Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom první (1691–1697)

Kapitola sedmá

Šel jsem časně na velitelství, které jsem zastihl právě vycházející z vesnice. Vzdal jsem poklonu panu z Luxembourgu: byl s princi, maršálem z Villeroy a několika málo generály. Doprovázel jsem je při prohlídce části bojiště, dokonce se prošli i za Getu, kde se našlo pár pontonů. Půjčil jsem jim dalekohled, jímž jsme spatřili šest nebo sedm nepřátelských eskadron, jež se ještě velmi rychle stahovaly a procházely pod děly Lave neboli Lo. Hodně jsem si popovídal s panem princem de Conti, jenž mi ukázal svou pohmožděninu na boku a jenž mi nepřipadal lhostejný ke slávě, kterou si vydobyl. Byl jsem nadšen slávou pana vévody z Chartres; vyrůstal jsem jaksi po jeho boku, a pokud nerovnost dovoluje ten výraz, mezi ním a mnou se utvořilo a upevnilo přátelství: byl to také ten, koho jsem u armády vídal nejčastěji. Zamoření bojiště ho odtud však brzy zahnalo.

Nepřátelé se stáhli k Bruselu. Pan z Luxembourgu se na nějakou dobu staral jen o odpočinek a zásobování svých vojsk. Ten krásný vavřín, jejž právě utrhl, ho neuchránil před hanou. Zakusil jí víc než jednu: tu za samotnou bitvu a tu za to, že ji nevyužil. Pokud šlo o bitvu, vytýkalo se mu, že ji riskoval proti armádě tak dobře postavené a tak silně opevněné, a to se svou armádou, byť o něco početnější, ale unavenou a takřka ještě zadýchanou z dlouhého předchozího pochodu; obviňovali ho, a nikoli bez důvodu, že byl víckrát na pokraji prohry a že bitvu vyhrál jen díky zarputilosti, krvi a francouzské udatnosti. Pokud jde o plody vítězství, neostýchali se říkat, že je nechtěl dovršit ze strachu, aby příliš brzy neskončila válka, jež ho dělala velkým a nepostradatelným. První výtku bylo snadné vyvrátit: měl opakované rozkazy svést bitvu a nemohl si představit, že by nepřátelé dokázali za tak krátkou noc opevnit své postavení, už tak dost dobré, tak rozsáhlým, tak silným a tak pravidelným opevněním, jehož si všiml až za rozbřesku dne, kdy se bitva odehrála. Pokud jde o druhé obvinění, nevím o tom dost, abych o něm mluvil. Je pravda, že mezi čtvrtou a pátou bylo vše skončeno a nepřátelé částečně na ústupu, částečně na útěku. Geta tím byla v naší moci. Měli jsme připravené pontony. Za ní je krajina otevřená a v červenci bylo ještě dost světla, aby je bylo možné pronásledovat v těsném závěsu; ale je pravda, že vojska už nemohla dál po předchozím pochodu a dvanácti hodinách boje, že koně byli vyčerpaní, zejména tažní pro děla a zásoby, a tvrdilo se, že právě po této stránce naprosto chybělo, čím postupovat dál, a že sestavené povozy už neměly munici.

Zajatý Cossé byl neprodleně propuštěn na čestné slovo a vévodové z Berwicku a z Ormondu byli téměř hned vyměněni. O naše raněné bylo dobře postaráno a stejně tak o raněné zajatce; dbalo se i na dobré zacházení s těmi, kdo ranění nebyli, a především na to, aby se z bojiště odklidilo vše, co nebylo mrtvé a co se dalo odnést.

Maršál z Lorges překročil Rýn a dobyl město i zámek Heidelberg, poté překročil Neckar a dobyl Zuingenberg, kde si Vaubecourt zlomil nohu a princ z Épinay byl nebezpečně zraněn. Po spojení s Monseigneurem chtěl maršál z Lorges zaútočit na Heilbronn: Monseigneur v tom viděl potíže. Maršál na tom trval, všechny námitky vyvrátil a vojska nechtěla nic jiného než útočit, když vše zastavila malá soukromá porada Saint-Pouange a pana Prvního¹. Maršál zuřil, ale Chaulny se nechal strhnout oběma ostatními a Monseigneur se silně klonil na tu stranu, takže nebylo možné ho přimět k rozhodnutí, k velké lítosti předních generálů i všech vojsk. Zbytek tažení uplynul v hojném zásobování a Monseigneur se vrátil brzy se svými třemi mírumilovnými rádci. Monsieur se s maršálem z Humières vrátil dlouho před ním z Pontorsonu, kde se nejvíce zdržoval. Podnikl výlet do Bretaně, kde ho vévoda z Chaulnes přijal a pohostil s královskou nádherou. V Dreux měl Monsieur k dispozici královské přípřeže a zastihl tam Madame, jež právě prodělala neštovice.

Tourville zajal nebo porazil a rozprášil téměř celou obchodní flotilu ze Smyrny, jejíž doprovod porazil, a v témže tažení podnikl ještě několik menších výprav, jež draho stály Angličany i Holanďany. Rocke, jenž této flotile velel, přišel o téměř padesát lodí spálených nebo potopených a o sedmadvacet zajatých, vesměs kupeckých a bohatě naložených: náklad jediné ze zajatých byl odhadnut na pět set tisíc tolarů a ztráta nepřátel se odhaduje na víc než třicet milionů. Byly zajaty i dvě velké válečné lodě a další dvě potopeny. Coetlogon spálil anglické lodě, jež se stáhly ke Gibraltaru.

Mezitím byly obsazovány pluky uvolněné u Neerwindenu. Všichni kapitáni Royal-Roussillon s podplukovníkem Puyrobertem v čele za mnou přišli nabídnout, že napíší žádost o mé jmenování, a přidal se k nim i major, bratr našeho polního maršála; uváděli mi dva příklady, kdy se to podařilo. Naléhali na mě, a ač jsem se cítil velmi polichocen, a to hned po velké bitvě, vytrval jsem v tom, že jsem jim projevoval vděčnost, aniž jsem jejich nabídku přijal. Pokládal jsem tento pluk za životní šanci rytíře z Montfortu, jehož bratr jej koupil. Napsal jsem o tom panu z Beauvilliers a nesmírně jsem naléhal na pana vévodu z Chartres, jenž velel jízdě, aby oň požádal pro sebe; dal mi v to naději, aniž se k tomu zcela zavázal, aby se zbavil podobných proseb ohledně ostatních pluků. Morstein, jenž s ním byl zadobře, mi před ním řekl, že dobře tuší, kdo tento pluk dostane, a zastyděl se za to, co mu na to pan z Chartres odpověděl. Praslin oň požádal a získal jej prostřednictvím Barbezieuxe, jenž byl jeho přítelem. Věděl jsem, že oň žádá, řekl jsem mu to a zároveň i své přání ve prospěch našeho majora. V den, kdy ho pan z Chartres přišel uvést do funkce, mě Praslin přišel probudit, obědval u mě, zůstal tam celý den a povečeřel tam. On a rytíř z Montfortu se navzájem zahrnovali zdvořilostmi. Pan hrabě z Toulouse dostal jeho pluk. D’Achy, jenž žádný nedostal, z toho byl pobouřen a nechtěl Praslina ani vidět, ani o něm slyšet. Udělal jsem, co bylo v mých silách, abych ho z tohoto poblouznění vyvedl; dohnal to tak daleko, že nechtěl jíst ani u mě, ani na mé zastávce, dokud si nebyl jist, že tam ten druhý nebude — ač Praslin na druhé straně nic neopomíjel, aby si ho naklonil. Nejenže jsem měl všechny důvody chválit si tohoto nového mestre de camp, ale mezi námi vzniklo přátelství a důvěra, jež skončily až s jeho životem.

Po různých táborech odpočinku, zásobování a pozorování se armáda přiblížila k Charleroi; maršál z Villeroy s částí armády podnikl jeho obléhání a otevřel zákopy v noci z 15. na 16. září. Pan z Luxembourgu jej kryl se zbytkem armády, k němuž jsme patřili, ale dost blízko, abychom si mohli často zajet k obléhání a aby se obě armády mohly stýkat bez potřeby jakéhokoli doprovodu. Princ oranžský ani nepomyslel na to, aby nás jakkoli znepokojil. Markýz z Harcourtu se svým poněkud posíleným sborem byl vyslán k liniím, jež hájil La Valette a k nimž bavorský kurfiřt táhl s dost velkým sborem. Krátce nato princ oranžský opustil armádu a odjel do Bredy, poté na hon do Loo a odtud do Haagu. Charleroi vyvěsilo bílou vlajku v neděli ráno 11. října. Ztratilo se tam jen velmi málo mužů a nikdo významný kromě nejstaršího syna Broglia, jenž se šel podívat za markýzem z Créqui do zákopů. Castille, jenž velel Charleroi, si trpce stěžoval, že mu nepřišli na pomoc, ač mu to princ oranžský i bavorský kurfiřt slíbili. Získal povolení projet Francií do Španělska a už pod nimi nechce sloužit. Boisselot, jenž tak statečně bránil Limerick v Irsku, dostal okamžitě guvernérství Charleroi.

Pan z Noailles dobyl Rosas. Velký oddíl jeho armády se připojil k maršálu Catinatovi, stejně jako žandarmerie z rýnské armády. Pan ze Savojska² předstíral, že obléhá Pinerolo, a spokojil se s jeho bombardováním — Tessé byl uvnitř — a s dobytím a vyhozením do povětří pevnosti Sainte-Brigitte, načež prohrál velkou bitvu v neděli 4. října nedaleko opatství La Marsaglia³. Zprávu přinesl Clérembault. Boj trval od deváté hodiny ranní do čtvrté odpolední. Tvrdí se, že tam ztratili sedmnáct tisíc mužů, šestatřicet děl, svá zavazadla, padesát korouhví nebo praporů. Obě armády se navzájem hledaly. Ve chvíli, kdy boj začal, si pan Catinat všiml, že záměr pana ze Savojska míří zcela na jeho levé křídlo. Postavil tam žandarmerii a ještě další vojska, jež tam nikdo nečekal a jež nejenže vydržela celý nápor, který nepřátelé zamýšleli jako překvapivý, ale nepřátele i zvrátila. Tento zmatek se ale zase urovnal a toto nepřátelské pravé křídlo si vedlo o mnoho lépe než jejich levé, jež bylo proraženo: nakonec bylo vítězství tak úplné, že se ústup nepřátel proměnil v útěk a pan ze Savojska byl pronásledován až na dohled Turína. Pan Catinat měl sedmdesát pět eskadron a osmačtyřicet praporů, pan ze Savojska osmdesát eskadron a pětačtyřicet praporů. Francouzští hugenoti⁴ bojovali jako zoufalci a téměř všichni tam padli.

Caprara a Louvigny nechtěli, aby pan ze Savojska svedl bitvu; ale on na tom trval, rozzuřen tím, že mu Buchevilliers dva dny předtím vypálil jeho krásné sídlo La Verrerie. Král to velmi výslovně nařídil jako odvetu za požáry, jež pan ze Savojska způsobil v Dauphiné a docela nedávno v údolí Pragelas, aniž ušetřil dokonce ani kostely. Ztratili jsme tam La Hoguette, generálporučíka, a to velmi dobrého, mnoho důstojníků žandarmerie, mezi jinými rytíře z Druy, majora, jehož měl král velmi v oblibě, a několik brigádních generálů a plukovníků. Nepřátelé přiznávají ztrátu dvanácti tisíc mužů, z toho dva tisíce zajatců. Zbytek španělských vojsk se stáhl do milánského vévodství.

Král poslal Chamlaye, aby se dohodl s maršálem Catinatem: byl to odedávna jeho důvěrník pro všechny válečné záležitosti, stejně jako důvěrník pana z Louvois; zasloužil si to svou schopností a mlčenlivostí; dobrý občan, sama skromnost a prostota, s velkou ctí a poctivostí; ostatně muž z velmi nízkých poměrů, což ani neskrýval. Při jeho odjezdu ho král jmenoval velkokřížníkem řádu Svatého Ludvíka na místo Montchevreuila, zabitého u Neerwindenu. Vévoda ze Schombergu zemřel na svá zranění; polní maršálové Varennes a Médavy byli těžce zraněni, Ségurovi, kapitánu žandarmerie, to utrhlo nohu, a bylo mnoho dalších raněných. Měli jsme osm až devět set raněných a méně než dva tisíce mrtvých. Naši Irové se tam vyznamenali. Král napsal oběma pánům z Vendôme, ale neprokázal stejnou čest ani panu Vévodovi, ani panu princi de Conti. Lze přitom stěží tvrdit, že by si jedni u Marsaglie zasloužili víc než druzí u Neerwindenu. Tento rozdíl je nesblížil a všechny pohoršil.

Poté co se Charleroi po velmi statečné obraně vzdalo za čestné kapitulace, tři princové odjeli a armáda se rozešla do pícních ubikací, než přijdou zimní. Jakmile na ně došlo, nepomýšlel jsem už na nic jiného než na odjezd, poté co jsem si prohlédl Tournai a jeho krásnou citadelu. Zjistil jsem, že cesty i poštovní stanice jsou ve velkém nepořádku, a mezi jinými příhodami mě jeden hluchoněmý postilion v noci u Quesnoy zavezl do bahna. V Noyonu jsem se zastavil u biskupa, jenž byl z rodu Clermont-Tonnerre, příbuzný a přítel mého otce, proslulý svou marnivostí a skutky i výroky, jež z ní vzešly. Celý jeho dům byl plný jeho erbů až po stropy a podlahy; hraběcí a pairské pláště po všech obložených stěnách, bez jediného biskupského klobouku; klíče všude, což je jeho erb, dokonce i na svatostánku jeho kaple; jeho erb na krbové římse, jako obraz se vším, co si lze představit za ozdoby — tiára, zbroj, klobouky atd. — a všechny odznaky korunních úřadů; ve své galerii tabuli, kterou bych pokládal za vyobrazení koncilu, nebýt dvou řeholnic na obou koncích: byli to zakladatelé jeho rodu a jejich nástupci; a dvě další velké genealogické tabule s titulem Původ nejvznešenějšího rodu Clermont-Tonnerre od východořímských císařů, a na druhé od západořímských císařů. Ukázal mi tyto divy, jimž jsem se obdivoval chvatně a v jiném smyslu než on; a s velkou námahou jsem dorazil do Paříže. Málem jsem dokonce uvízl v Pont-Sainte-Maxence, kde byli všichni koně zadrženi pro pana z Luxembourgu. Řekl jsem poštmistrovi, že jsem tamějším guvernérem, což byla pravda, a že ho dám vsadit do žaláře, nedá-li mi koně. Byl bych býval ve velkých rozpacích, jak to udělat, ale byl natolik prostoduchý, že se toho lekl a dal mi koně.

U armády jsem se spřátelil s rytířem du Rosel, mestre de camp, zdatným velitelem záškodnických výprav a velmi dobrým a váženým důstojníkem. Byl to ostatně šlechtic velké cti. Měl pluk prince Pavla, zabitého u Neerwindenu. Pár dní před naším rozloučením mi svěřil, že král slučuje sto rot karabiníků, jež byly jízdními granátníky, do jediného sboru, že se tento sbor rozdělí do pěti brigád, každé s vlastním mestre de camp a štábem, a že celek byl svěřen panu du Maine, jenž udělal vše možné — a král také — aby mu hrabě z Auvergne prodal svůj úřad generálního plukovníka jízdy, k čemuž ho nic nedokázalo přimět. Du Rosel dodal, že ví, že jednu z těchto brigád dostane on sám — jednu dostal i náš d’Achy — a že bude mít svůj pluk na prodej, ať se ho pokusím získat, a že za tuto informaci po mně žádá šestadvacet tisíc liber místo stanovené ceny dvaadvaceti tisíc pěti set liber. Shledal jsem tuto radu prospěšnou a du Roselovi jsem za ni vřele poděkoval. Po příjezdu do Paříže jsem zjistil, že se o věci už veřejně ví. Napsal jsem panu z Beauvilliers a získal jsem pluk během prvních čtyřiadvaceti hodin po svém příjezdu, za což jsem poděkoval králi při své příjezdové pokloně. Dodržel jsem du Roselovi slovo a zaplatil mu šestadvacet tisíc liber, aniž se to kdokoli dozvěděl, a byli jsme přáteli po celý jeho život. Byl to jeden z nejušlechtilejších mužů, jaké jsem poznal; měl bratra, jenž to dotáhl dál než on a jenž rovněž za mnoho stál, ač ho mladší převyšoval a byl za takového uznáván.

Zastihl jsem u dvora změnu, jež ho velmi překvapila. Daquin, králův první lékař, chráněnec paní z Montespan, neztratil nic ze svého vlivu konečným odchodem této milenky, ale nikdy se mu nepodařilo najít společnou řeč s paní z Maintenon, jíž bylo vše, co zavánělo touto druhou stranou, vždy víc než podezřelé. Daquin byl velký dvořan, ale hrubián, lakomý, chtivý, a chtěl svou rodinu prosadit všemi možnými způsoby. Jeho bratr, řádný lékař, nebyl vůbec nic; a syn prvního lékaře, jehož protlačoval do státní rady a intendantských úřadů, stál za ještě méně. Král se pozvolna unavoval jeho žádostmi a dotěrnostmi. Když pan ze Saint-Georges přešel z Tours do Lyonu po smrti bratra prvního maršála z Villeroy, velitele a králova místodržícího v této provincii a vlastně posledního velmože našich dnů, měl Daquin syna abbého, velmi dobrých mravů, velkého ducha a vzdělání, pro nějž se odvážil rovnou požádat o Tours a naléhal na krále s krajní vehemencí. To byl útes, o nějž se rozbil; paní z Maintenon využila nechuti, kterou v králi viděla vůči muži, jenž neustále žádal a jenž měl drzost chtít ze svého syna udělat rovnou arcibiskupa, al despetto všech abbé nejvyššího rodu i všech biskupů království; a Tours skutečně dostal abbé d’Hervault, jenž byl dlouho a s dobrou pověstí auditorem Roty a jenž si tam počínal dobře. Byl to muž vznešeného původu, dobře spřízněný, jenž v tomto arcibiskupství skvěle naplnil vše dobré, co se od něj slibovalo.

Paní z Maintenon, jež chtěla mít krále v moci ze všech stran a jež pokládala tu, kterou představoval schopný a duchaplný první lékař, za jednu z nejdůležitějších, čím víc bude král stárnout a jeho zdraví slábnout, už dlouho podkopávala Daquina a využila této chvíle, kdy se sám tak silně vydal všanc a kdy se král hněval; přiměla ho, aby ho vyhnal a zároveň dosadil na jeho místo Fagona. Bylo to v úterý, na Všechny svaté, což byl den, kdy u ní pracoval Pontchartrain, jenž měl kromě námořnictva ve svém resortu i Paříž, dvůr a královský dům. Dostal tedy rozkaz jít nazítří před sedmou hodinou ranní k Daquinovi a říct mu, ať se okamžitě odebere do Paříže; že mu král dává šest tisíc liber penze a jeho bratrovi, řádnému lékaři, tři tisíce liber, aby odešel rovněž, a že první lékař má zakázáno krále vídat nebo mu psát. Král nikdy s Daquinem nemluvil tolik jako předchozí večer při své večeři a uléhání a nikdy se nezdálo, že by s ním jednal lépe. Byla to pro něj tedy rána z čistého nebe, jež ho bez záchrany zdrtila. Dvůr byl velmi překvapen a záhy si všiml, odkud ten blesk vyšel, když viděl, jak je na Dušičky Fagon prohlášen prvním lékařem samotným králem, jenž mu to řekl při svém vstávání a jenž tím oznámil pád Daquina všem, kdo o něm ještě nevěděli — a nebyly ani dvě hodiny, co se to dozvěděl sám Daquin. Nebyl to zlý člověk, a tak ho přesto litovali a dokonce i navštěvovali v tom krátkém čase, než odešel do Paříže.

Fagon⁵ byl jedním z nejskvělejších a nejlepších duchů Evropy, dychtivý po všem, co se týkalo jeho oboru, velký botanik, dobrý chemik, zkušený znalec chirurgie, vynikající lékař a velký praktik. Věděl toho ostatně mnoho; nebylo lepšího přírodovědce nad něj; rozuměl dokonce dobře i různým odvětvím matematiky. Byl nesmírně nezištný, vroucí přítel, ale nepřítel, jenž nikdy neodpouštěl; miloval ctnost, čest, statečnost, vědu, píli, zásluhy a vždy se je snažil podpořit bez jiného důvodu či pouta a se stejnou prudkostí se obořoval na vše, co se jim stavělo do cesty, jako by to bylo namířeno osobně proti němu. Byl také nebezpečný, protože se ve všem velmi snadno nechal ovlivnit předsudkem, ač byl velmi osvícený, a jednou zaujat, mínění téměř nikdy nezměnil; ale pokud se mu přece stalo, že je změnil, bylo to s tou nejlepší vírou na světě a dělal vše, aby napravil škodu, kterou jeho předsudek způsobil. Byl nejneúprosnějším nepřítelem toho, čemu říkal šarlatáni, totiž lidí, kteří tvrdili, že mají tajné recepty, a podávali léky, a jeho předpojatost ho v tomto ohledu zavedla příliš daleko. Miloval svou fakultu v Montpellier a lékařství vůbec, až ke kultu. Podle jeho mínění bylo dovoleno léčit jen obvyklou cestou lékařů uznaných fakultami, jejichž zákony a řád mu byly posvátné; při tom všem obratný dvořan, dokonale znající krále, paní z Maintenon, dvůr i svět. Byl lékařem královských dětí od té doby, co se paní z Maintenon stala jejich vychovatelkou; tam se utvořilo jejich pouto. Z tohoto postavení přešel k dětem Francie a odtud byl vybrán, aby se stal prvním lékařem. Jeho přízeň a vážnost, jež se staly nesmírnými, ho nikdy nevyvedly z jeho postavení ani z jeho mravů, vždy uctivého a vždy na svém místě.

Jiná událost překvapila méně, než vzbudila úžas nad zvraty osudu. V neděli 29. listopadu se král, když vycházel z večerního požehnání, dozvěděl od barona z Beauvois, že se La Vauguyon⁶ ráno zastřelil dvěma ranami z pistole ve své posteli, jež si zasadil do hrdla, poté co se zbavil svých lidí pod záminkou, že je posílá na mši. Je třeba říci pár slov o těchto dvou mužích: La Vauguyon byl jedním z nejmenších a nejchudších šlechticů Francie. Jeho jméno bylo Bétoulat a nosil jméno Fromenteau. Byl to muž dokonale urostlý, ale víc než snědý a se španělskou tváří. Měl půvab, okouzlující hlas, jejž uměl velmi dobře doprovázet loutnou i kytarou, k tomu uměl mluvit se ženami, měl ducha a byl vemlouvavý.

S těmito talenty a s dalšími, skrytějšími, ale galantnosti užitečnými, se vetřel k paní z Beauvois, první komorné královny matky a její nejdůvěrnější přítelkyni, jíž se všichni dvořili tím víc, že si neméně dobře stála u krále, o němž se říkalo, že ho připravila o panictví. Viděl jsem ji ještě starou, s krhavýma očima a jednookou, u toaletního stolku paní dauphine bavorské, kde ji celý dvůr zahrnoval pozornostmi, protože čas od času přijížděla do Versailles, kde si vždy soukromě popovídala s králem, jenž si k ní zachoval velkou úctu. Její syn, jenž si nechal říkat baron z Beauvois, měl kapitánství plání kolem Paříže. Byl vychováván, až na podřízené postavení, spolu s králem; účastnil se jeho baletů a zábav a jako galantní, smělý, urostlý muž, podporovaný svou matkou a osobní zálibou krále, si udržel své místo, mísil se s elitou dvora a král s ním od té doby po celý život jednal s vyznamenáním, jež ho činilo obávaným i vyhledávaným. Byl to obratný a rozmazlený dvořan, ale přítel schopný u krále úspěšně prolomit ledy, a stejně tak nepřítel; jinak počestný muž a přesto uctivý vůči velmožům. Ještě jsem ho viděl udávat módu.

Fromenteau se nechal vydržovat od Beauvoisové a ta ho představovala všem, kdo k ní přicházeli a kdo pak tam i jinde, aby se jí zalíbili, toho fintila vlídně přijímali. Postupně ho zavedla ke královně matce, pak ke králi, a díky této ochraně se stal dvořanem. Odtud se vetřel k ministrům. Ve válce projevil jako dobrovolník statečnost a nakonec byl vyslán k některým německým knížatům. Postupně se vypracoval až na hodnost velvyslance v Dánsku a poté odešel jako velvyslanec do Španělska. Všude s ním byli spokojeni a král mu dal jedno ze tří míst státního rady z řad meče a k pohoršení svého dvora ho roku 1688 jmenoval rytířem řádu. O dvacet let dříve se oženil s dcerou Saint-Mégrina, o němž jsem se už zmínil v souvislosti s cestou, kterou během bordeauxských válek podnikl jménem dvora do Blaye k mému otci; nemusím tedy opakovat, kdo byla, jen že byla vdovou se synem po panu du Broutay, z rodu Quelen, a že tato žena byla sama ošklivost. Tímto sňatkem se Fromenteau zpanštil a přijal jméno hrabě z La Vauguyon. Dokud trvala velvyslanectví a syn jeho ženy byl mladý, měl z čeho žít; ale když se matka musela se svým synem majetkově vyrovnat, ocitli se ve velmi stísněných poměrech. La Vauguyon, zahrnutý poctami zdaleka nad rámec svých nadějí, králi často líčil bídný stav svých záležitostí a nezískal za to nic než vzácné a velmi skromné odměny.

Chudoba mu postupně pomátla rozum, ale velmi dlouho si toho nikdo nevšiml. Jednu z prvních známek toho podal u paní Pellotové, vdovy po prvním prezidentu rouenského parlamentu, jež každý večer pořádala večeři a hru výhradně pro malý okruh svých přátel. Stýkala se jen s velmi dobrou společností a La Vauguyon tam byl téměř každý večer. Při hře brelanu proti němu zvýšila sázku⁷, a on ji nepřijal. Vysmála se mu za to a řekla mu, že je ráda, že vidí, jaký je zbabělec. La Vauguyon neodpověděl ani slovo, ale po skončení hry nechal společnost odejít, a když se ocitl s paní Pellotovou o samotě, zajistil dveře závorou, narazil si klobouk na hlavu, zahnal ji ke krbu, sevřel jí hlavu mezi pěsti a řekl jí, že neví, co ho drží, aby jí z ní neudělal kaši a nenaučil ji tak nazývat ho zbabělcem. To byla vyděšená žena: mezi jeho pěstmi mu dělala kolmé poklony a omluvy, jak jen mohla, a on stále zuřil a hrozil. Nakonec ji nechal víc mrtvou než živou a odešel. Byla to velmi dobrá a velmi počestná žena, jež svým lidem přísně zakázala nechávat ji s La Vauguyonem o samotě, ale měla tu velkorysost, že to až do jeho smrti udržela v tajnosti a přijímala ho u sebe jako obvykle, a on tam chodil dál, jako by se nic nestalo.

Dlouho poté potkal kolem druhé hodiny odpolední pana z Courtenay v oné temné chodbě ve Fontainebleau, jež z horního salonu před tribunou vede na terasu podél kaple, a přinutil ho tasit meč, ať mu ten druhý říkal cokoli o místě, kde se nacházeli, a aniž kdy měl důvod nebo náznak sporu. Na zvuk čepelí přiběhli lidé z onoho velkého salonu, rozdělili je a přivolali Švýcary ze strážnice starého apartmá královny matky, kde jich vždy pár bylo a jež ústila do salonu. La Vauguyon, tehdy už rytíř řádu, se jich zbavil a běžel ke králi, otočil klíčem v kabinetu, vynutil si vstup přes dveřníka, vešel a vrhl se králi k nohám se slovy, že mu přichází přinést svou hlavu. Král, jenž právě vstal od stolu a k němuž nikdy nikdo nevcházel bez vyzvání a jenž neměl rád překvapení, se ho rozrušeně zeptal, s kým má spor. La Vauguyon, stále na kolenou, mu řekl, že tasil meč v králově domě, uražen panem z Courtenay, a že jeho čest zvítězila nad jeho povinností. Král se ho s velkou námahou zbavil a řekl, že dá tu záležitost objasnit, a o chvíli později je nechal oba zatknout exempty velkého prévôta a odvést do jejich pokojů. Mezitím přivedli dva kočáry, jimž se říkalo „de la pompe“ a jež sloužily Bontempsovi a k různým účelům pro krále; patřily králi, ale byly bez erbů a měly svá spřežení. Exempti, kteří je zatkli, posadili každého do jednoho z těchto kočárů, do každého s ním přisedl jeden z nich, a odvezli je do Paříže do Bastily, kde zůstali sedm nebo osm měsíců, s povolením vídat se tam po uplynutí prvního měsíce s přáteli, ale s oběma se ve všem zacházelo s naprostou rovností. Lze si domyslet rozruch takové příhody: nikdo tomu nerozuměl. Princ z Courtenay byl velmi počestný muž, statečný, ale mírný, jenž se v životě s nikým nesvářil. Ujišťoval, že s La Vauguyonem žádný spor neměl, že to La Vauguyon na něj zaútočil a přinutil ho tasit meč, aby od něj nebyl urážen; na druhé straně ještě nikdo netušil La Vauguyonovu pomatenost a ten stejně tak ujišťoval, že to byl ten druhý, kdo na něj zaútočil a urazil ho: nevědělo se tedy, komu věřit ani co si myslet. Každý měl své přátele, ale nikomu se nezamlouvala tak okázale předstíraná rovnost ve veškerém zacházení s jedním i druhým. Nakonec, z nedostatku lepšího vysvětlení a s dostatečně odpykaným proviněním, vyšli z vězení a brzy nato se znovu objevili u dvora.

Nějaký čas poté jiná eskapáda vše víc objasnila. Cestou do Versailles potká La Vauguyon podkoního v livreji pana Prince, jenž vede osedlaného náhradního koně směrem k Sèvres a k Paříži. Zastaví, zavolá, vystoupí a zeptá se, čí je ten kůň. Podkoní odpoví, že patří panu Princi. La Vauguyon mu řekne, že pan Princ nebude mít nic proti tomu, když na něm pojede, a zároveň na něj vyskočí. Podkoní, celý zmatený, neví, co si počít s mužem, na němž vidí přes kabát modrou stuhu a jenž právě vystoupil z vlastního kočáru, a následuje ho. La Vauguyon jede lehkým cvalem až k bráně Conférence, dostane se na hradby a sesedne u Bastily, dá podkonímu spropitné a propustí ho. Vystoupá ke guvernérovi, jemuž řekne, že měl to neštěstí znelíbit se králi a že ho prosí, aby mu dal pokoj. Guvernér, velmi překvapen, ho zase žádá, aby mu ukázal králův rozkaz, a když žádný nemá, ještě víc udiven, odolává všem jeho prosbám a po smlouvání ho u sebe podrží, než dostane odpověď od Pontchartraina, jemuž píše po zvláštním poslu. Pontchartrain o tom podá zprávu králi, jenž neví, co to má znamenat, a guvernérovi přijde rozkaz La Vauguyona nepřijímat; přesto se ho zbavuje jen s největšími obtížemi na světě. Tento kousek a tato příhoda s koněm pana Prince vyvolaly velký rozruch a hodně objasnily onu s panem z Courtenay. Král přesto nechal La Vauguyonovi vzkázat, že se může znovu objevit u dvora, a on tam chodil dál jako předtím, ale všichni se mu vyhýbali a měli z něj velký strach, ač král z dobroty okázale dbal na to, aby s ním zacházel dobře.

Lze soudit, že tyto veřejné výstřednosti nebyly bez dalších soukromých, jež zůstávaly skryty, jak jen to bylo možné. Ale staly se tak trapnými pro jeho ubohou ženu, o mnoho starší než on a žijící velmi v ústraní, že se rozhodla opustit Paříž a odjet na svá panství. Nezůstala tam dlouho a zemřela tam na samém konci října tohoto roku. To byla poslední rána, která jejímu manželovi nadobro pomátla rozum: se svou ženou ztrácel veškerou obživu; sám neměl žádný majetek a od krále jen velmi málo. Přežil ji jen o měsíc. Bylo mu čtyřiašedesát let, skoro o dvacet méně než jí, a nikdy neměl děti. Vědělo se, že poslední dva roky svého života vozil ve svém kočáře pistole a při cestách do Versailles a zpět jimi často vyhrožoval kočímu nebo postilionovi a mířil na ně. Jisté je, že nebýt barona z Beauvois, jenž mu pomáhal z vlastního měšce a velmi se o něj staral, ocital by se často v krajní nouzi, zvláště po odjezdu své ženy. Beauvois o něm často mluvil s králem, a je nepochopitelné, že král, jenž tohoto muže povýšil do takové míry a jenž mu vždy projevoval mimořádnou laskavost, ho tak vytrvale nechal umírat hladem a zbláznit se z bídy.

Rok skončil udělením nástupnictví v úřadu státního sekretáře pana z Pontchartrain jeho synovi, panu z Maurepas, jenž byl radou u soudu pro petice v paláci (requêtes du palais), nebylo mu ani dvacet let a byl jednooký po neštovicích. Je jediným synem a ztratil staršího bratra, z něhož se otec ani matka nikdy neutěšili.

Když už jsem u tohoto úřadu: nepřátelé téměř zároveň bombardovali Saint-Malo, téměř bez jiných škod než rozbitých oken v celém městě strašlivým hlukem jakéhosi pekelného stroje, jenž se rozevřel a explodoval dřív, než byl na dostřel. Pan z Chaulnes a vévoda z Coislin, jenž tam jel předsedat stavům, se tam sběhli s velkým počtem námořních důstojníků a mnoha šlechtici. Maršál z Boufflers se v Paříži oženil s dcerou vévody z Grammontu a král dal Dangeauovi velmistrovství spojených řádů Notre-Dame du Mont-Carmel a Svatého Lazara, jak je měl Nerestang, když je odevzdal do rukou krále, jenž pro ně jmenoval pana z Louvois svým generálním vikářem. Předchozí zimu král zřídil řád Svatého Ludvíka, což dalo podnět k udělení velmistrovství Svatého Lazara soukromé osobě. Tyto dva řády jsou tak dobře známé, že se u nich nebudu zdržovat vysvětlováním; poznamenám jen, že král, jenž z nedostatku skutečných odměn pečlivě vytvářel odměny ze všeho, co mohlo živit soutěživost, velmi dbal na to, aby tento nový řád Svatého Ludvíka všemi možnými způsoby povznesl. Prohlásil také rytířem Svatého Ducha markýze z Arquien, na nejnaléhavější žádosti polského krále a královny, jeho dcery, u níž žil a jíž se nikdy nepodařilo prosadit, aby z něj udělali vévodu.

Rok skončil příjezdem pánů z Vendôme z armády maršála Catinata. Bylo tím víc patrné, jak dobře byli přijati, oč větší bylo překvapení z toho, že pan Vévoda, ač zeť krále, byl přijat jen průměrně, pan princ de Conti velmi chladně a pan z Luxembourgu, jako by o něm po celé tažení vůbec nebylo slyšet — král s ním o tažení promluvil, a to jen krátce, teprve víc než čtrnáct dní po jeho příjezdu.