Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom první (1691–1697)

Kapitola čtvrtá

Třetího května král oznámil, že sám odjede do Flander velet jedné ze svých armád s novým maršálem z Boufflers, maje pod sebou Monseigneura a pana Prince mezi nimi oběma, jako u Namuru; pan z Luxembourgu velel druhé flanderské armádě s maršály z Villeroy a z Joyeuse pod sebou; a zároveň král jmenoval velitele pro ostatní armády, totiž maršála z Lorges v Německu, maršála Catinata v Itálii a nového maršála z Noailles v Katalánsku. Protože se obávali anglických výsadků, dostal Monsieur velení nad celým atlantickým pobřežím, s vojsky na různých místech, s maršálem d’Humières pod sebou a vévodou z Chaulnes, guvernérem Bretaně, jenž tam právě byl, maršálem d’Estrées velícím v Aunis, Saintonge a Poitou, a maršálem z Bellefonds v Normandii pod jeho rozkazy. Pan vévoda z Chartres dostal velení jízdy v armádě pana z Luxembourgu, kde sloužili jako generálporučíci pan Vévoda a pan princ de Conti. Pan du Maine sloužil jako generálporučík v armádě pana z Boufflers, jíž velel sám král, a byl přitom zároveň v čele jízdy — což vyloučilo ze služby hraběte z Auvergne, jenž byl jejím generálním plukovníkem.

Bylo novinkou vidět maršály Francie poslouchat jiné maršály. Nevýhoda rovného velení, střídajícího se den po dni, byla už mnohokrát osudná. Právě to dalo podnět k tomu, aby byla ve prospěch pana z Turenne¹, spolu s jeho velkou pověstí, obnovena hodnost generálního maršála táborů a armád Francie, aby mohl velet ostatním maršálům Francie — kteří se mu ostatně podřídili teprve po vyhnanství pánů z Bellefonds, d’Humières a z Créqui. A právě od té doby, co tuto hodnost zastával, pan z Turenne, obratně slučující své nové postavení se svou knížecí hodností, odložil maršálské hole ze svého erbu a nechal se nazývat už jen vikomtem z Turenne. Král nakonec pro potřeby své služby stanovil, že se maršálové Francie budou poslouchat navzájem podle stáří ve funkci, takže tito „druzí“ maršálové byli v armádě vlastně jen generálporučíky, kteří se s ostatními nestřídali ve velení a naopak jim veleli, kteří neměli své služební dny a měli stejné vojenské pocty jako vrchní velitel armády, ale přijímali od něj rozkazy a do ničeho nezasahovali jinak než z jeho pokynu a podle jeho rozkazů — a byli jím jen velmi zřídka konzultováni, natož zasvěcováni do tajemství tažení.

Téhož dne, 3. května, kolem desáté hodiny večerní, jsem měl to neštěstí ztratit svého otce². Bylo mu osmdesát sedm let a nikdy se zcela nezotavil z velké nemoci, kterou prodělal v Blaye před dvěma lety. Poslední tři týdny měl trochu dnu. Má matka, jež viděla, jak stárne, mu navrhla rodinná uspořádání, která učinil jako dobrý otec, a uvažovala o tom, že by se v můj prospěch vzdal své hodnosti vévody a paira. Ten den obědval se svými přáteli, jako měl vždy společnost kolem sebe. Večer si lehl do postele bez jakékoli nemoci či nehody, a zatímco se s ním bavili, náhle za sebou třikrát prudce vzdychl. Byl mrtev dřív, než stačili zvolat, že je mu nevolno: v lampě už nezbylo oleje.

Tu smutnou zprávu jsem se dozvěděl, když jsem se vracel z králova uléhání — král se měl nazítří pročišťovat. Noc jsem věnoval spravedlivým citům přirozenosti. Nazítří jsem časně ráno zašel za Bontempsem a poté za vévodou z Beauvilliers³, jenž byl toho roku ve službě a jehož otec byl přítelem mého otce. Pan z Beauvilliers mi projevoval tisíceré laskavosti u princů, jejichž byl guvernérem, a slíbil mi, že požádá krále o otcovy úřady hned při otevírání jeho ranního závěsu. Získal je okamžitě. Bontemps, k mému otci velmi oddaný, mi to přiběhl oznámit na tribunu, kde jsem čekal; poté i sám pan z Beauvilliers, jenž mi řekl, abych se ve tři hodiny dostavil do galerie, odkud mě po skončení králova oběda nechá zavolat a uvést kabinety.

Zastihl jsem, že se dav už z jeho komnaty vytratil. Jakmile mě spatřil Monsieur, jenž stál u hlavy královy postele, zvolal nahlas: „Á, hle, pan vévoda ze Saint-Simon.“ Přistoupil jsem k lůžku a poděkoval hlubokou poklonou. Král se mě podrobně vyptával, jak k tomu neštěstí došlo, s velkou laskavostí k mému otci i ke mně — uměl své milosti dobře okořenit. Mluvil se mnou o svátostech, které můj otec nestačil přijmout; řekl jsem mu, že před nedávnem strávil několik dní v duchovních cvičeních u Saint-Lazare, kde měl svého zpovědníka a kde konal své pobožnosti, a připojil jsem pár slov o zbožnosti jeho života. Rozmluva trvala poměrně dlouho a skončila povzbuzením, abych i nadále byl moudrý a jednal dobře, a ujištěním, že se o mě postará.

Když můj otec onemocněl v Blaye, žádalo o guvernérství Blaye u krále několik lidí, mezi jinými i d’Aubigné, bratr paní z Maintenon, jemuž král odpověděl příkřeji, než bylo jeho zvykem: „Copak nemá syna?“ Král, jenž se ostatně uzavřel proti dalšímu udělování nástupnických práv, dal mému otci vždy najevo, že mi jeho guvernérství zamýšlí. Pan Princ velmi dychtil po guvernérství Senlis, jež měl můj strýc; požádal o ně hned po jeho smrti. Král je dal mému otci a já je získal zároveň s guvernérstvím Blaye.

Vše, co sousedilo s Chantilly, budilo závist pana Prince. Ukradl⁴ mému strýci kapitánství honiteb Senlis a Hallatte jako pravý Scapin⁵. Můj strýc, o osm let starší než můj otec, získal toto guvernérství a toto kapitánství po svém otci; byly v rodině už dlouho, po staletí s malými přestávkami. Jeho vysoký věk a všeobecný třes, jenž nikdy nezasáhl jeho mysl ani zdraví, ho už léta předtím vzdálily od světa. Zimy trávil v Paříži, kde se stýkal s velmi málo lidmi, a sedm až osm měsíců na svém venkovském sídle poblíž Senlis. Jeho žena, s níž neměl děti, byla stejně stará jako on. Byla sestrou otce vévody z Uzès a v prvním manželství byla provdána za markýze z Portes z rodu Budos, rytíře řádu stejně jako můj strýc, a viceadmirála Francie, zabitého při obléhání Privasu. Ten byl bratrem manželky konetábla z Montmorency, matky paní Princezny (babičky pana Prince) i posledního vévody z Montmorency, sťatého v Toulouse⁶. Pan Princ jí vždy říkal „teto“ a jezdíval je z Chantilly navštěvovat poměrně často.

Jednoho krásného dne jim v jejich ústraní vylíčil, že král, obtěžován stížnostmi těch, kdo se ocitli sevřeni uvnitř královských kapitánství, chystá vydat edikt, jímž je všechny zruší, s výjimkou těch, jež patří k sídlům, v nichž sám bydlí, a lesům a pláním obklopujícím Paříž; že tedy i to jejich bude zrušeno; že ale doufá, že král vezme v úvahu, že by je, kdyby byla v jeho rukou, zachoval; že oni sami by z toho měli dvojí prospěch, protože kapitánství zůstane zachováno a oni v něm zůstanou pořád pány stejně jako on sám, pro své lidi, svůj stůl a své přátele, a že jim za tuto laskavost rád dá dvě až tři sta pistolí, ačkoli si není jist, že se mu podaří krále v tomto ohledu v jejich prospěch přimět ke změně. Dobří lidé mu uvěřili, láli na edikt, vzdali se ve prospěch pana Prince, jenž jim při odchodu nechal dvě stě pistolí a vysmál se jim. Celý ten kraj, jenž v tomto kapitánství žil v klidu a bez obav, byl zdrcen bolestí. Stalo se z něj v rukou pana Prince tyranství, jež ještě, seč mohl, rozšířil; je ale pravda, že těm, které takto obral, ponechal — jim i jejich služebnictvu — až do konce života volnost, jakou tam mají páni.

Můj strýc měl pluk Navarra; byl generálporučíkem a při své promoci do řádu v roce 1633 si odnesl cenu za nejlepší zjev. Zemřel roku 1690, 25. ledna, a jeho žena v dubnu 1695. Byl to velmi vysoký muž, velmi dobře stavěný, vznešeného vzezření, plný rozvahy, moudrosti, statečnosti a poctivosti. Můj otec ho vždy velmi ctil a v době své přízně se hodně řídil jeho radami. Markýza ze Saint-Simon byla povýšená, zištná a zlá a našla způsob, jak převést většinu strýcova majetku na vévody z Uzès, jak přinutit mého otce i mě zaplatit velkou část dluhů a ostatní nechat neuhrazené. Její vášní bylo oženit mě se slečnou d’Uzès, jež se později stala první manželkou pana z Barbezieux. Nemohl jsem si odepřít tuto zmínku o svém strýci; je jen spravedlivé, abych se o svém otci rozepsal o něco déle.

Urozenost a majetek nejdou vždy ruku v ruce. Různé válečné a rodinné nehody přivedly naši větev rodu na mizinu a zanechaly mým posledním předkům jen málo jmění a lesku za jejich vojenskou službu. Můj děd, jenž prošel všemi válkami své doby a byl vždy vášnivým royalistou, se stáhl na svá panství, kde ho jeho skromné poměry přiměly řídit se dobovou módou a dát své dva nejstarší syny za páže Ludvíka XIII.⁷, kam se tehdy dávali synové i těch nejvznešenějších rodů.

Král vášnivě miloval lov, jenž se tehdy konal bez smečky⁸ a bez toho množství psů, honičů, přepřahacích stanovišť a pohodlí, které mu později přidal jeho syn král, a hlavně bez prosekaných cest v lesích. Můj otec, jenž si všiml královy netrpělivosti při přesedlávání, vymyslel obracet mu podávaného koně hlavou k zádi toho, kterého opouštěl. Díky tomu král, jenž byl obratný, skákal z jednoho na druhého, aniž sesedl na zem, a vše se odbylo v jediném okamžiku. To se mu zalíbilo a při přesedlání si vždy vyžádal téhož páže; vyptával se na něj a postupně si ho oblíbil. Když se Baradas, první štolba, stal králi nesnesitelným svou povýšeností a arogantními náladami vůči němu, propustil ho a jeho úřad dal mému otci. Poté získal úřad prvního šlechtice královy komnaty po smrti Blainvilla, jenž byl rytířem řádu a byl vyslancem v Anglii. Nesl jméno Warigniés, dobré, ale v Normandii už vymřelé; nebyl nikdy ženatý a byl starším bratrem otce hraběnky ze Saint-Géran, jež byla palácovou dámou královny a která se ve světě tolik proslavila jako manželka onoho hraběte ze Saint-Géran, rytíře řádu, o jehož totožnost se vedl tak dlouhý a stejně podivný jako zajímavý spor.

Můj otec se stal skutečným oblíbencem bez jiné ochrany než pouhé královy dobroty a nikdy se neopíral o žádného ministra, dokonce ani o kardinála z Richelieu — a to bylo v očích Ludvíka XIII. jednou z jeho předností. Otec mi vyprávěl, že král, než ho povýšil, ač už po tom toužil, si dal potají velmi důkladně zjistit vše o jeho osobě a původu — sám totiž nebyl veden k tomu, aby se v nich vyznal —, aby viděl, zda je tento základ hoden nést štěstí, a aby se podruhé nespletl⁹. Byla to jeho vlastní slova, jimiž to mému otci později vylíčil, poučen tím, jak se zklamal v panu z Luynes. Miloval urozené lidi, snažil se je poznávat a vyznamenávat; proto se také vžilo přísloví o třech pařížských náměstích a třech sochách: Jindřich IV. se svým lidem na Pont Neuf, Ludvík XIII. s urozenými lidmi na Place Royale, jež byla v jeho době nejkrásnější čtvrtí; a Ludvík XIV. s výběrčími daní na Place des Victoires. Náměstí Vendôme, zřízené o mnoho let později, mu sotva zajistilo lepší společnost.

Po smrti pana z Luxembourgu, bratra konetábla z Luynes, dal král mému otci na výběr z jeho uvolněných úřadů. Byly to lehká jízda gardy a guvernérství Blaye. Můj otec ho prosil, aby jimi odměnil pány, kteří si je zasloužili víc než on, už tak zahrnutý jeho dobrodiním. Král i on na této neobvyklé při setrvávali; nakonec se král rozhněval a řekl mu, že není na něm ani na nikom jiném odmítat jeho milosti, že mu dává čtyřiadvacet hodin na rozmyšlenou a že mu nařizuje, aby mu nazítří ráno oznámil svou volbu. Když nastalo ráno, král se ho dychtivě zeptal. Můj otec mu odpověděl, že jelikož mu chce bezpodmínečně dát jeden z obou uvolněných úřadů, nepokládá za nic výhodnějšího, než nechat volbu na něm samém. Král se rozjasnil a pochválil ho; pak mu řekl, že lehká jízda je sice skvělá, ale Blaye je pevné — místo, jež drží na uzdě Guyenne a Saintonge a s nímž se v dobách nepokojů musí hodně počítat; že se nikdy neví, co se může přihodit; že kdyby po něm vypukla občanská válka, lehká jízda by neznamenala nic, zatímco Blaye by ho učinilo významným — a to byl důvod, proč mu radil dát přednost právě tomuto úřadu. Tak získal můj otec toto guvernérství, a vše, co následovalo, ukázalo, jak správně Ludvík XIII. uvažoval a jak veliká byla jeho dobrota — nikoli podle toho, co z toho můj otec vytěžil, ale podle toho, čím vším pohrdl, a podle věrnosti a důležitosti služby, jíž se proslavil.

Když se pan Gaston vrátil z Bruselu¹⁰ na základě smlouvy udržované v takové tajnosti, že jeho náhlá přítomnost u dvora ji prozradila i těm nejbystřejším, svěřil ho král mému otci. Zároveň mu řekl, že se rozhodl jednoho dne z něj učinit vévodu a paira; že by ho v tom ještě zdržovalo jeho mládí, ale že poté, co slíbil Monsieurovi povýšit Puylaurense, se nemohl rozhodnout učinit to bez něj. Tento dobrý pán dodal, že je tu jedna podmínka, jež mu bude připadat tvrdá: totiž povýšit nejprve Puylaurense, pokud by při této příležitosti povyšoval ještě někoho. Můj otec z toho byl skutečně tak otřesen, že váhal celých čtyřiadvacet hodin, jako by Puylaurens jako vévoda nestál — dokud otec sám vévodou nebyl — vysoko nad ním, a ne jen o něco dřív jmenovaný. Nakonec přijal a stal se vévodou sám o dva týdny po něm. Dlouho ho to nemuselo mrzet: méně než za rok toto vévodství-pairství zaniklo způsobem, jenž je všem znám. Můj otec byl už rytířem řádu dva roky předtím, v pouhých sedmadvaceti letech, při promoci roku 1633. Můj děd byl jmenován spolu s ním. Byl už starý a stažen z veřejného života. Usoudil, že nemá cenu seznamovat se se dvorem, a pověřil mého otce, aby požádal, ať řádový řetěz jemu určený dostane raději můj strýc, jemuž bylo právě pětatřicet let a jenž by si ho užil déle než on. Nosil ho skutečně padesát sedm let a můj otec šedesát a oba zůstali dlouho jedinými žijícími rytíři ze jmenování zesnulého krále — věc, jaká nemá v žádném řádu obdoby.

Můj otec měl ještě kapitánství Saint-Germain a Versailles, jichž se z přátelství vzdal ve prospěch prezidenta z Maisons; byl také nějakou dobu velkým vlčím lovčím. Když se stal vévodou a pairem, prodal svůj úřad prvního šlechtice komnaty vévodovi z Lesdiguières pro pana z Créqui, syna jeho zesnulého druhého syna, pana z Canaples, zabitého jako plukovník gardového pluku. Pan z Lesdiguières tento úřad za mlada vykonával, ale zřídka, neboť téměř neustále pobýval na svém guvernérství v Dauphiné. Pan z Créqui, později vévoda a pair, vyslanec v Římě a nakonec guvernér Paříže, přenechal svůj úřad vévodovi z La Trémoille, manželovi své jediné dcery, u jehož potomstva zůstal dodnes. Z peněz za tento úřad koupil můj otec od nejstaršího z rodu panství Saint-Simon, jež z rodu nikdy nevyšlo od dob dědictví po Vermandois, které nám je přineslo věnem, a nechal je povýšit na vévodství-pairství.

Nespokojil se s tím, že krále doprovázel na všech jeho válečných výpravách. Několikrát měl velení jízdy v armádách a vrchní velení nad veškerou šlechtickou hotovostí¹¹ království, čítající pět tisíc šlechticů, které — navzdory jejich výsadě — přesvědčil, aby vytáhli za hranice království. Jeho statečnost a vedení mu ve válce vynesly velkou pověst i důvěrné přátelství maršála z La Meilleraye a slavného vévody Výmarského¹². Mohu říci, aniž bych se obával, že mě z toho usvědčí kdokoli, kdo se v oněch dobách vyzná, že jeho přízeň nikdy nevzbudila závist, že byl vždy skromný a svrchovaně nezištný; že pro sebe nikdy nic nežádal a že byl nejvstřícnějším, nejdobročinnějším a nejštědřejším člověkem, jaký se kdy u dvora objevil — kde pomohl ke štěstí velkému počtu lidí, podpíral nešťastné a rozdával hojnost dobrodiní.

Odsouzení vévody z Montmorency¹³ otce málem stálo jeho vlastní postavení — za to, že o jeho milost žádal s příliš velkou vytrvalostí a vroucností. Rozruch, jejž to vyvolalo, pronikl až k onomu vznešenému odsouzenci, jenž mu byl vždy přítelem. Na popraviště šel s odvahou a zbožností, jež u něj tolik budily obdiv, a učinil dva zcela odlišné dary — dva vzácné obrazy téhož mistra¹⁴, v celé Francii jediné svého druhu: svatého Šebestiána probodaného šípy věnoval kardinálu z Richelieu; a Pomonu a Vertumna (Pomonu, tu nejkrásnější a nejpůvabnější, jakou lze v životní velikosti spatřit) mému otci. Ještě jej mám a pečlivě jej opatruji.

Byl bych příliš rozvláčný, kdybych se pustil do vyprávění mnoha věcí, jež jsem se od otce dozvěděl a jež mě nutí litovat svého věku i jeho, které mi nedovolily dozvědět se toho víc. Spokojím se s několika obecně pozoruhodnými. Nebudu se zdržovat u proslulého Dne oklamaných¹⁵, kdy měl v rukou osud kardinála z Richelieu, protože jsem jej nalezl v…¹⁶ přesně tak, jak mi ho otec vyprávěl. Ne že by měl ke kardinálu z Richelieu jakýkoli vztah, ale zdálo se mu, že v náladě královny matky a v množství lidí, kteří skrze ni všichni usilovali o vládu, spatřuje propast. Věřil také, na základě úspěchů, jichž první ministr dosáhl, že by bylo velmi nebezpečné měnit ruce v krizi, v níž se stát navenek tehdy nacházel — a jedině tyto úvahy ho vedly. Není těžké uvěřit, že mu za to kardinál choval nesmírnou vděčnost, tím spíš, že mezi nimi předtím neexistovalo žádné pouto. Vzácnější je, že pokud kardinál pociťoval nějakou tajnou trýzeň z toho, že se ocitl v jeho rukou a že mu vděčí za upevnění svého postavení, své moci a za triumf nad svými nepřáteli, dokázal to natolik skrýt, že to nikdy nedal nejmenším způsobem najevo — a ani můj otec mu za to neprojevoval o nic větší oddanost. Přihodilo se jen, že tento první ministr, podezíravý až do krajnosti a o mém otci přesvědčený na základě tak rozhodné a nezištné zkušenosti, se od té doby na něj obracel se svými obavami. Mému otci se často stávalo, že byl uprostřed noci náhle probuzen komorníkem, jenž mu odtáhl závěs se svíčkou v ruce, a za ním stál kardinál z Richelieu, který si sedl na postel, vzal si svíčku, občas vykřikl, že je ztracen, a přicházel se s otcem poradit a hledat u něj pomoc kvůli varováním, jichž se mu dostalo, nebo kvůli sporům, které měl s králem.

Byl to právě onen Den oklamaných, jenž stál maršála z Bassompierre¹⁷ tolik let v Bastile a jenž ho tak popudil proti mému otci, který byl jeho nepřímou příčinou tím, že zachránil a udržel u moci kardinála z Richelieu. Tuto zlobu, kterou tak otevřeně projevuje ve svých zajímavých Pamětech — jinak ovšem dosti odpudivých svou ješitností — přesto nemůže proti mému otci ničím doložit; omezuje se na jedinou urážku, bez jakékoli opory, jež si zaslouží jen pohrdání a soucit s bezmocnou závistí a zlobou, která se dokázala zmoci jen na to jediné urážlivé slovo, jediné takové ve všem, co se z písemností oné doby dochovalo.

Nemohu mlčky přejít to, co mi otec vyprávěl o zděšení, jež zachvátilo Paříž a dvůr, když Španělé dobyli Corbie¹⁸, poté co ovládli celou dosavadní hranici a celé území až ke Compiègne, a o radě, jež se tehdy konala. Král si přál, aby byl otec v radě velmi často přítomen — nikoli aby se v jeho věku vyjadřoval, ale aby ho zaučoval do státních věcí, vyptával se ho soukromě na důležitá rozhodnutí, zkoumal jeho úsudek, chválil ho nebo napravoval a vysvětloval mu, v čem uvažoval správně a v čem špatně a proč — jako otec, jenž má potěšení z formování ducha svého syna.

Na této radě promluvil jako první kardinál z Richelieu. Přiklonil se ke slabým řešením, především k ústupu krále za Seinu, a počítal s tím, že si získá souhlas celé rady, což se také stalo. Král je nechal vše domluvit, aniž dal najevo netrpělivost nebo nelibost, a poté se zeptal, zda nemají ještě něco k dodání. Když odpověděli, že ne, řekl, že je tedy na něm, aby jim on sám na oplátku vyložil svůj názor. Mluvil dobrou čtvrthodinu, vyvrátil jejich stanovisko těmi nejsilnějšími argumenty, tvrdil, že jeho ústup by jen dovršil zmatek, uspíšil útěk, sevřel všechny měšce a zničil veškerou naději, odradil jeho vojska i jeho velitele; poté po další čtvrthodinu vyložil plán, jenž podle jeho mínění bylo třeba následovat; a hned nato se obrátil k mému otci, aniž se dál ptal na cokoli, a nařídil mu, aby vše, co bude z jeho úřadů připraveno, ho nazítří ráno následovalo směrem k Corbie, a že zbytek se k němu připojí, jakmile to bude možné. Řekl to tónem nepřipouštějícím žádnou odpověď, vstal, opustil radu a nechal kardinála i všechny ostatní v naprostém úžasu. Z dějin i z Pamětí oné doby lze vidět, že toto odvážné rozhodnutí bylo záchranou státu, a jaké úspěchy přineslo. Kardinál, ač byl velkým mužem, se z toho chvěl, dokud ho první náznaky štěstěny neosmělily, aby se ke králi připojil. To je ukázka onoho „slabého“ krále, ovládaného svým prvním ministrem, jemuž múzy a spisovatelé přisoudili velkou část slávy, kterou ve skutečnosti ukradli jeho pánu — stejně jako houževnatost a veškerou práci na obléhání La Rochelle a vynález i neslýchaný úspěch jeho slavné hráze, to vše náleželo výhradně zesnulému králi.

Pokud král uměl mého otce dobře milovat, uměl ho i dobře napomenout, a o dvou takových příležitostech mi otec vyprávěl. Vévoda z Bellegarde, velký štolba a první šlechtic komnaty, byl ve vyhnanství; můj otec patřil mezi jeho přátele a byl rovněž prvním šlechticem komnaty, stejně jako prvním štolbou, a na vrcholu své přízně. Právě tento poslední důvod a jeho úřady vyžadovaly velkou přítomnost u dvora, takže z nedostatku jiné volné chvíle se dal do psaní panu z Bellegarde, zatímco čekal, až král vyrazí na lov. Jak dopisoval svůj dopis, král vyšel ven a překvapil ho jako člověka, který se prudce zvedne a schovává nějaký papír. Ludvík XIII., jenž chtěl o svých oblíbencích vědět všechno, víc než o komkoli jiném, si toho všiml a zeptal se, co je to za papír, který mu nechce ukázat. Můj otec byl v rozpacích, a když na něj král naléhal, přiznal, že jde o pár řádků, které píše panu z Bellegarde. „Ukažte mi to!“ řekl král; vzal si papír a přečetl ho. „Nepokládám za špatné,“ řekl mému otci po přečtení, „že píšete svému příteli, ač je v nemilosti, protože jsem si jist, že mu nesdělíte nic nepatřičného; ale co pokládám za velmi špatné, je to, že mu neprokazujete úctu, jakou dlužíte vévodovi a pairovi, a že mu proto, že je vyhnán, nepíšete »Monseigneur«.“ A roztrhnuv dopis na dvě části dodal: „Tady máte svůj dopis zpátky; jinak je dobrý, přepište ho po lovu a napište »Monseigneur«, jak mu dlužíte.“ Otec mi vyprávěl, že ač byl touto výtkou dost zahanben, když šel před zraky všech, vyvázl z toho lacino a umíral strachy z něčeho horšího za to, že psal muži v hluboké nemilosti, jenž se nikdy nevrátil do královy přízně.

Druhé napomenutí se týkalo jiné věci a bylo vážnější. Král byl skutečně zamilovaný do slečny d’Hautefort¹⁹. Kvůli ní chodíval za královnou častěji a byl tam pak stále s ní v řeči. O tom všem neustále hovořil s mým otcem, jenž jasně viděl, jak byl do ní zamilovaný. Můj otec byl mladý a galantní a nechápal krále tak zamilovaného, tak neschopného to skrýt, a přitom nedosahujícího dál. Domníval se, že jde o bázlivost; a na základě této domněnky jednou, když s ním král vášnivě mluvil o této dívce, mu otec projevil právě popsané podivení a nabídl se mu za posla, aby jeho záležitost brzy dovedl ke zdárnému konci. Král ho nechal domluvit, pak nabyl přísného výrazu: „Je pravda,“ řekl mu, „že jsem do ní zamilovaný, že to cítím, že ji vyhledávám, že o ní rád mluvím a že na ni myslím ještě víc; je také pravda, že to všechno se ve mně děje navzdory mně samému, protože jsem člověk a mám tuto slabost; ale čím víc mi mé královské postavení může usnadnit uspokojení této touhy oproti komukoli jinému, tím víc se musím mít na pozoru před hříchem a pohoršením. Tentokrát odpouštím vašemu mládí, ale ať se vám nikdy nestane, abyste mi podobnou řeč vedl znovu, chcete-li, abych vás měl i nadále rád.“ Pro mého otce to bylo jako úder hromu; z očí mu spadly šupiny; myšlenka na královu bázlivost v lásce zmizela v záři tak čisté a vítězné ctnosti. Byla to táž dívka, kterou král učinil dámou šatny²⁰ královny a kterou pod touto záminkou nechal titulovat paní d’Hautefort; nakonec se stala druhou manželkou posledního maršála ze Schombergu, vévody d’Halluyn, s nímž neměla děti. Od ní se neprovdaným dámám šatny začalo říkat „paní“ (madame).

Můj otec měl štěstí na několik svých různých služebníků, kteří dosáhli značné zámožnosti. Tourville²¹, jenž byl jedním z jeho šlechticů a jehož prostřednictvím v Den oklamaných vzkázal kardinálu z Richelieu, ať na jeho čestné slovo přijede téhož večera za králem do Versailles, byl muž velmi rozvážný a zasloužilý. Když kardinál z Richelieu vdával svou neteř za proslulého vévodu d’Enghien, požádal pan Princ mého otce o statečného a důvěryhodného šlechtice, jehož by mohl přidělit svému synovi. Otec mu dal Tourvilla, jenž si tam vydobyl slušné postavení. Jeho syn, jsa — dle uznání i Angličanů a Holanďanů — největším námořníkem svého století, dosáhl postavení mnohem většího. Navštěvoval mého otce svědomitě, kdykoli byl v Paříži, a s úctou, jež mu dělala čest. Vzpomínám si na radost mého otce, když se stal maršálem Francie, a na radost, kterou mu projevil objetím. Neměl dlouho čas se z tohoto uspokojení těšit; ale ke mně, ač jsem byl tak mladý, dával tento maršál při každé příležitosti a na každém místě najevo takovou úctu, že mě to často uvádělo do rozpaků. Není to pro něj malá chvála.

Co přivedlo jeho otce do služeb pana Prince — kde on i jeho žena zůstali až do smrti na předních místech jeho domu — byla důvěra, kterou k mému otci choval starý pan Princ²², a jejich důvěrné přátelství, jež ani vzdálenost od Blaye nijak nezmenšila. Příčina toho byla velmi neobyčejná. Kardinál z Richelieu velmi nebezpečně onemocněl v Bordeaux, když se vracel z cesty, jež stála život posledního vévody z Montmorency, a král se vrátil do Paříže jinou cestou. Právě tato nemoc, z níž se podle mínění mnohých neměl už zotavit, dala podnět k dopisům strážce pečetí Châteauneufa a proslulé vévodkyně z Chevreuse, v nichž se radovali z jeho blížící se smrti. Byly zachyceny. Châteauneuf kvůli tomu přišel o pečeti a byl uvězněn na zámku Angoulême, odkud vyšel až po kardinálově smrti, a vévodkyně z Chevreuse uprchla z království. V této kardinálově krizi král, znepokojen tím, kým by ho v případě ztráty nahradil, o tom často rozmlouval s mým otcem, jenž mu doporučil pana Prince. K tomu nedošlo, protože se kardinál uzdravil; dlouho poté projevil pan Princ mému otci veškerou svou vděčnost za to, co pro něj chtěl učinit. Můj otec se držel při popírání a naprosté nevědomosti, dokud mu pan Princ neřekl, že to ví od samotného krále — a to mezi nimi upevnilo přátelství, jež skončilo teprve se životem tohoto prince de Condé, ale jež on nepředal své rodině.

Mezi jinými druhy služebnictva mého otce byl i jeden tajemník, jehož syn, známý pod jménem du Fresnoy, se později stal jedním z nejvlivnějších úředníků pana z Louvois a jenž nikdy nezapomněl, odkud vyšel. Jeho ženou byla ona paní du Fresnoy, tak proslulá svou krásou, zachovanou až do pozdního stáří, pro niž vliv pana z Louvois vymohl zřízení úřadu dámy královnina lože, jenž s ní také zanikl — protože při své posedlosti dvorem nemohla být dámou a nechtěla být pouhou komornou.

Měl ještě dva domácí ranhojiče, kteří se proslavili a zbohatli: Bienaise vynálezem operace aneurysmatu čili propíchnuté tepny; Arnaud operací kýly. K tomu se nemohu zdržet vyprávění, že poté, co se vrátil k sobě domů a stal se ve svém oboru významným, za ním přišel jeden velmi prostopášný mladý abbé, aby mu ukázal kýlu, jež mu značně překážela v jeho radovánkách. Arnaud ho nechal natáhnout na lehátko, aby ho prohlédl, a pak mu řekl, že operace je tak naléhavá, že není čas ztrácet ani chvíli, natož čas na návrat domů. Abbé, jenž nepočítal s ničím tak naléhavým, chtěl smlouvat, ale Arnaud trval na svém a slíbil mu, že se o něj dobře postará. Ihned ho nechal svými pomocníky přidržet a spolu s operací kýly mu provedl ještě jinou — takovou, jaká je až příliš běžná v Itálii u malých chlapců, od nichž se očekávají krásné hlasy²³. Tu se abbé pustil do křiku, zuřivosti a hrozeb. Arnaud, nedaje se tím znepokojit, mu řekl, že pokud chce co nejdřív zemřít, stačí, aby v tom randálu pokračoval, ale pokud se chce uzdravit a žít, musí se hlavně uklidnit a zachovat naprostý klid. Uzdravil se a chtěl Arnauda zabít, ten se mu ale dobře vyhnul, a ubohý abbé tak přišel o své radovánky.

Dva ze čtyř prvních komorníků vděčili za své štěstí mému otci: Bontemps, jehož syn, guvernér Versailles a nejdůvěrnější ze čtyř královských komorníků, na to nikdy nezapomněl; a Nyert, jehož syn si na to naopak vůbec nevzpomínal. Bontempsův otec pouštěl žilou po Paříži a mému otci ji pustil velmi dobře; Ludvík XIII. o něco později potřeboval pustit žilou a nedůvěřoval svému prvnímu ranhojiči, jehož ruka už byla těžkopádná. Můj otec mu přivedl Bontempse, jenž pak králi pouštěl žilou nadále a jehož můj otec učinil prvním komorníkem. Nyertův otec měl pěkný hlas, znal se v hudbě a velmi dobře hrál na loutnu. Pan z Mortemart, první šlechtic komnaty, jenž se roku 1633 stal vévodou a pairem, si ho vzal k sobě a vzal ho s sebou na cestu do Lyonu a Savojska, kde ho můj otec u pana z Mortemart několikrát slyšel hrát.