Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom první (1691–1697)

Kapitola pátá

Různé lsti a všechny vojenské nesnáze, jichž proslulý Karel Emanuel využil, aby oddálil uzavření smlouvy a obsazení svého savojského vévodství, mu umožnily dobře se opevnit u Suzy: zabránit přístupu k městu obrovskými, dobře střeženými zákopy, obecně známými jako suzské barikády¹, a vyčkat tam na císařská a španělská vojska, jež mu táhla na pomoc. Tato opatření, jimž nahrávaly i strmé srázy terénu, který bylo třeba dobýt, zastavila kardinála z Richelieu, jenž neuznal za vhodné tam nasadit vojsko a prosadil u všech generálů názor ustoupit. Král se s tím nemohl smířit. Zatvrzele hledal způsob, jak překonat tolik a tak velkých přírodních i umělých překážek, na nichž savojský vévoda nešetřil ničím. Kardinál, rozhodnut do toho armádu nezapojit, bránil generálům poskytnout králi jakoukoli pomoc, takže král, rozzlobený těmito obtížemi, hledal prostředky už jen sám v sobě.

Aby ho od toho odradil, přidal kardinál k tomu ještě lest: zařídil, že král pod různými záminkami zůstával každý večer zcela sám, poté co se celý den unavoval obcházením kraje a hledáním nějaké cesty — a to trvalo takto několik dní. Mého otce, jenž si všiml, že se králi večery od návratu z jeho procházek až do ulehnutí zdají skutečně dlouhé, napadlo využít jeho záliby v hudbě a nechal mu zahrát Nyerta²: král se tím několik večerů bavil, až konečně, když s pomocí jednoho sedláka a ještě víc vlastním přičiněním objevil cestu, sám vypracoval celý plán útoku a slavně jej provedl 9. března 1629. Slyšel jsem od otce, jenž byl stále v jeho blízkosti, že král sám vedl své vojáky k zákopům a šplhal na ně v jejich čele, s taseným mečem v ruce, strkán zezadu za ramena, aby vylezl na skály, sudy i parapety.

Jeho vítězství bylo úplné. Suza pak padla, protože se už před vítězem nemohla udržet. Nemohu se ale dost vynadivit, že v dobových dějepisných dílech nenacházím to, co mi otec vyprávěl jako věc, kterou viděl na vlastní oči: že zdrcený savojský vévoda vyšel králi vstříc, sesedl z koně, objal mu botu a prosil o milost a odpuštění; a že mu král, aniž dal sebemenší náznak, že by sám chtěl sesednout, milost udělil — s ohledem na vévodova syna, a ještě více na svou vlastní sestru, kterou měl tento syn tu čest pojmout za manželku. Taková byla králova slova k panu ze Savojska.

Je známo, jak se toho vévoda snažil zneužít, hned jak se zbavil přítomnosti panovníka, jenž za tak veliký úspěch vděčil jedině své pevné vůli jej dosáhnout, své námaze při jeho dobývání a svému meči, jenž si za to odnesl veškerou odměnu i slávu — a jak byl tento vévoda za to potrestán rychlým královým návratem. Ale od tohoto ponížení Karla Emanuela, knížete, s nímž celá Evropa tak dlouho a s takovými obavami počítala, jenž se za posledních zmatků Ligy pod Jindřichem III. zmocnil markýzství Saluzzo, jenž způsobil tolik potíží vládnoucímu a v míru upevněnému Jindřichu IV., a jehož nebylo lze donutit vrátit tuto proslulou kořist tak bojovnému králi — od svého ponížení se tedy Karel Emanuel, pravím, už nikdy neobjevil na veřejnosti, ze zlosti a hanby se uzavřel ve svém paláci, nestýkal se tam s nikým než se svými ministry, a to jen kvůli rozkazům, jež jim měl dát, a se svým synem jen na nezbytně nutnou chvíli, žádnému ze svých sloužících kromě těch nejnutnějších a jen pro osobní službu, bez níž se neobešel. Zemřel nakonec hanbou a žalem 26. července 1630, tedy třináct měsíců poté. Takto uměl Ludvík XIII. ochránit nového vévodu mantovského, dříve svého poddaného, a uvést ho a udržet v državách, jež mu náležely podle přirozeného práva i podle zákona, navzdory habsburskému domu, savojskému domu i všem jejich vojskům.

Abych se vrátil k Nyertovi: král se jím po svém návratu dál bavil. Můj otec, jenž byl ze všech lidí na světě nejochotnější prokazovat dobro, spatřil příležitost, jak Nyertovi zajistit štěstí. Zeptal se pana z Mortemartu, zda by mu nevadilo, kdyby si ho král vzal k sobě, a tento pán, jenž měl Nyerta rád, souhlasil; můj otec ho pak neváhal dát králi, a poměrně brzy nato z něj král učinil prvního komorníka.

Kdo si aspoň trochu četl v dějepisných dílech a pamětech z doby vlády Ludvíka XIII. a nezletilosti krále, jeho syna, sotva mohl přehlédnout, jak podivné role hrál pan z Chavigny³ u krále, u kardinála z Richelieu, u obou královen i u Gastona — jemuž byl, ač státní sekretář, proti vůli tohoto prince přidělen jako kancléř jen proto, aby mu dělal domácího špeha. Nepočínal si o nic poctivěji ani po králově smrti, ať už vůči předním osobnostem, vůči královně, vůči kardinálu Mazarinovi, vůči panu Princi, otci i synovi, vůči Frondě, vůči parlamentu — a nebyl věrný žádné straně déle, než mu to velel jeho vlastní zájem. Jeho pád ho nijak nenapravil. Pan Princ ho sebral ze země, a on ho nakonec podvedl a byl odhalen právě ve chvíli, kdy to nejméně čekal. Pan Princ, rozhořčen zradou muže, jehož sám vytáhl ze ztracené situace, vybuchl a poslal si pro něj. Chavigny, varován před hněvem pana Prince, jehož prudkost znal, předstíral nemoc a zavřel se doma; pan Princ, na něj rozzuřený, se ale touto novou lstí nenechal ošálit a vyrazil z hôtelu de Condé v doprovodu výkvětu oné kvetoucí mladé dvorské společnosti, jež se k němu připoutala a v níž bylo málo těch, jejichž otcové i oni sami by nebyli zakusili, čeho je Chavigny schopen, a kteří nešetřili úsilím, aby pana Prince ještě víc rozohnili. Takto doprovázen dorazil k Chavignymu, řekl mu, co ho přivádí, a Chavigny, vida, že je odhalen, se uchýlil jen k prosbě o odpuštění. Pan Princ však k němu nepřišel proto, aby mu je udělil: bez skrupulí mu vyčetl jeho zrady a zahrnul ho těmi nejurážlivějšími slovy a nadávkami; nejpohrdavější a nejhrozivější výhrůžky dovršily tento příval hněvu — a Chavignyho zachvátil vztek a nejprudší zoufalství. Pan Princ pak odešel, když si takto ulevil před tak vybranou společností. Chavigny, ztracený na všech stranách, se viděl zničen, bez jakékoli záchrany a bez možnosti se pomstít. Téhož dne ho zachvátila horečka a za tři dny ho sklátila.

Takový byl nepřítel mého otce, jenž ho dvakrát draze stál. Byl státním sekretářem a měl ve svém oddělení válku. Ať už z hlouposti, nebo ze zlomyslnosti, velmi špatně zásoboval pikardské pevnosti, čehož Španělé roku 1636 dobře využili, když dobyli Corbie. Můj otec měl strýce, jenž velel v La Capelle a jenž neustále žádal o zásoby, především o munici, které se mu naprosto nedostávalo. Otec o tom mluvil několikrát s Chavignym, poté s kardinálem z Richelieu, nakonec s králem, aniž dokázal získat sebemenší pomoc. La Capelle, zbavená všeho, padla stejně jako ostatní sousední pevnosti. Bylo už výše vidět, že odvaha ducha i srdce Ludvíka XIII. nenechala jeho nepřátele dlouho těšit se z jejich výhod; ale král, přirozeně nepřítel zbabělosti a stále ještě plný obav z nebezpečí, jemuž stát čelil kvůli rychlému pádu pikardských pevností, chtěl po svém návratu do Paříže potrestat jejich velitele. Chavigny ho v tom popichoval. Byl tehdy v největší důvěře kardinála z Richelieu; vzbudil v něm žárlivost na přízeň mého otce a přiměl ho, aby svolil k tomu, že se jí zbaví, ačkoli právě tatáž přízeň ho kdysi zachránila. Otcův strýc byl tedy napaden stejně jako ostatní. Otec tuto nespravedlnost nemohl snést. Připomínal marné pokusy, jež učinil, aby jeho strýci poslali munici, dokazoval, že mu naprosto chyběla; ale rozhodnutí už bylo přijato a krále popudili otcovou vlastní roztrpčeností, jež propukla proti Chavignymu a nahlas se ozvala i vůči kardinálovi, který ho chránil. Otec, krajně dotčen, a hlavně tím, že poprvé v životě shledal krále jiným, než jakého ho vždy zakoušel, požádal o dovolení odejít do Blaye, a vzali ho za slovo. Odešel tam tedy počátkem roku 1637 a zůstal tam až do smrti kardinála z Richelieu. V tomto odloučení mu král často psal, téměř vždy v jazyce, jejž si spolu vytvořili, aby si mohli povídat před ostatními, aniž by jim rozuměli, a mám dosud mnoho těchto dopisů — s velkou lítostí, že neznám jejich obsah.

Králova náklonnost se nedala odloučením otupit a jeho důvěra zůstala taková, že mu nařídil, aby roku 1639 vyhledal pana Prince v Katalánsku a podával mu v jejich jazyce zprávy o tom, co se tam děje. Otec se tam mimořádně vyznamenal svou statečností a byl v této armádě vždy pokládán nejen za osobního přítele pana Prince, ale i za muže králova důvěry, byť od něj vzdáleného. Rok předtím velel jízdě pod týmž princem de Condé při obléhání Fontarabie⁴, se stejnou důvěrou krále a stejným štěstím pro sebe samého, při příležitosti, kdy po nezdaru zbylo jen tolik cti, aby se o ni podělila hrstka lidí. Otec, stále podporovaný tímto přímým stykem s králem, nesrozumitelným pro kohokoli jiného, a dvěma po sobě jdoucími výpravami, v nichž byl tak čestně použit, strávil takto v Blaye čtyři roky a byl povolán zpět dopisem, jejž mu král poslal po kurýrovi ve chvíli, kdy kardinál z Richelieu ležel na smrtelné posteli. Otec se ihned dostavil ke dvoru, kde byl ve větší přízni než kdy jindy, z níž se ale nemohl radovat vzhledem ke stavu, v němž nalezl krále, jenž už žil jen několik měsíců.

Je známo, s jakou odvahou, jak pevnou zbožností, jakým pohrdáním světem i všemi jeho velikostmi, jichž sám dosáhl vrcholu, s jakou duchapřítomností a svobodou ducha udivoval všechny, kdo byli svědky jeho posledních dnů, a s jakou předvídavostí a moudrostí uspořádal správu státu po své smrti — nechal přečíst všechna svá ustanovení před všemi princi krve, velmoži, korunními hodnostáři a zástupci parlamentu, kteří byli výslovně povoláni do jeho komnaty, v přítomnosti jeho rady. Příliš dobře znal povahy osob, jež se po něm nutně ocitnou u kormidla státu, než aby jim ponechal rozhodování o čemkoli jiném než o tom, co sám nemohl zařídit před smrtí. Nadiktoval tedy Chavignymu dlouhý spis se svými nejosobnějšími posledními vůlemi a obsadil v něm vše, co bylo uprázdněno.

Od nešťastné smrti Cinq-Marse⁵ nebylo obsazeno místo velkého štolby; tento krásný úřad byl dán mému otci: spis nadiktovaný Chavignymu byl přečten nahlas před všemi, stejně jako ustanovení týkající se státu, ale ne před stejným počtem lidí ani se stejnými obřady. Vše, co král mohl při svých pohřebních obřadech zakázat, bylo přísně zakázáno, a jelikož se často zaobíral pohledem na Saint-Denis, jejž mu odhalovala okna od jeho lůžka, sám určil i cestu svého pohřebního průvodu, aby se co nejvíc vyhnul množství farářů, kteří by mu vycházeli vstříc, a nařídil dokonce i spřežení, jež mělo táhnout jeho vůz — s nesrovnatelným klidem a odstupem, s touhou jít k Bohu a s péčí neustále se zaobírat vlastní smrtí, jež ho přiměla sestoupit až k těmto všem podrobnostem.

Můj otec, zdrcen bolestí, nedokázal na krále, jenž mu oznámil, že ho učinil velkým štolbou, odpovědět jinak než tím, že se mu vrhl na ruce a zalil je slzami, ani jinak reagovat na gratulace, jichž se mu dostalo. Jeho bolest mu bezpochyby zastřela nesčetné množství velkých věcí, jež se v podrobnostech odehrály v posledních chvílích života jeho pána, a to je bezpochyby i důvod, proč jsem se od něj nedozvěděl to, co jsem se dozvěděl od Priola⁶.

Byl to urozený Benátčan, narozený ve Francii otci vyhnanému z vlasti, jenž se připojil k vévodovi z Longueville⁷, který se v době smrti Ludvíka XIII. právě podruhé oženil s dcerou pana Prince — pozdější paní z Longueville⁸, jež ve světě vyvolala tolik rozruchu uprostřed nepokojů a občanských válek mládí Ludvíka XIV. Priolo napsal latinské dějiny této nezletilosti, na nichž je krajní elegance tou nejmenší předností. Vidíme v nich muže mimořádně vzdělaného a často i samého aktéra, jenž jedná osobně s královnou i s kardinálem Mazarinem jménem těch, k nimž byl připoután, a kreslí dokonale výstižné portréty všech postav. Z tohoto díla je zřejmé, že měl plnou důvěru své strany, že na ni svými radami vlivně působil, že měl hlubokou pronikavost, velkou poctivost a lásku k pravdě; a přesnost, s jakou ji předává potomstvu, je patrná všude, dokonce i tam, kde jde o věci nejméně lichotivé a kde mohl zakrýt chyby a slabosti osob, k nimž byl připoután. Hned na prvních stranách svých dějin, jež začíná smrtí Ludvíka XIII. a jež stručně, ale obdivuhodnými tahy líčí, uvádí podivuhodnou skutečnost, kterou se mohl dozvědět přímo od samotného pana Prince i od pana z Longueville. O králi, jenž zemřel nazítří⁹, píše v první knize na straně 17: „Condæum intuitus, Filius tuus, inquit, insignem victoriam reportavit (jako proroci: co se teprve stane, líčí jako už minulé)…. Id ante efflatam animam, Ludov. magis præsagio, quam mentis alienatæ signum dedit. Gast. Aurel. fratrem unicum serio monuit, etc…. Quæ toties concionatoribus intonata reticeo. Nullus mortalium nec antiquorum nec recentiorum fatum ultimum tam intrepide excepit.“¹⁰

Abych se vrátil k otci a jeho novému úřadu: vykonával jej při králových pohřebních obřadech a často mi vyprávěl, že když házel královský meč do hrobky, málem se do ní vrhl i sám. Myslel jen na svou bolest, a přátelé ho pobízeli, aby si nechal vystavit jmenovací listiny velkého štolby, aniž ho od ní dokázali odvést. Nakonec pro ně přece jen poslal; bylo to zbytečné: prý ještě nebyly vyhotoveny.

Zločin plodí stud, a člověk se k němu přiznává, jak nejpozději dokáže; přesto se po několika měsících otec dozvěděl, že Chavigny nechal místo jeho jména prázdné, dobře si vědom, že král v tak krajním stavu, v jakém se nacházel, když mu diktoval svá poslední ustanovení, podepíše, aniž by četl — jak se také stalo; že Chavigny šel za královnou a vydával před ní svou ničemnost za zásluhu, aby jí přenechal rozhodnutí o úřadu velkého štolby, do něhož by doplnila jméno podle vlastní volby, tak aby ten, komu by tento korunní úřad udělila — ať už můj otec, nebo někdo jiný — jí za to vděčil zcela a výhradně, a aby si tak na počátku svého regentství tímto velkým dobrodiním získala významného stoupence. Chavigny dobře věděl, že nechuť, kterou královna chovala ke králi, se vztahovala na vše, co on miloval, i bez jiného důvodu, a že díky této oklice můj otec velkým štolbou nebude. Hraběnka z Harcourtu, ač neteř kardinála z Richelieu, si už dávno získala její přízeň a prostředky, jak si s ní udržet důvěrný vztah — což trvalo až do její smrti. Byla včas zpravena, a velkým štolbou se stal hrabě z Harcourtu¹¹.

Lze si domyslet otcovo rozhořčení nad touto zprávou; královna mu byla příliš úctyhodná a Chavigny příliš podlý: poslal vyzvat hraběte z Harcourtu na souboj. Harcourtovy činy a statečnost stavěly jeho pověst nad odmítnutí osobního souboje, jehož příčina byla tak odporná. Uvědomil o tom královnu, jež jim oběma poslala po jednom exemptovi tělesné gardy. Neopomněla nic, aby otce uklidnila, či spíše obelstila. Vmísili se do toho společní přátelé; vše bylo marné, a otec, aniž by vybuchl, vytrvale usiloval o zjednání práva za tuto křivdu se zbraní v ruce. Nepodařilo se mu to, a exempti královské gardy zůstávali při nich velmi dlouho, dokud byli oba na dosah jeden druhému. Nakonec, když ztratil naději na uspokojení, otec odešel do Blaye a dal do prodeje jediný úřad, jenž mu zbýval — úřad prvního štolby.

V době onoho velkého poprasku, jenž ve světě vyvolal tolik rozruchu — poprasku okolo královniných styků a tajných spojení se Španělskem, kdy byla královna z králova rozkazu prohledána až po ňadra ve Val-de-Grâce kancléřem Séguierem¹², jenž si svým obratným počínáním při této příležitosti navždy zajistil královninu přízeň, aniž by se přitom znelíbil králi nebo kardinálu z Richelieu — všichni, kdo byli tehdy nejvíc v jejím důvěrném kruhu, uprchli nebo byli vyhnáni. Paní ze Senecey¹³, její dvorní dáma, byla vyhnána na své panství Randan v Auvergni, a na její místo byla dosazena paní z Brassacu, otcovská teta pana z Montausier. Paní z Chevreuse¹⁴ uprchla do Flander a Beringhen¹⁵, první komorník krále po svém otci, uprchl do Bruselu. Byl to muž bystrý a intrikánský, a do této intriky zapletený nejhlouběji, protože byl znám tím, že se lze spolehnout na jeho mlčenlivost i slovo.

Jakmile se královna stala vdovou a regentkou, její první starostí bylo povolat zpět a odměnit své „mučedníky“. Paní z Chevreuse přiběhla s tím, že bude vše řídit, a zmýlila se. Paní z Brassacu byla propuštěna a paní ze Senecey znovu dosazena; a jako náhradu dostala hraběnka z Fleix, její dcera, právo nástupnictví v jejím úřadu: obě se pak po zbytek královnina života těšily plné její důvěře a nejdůvěrnější přízni, staly se vévodkyněmi, a s nimi i pan z Foix, syn hraběnky z Fleix, vévodou a pairem.

Beringhen dostal v Bruselu kurýra od královny a dorazil k ní v prvních dnech její moci. Byl ze všech odměněn nejvíc ohromujícím způsobem: říkám právem ohromujícím.

Jindřich IV., hned na počátku své vlády, kdy byl ještě velmi vratce upevněn na trůnu, projížděl krajem na koni s velmi malým doprovodem a zastavil se u jednoho šlechtice, aby nechal nakrmit koně, něco pojedl a pokračoval v cestě: bylo to v Normandii a on toho šlechtice vůbec neznal. Ten ho v překvapení přijal, jak nejlépe dovedl, a provedl ho po svém domě, než byl oběd hotov. Byl vášnivým sběratelem zbraní a měl jimi celkem dobře zaplněnou komnatu. Jindřich IV. se pochvalně vyjádřil o čistotě, v jaké byly udržovány, a přál si vidět toho, kdo se o ně staral. Šlechtic mu řekl, že je to Holanďan, kterého má ve svých službách, a ukázal mu otce Beringhenova. Král ho tolik chválil a tolikrát opakoval, jak by byl šťasten mít tak čistě udržované zbraně, že si někteří z jeho doprovodu domysleli, že po tom Holanďanovi touží, a řekli to šlechtici. Ten, nadšen, že si tím získá přízeň krále a udělá radost svému sluhovi, mu ho nabídl, a po pár zdvořilostech mu král přiznal, že mu tím udělá radost. Beringhen se pak o královy zbraně staral stejně, zalíbil se mu tím, a nakonec dosáhl úřadu prvního komorníka, jejž pak předal svému synovi.

Tento syn přišel o úřad svým útěkem. Zastával jej nyní Chamarande, otec pozdějšího generála; počínal si tak dobře, že se ho královna nechtěla zbavit, a Beringhen sám ještě méně. Měl co do činění se ženou, jíž zcela oddaně sloužil a pro niž byl ztracen, a s prvním ministrem, jenž znal rozdíly stavů jen proto, aby je chtěl uvést ve zmatek, a jenž na počátku své vlády chtěl polichotit té, díky níž vládl, a získat si důležité stoupence v jejím nejvnitřnějším kruhu. Beringhen toho uměl využít a z uprchlého prvního komorníka se odvážil vznést zrak k úřadu prvního štolby — a odvážil se toho s úspěchem. Královna si vzala tu věc za svou a získala úřad od mého otce za čtyři sta tisíc liber a dvacet tisíc liber roční penze od krále, z níž za celý svůj život pobral jen první rok. Zbaven úřadu, jenž mu už byl jen na obtíž, a jelikož téhož roku, kdy zemřel Ludvík XIII., ztratil i svého otce, mého děda, trvalo mu dlouho, než se dokázal odhodlat znovu žít se svými přáteli.

Byl velmi oddaný svému otci i matce, které jezdil navštěvovat každý týden na Plessis nedaleko Senlisu, dokud král pobýval v Paříži a v Saint-Germain, a oba si naplno užívali jeho štěstí. Po návratu z Blaye ho jeho starší bratr, jenž na něj měl velký vliv, přemlouval ke sňatku — sám byl ženatý už od roku 1634 se sestrou vévody z Uzès, s níž neměl děti. Byla vdovou po panu z Portes, z rodu Budos, viceadmirálovi, rytíři řádu, zabitém při obléhání Privasu, bratru konetáblové z Montmorency, matky paní Princezny a vévody z Montmorency, jak jsem uvedl výše¹⁶. Ten zanechal dvě velmi odlišné dcery, Liu a Ráchel¹⁷. Starší byla stejnou měrou ošklivá, zlá, domýšlivá i záludná; mladší, krásná a co nejpříjemnější, s jemností, dobrotou a půvaby, jež jen zvyšovaly její ctnost a jež ji činily oblíbenou u všech. Právě ji si otec vybral; oženil se s ní u mého strýce, ve Versine nedaleko Chantilly, v září 1644; a slečna z Portes, její starší sestra, jim to nikdy neodpustila. Obě tyto sestry byly vlastní sestřenice paní Princezny, matky hrdiny, pana prince de Conti a paní z Longueville — a právě s nimi, a především s panem Princem otcem a paní Princeznou, tento sňatek otce stále víc sbližoval.

Blízkost dvora nemohla být otci po ztrátě jeho pána příjemná, a to pod regentkou, jež mu vzala úřad velkého štolby. Brzy tedy pomýšlel na návrat do Blaye, kde žil jako velký pán, milovaný a vyhledávaný vším, co bylo v Bordeaux a v sousedních provinciích nejvýznamnější. Odebral se tam tedy brzy poté, aby se odtud dlouho nevrátil. Zatímco tam pobýval, karty se několikrát zamíchaly, až se nakonec ukázalo, že pan Princ se ozbrojil proti dvoru a že vzplanula občanská válka. Jeho otec, starý pan Princ, byl již mrtev, ale on si s mým otcem uchoval stejná pouta, stejně jako paní z Longueville. Vzhledem k tomuto vztahu otce k nim, zcela protikladnému jeho vztahu ke dvoru, nepochybovali, že budou mít Blaye k dispozici, a díky opatřením, jež se jim v Guyenne a v sousedních provinciích zdařila, počítali — s Blaye v rukou, a to právem — s ničím menším než s rozdělením království podél Loiry.

Jakmile se chopili zbraní, můj otec, hluchý k jejich prosbám, pomýšlel jen na to, jak se opevnit. Poselství a dopisy se marně množily. Ani přátelství, ani čest tak blízkého spříznění, ani hořká zloba vůči královně nedokázaly nic vymoci. Když došly naděje, zkusili to s nejvelkorysejšími nabídkami ze strany Španělska. Hodnost španělského granda a mnohé statky mu byly nabídnuty přímo jménem španělského krále, a byly stejně odmítnuty. Nakonec dorazilo do Blaye druhé poselství, opatřené pověřovacími listinami jako poprvé a navíc ještě jedním dopisem otci s ještě silnějšími nabídkami. Jakmile se posel před otcem odhalil, usoudil otec, že už je toho příliš, a na místě svolal svůj štáb a všechny důstojníky posádky spolu s přáteli z okolí, kteří se v Blaye nacházeli. Tam jim představil muže španělského krále, ukázal jim dopisy, které nesl a jež otec nechtěl otevřít, nechal ho v jejich přítomnosti vyložit jeho poslání, a pak mu řekl, že nebýt úcty, kterou chce zachovat korunované hlavě, bratru královny matky, nechal by ho na místě hodit do Girondy s koulí u nohou, ale ať se okamžitě vzdálí se svými dopisy a návrhy, jež by nikdy nesvedly poctivého muže — a ať si dobře zapamatuje, aby o tom uvědomil tam, kam patří, že pokud by si s ním ještě jednou zahrávali a poslali mu někoho s podobným posláním, nebude už nic šetřit a nechá ho hodit do řeky. A skutečně tam už nikoho neposlali.

Pan Princ a celá jeho strana ale zvedla velký křik, a co je pozoruhodné, ani on, ani jeho lidé to mému otci nikdy neodpustili — tak skvělou hru by byli měli, kdyby ho dokázali strhnout na svou stranu! Otec zatím nechal odlít množství děl, aby nahradil ta, jež si od něj dvůr vyžádal, protože jiná neměl, umístil do Blaye pět set dobře ozbrojených šlechticů, oblékl a zaplatil posádku a byl osmnáct měsíců jakoby v obležení v tomto stavu, aniž kdy chtěl vzít cokoli z místního kraje. Nadělal tak i velké dluhy, jimiž byl sužován po celý zbytek života a jejichž tíhu pociťuji dosud i já; zatímco všechny dluhy, jež proti králi a státu nadělali pan Princ, pan z Bouillon a mnozí další, byly velmi dobře splaceny, a to ještě víc samotným králem, v pozdějších dobách. Ale to není vše: otec, jenž měl mnoho přátel v parlamentu i v Bordeaux, byl s každým přílivem přesně informován o všem nejtajnějším, co se tam dělo, a podával o tom zprávy dvoru — a během těchto nešťastných dob prokázal ty nejdůležitější služby.

Dvůr postoupil až k branám Guyenne, doprovázen armádou, jíž velel hrabě z Harcourtu, tak štědře předem placený za to, aby dobře sloužil, a sám o sobě tak schopný to dokázat — ale byl z lotrinského domu a pocházel z Guisů, a zde je ten protiklad: pomýšlel jen na to, jak využít nesnází dvora a nepořádku ve státě, aby se zmocnil Alsaska a Brisachu a připojil je k Lotrinsku. Jakmile měl svou věc připravenou, vytratil se z armády, prorazil si cestu královstvím dnem i nocí a dorazil až k branám Brisachu. Jak se stalo, že se mu to nepodařilo, se lze dočíst ve všech pamětech té doby, a nepatří to do těch mých. Spokojím se s tím, že zaznamenám krásnou vděčnost velkého štolby, ustaveného do tohoto úřadu na účet mého otce — k čemuž je třeba ještě dodat, že z tohoto zločinu vytěžil guvernérství v Anjou, udělené mu na úrovni velkých guvernérství za to, že se ráčil vrátit k poslušnosti; a že úřad i guvernérství, stále na této velké úrovni, přešly na jeho potomky. Zde je zároveň i protějšek k tomu všemu:

Královna a kardinál Mazarin, uchváceni otcovou věrností a jeho důležitými službami, usoudili, že je vhodné jej odměnit pro dobrý příklad, anebo si ho snad ještě víc zavázat. Napsali mu proto oba v tak laskavých výrazech, že z nich byla znát jejich tíseň, a vyslali k němu markýze ze Saint-Mégrinu s těmito dopisy a navíc s dalším pověřovacím dopisem k tomu, čím byl z jejich strany pověřen. Saint-Mégrin nesl otci maršálskou hůl Francie, dle jeho volby, nebo hodnost cizího prince pod záminkou domu Vermandois, pocházejícího z krve Karla Velikého, z níž pocházíme přinejmenším po ženské linii, bez jakéhokoli sporu. Otec odmítl obojí. Saint-Mégrin, jenž byl jeho přítelem, mu namítal, že až nebezpečí pomine, nedostane nic, a že by bylo šílenstvím nepřijmout tak krásnou nabídku, jež byla vždy celou ctižádostí Bouillonů. „Počítám s tím,“ odpověděl otec rozhodně, „a znám je příliš dobře, než abych o tom pochyboval. Počítám také s tím, že se mi mnozí vysmějí; ale nebude se říkat, že cizí knížecí hodnost nebo maršálská hůl Francie zkalily mou slávu a napadly mou čest. Kdybych přijal, nikdo by nikdy nepochyboval, že mě v mé povinnosti podrželi jen milostí, a na to nikdy nepřistoupím.“

Celé tři dny uplynuly v tomto sporu, aniž se ho podařilo jakkoli zviklat. Královně odpověděl uctivě, ale suše, ve stejném smyslu jako Saint-Mégrinovi, a dodal, aby si z toho nic nebrala, že nikdy nezklame syna ani vdovu po svém pánovi. Totéž vzkázal kardinálu Mazarinovi, ale s povýšeností. Tento Ital nebyl stvořen k tomu, aby obdivoval tak velký čin. Řekne se snad ještě, že ten čin byl příliš nad chápání královny? Stalo se, co Saint-Mégrin předpověděl: jakmile nebezpečí pominulo, už na to nikdo nemyslel, ale ani otec neprokázal ani jednomu z nich tu čest, že by jim to připomněl. Pokračoval ve svých výdajích a svých službách se stejnou horlivostí až do konce nepokojů. A tak Ludvík XIII. dobře předvídal veškerý užitek a velký prospěch, jejž bylo možné vytěžit z Blaye, když mu je svěřil do guvernérství.

Nyní je třeba říci, kdo byl Saint-Mégrin. Jmenoval se Esthuert a díky dědičce z Caussade připojil toto jméno ke svému. Byl to muž velké cti, ač byl velmi zadobře s královnou matkou. Velel gardové lehké jízdě a přenechal ji svému synovi, jenž měl i lehkou jízdu královny matky. Tento syn byl mladým oblíbencem oné doby, nadaným, jenž na svůj věk hodně sloužil a velel armádě v Katalánsku: padl v boji u brány Saint-Antoine¹⁸. Královna z toho byla velmi zarmoucena, stejně jako kardinál; nechali ho pohřbít v opatství Saint-Denis. Jeho bezdětná vdova se později stala vévodkyní z Chaulnes, manželkou velvyslance a guvernéra Bretaně; sestra tohoto mladého oblíbence se provdala za pana du Broutay, jménem Quelen, s nímž měla potomstvo; podruhé se provdala za La Vauguyona, velvyslance ve Španělsku a jinde, rytíře řádu roku 1688, o němž bude brzy řeč, a s ním již děti neměla. Toto jméno převzal po statku své manželky, když si ji vzal. Jeho vlastní jméno bylo Betoulat a nosil jméno Fromenteau. Saint-Mégrin, otec této ženy a mladého oblíbence, jehož dlouho přežil, byl zetěm maršála z Roquelaure a velkým senešálem Guyenne. Stal se rytířem řádu roku 1661 a zemřel roku 1675, ve třiaosmdesáti letech.

Zletilost, korunovaci i sňatek krále prožil otec vždy v Blaye, a při této poslední příležitosti přijal dvůr velkolepě. Dlouho poté se vrátil žít se svými přáteli do Paříže; měl jich mnoho, a to z těch nejváženějších, plod jeho skromnosti, toho, že nikdy nikomu neublížil, a dobra, jež činil, pokud mohl, za časů své přízně. Ze svého manželství měl jen jedinou dceru, dokonale krásnou a rozumnou, kterou provdal za vévodu z Brissacu, bratra poslední maršálky z Villeroy. Byla to právě ona, kdo nechtěně nasadil pánům z Brissacu onen klobouk, jejž si dali do erbu, a podle jejich příkladu ho po nich napodobili i páni z La Trémoille a z Luxembourgu — jedni s tímtéž oprávněním jako druzí. Má sestra pobývala v Brissacu s maršálkou z La Meilleraye, otcovskou tetou svého manžela, nesmírně domýšlivou a zvlášť poblázněnou svým rodem. Často vodila paní z Brissacu po galerii, kde byli namalováni tři maršálové spolu s proslulým hrabětem z Brissacu, nejstarším synem prvního z těch tří, a dalšími okázalými předky, jaké by genealogie stěží dokázala doložit.

Maršálka tyto velké muže obdivovala, zdravila je a nechávala je svou neteří pozdravovat poklonami. Ta, mladá a vtipná, se chtěla uprostřed nudy, kterou v Brissacu zakoušela, trochu pobavit, a náhle řekla maršálce: „Teto, podívejte se přece na tu dobrou hlavu! Vypadá jako jeden z těch starých italských knížat, a myslím, že kdybyste dobře pátrala, ukázalo by se, že jím skutečně byl.“ — „Ale jaký máte vkus a důvtip, neteři!“ zvolala maršálka; „vskutku si myslím, že máte pravdu.“ Prohlíží si ten starý portrét, zkoumá ho, nebo to alespoň předstírá, a hned nato prohlašuje toho dobrého muže za starobylého italského knížete a spěchá oznámit tento objev svému synovci, jenž se tomu jen zasmál. O pár dní později jí připadalo zbytečné pocházet od starobylého italského knížete, pokud by na to nic nepřipomínalo. Vymyslela si klobouk německých knížat s nepatrnou obměnou skrytou pod korunou, jež ho obepínala, potají poslala pro malíře do Angers a nechala jim namalovat tento klobouk do erbů na jejich kočáry. Pan a paní z Brissacu se to brzy dozvěděli. Vysmáli se tomu z celého srdce. Ale klobouk zůstal, a dlouho se mu mezi nimi říkalo „klobouk mé tety“.

Toto manželství nebylo nikdy naplněno, vkus pana z Brissacu byl příliš italský. Odloučení bylo sjednáno v rukou pana Prince a potvrzeno parlamentem; a pan Princ zůstal uschovatelem listin v této věci pro vévodu z Brissacu příliš závažných, takže se ten nesmírně obával, aby nebyly odevzdány do kanceláře parlamentu, jak se pan Princ zavázal učinit, kdyby chtěl pan z Brissacu porušit kteroukoli z podmínek odloučení.

Má sestra zemřela v únoru 1684 a učinila mě svým univerzálním dědicem. Její matka zemřela stejně jako ona na neštovice už roku 1670 (obě v Paříži), právě když byla určena za dvorní dámu (dame d’honneur) královny. Paní z Montausier, jež tento úřad zastávala, upadla tehdy do oné podivné tělesné i duševní choroby, u níž se každým dnem čekal její konec, a jež přesto trvala déle, než se čekalo, a přesáhla i život první ženy mého otce.

Ať byl otec jakkoli zarmoucen, úvaha, že nemá syna, ho přiměla, ač už byl starý, znovu se oženit. Hledal osobu, jejíž krása by se mu líbila, jejíž ctnost by ho ujišťovala a jejíž věk by byl co nejméně nepoměrný jeho vlastnímu. Všechny tyto tak těžko sjednotitelné vlastnosti nalezl jen v mé matce¹⁹, jež byla se slečnou z Pompadour, později paní ze Saint-Luc, u vévodkyně z Angoulême. Obě byly znaveny klášterem a jejich matky je nerady měly ve svém okolí. Obě byly příbuzné paní z Angoulême, dcery pana z La Guiche, rytíře řádu a velkého mistra dělostřelectva, a vdovy, jež si je vzala k sobě a u níž se obě provdaly.

Má matka byla z rodu L’Aubépine, dcerou markýze z Hauterive, generálporučíka královských vojsk a generálních stavů Spojených provincií a generálního plukovníka francouzských vojsk v jejich službách. Katastrofa strážce pečetí Châteauneufa, jeho staršího bratra, uvězněného na zámku Angoulême²⁰, ho stála řád, k němuž byl jmenován na následující Letnice roku 1633, i maršálskou hůl Francie, jež mu byla přislíbena. Pan z Charostu, před nímž dal kardinál z Richelieu rozkaz zatknout oba bratry a jenž sloužil s mušketou v Holandsku pod mým dědem, jako téměř veškerá tehdejší mladá šlechta, a jenž mu vždy říkal „můj plukovníku“, se vytratil a přišel ho varovat, zatímco děd hrál s královninými dvorními slečnami. Můj děd nedal nic najevo; ale o chvíli později, předstíraje naléhavou potřebu, požádal o dovolení na okamžik odejít, šel si vzít nejlepšího koně ze své stáje a uprchl do Holandska. Těšil se nejdůvěrnějšímu postavení u prince oranžského, jenž mu dal guvernérství Bredy. Oženil se s dědičkou Ruffeku, ze starší větve domu Voluyre, jejíž matka byla sestrou otce prvního vévody z Mortemartu; byla velmi bohatá. Můj děd strávil velkou část svého života v Holandsku a zemřel v Paříži roku 1670.

Otcovo druhé manželství bylo uzavřeno téhož roku v říjnu²¹. Měl všechny důvody být spokojen se svou volbou; nalezl ženu zcela oddanou jemu, plnou ctnosti, ducha a velkého rozumu, jež nemyslela na nic jiného než na to, jak se mu líbit a jak o něj pečovat, starat se o jeho záležitosti a co nejlépe mě vychovávat. Chtěl ji proto jen pro sebe. Když byly ke královně dosazeny palácové dámy místo jejích dvorních slečen, paní z Montespan, jež měla ráda své příbuzné (to byla ještě móda), získala pro mou matku místo, ačkoli ta nic takového ani netušila, a dala jí to vědět. Šlechtic, jenž od ní přijel, ji zastihl mimo dům, ale bylo mu řečeno, že otec doma je. Požádal tedy, aby ho mohl vidět, a předal mu dopis paní z Montespan určený mé matce. Otec ho otevřel, hned vzal pero, poděkoval paní z Montespan a dodal, že ve svém věku si nevzal ženu pro dvůr, ale pro sebe, a předal tuto odpověď šlechtici. Matka se po návratu o té věci dozvěděla od otce. Měla z toho velkou lítost, ale nikdy to nedala najevo.

Než skončím vše, co se týče mého otce, vzpomínám si na dvě pozoruhodné příhody, jež jsem měl uvést už dříve, dlouho před jeho druhým sňatkem. Nárok na jedno uprázdněné beneficium zavdal podnět té první: vedl k soudnímu sporu mezi příbuzným pana z Vardes²² a příbuzným mého otce. Každý svého příbuzného zaníceně hájil a věci zašly tak daleko, že pan Princ přijal od obou slovo, že se neutkají. Dlouho poté, když už byla záležitost utišena, jim pan Princ jejich slovo vrátil jako lidem, kteří už spolu nemají co vyřizovat. Tato záležitost jim ale zůstala na srdci, a ještě víc Vardesovi, jenž po jisté době domluvil s otcem souboj u brány Saint-Honoré, kolem poledne, na místě tehdy velmi opuštěném, a to tak, aby tento souboj vypadal jako náhodné střetnutí — jak časem, tak vším ostatním: kočár pana z Vardes měl přeříznout cestu kočáru mého otce, a páni, přebírajíce hádku svých kočích, měli vystoupit, každý s jedním sekundantem, a hned se tam utkat. Bylo to za regentství, a ve věku dosti nerovném. Ráno otec navštívil pana Prince a několik svých přátel z předních soudních hodnostářů a skončil v Palais-Royal, kde vzdal poctu královně. Předstíral, že odtud odchází s maršálem z Grammontu²³, aby s ním šel na návštěvy do čtvrti Marais. Jak spolu sestupovali po schodech, otec předstíral, že nahoře cosi zapomněl, omluvil se a vrátil se nahoru, pak znovu sešel dolů, nalezl La Roque Saint-Chamaranta, velmi statečného šlechtice, jenž mu byl velmi oddán a jenž velel jeho jízdnímu pluku a měl mu sloužit za sekundanta, nastoupil s ním do kočáru a jeli k bráně Saint-Honoré. Vardes, jenž čekal na rohu ulice, dojel kočár mého otce, otřel se o něj, přeřízl mu cestu; jeho kočí švihl bičem a otcův kočí mu oplatil; hlavy vykoukly z dvířek; zastavili a vystoupili. Tasili meče. Štěstí přálo mému otci; Vardes padl a byl odzbrojen. Otec chtěl, aby ho požádal o život; on to odmítl. Otec mu řekl, že ho tedy alespoň poznamená jizvou; Vardes ho ujistil, že je příliš velkorysý, než aby to udělal, ale že se přiznává za poraženého. Otec ho tedy zvedl a šel oddělit sekundanty. Otcův kočár se náhodou ocitl nejblíž, a Vardes se zdál dychtivý do něj nastoupit. Otec a La Roque Saint-Chamarant do něj nastoupili s ním a odvezli ho domů. Cestou se mu udělalo špatně a byl zraněn na paži. Rozloučili se zdvořile jako stateční muži a otec se vrátil domů.

Paní ze Châtillonu, později vévodkyně Meklenburská²⁴, bydlela v jednom z posledních domů poblíž brány Saint-Honoré a při hluku kočárů a kočích vystrčila hlavu z okna a chladnokrevně sledovala celý souboj. Netrvalo dlouho a rozkřiklo se to. Královna, Monsieur, pan Princ a vše, co bylo nejvýznamnější, poslali k otci; ten se krátce nato vydal do Palais-Royal a nalezl královnu v jejím kruhu: lze si domyslet, kolik otázek tam musel snést a jak dobře připravené byly jeho odpovědi. Zatímco přijímal všechny tyto poklony, byl Vardes z královnina rozkazu odveden do Bastily, kde strávil deset nebo dvanáct dní. Otec se nepřestával ukazovat u dvora a všude, a všude byl dobře přijímán. Tak skončila tato záležitost, jež nikdy nebyla vnímána jinak, než jak se jevila, a Vardes byl pokládán za útočníka. Měl velký žal ze svého smutného výsledku a hořký hněv kvůli Bastile. Od té doby otce nikdy nespatřil, až na smrtelné posteli; pravda je, že ho jeho nemilost udržela na mnoho let v Languedocu. Po návratu žil už jen několik let; zemřel v Paříži roku 1688 po velmi dlouhé nemoci. Ke konci vzkázal otci, aby ho přišel navštívit. Dokonale se s ním usmířil a poprosil ho, aby přišel znovu; otec se tam pak vracel často a viděl ho po celý ten krátký čas, který mu ještě zbýval.

Druhá příhoda měla skončit stejně jako tato, ale dopadla mírněji. Vyšly Paměti pana z La Rochefoucauld²⁵; otec byl zvědav, jak jsou v nich vylíčeny záležitosti jeho doby. Nalezl v nich, že prý slíbil panu Princi, že se za něj postaví, že tento slib porušil a že nemožnost disponovat Blaye, jak pan Princ očekával, způsobila jeho straně nesmírnou škodu. Více než veliká náklonnost pana z La Rochefoucauld k paní z Longueville není nikomu neznámá. Tato kněžna, když byla v Bordeaux, udělala vše, co mohla, aby mého otce svedla dopisy; v naději, že uspěje spíš díky svému půvabu a výmluvnosti, udělala nemožné, aby s ním dosáhla schůzky, a zůstala krajně dotčena tím, že jí nebyla dopřána. Pan z La Rochefoucauld, zruinovaný, v hluboké nemilosti (z níž jeho dům pozvedla teprve přízeň jeho šťastného syna, aniž tím dokázala pozvednout i jeho otce), nemohl zapomenout na naprostý rozdíl, jaký Blaye, ať zajištěné, či nepřátelské, znamenalo pro úspěch jejich strany, a tímto vyprávěním to pomstil, jak jen mohl, a s tím i paní z Longueville.

Otec tak silně pocítil ohavnost té pomluvy, že se vrhl na pero a na okraj napsal: „Autor v tom lhal.“ Nespokojen s tím, co právě učinil, odešel ke knihkupci, jehož vypátral, protože se toto dílo hned po vydání ještě veřejně neprodávalo. Chtěl vidět jeho výtisky, prosil, sliboval, hrozil a dosáhl toho, že mu je ukázal. Ihned vzal pero a napsal do všech tutéž poznámku na okraj. Lze si domyslet knihkupcův úžas, a že netrvalo dlouho, než dal panu z La Rochefoucauld vědět, co se právě stalo s jeho výtisky. Lze se také domnívat, že ten byl tím pobouřen. Tehdy to vyvolalo velký rozruch, a otec kvůli tomu nadělal víc hluku než autor či jeho přátelé: měl na své straně pravdu, a to pravdu ještě ani nezapomenutou, ani nezastaralou. Přátelé se do toho vložili; otec chtěl veřejné zadostiučinění. Vmísil se do toho dvůr, a rodící se přízeň syna spolu s omluvami a poklonami způsobily, že bylo za takové zadostiučinění přijato to, jež si otec sám zjednal na výtiscích a svými řečmi.

Tvrdilo se, že šlo o omyl, chabě založený na tom, že se paní Princezna, jež potají přijela do Paříže žádat parlament o ochranu ve věci uvěznění princů, svých synů, sama osobně dostavila se svou žádostí ke dveřím velké komory, opřena o mého strýce, jenž jí kvůli blízkému příbuzenství nemohl tuto službu odmítnout; že to vzbudilo naději, že se přidá ke straně, což však nikdy neučinil, a že by prý díky svému velkému vlivu na mého otce, jenž byl v Blaye, zapojil do stejných zájmů i jeho a s ním jeho pevnost. Všechny tyto řeči byly přijaty za to, co stály, a věci po tomto rozruchu zůstaly, jak byly — na jedné straně proto, že otec nemohl očekávat víc, a na druhé kvůli obtížnosti udržet lež tak silně vyvrácenou tolika předními osobnostmi a nejvýznamnějšími hlavami, jež ještě žily a znaly pravdu, jež až do té doby nikdy nebyla zpochybněna. Je ale pravda, že páni z La Rochefoucauld to mému otci nikdy neodpustili — tak je pravda, že se méně zapomíná na křivdy, jež člověk způsobí, než na ty, jichž se mu dostane.

Otec strávil zbytek dlouhého a tělesně i duševně zdravého života bez jakékoli přízně, ale s vážností, kterou si král pokládal za povinnost mu prokazovat a jež působila i na ministry — mezi nimiž byl přítelem pana Colberta²⁶: ctnost se ještě počítala. Přední velmoži, i ti věkem od něj velmi vzdálení a nejvíc zaměstnaní u dvora, ho navštěvovali doma a někdy s ním jedli, což jsem sám vídal. Měl mnoho přátel mezi lidmi všech stavů a množství známostí, jež s ním udržovaly styky, kromě několika důvěrných a osobních přátel. Vídal se s nimi všemi až do pozdního stáří a měl doma denně dobrou tabuli i dobrou společnost u oběda. Ve svém guvernérství byl natolik pánem, že z Paříže odtud velel a o všem rozhodoval. Uvolnilo-li se nějaké místo ve štábu, posílal mu král seznam žadatelů; někdy si z něj vybral, jindy žádal muže, jenž tam nebyl uveden. Nic mu nebylo odepřeno, dokonce nechal odvolat ty, s nimiž nebyl spokojen, jak jsem to viděl u jednoho majora a poté u jednoho králova poručíka, a na místo posledního jmenovaného dosadil, na žádost jednoho ze svých důvěrných přátel, důstojníka jménem Dastor, jenž byl skoro dvacet let mimo službu a žil v ústraní ve svém kraji. Otec byl v této pravomoci jedinečný, a král říkával, že po tak významných službách, jež mu prokázal tímto guvernérstvím v nejtěžších dobách, je spravedlivé, aby v něm zcela absolutně rozhodoval o všem.

Nikdy se neutěšil ze smrti Ludvíka XIII., nikdy o ní nemluvil jinak než se slzami v očích, nikdy ho nenazýval jinak než „král, můj pán“, nikdy nezameškal jít každý rok 14. května na jeho zádušní mši do Saint-Denis a nechat sloužit slavnostní mši i v Blaye, kdykoli se tam v tu dobu nacházel. Byla to úcta, vděčnost, ba něha samotná, jež se mu vyjadřovala z úst, kdykoli o něm mluvil; a rozplýval se, když se rozhovořil o jeho osobních činech a jeho ctnostech, a než mě uvedl ke králi, vzal mě jednoho 14. května do Saint-Denis — nemohu ukončit vyprávění o něm dojemnějšími ani vznešenějšími rysy. Byl rozhořčen, že je v Saint-Denis zcela sám. Kromě své hodnosti, svých úřadů a svého majetku, za něž vděčil zcela Ludvíku XIII., aniž by kdy cokoli dostal od svého vlastního rodu, byl to právě králova dobrota, jeho přátelství, otcovská péče, s níž ho formoval, jeho důvěrná a naprostá důvěra, co ho nejněžněji dojímalo — a právě této ztrátě, ne změně svého postavení, nikdy nedokázal přivyknout.