Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom první (1691–1697)

Kapitola první

1691. — Kde a jak tyto Paměti začaly. — Moje první přátelství s panem vévodou z Chartres. — Maupertuis, kapitán šedých mušketýrů¹; jeho kariéra a povaha. — 1692. — Moje první tažení, šedý mušketýr. — Obležení Namuru králem osobně. — Kapitulace Namuru. — Poustevna v Marlaigne. — Prach ukrytý jezuity. — Námořní bitva u La Hogue. — Nebezpečí žertování se zbraněmi. — Coetquen a jeho smrt.

Narodil jsem se v noci z 15. na 16. ledna 1675 Claudovi, vévodovi ze Saint-Simon, pairovi Francie, a jeho druhé ženě Charlottě z L’Aubépine — byl jsem jediným dítětem z tohoto manželství. Se svou první ženou, Dianou z Budosu, měl otec jen jednu dceru, žádného syna. Provdal ji za vévodu z Brissacu, paira Francie, jediného bratra vévodkyně z Villeroy. Zemřela roku 1684, bezdětná, už dlouho odloučená od manžela, který si ji nezasloužil, a ve své závěti mě ustanovila svým univerzálním dědicem.

Nosil jsem titul vidama² de Chartres a byl jsem vychováván s velkou péčí a pílí. Matka, žena velké ctnosti a nesmírně důsledného a rozumného ducha, se neustále starala o to, aby zformovala mé tělo i ducha. Obávala se pro mě osudu mladých lidí, kteří si myslí, že mají štěstí zajištěné a kteří se záhy stanou sami sobě pánem. Otec, narozený roku 1606, se nemohl dožít tak dlouho, aby mě před tímto neštěstím sám ochránil, a matka mi neustále opakovala, jak naléhavě bude muset mladý muž, který vstupuje do světa sám za sebe, za něco stát — syn oblíbence Ludvíka XIII., jehož všichni přátelé už buď zemřeli, nebo mu nemohli pomoci, a matky, která od mládí, vychovaná u staré vévodkyně z Angoulême, své příbuzné a mateřské babičky vévody z Guise, a provdaná za starce, nikdy nepoznala nikoho než jejich staré přátele a přítelkyně a nemohla si najít žádné vrstevníky. Dodávala k tomu i to, že mi chybí veškerá blízká rodina — strýcové, tety, bratranci —, takže jsem byl takřka ponechán sám sobě, a tím víc rostla potřeba umět toho dobře využít, bez pomoci a bez opory; její dva bratři byli bezvýznamní, starší z nich zchudlý a věčně soudící se se svou rodinou, a jediný bratr mého otce byl bezdětný a o osm let starší než on.

Zároveň se snažila pěstovat ve mně odvahu a podnítit mě, abych se stal takovým, abych dokázal sám nahradit takto těžko překonatelné mezery. Podařilo se jí ve mně vzbudit k tomu velkou touhu. Můj vztah ke studiu a vědám jí v tom příliš nepomáhal, ale to, co se ve mně zrodilo jakoby samo — láska ke čtení a k dějinám, a tedy touha něčeho dosáhnout a něčím se stát díky soutěživosti a příkladům, které jsem v nich nacházel —, tuto chladnost k učeným naukám nahradilo. Vždycky jsem si myslel, že kdyby mě nenutili ztrácet tolik času učenými naukami a nechali mě opravdu vážně studovat dějiny, mohl jsem v nich něčeho dosáhnout.

Tato četba dějin, a zvlášť soukromých pamětí z naší historie, z posledních dob od Františka I., kterou jsem si sám pro sebe pěstoval, ve mně vzbudila touhu psát podobně i o tom, co sám uvidím — z touhy a naděje, že budu něčím platný, a že co nejlépe poznám záležitosti své doby. Úskalí takového podniku mi rozhodně nezůstala utajena, ale pevné rozhodnutí zachovat si to celé v naprostém tajemství se mi zdálo být řešením všeho. Začal jsem je tedy psát v červenci 1694, jako mestre de camp³ jezdeckého pluku nesoucího mé jméno, v táboře u Guinsheimu na Starém Rýnu, v armádě pod velením maršála-vévody z Lorges.

Roku 1691 jsem studoval filozofii a začínal jezdit na koni v jezdecké akademii pánů de Mémon a de Rochefort; zároveň mě čím dál víc nudili učitelé a studium a čím dál silněji jsem toužil vstoupit do služby. Obležení Monsu⁴, které hned na začátku jara osobně vedl král, přilákalo k jejich prvnímu tažení skoro všechny mladé lidi mého věku; a co mě dráždilo nejvíc, byl fakt, že tam absolvoval své první tažení i pan vévoda z Chartres. Byl jsem s ním takřka vychováván, byl o osm měsíců starší než já, a pokud věk dovoluje takové slovo mezi tak nerovnými mladými lidmi, pojilo nás přátelství. Rozhodl jsem se tedy vymanit se z dětství, a vynechám úskoky, jichž jsem k tomu použil. Obrátil jsem se na matku; brzy jsem poznal, že mě jen chlácholí. Obrátil jsem se tedy na otce, kterému jsem namluvil, že král po letošním velkém obležení bude příští rok odpočívat. Napálil jsem matku, která přišla na to, co jsem zosnoval, teprve na poslední chvíli, a to, že jsem otce navedl, aby se nedal zviklat.

Král si důsledně stál na tom, že s výjimkou princů krve a svých nemanželských dětí musí každý, kdo vstupoval do služby, strávit rok v jedné ze svých dvou mušketýrských kompanií podle vlastní volby, a odtud se pak kratší či delší dobu učit poslouchat, ať už v čele jízdní kompanie, nebo jako nižší důstojník v jeho vlastním pěším pluku, který ze všech ostatních zvlášť vyznamenával a měl v oblibě — než dovolil koupit si jízdní nebo pěší pluk, podle toho, k čemu se kdo předurčil. Otec mě tedy zavedl do Versailles, kam se od svého návratu z Blaye, kde málem zemřel, ještě nedostal. Matka za ním tam tehdy jela poštovním kočárem a přivezla ho zpátky ještě v dost špatném stavu, takže do té doby krále vůbec neviděl. Když se mu klaněl, představil mě jako budoucího mušketýra na svátek svatého Šimona a Judy, v půl jedné, když král právě vycházel z rady.

Jeho Veličenstvo prokázalo otci tu čest a třikrát ho obejmulo, a když přišla řeč na mě, král, který mě shledal drobným a útlé postavy, řekl, že jsem ještě velmi mladý — na což otec odpověděl, že mu tím déle posloužím. Nato se ho král zeptal, do které ze dvou kompanií mě chce zařadit, a otec zvolil tu první kvůli Maupertuisovi, svému blízkému příteli, který jí velel jako kapitán. Kromě péče, kterou si od něj o mě sliboval, dobře věděl, s jakou pozorností se král u obou kapitánů vyptával na nadějné mladíky v jejich kompaniích, zvlášť u Maupertuise, a jak moc jejich svědectví ovlivňovalo první dojem, který si o nich král udělal — dojem, jehož důsledky se pak táhly dál. Otec se nemýlil a mám důvod přičítat právě Maupertuisovým dobrým službám to, že si o mně král poprvé udělal dobré mínění.

Tento Maupertuis se hlásil k rodu Melunů, a dělal to v dobré víře — byl sama pravda, čest a poctivost, což mu ostatně vydobylo královu důvěru. Ve skutečnosti ale s Meluny neměl nic společného a nikdo z toho velkého rodu ho neuznával za příbuzného. Vypracoval se postupně od strážmistra mušketýrů až k tomu, že jim velel jako vrchní velitel a stal se generálem; jeho spravedlnost, dobrota a udatnost mu vydobyly úctu. Méně oblíbeným ho dělaly malichernosti, puntičkářství v každém druhu přesnosti a důkladnosti a prchlivost, která z ničeho — a v nejlepší víře na světě — dělala zločin. Právě tím si ale dokázal získat krále, který mu často svěřoval důvěrné úkoly. Při poslední nemilosti pana z Lauzunu⁵ byl pověřen, aby ho odvedl do Pignerolu, a o mnoho let později, aby ho odtud dvakrát po sobě přivedl do Bourbonu, když zájem na jeho svobodě a zájem pana du Maine svedly tam dohromady paní z Montespan a onoho slavného nešťastníka, jenž tam postoupil panu du Maine nesmírné dary od Mademoiselle výměnou jen za to, že se jeho vězení změnilo ve vyhnanství. Maupertuisova puntičkářská přesnost po celou dobu, co ho měl na starosti, přivedla vězně k takovému zoufalství, že mu to nikdy v životě nezapomněl. Byl to ostatně velmi poctivý člověk, zdvořilý, skromný a uctivý.

Tři měsíce poté, co jsem se stal mušketýrem, totiž v březnu následujícího roku, byl král v Compiègne na přehlídce své královské vojenské domácnosti (maison du roi) a žandarmů, a já jsem si jednou odstál stráž u krále. Tahle malá cesta dala podnět k řeči o cestě mnohem větší. Radost jsem měl nesmírnou; otec s tím ale nepočítal a hořce litoval, že mi uvěřil, a dal mi to pocítit. Matka, poté co se trochu zlobila a durdila, že mě otec takhle zapsal do služby proti její vůli, mu přesto nakonec domluvila po rozumu a nechala mi zařídit výbavu pětatřiceti koní nebo mezků a dost prostředků, abych mohl ráno i večer slušně vést vlastní stůl. Nebylo to bez nepříjemné komplikace, k níž došlo přesně dvacet dní před mým odjezdem. Jistý Tessé, otcův správce, který u něj bydlel už řadu let, náhle zmizel a připravil ho o padesát tisíc livrů, které se ukázaly být dluhem u všech obchodníků, jejichž padělané kvitance předložil ve svých účtech. Byl to drobný, mírný, vlídný a chápavý muž, který navenek působil zámožně a měl přátele — byl advokátem u pařížského parlamentu a královským advokátem u finančního úřadu v Poitiers.

Král vyrazil [10. května 1692] i s dámami a já jsem po celé měsíce tažení jel na koni s oddílem a plnil službu jako ostatní mušketýři. Doprovázeli mě dva šlechtici: jeden, odedávna v našem domě, býval mým vychovatelem, druhý byl štolbou mé matky. Královo vojsko se shromáždilo v táboře u Gevry, kam se téměř přimykalo i vojsko pana z Luxembourgu. Dámy byly v Monsu, dvě míle odtud. Král je nechal přivést do svého tábora, pohostil je a pak jim ukázal snad nejnádhernější přehlídku, jaká kdy byla uspořádána — obou vojsk seřazených ve dvou liniích, přičemž pravé křídlo pana z Luxembourgu se dotýkalo levého křídla krále a celek se táhl v délce tří mil.

Po deseti dnech v táboře u Gevry se obě vojska rozdělila a vyrazila na pochod. O dva dny později bylo vyhlášeno obležení Namuru, kam král dorazil po pěti dnech pochodu. Monseigneur⁶, Monsieur⁷, pan Princ⁸ a maršál z Humières, všichni čtyři v sestupném pořadí hodnosti, veleli vojsku pod králem, zatímco pan z Luxembourgu, jediný velitel svého vojska, kryl obležení a střežil nepřítele. Dámy mezitím odjely do Dinantu. Třetího dne pochodu byl pan Princ vyslán, aby obklíčil město Namur. Proslulý Vauban⁹, duše všech obléhání, která král vedl, prosadil, že město bude napadeno odděleně od hradu, proti mínění barona z Bressé, který chtěl obléhat obojí najednou — a byl to právě on, kdo pevnost opevnil. Silná nespokojenost ho nedávno přiměla opustit španělské služby, ne bez jistých stínů na jeho pověsti za to, jak rychle se poté vrhl do služeb Francie. Vyznamenal se svou udatností a schopnostmi; byl vynikajícím ženistou a velmi dobrým generálem. Při vstupu do královských služeb dostal hodnost generálporučíka a vysoký plat. Byl to muž nevzhledného zevnějšku, skromný, zdrženlivý, jehož tvář nic zvláštního neslibovala, ale záhy si získal královu důvěru a všeobecný vojenský respekt.

Pan Princ, maršál z Humières a markýz z Boufflers vedli každý jeden útok. Během deseti dnů, co obležení trvalo, se nestalo nic zvlášť pozoruhodného. Jedenáctého dne od otevření zákopů byla vybubnována chamada a kapitulace dopadla víceméně tak, jak si obležení přáli. Stáhli se na hrad a bylo ujednáno z obou stran, že hrad nebude napadán ze strany města a že město bude před hradem v naprostém bezpečí, protože na ně hrad nevypálí jedinou ránu. Po celou dobu obležení zůstával král v táboře a počasí bylo od odjezdu z Paříže velmi teplé a nepřetržitě jasné. Nikoho pozoruhodného jsme neztratili kromě Cramaillona, mladého a velmi nadějného ženisty a jinak dobrého důstojníka, kterého Vauban hluboce litoval. Hrabě z Toulouse utrpěl lehké pohmoždění paže docela blízko krále, který z vyvýšeného, přesto však dost vzdáleného místa sledoval, jak za bílého dne útočí na ravelin, který dobyl oddíl nejdéle sloužících mužů z obou mušketýrských kompanií.

Jonvelle, šlechtic, ale jinak voják, který se vypracoval sám, čestný a udatný, během tohoto obležení zemřel na nemoc. Byl generálporučíkem a kapitánem druhé mušketýrské kompanie; bylo mu přes osmdesát let a král i jeho kompanie ho hluboce oplakávali. Obě kompanie se spojily, aby mu vzdaly poslední vojenské pocty. Jeho kompanie byla ihned svěřena panu z Vins, který jí velel jako jeho podřízený — švagru pana z Pomponne —, jenž jako polní maršál v italské armádě tehdy velel silnému sboru krycímu Provence, kde velmi užitečně sloužil, a příští rok se stal generálporučíkem.

Vojsko přesunulo tábor kvůli obléhání hradu. Když každý dorazil na místo, jež mu bylo určeno, zjistil královský pěší pluk, že jeho pozici obsadil malý nepřátelský oddíl, který se tam zákopy opevnil, z čehož okamžitě vzešel poměrně tvrdý dílčí boj. Pan ze Soubise, toho dne sloužící generálporučík, tam přispěchal a vyznamenal se. Královský pluk si vydobyl mnoho cti s malými ztrátami a nepřátelé byli brzy zahnáni. Král z toho měl velkou radost, protože k tomuto pluku, který si ze všech svých vojsk vždy obzvlášť považoval za vlastní, choval zvláštní náklonnost.

Královy stany, a stany celého dvora, byly rozbity na krásné louce pět set kroků od kláštera Marlaigne. Pěkné počasí se změnilo v deště, jejichž vydatnost a vytrvalost nikdo z vojska nikdy nezažil a které přinesly velkou proslulost svatému Medardovi, jehož svátek připadá na 8. června¹⁰. Toho dne pršelo celý den jako z konve a tvrdí se, že jaké počasí je toho dne, takové trvá dalších čtyřicet dní. Náhoda tomu chtěla, že se to onoho roku potvrdilo. Vojáci, zoufalí z té potopy, proklínali tohoto svatého, hledali jeho obrázky a všechny, které našli, trhali a pálili. Tyto deště se staly pro obležení metlou. Ke královým stanům se dalo dostat jen po hatích z otepí proutí, které bylo nutné každý den obnovovat, jak se bořily do bahna; tábory a ubikace nebyly o nic přístupnější; zákopy plné vody a bahna — často trvalo tři dny přesunout dělo z jedné baterie na druhou. Vozy se staly nepoužitelnými, takže přepravu bomb, koulí a podobně bylo možné zajistit jen na hřbetech mezků a koní, stažených ze všech vozových parků vojska i dvora — bez jejich pomoci by to nebylo možné. Stejná potíž s cestami připravila i vojsko pana z Luxembourgu o použití vozů. Hynulo nedostatkem obilí, a na tuto krajní nesnáz se podařilo najít lék jen tím, že král nařídil své vojenské domácnosti, aby každý den po oddílech vozila pytle obilí za sedlem do vesnice, kde je přebírali a počítali důstojníci vojska pana z Luxembourgu. Ačkoli si vojenská domácnost během tohoto obležení téměř neodpočinula — nosila otepě, zajišťovala různé stráže a další každodenní služby —, přidala se jí ještě tato povinnost navíc, protože i jízda sloužila nepřetržitě a jako píci měla skoro jen stromové listí.

Tento ohled ovšem neuspokojil vojenskou domácnost, zvyklou na nejrůznější výsady. Trpce si stěžovala. Král se ale postavil na zadní a chtěl být poslechnut. Muselo se to tedy udělat. První den se oddíl gardových žandarmů a lehké jízdy, dorazivší časně ráno k místu, kde se skladovaly pytle, začal bouřit, a jak se navzájem popouzeli, došlo to tak daleko, že pytle odhazovali a naprosto odmítali je nosit. Crenan, v jehož brigádě jsem sloužil, se mě zdvořile zeptal, zda bych nechtěl být v oddíle na pytle, jinak že mě určí na něco jiného; přijal jsem pytle, protože jsem cítil, že si tím udělám u dvora dobré jméno vzhledem k celému tomu povyku, který se kolem toho už strhl. A skutečně jsem s oddílem mušketýrů dorazil právě ve chvíli, kdy červené oddíly odmítaly, a naložil jsem si svůj pytel přímo před jejich zraky. Marin, brigádní generál jízdy a poručík tělesné stráže, který tam byl, aby na rozkaz zajistil naložení pytlů, si mě ve stejnou chvíli všiml, a plný hněvu z odmítnutí, jehož se mu právě dostalo, na mě ukázal, jmenoval mě a zvolal: „že když já tuto službu nepovažuji za nedůstojnou, žandarmové a lehká jízda si nezadají ani se nepokazí, budou-li mě napodobovat.“ Tato slova ve spojení s Marinovým přísným výrazem měla tak okamžitý účinek, že se ihned, bez jediného slova námitky, tyto červené oddíly předháněly, kdo si první naloží pytle. A od té doby už s tím nikdy nebyla sebemenší potíž. Marin viděl naložený oddíl odcházet a hned šel králi vylíčit, co se stalo, a jaký účinek měl můj příklad. Byla to služba, která mi vynesla několik laskavých slov od krále, jenž po zbytek obležení vždy hledal příležitost mi kdykoli, když mě uviděl, laskavě něco říct — čímž jsem byl Marinovi tím víc zavázán, že jsem ho vůbec neznal.

Sedmadvacátého dne od otevření zákopů, v úterý 1. července 1692, dal princ z Barbançonu, velitel pevnosti, vybubnovat chamadu — a bylo skutečně na čase, obléhatelé byli na pokraji sil a prostředků kvůli tomu nekončícímu špatnému počasí, které proměnilo vše v bažinu. I královi koně se živili listím a žádný kůň z toho početného jezdectva a vozových parků se z toho nikdy zcela nezotavil. Je jisté, že bez přítomnosti krále, jehož bdělost byla duší celého obležení a který — aniž to vyžadoval — dokázal přimět k nemožnému (tak nesmírná byla touha zalíbit se mu a vyznamenat se), by se to nikdy nepodařilo dotáhnout do konce; a přesto zůstává velmi nejisté, co by se stalo, kdyby pevnost vydržela ještě deset dní, jak se všichni shodovali, že mohla. Tělesné i duševní vyčerpání, jež král v tomto obležení vytrpěl, mu způsobilo nejbolestnější záchvat dny, jaký kdy pocítil, ale ani z lůžka mu to nebránilo se o vše postarat a konat své rady o vnitřních i zahraničních věcech stejně jako ve Versailles, jak to ostatně dělal po celou dobu obležení.

Pan d’Elbœuf, generálporučík, a pan Vévoda, polní maršál, byli toho dne v zákopech, když zazněla chamada. Pan d’Elbœuf odvedl rukojmí ke králi, který brzy sjednal čestnou kapitulaci. V den, kdy posádka vycházela — nejdeštivější den ze všech —, král v doprovodu Monseigneura a Monsieura zajel do poloviny cesty k vojsku pana z Luxembourgu, kde tento generál přijel převzít rozkazy pro zbytek tažení. Princ Oranžský¹¹ nasadil veškerou svou dovednost a lstivost, aby ho během obležení, na něž se chystal vrhnout, vylákal z pozice; narazil ale na muže, který mu už předtím ukázal, že ve věcech vojenství toho ví víc než on, a pokračoval v tom po zbytek jeho života.

Během této krátké královy vyjížďky vyšel princ z Barbançonu průlomem v čele své posádky, jež ještě čítala dva tisíce mužů, a defiloval před panem Princem a maršálem z Humières mezi dvěma špalíry francouzských a švýcarských gard a královského pěšího pluku. Barbançon pronesl k panu Princi dost nevlídný pozdrav a zdál se zoufalý ze ztráty svého guvernérství. Byl v Namuru zároveň vrchním fojtem a pobíral z toho sto tisíc livrů ročně. Netruchlil pro ně dlouho — příští léto padl v bitvě u Neerwindenu.

Pevnost, jedna z nejsilnějších v Nizozemí, se mohla chlubit tím, že nikdy nezměnila pána. Tím víc svého pána oplakávala a obyvatelé nemohli zadržet slzy. Dokonce i poustevníci z Marlaigne z toho byli hluboce dojati, natolik, že nedokázali skrýt svůj zármutek, ačkoli je král, dotčen ztrátou jejich obilí, které si uschovali v Namuru, nechal odškodnit dvojnásobkem a navíc jim udělil štědrou almužnu. Stejně tak dbal, aby je nerušil. Ubytovali u sebe jen kardinála z Bouillonu, hraběte z Grammontu, otce de La Chaise, králova zpovědníka, a jeho bratra, kapitána brány; a průchod děl jejich parkem král povolil jen v krajní nouzi, když už je nešlo dopravit jinudy. Navzdory takové vlídnosti se poustevníci po dobytí pevnosti nemohli na Francouze ani podívat, a jeden z nich odmítl láhev piva dveřníkovi z králova předpokoje, který se odvolával na svůj úřad a marně mu nabízel výměnou láhev šampaňského vína.

Marlaigne je klášter na malém, půvabném návrší, v krásném lese obklopeném vysokým porostem, s velkým parkem, který založili arcivévodové Albert a Isabela jako poustevnu bosých karmelitánů¹² — takovou, jakou mají tito řeholníci v každé ze svých provincií a kam se čas od času, na rok nebo dva, nikdy déle než na tři roky, se svolením svých představených uchylují bratři jejich řádu. Žijí tam v neustálém mlčení v celách skromnějších, ale zhruba podobných celám kartuziánů, přičemž refektář, velmi prostý, mají společný, drží téměř nepřetržitý půst, jsou pilní v modlitbách hodinek a jinak si dělí čas mezi ruční práci a rozjímání. Každý má čtyři komůrky, malou zahradu a malou kapli, a přitom je tu ta největší hojnost nejkrásnější a nejlepší pramenité vody, jakou jsem kdy pil, v samotném domě, kolem něj i v celém parku, většinou tryskající. Tento park je celý zvlněný, s množstvím vysokého porostu, obehnaný zdí. Je nesmírně rozlehlý. Uvnitř je rozeseto osm nebo deset domků daleko od sebe, uspořádaných podobně jako v klášteře, každý s trochu větší zahradou a malou kuchyní. V každém z nich bydlí, měsíc a jen zřídka déle, jeden řeholník z domu, který se sem uchýlí se svolením představeného — jediného, kdo ho tu čas od času navštíví. Život je tu ještě přísnější než v hlavním domě a v naprosté odloučenosti. Všichni přicházejí v neděli na hodinky, odnášejí si zásoby z kláštera, přes týden si sami připravují jídlo, nikdy neopouštějí svůj domek, slouží tam vlastní mši, kterou si sami vyzvánějí a na niž jim odpovídá soused, který zaslechne zvon, a rozcházejí se, aniž by si vyměnili jediné slovo. Modlitba, rozjímání, práce v jejich malé domácnosti a pletení košíků jim dělí čas — po vzoru starobylých laur¹³.

Po dobytí Namuru se stalo cosi, co vyvolalo rozruch a co by s jiným panovníkem než s králem mohlo mít nepříjemné následky. Než král vstoupil do města — kam by během obléhání hradu ostatně nebylo vhodné, aby chodil —, bylo vše důkladně prohlédnuto, ačkoli podle kapitulace už byly ukázány miny, sklady, zkrátka všechno. Když se při poslední prohlídce po dobytí hradu mělo jít i k jezuitům, otevřeli úplně vše, byť dali najevo své překvapení, ba i cosi víc, nad tím, že se jejich vlastnímu tvrzení nevěří. Ale při prohledávání míst, kde se to nečekalo, se objevily jejich sklepy plné střelného prachu, o němž se dobře střežili cokoli říct: co s ním vlastně zamýšleli, zůstalo nejasné. Prach jim zabavili, a protože to byli jezuité¹⁴, nic dalšího se z toho nevyvodilo.

Během tohoto obležení utrpěl král krutý tire-lesse¹⁵ — hořké zklamání. Měl na moři válečné loďstvo pod velením proslulého viceadmirála Tourvilla; Angličané měli jiné, spojené s Holanďany, téměř dvojnásobně silnější. Obě byla v Lamanšském průlivu a anglický král¹⁶ byl na normandském pobřeží, připraven podle výsledku přeplout do Anglie. Tak pevně spoléhal na své tajné styky s většinou anglických velitelů, že přesvědčil krále, aby nechal svést bitvu, o níž věřil, že nemůže být pochybná, protože během boje jistě přeběhne víc než polovina anglických lodí. Tourville, tak proslulý svou udatností a schopnostmi, dvěma posly králi vylíčil krajní nebezpečí spoléhat na styky anglického krále, tak často zklamané, ohromnou přesilu nepřítele a nedostatek přístavů a jakéhokoli útočiště, kdyby vítězství zůstalo Angličanům, kteří by spálili jeho loďstvo a zničili zbytek královské flotily. Jeho námitky byly marné, dostal rozkaz bojovat, ať silný, nebo slabý, kdekoli k tomu dojde. Uposlechl, dokázal zázraky, které napodobili jeho zástupci i podřízení, ale ani jedna nepřátelská loď nepolevila ani se neobrátila. Tourville byl zavalen přesilou, a ačkoli zachránil víc lodí, než se dalo doufat, téměř všechny byly nakonec po boji u Hogue¹⁷ ztraceny nebo spáleny. Anglický král sledoval bitvu z pobřeží a byl obviňován, že dal najevo náklonnost ke svému národu, ačkoli mu nikdo z Angličanů nedodržel sliby, na jejichž základě prosadil, aby se bitva vůbec svedla.

Pontchartrain byl tehdy státním sekretářem s resortem námořnictva, státním ministrem a zároveň generálním kontrolorem financí. Kvůli tomuto poslednímu úřadu zůstával v Paříži a své posly a dopisy pro krále adresoval svému bratranci Châteauneufovi, rovněž Phélypeauxovi a rovněž státnímu sekretáři, který o nich podával králi zprávu. Pontchartrain vypravil posla se smutnou zprávou, v prvních chvílích drženou v naprosté tajnosti. Jeden posel, který se právě v tu chvíli náhodou vracel před Namur k Barbezieuxovi, státnímu sekretáři s resortem války, brzy dohonil toho Pontchartrainova, horšího jezdce a hůř obslouženého na cestě. Dali se do řeči a ten pozemní dělal vše, co mohl, aby z toho námořního vytáhl zprávy. Aby to dokázal, jel s ním pár hodin. Ten druhý, unavený tolika otázkami a tušící, že by ho tak stejně předjel, mu nakonec řekl, že mu ukojí zvědavost, dá-li mu slovo, že pojedou spolu a že ho nepředjede, protože mu velice záleželo na tom, aby tak dobrou zprávu donesl jako první; a hned mu řekl, že Tourville porazil nepřátelské loďstvo, a vyprávěl mu nevím kolik zajatých nebo potopených lodí. Ten druhý, nadšený, že se mu podařilo tajemství vytáhnout, zdvojnásobil otázky, aby se dobře seznámil s podrobnostmi, které si chtěl pořádně vštípit do hlavy; a hned na první poštovní stanici popohnal koně, unikl a dorazil první — tím snáz, že ten druhý nikam nespěchal a chtěl mu dopřát čas na triumf.

První posel dorazí, vylíčí své dobrodružství Barbezieuxovi, který ho ihned odvede ke králi. Nastane velká radost, ale i velký údiv, že se to takhle dozvěděli oklikou. Král pošle pro Châteauneufa, který řekne, že nemá ani dopisy, ani posla, a že neví, co to má znamenat. O čtyři nebo pět hodin později dorazí k Châteauneufovi ten druhý posel; Châteauneuf se ho hned dychtivě ptá na zprávy o vítězství, jež přináší; posel mu skromně řekne, ať si otevře dopisy; on je otevře a najde v nich porážku. Nastaly rozpaky, jak to jít oznámit králi, který si zavolal Barbezieuxe a pořádně mu vyčinil. Ten protiklad krále silně zarmoutil a dvůr vypadal zdrceně. Král se ale dovedl ovládnout, a já tehdy poprvé viděl, že dvory nezůstávají v zármutku ani se smutkem dlouho nezaobírají.

Guvernérství nad Namurem a jeho hrabstvím dostal Guiscard. Byl polním maršálem, ale hodně zapomenutým a velmi oddaným svým radovánkám. Měl guvernérství Sedanu, které si ponechal a které zdědil po otci La Bourliem, králově podguvernérovi, a byl navíc guvernérem Dinantu, který mu byl rovněž ponechán. Překvapení nad touto volbou bylo veliké, stejně jako zklamání obyvatel Namuru, zvyklých mít za guvernéry jen ty nejvýznamnější pány Nizozemí. Guiscard měl ale dost rozumu na to, aby chybějící vážnost nahradil takovou vlídností a velkorysostí, takovou lehkostí ve vší pravidelnosti služby tak žárlivě střeženého guvernérství, že si navždy získal srdce i důvěru celého svého guvernérství i vojsk, která se tam pod jeho velením vystřídala.

Dva dny po odchodu nepřátelské posádky odjel král do Dinantu, kde byly dámy, a s nimi se vrátil do Versailles. Doufal jsem, že Monseigneur tažení dokončí a že budu v oddílu mušketýrů, který by s ním zůstal; nebylo to tedy bez lítosti, když jsem se s celou kompanií vydal zpátky na cestu do Paříže.

Jedno z nocování dvora bylo v Marienbourgu a mušketýři tábořili kolem. Uzavřel jsem důvěrné přátelství s hrabětem z Coetquen, který byl ve stejné kompanii. Věděl nekonečně mnoho a věděl to příjemným způsobem, měl mnoho ducha a mírnosti, díky čemuž byla jeho společnost velmi milá. Byl při tom dost svérázný a ještě víc líný, po matce, dceři ze Saint-Malo, nesmírně bohatý, a otce už neměl. Toho večera v Marienbourgu nám měl uspořádat večeři pro několik z nás. Přišel jsem k jeho stanu brzy a našel jsem ho na lůžku, odkud jsem ho žertem vyhnal a lehl si na jeho místo, za přítomnosti několika z nás a pár důstojníků. Coetquen žertem sáhl po své pušce, o níž se domníval, že je vybitá, a zamířil na mě. Jaké bylo ale překvapení, když se ozval výstřel. Naštěstí pro mě jsem v tu chvíli ležel naplocho. Tři kulky prolétly tři prsty nad mou hlavou, a protože puška mířila trochu vzhůru, prolétly tytéž kulky velmi blízko hlav našich dvou vychovatelů, kteří se procházeli za stanem. Coetquenovi se udělalo špatně z neštěstí, které málem způsobil; stálo nás obrovské úsilí ho uklidnit a několik dní se z toho pořádně nevzpamatoval. Uvádím to jako ponaučení, že se se zbraněmi nikdy nemá žertovat.

Chudák chlapec, abych rovnou dopověděl, co se ho týká, dlouho nepřežil. Brzy nastoupil do královského pluku, a když se ho na jaře následujícího roku chystal dohnat, přišel mi vyprávět, že si nechal věštit budoucnost od jedné ženy jménem la du Perchoir, která to v Paříži tajně provozovala jako živnost; řekla mu prý, že se utopí, a to brzy. Vynadal jsem mu za tak nebezpečnou a pošetilou zvědavost a utěšoval jsem se představou, že takoví lidé nic nevědí a že ona žena to usoudila jen z tváře mého přítele, skutečně smutné a zlověstné — byl velmi nepříjemně ošklivý. Odjel o pár dní později a v Amiensu narazil na dalšího provozovatele téhož řemesla, který mu dal stejnou předpověď; a když pochodoval s královským plukem, aby se připojil k vojsku, chtěl napojit svého koně ve Šeldě a utopil se tam, před zraky celého pluku, aniž mu bylo možné pomoci. Byl jsem z toho nesmírně zarmoucený a pro jeho přátele i rodinu to byla nenahraditelná ztráta. Měl jen dvě sestry, z nichž jedna se provdala za nejstaršího syna pana z Montchevreuil a druhá se stala řeholnicí v klášteře Kalvárie.

Mušketýři mě zavedli příliš daleko dopředu; než budu pokračovat, musím se vrátit a nezapomenout na dva sňatky uzavřené u dvora na počátku tohoto roku — první podivuhodný, 18. února, druhý o měsíc později.