Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom první (1691–1697)

Kapitola třetí

Popeleční středa učinila konec všem těm smutným povinným radovánkám a nemluvilo se už o ničem jiném než o těch, které teprve měly přijít. Pan du Maine¹ se chtěl oženit. Král mu to rozmlouval a otevřeně mu říkal, že takovým jako on nepřísluší zakládat rod; ale na naléhání paní z Maintenon, jež ho vychovala a vždy k němu chovala slabost jako chůva k odchovanci, se rozhodl podepřít ho aspoň spojenectvím s rodem Condé a oženit ho s jednou z dcer pana Prince, který z toho měl nesmírnou radost. Viděl den ze dne růst hodnost, vliv a spojenectví levobočků. Takové spojenectví pro něj nebylo nic nového už od svatby jeho syna, ale toto ho přibližovalo králi dvojnásob a přicházelo bezprostředně po svatbě pana vévody z Chartres. Madame z toho měla ještě větší radost. Strašlivě se obávala, že král, když jí už vzal syna, obrátí zrak i na její dceru; a tento sňatek dcery pana Prince jí připadal jako vysvobození.

Měl na výběr ze tří dcer. O přednost rozhodl jediný palec výšky, který měla druhá z nich navíc. Všechny tři byly nesmírně drobné postavy; ta první byla krásná a plná ducha a rozvahy. Neuvěřitelné sevření, abych neřekl nic horšího, v němž povaha pana Prince držela vše, co bylo podrobeno jeho jhu, působilo této nejstarší dceři nesmírné trápení. Dokázala je snášet se stálostí, s moudrostí, s hrdostí a v celém svém chování si vydobyla obdiv. Ale zaplatila za to draho: toto úsilí jí zničilo zdraví, které od té doby zůstalo trvale chatrné.

Král, který se s panem Princem na volbě shodl, se ve Versailles odebral do bytu paní Princezny požádat ji o ruku dcery; a krátce nato, ke konci postní doby, se v králově kabinetu konaly zásnuby. Poté se král a celý dvůr odebrali do Trianonu, kde se konalo apartmá a velká večeře pro osmdesát dam u pěti stolů, z nichž každému předsedal král, Monseigneur, Monsieur, Madame a nová vévodkyně z Chartres. Nazítří, ve středu 19. března, byl sňatek uzavřen při králově mši, kterou sloužil kardinál z Bouillonu, stejně jako u pana vévody z Chartres. Oběd i večeře proběhly stejně, poté následovalo apartmá. Anglický král podal košili panu du Maine. Paní z Montespan se neukázala na ničem z toho a ani jednu z těchto dvou svatebních smluv nepodepsala. Nazítří novomanželka přijímala celý dvůr na svém lůžku, přičemž funkci hostitelky, k tomu vybraná králem, zastávala princezna d’Harcourt. Dvorní dámou se stala paní ze Saint-Vallery, a Montchevreuil, jenž byl guvernérem pana du Maine a řídil celý jeho dům, si tuto poslední funkci podržel a zůstal šlechticem jeho komnaty.

Paní ze Saint-Vallery byla dcerou Montloueta, prvního štolby velké stáje a mladšího vnuka Bulliona, superintendanta financí, a byla už rok vdovou po mladším synovi Gamachese, rytíře řádu z roku 1661; byla bezdětná, a tudíž švagrová Cayeua, pozdějšího Gamachese, o němž ještě bude příležitost říci pár slov; matka paní ze Saint-Vallery byla z rodu Rouault, sestřenice z otcovy strany Gamachese, onoho rytíře řádu. Byla to žena vysoké postavy, krásná, příjemná, velmi dobře stavěná, s velmi málo duchaplnosti, u níž mírnost, nikdy nezpochybněná ctnost a pevná zbožnost nahrazovaly vše ostatní a díky nimž byla milá a vážená u celého dvora, kam přišla jen proti své vůli. Proto tam také zůstala jen tak dlouho, jak nejméně mohla. Zpozorovala, že si někdo přeje její místo, kde se jí vše protivilo, a že se k ní pan du Maine — ať už přirozeně, nebo záměrně — začíná chovat něžně. Nebylo třeba víc, aby požádala o odchod, k lítosti celého dvora, který okouzlila svou krásou, ctností, skromností a celkovým vznešeným vzezřením. Na její místo dosadili paní z Manneville, manželku guvernéra Dieppe a poslední vévodkyně z Luynes, dcery kancléře d’Aligre². Paní z Manneville byla dcerou Montchevreuila; a tak dokonale odpovídala tomuto místu, že není jasné, jak to, že tam nebyla dosazena hned od počátku.

Montchevreuil byl rodem Mornay, z dobrého domu, zcela bez ducha a chudý jako kostelní myš. Villarceaux, z téhož rodu jako on, byl prostopášník a velmi bohatý, stejně jako jeho bratr abbé, s nímž žil pohromadě. Villarceaux dlouho vydržoval paní Scarronovou³ a držel ji u sebe ve Villarceaux takřka po celé léto. Jeho žena, jejíž ctnost a mírnost budily v manželovi jistý respekt, mu působila rozpaky: bylo mu zatěžko vést tento způsob života v její přítomnosti. Navrhl proto svému bratranci Montchevreuilovi, aby ho přijal u sebe s jeho společností a že sám ponese náklady na stůl pro všechny. To bylo s radostí přijato, a tak trávili po řadu let celá léta v Montchevreuil. Paní Scarronová, jež se stala královnou, měla tu dobrou vlastnost, že po celý svůj život milovala téměř všechny své staré přátele. Přitáhla Montchevreuila a jeho ženu ke dvoru, kde by se příliš prostopášní Villarceauxové nedokázali ovládat; chtěla mít Montchevreuila jako jednoho ze tří svědků svého sňatku s králem; opatřila mu úřad guvernéra Saint-Germain-en-Laye, přidělila ho panu du Maine, roku 1688 ho učinila rytířem řádu společně se synem Villarceauxovým — poté co to otec odmítl, protože to raději přál synovi než sobě — a svěřila do péče paní z Montchevreuil slečnu z Blois až do jejího sňatku s panem vévodou z Chartres, poté co byla vychovatelkou dvorních slečen paní Dauphine, což byl úřad, který přijala z chudoby.

Montchevreuil byl velmi poctivý muž, skromný, statečný, ale patřil mezi nejtupější. Jeho žena, rozená Boucher-d’Orsay, byla velké, hubené, žluté stvoření, jež se smála hloupě a ukazovala přitom dlouhé a ošklivé zuby, přehnaně zbožná, s upjatým chováním, a chyběl jí jen kouzelný proutek, aby z ní byla dokonalá víla. Ač zcela bez ducha, tak dokonale si podmanila paní z Maintenon, že ta viděla jen jejíma očima — a ty její oči nikdy neviděly nic než pouhé zdání a nechávaly ji napálit ve všem. A přesto to byla právě ona, kdo dohlížel na všechny ženy u dvora, a na jejím svědectví záviselo vyznamenání nebo nemilost, a často se od něj v řetězci odvíjely i celé kariéry. Vše, až po ministry, až po královy dcery, se před ní chvělo; přiblížit se k ní bylo obtížné; její úsměv byl přízní, která se počítala za mnoho. Král k ní choval nejvýraznější ohledy. Byla u všech cest a stále po boku paní z Maintenon.

Sňatek pana du Maine způsobil roztržku mezi paní Princeznou a vévodkyní hannoverskou⁴, její sestrou, jež si pana du Maine velmi přála pro jednu ze svých dcer a jež tvrdila, že jí pan Princ podrazil nohy. Žila už dlouho ve Francii se svými dvěma už dosti dospělými dcerami. Neměly žádné postavení, k dvoru vůbec nechodily, stýkaly se s málo lidmi a paní Princeznu vídaly jen v soukromí. Přesto si postupně přivlastnily právo jezdit se dvěma kočáry, s množstvím služebnictva v livrejích a s okázalostí, jež se pro ně v Paříži vůbec nehodila. S tímto doprovodem se jednou na ulici potkala s paní z Bouillonu, kterou lidé té Němky přiměli uhnout z cesty a s velkou povýšeností ji odstavili stranou. Bylo to nějaký čas po sňatku pana du Maine. Paní z Bouillonu, hluboce uražená, se od paní hannoverské ničeho nedočkala. Její rodina byla početná a tehdy v plném lesku, ona sama vedla u sebe velký dům; Bouillonové, krajně dotčení, se rozhodli pomstít a svůj záměr uskutečnili. Jednoho dne, když se dozvěděli, že paní hannoverská má jít do divadla, přijeli tam všichni s paní z Bouillonu a s početným služebnictvem v livrejích. To mělo rozkaz vyvolat hádku se služebnictvem paní hannoverské, a provedení bylo dokonalé: lidé té druhé byli surově zbiti, postroje jejích koní přeřezány, kočár těžce poškozen. Němka spustila veliký křik, stěžovala si králi, obrátila se na pana Prince, který, nespokojený s jejím trucováním, nehnul ani prstem; a král, jenž měl tři bratry Bouillonovy raději než ji, která nesla první vinu a sama si tuto urážku přivodila, se do toho nechtěl vůbec míchat, takže jí zbyly jen její stížnosti — a naučila se chovat skromněji.

Zůstala z toho tak pobouřená, že se od té chvíle rozhodla stáhnout se i s dcerami do Německa, a o pár měsíců později to i uskutečnila. Byl to jejich šťastný obrat: nejstarší dceru provdala za vévodu Modenského, jenž právě složil kardinálský klobouk, aby nastoupil po svém bratrovi; a krátce nato kníže Salm, vdovec po její sestře, vychovatel a později nejvyšší hofmistr nejstaršího syna císaře Leopolda, krále českého a posléze římského, zprostředkoval sňatek tohoto prince s Amálií, její druhou dcerou.

Můj rok u mušketýrů se chýlil ke konci a můj otec se zeptal krále, co by se mnou ráčil zamýšlet. Na základě volnosti, kterou mu v tom král ponechal, mě určil k jízdě, protože jí sám často velel z pověření, a král se rozhodl dát mi, bez koupě⁵, jízdní kompanii v jednom ze svých pluků. Musela se ale nejprve nějaká uvolnit; uplynuly tak čtyři až pět měsíců, během nichž jsem stále svědomitě vykonával své mušketýrské povinnosti. Konečně mi kolem poloviny dubna vzkázal Saint-Pouange, zda bych byl ochoten přijmout kompanii u pluku Royal-Roussillon, jež se právě uvolnila, ale byla velmi zbídačelá a v posádce v Monsu. Umíral jsem strachy, že se nezúčastním tažení, jež se mělo brzy otevřít; přiměl jsem tedy otce, aby to přijal. Poděkoval jsem králi, který mi odpověděl velmi laskavě. Kompanie byla za patnáct dní zcela dána do pořádku.

Byl jsem ve Versailles, když král v pátek 27. března jmenoval maršály Francie hraběte z Choiseul, vévodu z Villeroy, markýze z Joyeuse, Tourvilla⁶, vévodu z Noailles, markýze z Boufflers a Catinata: hrabě z Tourville a Catinat nebyli rytíři řádu. Pan z Boufflers byl ve Flandrech a Catinat na italské hranici; ostatních pět bylo u dvora nebo v Paříži. Král vzkázal oběma nepřítomným, aby od té chvíle přijali titul, hodnost a pocty maršálů Francie, s tím, že složí přísahu později — ta ostatně vůbec není nezbytná k tomu, aby jim tuto hodnost propůjčila. Pan z Duras ji složil jen proto, že si královští úředníci, kteří z toho mají tučný podíl, konečně všimli, že nikdy nesložil ani přísahu maršála Francie, ani přísahu guvernéra Franche-Comté, a přiměli ho k tomu prostřednictvím krále víc než třicet let poté.

Byl jsem toho dne u královy tabule. Bez zjevné souvislosti král, dívaje se po společnosti, pravil: „Barbezieux⁷ se o povýšení maršálů Francie dozví někde na cestě.“ Nikdo mu na to neodpověděl ani slovo. Král byl nespokojen s jeho častými cestami do Paříže, kam ho odváděly zábavy. Nebylo mu proti mysli dát mu toto trhnutí uzdou a zároveň mu naznačit, jak malý podíl měl na tomto povýšení.

Král to řekl vévodovi z Noailles už při vstupu do rady, ale se zákazem o tom komukoli mluvit, dokonce ani svým kolegům. Jeho radost se nedá vyjádřit slovy a měl k ní větší důvod než kdokoli z ostatních.

Nadšení vévody z Villeroy vydrželo několik let. Tourville byl o to více unesen, že mu jeho skutečná skromnost skrývala vlastní pověst, a on si ani nedovedl představit, že by se stal maršálem Francie, kdyby se vůbec nějací jmenovali — ačkoli si to zasloužil přinejmenším stejně jako kterýkoli z nich, jak se všeobecně uznávalo. Choiseul a Joyeuse se jevili velmi umírnění, jako páni, kteří si tuto čest zasloužili a už dlouho v ni doufali. Obědvali spolu v Paříži, když tam v poštovním trysku dorazil pěchotní kapitán, spokojený s tím, že slyšel jmenovat Joyeuse, jemuž to oznámil, a na ostatní se vůbec neptal; takže Choiseul byl půl hodiny ve stavu prudkého napětí, dokud nedorazil kurýr. Večer odjeli do Versailles a nazítří složili přísahu spolu s ostatními třemi.

Toto povýšení vyvolalo zástup nespokojenců — méně z práva na základě zásluh než z touhy si takové právo vytvořit prostřednictvím stížností; ale ze všech těch případů svět shledal nevhodným jen opomenutí vévody z Choiseul, Maulevriera a Montala. To, co vyloučilo prvního z nich, je zajímavé. Jeho žena, sestra pana z La Vallière, krásná a stavěná jako bohyně, se nehnula od paní princezny de Conti, jejíž byla sestřenicí z prvního kolena a důvěrnou přítelkyní. Měla za sebou řadu milostných dobrodružství, která vyvolala velký rozruch. Král, jenž se obával tohoto těsného sblížení se svou dcerou, ji nechal napomenout, pak ji potupil, poté vzdálil od dvora, a nakonec jí to vždy odpustil. Když viděl, že je nenapravitelná, a sám nemaje rád rozruch, chtěl to učinit prostřednictvím manžela a zbavit se jí jednou provždy. Použil k tomu povýšení a pověřil pana z La Rochefoucauld, důvěrného přítele vévody z Choiseul, aby mu vylíčil škodu, kterou mu způsobuje veřejné pohoršení kolem jeho ženy, naléhal na něj, aby ji dal umístit do kláštera, a naznačil mu, pokud by se k tomu těžko odhodlával, že maršálská hůl, kterou mu zamýšlel udělit, je podmíněna právě tímto.

Stalo se, co král předvídal. Vévoda z Choiseul, výtečný válečník, byl jinak dost prostoduchý člověk a nejlepší člověk na světě. Ačkoli byl starý, byl do své ženy trochu zamilovaný, takže mu namluvila část toho, co chtěla, a nedokázal se odhodlat k takovému veřejnému kroku, takže pan z La Rochefoucauld, jenž vyčerpal všechnu svou výmluvnost, byl nucen přejít až k podmínce maršálské hole. Právě to všechno zkazilo. Vévoda z Choiseul se pobouřil, že odměna za jeho služby a za pověst, kterou si spravedlivě vydobyl ve válce, má být vázána na rodinnou záležitost, jež se týkala jen jeho samého, a odmítl s neochvějnou tvrdohlavostí, kterou nebylo možné zlomit. Stálo ho to maršálskou hůl a věc vyvolala veřejný skandál. Nejhorší pro něj bylo, že jeho žena byla brzy nato vypuzena od dvora a tolik toho napáchala, že vévoda z Choiseul to nakonec nevydržel, vyhnal ji z domu a rozešel se s ní navždy.

Maulevrier měl ve válce velkou pověst a zasloužil si ji. Vynesla mu řád navzdory panu z Louvois, významné guvernérství a řadu samostatných velení. Král ho pokládal za dostatečně odměněného a nechal ho stranou. Tento nebohý muž z toho pojal tak prudkou bolest, že povýšení těchto sedmi mladších nepřežil ani o dva měsíce. Croissy, jeho bratr, ministr a státní sekretář, z toho byl zdrcen, ale netroufal si to příliš dát najevo.

Montal byl vysoký osmdesátiletý stařec, který ve válce přišel o oko a byl na těle poset jizvami po ranách. Vyznamenal se tam nesmírně, a to často ve velení nad rozsáhlými silami. Získal mnoho cti v bitvě u Fleurus a ještě větší slávu v boji u Steinkerque⁸, který svým zásahem zachránil. Všichni se za něj dožadovali povýšení, jen on sám ne. Jeho skromnost a moudrost vzbuzovaly obdiv. Dotklo se to i samotného krále, který mu slíbil napravit křivdu, jíž se na něm dopustil. Na čas se stáhl k sobě domů, pak se vrátil a sloužil dál v naději, která mu byla dána a jež zůstala klamná až do jeho smrti.

Mademoiselle, veliká Mademoiselle⁹, jak se jí říkalo, aby se odlišila od Monsieurovy dcery, nebo chceme-li ji nazvat jejím jménem, slečna z Montpensier, nejstarší dcera Gastona a jediné dítě z jeho prvního manželství, zemřela ve svém Lucemburském paláci v neděli 5. dubna, po dlouhé nemoci zadržování moči, ve věku třiašedesáti let¹⁰ jako nejbohatší soukromá princezna Evropy. Král ji navštívil a ona mu vřele doporučila pana z Joyeuse, jako svého příbuzného, aby byl jmenován maršálem Francie. Hlásila se k příbuzným, vyznamenávala je a živě se zajímala o všechny, kdo měli tu čest k ní příslušet příbuzenstvím — v tom, ač jinak nesmírně povýšená, se velmi lišila od toho, čím se v tomto ohledu od té doby stali princové krve. Přesně dodržovala smutek i po velmi bezvýznamných a vzdálených příbuzných a dokázala vysvětlit, jak a čím jí byli příbuzní. Monsieur a Madame ji během její nemoci neopustili ani na okamžik. Kromě pouta, jež mezi ní a Monsieurem trvalo po celou dobu, ucházel se také o její bohaté dědictví a stal se skutečně jejím univerzálním dědicem. Ale největší sousta mu unikla.

Vydané Paměti¹¹ této princezny otevřeně ukazují její slabost pro pana z Lauzunu a jeho pošetilost, že si ji nevzal hned, jakmile k tomu dostal královo svolení, aby to mohl učinit s ještě větší nádherou a slávou. Jejich zoufalství nad odvoláním králova svolení bylo nesmírné, ale darování ze svatební smlouvy už byla učiněna a zůstala v platnosti prostřednictvím jiných listin. Monsieur, popoháněn panem Princem, na krále naléhal, aby své svolení odvolal, ale paní z Montespan a pan z Louvois na tom měli ještě větší podíl, a byli to právě oni, na koho dopadl veškerý hněv Mademoiselle i zuřivost onoho oblíbence — neboť pan z Lauzunu jím skutečně byl¹². Netrvalo to však dlouho: nejednou si dovolil příliš s králem, ještě častěji s jeho milenkou, a poskytl tak ministrovi skvělou příležitost, jak ho zničit. Tomu se nakonec podařilo dosáhnout jeho zatčení a odvezení do Pignerolu, kde byl z jeho příkazu krajně týrán a kde strávil deset let. Láska Mademoiselle nepřítomností vůbec nevychladla. Toho se využilo k tomu, aby se na její i Lauzunovy útraty zajistilo velké zaopatření panu du Maine — Lauzun si jím totiž vykoupil svobodu. Eu, Aumale, Dombes a ještě další panství byla dána panu du Maine, k velké lítosti Mademoiselle. A právě pod záminkou vděčnosti jim král, aby levobočky stále víc povyšoval, nechal nosit livrej Mademoiselle, jež byla livrejí pana Gastona. Tento vnucený dědic jí nikdy nebyl po chuti a ona byla neustále v obraně kvůli zbytku svého majetku, který jí král chtěl vyrvat pro tohoto svého milovaného syna.

Neuvěřitelná dobrodružství pana z Lauzunu, který zachránil anglickou královnu a prince waleského¹³, ho přivedla zpět ke dvoru. Rozkmotřil se s Mademoiselle, jež na něj byla stále žárlivá a jež ho nechtěla vidět ani na smrtelném loži. Ze svých darů si podržel Thiers a Saint-Fargeau. Vždy nechával vyznít, že si Mademoiselle vzal, a objevil se před králem ve velkém smutečním plášti, což se králi vůbec nezamlouvalo. Po skončení smutku si nechtěl obléknout zpět svou vlastní livrej a nechal si udělat jinou, v barvě hnědé, téměř černé, s modrými a bílými prýmky, aby si navždy uchoval smutek nad ztrátou Mademoiselle, jejíž portréty měl všude kolem sebe.

Tato princezna odkázala Monseigneurovi svůj krásný dům v Choisy — byl nadšený, že má zámeček pro zábavu, kam si čas od času mohl zajet sám s kým chtěl; dvaadvacet tisíc livrů slečnám z Bréval a du Cambout, svým dvorním slečnám; a zbožné odkazy i další svým sluhům, jež jen málo odpovídaly jejímu bohatství.

Všechny Paměti o občanských válkách i její vlastní ji dostatečně přiblížily veřejnosti, takže zde není třeba nic dodávat. Král jí nikdy zcela neodpustil onen den u Saint-Antoine¹⁴, a jednou jsem ho slyšel, jak jí to při své večeři žertem, ale přece jen dost důrazně, vyčítal — že totiž nechala z Bastily vypálit dělo na jeho vojska. Byla z toho trochu v rozpacích, ale vyvázla z toho nakonec docela obstojně.

Její pohřební obřady proběhly v plném rozsahu a její tělo bylo po několik dní střeženo, střídavě po dvou hodinách, vždy jednou vévodkyní nebo princeznou a dvěma urozenými dámami, všemi ve smutečních pláštích, vyrozuměnými z pověření krále velmistrem ceremonií; na rozdíl od dcer Francie, u nichž je stráž dvojnásobná a doplněná i biskupy v rochetě a mozetě, a princezen krve, jež jsou střeženy pouze svým vlastním služebnictvem. Hraběnka ze Soissons odmítla se tam dostavit; král se rozhněval, pohrozil jí vyhnáním a přinutil ji k poslušnosti.

Přihodila se tam velmi směšná příhoda. Uprostřed dne, za přítomnosti celého obřadu, se urna stojící na příborníku a obsahující vnitřnosti s děsivým rachotem roztříštila a rozšířil se náhlý a nesnesitelný puch. V mžiku jedny dámy omdlévaly hrůzou, druhé prchaly. Heroldi, feuillantští mniši, kteří zpívali žalmy, se dusili u dveří v davu, jenž se dával na útěk. Zmatek byl nesmírný. Většina se dostala do zahrady a na nádvoří. Byly to špatně nabalzamované vnitřnosti, jejichž kvašení tento výbuch způsobilo. Vše bylo navoněno a uvedeno do pořádku a tento poplach posloužil jen k obveselení. Ony vnitřnosti byly odneseny k celestinům, srdce do Val-de-Grâce a tělo dopraveno do Saint-Denis vévodkyní z Chartres, doprovázenou vévodkyní z La Ferté, princeznou d’Harcourt a urozenými dámami; dámy paní vévodkyně Orleánské je následovaly v kočáře této princezny. Soudní dvory se zúčastnily zádušní bohoslužby v Saint-Denis o pár dní později, kterou sloužil arcibiskup z Albi. Abbé Anselme, proslulý kazatel, pronesl smuteční řeč. Mademoiselle, dcera Monsieurova¹⁵, doprovázená vévodkyní z Ventadour a princeznou z Turenne, její dcerou, doprovázela srdce: samé pocty nad úroveň princezen krve, díky onomu postavení vnučky Francie, které zesnulé princezně dal udělit můj otec u zesnulého krále, neboť tehdy byla jedinou takovou v královské rodině.