Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom první (1691–1697)

Kapitola desátá

Záležitost o určení příslušnosti soudu se u rady horlivě protlačovala. Každý z nás, kromě pana z Lesdiguières a mě kvůli naší nezletilosti, k ní podal samostatnou žádost, abychom ji protahovali — což jsme už ani neskrývali. Množství spisů z obou stran a mnoho obcházení soudců, stejně jako jsme to dělali u parlamentu. Pan z Vendôme a já jsme byli pověřeni jít společně promluvit s kancléřem Boucheratem¹, a šli jsme tedy na kancléřství ve Versailles od Livryho, kde mi pan z Vendôme dal schůzku. Argouges, Bignon, Ribeyre a Harlay, zeť kancléřův, všichni státní radové, byli našimi komisaři, a Creil de Choisy, dvorní referendář, zpravodajem. Množství státních radů se prohlásilo za podjaté; i Bignon, jako příbuzný vévodkyně z Rohanu. Litovali jsme jeho ctnosti a schopností; nikým nebyl nahrazen. Argouges se panu z La Rochefoucauld svěřil, že je na naší straně, a nedodržel slovo, což mu vévoda krutě vytkl. Ribeyre, zeť prvního prezidenta Noviona, velkého nepřítele pairů, s nímž oni rovněž velmi tvrdě zacházeli, byl podezírán, že přijal za vlastní nenávist svého tchána, ačkoli to byl muž cti a poctivosti. Harlay byl stržen svou rodinou a elegantní společností, k níž nebyl lhostejný. Tentýž důvod dal panu z Luxembourgu podporu většiny dvorních referendářů, hejsků v taláru, málo znalých veřejného práva a těchto velkých otázek, takže jsme byli vráceni k parlamentu; ale náš záměr tím nebyl o nic méně naplněn. Chtěli jsme získat čas, a tímto prostředkem se náš spor ocitl mimo stav, aby mohl být tento rok souzen.

Mezitím se soudní postupy postupně proměnily v osobní spory: u vstupu do rady vždy docházelo k trpce sladkým výměnám mezi některými z nás a panem z Luxembourgu, a jelikož je to téměř nevyhnutelný důsledek v takových sporech o hodnost, zahořklost a pichlavost se do nich vloudily. Nebyl jsem jediný, komu dal pan z Luxembourgu tu svou pocítit víc než ostatním — on, mimochodem řečeno, téměř přestal zdravit pana z La Rochefoucauld a už vůbec nezdravil pány z La Trémoille a z Richelieu.

Byl osobně mnohem rozhořčenější vůči tomu poslednímu za to, že viděl všechny své plány zmařené sporem o určení příslušnosti, zahájeným u rady pod jeho jménem; a tak nešetřil ani jeho osobu, ani jeho chování, ani ministerstvo kardinála z Richelieu v jednom ze svých spisů. Pan z Richelieu, velmi živě uražen, okamžitě sepsal odpověď a hned ji nechal vytisknout a rozšířit, v níž napadl věrnost, jíž se pan z Luxembourgu u svého rodu chlubil, spiknutím posledního vévody z Montmorency, zajatého v bitvě proti zesnulému králi u Castelnaudary, v jeho vlastním guvernérství, a za to popraveného v Toulouse roku 1632; a osobu pana z Luxembourgu — jeho chováním pod panem Princem, jeho vězněním pro aféru s jedy a čarodějnictvím, stoličkou obžalovaných, na níž byl vyslýchán a odpovídal, a zbabělostí, jež mu při této příležitosti zabránila dovolávat se práv své hodnosti a žádat, aby byl souzen v pairské formě. Kromě těchto pevně formulovaných faktů byla všude rozeseta ta nejjízlivější sůl.

Pan z Richelieu se u toho nezastavil: potkal pana z Luxembourgu v sále gard ve Versailles. Šel přímo k němu. Řekl mu, že je velmi udiven jeho postupem vůči němu, ale že není otrlý (byla to jeho vlastní slova); že brzy uvidí odpověď stejně ostrou, jak si jeho spis zasloužil; že ostatně chce, aby věděl, že se ho nebojí ani pěšky, ani na koni, ani jeho, ani jeho družiny, ani u dvora, ani ve městě, ani dokonce u armády, kdyby tam šel, ani na žádném místě na světě. To vše bylo řečeno s takovou prudkostí a poté se k němu otočil zády s takovou příkrostí, že pan z Luxembourgu neměl ani chvíli na to mu odpovědět jediné slovo, a ačkoli byl jako obvykle hojně doprovázen a uprostřed vší okázalosti svého úřadu, zůstal zmatený. Účinek odpovídal hrozbě. Nazítří byl spis doručen a rozšiřován všude.

Tak silné listiny a takový výstup vůči kapitánovi tělesné gardy uprostřed jeho vlastního sálu vyvolaly rozruch, jaký si lze představit. Všichni odpůrečtí vévodové a všichni jejich přátelé, velmi ochotní plně podpořit vévodu z Richelieu, a na druhé straně všichni stoupenci, jež panu z Luxembourgu dávaly jeho úřad a velení armád, se stejným odhodláním pro něj — to byl velmi nový pohyb, jenž mohl mít velké následky. Pan z Luxembourgu skrze svůj hněv pocítil, že si tento rozruch přivodil urážkami ve svém spisu; pochopil, že obcházet soudce v jeho prospěch je jedna věc, ale zaujmout okázalé stanovisko proti sedmnácti pairům Francie věc zcela jiná, a že tu druhou hru lze jen těžko dát dohromady; že princové krve, jeho důvěrní přátelé, se budou dobře střežit se do toho nechat zatáhnout; že král, jenž ho ve skutečnosti neměl rád, bude zblízka sledován většinou jeho protistran, a zvlášť vévodou z La Rochefoucauld; a že paní z Maintenon, odedávna důvěrná přítelkyně vévody z Richelieu a stále s ním v nejtěsnějším poutu, jenž jediný ze dvora ji vídal v kteroukoli hodinu, si z jeho věci udělá svou vlastní. Hrdina z toho zbledl a obrátil se na své přátele, aby ho z této nepříjemné situace vytáhli. Obrátil se na pana Prince a na vévody z Chevreuse a z Beauvilliers, a ještě na několik dalších méně významných, o nichž se domníval, že by mu mohli posloužit. Nechal prostřednictvím oněch tří prvních nabídnout panu z Richelieu ústní omluvu s úplným stažením svého spisu, pod podmínkou stažení jeho odpovědi.

Pan z Richelieu, požádán, aby se dostavil k panu Princi spolu s vévody z Chevreuse a z Beauvilliers, tam byl víc než jednou přemlouván, aniž by se chtěl podvolit, zatímco jeho odpověď kolovala čím dál víc a on ji rozdával plnými hrstmi, a nakonec se podvolil. Tam bylo dohodnuto, jak se věc má odbýt. Pan z Luxembourgu ve stanovený den a hodinu potkal pana z Richelieu u krále v jedné z těch denních chvil, kdy je tam nejvíc lidí. Přistoupil k němu a řekl mu doslova tato slova: „Že je velmi zarmoucen nevhodností spisu proti němu vydaného, že se mu za to omlouvá, že ho prosí, aby byl přesvědčen, že si ho vždy velmi vážil a ctil, a stále ctí, stejně jako památku pana kardinála z Richelieu; že ostatně tento spis vůbec neviděl, že potrestá své lidi, jimž vždy pečlivě zakazoval jakékoli invektivy, že konečně dal velmi přesný příkaz, aby byl zcela stažen.“ Pan z Richelieu, prudký a vznětlivý, ho nechal domluvit a odpověděl mu několika zdvořilostmi procezenými mezi zuby, jež zakončil zřetelněji vysloveným ujištěním, že rovněž nechá stáhnout svou odpověď. Obě byly skutečně staženy, ale až poté, co je pan z Richelieu rozdal nám všem a naší radě, svým přátelům plnými hrstmi, a zejména knihovnám.

Zároveň byla mezi panem z Luxembourgu a námi trochu obnovena zdvořilost a slušné chování. Byl jsem překvapen, že jsem od něj jako první obdržel poloviční poklony; odpověděl jsem na ně celými, což ho přimělo mě od té doby zdravit obvyklým způsobem, ale bez toho, abychom spolu mluvili nebo se sbližovali, což se stávalo jen velmi zřídka a jen s velmi málo z nás.

Pan z Bouillonu, dříve s námi ve při, od toho, jak jsem řekl, hned od začátku tohoto obnovení odstoupil; a aniž by o tom komukoli z nás řekl jediné slovo, nechal to doručit několika z nás, mimo jiné panu z La Rochefoucauld a mně. Jeho záminka byla ubohá, protože neměl s panem z Luxembourgu nic společného. Ten se ve svém nároku opíral o svůj sňatek, druhý o svou výměnu Sedanu s králem. Za tuto dezerci byl špatně odměněn víc než jedním způsobem. Mluvil o tom s prvním prezidentem, jenž, nemaje vůči němu stejné důvody jako vůči panu z Luxembourgu, mu odpověděl s posměšným úsměvem a urážlivou vážností, že vévodství Albret a Château-Thierry nejsou ve svém prvním založení dědičná po přeslici; že byla učiněna pro Jindřicha III. a Jindřicha IV., než dosáhli koruny; že aby získal starobylost těchto povýšení, musel by prokázat své mužské potomstvo od těchto princů; že si pro jeho dobro přeje, aby to dokázal, a nechal ho zcela ohromeného a zahanbeného odpovědí tak rozhodnou a takového obsahu. Pan z Luxembourgu ze své strany neopomněl žádný důvod v jednom ze svých spisů, aby na denní světlo vynesl přelud nároku pana z Bouillonu a rozdrtil ho na prach, takže bychom byli plně pomstěni, a to i naší vlastní protistranou, kdyby nám vliv a vážnost, jež jsme mohli očekávat od jeho spojení s námi, mohly nechat něco k litování. Nakonec zahanben tím, jak špatně byl přijat těmi, jimž se chtěl zalíbit, a krajně uveden do rozpaků vybroušenými žerty pana z Chaulnes a pichlavými posměšky pánů z La Trémoille a z La Rochefoucauld, se tomu poslednímu omluvil; svalil vinu na své lidi a přiznal svou chybu a svou lítost.

Co se týče pana z Chevreuse, jenž se skrýval za záminku sňatku své dcery, jak jsem řekl výše, a jenž pod touto zástěrkou skrýval svůj nárok na starobylé povýšení Chevreuse, ten vůbec nebyl ušetřen svým strýcem z Chaulnes, jenž ho dováděl k zoufalství svými nekonečnými posměšky, jimž dával průchod s menšími ohledy, než by měl vůči cizímu člověku. Ztratili jsme jím mnoho, jak jeho vážnost, tak jeho ducha a schopnosti, tak i velký počet pamětních spisů o všech těchto záležitostech pairství, sepsaných či shromážděných vévodou z Luynes, jeho otcem, jenž v tom byl velmi učený, a jež nám nikdy nechtěl sdělit.

Tento spor dal podnět k dalšímu pokusu. Proslulý vévoda z Épernonu² byl učiněn vévodou a pairem 27. listopadu 1581, měsíc před prvním povýšením Piney, na jehož starobylosti vůči nám pan z Luxembourgu zakládal svůj nárok. Jeho nejstarší syn, zemřelý u Casale 11. února 1639 v osmačtyřiceti letech, neměl děti; kardinál z La Valette, jeho bratr, zemřel v Rivoli u Turína 28. září téhož roku 1639 v sedmačtyřiceti letech jako generál francouzské armády; oba zemřeli před svým slavným otcem, jenž zemřel na odpočinku v Loches roku 1641 v osmaosmdesáti letech; vévoda z Épernonu, jeho druhý syn, jenž po něm nastoupil, zemřel v Paříži 25. července 1661 v jednasedmdesáti letech. Ztratil vévodu z Candale, svého jediného syna, neženatého, v Lyonu 28. ledna 1658 ve třiceti letech, a zanechal jen jedinou dceru, jež se rozhodla naprosto opustit tak mocné postavení a stát se karmelitkou v Paříži, v klášteře na předměstí Saint-Jacques, kde zemřela 22. srpna 1701 v sedmasedmdesáti letech a po třiapadesáti letech řeholního života; jíž královna vždy nechávala sedět, a to na králův příkaz, kdykoli navštívila karmelitky, jako vévodkyni z Épernonu, přes veškerou pokoru této svaté a duchovní řeholnice. Vévodství-pairie Épernon tedy vyhaslo od roku 1661. První a proslulý vévoda z Épernonu měl staršího bratra, zabitého bez dětí před Roquebrune v Provenci, kterou obléhal, 11. února 1592, generála královské armády, ve čtyřiceti letech, muže nejlepší pověsti a největších nadějí. Měli tři sestry, z nichž dvě mladší zemřely provdané: jedna za bratra vévody z Joyeuse, jenž se z bolesti nad jeho smrtí stal kapucínem — a to je onen proslulý kapucín z Joyeuse, jehož jediná dcera se provdala za vévodu z Montpensier, jenž zanechal jen jedinou dceru, kterou zesnulý král provdal za Gastona, svého bratra, jenž z ní měl jen jedinou dceru, slečnu z Montpensier, zesnulou neprovdanou roku 1693, o níž jsem se už zmiňoval. Dědička rodu Joyeuse, dcera onoho kapucína a sestry prvního vévody z Épernonu, a vdova po posledním Montpensierovi, se znovu provdala za vévodu z Guise, syna toho, jenž byl zabit na posledních stavech v Blois, a z tohoto manželství vzešlo více synů, kteří zemřeli neženatí: vévoda z Guise, zvaný neapolský podle výpravy, o niž se tam pokusil, zemřel bezdětný; vévoda z Joyeuse, otec posledního vévody z Guise, jenž měl tu čest oženit se roku 1667 se slečnou z Alençon, poslední dcerou Gastonovou, a jenž zemřel v Paříži roku 1671 v jedenadvaceti letech, zanechav jen jediného syna, zemřelého roku 1675, dříve než dosáhl pěti let; slečna z Guise, jež sjednala tento skvělý sňatek svého synovce a jež žila neprovdaná s takovou nádherou a zemřela v Paříži jako poslední z větve Guise 3. března 1688 v sedmasedmdesáti letech; a abatyše z Montmartru. Z potomků této sestry pana z Épernonu si žádný nenárokoval pairskou hodnost. Druhá mladší sestra se provdala za hraběte z Brienne, později vévodu na základě listiny, syna staršího bratra prvního vévody z Luxembourg-Piney, a zemřela bezdětná, a její manžel jako poslední ze své větve. Tedy žádný nárok.

Jejich nejstarší sestra se provdala 21. dubna 1582 za Jakuba Gotha, markýze z Rouillacu, velkého senešala Guyenne; jejich syn Ludvík Goth, markýz z Rouillacu, zdědil panství Épernon. Zemřel roku 1662 a zanechal syna narozeného roku 1631, jenž nesl titul markýze z Rouillacu, ale byl známější pod jménem falešný vévoda z Épernonu, protože si po smrti otce přisvojil tento titul, kterým si nechal titulovat od svých přátel a sluhů. Byl to muž prudký, výstřední, velký sudič, jenž zažil velmi nepříjemná soudní dobrodružství. Zakládal si na velké znalosti dějin a nechal vytisknout dílo o pravém původu poslední větve našich králů, jež narazilo na kritiky a učence, kteří je vyvrátili. Nikdy nedosáhl žádné pocty, ani nezískal svolení dát rozsoudit své nároky. Zanechal jen jedinou dceru a žádného syna, a byl posledním ze své větve. Tato dcera se ukázala být nesmírně duchaplná, vzdělaná a ctnostná; získala si mnoho přátel a přítelkyň, a mezi jinými i Mademoiselle, dceru Gastonovu, jež si od krále vyprosila, aby přivřel oči nad tím, že si nechává říkat Madame, jako vévodkyně z Épernonu, aniž by k tomu ovšem měla hodnost, poctu ani svolení dát rozsoudit svůj nárok.

Tento spor pana z Luxembourgu ji znovu probudil. Kardinál z Estrées byl velmi dobře zapsán u krále a celý jeho rod byl na vrcholu lesku. Obrátila se na něj a na maršála z Estrées, jeho bratra, aby dosáhla králova svolení dát rozsoudit svůj nárok tím, že se provdá za hraběte z Estrées, viceadmirála, v nástupnictví po maršálovi, svém otci. Král na to přistoupil, a hned se páni z Estrées dali do velkého pohybu; dobře cítili, že sestra muže učiněného vévodou a pairem, a nepovolaná jeho listinami o povýšení pro případ vymření jeho potomstva, nemá žádné právo si na to nárokovat, ale doufali, že nás vyděsí svým rozruchem a vlivem a zároveň nás rozdělí a svedou. Získávali si tedy, koho mohli, a nechali nám navrhnout, že se vzdají starobylosti a přijmou poslední místo — ale tajně, každému zvlášť jeho díl, aby za tuto podmínku získali souhlas těch, kdo by se tím nechali oslnit. Naneštěstí pro pány z Estrées spor pana z Luxembourgu ty, které napadal, spojil a scházeli jsme se v té době u Riparfonda, našeho advokáta, každý týden, pravidelně jednou, a velmi často i vícekrát. Tam každý vylíčil, co mu bylo navrženo pány z Estrées pod zdánlivou záminkou urychlit jejich sňatek a vyhnout se sporům a rozbrojům, jež z takových záležitostí tak snadno vznikají, ale bez jakékoli obavy o výsledek. Shledali jsme: za prvé zásadní nedostatek práva, jak jsem právě vysvětlil; za druhé, že návrh postoupit starobylost je iluzorní, jelikož starobylost nezávisí na vévodovi z Épernonu z titulu dědictví — vévodou mohl být jen z titulu, a tedy od data svého povýšení —, a že navíc, i kdyby ji mohl postoupit, jeho děti by byly vždy s to ji znovu nárokovat. Bylo tedy rozhodnuto vysmát se jejich manévrům a odpovědět stejným tónem, že služby a vliv pánů z Estrées by jim měly spíš zajistit nové povýšení ve prospěch pana hraběte z Estrées, než spor, jehož tíhu bychom jednomyslně nesli bez jakékoli obavy z výsledku. Páni z Estrées, vidouce tak lest i hrozbu marnými, dobře pocítili, že neuspějí: sňatek byl zrušen a o tomto nároku už nebyla řeč.

Všechny tyto různé záležitosti nebyly ničím ve srovnání s jinou, kterou zplodily a jejíž podnik dal vzniknout té největší ráně, jakou mohla pairie utrpět, a jež se stala jejím malomocenstvím a jejím rakovinným vředem. Abbé z Chaulieu³, jenž spravoval záležitosti pana z Vendôme, si vymyslel, že mu dá nárokovat starobylost prvního povýšení Vendôme ve prospěch otce navarrského krále, otce Jindřicha IV., a napadnout vévody z Uzès, z Elbeufu, z Ventadouru, z Montbazonu neboli Guéméné a z La Trémoille, kteří byli v pořadí před ním. Zesnulý pan z Elbeufu, otec tohoto, se vždy projevoval jako velmi spjatý s pairy a velmi žárlivý na práva a hodnost pairství v tom, co se netýkalo cizích princů. Pan z Chaulnes napadl pana z Elbeufu jemnými posměšky na jeho lhostejnost vůči panu z Luxembourgu, a podařilo se mu ho přimět napodobit svého otce až natolik, že mu poděkoval za to, že mu otevřel oči, a byl v tom stadiu, když pan z Vendôme, přesvědčen abbém z Chaulieu, získal králův souhlas napadnout pairy starší v pořadí a dal jim první předvolání. Jelikož se to dál nerozvinulo, nebudu se pouštět ani do domnělého práva jednoho, ani druhých. Záležitost začala jako obvykle velmi zdvořile z obou stran, ale sotva byly zahájeny první procesní kroky, vloudila se do toho zlá krev.

Za těchto okolností se stalo, co se skoro nikdy nestávalo a co snad od té doby už nikdo neviděl, totiž že lidé bez úřední funkce doprovázeli krále na jeho procházce z Versailles do Marly. Král vždy jel sám v kočáře s otevřenou střechou. Toho dne byl druhý kočár kapitána gard a pana z La Rochefoucauld, a s nimi pana Velkého, jenž skoro nikdy nedoprovázel, a výjimečně vévodů z Elbeufu a z Vendôme. Ti dva poslední brzy začali hovořit o svém sporu se vzájemnou zdvořilostí; ale nad vzájemně doručenými listinami se rozhořčili, popíchli se, a nakonec se pohádali. Pan z Elbeufu řekl panu z Vendôme, že není ani rodem, ani hodností takový, aby nemusel nikomu ustupovat, a že ho bude předcházet všude, jak to dělali jeho otcové. Pan z Vendôme mu s ohněm odpověděl, že ještě nemůže zapomenout, že jeho otec nepřijal řád proto, že by ho v tom předešel. Ten druhý mu odpověděl ještě s větší vervou, že jednou nebylo zvykem, a že si sám může vzpomenout na příhodu svého děda na pohřbu Jindřicha IV., jenž na základě prohlášení Jindřicha IV. z měsíc předtím, nezapsaného, chtěl zaujmout první místo a byl sám vzat za paži vévodou z Guise, jenž mu řekl, že co mohlo platit včera, dnes už neplatí, a postavil ho za sebe; a přiměl ho zaujmout místo podle jeho stáří pairství, z něhož od té doby nevybočili. Pan z Vendôme by mohl dobře odpovědět ohledně povýšení do řádu za Ludvíka XIII.; ale pan z La Rochefoucauld a pan Velký tomu učinili přítrž, umlčeli je a ukončili tento tak živý a tak vášnivý spor co nejmírněji, jak mohli, zrovna když dorazili do Marly. Procházka i návrat proběhly, aniž by se dál mluvilo o sporu, a mezi nimi zdvořile; ale jakmile se pan z Vendôme vrátil do Versailles, šel to vylíčit panu du Maine. Ten, jenž postupně, zvyklostí, jejíž uzurpaci král kryl, přejal veškeré způsoby princů krve a přijímal téměř všechny jejich pocty, pocítil nejistotu svého postavení. Řekl panu z Vendôme, aby o tom, co se mu právě přihodilo, promluvil s králem, a ostatní aby nechal na něm. A skutečně, téhož večera, těsně před královým uléháním, mu pan du Maine dal pocítit potřebu zapsaných titulů, jež by stvrzovaly jeho postavení, a král, jenž na to nepomyslel, se rozhodl neztratit ani chvíli.

Nazítří nařídil panu z Vendôme, aby se soudně vzdal svého nároku na hodnost prvního povýšení Vendôme, a předvolal na následující den prvního prezidenta, generálního prokurátora a děkana parlamentu, a téhož dne, jenž následoval po tomto rozkazu, bylo doručeno odstoupení, jež nesmírně překvapilo. To netrvalo dlouho. Král nařídil těmto pánům sepsat deklaraci ve prospěch svých přirozených synů, obdařených pairstvím, aby předcházeli v parlamentu i všude jinde všechny ostatní pairy starší než oni, rozšířit ji mnohem více než tu Jindřicha IV., a postavit je na úroveň princů krve. Harlay, jenž měl na svém úřadě prvního prezidenta sto tisíc tolarů listiny „brevet de retenue“⁴, právě dosáhl jejího navýšení o padesát tisíc. Byl příliš dobrý dvořan, aby nevyužil tak citlivé příležitosti se zalíbit, a příliš obratný, aby z toho nevytěžil veškeré výhody, jak pro sebe, tak pro uzurpace svého sboru na úkor pairů, tím, že jim skrze jejich vlastní zájem dá levobočky za ochránce. Poprosil tedy krále, aby dovolil, že si řádné provedení jeho příkazů několik dní promyslí a že se o tom bude moci poradit především s tím, koho se týkaly. Měl totiž velký zájem na tom, aby jemu a skrze něj i králi učinil přijatelným obratný postup, jejž si předsevzal z toho vytěžit pro uzurpace parlamentu, aby si z něj udělal vlastního ochránce a aby získal čas, jenž ho měl dovést k jeho osobnímu cíli.

Dal tedy panu du Maine pochopit, že nikdy neudělá nic pevného, dokud nezbaví prince krve obav o jejich vlastní zájem a nedá jim zájem podpořit to, co se v jeho prospěch udělá; že k tomu je třeba vždy zachovat úplný rozdíl mezi poctami, jež parlament prokazuje princům krve, a těmi, jež se mu přiznají nad pairy, a vytvořit tak mezistupeň, jenž by prince krve nijak neurážel a jenž by je naopak vedl k tomu, aby ho po všechny časy udržovali, ze zájmu zachovat si mezistupeň mezi sebou a pairy; že k tomu je třeba dát mu přednost před všemi pairy a přinutit je dostavit se k zápisu plánované deklarace a k jeho přijetí, jež se má konat hned poté, smekat před ním čapku jako před princi krve, což se před pairy už dlouho nedělá, ale nechat ho složit stejnou přísahu jako pairy, zcela bez rozdílu formy a obřadu, aby zůstal celý rozdíl ve prospěch princů krve, kteří žádnou neskládají, a stejně tak ho nechat vcházet do zasedání a odcházet z něj zcela jako pairy, zatímco princové krve procházejí přes parket, oslovovat ho jménem jako ostatní pairy při žádosti o jeho názor, ale s čapkou v ruce o něco méně sklopenou než před princi krve, na něž se jen pohlédne, aniž by byli jmenováni, a konečně ho nechat přivítat a odvést ke kočáru jediným soudním sluhou pokaždé, když přijde do parlamentu, na rozdíl od princů krve, jimž to náleží od dvou, a od pairů, z nichž žádný není doprovázen soudním sluhou ke kočáru jinak než v den svého přijetí, a kteří při odchodu ze zasedání po dvou jsou doprovázeni soudním sluhou jen k východu z velkého sálu.

Pan du Maine byl nesmírně spokojen tolika poctami nad pairy a tím, jak byl přiblížen k poctám princů krve, aniž by riskoval, že je urazí, a byl obzvlášť dojat obratností, s jakou první prezident tento mezistupeň vymyslel, aby mu po všechny časy zajistil ochranu všech těchto výhod skrze zájem, jejž na tom nechal nalézt princům krve pro ně samotné. Když byl pan du Maine spokojen, byl spokojen i král. Nezbývalo tedy než sepsat deklaraci, kterou první prezident už měl připravenou v konceptu a kterou jen nechal přepsat na čisto, aby byla zapečetěna.

Tehdy dovedl využít pana du Maine, aby králi navrhl svou odměnu. Už měl jakýsi nejednoznačný příslib, jenž byl ale jen nadějí, že se stane kancléřem, když král, chtěje legitimizovat děti, jež měl s paní z Montespan, bez uvedení jména matky, což nemělo obdoby, se poradil s Harlayem, tehdy generálním prokurátorem, jenž navrhl prostředek, jak zapojit parlament — prostřednictvím legitimizace rytíře z Longueville, jež se tak dobře osvědčila. Při této příležitosti si nechal od krále formálně slíbit, že po Boucheratovi nastoupí on, což mu tím víc lichotilo, že tento kancléř byl už tehdy velmi starý a nemohl ho nechat čekat dlouho. Pro provedení deklarace o tom král promluvil s princi krve, kteří se domnívali, že mají jen poděkovat: král je požádal, aby se dostavili do parlamentu, a pana Vévodu a pana prince de Conti, aby mu udělali tu radost a doprovodili pana du Maine při jeho žádostech. Lze usoudit, zda to odmítli. Poté král nechal zavolat arcibiskupa z Remeše⁵: sdělil mu, co se rozhodl udělat; řekl mu, že se domnívá, že pairové budou vhodněji pozváni k tomuto obřadu jím samotným než panem du Maine; že tedy pan du Maine k nim nepůjde, ale že prosí arcibiskupa, aby se dostavil do parlamentu, a nařizuje mu napsat jeho jménem zvací dopis každému pairovi. Syn pana Le Telliera byl stvořen k tomu, aby si za čest pokládal vše, co přišlo od krále; odpověděl mu v tomto dvořanském duchu, a odtud šel k panu du Maine: byl jediným ze všech pairů, jenž se dopustil této podlosti, ani jeden neřekl slovo králi ani panu du Maine, ani jeden nebyl u tohoto posledního ani před obřadem, ani po něm.

Zde je okružní dopis arcibiskupův pairům:

„Pane,

Král mi nařídil Vás uvědomit, že pan vévoda du Maine bude přijat do parlamentu 8. dne tohoto měsíce května jako hrabě-pair z Eu a že zaujme své místo pod pány princi krve a nad pány pairy. Jeho Veličenstvo Vás prosí, abyste se tam dostavil, a pověřilo mě Vás ujistit, že mu to udělá potěšení a že Vám za to bude vděčno.

Jsem atd.“

Prezidenti parlamentu (à mortier) a předsedové i děkani radů každé komory byli upozorněni, aby byli 5. května doma, a byla jim sdělena přibližná hodina, kdy mají přijmout návštěvu pana du Maine. Toho dne přijel z Versailles do paláce Condé, kde nastoupil do kočáru pana Vévody s panem princem de Conti, oba dva vzadu a on vpředu s panem hrabětem z Toulouse, jenž byl zahrnut ve stejné deklaraci jako vévoda z Damville, ale nebyl přijat ve stejnou dobu. Tento kočár byl silně obsazen pážaty a obklopen pěšími lokaji. Následovaly kočáry pana Vévody a pana prince de Conti, pana du Maine a pana hraběte z Toulouse, v nichž byli přední členové jejich domů, s hojnou livrejí, každý po jediném kočáru, kromě pana Vévody, jenž kromě toho, v němž jel sám, měl ještě jeden, plný předních členů svého domu. Takto podnikali své žádosti dva dny po sobě a stejně tak šli do parlamentu, v den zápisu patentních listin o přijetí pana du Maine, ale bez pana hraběte z Toulouse. Proběhlo to podle toho, co bylo řečeno výše o deklaraci, a po skončení obřadu šli obědvat s pairy k prvnímu prezidentovi.

Nikdo z pairů se neodvážil chybět, pokud byl v Paříži. Dobrák z La Force uprchl do svého domu v Boulaie, u Évreux, a vévoda z Rohanu napsal králi, že mu jeho nárok na první povýšení Rohanu, po jeho dědovi z matčiny strany, brání v této příležitosti uposlechnout jeho rozkazů. Omluva byla špatně zvolená; bylo to poprvé, kdy projevil tento podivný nárok; od té doby o něm už nikdy nemluvil, a byl přitom jedním z nejhorlivějších odpůrců spolu s námi vůči nároku pana z Luxembourgu. Páni z Elbeufu a z Vendôme dosud nebyli přijati, ani já ne, díky Bohu. Pan z Chevreuse byl tím, komu král poděkoval za všechny pairy, že se dostavili k obřadu, a učinil mu pro ně mnoho pěkných obecných slibů — mince, jíž se nikdo nenechal zaplatit ani od ní nic lepšího neočekával, a to až příliš oprávněně.

Pan z Vendôme byl brzy poté přijat se stejnými vyznamenáními, jako byl pan du Maine, jenž ho bez doprovodu vzal na jeho žádosti k celému parlamentu, ale bez předchozího upozornění. Byli u všech pairů; král jim nic nevzkázal; k tomuto přijetí se dostavili jen tři nebo čtyři ubožáci. Chvíli před přijetím pana du Maine došlo k malé prudkosti ze strany pana z La Trémoille, jenž, znetrpělivělý potleskem, který pan z Remeše věnoval této podivné novince, mu řekl, že nepochybuje o jeho schválení, protože se příliš nestará o hodnost arcibiskupů z Remeše, ale že on sám o tom smýšlí zcela jinak a že je velmi citlivý na hodnost vévodů z La Trémoille. Arcibiskup zůstal němý a král to panu z La Trémoille nedal nijak najevo a nezacházel s ním o nic hůř.

Několik dní po tomto přijetí učinil benátský vyslanec, s jehož republikou to bylo dojednáno, ve Versailles svou návštěvu pánům du Maine a z Toulouse, obřadně uveden uvaděčem vyslanců, a choval se při tom, jako první příklad toho druhu, jako u princů krve. Tato rovnost, na níž králi velmi záleželo, byla schválně odložena až po přijetí pana du Maine do parlamentu, aby to předtím příliš neznepokojilo princy krve, jimž tato návštěva nemohla být příjemná. Tento příklad měl potíže s tím, aby ho následovali ostatní vyslanci; ale s časem a jednáními jím nakonec, s výjimkou nunciů, následováni byli.