Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom první (1691–1697)

Kapitola druhá

Král, zaneprázdněný zaopatřením svých levobočků, které den ze dne povyšoval, provdal dvě ze svých dcer za dva prince královské krve. Paní princezna de Conti, jediná dcera krále a paní de La Vallière, byla vdova bez dětí; druhá, nejstarší dcera krále a paní z Montespan, se provdala za pana Vévodu¹. Paní z Maintenon, ještě více než sám král, už dlouho nemyslela na nic jiného než na to, jak je dál a dál povyšovat; oba pak chtěli provdat slečnu z Blois², druhou dceru krále a paní z Montespan, za pana vévodu z Chartres³. Byl to králův vlastní a jediný synovec a svým postavením vnuka Francie i díky dvoru, který Monsieur vedl, stál daleko nad princi krve. Sňatky oněch dvou princů krve, o nichž jsem právě mluvil, pohoršily všechny. Král to dobře věděl a podle toho odhadoval, jaký dojem vyvolá sňatek nepoměrně okázalejší. Už čtyři roky se tou myšlenkou zabýval a podnikl první kroky k jejímu uskutečnění. Byly o to obtížnější, že Monsieur nesmírně lpěl na všem, co se týkalo jeho vlastní důstojnosti, a že Madame⁴ pocházela z národa, který si ošklivil levobočectví a nerovné sňatky, a měla povahu, u níž se nikdo neodvažoval doufat, že by ji kdy přiměl si takový sňatek oblíbit.

Aby král překonal tolik překážek, obrátil se na pana Velkého⁵, který byl odjakživa v jeho důvěrné blízkosti, aby si naklonil rytíře Lotrinského⁶, jeho bratra, který zase odjakživa ovládal Monsieura. Rytíř míval půvabnou tvář. Monsieurův vkus nesměřoval k ženám a on to ani neskrýval; právě tento vkus mu dal za pána rytíře Lotrinského, který jím zůstal po celý život. Oba bratři si nedali dvakrát říkat, aby se králi zavděčili právě v tomto choulostivém bodě, a jako obratní lidé z toho zároveň vytěžili i pro sebe. K tomuto prvnímu jednání došlo v létě 1688. Rytířů Řádu Svatého Ducha⁷ tehdy zbývalo nanejvýš tucet a každý viděl, že další jmenování už nelze dlouho odkládat. Oba bratři si vyžádali, aby mezi ně byli přijati a aby měli přednost před vévody. Král, který právě kvůli tomuto nároku dosud žádnému z Lotrinských řád neudělil, se k tomu odhodlával jen s obtížemi; bratři však dokázali stát na svém, prosadili se, a rytíř Lotrinský, takto odměněný předem, se králi zaručil za Monsieurův souhlas se sňatkem i za způsob, jak k němu přimět Madame a pana vévodu z Chartres.

Tento mladý princ byl svěřen do rukou Saint-Laurenta, jakmile vyšel z péče žen. Saint-Laurent byl člověk nízkého původu, podúvaděč vyslanců u Monsieura a nevzhledného zevnějšku, ale řekněme to jedním slovem: byl to muž svého věku nejpovolanější vychovávat prince a formovat velkého krále. Jeho nízký původ mu bránil získat pro tuto výchovu jakýkoli titul; jeho mimořádné zásluhy ale způsobily, že v ní zůstal jediným skutečným pánem, a když slušnost vyžadovala, aby princ měl guvernéra, byl tento guvernér guvernérem jen navenek, zatímco Saint-Laurent si podržel stejnou důvěru a stejnou autoritu jako předtím.

Byl přítelem faráře od Saint-Eustache a sám byl velmi řádný člověk. Tento farář měl sluhu jménem Dubois⁸, který předtím sloužil u pana…⁹, jenž byl doktorem u remešského arcibiskupa Le Telliera; ten v něm objevil bystrého ducha, dal ho vzdělávat, a tak tento sluha nabyl nesmírných znalostí krásné literatury i historie. Byl to ale sluha bez jakéhokoli majetku a po smrti svého prvního pána vstoupil do služby k faráři od Saint-Eustache. Farář, spokojený s tímto sluhou, pro nějž sám nemohl nic udělat, ho odevzdal Saint-Laurentovi v naději, že ten mu bude moci prospět víc. Saint-Laurent ho přijal a postupně ho využíval jako písaře při studiu pana vévody z Chartres; a poté, chtěje ho využít lépe, mu nechal vzít malý kolárek¹⁰, aby ho trochu ohladil, a tak ho uvedl do princovy studovny, aby mu pomáhal připravovat lekce, psát úlohy, ulehčovat mu samotnému práci a hledat slova ve slovníku. Viděl jsem ho v těch počátcích tisíckrát, když jsem si chodíval hrát s panem z Chartres. Později, když Saint-Laurent zeslábl, dával lekce už Dubois, a dělal to velmi dobře, a přitom způsobem, který se mladému princi líbil.

Saint-Laurent pak zemřel, a to zcela náhle. Dubois prozatímně pokračoval v udílení lekcí; ale od té doby, co se stal takřka abbé, si našel způsob, jak se zavděčit rytíři Lotrinskému a markýzi z Effiatu, prvnímu štolbovi Monsieurovu, kteří byli důvěrnými přáteli — a ten druhý měl navíc na svého pána velký vliv. Udělat z Duboise preceptora nešlo navrhnout jen tak naráz; ale jeho ochránci, k nimž se uchýlil, nejprve oddalovali volbu preceptora, pak využili pokroků mladého prince jako důvod, proč ho nedávat do jiných rukou, a nechali dál působit Duboise; nakonec ho preceptorem prostě jmenovali bez obalu. Nikdy jsem neviděl člověka tak spokojeného, a to právem. Tento nesmírný závazek, a ještě více potřeba se udržet, ho čím dál víc poutaly k jeho ochráncům, a byl to právě on, koho rytíř Lotrinský použil, aby si zajistil souhlas pana z Chartres s jeho sňatkem.

Dubois si získal jeho důvěru; v tomto věku a s tak malými znalostmi a zkušenostmi mu bylo snadné nahnat mu strach z krále i z Monsieura, a zároveň mu na druhé straně ukazovat otevřená nebesa. Všechno, co dokázal uvést do pohybu, ovšem vedlo jen k tomu, aby zabránil odmítnutí; ale to k úspěchu celého podniku stačilo. Abbé Dubois promluvil s panem z Chartres až v době, kdy se věc chystala provést; Monsieur už byl získán, a jakmile král obdržel odpověď od abbého Duboise, spěchal záležitost rychle dotáhnout. Den nebo dva předtím se to doneslo k Madame. Promluvila se svým synem o nedůstojnosti tohoto sňatku se vší silou, jíž jí nikdy nechybělo, a vymohla si od něj slib, že k němu nesvolí. Tak se v něm mísila slabost vůči preceptorovi se slabostí vůči matce, odpor na jedné straně a strach na druhé, a ze všech stran veliké rozpaky.

Jednou brzy odpoledne, když jsem se procházel v horní galerii, jsem viděl pana vévodu z Chartres vycházet zadními dveřmi svého bytu, s výrazem velmi zmateným a smutným, v doprovodu jediného důstojníka Monsieurovy gardy; a protože jsem se tam právě nacházel, zeptal jsem se ho, kam jde tak rychle a v tuto hodinu. Odpověděl mi příkře a mrzutě, že jde ke králi, který si pro něj poslal. Neuznal jsem za vhodné ho doprovázet, obrátil jsem se ke svému vychovateli a řekl mu, že tuším něco kolem toho sňatku a že se to brzy provalí. Za posledních pár dní ke mně už něco proniklo, a protože jsem dobře odhadoval, že scény budou bouřlivé, zvědavost mě přiměla být velmi pozorný a nespouštět to ze zřetele.

Pan z Chartres zastihl krále v kabinetu o samotě s Monsieurem, aniž mladý princ tušil, že tam najde i svého otce. Král se k panu z Chartres choval vlídně, řekl mu, že se chce postarat o jeho zaopatření, že válka, která vzplanula na všech stranách, mu bere princezny, které by pro něj mohly připadat v úvahu; že mezi princeznami krve žádná není jeho věku; že mu nemůže lépe projevit svou náklonnost než tím, že mu nabídne svou dceru, jejíž obě sestry se provdaly za dva prince krve, že by se tím v jeho osobě spojilo postavení zetě s postavením synovce — ale že ať si tento sňatek přeje sebevíc, nechce ho k němu nutit a v této věci mu ponechává úplnou svobodu.

Tato slova, pronesená s onou děsivou majestátností, jež byla králi tak vlastní, uvedla bázlivého prince, který nenacházel slov k odpovědi, zcela z míry. Domníval se, že se z tak kluzké situace vyprostí tím, že se odvolá na Monsieura a Madame, a koktavě odpověděl, že král je pánem, ale že jeho vůle závisí na jejich.

„To je od vás pěkné,“ odpověděl král, „ale jakmile vy s tím souhlasíte, váš otec ani vaše matka se tomu jistě stavět nebudou,“ a obrátil se k Monsieurovi: „Není-liž pravda, bratře?“ Monsieur souhlasil, jak už to učinil dříve o samotě s králem, který ihned prohlásil, že tedy zbývá už jen Madame, a okamžitě si pro ni poslal; mezitím se dal do řeči s Monsieurem, přičemž oba dva předstírali, že si nevšímají rozrušení a skleslosti pana z Chartres.

Madame přišla a král jí hned na úvod řekl, že pevně počítá s tím, že se nebude stavět proti věci, kterou si přeje Monsieur a s níž souhlasí i pan z Chartres: totiž jeho sňatku se slečnou z Blois, po němž, jak přiznal, sám vášnivě touží — a stručně dodal totéž, co právě řekl panu vévodovi z Chartres, vše s výrazem, který vzbuzoval dojem, jako by nebylo pochyb, že Madame bude nadšena, ač si byl víc než jist opakem. Madame, která počítala s odmítnutím, jež jí syn slíbil a jež se snažil, seč mohl, dodržet svou tak rozpačitou a podmíněnou odpovědí, se ocitla v pasti a beze slova. Vrhla dva zuřivé pohledy na Monsieura a na pana z Chartres, řekla, že když už si to oba přejí, ona sama k tomu nemá co dodat, krátce se uklonila a odešla k sobě. Syn ji ihned následoval, a aniž mu dala příležitost vysvětlit, jak se to celé sběhlo, spustila na něj proud výčitek s přívalem slz a vyhnala ho od sebe.

Krátce nato, když Monsieur vyšel od krále, vstoupil k ní, a kromě toho, že ho nevyhnala jako svého syna, ho nešetřila o nic víc, takže od ní odešel velice zmatený, aniž měl příležitost říct jediné slovo. Celá tato scéna skončila kolem čtvrté hodiny odpolední a večer se konalo apartmá — což se v zimě dělo třikrát týdně, tři další dny se hrála komedie a v neděli se nekonalo nic.

Tím, čemu se říkalo apartmá, se rozumělo shromáždění celého dvora od sedmi hodin večer do desáté, kdy král usedal ke stolu, ve velkém apartmá, jež se táhlo od jednoho ze sálů na konci velké galerie až k tribuně kaple. Nejprve tam hrála hudba; pak byly ve všech místnostech připraveny stoly na nejrůznější hry; hra zvaná lansquenet¹¹, u níž vždy hráli Monseigneur a Monsieur; kulečník — zkrátka naprostá volnost hrát partie s kýmkoli a žádat o další stoly, pokud byly všechny obsazené; za kulečníkem byla místnost vyhrazená pro občerstvení a všude bylo dokonale osvětleno. Na počátku, když se tento zvyk zavedl, tam král chodíval a nějakou dobu i sám hrával, ale to už bylo dávno, co tam přestal chodit — chtěl ale, aby tam byla stálá účast, a každý se předháněl, aby se mu zavděčil. On sám zatím trávíval večery u paní z Maintenon, kde postupně pracoval s jednotlivými ministry.

Jen krátce poté, co hudba skončila, poslal král pro Monseigneura a Monsieura, kteří už hráli lansquenet; pro Madame, jež sotva sledovala partii hombru¹², u níž seděla; pro pana z Chartres, který velmi zasmušile hrál šachy; a pro slečnu z Blois, jež se sotva začala objevovat ve společnosti a která byla ten večer neobyčejně vyšňořená, aniž ale sama cokoli věděla nebo tušila — takže se, od přirozenosti velmi bázlivá a v hrozném strachu z krále, domnívala, že si ji zavolal, aby ji za něco pokáral, a byla tak roztřesená, že si ji paní z Maintenon posadila na klín a držela ji tam po celou dobu, sotva ji dokázala uklidnit. Na zprávu, že tyto královské osoby byly povolány k paní z Maintenon a s nimi i slečna z Blois, propukla v apartmá zvěst o sňatku ve stejnou chvíli, kdy jej král v tomto úzkém kruhu oznámil. Trvalo to jen pár okamžiků a titíž lidé se vrátili do apartmá, kde bylo toto oznámení učiněno veřejně. Přišel jsem tam právě v těchto prvních chvílích. Nalezl jsem společnost rozdělenou do hloučků a na všech tvářích veliký úžas. Příčinu jsem se brzy dozvěděl a nepřekvapila mě díky setkání, které jsem měl na začátku odpoledne.

Madame se procházela po galerii s Châteauthiers, svou oblíbenkyní, která si tu přízeň zasloužila; kráčela dlouhými kroky, kapesník v ruce, plakala bez zábran, mluvila dosti nahlas, gestikulovala a věrně tak ztvárňovala Ceres po únosu její dcery Proserpiny, jak ji zuřivě hledá a dožaduje se jí zpět po Jovovi. Každý jí z úcty nechával volné pole a jen procházel kolem, aby vstoupil do apartmá. Monseigneur a Monsieur se zatím vrátili k lansquenetu. První z nich mi připadal zcela jako obvykle. Nikdy jsem neviděl nic tak zahanbeného jako Monsieurovu tvář, ani nic tak zdrceného jako celou jeho osobu, a tento první stav mu vydržel přes měsíc. Jeho syn se zdál zoufalý a jeho budoucí choť v krajních rozpacích a smutku. Ať byla jakkoli mladá a sňatek jakkoli neobyčejný, celou tu scénu viděla i cítila a obávala se všech jejích důsledků. Konsternace se zdála všeobecná, až na docela malý počet lidí. Lotrinští naopak triumfovali. Sodomie a dvojnásobné cizoložství¹³ jim posloužily znamenitě, a sami sobě posloužili neméně dobře. Vychutnávali si svůj úspěch, neboť veškerý stud už dávno ztratili; a měli důvod si blahopřát.

Politika tedy způsobila, že toto apartmá vypadalo navenek chabě, ale ve skutečnosti bylo živé a zajímavé. Ačkoli trvalo jako obvykle, připadalo mi krátké; skončilo královou večeří, o kterou jsem nechtěl přijít ani okamžik. Král na ní vystupoval zcela jako obvykle. Pan z Chartres seděl vedle Madame, která se na něj ani jednou nepodívala, stejně jako na Monsieura. Měla oči plné slz, jež jí čas od času stékaly a jež si stejně tak stírala, a dívala se na všechny kolem, jako by chtěla vyzkoumat, jaký kdo dělá obličej. I její syn měl oči celé zarudlé a oba téměř nic nejedli. Všiml jsem si, že jí král nabízel téměř všechny mísy, které měl před sebou, a že je všechny odmítala s příkrostí, jež až do konce vůbec nenarušila jeho pozorný a zdvořilý přístup k ní.

Velmi si také všimli toho, že když vstali od stolu a na konci onoho krátkého stání v kruhu v králově komnatě, král před Madame vykonal nápadně hlubokou poklonu, během níž ona provedla tak přesně načasovaný obrat, že když se král znovu narovnal, nenašel před sebou nic než její záda — a ona sama již o krok blíž ke dveřím.

Nazítří byl celý dvůr u Monsieura, u Madame i u pana vévody z Chartres, ale nikdo nepromluvil ani slovo; každý se spokojil s poklonou a vše proběhlo v naprostém tichu. Poté se jako obvykle šlo čekat na konec rady do galerie a na královu mši. Madame tam přišla. Její syn k ní přistoupil, jako to dělal každý den, aby jí políbil ruku. V tu chvíli mu Madame vlepila tak zvučnou facku, že ji bylo slyšet na několik kroků, a ta v přítomnosti celého dvora zahalila toho nebohého prince zahanbením a nesčetné přihlížející, mezi nimiž jsem byl i já, naplnila obrovským úžasem. Téhož dne bylo vyhlášeno ono ohromné věno, a nazítří šel král navštívit Monsieura a Madame — návštěva proběhla velmi smutně, a od té chvíle se už myslelo jen na přípravy svatby.

O masopustní neděli se u krále konal velký slavnostní ples, tedy ples zahájený tancem zvaným branle¹⁴, podle něhož pak všichni tančili po řadě. Toho rána jsem byl u Madame, která se nezdržela, aby mi kysele a mrzutě neřekla, že jsem zjevně rád, že se budou konat plesy, a že je to věcí mého věku — ale že ona, která je stará, by je nejraději měla už dávno za sebou. Monseigneur vévoda z Bourgogne¹⁵ tam tančil poprvé v životě a vedl branle s Mademoiselle. Byla to i pro mě první příležitost tančit u krále a vedl jsem slečnu ze Sourches, dceru velkého prévôta, která tančila velmi dobře. Všichni tam byli nádherně oblečeni.

Krátce nato se konaly zásnuby a podpis svatební smlouvy v králově kabinetu, za přítomnosti celého dvora. Téhož dne byl vyhlášen dvůr budoucí vévodkyně z Chartres: král jí dal rytíře cti a dámu šatny, což bylo doposud vyhrazeno jen dcerám Francie, a k tomu dvorní dámu, jež této nezvyklé novince odpovídala. Rytířem cti se stal pan z Villars¹⁶, dvorní dámou maršálka z Rochefortu, dámou šatny hraběnka z Mailly a prvním štolbou hrabě z Fontaine-Martel.

Villars byl vnukem písaře z Condrieu, ale zároveň nejlépe rostlým a nejhezčím mužem celé Francie. V jeho době se hojně soubojovalo; byl statečný a obratný ve zbrani a už jako velmi mladý si získal pověst v soubojích. To v očích pana z Nemours, který si rád vázal k sobě statečné muže, zastřelo jeho nízký původ, a ten ho přijal jako svého šlechtice. Vážil si ho dokonce natolik, že si ho vzal za sekundanta v souboji proti panu z Beaufortu, svému švagrovi, který ho v tom souboji zabil, zatímco Villars měl nad svým protivníkem jasnou převahu.

Tato smrt poslala Villarse zpátky domů; netrvalo dlouho a pan princ de Conti si ho rovněž vzal k sobě jako svého šlechtice. Princ právě odložil malý kolárek. Byl slabý a znetvořený a často terčem příliš tvrdých posměšků pana Prince, svého bratra; zamýšlel se z toho vyprostit soubojem, a nevěda s kým, napadlo ho vyzvat vévodu z Yorku, nyní anglického krále Jakuba, jenž je v Saint-Germain a tehdy byl ve Francii.¹⁷

Tato skvělá myšlenka a vzpomínka na souboj pana z Nemours ho přiměly zvolit si Villarse. Svůj záměr nedokázal udržet natolik v tajnosti, aby nevyšel najevo, a ten byl ihned zmařen zahanbením, jehož se mu za to dostalo, neboť s vévodou z Yorku nikdy neměl sebemenší spor. Později k Villarsovi pojal důvěru, právě když kardinál Mazarin uvažoval, že mu dá svou neteř za manželku. Byl to Villars, jehož k tomu využil a jehož prostřednictvím tento sňatek uzavřel. Je známo, jak šťastně a moudře pak žil. Villars se stal důvěrníkem obou manželů a jejich pojítkem s kardinálem, a to vše s veškerou možnou obezřetností a poctivostí.

Taková situace ho výrazně uvedla do světa, a to do světa daleko nad jeho poměry, v němž — ať už si od té doby vydobyl jakékoli postavení — nikdy nezapomněl, odkud pochází. Jeho zjev mu otevíral dveře k dámám; byl galantní a diskrétní a tato cesta mu nebyla k ničemu. Zalíbil se paní Scarronové¹⁸, jež na trůnu, na němž pak dlouho vládla, nikdy nezapomněla na takováto volná a důvěrná přátelství. Villars byl vysílán k německým a italským knížatům a poté byl vyslancem v Savojsku, v Dánsku a ve Španělsku, a všude uspěl a získal si vážnost i oblibu. Poté získal místo státního rady z řad šlechty meče a ke skandálu Řádu Svatého Ducha byl přijat do jeho promoce z roku 1698. Jeho žena byla sestrou otce maršála z Bellefonds — žena nesmírně duchaplná, vtipná, štiplavá, obvykle zlomyslná; oba byli velmi chudí, stále u dvora, kde měli mnoho vlivných přátel a přítelkyň.

Maršálka z Rochefortu byla z jiného těsta a pocházela z rodu Montmorency, z větve Lavalů. Její otec, druhý syn maršála z Boisdauphinu, s velmi skrovným jměním, si díky svému pěknému zjevu vzal markýzu z Coislinu, vdovu po generálním plukovníkovi Švýcarů a matku vévody a rytíře z Coislinu a biskupa orleánského, prvního královského almužníka. Ta byla nejstarší dcerou kancléře Séguiera a starší sestrou vévodkyně z Verneuil, matky v prvním manželství vévody ze Sully a vévodkyně du Lude. Maršálka z Rochefortu se narodila jako pohrobek, jediné dítě z tohoto manželství, v roce 1646, a pan z Boisdauphinu, starší bratr jejího otce, neměl žádné potomky. V roce 1662 se provdala za markýze, později maršála, z Rochefort-Alloigny, jen pár měsíců poté, co si dědička ze Souvré, její sestřenice z druhého kolena, vzala pana z Louvois.

Tato dědička byla dcerou syna pana z Courtenvaux, který byl synem maršála ze Souvré a bratrem proslulé paní ze Sablé, matky pana z Lavalu, otce maršálky z Rochefortu. Pan z Rochefortu, jejž si vzala, byl důvěrným přítelem pana Le Telliera a pana z Louvois, kteří mu rychle zajistili skvělou kariéru. Zemřel jako kapitán tělesné gardy, guvernér Lotrinska a určený velitel armády, když na jaře 1676 jel převzít velení. Nebyl ani rok maršálem Francie — do této hodnosti byl jmenován v promoci, jež následovala po smrti pana z Turenne. Táž ochrana zajistila i jeho ženě místo palácové dámy královny.

Byla krásná, ještě spíš pikantní, celá stvořená pro dvůr, pro milostná dobrodružství, pro intriky — se světáckým duchem, jaký dává jen dlouhá zkušenost ve společnosti, jinak toho v sobě mnoho neměla —, a se vší tou nízkostí, jež je potřebná k tomu, být zapletena do všeho a v jakékoli podobě. Pan z Louvois si ji velmi oblíbil a jí zase velmi vyhovoval jeho měšec i to, že se díky této důvěrnosti mohla ukazovat ve společnosti. Když král měl a střídal milenky, byla vždy jejich nejlepší přítelkyní; a když se sblížil s paní ze Soubise, chodívala tato právě k maršálce a u ní za zavřenými dveřmi čekávala na Bontempse¹⁹, který ji oklikami vodíval ke králi. Sama maršálka mi to vyprávěla, i to, jak se jednoho dne dostala do rozpaků, jak se zbavit společnosti, kterou u ní paní ze Soubise zastihla, protože ji neměla čas předem upozornit, a jak umírala strachy, že Bontemps odejde s nepořízenou a schůzka se zmaří, kdyby dorazil dřív, než se zbaví svých hostů.

Byla tedy přítelkyní paní de La Vallière, z Montespan a ze Soubise, a to hlavně té poslední, až do doby, kdy jsem maršálku poznal já, a zůstaly si důvěrně blízké dodnes. Později se stala přítelkyní i paní z Maintenon, kterou poznala u paní z Montespan a k níž se přimkla, jak viděla přicházet a růst její přízeň. Přízeň paní z Maintenon byla v době Monseigneurovy svatby taková, že se král nestyděl učinit ji dámou šatny nové Dauphine; protože se ji tam ale zároveň neodvažoval dosadit zcela otevřeně, nenašel nic lepšího než maršálku z Rochefortu, aby tam byla jako první, snesla tak podivně nerovnou společnici a přitom jí prokazovala veškeré ohledy, jaké její přízeň vyžadovala. Maršálka tam dokonale naplnila naděje, jež se do ní vkládaly, a přesto si dokázala uchovat přátelství a důvěru paní Dauphine až do její smrti, ačkoli ta nemohla vystát paní z Maintenon, ani paní z Maintenon tuto nebohou princeznu.

Žena králi tak dobře známá a ke všemu tak ochotná byla jako stvořená k tomu, aby byla postavena po bok paní vévodkyně z Chartres, jež vstupovala tak napříč do rodiny daleko nad její poměry, a to ještě s tchyní krajně pobouřenou, která nebyla ženou, jež by dokázala krotit své pohrdání. Jestliže maršálka Francie, a k tomu takového původu, na místě dámy šatny paní Dauphine svět udivila, o to větší úžas vzbudilo, když ji spatřili jako dvorní dámu levobočky, vnučky Francie. Nechala se proto prosit, s onou špetkou pýchy, která ji čas od času přepadala, ale hned nato zase povolila. Po smrti pana z Louvois hodně poklesla, ačkoli pan z Barbezieux k ní choval stejné ohledy jako jeho otec. Vše, co si tímto prvotním odmítnutím vysloužila, byl příslib, že se stane dámou šatny, až se bude ženit Monseigneur vévoda z Bourgogne.

Paní z Mailly byla slečna z Poitou bez špetky majetku, dcera Saint-Hermina, bratrance z druhého kolena paní z Maintenon. Ta si ji dala přivést z jejího kraje, aby u ní bydlela ve Versailles, a provdala ji, napůl dobrovolně, napůl z donucení, za hraběte z Mailly, druhého syna markýze a markýzy z Mailly, dědiců Montcavrelu, kteří se sice vzali s nevalným jměním, ale časem, díky dědictvím a soudním sporům, dosáhli krásného markýzátu Nesle, postavili si palác Mailly naproti Královskému mostu a vybudovali velmi mocný rod. Markýz z Nesle, jejich nejstarší syn, si proti jejich vůli vzal poslední potomkyni slavného rodu Colignyů. Zemřel před Philippsbourgem roku 1688 jako polní maršál a zanechal jen syna a dceru. Právě tomuto synovi chtěli markýz a markýza z Mailly odkázat svůj velký majetek. Jednoho syna a jednu dceru směnili v křížových sňatcích; jiného syna proti jeho vůli přinutili stát se knězem; a další dcera se proti jejich vůli provdala za nejstaršího z rodu Mailly.

Hraběti z Mailly, který jim takto unikl, nechtěli dát nic ani ho oženit. Byl to muž veliké ctižádosti, který se hlásil o všechno, byl by příjemný, kdyby nebyl tak troufalý, a měl čich na příležitost k obohacení. Byl jakýmsi oblíbencem Monseigneurovým. S touto výhodou se chtěl opřít o paní z Maintenon, aby si zajistil kariéru a získal podíl na otcovském majetku: právě to vedlo k tomuto sňatku, když starým Maillyovým slibovali hory doly — oni sami toužili po něčem hmatatelném hned a jako lidé s rozumem tušili, že jakmile bude sňatek uzavřen, nechají je na holičkách, jak se také stalo. Ale když se počítá se sňatkem, za nímž stojí taková moc, nezbývají už žádná zadní vrátka, a museli tedy skousnout, byť dost neradi. Nová hraběnka z Mailly si s sebou přinesla veškerou neohrabanost svého kraje, které se pro nedostatek ducha nikdy nezbavila, a na to všechno naroubovala veškerou pýchu plynoucí z všemocné přízně paní z Maintenon: jinak to byla dobrá žena a spolehlivá přítelkyně, když jí byla, ušlechtilá, velkorysá, ale přehnaně pyšná a nepříjemná k většině lidí, s malou mírou uvážlivosti a značně svérázná. Maillyovi právem shledávali toto místo velmi špatným, ale museli je spolknout.

Pan z Fontaine-Martel, z dobrého a starého rodu Martelů a Claireů z Normandie, byl muž zničený dnou a bez peněz. Byl jediným bratrem markýze d’Arcy, posledního guvernéra pana vévody z Chartres, jenž si získal velikou vážnost tím, jak ho vedl za války i ve společnosti, byl v ní sám velmi vážený a předtím, než přijal toto poslední místo, si vydobyl velkou pověst svými vyslanectvími. Byl rytířem Řádu Svatého Ducha a státním radou z řad šlechty meče a zemřel na následky vyčerpání z vojenské služby a svého úřadu, aniž byl kdy ženatý, na jaře 1694 ve Valenciennes. Právě pro to, že byl bratrem pana d’Arcy, mu byl onen úřad udělen. Jeho žena byla pohrobní dcerou pana z Bordeaux, který zemřel jako francouzský vyslanec v Anglii, a paní z Bordeaux, která na měšťanku byla nesmírně světácká a důvěrná přítelkyně mnoha významných mužů i žen. Bývala krásná a galantní; tento vkus si uchovala i ve stáří, jež jí zachovalo i významné přítelkyně. Svou jedinou dceru vychovala ve stejných mravech: obě měly ducha a smysl pro intriky. Paní z Fontaine-Martel se tak přirozeně ocitla ve velkém světě; patřila silně ke dvoru Monsieurovu. Důvěrné postavení, které tam tak důstojně zastával její švagr pan d’Arcy, jí dodalo na vážnosti, a to vše dohromady jim vyneslo tento výnosný úřad.

O masopustním pondělí se celá královská svatební společnost i sami novomanželé, nádherně vyšňoření, dostavili krátce před polednem do králova kabinetu a odtud do kaple. Byla uspořádána jako obvykle pro královu mši, jen s tím rozdílem, že mezi jeho klekátkem a oltářem byly dva polštáře pro novomanžele, kteří byli obráceni zády ke králi. Kardinál z Bouillonu²⁰ přišel v plném ornátu ze sakristie ve stejnou chvíli, oddal je a sloužil mši. Nebesa nad novomanžely drželi velmistr ceremonií a ceremoniář, Blainville a Sainctot. Z kaple se všichni ihned odebrali ke stolu. Byl prostřen do podkovy. Princové a princezny krve tam byli usazeni napravo a nalevo podle svého pořadí, na konci dva královi levobočci, a poprvé po nich i vévodkyně z Verneuil — takže se pan z Verneuilu, levoboček Jindřicha IV., tímto způsobem stal princem krve tolik let po své smrti, aniž kdy tušil, že by jím byl. Vévoda z Uzès to shledal tak komickým, že se dal před ní jít a křičel, co mu síly stačily: „Místo, místo pro paní Charlottu Séguierovou!“ K tomuto obědu se nepřišla poklonit žádná vévodkyně kromě vévodkyně ze Sully a vévodkyně du Lude, dcery a snachy paní z Verneuil — což ostatní vévodkyně pokládaly za tak nevhodné, že se tam už neodvážily vrátit.

Odpoledne přijeli do Versailles anglický král a královna²¹ se svým dvorem. Konala se velká hudební produkce, velká hra, přičemž král byl skoro po celou dobu velmi vyšňořený a velmi spokojený, s modrou stuhou přes šaty jako den předtím. Večeře proběhla stejně jako oběd. Anglický král měl po své pravici svou manželku královnu a po své levici francouzského krále, každý se svou schránkou na příbor²². Poté novomanžele odvedli do bytu nové vévodkyně z Chartres, jíž anglická královna podala košili a anglický král ji podal panu z Chartres, poté co se tomu nejprve bránil se slovy, že je příliš nešťastný. Požehnání lůžka udělil kardinál z Bouillonu, který na sebe nechal čekat čtvrt hodiny, což vedlo k poznámkám, že takové způsoby se vůbec nehodí pro někoho, kdo se jako on právě vrátil z dlouhého vyhnanství — kam ho poslala jeho pošetilost, když odmítl udělit svatební požehnání paní Vévodkyni, pokud nebude připuštěn ke královské hostině.

O masopustním úterý se konala velká toaleta paní z Chartres, k níž přišli anglický král s královnou a k níž se dostavil i francouzský král s celým dvorem; poté následovala králova mše a pak oběd jako den předtím. Paní z Verneuil poslali už od rána zpět do Paříže, neboť usoudili, že si toho užila dost. Odpoledne se král uzavřel s anglickým králem a královnou; poté následoval velký ples jako předchozí, s tím rozdílem, že novou vévodkyni z Chartres tentokrát vedl Monseigneur vévoda z Bourgogne. Každý měl stejný oděv i stejnou taneční partnerku jako předtím.

Nemohu mlčky přejít jednu velmi směšnou příhodu, jež se při obou plesech přihodila témuž muži. Byl to syn Montbronův, který nebyl stvořen k tomu, aby tančil u krále, stejně jako jeho otec nebyl stvořen k tomu, aby byl rytířem Řádu Svatého Ducha — a přesto jím byl od roku 1688 a byl guvernérem Cambrai, generálním místodržitelem, a to jediným generálním místodržitelem Flander, a to pod jménem, o němž nikdy nedokázal prokázat, že je skutečně jeho. Tento mladík, který se u dvora doposud sotva objevil, vedl slečnu z Mareuil, dceru dvorní dámy paní Vévodkyně (levobočky z onoho velkého rodu Mareuilů), jež ostatně stejně jako on neměla na tuto poctu nárok. Zeptali se ho, zda umí dobře tančit, a on odpověděl s takovou sebejistotou, že člověk až toužil zjistit, že tančí špatně — a dočkal se. Hned od první poklony byl zmatený. Od prvních kroků neudržel takt. Snažil se to zachránit a zakrýt svůj nedostatek nachýlenými pózami a vysoko zdviženými pažemi; to jen přidalo na směšnosti a vyvolalo smích, který přerostl v bujaré řehotání, jež se navzdory úctě k přítomnosti krále — který se sotva dokázal udržet od smíchu — nakonec zvrhlo v opravdové pískání a hučení. Nazítří se místo toho, aby zmizel nebo mlčel, omlouval tím, že ho přítomnost krále vyvedla z míry, a sliboval divy pro ples, který měl následovat. Byl mým přítelem a trpěl jsem s ním. Byl bych ho i varoval, kdyby mě zcela odlišný osud, jaký jsem měl já sám, nenutil obávat se, že by moje rada nebyla přijata s vděkem. Jakmile ho na druhém plese viděli pustit se do tance, jedni vstávali na nohy, ti nejvzdálenější šplhali, kam se dalo, a pískot a hučení byly tak silné, že přerostly až v tleskání. Všichni, i sám král, se smáli z plna hrdla, a většina přímo v záchvatech smíchu, takže se domnívám, že nikdo nikdy nezažil nic podobného. Zmizel proto hned poté a dlouho se znovu neukázal. Později dostal pěší pluk Dauphin a brzy poté zemřel, aniž byl ženatý. Měl mnoho cti a odvahy a byla to škoda. Byl posledním z těchto nepravých výhonků naroubovaných na rod Montbron, totiž kromě svého otce, který ho přežil.