěží a barvu živou; z její tváře vyzařovala vážnost duše zaujaté důležitou věcí. Poslouchala mě s nejsoustředěnější pozorností; zdůraznila jsem vše, co mohlo můj názor ospravedlnit, a dodala jsem: „Kdyby bylo v mých silách uchránit tě po rozsudku před tím, co má následovat, učinila bych to; nepotřebuješ to, abys přešla k potomstvu bez poskvrny; ale dozor je takový, že ti nemohu slíbit tento poslední důkaz své bezvýhradné oddanosti.“ Klidně o mém názoru uvažovala a nakonec jej přijala. Pak se mě zeptala, čí smrt zanechala nejhlubší stopy. Odpověděla jsem jí, že smrt Charlotte Corday.³³ Nato zůstala chvíli v hlubokém mlčení; pak, po vzdechu, který se snažila potlačit, mi podala ruku s dojetím plným důstojnosti: „Musím vaši duši dobře znát,“ řekla mi, „abych se odvážila prosby, kterou k vám vznesu.“ Upřu na ni oči, ona sklopí zrak a řekne mi změněným hlasem, který mi dosud zní v hloubi srdce: „Měla byste odvahu být přítomna mým posledním chvílím, abyste mohla hodnověrně dosvědčit, jaké byly?“ Chvění mé ruky, jež svírala její, jí dostatečně prozradilo, jak mě ta žádost dojala; přesto jsem měla sílu ji ujistit, že závisí-li na tom její klid, podrobím se všemu, co bude žádat. Nevím, co přes všechno mé úsilí vyjadřovala má tvář; ale ona prudce odtáhla ruku, zakryla si obličej a zvolala: „Ach, to je hrozné, má žádost mi naplňuje hrůzou!“ Pak, když se uklidnila: „Slib mi jen, že mě uvidíš projíždět; tvá přítomnost zmenší děs, který mám z té odporné cesty. Budu mít aspoň jistotu, že bytost mne hodná vzdá hold pevnosti, která mě v tak strašné zkoušce neopustí; budeš se mnou spokojena, nezarmoutím tě.“ – „Poslechnu; kde si přejete, abych stála?“ – „Na konci Pont-Neuf, u prvního schodu, opřená o zábradlí, oblečená tak, jak jsi dnes.“³⁴ Na její tvář se vrátil klid. Odevzdala mi všechny věci, bez nichž se mohla obejít, a ponechala si jen to, co uznala za nezbytné na tu krátkou dobu, jež jí zbývala k životu. Ani slza nezvlhčila naše víčka, ani nářek nevyšel z našich rtů. Hovořily jsme tři hodiny s vnějším zdáním krajní chladnokrevnosti, ale nikdy jsem si nedokázala vybavit jediné slovo z toho, co jsme si řekly. Když jsem vstala, abych odešla, zvedl se mi před očima hustý závoj; stěží jsem ji rozeznávala, její rysy jako by se rozkládaly, svaly napínaly; její oči, tak živé a zářivé, byly nehybné a zkalené. Držely jsme se v objetí, aniž jsme na sobě dávaly znát, že si to uvědomujeme. Nakonec paní Rolandová, silnější než já, zavolala žalářnici: „Odveďte ji,“ řekla jí, „už s ní nepromluvím; ušetřte ji kruté chvíle, která by ji mohla stát život.“

Odvezli mě domů, kde jsem upadla do křečí, pro něž se báli o můj život. Péče, jíž mě zahrnuli, a především přítomnost mého přítele³⁵ mě přivedly do méně bolestného stavu, nedokázaly však smazat obraz, který mi neustále vyvstával před očima, ani na okamžik oddálit z mé mysli osudný slib, který jsem dala. Chránila jsem se svěřit jej G.; nebyl by dovolil, abych jej splnila, a já jsem jej považovala za tak posvátný, že jsem se rozhodla dostát mu i za cenu vlastního života.

Jakmile byla má nešťastná přítelkyně převezena do soudní věznice,³⁶ požádala jsem žalářnici, aby mi každé ráno přesně vyřizovala, co dělá. Četla, pracovala, psala několik dopisů a zbytek času věnovala tomu, že povzbuzovala ženy, s nimiž sdílela celu, aby se povznesly nad osud, jenž je snad čeká. Když kolem ní zavládlo trochu klidu, zdála se pohroužena do hlubokého rozjímání, ale neprojevovala ani sklíčenost, ani utrpení. Její zdraví a svěžest pleti svědčily o klidu její duše.

Cesta na popraviště

Ten obávaný, ten strašný den konečně nastal. Jsouc si jista, že jde před tribunál jen proto, aby vyslechla rozsudek, a že konec její dráhy je neodvolatelně určen, rozvázala malý uzlíček, který jsem ji viděla chystat při našem posledním setkání a který nazývala svou úmrtní toaletou. Pečlivě si upraví na černých vlasech šátek z jemného batistu, oblékne bílé šaty, vystoupí před tribunál a pevně vyslechne rozsudek, který ji odsuzuje k smrti. Měla ji sdílet s padělatelem asignátů jménem Lamarche.³⁷ Chtěla s ním poobědvat, pobízela ho k jídlu a několikrát se jí podařilo vyloudit mu úsměv. Když mu ostříhali vlasy, pozorně se na něj podívala a řekla mu: „Sluší ti to znamenitě, máš opravdu antickou hlavu.“ Když kat³⁸ dokončil tentýž obřad i u ní, chtěla odejít; zadržel ji, aby jí svázal ruce: „Promiňte,“ řekla, „nejsem na to zvyklá.“ Lamarche šel před ní, aby nastoupil do káry; navzdory viditelnému pohnutí, které tehdy pociťovala, mu řekla: „Nejsi galantní, Lamarchi; Francouz nesmí nikdy zapomenout, co je povinen ženám.“

Běda! Na svůj slib jsem nezapomněla: nesl v sobě cosi vznešeného, co mě povzneslo až k výši té kruté povinnosti, kterou mi uložila.

18. brumairu roku II, 8. prosince, v pátek (večer).³⁹

Dopoledne jsem strávila rozjímáním o velkých naučeních filozofie, jimiž jsem živila svou duši. Málo jsem si cenila života; čestná smrt se mi za okolností, v nichž jsme žili, zdála spíš hodna závisti než hrůzy. Povznesena na úroveň té, která ji měla podstoupit, vyšla jsem hodinu před jejím odjezdem z Conciergerie, abych byla na smluveném místě. Dav se hrnul tím směrem; spěšně jsem se jím prodrala a pospíšila si, abych se zachytila zábradlí co nejblíž u schodů. Stav vytržení, do něhož jsem se přivedla, mě náhle málem opustil a vydal nejnebezpečnější malátnosti. Zahlédla jsem mnoho lidí z naší čtvrti: co si řeknou? jakou myšlenku v nich má přítomnost vzbudí? Všichni znali úzké přátelství, které mezi paní Rolandovou a mnou panovalo; nebyly jim neznámy ani její křivdy, ani má horlivost od jejího uvěznění; čemu přičtou tuto dychtivost přijít se podívat na odporné divadlo ženy, kterou jsem tak něžně milovala, vlečené na káře mezi zločincem a tím, kdo měl ukončit její dny? Byla jsem to já, kdo přišel chladně poslouchat řev lidu žíznícího po krvi, která měla být prolita! Při té strašné myšlence mi tuhne krev; stud mi zalévá tvář, výčitky mi rozdírají srdce; nevím už, jak uniknout mukám, která mě děsí – když tu mi do uší udeří všeobecný výkřik: „Už jede! Už jede!“ a mimoděk obrátí můj pohled tam, kam ukazuje: zdálky zahlédnu osudný vůz; v tu chvíli se mi vrací odvaha i síly: celá oddaná svému poslání, účinku, jaký mám vyvolat, nevidím už v prostoru, který mé oči obsáhnou, nic než jediný předmět, který mě přitahuje. Pomalost jízdy mi ulevuje; jakmile jsem mohla rozeznat tvář své přítelkyně, už jsem z ní nespustila oči. Byla svěží, klidná, usměvavá; bylo vidět, že se svými řečmi snaží dodat trochu síly nešťastníkovi, jehož bledost a sklíčenost tvořily nápadný kontrast s jistým držením a zářivou barvou jeho společnice. Když se blížila k mostu, její oči mě hledaly; četla jsem v nich uspokojení, že mě vidí na tomto posledním a nezapomenutelném dostaveníčku; když dojela naproti mně, pohyb očí provázený úsměvem mi naznačil, že je spokojená, že dosáhla, co si přála. Ještě několik okamžiků jsem se udržela; ale jakmile byla tak daleko, že jsem ji už nemohla vidět a ona mě, vyčerpaná prudkostí vynaloženého úsilí, pozbyla jsem smyslů; nevím, co se se mnou dělo ani jak jsem se ocitla doma.

Přišel Mentelle;⁴⁰ jeho slzy rozproudily mé a ulevily strašné tísni, kterou jsem cítila. Smutně jsme se od svého žalu odvraceli úvahami o osudu ctihodného Rolanda, až se dozví tu drtivou zprávu, když vtom náhle vstoupil Bosc,⁴¹ který se musel skrývat a přicházel do Paříže jen v pátek večer, aby se dozvěděl, co se mezitím stalo. Při pohledu na něj jsme propukli v štkaní, které mu příčinu prozradilo až příliš. Prudkost jeho vlastního žalu mu málem byla osudná. Nikdo netruchlil pro paní Rolandovou upřímněji než on. Staré přátelství, lichotivá přízeň, jakou mu projevovala, když byl mladý, velká shoda politických názorů a postavení, jež jí vděčil, dodávaly nové síly citům, které si zasloužila vzbuzovat; a on tehdy nevěděl, co by je mohlo oslabit.⁴²

Protože jsme už mohli jen truchlit nad její památkou, zabývali jsme se jejím nešťastným mužem. Byli jsme si jisti, že nepřežije ztrátu ženy, o níž bude věřit, že šla na smrt, aby jeho zachránila, a protože jsme nemohli zabránit, aby se to dozvěděl z novin, usoudili jsme, že bude lépe, když tu krutou událost zmírní ruka přítele, byť bez naděje, že se tím předejde jejím následkům. Bosc napsal dopis u mne. Roland dostal ten dopis v neděli; jeho rozhodnutí nenechalo místo ani nářkům, ani slzám. Strávil den pálením důležitých materiálů, které nashromáždil k dějinám svých dvou ministerstev, protože nechtěl vystavit novým nebezpečím šlechetné slečny Malortie,⁴³ které ho s nasazením vlastního života zachránily; nazítří je opouští pod záminkou, že hledá jiný úkryt, ujde tři míle po silnici k Paříži, zastaví se u vchodu do jednoho parku a probodne se kordem ukrytým v holi, který mu Bosc přinesl na ministerstvo, když mu vyhrožovali zavražděním.⁴⁴