Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom první (1691–1697)

Kapitola devátá

Při Luxembourgově sňatku, jejž podnikl právě proto, aby si jím připravil odrazový můstek k novému povýšení, získal pan Princ patentní listiny postupující věc parlamentu. Pan Talon, tehdy generální advokát velké pověsti, o ní hovořil s velkou výmluvností a schopností, a poté co věc důkladně probral se všemi důvody z obou stran, uzavřel zcela v neprospěch pana z Luxembourgu. Tam také svou záležitost zastavil; získal své nové povýšení a čekal na svou příležitost. Domníval se, že ji našel o několik let později: Novion¹, první prezident, byl Potier stejně jako vévoda z Gesvres; zájem jeho bratrance, jehož jsme viděli ve výše uvedeném rodokmenu, ho přivedl na stranu pana z Luxembourgu; domnívali se, že mohou využít stavu, v jakém spor zůstal, těsně před rozsudkem, a rozhodli se ho znenadání a překotně skoncovat — a snad by se jim to bylo i podařilo, nebýt té nejnepravděpodobnější náhody na světě. Při soudním zasedání zahajovaném v sedm hodin ráno, určeném k rychlému výkonu spravedlnosti prostému lidu, řemeslníkům a drobným záležitostem, jež vyžadují jen jediné slovo, intendant mého otce a intendant pana z La Rochefoucauld, kteří se tam ocitli, aniž by na tento spor o přednost vůbec pomysleli, uslyšeli, jak je věc vyvolána, a hned nato, jak nějaký advokát mluví za pana z Luxembourgu. Vykřikli, vznesli námitku, vylíčili nepřípustnost takového překvapení a tím úder tak dobře zastavili, že pan z Luxembourgu, takto zmařen, s plány rozbitými touto podivnou nešťastnou náhodou, zůstal s prázdnýma rukama a nechal svou záležitost znovu usnout až do doby, o níž je zde řeč.

Tento pan z Novion byl přistižen při množství do očí bijících bezpráví a často i při vynášení rozsudků přímo na jednání, k údivu obou stran. Každá strana se domnívala, že rozsudek zařídila ta druhá, a nemohla to pochopit, až si nakonec po skončení jednání promluvily a zjistily, že tyto rozsudky pocházejí výhradně od samotného prvního prezidenta. Prováděl to tak dlouho, až se král konečně rozhodl ho odstranit. Novion se držel pevně, jako muž, jenž ztratil veškerý stud a drží se formálních předpisů, což jeho odstranění ztěžovalo; ale nakonec mu pohrozili vším, co si zasloužil; ukázali mu úřad prezidenta parlamentu (à mortier) pro jeho vnuka, neboť jeho syn zemřel předčasně, a on se nakonec rozhodl odejít. Nastoupil po něm Harlay, generální prokurátor, a Labriffe, prostý dvorní referendář, ale skvělé pověsti, přešel na důležitý úřad generálního prokurátora.

Harlay byl synem jiného generálního prokurátora parlamentu a jedné z rodu Bellièvre, jehož děd byl ten proslulý Achille d’Harlay², první prezident parlamentu po onom slavném Kryštofu de Thou, svém tchánovi, jenž byl otcem onoho proslulého historika. Pocházeje z těchto velkých hodnostářů, zdědil po nich Harlay veškerou vážnost, kterou přeháněl až k cynismu; předstíral jejich nezištnost a skromnost, z nichž jednu zneuctil svým chováním a druhou vybroušenou, ale krajní pýchou, jež navzdory jeho vůli bila do očí. Zvlášť si zakládal na počestnosti a spravedlnosti, jejichž maska brzy spadla. Mezi Petrem a Jakubem si udržoval tu nejpřísnější nestrannost; ale jakmile zpozoroval nějaký zájem nebo přízeň, o kterou bylo třeba pečovat, byl hned na prodej. Pokračování těchto Pamětí toho poskytne příklady; zatím to tento spor odhalil zcela otevřeně.

Byl znalý veřejného práva, důkladně ovládal podstatu různých právních nauk, vyrovnal se nejzběhlejším ve slovesnosti, dobře znal dějiny a uměl především ovládat svůj sbor autoritou, jež nesnesla odporu a jaké nikdy nedosáhl žádný jiný první prezident před ním. Farizejská přísnost z něj činila muže obávaného pro volnost, kterou si dopřával ve svých veřejných výtkách — vůči stranám, advokátům i soudcům —, takže nebylo nikoho, kdo by se nechvěl při pomyšlení, že s ním bude mít co do činění. Kromě toho, podporovaný ve všem dvorem, jehož byl otrokem a nejponíženějším služebníkem všeho, co tam bylo skutečně v přízni, obratný dvořan, mimořádně vychytralý politik — všechny tyto schopnosti obracel jedině ke své ctižádosti ovládat a stoupat vzhůru a získat si pověst velkého muže. Ostatně bez skutečné cti, bez mravů v soukromí, bez poctivosti jinak než navenek, ba dokonce bez lidskosti, jedním slovem dokonalý pokrytec, bez víry, bez zákona, bez Boha a bez duše, krutý manžel, barbarský otec, tyranský bratr, přítel jedině sám sobě, zlý od přírody, s potěšením urážející, tupící, drtící, a nikdy v životě nepromeškal příležitost k tomu. Dala by se sepsat celá kniha jeho výpadů, a to tím pronikavějších, že měl nesmírně bystrého ducha, ducha od přírody k tomu nakloněného a vždy natolik ovládajícího sám sebe, aby nic neriskoval, čeho by mohl později litovat.

Co se týče zevnějšku: malý, statný a hubený muž, kosočtvercová tvář, velký orlí nos, krásné, výmluvné, pronikavé oči, jež se dívaly jen kradmo, ale upřené na klienta či soudce ho dokázaly zahnat do země; nepříliš objemný oděv, límec téměř jako u duchovního a ploché manžety jako u nich, paruka velmi tmavá a hodně prošedivělá, hustá, ale krátká, s velkou čapkou navrch. Držel se a chodil poněkud shrbeně, s falešným výrazem spíš pokorným než skromným, a ve Versailles se vždy držel při zdi, aby mu s o to větším hlukem uvolňovali místo, a postupoval jen za neustálých uctivých a jakoby zahanbených poklon vpravo i vlevo.

Byl s králem a s paní z Maintenon spjat citlivým místem — to on totiž, dotázán na neslýchanou legitimaci dětí bez uvedení matčina jména, poskytl vzor v osobě rytíře z Longueville³, jehož případ byl předložen napřed a po jehož úspěchu prošly i královy děti. Od té doby měl slib úřadu kancléře Francie a veškerou důvěru krále, jeho dětí i jejich všemocné vychovatelky, již si dovedl uchovat a opatřit si díky ní nepřetržitý důvěrný přístup.

Byl příbuzným a přítelem maršála z Villeroy, jenž se přiklonil k panu z Luxembourgu, a důvěrným přítelem maršála z Noailles⁴. Žárlivost obou bratrů z Duras⁵, kapitánů gard, spojila oba další kapitány gard dohromady, takže Noailles z tohoto důvodu a Villeroy kvůli svému zájmu být spjat s panem z Luxembourgu disponovali v jeho prospěch prvním prezidentem. Pan z Chevreuse měl vždy v hlavě starobylou hodnost Chevreuse, a snad právě proto se pan z La Rochefoucauld při jejich společném povýšení do řádu roku 1688 zatvrdil, že mu jako vévodovi z Luynes ustoupí až po jeho přijetí do parlamentu v této hodnosti, aby měl veřejný doklad, že ustoupil jen stáří Luynes, a nechtěl se spokojit s pouhým postoupením hodnosti vévodou z Luynes, protože tento soukromý rodinný akt by se v budoucnu snadno nemusel dát znovu předložit. Tato myšlenka, kterou tehdy pan z Chevreuse choval a kterou si vždy skrytě uchovával, spolu se sňatkem jeho nejstarší dcery s nejstarším synem pana z Luxembourgu, ho odvedla od jeho zájmu vévody z Luynes, společného s naším, a spojila ho se zájmem pana z Luxembourgu, a s ním i pana z Beauvilliers, kteří oba byli jedno srdce a jeden duch. Kdo by řekl o osobnostech tak čisté a vždy tak vytrvalé ctnosti, že lidská slabost, jež se vetře všude, vložila mezi ně a pana z La Rochefoucauld drobnou roztržku, jež nepřispěla k tomu, aby v jeho věci nacházeli zalíbení? Ten poslední, na samém vrcholu přízně, ale zbavený důvěry a od přírody žárlivý na vše, nemohl snést, že obojí, přízeň i důvěra, jsou ze strany krále soustředěny v obou švagrech. Jejich život, jejich povaha, jejich zaměstnání, jejich pouta a jeho vlastní — to vše bylo buď zcela protikladné, nebo přinejmenším velmi odlišné.

Mezi těmito dvěma druhy přízně neváhal první prezident najít tu švagrů výhodnější. Přidal k ní ještě přízeň Noaillesovu a Villeroyovu, jež byly rovněž značné, a veškerý lesk, jímž zářil pan z Luxembourgu. Ze všech, které pan z Luxembourgu napadal, nebyl v přízni žádný kromě jediného vévody z La Rochefoucauld; u těch, kdo si stáli u krále nejlépe, šlo u několika jen o jisté vyznamenání a u většiny o pouhou váženost; volba prvního prezidenta tedy nebyla těžká.

Talon, jenž se stal prezidentem parlamentu (à mortier), polichocen tím, že se pan z Luxembourgu hlásí k příbuzným jeho matky, zapomněl, že byl generálním advokátem; nebál se výtky, že si sám odporuje, a poté co kdysi v téže záležitosti tak silně mluvil proti panu z Luxembourgu jako generální advokát, viděli ho nyní, jak se stává jeho advokátem a pracuje na jeho spisech. Prohledával knihovny, shromažďoval materiály, řídil vše, co se dělalo, psal pro pana z Luxembourgu s otevřenou tváří, a nic se v té věci nedělo bez něj. Proslulý Racine⁶, tak známý svými divadelními hrami a pověřením, jímž byl tehdy zaměstnán, totiž sepsáním dějin krále, propůjčil své krásné pero, aby vybrousil spisy pana z Luxembourgu a napravil suchost látky příjemným a ozdobným stylem, aby se daly číst s potěšením a se zaujetím ženám i dvořanům. Býval spjat s panem ze Seignelay, byl důvěrným přítelem Cavoye⁷ a oba bývali přáteli pana z Luxembourgu, a Cavoye jím byl stále. Jedním slovem, dámy, mladí lidé, celá elegantní společnost dvora i města byla na jeho straně, a nikdo z nás nedokázal této velké společenské přízni čelit, ba ani se o ni byť jen dělit. A přidáme-li k tomu dlouhodobou péči věnovanou získání předních členů parlamentu a celé velké komory prostřednictvím příbuzných, přátel, milenek, zpovědníků, sluhů, slibů a služeb, ukáže se, že s prvním prezidentem, jako byl Harlay, v čele této strany, jsme měli co do činění s protivníky nesrovnatelně silnějšími než my. Další nemalou nevýhodou byl i zápas společenství lidí se stejným zájmem proti jedinému muži, jenž vedl svou věc nezávisle a nepotřeboval se s nikým dohadovat. Naše součinnost se přesto udržela mnohem lépe, než se dalo očekávat při tak velké rozmanitosti povah a nálad mezi lidmi rovné důstojnosti a stejného zájmu. Pan z Bouillonu, s přeludem starobylé hodnosti podle stáří rodů Albret a Château-Thierry, napodobil vévodu z Chevreuse, a to hned od samého počátku sporu; spokojil se však s tím, že se do věci vůbec nezapojil. Taková byla naše situace, když pan z Luxembourgu záležitost otevřel. Prvním krokem bylo dosáhnout návrhu generálního prokurátora. Labriffe, tak skvělý dvorní referendář, se cítil zavalen tíhou tohoto velkého úřadu a netrvalo dlouho a ztratil pověst, díky níž ho na něj dosadili. Byl zvyklý být orlem královské rady; Harlay na to žárlil a snažil se mu klást překážky; ten druhý, plný sebedůvěry z toho, co ho tak rychle vyneslo, se s ním chtěl měřit jako rovný s rovným, a brzy toho litoval. Padal do tisíce pastí, jež mu ten druhý denně nastražoval a z nichž ho pak zvedal s nadřazeným výrazem, který toho druhého zcela zbavil sebejistoty. Pocítil svou slabost vůči prvnímu prezidentovi ve všech ohledech; unavil se ústrky, jimiž ho ten druhý nešetřil, a postupně se stal poddajným a plazivým. To byla jeho situace, když šlo o jeho návrhy. Ač zdrcený, nebyl bez důvtipu; ale strach a nedůvěra získaly navrch. Vycítil, kam se přiklání první prezident, a neodvážil se ho urazit, takže pan z Luxembourgu dostal své návrhy tak a kdy chtěl. Naše spisy ještě nebyly hotové, nic tedy nebylo připraveno, a Labriffe slíbil vévodům z La Trémoille a z La Rochefoucauld, že na ně počká, jak bylo pravidlem a právem, když pan z Luxembourgu, jenž je pokládal za první rozhodující tah, se chlubil, že jsou pro něj příznivé, a skutečně je ukázal. Byl to další nešikovný krok, protože měly být odevzdány do soudní kanceláře zapečetěné a nikdo neměl znát nic z jejich obsahu. Pan z Chaulnes se chtěl alespoň pomstít. Jakmile byl vytištěn náš první spis, odnesl ho Labriffemu a řekl mu, že je to už bez významu, protože všichni vědí, že své návrhy podal, a to ve prospěch pana z Luxembourgu; ale že náš spor nemůže být než zajímavý sám o sobě a proslulý v parlamentu, a proto mu chtěl přinést naše první memorandum, ještě celé vlhké z tisku, při jehož čtení se podle něj ve svých volných chvílích jistě rád odreaguje a dozví se v něm fakta a mnoho velmi důležitých věcí pro pochopení a rozhodnutí sporu, velmi jasně vyložených a takových, jaké ještě nikde nevyšly. Vážnost a pověst pana z Chaulnes přidaly této ironii na váze, což generálního prokurátora nesmírně uvedlo do rozpaků; chtěl se pustit do omluv, ale pan z Chaulnes, jenž se usmíval, když ho viděl koktat, ho ujistil, že je nemá dělat jemu, ale pánům z La Trémoille a z La Rochefoucauld, kteří, jak zaslechl, nejsou tak docela jeho služebníky jako on sám.

Vylíčil jsem generálního prokurátora a jeho takto žákovsky vydané návrhy hned po tom, co jsem pokládal za nutné dát na vědomí o prvním prezidentovi, o panu Talonovi a o všem, co se sjednocovalo ve prospěch pana z Luxembourgu, abych jednou provždy ukázal, s kým jsme měli co do činění, a zároveň nerovnost obou stran. Než půjdu dál, je třeba říci, jak jsem do toho vstoupil a jak jsem se z toho vymanil.

Lze usoudit, že v mém věku, jako syn otce ze dvora zesnulého krále a matky, jež neznala nic než rodinné povinnosti, a bez jakýchkoli blízkých příbuzných, jsem nebyl v žádném styku s nikým z těch, které pan z Luxembourgu napadal. Oni, kteří se chtěli sjednotit v co největším počtu, počítajíce jen málo s některými vévody a opuštěni pány z Chevreuse a z Bouillonu, nechtěli zanedbat nikoho, protože každý má své přátele a svou peněženku pro náklady, jež se hradily společně. Pan z La Trémoille mě tedy oslovil u krále a řekl mi, že on i několik dalších, jež mi jmenoval, jsou napadáni panem z Luxembourgu ve věci přednosti, obnovením starého sporu, v němž byl můj otec stranou spolu s nimi, že doufají, že je v této záležitosti neopustím, ačkoli pan z Luxembourgu je mým generálem; že ho pověřili, aby se mnou o tom promluvil, a dodal za sebe patřičné zdvořilosti. Bylo to na samém počátku tohoto obnovení a jen krátce po mém návratu z armády. Záležitost jsem tedy vůbec neznal, ale mé rozhodnutí bylo brzy hotové. Poděkoval jsem panu z La Trémoille, jak za sebe, tak za tyto pány, že na mě pomysleli, a řekl jsem mu, že se nikdy nebudu bát zabloudit v tak dobré společnosti, když půjdu příkladem svého otce, a že ho prosím, aby byl přesvědčen a ujistil je, že mě od nich nic neodloučí. Pan z La Trémoille se mi zdál velmi spokojen a během dne mě vyhledal pan z La Rochefoucauld a několik dalších a řekli mi na to tisíc laskavých slov.

Takto zapsán jsem pokládal za nutné projevit veškerou ohleduplnost muži, jakým byl tehdy pan z Luxembourgu, pod nímž jsem absolvoval tažení, jenž se mnou dobře jednal, ačkoli mě neznal jinak než podle toho, kým jsem byl, a pod nímž jsem mohl často ještě sloužit. Šel jsem tedy nazítří k němu, kde nebyl, a vyhledal jsem ho u vévody z Montmorency; markýz z Harcourtu a Albergotti byli s nimi. Tam jsem panu z Luxembourgu vyjádřil svou poklonu a požádal ho o svolení neodloučit se od těch vévodů, nad nimiž požaduje přednost; že ve všem ostatním mu ponechávám naprostou volnost; že ani v této věci jsem nechtěl podniknout žádný krok, aniž bych věděl, zda ho bude schvalovat, a dodal jsem vše, co věk a postavení vyžadovaly od mladého muže. To bylo přijato s veškerou možnou zdvořilostí a galantností; společnost tomu zatleskala a pan z Luxembourgu mě ujistil, že nemohu udělat méně, než jít příkladem svého otce, a že mi proto nebude projevovat o nic méně atd. při všech příležitostech. Poté, co jsem splnil tuto povinnost, jsem už nepomýšlel na nic jiného, než dobře podporovat společnou věc společně s ostatními, aniž bych dělal cokoli, co by mohlo rozumně nemile zapůsobit na pana z Luxembourgu. Nyní tedy shrnutí sporu, neboť pouštět se do podrobností zákonů, precedentů a obhajob z obou stran, to by bylo látkou na celé svazky, a existuje jich několik sepsaných z obou stran, jež zvídavého čtenáře dostatečně a důkladně poučí. Pan z Luxembourgu tvrdil, že účinek povýšení po přeslici sahá do nekonečna; že paní z Tingry, ačkoli ve světě zůstávala pod svými sliby a její bratr postoupil svou hodnost a majetek své sestře z druhého manželství svatební smlouvou, on jáhen a tudíž neschopný se oženit, tato dcera z druhého manželství, kterou si vzal, přecházela do práv dětí z prvního manželství, jež se ukázala vyčerpaná, a tím ho plným právem činila vévodou a pairem od data prvního založení; že doložka „v případě potřeby“, vložená do nových listin, jež obdržel hned po svém sňatku, rušila veškerou sílu, kterou by toto nové povýšení proti němu mohlo mít, a že to, co ho definitivně ničilo, bylo to, co se králi zlíbilo prohlásit svými patentními listinami z roku 1676 — že nikdy nezamýšlel Piney roku 1661 nově povýšit na vévodství-pairii, nýbrž je obnovit ve prospěch pana z Luxembourgu, z čehož vyvozoval, že je tím zjevné, že jeho starobylost sahá až k prvnímu založení z roku 1581.

Odpůrci naopak tvrdili, že žádné povýšení po přeslici není nekonečné; že jeho účinek se omezuje na první dceru, jež je přijímá, a že pokud někdy přešla na druhou dceru, bylo to vše, nikdy dál, a to ještě jen z milosti a na základě nových listin v pokračování pairské hodnosti, s pořadím ode dne těchto nových listin; že tedy staré povýšení Piney vyhaslo v krvi prvního manžela dědičky-vévodkyně. Což bylo tak pravda, že ona ztratila svou hodnost a své pocty vévodkyně, když se znovu provdala, natož aby je předala svému druhému manželovi — tak pevně a nezměnitelně zůstávala hodnost upevněna v jejím synovi z prvního manželství; že co se týče postoupení, jež z ní on učinil, spolu se svým majetkem, ve prospěch své sestry z druhého manželství svatební smlouvou, mělo toto postoupení dvě vady, jež je činily absurdním a neplatným, a třetí, jež je činila nemožným: první, jeho stav zbavení svéprávnosti před i poté, jenž byl zrušen jen na nezbytnou chvíli tohoto postoupení, což bylo pouhé zesměšnění spravedlnosti, jež nemohlo mít účinek ani být bráno vážně; druhá, že velké sumy dané tomuto zbavenému svéprávnosti budoucím manželem jeho sestry z druhého manželství, uvedené v jeho svatební smlouvě jako důvod tohoto postoupení, je tím samým rušily, neboť vévodou a pairem se lze stát jen dvěma cestami — povýšením v jeho prospěch nebo dědictvím —, a kdo ji koupí, je z toho výslovně vyloučen; třetí, že vůle zbaveného svéprávnosti, i kdyby jí nikdy nebyl a nic za své postoupení nedostal, byla naprosto nedostatečná k tomu, aby postoupením učinila vévodu a paira, neboť postoupení mohlo tento účinek vyvolat jen spojením dvou věcí: subjektu, jenž je přirozeným dědicem hodnosti, jemuž postoupení jen urychluje nástupnictví, a královského svolení k jeho učinění — obojí zde zcela chybělo. Že doložka „v případě potřeby“, vklouznutá do nových listin o povýšení z roku 1661, udělených panu z Luxembourgu, mu nedávala žádné právo; což bylo zjevné, neboť tyto nové listiny obdržel a v jejich důsledku zaujal poslední místo, bez čehož by vůbec nebyl vévodou a pairem, a že navíc tato doložka, jelikož nebyla nikdy sdělena, nemohla být napadena, ani mít mezi stranami žádný účinek. Konečně co se týče listin z roku 1676, jimiž král prohlašoval, že roku 1661 neučinil žádné nové povýšení, nýbrž obnovil povýšení Piney ve prospěch pana z Luxembourgu, byly dvě odpovědi: první, že se o nich slyšelo poprvé (a skutečně, když pan z La Rochefoucauld projevil králi svůj údiv, odpověděl mu, že si nevzpomíná, že by kdy tyto listiny vydal, na což mu pan z La Rochefoucauld rozzlobeně odpověděl, že to jsou kejklířské kousky pana z Louvois, jenž byl tehdy velkým přítelem pana z Luxembourgu); že tyto listiny, jež nebyly zapsány, byly prošlé, a tudíž neúčinné; že kromě toho, jelikož až dosud nebyly nikdy známy, nemohly platit za vydané po slyšení stran ani rozhodovat, aniž by byly strany vyslechnuty, spor mezi nimi probíhající — a to spor takové povahy a mezi takovými stranami — potají, pod pokličkou, a zůstat tak dvacet let inkognito v kapse pana z Luxembourgu. A za druhé konečně, že přísně vzato výraz „obnovit“ v žádném případě nepřinášel s sebou hodnost starého povýšení, neboť staré vévodství-pairie, kdysi povýšené pro jeden rod a od té doby povýšené pro jiný, nebylo vůči tomuto panství ničím jiným než skutečným obnovením. Takové byly hlavní důvody z obou stran, na nichž je zřejmé, že advokáti našli, na čem uplatnit svou výmluvnost na jedné straně a své kličky na druhé; ale to, co bylo právě vyloženo, postačí k vysvětlení celé látky v hrubých rysech, o niž se celý tento spor točil.

Řekněme slovo o odpůrcích, od nichž je třeba odečíst pány z Chevreuse a z Bouillonu, z důvodů, jež již byly uvedeny. Pan z Elbeufu jen dělal počet a nikdy se do ničeho nemíchal, kromě toho, že zůstával spojen s ostatními. Pan z Ventadouru se občas objevil na shromážděních, dělal víceméně to, co se od něj žádalo, ale kromě placení nevedl takový život, aby ho bylo možné k něčemu použít. Pan z Vendôme se dostavoval a jednal dobře, ale po svém a neschopen se v čemkoli omezovat. Pan z Lesdiguières byl dítě a jeho matka jakási víla, nad níž měl veškerý vliv její bratranec z Villeroy; bylo tedy pro ni už hodně, že nechala jméno svého syna, jehož byla poručnicí, mezi odpůrci. Pan z Brissacu, nevýznamný, zruinovaný a podivného života, už nevycházel ze svého zámku Brissac a jen nechal své jméno mezi ostatními. Pan ze Sully málo horlivě, ale pevně. Pánové z Chaulnes, z Richelieu, z La Rochefoucauld a z La Trémoille byli ti, na nichž vše viselo, k nimž se hodně přidal dobrák pan z La Force, dokud mohl, a pan z Rohanu také; ale pan z Richelieu a on byli lidé náladoví, kteří ostatním nadělali nemálo starostí. Pan Monacký v tom byl horlivý, kromě svých zábav a své peněženky, i tak ale platil dobře, byť s reptáním; ale vytáhnout podíl z vévody z Rohanu, to byla pokaždé celá fraška.

Intendanti pánů z La Trémoille a z La Rochefoucauld, jménem Magneux a Aubry, muži cti, schopní, pracovití a nesmírně touto záležitostí dotčení, byli jejími hlavními řídícími silami, a Riparfonds, proslulý konzultující advokát, byl vedoucím našich advokátů a naší rady, u něhož se konala všechna naše shromáždění, vždy jedno odpoledne v týdnu a někdy i častěji, kam pan z La Rochefoucauld nikdy nechyběl, ačkoli téměř nikdy nespal v Paříži, a jenž svým příkladem činil ostatní velmi horlivými a přesnými v dodržování hodiny; nejhorlivější a nejstáleji přítomní byli pánové z La Trémoille, z Chaulnes, z La Rochefoucauld a z La Force, pan Monacký, nakolik to bylo v jeho silách, a víc než kdokoli jiný pánové z Richelieu a z Rohanu, ale jak už bylo řečeno, plní rozmarů a náhlých vrtochů.

Stal jsem se na shromážděních pravidelným, poučoval jsem se jak o samotné záležitosti, tak o tom, co se v souvislosti s ní dělo; co jsem se odvážil na shromážděních říkat, se nesetkalo s nelibostí. Riparfonds a oba řídící intendanti si mě oblíbili; zalíbil jsem se vévodům. Pan z La Rochefoucauld, ač byl tak nepřístupný a kvůli svému i mému jménu vůči mně málo nakloněný, si na mě zcela zvykl; důvěrnost pana z Chaulnes s mým otcem se obnovila i se mnou, stejně jako přátelství, jež choval k dobrákovi z La Force; navázal jsem důvěrné přátelství s panem z La Trémoille, a skoro bych se neodvážil říci, že jsem získal jistou autoritu nad panem z Richelieu, jenž byl také velkým přítelem mého otce, i nad vévodou z Rohanu, která byla víc než jednou prospěšná jak věci, kterou jsme hájili, tak jim samotným. Každý tam hovořil podle svého pořadí; nikdo nikoho nepřerušoval, neztrácel se tam čas komplimenty ani novinkami, a nikdo se nenetrpělivěl nad délkou zasedání, jež bývala často značně prodloužená, ani pan z La Rochefoucauld, jenž se vždy vracel na královo uléhání do Versailles, a každý si zakládal na přesnosti a horlivosti.

Jakmile spor doopravdy začal, obcházeli jsme soudce společně, po dvou v jednom kočáře, a netrvalo dlouho a zpozorovali jsme zlou vůli prvního prezidenta, jenž se ve věci, která svou povahou a právem mohla být souzena jen shromážděním všech komor, s pairy, ač nebyli stranou, předvolanými, spěchal jmenovat malé komisaře, aby ji přezkoumali u něj doma a snáze si ji tak podřídil — což bylo proti všem pravidlům v záležitosti takové povahy. Catinat, bratr maršálův⁸, Bochard de Saron, Maunourry a Portail jako zpravodaj byli oněmi čtyřmi malými komisaři. Harlay brzy provedl něco horšího: Bochard se prohlásil za podjatého jako příbuzný vévodkyně z Brissac-Verthamont, a nahrazen byl Joly de Fleury. Onen Joly však byl švagrem prezidenta Talona, jenž se prohlásil za podjatého jako příbuzný pana z Luxembourgu a jenž se, jak už bylo řečeno, otevřeně postavil do čela jeho rady; a kromě toho, že si tito dva muži byli tak blízcí příbuzní, byli navíc i důvěrnými přáteli. Když takto první prezident vše dobře zařídil, chtěl rozsudek uspěchat a přešel přes veškeré formality, aby tento záměr rychle provedl.

Zatímco jsme ho nechávali dělat to, čemu jsme nemohli zabránit, byli jsme upozorněni na nový spis pana z Luxembourgu, z něhož bylo velmi tajně vytištěno jen málo výtisků; že ihned poté nechal zničit tiskové desky a že se pod pláštěm rozdával malým komisařům a několika málo radním, na něž nejvíc spoléhal. Tento spis, proti všem pravidlům, nám nebyl nikdy doručen, a pro tento nedostatek nemohl sloužit jako podklad ve sporu; ale zájem ho před námi utajit byl zásadní, ze strachu z odpovědi, a rada pana z Luxembourgu počítala s tím, že přesvědčí své soudce těmito novými důvody, ač nebyly předloženy. Maunourry, jeden z malých komisařů, pocítil hrůzu z takového podvodu, jenž nesměřoval k ničemu menšímu, než abychom prohráli náš spor. Půjčil tento tak tajný spis Magneuxovi, intendantovi vévody z La Trémoille, jenž ho nechal přes noc opsat a nazítří, což bylo úterý, mimořádně svolal shromáždění u Riparfonda. Tam byl tento spis přečten. Našlo se v něm množství nepravdivých faktů, několik ořezaných a oslnivé předivo sofismat. Talonova učenost a Racinova elegance a půvab v něm byly plně rozvinuty. Usoudili jsme, že je nezbytné na něj odpovědět; a jelikož jsme měli být souzeni následující pátek, bylo rozhodnuto sejít se nazítří, ve středu ráno, u Riparfonda a odtud jít všichni společně požádat prvního prezidenta o odklad do pondělí, vylíčit mu, jak je pro nás důležité odpovědět na objev, který jsme učinili, a že od středy, kdy jsme se nacházeli, do následujícího pondělí to nebylo příliš mnoho na to, abychom odpověděli, dali vytisknout a rozšířili naše memorandum; a aby se tato spravedlnost usnadnila, bylo rozhodnuto dát slovo, že neuděláme nic, co by mohlo zdržet rozsudek za pondělí.

Nazítří ráno jsme se tedy sešli u Riparfonda, v ulici de la Harpe: pánové z Guéméné neboli z Montbazonu, z La Trémoille, z Chaulnes, z Richelieu, z La Rochefoucauld, z La Force, Monacký, z Rohanu a já, odkud jsme všichni a se všemi našimi kočáry odjeli k prvnímu prezidentovi v hodinu audience, kterou vždy poskytoval u sebe doma po návratu z paláce. Vjeli jsme na jeho dvůr, vrátný řekl, že tam je, a otevřel bránu. Ten hluk kočárů patrně přiměl někoho podívat se z oken, co se děje, a zatímco jsme čekali jeden na druhého, až všichni vjedeme, abychom vystoupili z kočárů a společně vystoupali po schodech, přišel komorník prvního prezidenta, stejně strojený jako jeho pán, a řekl nám, že doma není, a nikdy jsme se od něj nedozvěděli, kde je ani v kterou denní hodinu bude k zastižení. Nezbylo nám nic jiného, než se vrátit k našemu advokátovi a poradit se tam, co dál dělat. Každý tam vylil svou žluč na rozhodnutí nás překotně odbýt a na onen druh urážky z jedné strany a odepření spravedlnosti z druhé, když nás první prezident, jenž byl nepochybně doma, právě takto odmítl přijmout.

V této situaci jsme se rozhodli otevřeně se rozejít s mužem, jenž nedodržoval žádnou míru, a nestydět se za nic, abychom co nejdéle protahovali spor, v němž byla hra zjevně domluvená a jistá tím, že nás nechá prohrát, a domluvená, jak jsme viděli, zcela otevřeně. Aby se to provedlo, bylo navrženo podat žádost u královské rady, prostřednictvím pana z Richelieu, jenž měl všechny své záležitosti svěřeny velké radě, aby tam byla tato věc postoupena; což by vytvořilo spor o určení příslušnosti soudu, díky němuž bychom získali čas si oddechnout a najít další kličky. Říkám kličky, neboť tento spor svou povahou a právem nemohl vyjít z parlamentu, ani být platně souzen jinde. Tento prostředek se setkal s potleskem; ale jakmile jsme se dali do zkoumání jeho mechaniky, ukázalo se, že čas je příliš krátký, do pozítří, kdy jsme měli být souzeni, aby mohla být jakákoli žádost pana z Richelieu, směřující k tomuto prostředku, vůbec podána.

Nesnáz se stala velkou, a naše záležitost se pokládala za ztracenou, když jeden z jednatelů pozvedl hlas a zeptal se, zda nikdo z nás nemá listiny o státní službě⁹ — každý se rozhlédl a nikdo z nich žádnou neměl. Ten, kdo se na to ptal, řekl, že je to přesto jediný prostředek, jak záležitost zachránit; vysvětlil jeho mechaniku a ukázal nám, že i kdyby byly na nejbližší radě depeší zrušeny, jak se dalo dobře očekávat, žádost pana z Richelieu by se přesto stihla podat a spor by u rady zůstal svázán ve sporu o určení příslušnosti. Při tomto vysvětlení jsem se usmál a řekl jsem, že pokud jde jen o toto, je záležitost zachráněna, že mám listiny o státní službě a že je poskytnu, pod podmínkou, že budu moci počítat s tím, že budou zrušeny jen ve vztahu k panu z Luxembourgu. Nato provolávání slávy od vévodů, advokátů, jednatelů, komplimenty, objetí, chvály, díky, jako od mrtvých, kteří jsou vzkříšeni, a pánové z La Trémoille a z La Rochefoucauld se přede všemi zaručili, že mé listiny o státní službě budou zrušeny jen ve vztahu k panu z Luxembourgu. Při smrti mého otce nezpůsobil žádný naléhavý dluh sebemenší potíž. Pussort¹⁰, proslulý státní rada, d’Orieu a několik dalších velmi bohatých hodnostářů, naši věřitelé, však chtěli mé záležitosti podpálit, což mě přimělo si tyto listiny o státní službě opatřit, abych získal čas je uspořádat. Byl jsem proti jejich postupu velmi rozhořčen, ale byl jsem tak rád, že se právě díky tomu ukazuji jako ten, kdo zachraňuje naši přednost, že se domnívám, že jsem jim to odpustil. Věc spěchala; řekl jsem, že tyto listiny má má matka a že si pro ně jdu. Vzbudil jsem matku, jíž jsem věc řekl dost prudce. Ona, ještě celá ospalá, mě přesto chtěla napomínat ohledně mého postavení a postavení pana z Luxembourgu. Přerušil jsem ji a řekl jí, že jde o věc cti, nezbytnou, slíbenou, okamžitě očekávanou, a bez čekání na odpověď jsem vzal klíč od kabinetu, pak listiny, a už jsem zase běžel. Tito pánové ze shromáždění měli takový strach, že by má matka nechtěla souhlasit, že jakmile jsem odešel, poslali za mnou pány z La Trémoille a z Richelieu, aby mi pomohli matku zaříkat. Už jsem měl listiny v ruce, když nám je ohlásili. Šel jsem za nimi s omluvami matky, jež ještě nemohla nikoho přijmout. Nešťastná náhoda, jež nás na chvíli zdržela, dala mé matce odvahu si to rozmyslet. Jak jsme byli na schodech, vzkázala mi, že po zralé úvaze nemůže souhlasit, abych dal své listiny o státní službě proti muži, jakým byl tehdy pan z Luxembourgu. Poslal jsem posla pryč a spěchal jsem nastoupit do kočáru s oběma vévody, kteří se necítili o nic méně ulehčeni než já, když viděli listiny v mé ruce.

Tuto nešťastnou náhodu, mám ji vylíčit kvůli její zvláštnosti? Pan z Richelieu si toho rána vzal klystýr, a aniž by ho vypustil, přišel z Place Royale k Riparfondovi, odtud s námi k prvnímu prezidentovi a s námi se vrátil k Riparfondovi, zůstal s námi u všech jednání, nakonec přišel ke mně domů. Je pravda, že když tam dorazil, požádal o můj záchod a spěšně tam vyběhl; zanechal tam takový výkon, že ho mísa nedokázala pojmout, a právě tento čas dal mé matce příležitost k zamyšlení a k tomu, aby za mnou poslala s žádostí o vrácení listin. Vystavovat se všem těmto pochůzkám a udržet si klystýr tak dlouhou dobu — to je třeba vidět tuto sebedůvěru a tento úspěch, aby tomu člověk uvěřil.

Cestou zpátky k Riparfondovi jsme potkali vévodu z Rohanu, jehož tito pánové, čím dál znepokojenější, poslali nám na pomoc. Ukázal jsem mu svůj papír v ruce a on se s námi vrátil. Nedokážu vylíčit, s jakým uspokojením jsem se vrátil na shromáždění, ani s kolika chválami a laskáním jsem tam byl přijat. Rozhořčení bylo veliké a zmocnilo se nemenší měrou celé naší rady než nás samých. Všichni, vévodové i rada, se tedy předháněli, kdo mě přijme s většími ovacemi a radostí, a v mém věku mi to nesmírně lichotilo. Bylo rozhodnuto, že nazítří, ve čtvrtek, v předvečer dne, kdy jsme měli být souzeni, můj intendant a můj prokurátor půjdou v deset hodin večer doručit mé listiny o státní službě prokurátorovi pana z Luxembourgu a švýcarovi u jeho paláce, a že týž den odjedu do vesnice Longnes, osm mil od Paříže, kde byla má rota, abych alespoň zabarvil tyto listiny nějakou záminkou. Večer jsem si vzpomněl, že jsem zapomněl na velký ples, jejž Monsieur pořádal pro Monseigneura v Palais-Royal, nazítří večer, ve čtvrtek, jenž se měl otevřít branlem, kde jsem měl vést dceru vévodkyně z La Ferté, jež by mi to nikdy neodpustila, kdybych chyběl, a jež byla nevázaná hubatá osoba bez jakékoli zdrženlivosti. Šel jsem vylíčit tento problém vévodovi z La Trémoille, jenž se ujal toho, aby ostatním vysvětlil, že je v pořádku, když si tento hněv na sebe nepřivolám, takže jsem byl na plese, zatímco byly doručovány mé listiny o státní službě.

V pátek ráno jsem byl na shromáždění, kde mě všichni schválili, kromě pana z La Rochefoucauld, jenž reptal a jehož jsem usmířil svým odjezdem a jenž se ujal toho, že to králi sdělí i s jeho důvodem.

Při odjezdu jsem pokládal za nutné udělat vše, abych se udržel v mezích, které jsem si vytyčil vůči panu z Luxembourgu. Napsal jsem tedy v tomto duchu Cavoyovi dopis určený i pro cizí oči, v němž jsem uvedl vše, co odpovídalo rozdílu ve věku a postavení, o tom, jak mě mrzí nutnost, do níž jsem se dostal kvůli tomuto doručení listin o státní službě. Cavoye byl jediným z nejbližších přátel pana z Luxembourgu, jenž byl v důvěrné známosti s mým otcem. Bez ducha, ale s pěknou postavou, s velkou znalostí světa, a uveden ke dvoru matkou, mistrnou intrikánkou, jež si tam ve svém prostředním postavení udělala mnoho přátel, si i on získal významné přátele, byl velmi dobře zapsán u krále a na takové úrovni vážnosti, že se počítal daleko nad své postavení prostého šlechtice a velkého maršála ubytovacích služeb královského domu. Snadno lze pochopit, s jakou nelibostí viděl pan z Luxembourgu všechny své plány zmařené těmito listinami o státní službě. Běžel si ke králi stěžovat a nešetřil nikoho z nás ve stížnostech, jež vznesl na veřejnosti. Listiny o státní službě byly zrušeny na první radě depeší, jak jsme dobře očekávali; ale jak mi tito pánové slíbili, byly zrušeny jen ve vztahu k této jediné záležitosti. Pan z Luxembourgu z toho triumfoval a počítal s tím, že s tímto dalším nátěrem jeho spor skončí rovnou v jeho prospěch. Věnoval celý den po tomto úspěchu tomu, aby ho vrátil na stůl do stejného bodu, kde byl přerušen; rozhýbal všechny své přátele a navštívil všechny své soudce. A skutečně, tak dobře podporován mezi nimi, jak byl, bylo vše připraveno, aby byl spor nazítří rozsouzen, když se vrátil domů velmi pozdě a velmi unaven tolika pochůzkami a nalezl tam v rukou svého švýcara doručení pana z Richelieu, o němž se mu jeho intendant sotva odvážil říct, že bylo doručeno i jeho prokurátorovi.

Po tomto úderu mi odpůrci poslali do Longnes svolení k návratu; můj exil tam trval jen šest dní. Zastihl jsem všechno v plamenech: pan z Luxembourgu ztratil veškerou míru a vévodové, jež napadal, s ním už žádnou nezachovávali. Dvůr i město se rozdělily na strany, a od přítele k příteli nikdo nezůstal neutrální ani se nepostavil jen umírněně na jednu stranu. Musel jsem snést spoustu otázek na mé listiny o státní službě. Měl jsem na své straně rozum, spravedlnost, nutnost a pevnou a dobře organizovanou stranu i vévody lépe zapsané u krále, než jím byl pan z Luxembourgu. Navíc jsem se postaral, aby na mé straně byl i korektní postup. Rozhlašoval jsem ho, a jelikož jsem věděl, že si pan z Luxembourgu a jeho lidé dovolovali nejvíc právě na mě, jako na nejslabší stranu, od níž vzešel úder, jenž je uvedl do rozpaků, nechoval jsem se k žádnému z nich zdrženlivě.

Cavoye mi hned po příjezdu řekl, že ukázal můj lístek panu z Luxembourgu, jenž je ochoten odpustit mé mladosti neslýchanou kličku mezi lidmi, jako jsme my, a jež byla skutečně velmi podivným postupem. Tak povýšená odpověď na mé tak pozorné zdvořilosti mě popudila. Odpověděl jsem Cavoyovi, že jsem velmi udiven tak málo zaslouženou odpovědí a že jsem se ještě nedozvěděl, že by mezi lidmi, jako jsme my, nebylo dovoleno použít spravedlivou obranu proti útoku, jehož prostředky byly tak málo spravedlivé; že spokojen sám se sebou, že jsem dal vše, co jsem panu z Luxembourgu svým věkem dlužil, nebudu už pomýšlet na nic jiného, než dát i své přednosti a svému spojenectví s kolegy vše, co jim dlužím, aniž bych se dál zdržoval ohledy tak špatně přijatými. Dodal jsem, že to může říct panu z Luxembourgu, a opustil jsem Cavoye, aniž bych mu nechal čas na odpověď.

Král tehdy večeřel, a já jsem se postaral přiblížit k jeho židli a vyprávět tento krátký rozhovor a to, co k němu dalo podnět, Livrymu, protože stál hned vedle krále; učinil jsem to jen proto, abych byl slyšen od začátku do konce, jak se mi skutečně stalo; a odtud jsem to rozšířil do světa. Odpůrečtí vévodové, a zejména pánové z La Trémoille, z Chaulnes a z La Rochefoucauld, mi poděkovali, že jsem se takto vyjádřil, a dlužím jim všem, a těmto třem obzvlášť, tu spravedlnost, že mě podporovali ve všem a všude a učinili mou věc svou vlastní s takovou vznešeností a zápalem, jenž umlčel mnoho lidí, a jenž mi díky panu z La Rochefoucauld obzvlášť dobře posloužil u krále. Po několika dnech jsem si všiml, že mi pan z Luxembourgu, když jsem ho potkal, ani nevracel pozdrav. Upozornil jsem na to a přestal jsem ho také zdravit, čímž v jeho věku a na jeho postech ztratil víc než já a poskytl tak sálům a galeriím ve Versailles dosti směšnou podívanou.