Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Úvod autora

O tom, zda je dovoleno psát a číst dějiny, zvláště dějiny vlastní doby

Červenec 1743

Dějepis býval ve všech staletích natolik doporučovanou naukou, že by se zdálo ztrátou času sbírat hlasy v jeho prospěch – stejně závažné vahou svých autorů jako svým počtem. V obou ohledech by stačilo počítat jen katolíky, a i tak by jich bylo víc než dost; nenajde se totiž nikdo, kdo by měl v Církvi nějakou autoritu a zanechal o tom písemně jakoukoli pochybnost. Kromě osobností proslavených svou učeností a zbožností najdeme řadu světců, kteří psali kroniky a dějiny – nejen posvátné, ale i zcela světské – a jejichž díla si potomstvo váží a byla mu velmi užitečná. Historické knihy Písma raději ponechme stranou z úcty. Ale i když se neodvažujeme klást v tomto ohledu Stvořitele na roveň jeho stvoření, nelze popřít, že jakmile se Duch svatý nezdráhal být autorem dějin, jejichž látka jinak patří tomuto světu – a byly by označeny za světské jako všechny ostatní dějiny světa, kdyby jejich autorem nebyl Duch svatý –, je to rozhodující argument, že křesťanům je dovoleno dějiny psát i číst. Namítne-li někdo, že takové dějiny, jejichž autorem je Duch svatý, směřují vždy k vyšším cílům, a ač jsou skutečné a pravdivé, jsou zároveň předobrazem toho, co se mělo stát, a pod tímto závojem skrývají velké divy – přesto zůstává pravdou, že velké části z nich jsou prostě jen dějinami, což opravňuje všechny ostatní dějiny, které lidé od té doby napsali a psát budou. A navíc: jakmile se Duchu svatému zalíbilo zahalit a vyjádřit největší věci prostřednictvím událostí, jež na pohled vypadají přirozeně, dějinně a skutečně se staly, pak tento týž Duch dějepisectví nezavrhl, neboť se mu zalíbilo použít je k poučení svých tvorů i své Církve. Tyto teze, které nelze v dobré víře vyvrátit, hovoří ve prospěch dějepisu s takovou naléhavostí, že nepřipouštějí žádnou námitku. Aniž bychom se však této božské opory vzdávali, hledejme i jinde, co k tomuto domnělému problému mohou dodat pravda, rozum, nutnost a zvyk uznávaný po všechna staletí.

Co vlastně víme, aniž jsme se to naučili? Nejde tu totiž o proroky a nadpřirozené dary, ale o obvyklou cestu, kterou Prozřetelnost vyměřila všem lidem. Práce je následek a trest za hřích našeho prvního otce; tělo se udržuje jen tělesnou prací, potem a prací rukou; a ducha osvěcuje jen jiný druh práce – studium. A stejně jako jsou potřeba učitelé, nebo alespoň vzory před očima, aby se člověk naučil ručním pracím v kterémkoli řemesle či umění, tím spíš jsou zapotřebí pro tak rozmanité vědy a obory ducha, na něž zrak a smysly nemají žádný přímý dosah.

A pokud je poučení od druhých nutné pro to, aby se duch naučil tomu, co mu přísluší, pak není vědy, v níž by se bez něj mohl obejít méně než právě v dějepise. I když je u ostatních oborů nezbytné mít alespoň nějakého průvodce, výjimečně nadaným duchům se přece jen podařilo bez další pomoci, jen s tímto prvotním podnětem, dosáhnout různých stupňů – někteří dokonce těch nejvyšších – v oborech, v nichž se jim dostalo jen dosti lehkého úvodu. Bylo to díky píli a jasnosti jejich ducha: postupovali stupeň za stupněm, aby dosáhli výše, a prvními objevy si razili cestu k dalším, ověřovali je, opravovali a tak došli až na vrchol vědy, kterou sami pěstovali, poté co se od druhých naučili prvním pravidlům a pojmům. Umění a vědy mají totiž svůj řetězec pravidel, poměrů a stupňů, které na sebe nutně navazují, a proto není nemožné, aby je jasný, důkladný a pilný duch postupně nacházel sám, jakmile od druhých obdržel první prvky, jakýsi klíč – i když je to věc nesmírně vzácná a téměř vždy je třeba, aby byl člověk veden krok za krokem různými poznatky a pokroky rukou zkušeného učitele, který dovede přizpůsobit své vyučování pokroku, jaký pozoruje u těch, které vzdělává.

Dějepis je ale svou povahou zcela odlišný od všeho ostatního poznání. Ačkoli jsou všechny obecné i jednotlivé události, z nichž se skládá, navzájem propojeny příčinnou souvislostí a všechno je spjato tak zvláštním řetězem, že přetržení jednoho článku by způsobilo, že by následující událost buď vůbec nenastala, nebo se přinejmenším změnila – přesto platí, že na rozdíl od umění a zejména věd, kde jeden stupeň či objev vede nutně k jinému, konkrétnímu, s vyloučením všech ostatních, žádná obecná ani jednotlivá dějinná událost nutně nenaznačuje, co způsobí, a velmi často naopak vede k docela rozumné domněnce opačné. Neexistují proto žádné zásady ani klíč, žádné prvky, pravidlo ani úvod, které by, jednou dobře pochopeny sebejasnějším, nejdůkladnějším a nejpilnějším duchem, mohly samy o sobě přivést k různým dějinným událostem. Z toho plyne nutnost mít po boku stálého učitele, který provede od skutečnosti ke skutečnosti souvislým vyprávěním, z jehož četby se člověk dozví to, co by bez něj vždy nutně a naprosto neznal.

Takové vyprávění se nazývá dějepis a dějepis zahrnuje všechny události, které se staly ve všech dobách a na všech místech. Kdyby se však omezil na holý a suchý výčet těchto událostí, stal by se zbytečnou a zdrcující zátěží: zbytečnou proto, že pro poučení málo znamená mít paměť zatíženou neživými fakty, která ducha učí jen suchým a těžkopádným faktům, jež nejsou ničím provázány ani nijak nepřipomínány; zdrcující proto, že jde o zmatek bez řádu a bez světla, který nevede k ničemu jinému než k tomu, že se člověk sklání pod tíhou hromady oddělených faktů bez vzájemné souvislosti, s nimiž nelze nijak smysluplně naložit.

Aby bylo vyprávění užitečné, musí odhalovat původ, příčiny, následky a vzájemné souvislosti událostí, a to lze udělat jen líčením jednání osob, které se na nich podílely; a stejně jako by bez toho fakta zůstala chaosem, jak bylo řečeno, totéž by platilo i pro jednání těchto osob, kdyby se člověk omezil na pouhý popis jejich činů – tedy pro celé dějiny –, pokud by nebylo zřejmé, kdo tyto osoby byly, co je přimělo k účasti na vylíčených událostech a jaký vztah, ať už souladu, nebo rozporu, mezi nimi panoval. Čím víc na to máme světla, tím srozumitelnější jsou fakta, tím zajímavější a poutavější jsou dějiny, tím víc poučují příklady mravů a příčin událostí. Proto je nutné odhalovat zájmy, neřesti, ctnosti, vášně, nenávisti, přátelství a všechny ostatní hybné síly, hlavní i vedlejší, intrik, úkladů a veřejných i soukromých činů, jež mají podíl na popisovaných událostech, i všechna jejich rozvětvení a odbočky, z nichž vyvěrají a vznikají další intriky a tvoří se další události.

Aby dějepisec svůj úkol splnil správně, musí – ať píše dějiny obecné, nebo zvláštní – dokonale ovládat svou látku díky důkladnému studiu, přesnému srovnávání a promyšlené konfrontaci nejlépe zvolených autorů a díky moudré a poučené kritice, to vše provázeno velkou jasností úsudku a rozlišovací schopností. Obecnými dějinami nazývám ty, které svým rozsahem skutečně zahrnují více národů nebo více staletí církevních dějin, případně jeden národ, ale více panování, nebo vzdálenou a rozsáhlou církevní událost. Zvláštními dějinami nazývám dějiny doby a země, v níž člověk žije. Ty, protože jsou méně rozlehlé a odehrávají se před očima autora, musí být mnohem podrobnější, pokud jde o detaily a okolnosti, a jejich cílem má být přenést čtenáře doprostřed jednajících osob tak, aby měl pocit, že nečte dějiny nebo paměti, ale sám je zasvěcen do všeho, co se mu líčí, a je přímým svědkem toho, co se vypráví. Právě v tomto druhu psaní se musí nejsvědomitější přesnost, pokud jde o pravdivost každé věci a každého rysu, stejnou měrou vystříhat nenávisti i náklonnosti, snahy vysvětlovat, co se nepodařilo zjistit, připisovat úmysly, pohnutky a povahové rysy a věci zveličovat či zlehčovat – což je stejně nebezpečné jako snadné, není-li autor člověkem přímým, pravdivým, upřímným, plným cti a poctivosti a dobře chráněným proti úskalím citu, vkusu a představivosti. Platí to obzvlášť tehdy, když takový autor píše z vlastního pramene, protože se sám na líčených věcech podílel, nebo se o nich dozvěděl od svých nejbližších přátel; a právě v tomto posledním případě musí veškerá sebeláska, všechny sklony, všechny nechuti a jakýkoli zájem ustoupit i té nejmenší a nejméně důležité pravdě, která je duší a ospravedlněním všech dějin a která nesmí nikdy, ať už z jakéhokoli důvodu, utrpět sebemenší poskvrnu, ale musí být vždy vystavena zcela čistá a celá.

Může ale křesťan – a ten, kdo jím chce být – psát a číst dějiny? Je pravda, že holá fakta zbytečně zatěžují; přidáme-li k nim ještě nahé skutky jednajících osob, poučení z toho nebude o nic víc a chaos se jen zvětší, bez jakéhokoli užitku. Co tedy povahy, intriky a úklady těchto osob, potřebné k pochopení příčin a následků událostí? Je pravda, že bez toho by zůstaly nesrozumitelné, a stejně dobře by tedy bylo neznat to, co zatěžuje, aniž to poučuje. Ale může se láska k bližnímu smířit s líčením tolika vášní a neřestí, s odhalováním tolika zločinných pohnutek, tolika hanebných úmyslů, s odmaskováním tolika osob, k nimž bychom si jinak zachovali úctu, nebo jejichž neřesti a chyby bychom vůbec neznali? Není snad nevinná neznalost lepší než poučení tak vzdálené lásce k bližnímu? A co si pomyslet o tom, kdo se nespokojí s tím, co se sám nebo od jiných dozvěděl, ale předá to i potomkům a odhalí jim tolik věcí o svých bratřích, ať už opovrženíhodných, nebo často přímo zločinných? To je, zdá se mi, ona námitka v celé své síle. Zmizela by pouhým odkazem na to, co bylo řečeno na začátku tohoto pojednání o příkladu Ducha svatého; ale předsevzali jsme si ji vyvrátit i bez opory o božskou autoritu, po jejímž rozhodnutí už není dovoleno dál rozumovat – a věříme, že o otázce, kterou tu probíráme, už rozhodla.

Nedovolit si žádné dějiny nad rámec toho, co nás učí Písmo, znamená vrhnout se do hmatatelné egyptské tmy. Z hlediska náboženství to znamená vzdát se poznání toho, co je tradice – a neznamená snad takové odříkání rouhání? Znamená to neznat dogmata a kázeň, protože neznáme ekumenické koncily, jež dogmata stanovily a kázeň zavedly, a klást na stejnou úroveň svaté obhájce víry – jedny pro jejich moudrost a dílo, druhé pro jejich odvahu a mučednictví – s kacíři a pronásledovateli. Znamená to připravit se o obdivuhodnou podívanou na první staletí Církve, o budování jejích sloupů, o poučení od jejích prvních učitelů, o svatou hrůzu prvního asketického a poustevnického života, o div onoho řádu, který Církev uprostřed všelijakých rozporů a pronásledování založil, rozšířil a přivedl k vítězství – jen proto, abychom zároveň neviděli podlost, krutost a zločiny kacířů a jejich hlavních příznivců, ctižádost, neřesti a barbarství biskupů, i těch na nejvyšších stolcích, a odtud až po naši dobu vše památné, co se v Církvi odehrálo ohledně dogmatu, posledních herezí, kázně a bohoslužby – a jen proto, abychom neviděli zmatek a nevědomost, lakotu a ctižádost tolika a tolika předních členů kléru. Co by z takové nevědomosti vzešlo, je snazší si představit než popsat. Vše je zřejmé a samo bije do očí.

Není-li tedy rozumné nechtít se poučit o věcech, jež se tak silně dotýkají křesťana jako křesťana, jak by se o ně mohl poučit bez znalosti dějin světských, které mají s dějinami Církve tak úzké a nutné spojení, že je pro jejich pochopení nelze od sebe oddělit? Jde o propojení a řetězec, který se z toho či onoho důvodu udržuje od století do století až po naši dobu, a který znemožňuje poznat jakoukoli část jedněch, aniž bychom zároveň poznali odpovídající část druhých pro stejnou dobu. Nemůže-li tedy křesťan, jemuž je vše, co se týká náboženství, drahé úměrně jeho oddanosti k němu, zůstat lhostejný k různým událostem, které Církví v každé době otřásaly, nemůže se také vyhnout tomu, aby se souběžně poučil o celých světských dějinách, jež s ní mají tak nezbytnou a nepřetržitou souvislost.

Ale i kdybychom tuto souvislost pominuli, protože skutečně existují dlouhé úseky dějin, které s dějinami Církve vůbec nesouvisejí – mohli bychom si bez studu dělat skrupule z toho, že známe, čím bylo Řecko, čím byli Římané, dějiny oněch slavných republik a jejich hlavních osobností? Odvážili bychom se ze skrupulí neznat jednotlivé stupně jejich proměn, úpadku a pádu, vzestup států, jež se z jejich trosek utvořily, původ a založení monarchií naší Evropy i monarchie Saracénů a později Turků, a konečně sled staletí a panování a jejich hlavní události až po naši dobu? To je zhruba vše, pokud jde o dějiny obecné. Přejděme nyní k tomu, co se týká dějin doby a země, v níž člověk žije.

Uznáme-li, že skrupule, jež by vedly k naprosté neznalosti dějin obecných, by byly tou nejhrubší pošetilostí a přivedly by nás k nejostudnějším a nejzávažnějším nesnázím, bude těžké se přesvědčit, že by nějaká skrupule měla či mohla připustit neznalost dějin zvláštních – dějin doby a země, v níž člověk žije –, které jsou mnohem zajímavější než ty obecné a mnohem víc se dotýkají poučení o našem chování a mravech.

Slyším už skrupulanta namítat, že vzdálenost v čase a místě jaksi zbavuje lásku k bližnímu odpovědnosti vůči neřestem osob cizích, dávných, jejichž osoby ani rody neznáme a k nimž už nikdo nemá žádný vztah – zcela odlišně od osob naší země a naší doby, které všichni známe jménem, chováním, rodinou, přáteli, k nimž jsme si mohli zachovat úctu, kterou si možná v lecčems i zasloužily, a u nichž stržením opony, která je zahalovala, často úctu nejen ztratíme.

Tato námitka se neliší od té, která už byla uvedena, a důvody, jež ji vyvracejí, nebudou jiné než ty, kterých jsme už použili. Abychom to ale zkrátili, nebojme se sarkasmu – sarkasmu, který jsem na vlastní oči viděl doslovně a přesně naplněný u osob, jejichž jméno i vynikající postavení jsou dobře známy. Nešlo o skrupuli, ale o nevědomost pramenící z výchovy, potom z nedbalosti a z oddání se víru hry a zábav, a to přímo uprostřed dvora. Ať už tato nevědomost pramení odkudkoli, její hrubost je stejná; vraťme se k jejím projevům. Jaké překvapení slyšet otázku, kdo byl ten Monseigneur, o němž se slyšelo, že zemřel v Meudonu¹? Kdo byl otcem krále, jak a v čem jsou král a španělský král příbuzní? Co byl zač Monsieur a co pan vévoda a paní vévodkyně z Berry²? Čím synem byl zesnulý pan vévoda Orleánský, regent³? Když se člověk dostane až sem, může posoudit, zda poznatky sahají dál do minulosti, nebo se naopak omezují na osoby a činy panování, které teprve nedávno skončilo, a jaká propast tmy leží nad vším, co mu předcházelo. Takový je tedy důsledek nevědomosti z výchovy a z víru zábav, který lze snadno napravit rozhovorem a četbou – ale je-li založen na skrupuli, už se vyléčit nedá. Ta je tak nesmyslná, tak uráží zdravý rozum a přirozený úsudek, že se vyvrácení této představy nabízí samo od sebe, a to tak rychle, už při pouhém vyslovení, že to zahlazuje vše, co by se dalo namítnout, a vysušuje vše, co by se dalo postavit proti tomu.

Je snad člověk povinen neznat Guisy, krále a dvůr jejich doby, jen aby se nedozvěděl o jejich hrůzách a zločinech? Nebo Richelieua a Mazarina⁴, aby nepoznal pohyby, které vyvolala jejich ctižádost, a neřesti a slabosti, jež se projevily v úkladech a intrikách jejich doby? Zamlčí se snad pan Princ⁵, aby se člověk vyhnul jeho vzpourám a tomu, co je provázelo; pan z Turenne⁶ a jeho blízcí, aby nebylo vidět ty nejpověstnější zrady odměněné nejohromnějším způsobem? A může si člověk, žijící mezi potomky těch, kdo v oněch dobách, o nichž mluvím, vystupovali, dovolit s trochou rozumu neznat, odkud pocházejí, odkud jejich jmění, kdo vlastně jsou, a vystavit se tak hrubým a neustálým nesnázím, jež z toho plynou? Nebudeme mít žádnou představu o paní z Montespan⁷ a jejích neblahých následcích, jen abychom nepoznali hříchy, které provázely jejich povýšení? Nebudeme mít žádnou představu ani o paní z Maintenon⁸ a zázraku jejího panování, jen ze strachu z hanebností jejích počátků, z potupy a neštěstí její velikosti, ze zla, jímž zaplavila Francii? Totéž platí o osobnostech, které vystupovaly za tohoto dlouhého panování, a o jeho bohatých událostech – panování, jehož dlouhá vláda změnila celou dřívější tvář království. Zůstaneme snad z povinnosti svědomí, aniž se odvážíme poučit o příčinách tak neblahé proměny, ve skrupuli odhalit zájmy a pohnutky oněch velkých ministrů, kteří vyšli z bahna, stali se jedinými, na nichž záleželo, a všechno zvrátili? A skryjeme se konečně až do dneška, jen abychom neviděli osobní nepořádky jednoho regenta, zločiny jednoho prvního ministra, barbarství a nedostatečnost jeho nástupce, lži, omyly, neomezenou ctižádost a zločiny toho, kdo právě odešel, jehož žárlivost a neschopnost dnes uvrhují stát do nejnebezpečnější situace a nejzhoubnějšího zmatku⁹? Kdo by mohl odolat problému tak nesmyslnému, řekl bych přímo naprosto nemožnému? Koho by to nepobouřilo?

Přesvědčí nás snad tito skrupulanti, že Bůh žádá něco, co je v rozporu s ním samým, je-li přece světlem a pravdou – to jest, že se máme oslepovat ve prospěch lži ze strachu spatřit pravdu; že nám dal oči, abychom je přesně zavírali před všemi událostmi a osobami tohoto světa; smysly a rozum, abychom je používali jen k tomu, abychom otupěli a stali se zcela hrubými, hloupými, směšnými a naprosto nesnesitelnými i mezi těmi nejmilosrdnějšími lidmi?

Vzdejme Stvořiteli rozumnější úctu a neplaťme za spásu, kterou nám vydobyl Vykupitel, tak nedůstojnou cenou naprosté otupělosti a dokonalé nemožnosti. Je příliš dobrý, aby chtěl to první, a příliš spravedlivý, aby vyžadoval to druhé. Utíkejme před bláznovstvím krajností, jež nevedou nikam jinam než do propasti, a se svatým Pavlem se nebojme podřídit svou moudrost míře střídmosti, ale bojme se hnát ji za její oprávněné hranice. Užívejme tedy schopností, které nám Bůh ráčil dát, a nevěřme, že láska k bližnímu zakazuje vidět veškerou pravdu a posuzovat události, které se dějí, i vše, co je provází. Dlužíme sami sobě přinejmenším tolik lásky jako druhým; musíme se tedy vzdělávat, abychom nebyli tupí, hloupí a věčně obelhávaní. Nemáme se bát, ale máme se snažit poznávat lidi dobré i zlé, abychom nebyli klamáni, a podle moudrého rozlišování řídit své chování i své styky, protože obojí je s nimi nutně spjato a vzájemně na sobě závisí. Udělejme si z tohoto poznání zrcadlo, jímž budeme utvářet a usměrňovat své mravy, prchat před tím, vyhýbat se tomu a ošklivit si to, co je toho hodno, a milovat, vážit si a sloužit tomu, co si to zaslouží, a přibližovat se k tomu napodobováním a ušlechtilým nebo svatým soupeřením. Poznávejme tedy, pokud možno, hodnotu lidí a cenu věcí; velkým uměním je nedat se přitom zmýlit uprostřed světa, který je většinou tak pečlivě zamaskovaný; a pochopme, že poznání je vždy dobré, ale že dobro či zlo spočívá v tom, jak ho použijeme. Právě sem je třeba klást skrupuli, a právě zde má křesťanská mravouka, šíře lásky k bližnímu, zkrátka nový zákon, neustále osvětlovat a usměrňovat naše kroky – a ne ji vrhat na poznání, jehož nikdy nelze mít příliš mnoho.

Ti zlí, kteří už tak mají na tomto světě tolik výhod před dobrými, by proti nim měli ještě jednu podivnou výhodu, kdyby dobří neměli dovoleno je rozeznávat, poznávat, a tedy se před nimi chránit, varovat před nimi ostatní se stejným cílem, shromažďovat, kým jsou a co udělali v souvislosti s událostmi života, a pokud v nich sehráli menší či větší roli, předat je potomstvu takové, jací jsou a jací byli, tím, že mu předají dějiny své doby. A na druhé straně, pokud jde o tento svět, bylo by s dobrými velmi špatně zacházeno, kdyby zůstávali jako němá zvířata vystaveni zlým bez poznání, a tedy bez obrany, a jejich ctnost by byla pohřbena spolu s nimi. Tím by veškerá pravda vyhasla, každý příklad byl zbytečný, veškeré poučení nemožné a veškerá prozřetelnost by zůstala omezena jen na víru, ale v očích lidí by byla zmařena.

Rozlišujme tedy, co láska k bližnímu přikazuje, od toho, co nepřikazuje a co ani přikazovat nechce, protože nechce přikazovat nic škodlivého a její světlo nemůže být matkou slepoty. Láska k bližnímu, která přikazuje milovat bližního jako sebe samého, tím samotným rozhoduje otázku. Tímto přikázáním zakazuje spory, hádky, urážky, nenávisti, pomluvy, klevety, jízlivé posměšky, pohrdání. To vše se týká vnitřních citů, které je třeba v sobě potlačovat, a vnějších projevů těchto zakázaných věcí ve styku a ve společnosti. Zakazuje škodit a činit, dokonce i přát, komukoli zlo; ale ať se toto tak široké přikázání jeví jakkoli absolutní, je vždy třeba uznat, že má své hranice a výjimky. Táž láska k bližnímu, která ukládá všechny tyto povinnosti, neukládá povinnost nevidět věci a lidi takové, jací jsou. Nenařizuje, pod záminkou lásky k lidem proto, že jsou našimi bratry, milovat v nich jejich chyby, jejich neřesti, jejich zlé úmysly, jejich zločiny; nenařizuje se jim vystavovat; nezakazuje, ale dokonce chce, abychom před nimi varovali ty, kdo jsou jimi ohroženi, i ty, jichž se týkají, aby se před nimi mohli chránit, a nezakazuje použít všech legitimních prostředků, jak se před nimi krýt.

Tímto jednáním jsou naplněny životy nejváženějších a nejslavnějších světců, kteří neváhali odhalovat i ty nejnepříjemnější skutečnosti ani pronášet ty nejtrpčí výtky proti konkrétním zlým lidem, před nimiž se museli bránit nebo které pokládali za nutné veřejně odsoudit; a když říkám konkrétní zlí lidé, tímto výrazem chci jen vyloučit neurčitou obecnost a ukázat, že mířili na osoby své doby, někdy i na ty nejvýše postavené v Církvi či ve světě. Důvod tohoto jednání je zřejmý: láska k bližnímu je určena jen pro dobro a osobám jen potud, pokud lze dobro zachovat; jakmile se ale stává dobru na škodu a jde už jen o jedny lidi proti druhým, je jasné, že náleží dobrým na úkor zlých, jimž nelze dovolit volné pole, aby utlačovali a škodili dobrým, tím, že by je nevarovali, nebránili je a dostatečně nezveřejňovali úklady, zlé úmysly, nebezpečné chování a přímo zločiny zlých lidí – kteří by se, kdyby se jim nechal volný průběh, stali pány všech svých plánů a jistě by uspěli, vždy na úkor dobrých, kteří jsou jimi i přes veškerou pomoc tak často zdrceni.

Z tohoto vysvětlení plyne ještě jedno: křesťan, jemuž láska k bližnímu zakazuje mluvit zle a škodit svému bližnímu v celém výše popsaném rozsahu, je touž láskou v určitých případech, odlišných od těch, které jsme právě zmínili, zavázán k pravému opaku. Ti, kdo požívají důvěry vojevůdců, ministrů, a tím spíše ti, kdo požívají důvěry panovníků, jim nesmějí zatajovat mravy, chování a činy lidí. Jsou povinni jim je ukázat takové, jací jsou, aby je uchránili před nástrahami, překvapeními a zejména před špatnou volbou. Je to láska k bližnímu, kterou dlužíme těm, kdo vládnou, a která se týká především veřejného blaha, jež má být vždy nadřazeno soukromému zájmu. Ti, kdo řídí věci veřejné, ať už zcela, nebo zčásti, jsou příliš zaneprázdněni záležitostmi, příliš obklopeni, příliš lichoceni, příliš snadno zneužíváni a klamáni – vždyť druzí mají na jejich klamání velký zájem –, než aby dokázali dobře rozeznávat a rozlišovat. Jednají moudře, když se nechají poučit o lidech, a jsou šťastní, najdou-li opravdové a věrné přátele, kteří jim brání se nechat svést; a veřejnost, nebo ta část veřejnosti, jíž tito lidé vládnou, má velký dluh vůči takovým osvíceným rádcům, kteří ji chrání před tolika druhy špatné správy, pod níž vždy tolik trpí, dostane-li se do nepovolaných rukou. A těm, kdo mají sluch těchto mocných tohoto věku, nestačí čekat, až se jich zeptají na určité zlé osoby: musí předvídat jejich záliby, jejich povolnost, léčky, jež jsou na ně nastraženy, a včas je varovat, aby do nich nespadli. Mají se pokládat za povolané k tomu právě proto, že požívají důvěry těchto pánů světa; a i ti, kdo mají důvěru jejich oblíbenců natolik, že jim mohou říci cokoli, nesmějí zanedbávat jejich poučování, a tak být užiteční společnosti. Totéž platí i vůči příbuzným a přátelům.

Je-li zřejmé, jak bylo právě ukázáno, že láska k bližnímu dovoluje bránit se a útočit i na zlé lidi; chce-li, aby dobří byli varováni a podporováni; vyžaduje-li, aby ti, kdo jsou ustanoveni ve veřejné správě, byli bez ohledů poučeni o osobách i věcech, ačkoli všechny tyto kroky nelze učinit, aniž by přímo a zásadně poškodily pověst a jmění – tím spíš láska k bližnímu nezakazuje psát, a tedy ani číst, dějiny obecné i zvláštní. Kromě důvodů, jimiž jsme toto pojednání otevřeli a po nichž by snad ani nebylo třeba uvádět další, je třeba dodat ještě nové, které dokončí odstranění všech skrupulí v této věci. Ponechám stranou dějiny obecné a omezím se na zvláštní dějiny vlastní země a doby; podaří-li se mi totiž dokázat, že tyto poslední jsou dovolené, tentýž důkaz poslouží tím spíš i pro dějiny obecné. Je však třeba připomenout si podmínky, které byly navrženy pro psaní.

Psát dějiny své země a své doby znamená se znovu v duchu, s velkým rozjímáním, vracet ke všemu, co člověk viděl, s čím měl co do činění nebo co se z první ruky a spolehlivě dozvěděl o tom, co se odehrálo na jevišti světa, i k oněm rozličným mechanismům, často zdánlivě nicotným, jež uvedly do pohybu ony pružiny událostí, které měly nejdalekosáhlejší následky a zplodily další události; znamená to ukázat si krok za krokem nicotnost světa, jeho obav, tužeb, nadějí, neúspěchů, jeho štěstí i jeho námah; znamená to přesvědčit se o marnosti všeho na základě krátkého a rychlého trvání všech těchto věcí i lidského života; znamená to živě si připomenout, že žádný ze šťastlivců tohoto světa jím ve skutečnosti nebyl, a že blaženost, ba ani klid, se zde na zemi nedají najít; znamená to ukázat, že kdyby ten nesčetný zástup lidí, o nichž je nutné se zmínit, mohl předem číst v budoucnosti, čeho vlastně dosáhli svým trápením, potem, starostmi a úklady, všichni – s výjimkou nejvýš tuctu – by se hned na počátku svého života zastavili a vzdali se svých záměrů a nejdražších nároků; a že i u onoho tuctu jejich smrt, která ukončuje štěstí, jež si předsevzali, jen zvětšila jejich lítost tím, že zdvojnásobila jejich lpění, a proměnila v jejich očích vše, čeho dosáhli, jako by se to nikdy nestalo. Pokud zbožné knihy tuto mravní nauku, tak schopnou vzbudit pohrdání vším, co se zde na zemi děje, líčí způsobem výslovnějším a lépe podloženým důkazy, je třeba přiznat, že taková teorie, jakkoli krásná, nepůsobí stejným dojmem jako fakta a úvahy, jež vyvěrají z jejich čtení. Tento plod, který si z toho jako první odnáší autor, sklízejí i jeho čtenáři; k tomu se u nich navíc přidává poučení z dějin, které předtím neznali. Toto poučení formuje ty, kdo musí žít ve styku se světem, a tím spíš ty, kdo se pohybují ve světě záležitostí veřejných. Příklady, jimiž se naplnili, je vedou a chrání tím snáz, že žijí na týchž místech, kde se tyto věci odehrály, a v době ještě příliš blízké na to, aby nešlo o tytéž mravy a týž způsob života, styku a jednání. Jsou to rady a poučení, které dostávají z každého tahu štětcem, jímž jsou vylíčeny osoby, a z každé události prostřednictvím vyprávění o příležitostech a pohnutkách, jež ji vyvolaly; ale jsou to rady a poučení, které si čtenáři sami berou z věci samé a z lidí, a přijímají je tím snáze, že jsou zcela nahé a nemají v sobě nic z oné suchosti, autoritativnosti a nechuti, jež tak často odpuzují a maří rady a poučení těch, kdo se je snaží dávat. Nevidím tedy nic užitečnějšího než tento dvojí a tak příjemný způsob poučení skrze četbu dějin vlastní doby a země, a tedy nic dovolenějšího, než je psát. A v jak hluboké nevědomosti, v jaké tmě ohledně poučení a vedení života bychom byli, kdybychom takové dějiny neměli? Vidíme ostatně, že Prozřetelnost dopustila, aby téměř nikdy nechyběly, navzdory nekonečným ztrátám, jež ve všech dobách způsobila nedbalost při jejich předávání z pokolení na pokolení opisováním před vynálezem knihtisku, a později překážky, jež jim kladl zájem, požáry a tisíce jiných nehod.

Dějepis má oproti oněm případům, kdy jsme právě viděli, že láska k bližnímu dovoluje, a někdy dokonce přikazuje, napadat a odhalovat zlé lidi, ještě jednu výhodu: totiž že dějiny napadají a odhalují jen lidi mrtvé, a to mrtvé už tak dávno, že se jich to už nikoho osobně netýká. Pověst, jmění a zájmy živých tak nejsou nijak dotčeny, a pravda se tu může ukázat bez rizika v celé své čistotě. Důvod je zřejmý: kdo píše dějiny své vlastní doby, kdo se drží jen pravdy a nikoho nešetří, dobře se střeží je zveřejnit. Čeho by se jen nemusel obávat od tolika mocných lidí, uražených osobně nebo skrze své nejbližší tou nejjistější, a zároveň nejkrutější pravdou! Musel by tedy takový autor ztratit rozum, aby dopustil byť jen podezření, že píše. Jeho dílo má dozrávat pod klíčem a za nejbezpečnějšími zámky a takto přejít na jeho dědice, kteří učiní moudře, nechají-li uplynout víc než jednu nebo dvě generace a dovolí dílu vyjít najevo teprve tehdy, až je čas ochrání před záští¹⁰. Tehdy už tento odstup nebude natolik velký, aby vrhl temnotu na to, co popisuje. S potěšením, užitkem a bezpečně se četlo mnoho různých dějin a pamětí o nezletilosti Ludvíka XIV. hned po jeho smrti, a totéž platí od jednoho věku k druhému. Koho dnes zajímají osoby v nich vylíčené, kdo se dnes zajímá o činy a machinace v nich popsané? Nic tu tedy už neuráží lásku k bližnímu; vše naopak poučuje a šíří světlo, jež osvěcuje všechny, kdo to čtou. Rozvádět tyto pravdy dále by znamenalo marně se snažit dokazovat, že je den, když svítí slunce. Doufáme aspoň, že jsme tím rozptýlili všechny skrupule.