Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom první (1691–1697)

Kapitola šestá

Poté co jsem vzdal otci poslední poctu, odjel jsem do Mons připojit se k jízdnímu pluku Royal-Roussillon, kde jsem byl kapitánem. Montfort, šlechtic z kraje Maine, byl jeho plukovníkem (mestre de camp) — byl to vynikající důstojník a brigádní generál, jenž byl posléze postaven do čela všech karabiníků armády, z nichž se vždy tvořila samostatná brigáda, než z nich udělali sbor pro pana du Maine. Puyrobert, šlechtic z Angoumois, soused Ruffeku, byl v něm podplukovníkem, a d’Achy, z rodu Courvoisinů, dobře známého v Pikardii, v něm byl kapitánem s velitelskou pravomocí plukovníka, poté co byl jeho podplukovníkem. Nebylo možné najít tři čestnější a přitom tak odlišné lidi. První byl ten nejlepší člověk na světě, třetí velmi živý a prudký; druhý výtečná společnost; první a zvlášť poslední nadto duchaplní. Major byl Montfortův bratr, a pluk byl ostatně dobře sestaven; tehdy měly jak královské pluky, tak i některé „šedé“ dvanáct rot po padesáti jezdcích, tvořících čtyři eskadrony. Nebylo možné být s nimi všemi ve větší shodě, než jsem byl já, a byl to jakýsi souboj v tom, kdo mi projeví víc zdvořilosti a úcty, na což jsem odpovídal tak, abych si to udržel — natolik, že i d’Achy, jenž velel pluku v Montfortově nepřítomnosti a jenž byl na kordy s Puyrobertem a nechtěl se s ním nikde ocitnout, se u mě nechal ochočit, ač spolu vzájemně nemluvili. Naše brigáda přiléhala k pěchotě na levém křídle první linie a skládala se z našeho pluku, z pluku vévody z La Feuillade a z pluku Quoadtova, jenž se — protože Montfort byl u karabiníků — stal jejím brigádním velitelem. Armáda se sešikovala a já šel vzdát poctu generálům a princům.

Král odjel 18. května s dámami, strávil s nimi osm až deset dní v Quesnoy, poté je poslal do Namuru a sám se 2. června postavil do čela armády pana z Boufflers, s níž 7. téhož měsíce obsadil tábor u Gembloux; takže mezi jeho levým křídlem a pravým křídlem pana z Luxembourgu nebylo ani půl míle a mezi oběma se dalo bezpečně chodit sem a tam. Princ oranžský¹ tábořil u opatství Parc tak, že tam nemohl přijímat zásoby a nemohl odtud vyjít, aniž by měl na krku obě královy armády. Narychlo se tam zakopal a hluboce litoval, že se tam nechal tak rychle zahnat. Později vyšlo najevo, že několikrát psal princi z Vaudemontu, svému důvěrnému příteli, že je ztracen a že jen zázrakem by z toho mohl uniknout. Jeho armáda byla menší než ta slabší z obou královských, z nichž obě byly hojně zásobeny vozatajstvem, potravinami a dělostřelectvem, a jež — jak lze věřit — ovládaly pole.

V postavení tak dokonale vhodném k dosažení velkých věcí a s celými čtyřmi měsíci, kdy z něj mohl plně těžit, král 8. června oznámil panu z Luxembourgu, že se vrací do Versailles, že posílá Monseigneura do Německa s velkým oddílem a s maršálem z Boufflers. Překvapení maršála z Luxembourgu nemělo obdoby. Vylíčil králi, jak snadné by bylo prorazit zákopy prince oranžského a zcela ho porazit jednou ze svých dvou armád, a s druhou pak pronásledovat vítězství, se vší výhodou roční doby a bez jakékoli armády proti sobě. Proti vzdálené výhodě — napadnout prince Ludvíka Bádenského v jeho postavení u Heilbronnu — stavěl výhodu okamžitou, tak jistou a tak velkou; a líčil, jak snadno by se Německo stalo kořistí maršála z Lorges, kdyby císařští poslali do Flander velké oddíly, jež by tam ani nestačily, a kdyby je neposlali, ponechali by celé Nizozemí na milost těmto dvěma armádám. Ale rozhodnutí bylo přijato. Luxembourg, zoufalý, že mu unikne tak slavné a tak snadné tažení, poklekl před králem na obě kolena a nic nedokázal získat. Paní z Maintenon se marně snažila zabránit králově cestě: bála se jeho nepřítomnosti; tak šťastné zahájení tažení by krále zdrželo dlouho, aby si vavříny utrhl sám — její slzy při loučení, její dopisy po odjezdu byly mocnější a zvítězily nad nejnaléhavějšími důvody státními, válečnými i slávy.

Večer toho neblahého dne se pan z Luxembourgu, zdrcen bolestí, po návratu domů svěřil maršálu z Villeroy, panu Vévodovi, panu princi de Conti² a svému synovi, kteří tomu všichni nemohli uvěřit a propukli v zoufalství. Nazítří, 9. června, o tom ještě nikdo neměl tušení. Náhoda tomu chtěla, že jsem sám jel pro rozkazy k panu z Luxembourgu, jak jsem to dělával velmi často, abych viděl, co se děje a co se bude dít nazítří. Byl jsem velmi překvapen, že tam nenajdu ani živou duši a že všichni jsou u královy armády. Zamyšlen, s koněm stojícím na místě, přemítal jsem o tak podivné věci a váhal jsem, zda se vrátit, nebo dojet až ke královské armádě, když jsem uviděl přijíždět z našeho tábora pana prince de Conti, rovněž samotného, doprovázeného jen jedním pážetem a podkoním s náhradním koněm. „Co tady děláte?“ řekl mi, když mě dojel, a smál se mému překvapení; řekl mi, že se jede rozloučit s králem a že bych udělal dobře, kdybych jel s ním udělat totéž. „Co to znamená, rozloučit se?“ odpověděl jsem mu. On hned řekl svému pážeti a podkonímu, aby ho následovali s odstupem, a vyzval mě, abych totéž řekl svému a lokajovi, jenž mě doprovázel. Pak mi vyprávěl o králově ústupu, umíraje smíchy, a přes mé mládí to pořádně okořenil, protože ke mně neměl nedůvěru. Poslouchal jsem oběma ušima a můj nevýslovný úžas mi ponechával svobodu jen k tomu, abych kladl pár otázek. Takto rozprávějíce, potkali jsme všechny generály, kteří se vraceli. Připojili jsme se k nim, a hned nato se oba maršálové, pan Vévoda, pan princ de Conti, princ z Tingry, Albergotti a Puységur oddělili, sesedli z koní a byli tam dobrou půlhodinu v rozhovoru — lze dodat, že i v nadávání — poté opět nasedli na koně a každý pokračoval svou cestou.

Pan vévoda z Chartres se vrátil později, a my jsme se tam nezdržovali, abychom dorazili ještě včas — já stále sám s panem princem de Conti, aniž bychom přestávali hovořit o události tak podivné a tak nečekané. Když jsme dorazili ke králi, nalezli jsme na všech tvářích vepsáno překvapení a na mnohých rozhořčení. Téměř hned poté se servírovalo. Pan princ de Conti šel nahoru rozloučit se, a jak král sestupoval po schodišti, jež vedlo do jídelního sálu, řekl mi vévoda z La Trémoille, ať jdu králi vstříc a rozloučím se také. Učinil jsem to uprostřed schodiště. Král se u mě zastavil a prokázal mi tu čest, že mi popřál šťastné tažení. Když král usedl ke stolu, znovu jsem se připojil k panu princi de Conti a nasedli jsme na koně. Byl nesmírně zdvořilý, a to s rozmyslem. Řekl mi, že mě musí požádat o svolení, jež nebude příliš zdvořilé: totiž aby se mohl zastavit u pana Prince, s nímž se chtěl rozloučit a — upřímně řečeno — si s ním trochu popovídat, a abych na něj zatím laskavě počkal. Byl u něj asi tři čtvrtě hodiny. Cestou zpět do tábora jsme nemluvili o ničem jiném než o té novině, jež vyšla najevo teprve toho dne, a král s Monseigneurem odjeli nazítří do Namuru, odkud Monseigneur odjel do Německa a král se v doprovodu dam vrátil do Versailles, aby se už na hranici nevrátil.

Účinek tohoto ústupu byl neuvěřitelný, a to i mezi vojáky a dokonce i mezi obyvatelstvem. Generálové o tom mezi sebou nedokázali mlčet a nižší důstojníci o tom mluvili nahlas, s otevřeností, kterou nešlo zadržet. Nepřátelé nemohli ani nechtěli skrýt své překvapení a radost. To, co přicházelo od nepřátel, nebylo o mnoho pohoršlivější než to, co se říkalo v armádách, ve městech, a dokonce u dvora mezi dvořany — jinak obvykle tak rádi, že jsou zase ve Versailles — kteří si však dělali čest z toho, že se za to stydí; a vědělo se, že princ oranžský vzkázal Vaudemontovi, že mu ruka, jež ho nikdy nezklamala, oznamuje králův ústup; že je to ale tak neuvěřitelné, že se toho neodvažuje doufat; a poté druhým psaním, že jeho vysvobození je jisté, že je to zázrak, jejž si nelze představit, a jenž je spásou jeho armády i Nizozemí, a jediný, jímž mohla přijít. Uprostřed všech těchto zvěstí dorazil král s dámami 25. června do Versailles.

Pan z Luxembourgu, jenž 14. července vyjel obhlédnout terén pro sběr píce u opatství Heylesem, kde tábořil, byl varován před postupem Tillyho se sborem šesti tisíc jezdců, jenž se měl umístit tak, aby ohrožoval jeho zásobovací kolony. Náš vrchní velitel proto v noci nechal nasednout na koně čtyřiačtyřicet eskadron svého pravého křídla, jež k nim bylo nejblíž, s dragouny, a vytáhl proti nim s princi. Dostihli je až ráno, protože byli — varováni jedním mnichem z Heylesemu — už na koních: nalezli je na návrší s roklemi před sebou. Marsin, rytíř du Rosel a Sanguinet, exempt tělesné gardy, na ně zaútočili ze tří stran, každý s jedním oddílem; a Sanguinet, protože příliš spěchal, byl sražen a zabit, a vévoda z Montfortu, jenž byl s ním a s oddílem gardové lehké jízdy, byl velmi nebezpečně zraněn šesti ranami šavlí, po nichž zůstal poznamenán jizvami na celý život. Thianges, jenž se tam dostavil jako dobrovolník, byl nebezpečně zraněn našimi vlastními, kteří ho kvůli jeho vždy podivnému oblečení pokládali za nepřítele. Nepřátelé byli proraženi a zahnáni na tak zběsilý útěk, že se skoro nepodařilo vzít žádné zajatce.

Maršál z Villeroy poté odjel dobýt Huy s velkým oddílem armády, zatímco zbytek armády ho s panem z Luxembourgu kryl. Vše bylo dobyto za tři dny; ztratili jsme jen jednoho podinženýra a několik vojáků. Viděl jsem odtud vycházet dost špatnou posádku různých jednotek; prošla kolem maršála z Villeroy a naši důstojníci ji dost znepokojovali, protože podle kapitulace měli právo hledat mezi nimi své dezertéry. Prohlédl jsem si pevnost, kam byl dosazen velitel podřízený Guiscardovi, guvernérovi Namuru. Spojená armáda poté vytvořila několik přechodných táborů a nakonec zaujala tábor u Lexhy, tři míle od Liège. Po příchodu bylo v denním rozkaze nařízeno připravit na každý prapor velké množství fašin; to vedlo k domněnce, že se potáhne na liežské linie. Tento názor přetrval celý následující den; ale den nato, 28. července, přišel ke konci noci rozkaz je spálit a být připraveni k pochodu. Armáda se skutečně dala do pohybu časně zrána kvůli velkému horku a prošla soutěskou u Waremu, na jejímž konci se zastavila.

Zatím jsem se s množstvím důstojníků z Royal-Roussillon a několika dalšími z brigády uchýlil do sousední stodoly, abychom se v úkrytu před sluncem najedli. Jak jsme dojídali, přijel Boissieux, kornet mé roty, jenž se vracel z výjezdu s Lefèvrem, kapitánem našeho pluku, jenž se z pasáka vepřů propracoval až sem díky zásluhám a postupem po hodnostech a jenž ještě, ač starý, neuměl číst ani psát. Byl to jeden z nejlepších velitelů výzvědných výprav v královských vojscích a nikdy nevyjel, aniž by spatřil nepřátele, nebo o nich nepřinesl spolehlivé zprávy. Měli jsme ho rádi, vážili si ho a všichni jsme ho uznávali, stejně jako generálové. Boissieux mi celý rozzářený řekl, že brzy uvidíme nepřátele; že naši prozkoumali jejich tábor na této straně Gety a že se jistě odehraje velká bitva. Nechali jsme ho zápasit s tím, co ještě zbylo k jídlu, a na tuto zprávu jsme nasedli na koně. O chvíli později jsem potkal Marsina, polního maršála, jenž nám to potvrdil. Odjel jsem k mlýnu u Waremu, do něhož vystoupali naši přední generálové s panem Vévodou a maršálem z Joyeuse, zatímco pan z Luxembourgu postoupil kupředu s panem z Chartres a panem princem de Conti. Vystoupal jsem tam také, a poté co jsem se informoval o novinkách, odjel jsem se připojit k Royal-Roussillon.

Zde je zpráva, kterou jsem sepsal nazítří po této bitvě³ a poslal ji matce i několika přátelům:

V pondělí 27. července byl maršál z Joyeuse vyslán z tábora u Lexhy, tři míle od Liège, s Montchevreuilem, generálporučíkem, a Pracomtalem, polním maršálem, dvěma pěšími brigádami a několika jezdeckými pluky, aby se odebral k našim liniím, spojil se s několika jednotkami, jimž tam velel La Valette, a postavil se nepřátelům, kteří vynucovali kontribuce směrem k Arrasu a Lille. V úterý 28. armáda vytáhla z tábora, táhla na Warem a prošla tímto městečkem, oddíl maršála z Joyeuse odděleně od ní, ale oba maršálové společně. Když čelo armády dorazilo o půl míle dál, přišlo několik zpráv, že princ oranžský táboří se svou armádou na této straně Gety — malé řeky, brodné jen na málo místech, s velmi vysokými a strmými břehy — a že tato armáda je jen půl míle od Lave neboli Lo, malého městečka s nepříliš významnou pevností v bažinách za Getou, zcela odlišného od Loo, zámečku prince oranžského, jenž leží daleko odtud v Holandsku.

Na tyto zprávy postoupil pan z Luxembourgu s maršálem z Villeroy, panem vévodou z Chartres, panem princem de Conti a jen s několika málo dalšími a s několika oddíly, aby se pokusil ujistit o pravdivosti těchto zpráv. O hodinu a půl později vzkázal maršálu z Joyeuse, jenž zůstal v čele armády s panem Vévodou a jenž kvůli lepšímu výhledu vystoupal na větrný mlýn u Waremu, aby k němu s armádou pochodoval a oddíl určený pro naše linie do ní zase začlenil. Pan princ de Conti se vrátil a potvrdil zprávy, jež jsme měli o postavení nepřátel, a ujal se pěchoty, z níž několik brigád ještě dokončovalo přechod soutěskou u Waremu. Armáda pochodovala velmi rychle, přesto s občasnými zastávkami, aby počkala na pěchotu, a kolem osmé hodiny večerní dorazila tři míle za Warem, na pláň, kde byly jednotky sešikovány do bitevního postavení. Krátce nato se znovu seřadila do kolony, postoupila o čtvrt míle blíž k nepříteli a tak strávila zbytek noci v koloně, zatímco pěchota a dělostřelectvo dokončovaly svůj příjezd: bylo rozkošné vidět radost vojáků po více než osmi mílích pochodu a jejich zápal jít na nepřítele, v jehož táboře bylo po celou noc slyšet mnoho hluku a pohybu, což vzbuzovalo obavu, že ustupují.

Kolem čtvrté hodiny ranní se začalo ozývat jejich dělostřelectvo; naše baterie, rozestavené poněkud příliš daleko od sebe, mohly být připraveny až o hodinu později, kdy začala prudká dělostřelecká přestřelka; a tehdy se poznalo, že věc bude obtížná. Nepřátelé obsazovali všechny výšiny, jednu vesnici vpravo a druhou vlevo, v nichž se dobře opevnili. Zbudovali také dlouhé opevnění s mnoha malými redutami na výšině, od jedné vesnice ke druhé až k velké rokli vpravo, takže bylo třeba jít na ně mezi oběma vesnicemi, z nichž bylo třeba je vypudit a jež byly příliš blízko u sebe, než aby zbýval prostor k rozvinutí — což nutilo naše jednotky k několika liniím a působilo jim tu nevýhodu, že byly obcházeny zejména na naší levici; a přitom baterie, jež rozmístili velmi blízko sebe na vrcholu svého opevnění mezi oběma vesnicemi a mnohem lépe rozestavené než ty naše, strašlivě bičovaly naši jízdu, namačkanou naproti nim ve velkém zmatku z důvodu, který jsem právě uvedl.

Pan princ de Conti, maršál z Villeroy a velká část pěchoty zaútočili na vesnici na naší pravici, zvanou Bas-Landen. Feuquières, generálporučík, jemuž nescházela ani schopnost, ani odvaha, byl obviněn, že nechtěl podniknout žádný pohyb. Zároveň Montchevreuil, pod velením maršála z Joyeuse, jenž přímo z koně sám vytrhl první španělský jezdec, zaútočil na vesnici na naší levici, zvanou Neerwinden, jež dala bitvě jméno. Montchevreuil tam byl zabit a byl nahrazen Rubentelem, dalším generálporučíkem, a vévodou z Berwicku, jenž tam byl zajat⁴. Oba tyto útoky, vpravo i vlevo, byly prudce odraženy, a nebýt prince de Conti, byl by zmatek na pravém křídle velmi velký. Pan z Luxembourgu, vida pěchotu téměř zlomenou, dal celou jízdu postoupit mírným klusem, jako by chtěl ztéct opevnění na čele, tedy mezi oběma vesnicemi. Nepřátelská pěchota, jež je lemovala, nechala jízdu přiblížit se blíž než na dostřel pistole a vypálila na ni salvu tak dobře načasovanou, že koně obrátili a vrátili se rychleji, než přijeli. Sotva ji její důstojníci a generálové znovu shromáždili, byla přivedena znovu se stejnou zuřivostí, ale se stejným neblahým výsledkem, a to dvakrát po sobě. Nebylo to tak, že by pan z Luxembourgu počítal s tím, že jízda vnikne do těch opevnění, jež bylo lze stěží zdolat i pěšky; ale doufal, že tímto všeobecným a smělým pohybem jízdy donutí nepřítele opevnění opustit.

Vida tedy, že jeho jízda je tentokrát neúčinná a pěchota dvakrát odražena — ta od obou vesnic, jízda třikrát od opevnění na čele — a že jízda po víc než čtyři hodiny snášela strašlivou dělostřeleckou palbu, aniž se pohnula jinak než aby sevřela řady, kdykoli byly celé zástupy smeteny, odvedl ji o něco dál do jakéhosi mělkého úvalu, kde jí dělostřelectvo nemohlo škodit přímou střelbou, nýbrž jen odrazy, a kde zůstala víc než dobrou půlhodinu. Tehdy se tři maršálové, tři princové, Albergotti a vévoda z Montmorency, nejstarší syn pana z Luxembourgu, jemuž se dříve říkalo princ z Tingry, sešli spolu v témže mělkém úvalu, nedaleko od jízdy, téměř v čele Royal-Roussillon. Rozmluva byla, jak bylo na nich vidět, živá a dosti dlouhá, pak se rozešli.

Nato nechali pochodovat pluky francouzských a švýcarských gard za jízdou, s panem princem de Conti v čele, přímo na vesnici Neerwinden na naší levici, na niž zaútočili s prudkostí hned při prvním náběhu. Jakmile bylo vidět, že začínají dobývat zahrady a některé opevněné domy, nechali postoupit královskou vojenskou domácnost (maison du roi), karabiníky a celou jízdu. Každý eskadron se protahoval, kudy mohl, přes příkopy s náspy, živé ploty, zahrady, chmelnice, stodoly, domy, z nichž se strhlo, co se dalo, ze zdí, aby se udělaly průchody; zatímco hlouběji ve vesnici pěchota z obou stran útočila a bránila se s mimořádnou vervou. Mezitím Harcourt, jenž měl oddělený malý sbor, k němuž se připojil Guiscard, vyrazil z místa vzdáleného šest mil, ať už na zvuk děl, nebo na rozkaz, jejž mu poslal pan z Luxembourgu, a začínal se objevovat na pláni zcela nalevo od Neerwindenu, z našeho pohledu, ale ještě v dálce. Zároveň naše jízda začala vycházet z této vesnice na pláň a postupně se znovu sešikovávat po zmatku tak podivného průchodu.

To vše dohromady otřáslo nepřáteli, kteří se začali stahovat do zadního opevnění a opouštět vesnici, jejíž farář sledoval celé toto velké a dlouhé divadlo z výšky své zvonice, na niž vylezl. Jejich jízda, jež se dosud vůbec neukázala, vyšla zpoza opevnění na čele a z vesnice, postoupila v dobrém pořádku na pláň, kam ústila naše, a hned donutila ustoupit elitní jednotky, dosud neporažené, jež ale neměly čas se seřadit a dobře sešikovat, když vycházely z těch nesnadných průchodů vesnice, kudy bylo nutno se protáhnout na pláň. Tu čest měly gardy prince oranžského, gardy pana z Vaudemontu a dva anglické pluky; ale nedokázaly prolomit gardovou lehkou jízdu ani ji připravit o jedinou píď země — ta snad šťastněji vyšla na pláň a byla lépe umístěna a sešikována než ostatní jednotky. Sešikovala se znovu v mžiku a brzy dokázala divy, zatímco zbytek jízdy vycházel z vesnice a postupně se šikoval.

Pan vévoda z Chartres útočil několikrát v čele svých statečných eskadron vojenské domácnosti s duchapřítomností a statečností hodnou jeho původu, a jednou se ocitl uprostřed vřavy a málem zůstal v zajetí. Markýz d’Arcy, jenž byl jeho vychovatelem, byl při této akci stále po jeho boku, s chladnokrevností starého kapitána a se vší odvahou mládí, jak to učinil i u Steinkerque⁵. Pan Vévoda, jemuž byl hlavně připisován návrh tohoto posledního pokusu pluků francouzských a švýcarských gard dobýt vesnici Neerwinden, byl stále mezi palbou nepřátel a naší vlastní. Mezitím celá naše jízda, jež prošla a sešikovala se na pláni, šla až pětkrát do útoku; a nakonec, po houževnatém odporu nepřátelské jízdy, ji zahnala až ke Getě, do níž se vrhla a v níž se utopilo nesčetné množství.

Pan princ de Conti, konečně pán celé vesnice Neerwinden, kde utrpěl pohmožděninu na boku a ránu šavlí do hlavy, kterou zastavilo kovové obložení jeho klobouku, se postavil do čela části jízdy, jež byla nejblíž k čelu této vesnice, a s ní napadl opevnění na čele z boku a zezadu, podpořen pěchotou, jež konečně dobyla vesnici Neerwinden, a dovršil útěk všeho, co bylo za tímto dlouhým opevněním. Ale protože je tato pěchota nedokázala napadnout dost rychle, a jízda na naší levici, jež od nich byla nejvzdálenější, také ne, byl tento ústup nepřátel, ač překotný, přesto zdařilý. Něco po čtvrté hodině nebo kolem páté odpolední bylo vše skončeno, po dvanácti hodinách boje pod jedním z nejžhavějších sluncí celého léta.

Přeruším zde na chvíli toto vyprávění, abych řekl pár slov o sobě samém. Byl jsem ve třetím eskadronu Royal-Roussillon, jemuž velel první kapitán pluku, velmi statečný šlechtic z Pikardie, jehož jsme všichni měli rádi a jenž se jmenoval Grandvilliers. Du Puy, další kapitán, jenž byl na pravém křídle našeho eskadronu, na mě naléhal, abych na znamení úcty zaujal jeho místo, což jsem odmítl. Byl zabit při jednom z našich pěti útoků. Měl jsem s sebou dva šlechtice — jeden byl mým vychovatelem a byl to zasloužilý muž, druhý štolba mé matky —, pět podkoních s náhradními koňmi a jednoho komorníka. Provedl jsem tři útoky na výborném kupírovaném tmavém hnědáku, z něhož jsem od čtyř hodin ráno nesesedl. Když jsem cítil, že slábne, otočil jsem se požádat o jiného. Tehdy jsem si všiml, že ti dva šlechtici už tam nejsou. Zavolalo se na mé lidi, kteří se ocitli dost blízko eskadronu, a onen komorník, jenž se jmenoval Bretonneau a jehož jsem měl skoro od dětství, se mě zprudka zeptal, zda by mi nedal koně stejně dobře jako oni dva pánové, kteří už dávno zmizeli. Nasedl jsem na velmi pěkného šedého koně, na němž jsem provedl ještě dva útoky: vyvázl jsem celkem jen s přeťatým podocasníkem hnědáka a s roztrženým zlatým lemováním na svém modrém kabátě.

Můj bývalý vychovatel mě následoval, ale hned při prvním útoku vzal jeho kůň udidlo mezi zuby, a když je nakonec zlomil, byl by ho dvakrát zanesl mezi nepřátele, kdyby ho jednou nezastavil d’Achy a podruhé jeden poručík. Kůň byl zraněn a ten muž si vzal koně od jednoho jezdce. Ani poté nebyl o mnoho šťastnější. Ztratil svou paruku a klobouk; kdosi mu dal velký španělský klobouk s bodlákem, na nějž nepomyslel a jenž ho vystavil palbě našich vlastních. Nakonec se dostal k trénu, kde počkal na výsledek bitvy a na to, co se stane se mnou. Pokud jde o toho druhého, jenž zmizel hned zpočátku a nezažil žádné dobrodružství, objevil se, když jsem se — poté co vše bylo víc než skončeno — šel s množstvím důstojníků pluku a brigády najíst, přistoupil ke mně a směle si blahopřál, že mi tak včas vyměnil koně. Tato drzost mě tak překvapila a rozhořčila, že jsem mu neodpověděl ani slovo a od té doby jsem s ním už o tom nikdy nemluvil; ale když jsem viděl, z jakého těsta je tento hrdina, zbavil jsem se ho, jakmile jsem se vrátil z armády.

Moji lidé předešlého dne na zastávce, na zprávu o blížící se akci, prozíravě zachránili skopové stehno a láhev vína. Ráno jsem je spořádal s našimi důstojníky, kteří stejně jako já neměli večeři, a všem nám už notně tekly sliny, když jsme z dálky spatřili dva soumary se žlutými pokrývkami, jak bloudí po pláni, s dvěma nebo třemi jezdci. Někdo z nás se za nimi vydal a spatřil mého hofmistra, jehož přivedl s jeho zásobami, což nám všem způsobilo nesmírnou radost. Bylo to poprvé, co se d’Achy a Puyrobert upřímně objali a stejně tak si spolu připili. Ten druhý prokázal velkou a rozvážnou statečnost. D’Achy tím byl okouzlen, učinil všechna vstřícná gesta, a od té doby byli vždy přáteli. Oba byli mými přáteli, a toto upřímné usmíření mi působilo velkou radost, stejně jako všem důstojníkům pluku. Právě jsem napsal matce pár slov, s kalamářem a kouskem papíru, o něž se postaral týž komorník a jež měl v kapse, a hned jsem k matce poslal lokaje; ale tisíce překážek ho zdržely a matčinu něhu tak vystavily čtyřiadvaceti hodinám velmi zlých časů.

Když jsme se najedli, vzal jsem s sebou pár starších důstojníků, abychom si prohlédli celé bojiště, zejména nepřátelská opevnění. Je neuvěřitelné, že za tak málo hodin, jež měli k jejich zbudování a z nichž většinu skryla noc, jim dokázali dát takový rozsah, jaký měla mezi oběma vesnicemi (těm jsme říkali opevnění na čele), výšku čtyř stop, široké a hluboké příkopy, všude pravidelnost díky bokům, jež tam zřídili, a malé reduty, jež tam rozseli, s branami a otvory rovněž krytými půlměsíci. Obě vesnice, přirozeně obklopené podle místního zvyku hustými živými ploty a příkopy, byly opevněny ještě lépe než všechno ostatní. Nesmírné množství těl, jimiž byly ulice, zejména v Neerwindenu, spíš zavaleny než poseté, dobře ukazovalo, jaký odpor se tam kladl; také vítězství, o něž se tak zápolilo, přišlo draho.

Padl tam Montchevreuil, generálporučík, guvernér Arrasu a generální místodržitel Artois. Byl bratrem rytíře řádu, tedy velmi zadobře s králem, jehož pěšímu pluku velel. Byl to velmi počestný muž a dobrý generál; Lignery, polní maršál a poručík tělesné gardy, jíž velel; lord Lucan, kapitán tělesné gardy anglického krále; vévoda z Uzès, jemuž byly urvány obě nohy, a princ Pavel Lotrinský, nejmladší syn pana z Lislebonne, plukovníci — první pěchoty, druhý jízdy; pět jízdních brigádních generálů: Saint-Simon, můj vzdálený příbuzný z větve Monbleru; Montfort, náš mestre de camp, v čele karabiníků; Quoadt, náš brigádní generál — viděl jsem, jak ho přímo před námi hned časně zrána zabila dělová koule (vévoda z La Feuillade se tím stal velitelem naší brigády a zhostil se toho se ctí; na chvíli zmizel a víc než půl hodiny jsme ho neviděli — to proto, že si šel udělat toaletu; vrátil se napudrovaný a vyparáděný v krásném červeném svrchníku, bohatě vyšívaném stříbrem, a celá jeho výstroj i výstroj jeho koně byly nádherné); hrabě z Montrevelu, synovec generálporučíka, a Boolen, jenž měl Royal-Allemand; Gournay, jeden ze dvou polních maršálů přidělených ke karabiníkům; Rebé, jenž měl pluk Piémont, a brigádní generál; Gassion, praporčík tělesné gardy a brigádní generál, a velké množství nižších důstojníků. Ztratil jsem tam markýze z Chanvalonu, svého vlastního bratrance, praporčíka gardových žandarmů, jediného syna sestry mé matky, jež se z toho nikdy neutěšila.

Ranění byli: pan princ de Conti, velmi lehce; maršál z Joyeuse a vévoda z Montmorency stejně; hrabě z Luxe, jeho bratr, nebezpečně; vévoda z La Rocheguyon, roztříštěné chodidlo; rytíř ze Sillery, zlomená noha — byl tam jen v doprovodu pana prince de Conti, jehož byl štolbou; Fonville a Saillant, kapitáni gard (další dva gardoví kapitáni padli); pan z Bournonville, u gardových žandarmů, těžce zraněn; pan z Villequier, velmi lehce.

Artagnan⁶, major francouzských gard a generální major armády, velmi zadobře s panem z Luxembourgu a ještě lépe s králem, přinesl králi tuto zprávu a získal za to guvernérství Arrasu a generální místodržitelství Artois. Hrabě z Nassau-Saarbrücku dostal Royal-Allemand, jenž má značnou cenu; a markýz d’Acier, jenž se smrtí svého bratra stal vévodou z Uzès, dostal jeho guvernérství Saintonge a Angoumois, Angoulême a Saintes, a jeho pluk. Albergotti, oblíbenec pana z Luxembourgu, synovec Magalottiho, generálporučík a guvernér Valenciennes, přinesl o pár dní později podrobnosti. Omdlel u paní z Maintenon, a ať byl sebevíc v módě, sklidil posměch.

Nepřátelé ztratili prince z Barbançonu, jenž hájil Namur; hrabata ze Solars a z Athlone, pěchotní generály⁷, a mnoho dalších generálů. Vévoda z Ormondu a syn hraběte z Athlone byli zajati; Ruvigny byl zajat a hned nato propuštěn — dělalo se, jako by se o tom nevědělo; a velké množství nižších důstojníků. Jejich ztráty se odhadují na víc než dvacet tisíc mužů. Sotva se člověk zmýlí, odhadne-li naše ztráty na skoro polovinu. Vzali jsme jim veškeré jejich dělostřelectvo, osm moždířů, mnoho dělostřeleckých a muničních vozů a množství korouhví, praporů a několik párů jezdeckých kotlů. Vítězství lze nazvat úplným.

Princ oranžský, udiven, že nepřetržitá a tak dobře vedená palba jeho děl neotřásla naší jízdou, jež ji šest hodin snášela, aniž se pohnula, a to celá na několika liniích, přijel k bateriím rozzloben, obviňuje své mířiče z nedostatečné přesnosti. Když viděl výsledek, obrátil koně a zvolal: „Ó, ten drzý národ!“⁸ Bojoval téměř až do konce, a s bavorským kurfiřtem se stáhli po mostech, jež měli na Getě, když viděli, že už nemohou rozumně nic očekávat. Královská armáda zůstala dlouho tam, kde se nacházela, přímo na místě, kde bojovala; a k večeru pochodovala do tábora vyznačeného nedaleko, s hlavním velitelstvím ve vesnici Landen neboli Land fermé. Několik brigád, zastižených nocí, přenocovalo v koloně tak, jak se ocitly, cestou do tábora, kam vstoupily za svítání, a naše brigáda byla mezi nimi.