Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom první (1691–1697)

Kapitola osmá

Matka se o mě po celé tažení hodně bála a velmi si přála, abych se druhého nezúčastnil neženatý. O této velké záležitosti se tedy mezi námi dvěma hodně mluvilo. Ačkoli jsem byl ještě velmi mladý, nebránil jsem se tomu, ale chtěl jsem se oženit podle svého uvážení. Přes značné postavení jsem se v zemi, kde rozhodoval vliv a společenská vážnost víc než cokoli jiného, cítil velmi osamělý. Jako syn oblíbence Ludvíka XIII. a matky, která žila jen pro něj a kterou si vzal, když už ani ona nebyla mladá, bez strýce a tety, bez bratranců, bez blízkých příbuzných a bez užitečných přátel otce či matky, kteří byli oba svým věkem tak mimo veškeré dění, jsem se cítil naprosto osamocen. Miliony mě nemohly svést k nerovnému sňatku, stejně jako mě k tomu nemohla přimět móda ani vlastní potřeba.

Vévoda z Beauvilliers¹ vždy pamatoval na to, že jeho otec a můj otec byli přátelé a že on sám žil s mým otcem na téže noze, nakolik to dovoloval věkový rozdíl, vzdálenost a odlišný způsob života. Vždy mi u princů, jejichž byl vychovatelem a jimž jsem se dvořil, projevoval takovou pozornost, že jsem se po otcově smrti a i později obracel právě na něj — jak jsem už uvedl — ve věci schválení pluku. Jeho ctnost, jeho jemnost, jeho zdvořilost — to vše mě k němu poutalo. Byl tehdy na vrcholu své přízně. Od smrti pana z Louvois byl státním ministrem, velmi mladý vystřídal maršála z Villeroy v úřadu předsedy finanční rady a po otci zdědil úřad prvního komorníka. Dojímala mě i pověst vévodkyně z Beauvilliers a důvěrná shoda, v níž spolu vždy žili. Potíž byla v majetku: velmi jsem ho potřeboval, abych dal do pořádku svůj vlastní, který byl ve značném nepořádku, a pan z Beauvilliers měl dva syny a osm dcer. Přes to vše zvítězila má náklonnost a matka to schválila.

Když bylo rozhodnuto, usoudil jsem, že bude vkusnější jít přímo k cíli, bez oklik a prostředníků. Matka mi předala pravdivý a přesný výkaz mého majetku, dluhů, závazků a sporů, které jsem měl. Vzal jsem ho do Versailles a požádal jsem pana z Beauvilliers o chvíli, kdy bych s ním mohl mluvit v soukromí, v klidu a bez spěchu. Požádal ho o to za mě Louville — šlechtic dobrého rodu, jehož matka byla rovněž z dobrého rodu; její rodina byla vždy velmi oddána mému otci, jenž ji v dobách své přízně velmi podporoval, a dlouho poté ji podporoval pan ze Seignelay. Louville, vychovaný v témže poutu, byl z kapitána pěšího královského pluku vybrán panem z Beauvilliers na doporučení mého otce, aby se stal šlechticem rukávu (gentilhomme de la manche) pana vévody z Anjou; pan z Beauvilliers si ho od té doby velmi oblíbil, ačkoli ho, přestože byl jeho příbuzným, poznal jen díky mému otci. Louville byl mimoto muž nesmírně důvtipný, s fantazií, která ho činila stále svěžím a výtečným společníkem, a měl přitom jasný úsudek a smysl pro velké záležitosti i pro nejrozumnější a nejlepší rady.

Schůzku jsem tedy dostal na osmou hodinu večerní, v kabinetu paní z Beauvilliers, kam za mnou vévoda přišel sám, bez ní. Tam jsem mu přednesl, co mě přivádí a proč jsem se raději obrátil přímo na něj, místo aby za mě mluvil někdo jiný, jak se v takových záležitostech obvykle dělá; a že poté, co jsem mu vylíčil celou svou touhu, mu přináším co nejpravdivější a nejpřesnější výkaz svého majetku a svých záležitostí a prosím ho, aby podle něj posoudil, co by k němu mohl ještě přidat, aby jeho dcera byla se mnou šťastná; že to jsou veškeré podmínky, které kladu, a že nechci slyšet o žádném jednání o čemkoli jiném, ať už o víc nebo o méně; a že jediná laskavost, o niž ho žádám, je, aby mi dal svou dceru a nechal sepsat svatební smlouvu tak, jak se mu zlíbí — že matka i já ji podepíšeme bez jakéhokoli zkoumání.

Vévoda na mě po celou dobu mého proslovu upíral oči. Odpověděl mi jako muž hluboce dojatý — vděčností, mou touhou i mou upřímností a důvěrou. Vysvětlil mi stav své rodiny, poté co si vyžádal trochu času, aby o tom pohovořil s paní z Beauvilliers a společně s ní zvážil, co by mohli udělat. Řekl mi tedy, že ze svých osmi dcer je nejstarší mezi čtrnácti a patnácti lety; druhá těžce znetvořená a zcela neprovdatelná; třetí mezi dvanácti a třinácti lety; všechny ostatní jsou ještě děti, které má v Montargis u benediktinek, jejichž ctnost a zbožnost, kterou tam poznal, upřednostnil před bližšími kláštery, kde by měl potěšení je vídat častěji. Dodal, že jeho nejstarší chce být řeholnicí; že když ji naposledy navštívil z Fontainebleau, shledal ji v tom rozhodnutější než kdy dřív; že co se majetku týče, má ho málo; že neví, zda by mi to vyhovovalo, ale ujišťuje mě, že z jeho strany nezůstane nic neučiněno. Odpověděl jsem mu, že z návrhu, který mu předkládám, jistě vidí, že mě k němu nepřivádí majetek, ba ani jeho dcera, kterou jsem nikdy neviděl, ale že mě okouzlil on sám a že se chci oženit s ním — a s paní z Beauvilliers. „Ale co když opravdu chce být řeholnicí?“ zeptal se mě. „Pak,“ odpověděl jsem, „vás žádám o třetí.“ Na tento návrh mi předložil dvě námitky: její věk a to, že by pak musel po právu vyrovnat nejstarší majetkem, kdyby po provdání třetí dcery přece jen změnila názor a nechtěla už být řeholnicí — a rozpaky, do nichž by ho to uvedlo. Na první jsem odpověděl příkladem z jeho vlastní rodiny — jeho švagrová se vdávala za zesnulého vévodu z Mortemartu ještě mladší; na druhou, aby mi dal třetí za takových podmínek, jako by se nejstarší měla vdát, s tím, že zbytek toho, co původně určil, mi dá až v den, kdy nejstarší složí sliby; a kdyby ona přece jen změnila názor, spokojil bych se s věnem mladší dcery a byl bych rád, kdyby nejstarší našla ještě lepší partii, než jsem já.

Vévoda tehdy pozvedl oči k nebi a téměř bez sebe mě ujistil, že se ještě nikdy nesetkal s tak silným přesvědčováním; že musí sebrat všechny síly, aby mi ji nedal na místě. Dlouze mluvil o tom, jak jsem s ním jednal, a zapřísahal mě, ať už věc dopadne, jak dopadne, abych ho od nynějška považoval za svého otce, že mi bude ve všem sloužit a že závazek, který si u něj získávám, je takový, že mi nemůže nabídnout ani slíbit méně než veškeré své služby a rady. Objal mě opravdu jako svého syna a rozešli jsme se s tím, že se uvidíme v hodinu, kterou mi řekne druhý den při králově vstávání. Tam mi mimochodem pošeptal, abych se tentýž den ve tři hodiny odpoledne dostavil do kabinetu Monseigneura vévody z Bourgogne, který měl být tou dobou na míčovně a jeho pokoje prázdné. Ale vždycky se najdou dotěrové. Cestou na schůzku jsem potkal dva, kteří byli udiveni, že mě vidí v tuto hodinu na cestě, na níž neviděli žádný můj cíl, a obtěžovali mě svými otázkami; zbavil jsem se jich, jak jsem uměl, a nakonec jsem dorazil do kabinetu mladého prince, kde jsem zastihl jeho vychovatele, který postavil ke dveřím důvěryhodného komorníka, aby nikoho jiného nepustil. Posadili jsme se naproti sobě, se studijním stolem mezi námi. Tam se mi dostalo odpovědi nejněžnější, ale záporné, založené na povolání jeho dcery, na nedostatku majetku, aby ji vyrovnal s třetí, kdyby si to po sňatku rozmyslela; na tom, že mu nevyplácejí jeho platy, a na nepříjemnosti, kterou by pro něj bylo, kdyby byl prvním z ministrů, kterému by král nedal obvyklý dar při svatbě dcery — a že současný stav věcí mu nedovoluje v to doufat. Bylo mi řečeno vše, co se dá říci o bolesti, lítosti, úctě, přednosti, něze; odpověděl jsem stejně a rozešli jsme se s objetím, aniž jsme si mohli ještě něco říci. Domluvili jsme se na úplném utajení, které nás nutilo naše rozhovory skrývat a maskovat, takže jsem toho dne, ještě než jsem přišel k věci, vyprávěl panu z Beauvilliers o obou setkáních, která jsem měl; a když mi ještě víc doporučil mlčenlivost, zamlčel jsem před Louvillem tento druhý rozhovor, ačkoli o prvním věděl a byl jedním z těch dvou mužů, které jsem potkal.

Nazítří ráno, při králově vstávání, mi pan z Beauvilliers pošeptal, že si uvědomil, že Louville je muž velmi spolehlivý a náš společný důvěrný přítel, a že kdybych mu chtěl svěřit naše tajemství, stal by se nám velmi pohodlným a skrytým prostředníkem. Tento návrh mi vrátil radost skrze naději, poté co jsem už vše pokládal za ztracené. Onoho dne jsem se s Louvillem viděl; dobře jsem ho zasvětil a poprosil ho, aby ničeho nezanedbal ve prospěch vášně, kterou jsem k tomuto sňatku choval.

Zjednal mi setkání na druhý den v onom malém salonu na konci galerie, který sousedí s pokoji královny a kudy nikdo nechodil, protože tyto pokoje byly od smrti paní Dauphine zavřené. Zastihl jsem tam pana z Beauvilliers, jemuž jsem s tváří rozpálenou strachem a nadějí řekl, že mě včerejší rozhovor tak zarmoutil, že jsem jej zkrátil, neboť jsem potřeboval jít prožít první nápor bolesti v samotě — a bylo to skutečně tak; ale že když mi dovoluje ještě jednou tuto záležitost probrat, vidím v ní jen dvě hlavní obtíže: majetek a povolání. Co se majetku týče, prosil jsem ho, aby vzal onen výkaz mého jmění, který jsem mu opět přinesl, a podle něj rozhodl, jak uzná za vhodné. Co se týče kláštera, začal jsem mu živě líčit, jak to, co se příliš často pokládá za povolání, velmi často není nic jiného než příprava na nejtrpčí lítost nad tím, že se člověk zřekl toho, co nezná a co si maluje jako rozkošné, aby se uzavřel do vězení těla i ducha, jež přivádí k zoufalství; k tomu jsem připojil obraz dobra a příkladů ctnosti, jež by jeho dcera nalezla v rodině.

Vévoda se zdál hluboce dojat pohnutkou mé výřečnosti. Řekl mi, že jí je proniknut až do hloubi duše, že mi z celého srdce opakuje, co mi už řekl — že kdyby ho o jeho dceru požádal pan hrabě z Toulouse i já zároveň, neváhal by dát přednost mně, a že by se do smrti neutěšil z toho, že mě ztratil jako zetě. Vzal si výkaz mého majetku, aby ho s paní z Beauvilliers prostudoval a společně uvážili, co by mohli udělat jak co se týče majetku, tak kláštera. „Ale je-li to její povolání,“ dodal, „co chcete, abych s tím dělal? Ve všem je třeba slepě následovat Boží vůli a jeho zákon, a on bude ochráncem mé rodiny. Líbit se mu a věrně mu sloužit je jediná žádoucí věc a musí to být jediný cíl našeho jednání.“ Po několika dalších slovech jsme se rozešli.

Tato slova, tak zbožná, tak odpoutaná od světa, tak velkolepá u muže tak zaneprázdněného, ve mně ještě umocnila úctu a obdiv, a zároveň i touhu, bylo-li to vůbec možné. Vylíčil jsem to celé Louvillovi a večer jsem šel na hudbu do apartmá, kde jsem se postavil tak, abych stále viděl pana z Beauvilliers, jenž stál za princi. Když jsme odtud odcházeli, nedokázal jsem se ovládnout a pošeptal jsem mu, že se necítím schopen žít šťastně s jinou ženou než s jeho dcerou, a aniž jsem čekal na odpověď, vytratil jsem se. Louville uznal za vhodné, abych se viděl s paní z Beauvilliers, vzhledem k naprosté důvěře, kterou v ni pan z Beauvilliers vkládal, a řekl mi, ať se druhý den v osm hodin večer dostavím k ní, za zavřenými dveřmi. Zastihl jsem tam Louvilla s ní; po poděkováních mi uvedla o majetku a o klášteře přibližně tytéž důvody, ale zdálo se mi zcela zřejmé, že majetek je překážkou, kterou lze snadno urovnat a která by věc nezastavila; kamenem úrazu bylo povolání. Odpověděl jsem jí tedy, jak jsem na to odpověděl panu z Beauvilliers. Dodal jsem, že se nachází mezi dvěma povoláními; že už nejde o nic jiného než posoudit, které z obou je rozumnější, pevnější a nebezpečnější nenásledovat: jedno být řeholnicí, druhé oženit se s její dcerou; že to její je bez znalosti věci, mé po prohlédnutí všech urozených dívek; že to její podléhá změně, mé je stálé a pevné; že potlačením toho jejího se nic nezkazí, protože se tím jen uvede do přirozeného a obvyklého stavu a do lůna rodiny, kde by nalezla stejně nebo více ctnosti a zbožnosti jako v Montargis; kdežto potlačení mého by mě vystavilo tomu, že bych žil nešťastně a špatně se ženou, kterou bych si vzal, i s její rodinou.

Vévodkyně byla překvapena silou mého uvažování a nesmírnou horlivostí mého úsilí o toto spříznění. Řekla mi, že kdybych viděl dopisy její dcery panu abbé de Fénelon², byl bych přesvědčen o pravosti jejího povolání; že udělala vše možné, aby svou dceru přiměla přijet na sedm nebo osm měsíců k ní, aby jí ukázala dvůr a svět, ale nepodařilo se jí to — nešlo by to jinak než krajním násilím; že ona sama bude Bohu odpovídat za povolání své dcery, jež jí bylo svěřeno, nikoli za mé; že jsem tak dobrý kazuista, že ji přesto uvádím do rozpaků; že se s panem z Beauvilliers znovu poradí, protože by ji nesmírně mrzelo mě ztratit — a opakovala mi tytéž něžné a lichotivé věci, které mi řekl její manžel, se stejnou srdečností. Vévodkyně ze Sully, která vešla, nevím jak, ačkoli byl vstup zakázán, nás v tom přerušila, a odešel jsem velmi smutný, neboť jsem dobře cítil, že lidé tak zbožní a tak nezištní nikdy nepůjdou proti povolání své dcery.

O dva dny později mi pan z Beauvilliers při králově vstávání řekl, ať ho zpovzdálí sleduji až do temné chodby mezi tribunou a galerií nového křídla, na jehož konci bydlel — ta chodba byla určena pro velký sál nové kaple, kterou chtěl král postavit. Tam mi pan z Beauvilliers vrátil výkaz mého majetku a řekl mi, že v něm viděl, že jsem velký pán majetkem jako ve všem ostatním, ale že také nemohu se svatbou dále otálet; znovu vyjádřil svou lítost a zapřísahal mě, abych věřil, že jedině Bůh, který chce jeho dceru za nevěstu, má přednost přede mnou — a měl by ji i před samotným Dauphinem, kdyby si ji snad chtěl vzít; že kdyby se jeho dcera v budoucnu rozmyslela a já byl volný, měl bych přednost před kýmkoli jiným a on by dosáhl vrcholu svých přání; že nebýt jeho vlastních finančních nesnází, půjčil by mi nebo mi nechal půjčit, se svou zárukou, osmdesát tisíc liber, v nichž spočívala tíseň mých záležitostí; že je nucen mi poradit, abych si hledal ženu jinde, a nabízí se, že v tom bude prostředníkem a že od nynějška bude všechny mé záležitosti pokládat za své vlastní. Se zármutkem jsem mu odpověděl, že naléhavost mých záležitostí mi nedovoluje čekat se sňatkem až do jeho poslední dcery — snad ne všechny budou řeholnice —, a takové bylo skutečně mé rozpoložení. Konec rozhovoru byl jen v ujištěních o nejněžnějším zájmu a věčném důvěrném přátelství, o tom, že mi bude ve všem a vždy k službám svou radou i vlivem v malých i velkých věcech, a že se od nynějška budeme navždy pokládat jeden za tchána a druhý za zetě v nejnerozlučnějším svazku. Otevřel se poté Louvillovi a v hořkosti mu řekl, že se utěšuje jen nadějí, že se jednou jeho a mé děti budou moci vzít, a požádal mě, ať odjedu na několik dní do Paříže, aby mu má nepřítomnost dopřála trochu úlevy od bolesti. Oba jsme to potřebovali. Snad jsem se u této záležitosti příliš rozepsal, ale pokládal jsem za vhodné to učinit, abych tím dal klíč k onomu spojení a oné důvěře tak důvěrné, tak úplné, tak trvalé a ve všech tak důležitých věcech, jakou ke mně choval pan z Beauvilliers, i k mé volnosti vůči němu ve všem, což by jinak bylo naprosto nepochopitelné vzhledem k onomu krajnímu věkovému rozdílu a k povaze uzavřené, samotářské, zvláštní a tak odměřené, ba spíš sevřené, vévody z Beauvilliers — a k té oddanosti, kterou jsem k němu vždy choval bez výhrad a bez srovnání.

Bylo tedy třeba hledat jiný sňatek. Náhoda způsobila, že matce někdo nadhodil sňatek s nejstarší dcerou maršála-vévody z Lorges³, spolu s jeho úřadem kapitána tělesné gardy; ale tehdy z toho brzy sešlo a já se jel do La Trappe⁴ utěšit z nemožnosti spříznění s vévodou z Beauvilliers.

La Trappe je místo tak proslulé a tak známé a její reformátor tak slavný, že se zde nebudu zdržovat portréty ani popisy; řeknu jen, že toto opatství leží pět mil od Ferté-au-Vidame neboli Arnault — to je pravé rozlišující jméno této Ferté mezi tolika jinými Ferté ve Francii, které si zachovaly obecné jméno toho, čím kdysi byly, totiž pevností či tvrzí (firmitas). Ludvík XIII. si přál, aby toto panství, dlouho předtím v exekuci, koupil můj otec po smrti onoho La Fina⁵, který poté, co se zapojil do spiknutí vévody z Bironu, ho zradil tím krutěji, že ho stále udržoval v takové víře ve svou věrnost, že tím způsobil jeho záhubu. Blízkost Saint-Germain a Versailles, od nichž je Ferté vzdálena jen dvacet mil, byla důvodem této koupě. Bylo to mé jediné panství se zámkem, kde otec trávíval podzimy. Znal pana z La Trappe dobře ze světa. Byl tam jeho osobním přítelem a toto pouto se ještě víc utužilo od jeho odchodu do ústraní tak blízkého otcovu domu; otec za ním jezdíval každý rok na několik dní a vzal mě tam s sebou. Ačkoli jsem byl ještě takřka dítě, pan z La Trappe pro mě měl kouzlo, které mě k němu připoutalo, a svatost onoho místa mě uchvátila. Vždy jsem si přál se tam vracet a splnil jsem si to každý rok a často i vícekrát, a často na celý týden; nemohl jsem se nabažit podívané tak velkolepé a tak dojemné, ani obdivu ke všemu, co jsem pozoroval u toho, kdo ji vybudoval ke slávě Boží a pro vlastní posvěcení i posvěcení tolika jiných. S laskavostí viděl tyto city v synovi svého přítele; miloval mě jako vlastní dítě a já jsem ho ctil se stejnou něhou, jako bych jím byl. Takové bylo toto pouto, u mého věku neobvyklé, které mě zasvětilo do důvěry muže tak velkolepě a tak svatě význačného, které mu dalo i mou důvěru a jehož jsem — jak budu vždy litovat — lépe nevyužil.

Po návratu z La Trappe, kam jsem jezdil jen tajně, abych tyto cesty ve svém věku ukryl před řečmi světa, jsem se zapletl do záležitosti, která nadělala mnoho hluku a měla pro mě mnohé následky.

Pan z Luxembourgu, pyšný na své úspěchy a na potlesk světa svým vítězstvím, se domníval, že je dost silný na to, aby se z osmnáctého místa podle stáří, které zaujímal mezi pairy, přesunul na druhé, hned po panu z Uzès. Ti, které tím napadl v otázce přednosti, byli: Jindřich Lotrinský, vévoda z Elbeuf, guvernér Pikardie a Artois; Karel z Rohanu, vévoda z Montbazonu, princ z Guéméné; Karel z Lévy, vévoda z Ventadouru; vévoda z Vendôme, guvernér Provence a rytíř řádu; Karel, vévoda z La Trémoille, první komorník a rytíř řádu; Maxmilián z Béthune, vévoda ze Sully, rytíř řádu; Karel d’Albert, vévoda z Chevreuse, rytíř řádu, kapitán lehké jízdy gardy; nezletilý syn vévodkyně z Lesdiguières-Gondi; Jindřich z Cossé, vévoda z Brissacu; Karel d’Albert, zvaný d’Ailly, rytíř řádu, guvernér Bretaně, tak známý svými vyslanectvími; Armand Jean z Vignerod, zvaný du Plessis, vévoda z Richelieu a Fronsacu, rytíř řádu; Ludvík, vévoda ze Saint-Simon; František, vévoda z La Rochefoucauld, rytíř řádu, velký mistr šatny, vždy v dobré přízni u krále, a velký lovčí Francie; Jakub Nompar z Caumontu, vévoda z La Force; Jindřich Grimaldi, vévoda z Valentinois, kníže monacký, rytíř řádu; Chabot, vévoda z Rohanu; a z La Tour, vévoda z Bouillonu, velký komoří Francie a guvernér Auvergne.

Než přistoupím k vysvětlení nároku pana z Luxembourgu, vrhne na věc trochu světla krátký rodokmen:

František z Lucemburku, jmenován vévodou z Piney (duc vérifié) 18. září 1577, pairem Francie po přeslici⁶ 29. prosince 1581, zemřel v září 1613.

I. Diana Lotrinská-Aumale⁷, provdána 13. listopadu 1576.

2. Markéta Lotrinská-Vaudemontská⁸, provdána 1599, zemřela bezdětná 20. září 1625.

Jindřich, vévoda z Piney, zemřel jako poslední mužský potomek rodu Lucemburků ve věku 24 let, 23. května 1616.

Magdaléna⁹, jediná dcera Viléma, pána z Thoré, syna a bratra dvou posledních connétablů z Montmorency, provdána 19. června 1597.

Markéta Lucemburská se provdala 28. dubna 1607 za Reného Potiera, později prvního vévody z Tresmes, zemřel 1. února 1670 v 91 letech, ona pak 9. srpna 1645.

Markéta-Šarlota Lucemburská, vévodkyně z Piney, zemřela ve 72 letech v Ligny v listopadu 1680.

I. Marie-Léon d’Albert¹⁰, pán z Brantes, bratr connétabla z Luynes, sňatek 6. července 1620, zemřel v listopadu 1630.

2. Marie-Karel-Jindřich z Clermont-Tonnerre¹¹, zemřel v Ligny v červenci 1674 v 67 letech.

Marie-Liesa Lucemburská, provdána za Jindřicha z Lévy, vévodu z Ventadouru, bezdětně. Rozešli se po dobrém. On se stal knězem a zemřel jako kanovník Notre-Dame v Paříži v říjnu 1680, ona se stala karmelitkou v září 1641 v klášteře v Chambéry, který založila, a zemřela tam v lednu 1660.

Jindřich-Leon, vévoda z Piney, slabomyslný, jáhen, uvězněný v Saint-Lazare v Paříži, kde zemřel neženatý 19. února 1697, po celou dobu soudně zbaven svéprávnosti.

Marie-Šarlota atd., řeholnice po dvacet let a představená novicek v opatství Abbaye-aux-Bois, poté — aniž byla vrácena do světského stavu — kanovnicí, dvorní dámou královny s právem sedět, zemřela ve Versailles pod jménem princezna z Tingry.

Magdaléna-Šarlota, narozena 14. srpna 1635, provdána 17. března 1661, zemřela v Ligny a zanechala početné potomstvo.

František-Jindřich z Montmorency, hrabě z Bouteville, maršál Francie, jmenován vévodou a pairem z Piney novou listinou při svém sňatku, kdy spojil jméno i erb Lucemburků se svým, obecně známý jako maršál-vévoda z Luxembourgu, zemřel ve Versailles.

Nyní objasněme postavy tohoto rodokmenu natolik, nakolik je to nutné, abychom zhruba věděli, kým byli. Onen příliš proslulý Ludvík Lucemburský, známý jako connétable ze Saint-Pol¹², jemuž dal Ludvík XI. useknout hlavu na náměstí Grève v Paříži 19. prosince 1475 — ačkoli byl tehdy již znovu ženatý s dcerou savojského rodu, sestrou královny, manželky Ludvíka XI. —, měl se svou první ženou J. z Baru tři syny: Petr, nejstarší, se oženil s další sestrou královny a své nevlastní matky a jejich jediná dcera přinesla velké dědictví Františkovi z Bourbonu, hraběti z Vendôme, s nímž měla prvního vévodu z Vendôme.

Antonín, druhý, založil větev z Brienne, k níž se ještě vrátíme, a Karel, třetí syn, se stal biskupem-vévodou z Laonu.

Tento Antonín byl hrabětem z Brienne, otcem Karla, a ten byl otcem dalšího Antonína, který s druhou dcerou Reného, levobočka savojského a nemanželského bratra matky Františka I. (jenž ho učinil velkým mistrem Francie a guvernérem Provence), měl dva syny: Jana, hraběte z Brienne, a Františka, jenž se stal vévodou z Piney. Starší sestra jejich matky se provdala za slavného Anne z Montmorency, pozdějšího connétabla a vévodu a paira Francie.

Z Jana, hraběte z Brienne, a dcery Roberta de La Marck IV., maršála Francie, vévody z Bouillonu, pána ze Sedanu, se narodil syn a dcera: synem byl Karel, hrabě z Brienne, který se roku 1583 oženil se sestrou proslulého vévody z Épernonu, jenž ho roku 1587 nechal jmenovat vévodou na základě listiny¹³; roku 1597 se stal rytířem Svatého Ducha, šestým po dvou vévodech a třech šlechticích, a zemřel bezdětný v listopadu 1605; tak vymřela jeho větev — byl jediným synem staršího bratra prvního vévody z Piney.

Je třeba poznamenat, že tento vévoda z Brienne měl dvě sestry, obě dvakrát provdané: starší za Ludvíka z Plusquelecu, hraběte z Kermanu v Bretani, poté za Justa z Pontallier, barona z Pleurs; mladší za Jiřího z Amboise, pána z Aubijoux a Casaubon, poté za Bernarda z Béon, pána z Massés, guvernéra Saintonge a Angoumois; zemřela s mužským potomstvem v Bouteville 16. června 1647 v osmdesáti letech — o ní bude ještě řeč v dalším líčení sporu. Jejímu poslednímu sňatku, jenž byl podivnou mésaliancí, předcházela mésaliance sestry jejího otce, provdané za Kryštofa Jouvenela, tak směšně zvaného des Ursins, markýze z Traisnelu, a přesto rytíře řádu a guvernéra Paříže: uvidíme, že po ní následovala ještě další, kterou jsme už v rodokmenu viděli.

Náš první vévoda z Piney je dobře znám díky svým dvěma vyslanectvím do Říma, kde zakusil mnoho nepříjemností: jeho první žena byla dcerou a sestrou vévodů z Aumale, a jedinou, s níž měl děti. Navzdory ohromnému příkladu svých švagrů zůstal věrný proti Lize. Jeho druhá žena byla sestrou královny Luisy, vdovy po Jindřichu III., a vdovou po vévodovi z Joyeuse, oblíbenci tohoto krále. Celkově vzato byl tento první vévoda z Piney podle všeho, co o něm víme, dosti nevýznamným člověkem; ale ať byl, jaký byl, nelze si při pohledu zpět do těch dob zvyknout na to, že měl jen jednoho syna a jednu dceru (druhá dcera, mladší, se stala řeholnicí a abatyší Notre-Dame v Troyes, kde zemřela roku 1602) — nelze si zvyknout, říkám, na to, že provdal svou jedinou dceru za Reného Potiera — dceru takového rodu, která by smrtí svého jediného bezdětného bratra mohla svému manželovi přinést veškerý majetek tohoto velkého rodu i hodnost vévody a paira, tehdy ještě tak vzácnou; a je třeba poznamenat, že první vévoda z Piney uzavřel tento sňatek ve svém zámku Pongy, svém hlavním sídle, kde o šest či sedm let později zemřel, a že jeho jediný syn měl v době tohoto sňatku pouhých čtrnáct let.

René Potier byl tehdy pouze bailli a guvernérem Valois. Královým komořím a guvernérem Châlons se stal až rok, ba osmnáct měsíců po svém sňatku, a o tři roky později kapitánem tělesné gardy, kterýžto úřad koupil od pana z Praslin. Poté si dál budoval kariéru, až se při onom podivném hromadném jmenování (fournée) roku 1663 stal vévodou a pairem; a jeho syn, tlustý vévoda z Gesvres, prodal svůj úřad kapitána tělesné gardy panu z Lauzunu a koupil si úřad prvního komorníka, který pak přešel na jeho potomstvo spolu s guvernérstvím Paříže, jež získal po smrti vévody z Créqui. Onen René Potier byl synem a starším bratrem státních sekretářů, kteří tehdy — a ještě dlouho poté — nedosahovali takového vzletu, k jakému se později dokázali povznést. Tento státní sekretář byl nesmírně bohatý; byl královým sekretářem, poté sekretářem rady a pracoval v kancelářích státního sekretáře Villeroye. Státním sekretářem se stal až v únoru 1589. Jeho otec byl radou parlamentu a jeho děd prévôtem kupců, jehož otec byl generálem mincí — dál už se nedohledá nic. Netřeba se tedy domnívat, že mésaliance jsou ve Francii něčím novým; po pravdě ale tehdy nebyly obvyklé.

Druhý vévoda z Piney zemřel tak mladý, že se neví, jaký by z něj byl muž. Sňatek jeho dcery, téměř jediné dědičky, byl výsledkem a projevem tehdy všemocné přízně connétabla z Luynes. Otec zemřel roku 1616, matka roku 1615; druhá dcera nezanechala potomstvo a zvláštní vyústění jejího manželství s vévodou z Ventadouru oba dostatečně proslavilo.

Přejděme nyní k naší vévodkyni, dědičce Piney. Ztratila manžela po deseti letech manželství; provdána byla ve dvanácti letech a ovdověla ve dvaadvaceti, neboť jí bylo sedmdesát dva let, když zemřela roku 1680. Zdá se, že si příliš nevážila svého prvního manžela ani obou dětí, které s ním měla. Veškerá přízeň zmizela spolu s connétablem z Luynes. Ludvík XIII., narozený ve Fontainebleau 27. září 1601, držený v otroctví královnou matkou a jejími oblíbenci tak, že sotva uměl číst a psát, měl teprve patnáct a půl roku, když — neměl nikoho jiného, s kým by mohl mluvit, než Luynese — svolil, že se mu vydá, aby se vysvobodil z vězení a nesmírného jha, tím, že dal zatknout maršála d’Ancre, jehož zabít několikrát zakázal a o němž mu v tom věku namluvili, že se tomu nedalo vyhnout. Tentýž věk, spojený s nezkušeností a naprostou nevědomostí, v níž byl držen, ho vydal na milost jeho osvoboditeli, který toho tak rychle a tak nesmírně dokázal využít, a když Luynes na konci roku 1621 zemřel, Ludvík XIII., jemuž bylo teprve dvacet let, už měl otevřené oči nad tak velkým zneužitím své přízně. Ta už tedy nemohla nic zmoci, a není divu, že roku 1630, kdy vévodkyně-dědička Piney ovdověla po connétablově bratrovi, jí vévoda z Chaulnes, jeho další bratr, rovněž maršál Francie, jenž si díky svým zásluhám a úřadům přece jen uchoval jisté postavení, nemohl zabránit, aby použila veškeré autority matky nad svými dětmi a veškeré svobody vdovy k tomu, aby se znovu provdala.

Ten, koho si vzala, byl svým původem partií jí zcela důstojnou, byl ale mladším bratrem hraběte z Tonnerre, otce biskupa-hraběte z Noyonu, o němž jsem se zmínil výše, a tento hrabě z Tonnerre, ač prvorozený, uzavřel mésalianci, což ukazuje, že potřeboval majetek. Tento druhý sňatek byl patrně dílem lásky, a jelikož s sebou přinesl ztrátu jména, hodnosti a poct vévodkyně, odešel tento pár žít na manželčino nádherné panství v Ligny, odkud oba téměř nikdy nevytáhli paty a kde oba zemřeli. Bylo v zájmu nového manžela zbavit se syna a dcery z prvního manželství. Syn k tomu sám poskytl prostředky. Byl slabomyslný; nechali ho soudně zbavit svéprávnosti a uvěznit v Paříži, v Saint-Lazare; a aby ho nikdo nemohl oženit, dali ho vysvětit na jáhna — a právě v tomto stavu a na tomtéž místě strávil celý svůj dlouhý život a zemřel. Dcera neměla mnoho zdravého rozumu, ale slabomyslná nebyla. Dali ji do kláštera v Paříži, do Abbaye-aux-Bois. Občas říkávala, že se to stalo proti její vůli, ale žila tam dvacet let jako profesní řeholnice a několik let byla i představenou novicek — což nesvědčí o tom, že by k tomu byla donucena; naopak se zdá, že s tímto stavem souhlasila a zalíbila si ho, když jí bylo svěřeno vychovávat novicky. Ještě v tomto úřadě byla, když ji odtud vzal pan Princ¹⁴, jak se za chvíli poví.

Pan z Luxembourgu, jenž korunoval svůj úspěch sňatkem s jedinou dcerou z druhého manželství, byl jediným synem onoho pana z Bouteville, tak proslulého svými souboji, jenž se po zabití hraběte z Thorigny v souboji roku 1627 uchýlil do Bruselu, ale odvážil se vrátit do Paříže, aby se utkal na náměstí Place Royale s Bussym z Amboise, z rodu Clermont-Gallerande, kterého zabil. Bouteville měl za sekundanta svého bratrance z Rosmadeku, barona des Chapelles, jenž se utkal s baronem z Harcourtu, sekundantem druhé strany, který jediný z celé aféry vyvázl a odešel do Itálie, vrhl se do Casale obleženého Španěly a byl tam v listopadu 1628 zabit. Nebyl ženatý a byl mladším bratrem děda markýze z Beuvronu, otce maršála-vévody z Harcourtu. Matkou obou bratrů byla dcera maršála z Matignonu; byl bratrancem onoho hraběte z Thorigny, syna Longuevillové, kterého Bouteville zabil, vnuka téhož maršála z Matignonu a prvního, bezdětného manžela vévodkyně z Angoulême La Guiche, dcery velkého mistra dělostřelectva. Tento hrabě z Thorigny byl starším bratrem druhého hraběte z Thorigny, jenž po něm nastoupil a byl otcem posledního maršála z Matignonu a hraběte z Matignonu, jehož jediný syn se stal vévodou z Valentinois sňatkem s nejstarší dcerou posledního monackého knížete Grimaldiho. Pánové z Bouteville a des Chapelles byli chyceni na útěku do Flander a byli sťati na náměstí Grève v Paříži na základě rozsudku parlamentu 22. června 1627. Tento pan z Bouteville se roku 1617 oženil s Alžbětou, dcerou Jana Vienna, prezidenta účetní komory, a Alžběty Dolu, a tato paní z Bouteville viděla celý vzestup svého syna i sňatky obou svých dcer. Prožila celý svůj dlouhý život v ústraní na venkově a zemřela tam roku 1696 v devětaosmdesáti letech, jako vdova po devětašedesáti letech. Pan z Bouteville pocházel z rodu Montmorency, byl vnukem mladšího syna barona z Fosseux.

Pan z Luxembourgu se narodil pohrobkem šest měsíců po smrti svého otce; byl jediným synem, mladším ze dvou sester; paní z Valençay, starší, zemřela roku 1684, aniž se svým jednáním či jednáním svých blízkých nějak vyznamenala; mladší, krásná, duchaplná a značně galantní, snad ještě víc intrikánská, nadělala po celý svůj život mnoho hluku ve svých třech stavech — jako dívka, jako vévodkyně z Châtillonu a nakonec jako vévodkyně z Mecklenburku; velmi přispěla ke štěstí svého bratra, s nímž byla vždy důvěrně spjata, a zemřela v Paříži dvacet dní po něm na stejnou nemoc, o rok starší než on a bez dětí.

Velké jméno, které na počátku života mladého Bouteville ještě zářilo vzpomínkou na onu skvělou větev posledních connétablů a láskou, kterou k jeho jménu chovala vdova po princi Condé, mnoho udatnosti, ničím neomezená ctižádost, důvtip — ale důvtip intrik, prostopášnosti a velkého světa — to vše mu pomohlo překonat nevýhodu zprvu velmi odpudivého zjevu; ale — což nepochopí, kdo to neviděl — byl to zjev, na nějž si člověk zvykl a který přes nevelký hrb vpředu, ale velmi velký a špičatý vzadu, se vším obvyklým doprovodem hrbáčů, měl oheň, ušlechtilost a přirozený půvab, jež se projevovaly i v jeho nejprostších činech. Hned jak vstoupil do světa, přilnul k panu Princi¹⁵ a brzy nato pan Princ přilnul k jeho sestře. Bratr, stejně málo skrupulózní jako ona, si z toho udělal stupínek ke štěstí pro oba. Pan Princ jí pospíšil zajistit sňatek se synem maršála z Châtillonu, mladým mužem velkých nadějí, který k němu choval velkou náklonnost, ještě dřív, než tato láska byla plně odhalena, a opatřil mu roku 1646 vévodský titul na základě listiny (brevet).

Kardinál Mazarin obnovil tento druh hodnosti, jenž nese jen pocty bez pořadí a bez dědičnosti, známý už za Františka I. a jeho nástupců, ale od jisté doby upadlý v zapomnění, a jenž se prvnímu ministrovi zdál vhodný k tomu, aby si jím udržel a odměnil významné osoby nebo ty, které si chtěl zavázat; o takových lidech říkával, „že jich udělá tolik, že bude ostuda jím nebýt, a ostuda jím být“; a nakonec se jím stal i on sám, aby vzbudil ještě větší touhu po takových listinách.

Pan z Châtillon si toho užíval jen tři roky, byl to dobrý a klidný manžel, a přitom velmi v módě. Pan Princ ovládal dvůr i kardinála Mazarina, jehož si zavázal svou pověstí a svými službami — což netrvalo dlouho. Roku 1649 obléhal Paříž za dvůr, jenž z ní odešel, proti parlamentu a nespokojencům, když byl vévoda z Châtillon zabit při útoku na most v Charentonu a pohřben v Saint-Denis. Milenec a milenka se z toho utěšili. Velikost služby, kterou pan Princ prokázal kardinálu Mazarinovi tím, že ho vítězně přivedl zpět do Paříže, brzy začala jednomu z nich připadat příliš těžká kvůli pýše a naprostým nárokům druhého, z čehož vzešlo uvěznění princů, během něhož se vdova po princi Condé uchýlila do Châtillon-sur-Loire spolu s věrnou milenkou svého syna a tam zemřela. Od vynuceného propuštění princů k nepokojům a poté k občanské válce, kterou pan Princ zahájil, neuplynul téměř žádný čas. Bitva u předměstí Saint-Antoine ji ukončila a vrhla pana Prince do náruče Španělů až do pyrenejského míru.

Bouteville ho následoval všude. Jeho udatnost a mravy, jeho čilost, vše na něm bylo stvořeno k tomu, aby se princi líbil, a všemožná pouta jejich vztah jen upevňovala. Po tomto návratu do Francie znovu nabyla paní z Châtillon svého vlivu. Jejímu bratrovi bylo třiatřicet let. Získal si pověst ve válce; stal se generálem a měl u pana Prince tu zásluhu, že ho následoval až do konce — zásluhu, kterou sdílel jen s velmi málo lidmi jeho úrovně. Hledali tedy odměnu, jež by dělala čest panu Princi a přinesla štěstí Bouteville, a vyhrabali tento sňatek s dcerou z druhého manželství dědičky Piney s panem z Clermontu. Byla strašlivě ošklivá, postavou i tváří, byla to tlustá hrubá trhovkyně se slanečky ve svém sudu, ale byla velmi bohatá díky nezpůsobilosti dětí z prvního manželství, jejichž stav se panu Princi zdál vhodnou pákou k tomu, aby z Bouteville udělal vévodu a paira. Nejprve pokládal za nutné zajistit si řeholnici. Ta si často stěžovala na své sliby. Obával se, že by ji velký sňatek sestry z druhého manželství mohl přivést k trapnému skandálu. Vyhledal ji u klášterní mříže, a výměnou za papežský dispenz, který se zavázal opatřit, aby ji zprostil řeholního stavu, a poté za milostivou stoličku (tabouret de grâce) přistoupila na vše, setrvala ve svých slibech a podepsala vše, co se chtělo. Nic se plánu nehodilo lépe než ji znovu poutat k jejím slibům, a ona milostivá stolička se stala odrazovým můstkem k hodnosti pro sňatek sestry. Papež udělil dispenz ochotně a dvůr milostivou stoličku pod záminkou, že jako dcera z prvního manželství by zdědila vévodství Piney po svém neženatém bratrovi, kdyby nebyla profesní řeholnicí. Učinili z ní dvorní dámu královny pod jménem princezna z Tingry, s malým odznakem kapituly v Poussay na účesu, kterého se brzy zbavila. Co se týče bratra, sehráli komedii zrušení jeho zbavení svéprávnosti, vyvedli ho ze Saint-Lazare a hned nato ho přiměli, aby ve svatební smlouvě daroval veškerý svůj majetek panu z Bouteville a postoupil mu svou hodnost, a to s ohledem na velké sumy, které za to od pana z Bouteville obdržel a které mu ten vyplatil. Tato klauzule je pro dotyčný spor velmi důležitá. Ihned poté se zúčastnil sňatku své sestry, a jakmile byl slaven, znovu ho zbavili svéprávnosti a vrátili do Saint-Lazare, odkud od té doby nevyšel.

Po uzavření sňatku 17. března 1661 umístil pan z Bouteville lucemburský štít do středu svého erbu a podepisoval se Montmorency-Luxembourg, což pak vždy činily i všechny jeho děti a jejich potomci. Ihned poté zahájil soudní spor o svůj nárok na hodnost vévody a paira z Piney a pan Princ toho využil, aby mu opatřil novou listinu o povýšení Piney v jeho prospěch, do níž nechali obratně vklouznout doložku „bude-li toho třeba“, aby mu zůstal zachován celý jeho nárok na pořadí od původního založení roku 1581. S touto listinou byl přijat za vévodu a paira do parlamentu 22. května 1662 a zaujal poslední místo po všech ostatních pairech.

Zbytek života pana z Luxembourgu je dostatečně znám. Byl zapleten do aféry oné věštkyně Voisinové¹⁶, a co horšího, obviněné z travičství, jež byla na základě rozsudku parlamentu upálena na Grève [22. února 1680] a jež způsobila, že hraběnka ze Soissons naposledy opustila království, stejně jako vévodkyně z Bouillonu, její sestra. Panu z Luxembourgu se vytýká, že při této příležitosti zapomněl na hodnost, po níž tak toužil. Odpovídal na lavici obžalovaných jako obyčejný člověk a nedovolával se žádných výsad své pairie. Byl dlouho v Bastile a jeho pověst tím utrpěla.

Dlouho se mělo za to, že opustil veškerou myšlenku na spor s vévody staršími v pořadí. Ještě tehdy se konaly obřady, na nichž se objevovali, a on se jich vždy stranil; a při životě, ať už zaměstnaném válkou, nebo prostopášném, jejž vedl až do konce, si toho nikdo nevšímal, dokud při povýšení do Řádu Svatého Ducha roku 1688 nepožádal a nedostal svolení přijmout řád mezi maršály Francie — „bez důsledků“ —, aby tím neublížil svému nároku na přednost. Bylo to — mimochodem řečeno — poprvé, kdy maršálové Francie při přijímání do řádu předcházeli šlechticům stejného povýšení, a z tohoto kroku pana z Luxembourgu bylo zřejmé, že se myšlenky na svůj nárok nevzdal.

Velká válka, která tehdy vypukla mezi Francií a celou Evropou, dala tomuto maršálovi naději, že ho bude potřeba a že v ní najde ony šťastné chvíle, kdy získá slávu a s ní i vliv potřebný k prosazení své přednosti. A skutečně: maršál z Humières, chráněnec pana z Louvois, se v první kampani ve Flandrech neosvědčil, a tento všemocný ministr, který ve svém vlastním zájmu válku vyvolal a chtěl v ní uspět, na jeho místo dosadil pana z Luxembourgu a kvůli tomuto velkému zájmu potlačil svou nevelkou náklonnost k tomuto novému generálovi, který svá tažení počítal jen podle bitev a často podle vítězství. Bylo to tedy po bitvách u Leuze, jež byla jen velkou jízdní srážkou, u Fleurus, po níž nenásledoval žádný užitek, u Steinkerque, kde francouzská armáda málem byla zaskočena a poražena, oklamána špehem z generálova kabinetu, jenž byl odhalen a s dýkou na hrdle donucen napsat, co se chtělo, a konečně po Neerwindenu, jenž vynesl jen Charleroi, že se pan z Luxembourgu domníval, že je dost silný na to, aby se vážně pustil do tohoto sporu o přednost. Intrika, obratnost, a když bylo třeba, i nízkost mu k tomu dobře sloužily. Lesk jeho tažení a jeho skvělé postavení velitele nejbližší a nejpočetnější armády mu zajistily velký vliv. Dvůr se stal téměř jeho, díky všem, kdo se kolem něj shromažďovali, a město, oslněné jeho vírem a otevřeným, lidovým přijetím, mu bylo oddáno. Lidé všech stavů se domnívali, že se s ním musí počítat, obzvlášť od smrti Louvoisovy, a bouřlivá mládež ho pokládala za svého otce a ochránce svých prostopášností a svého chování, od nichž se jeho vlastní v jeho věku příliš nelišilo. Podmanil si vojsko i generály. Byl důvěrným přítelem pana Vévody a zvláště pana prince de Conti, tehdejšího Germanika¹⁷. Zasvětil se do nejdůvěrnějšího kruhu Monseigneura a nakonec právě uzavřel sňatek svého nejstaršího syna s nejstarší dcerou vévody z Chevreuse, jenž měl spolu se svým švagrem vévodou z Beauvilliers a jejich manželkami tehdy největší vliv a nejdůvěrnější blízkost u krále i u paní z Maintenon.

V parlamentu byla intrika hotová. Harlay¹⁸, první prezident, řídil tento velký sbor pevnou rukou; Luxembourg si ho tak zavázal, že se domníval, že podniknout a uspět bude jedno a totéž a že ho tato velká záležitost bude stát sotva jednu zimu, aby ji dovedl k vítězství. Vliv tohoto nového sňatku právě způsobil, že panství Beaufort bylo ve prospěch nového manžela povýšeno na vévodství, ověřené pod jménem Montmorency, a při této příležitosti neopomněl přesvědčit celý parlament, že král je v jeho nároku proti vévodům starším v pořadí na jeho straně. Když ho pak brzy nato skutečně obnovil, první prezident, u dvora nesmírně dobře zapsaný, mu v tomto podvodu mocně napomáhal, takže když si toho konečně všimli, i nejúčinnější lék už byl zbytečný. Byl to dopis prvnímu prezidentovi, jménem krále, sepsaný Pontchartrainem¹⁹, generálním kontrolorem financí a státním sekretářem, v němž mu sdělil, že král, překvapen zvěstmi, jež se v parlamentu rozšířily, že přeje straně pana z Luxembourgu, si přeje, aby sbor od něj věděl a byl si zcela jist, že Jeho Veličenstvo je naprosto neutrální a zůstane jím mezi oběma stranami po celou dobu tohoto sporu²⁰.