Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Dopis Saint-Simona opatu de Rancé

„Versailles, 29. března 1699.

Musím být pevně přesvědčen o Vaší mimořádné laskavosti, pane, abych si dovolil tu svobodu a poslal Vám po panu du Charmelovi¹ listiny, o kterých jsem se Vám zmínil při své poslední návštěvě – tehdy jste mi dovolil, abych Vám je poslal. Řekl jsem Vám už tenkrát, že už nějakou dobu píšu jakési paměti svého života. Patří do nich všechno, co se týká přímo mě, a taky – jen obecně a povrchně – něco jako vylíčení dění té doby, hlavně toho, co se odehrává u dvora.² Předsevzal jsem si psát naprostou pravdu, a tak jsem si dovolil říkat ji celou, dobrou i špatnou, tak, jak jsem ji viděl u jedněch i druhých, a přitom jsem se nechal vést vlastními sklony a vášněmi ve všem, co mi pravda dovolila napsat. Píšu totiž pro sebe a pro několik málo svých blízkých, dokud budu žít, a pro toho, kdo to bude chtít číst po mé smrti – proto jsem se nikdy nezdržoval ohledy na to, koho ušetřit. Jenže tohle dílo den ode dne roste a mě už docela těší představa, že ho po sobě zanechám. Nechci se ale na sklonku života dostat do situace, kdy bych měl výčitky svědomí a spálil ho, jak jsem původně zamýšlel – a možná bych to udělal i dřív, protože je v něm leccos, co poškozuje pověst tisíce lidí, a to tím nenapravitelněji, že je v tom čistá pravda a vášeň jen dodala stylu na ostrosti. Rozhodl jsem se Vás tedy obtěžovat pár ukázkami: chci Vás poprosit, abyste podle nich posoudil celé dílo, dal mi pravidlo, jak vždycky říkat pravdu, aniž bych si zatížil svědomí, a poradil mi, jak psát o věcech, které se mě týkají obzvlášť citlivě. Vybral jsem si tedy líčení našeho sporu s pány z Luxembourgu, otcem i synem³ – vyvolal ve mně skoro všechny nejsilnější vášně, jaké jsem kdy v životě zažil, a je to na stylu textu znát. Je to asi to nejtvrdší a nejhořčí, co v mých Pamětech je, ale aspoň jsem se snažil být věrný té nejpřesnější pravdě. Opsal jsem to z Pamětí, kde je to rozeseto tu a tam podle toho, jak jednotlivá soudní jednání postupovala, a dal jsem to dohromady; místo abych mluvil otevřeně jako v Pamětech, uvádím v tomhle opisu sám sebe jménem stejně jako ostatní, abych si to mohl nechat a používat, aniž by bylo hned zjevné, že jsem to napsal já. Přidal jsem k tomu ještě dva portréty jako ukázku ostatních – i když pro ty příznivé by docela stačil samotný portrét pana d’Aguesseaua⁴, protože takových je mnohem méně než těch nepříznivých. Velmi pokorně Vás prosím, abyste to, co Vám posílám, uschoval, dokud si to sám nevyzvednu – doufám, že si tu radost dopřeji hned po Velikonocích, a přinesu Vám při té příležitosti i pár sešitů samotných Pamětí. Doufám tedy, že uprostřed všech svých neduhů a všech starostí, které Vám působí ta šťastná proměna Vašeho velkého a podivuhodného kláštera⁵, najdete v sobě dost dobré vůle, abyste si to, co posílám, prohlédl, promyslel před Bohem a nadiktoval mi ty rady, pravidla a užitečná poučení, o která Vás prosím – aby mi, jednou zapsaná, navždy zůstala v paměti a abych se k nim mohl celý život vracet. Myslím, že by bylo zbytečné žádat Vás o opatrnost, pokud jde o utajení a hlasitost, s jakou Vám tyhle listiny přečtou, aby nebylo nic slyšet mimo Váš pokoj – ony samy Vám to dostatečně připomenou. Nezbývá mi než Vás stokrát poprosit o prominutí za to rozptýlení, které Vám tím způsobím uprostřed tolika svatých a obdivuhodných činností, kterým se bez ustání věnujete, a ujistit Vás, že jsem, pane, víc než kdokoli na světě, plný úcty, oddanosti a vděčnosti k Vám – a navždy Váš velmi pokorný a poslušný služebník.“

„P. S. Pan du Charmel neví, co je to za listiny⁶.“