Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom první (1691–1697)

Kapitola jedenáctá

Spor s panem z Luxembourgu, vrácený k parlamentu, se tam rozproudil znovu se stejnou prudkostí, stejnou stranickostí, stejnou nespravedlností. Když jsme viděli, že se z něj nemůžeme vymanit, mysleli jsme už jen na to, jak dosáhnout shromáždění všech komor podle formy pairství, zvyklosti a práva v podobných sporech. K tomu vedly jen dvě cesty: soudní řízení nebo vyjednávání. Ta druhá byla jistě spolehlivější, kdyby se zdařila; potíž ale byla v tom, v jakém jsme byli vztahu s prvním prezidentem, jenž jediný mohl komory svolat podle své vůle, ale vůči němuž jsme už nezachovávali žádné ohledy. Málokdo z nás ho zdravil, když ho potkal, nikdo k němu nechodil, ačkoli jsme všechny ostatní své soudce obcházeli, a všichni o něm mluvili bez skrupulí. Cítil to o to citelněji, že to byl muž na světě nejpyšnější, nejobávanější, nejvíce šetřený, s nímž se nikdy takto nezacházelo; a co se ho dotýkalo nejvíc, byly prokázané stížnosti, jež jsme vznášeli na jeho poctivost a nespravedlnost, protože si zakládal právě na té nejpřísnější ctnosti, jejíž masku jsme mu strhávali.

Nikdo se tedy nechtěl ujmout tak obtížného vyjednávání s ním, když se pan z Chaulnes, jenž si svými zahraničními jednáními získal velkou pověst a vážnost, rozhodl tohle riskovat. Pod tělnatostí, mohutností, těžkopádností a tváří vola se skrýval duch nejbystřejší, nejjemnější, nejohebnější, nejobratnější v uchopení a využití svých výhod, se vší možnou příjemností a jemností, spojenou s velkými schopnostmi a nepřetržitou zkušeností se všemi druhy záležitostí, a s pověstí té nejpřesnější poctivosti, navenek ozdobenou stejně skvělou štědrostí a nádherou, dobře umístěnou a promyšlenou, a mnohou důstojností spojenou s mnohou zdvořilostí. Od prvního prezidenta dostal hodinu, kterou si přál.

Svou řeč zahájil důvody, pro něž jsme měli právo stěžovat si na jeho postup, a pak mu s jemností dal pocítit, že není místa, kde by člověk nebyl vystaven nepřátelům; že všichni jsou přesvědčeni o jeho stranickosti vůči panu z Luxembourgu; že šestnáct pairů Francie, z nichž mnozí jsou u krále dobře zapsáni nebo mocně usazeni, nejsou vždy neschopni velmi uškodit; že jediný způsob, jak vymazat jeho stranickost z veřejného mínění a znovu si získat pairy, jež si tak výrazně znepřátelil, je shromáždění všech komor, aby je soudily, a dát mu na to své přímé slovo; že mu chce přiznat, že jsme ho prosili, aby mu tento návrh přednesl, méně z naděje na úspěch než proto, abychom si nemohli nic vytknout ve svém jednání vůči němu, definitivně zjistili, na čem s ním jsme, a pak vystoupili s více důvody a menší zdrženlivostí.

Váha, s jakou byla tato řeč pronesena, prvního prezidenta ohromila, takže se pustil do obhajoby svého chování vůči nám, zmatené a rozpačité.

Pan z Chaulnes viděl, že se jen snaží uniknout, vrátil ho zpět ke shromáždění komor a naléhal na něj důrazně. Takto přitlačen se první prezident uchýlil k obtížnosti jeho provedení a co nejvíc zmenšoval svou pravomoc v této věci. Pan z Chaulnes se nedal takto obalamutit: obratně využil jeho slabosti pro osoby vlivné u dvora i jeho vlastní ješitnosti; namítl mu, že zbytečně by se ho snažil přesvědčit, že není pánem svolávat komory, kdykoli by chtěl; že se dobře ví, že je to u něj zdvořilostí, a ne povinností, brát si k tomu radu velké komory, a že se neméně dobře ví, že je tak pánem svých jednání, že i kdyby byla rada velké komory k tomu nutná, nebyla by to potíž, kterou by mohl namítat, ani která by mohla být přijata, jakmile by byl jeho úmysl skutečně přiznat nám shromáždění všech komor.

Tyto důvody sice prvnímu prezidentovi nedaly lepší smýšlení, ale živou lítost, že si nás dostatečně nešetřil, a palčivou starost o svou pověst, což z něj nakonec vydralo přímé slovo, jež dal panu z Chaulnes pro nás: že svolá všechny komory k pokračování a rozsouzení našeho sporu — po dlouhém rozumování, aby tento svůj ústupek lépe zhodnotil.

Nazítří podal pan z Chaulnes našemu shromáždění zprávu o nečekaném úspěchu svého vyjednávání a dostalo se mu od nás všech díků, jež si tak důstojně zasloužil. Poté jsme tento závazek, tak slavnostně přijatý prvním prezidentem, rozhlásili se vším, co jsme k tomu mohli přidat, abychom vyvážili své stížnosti a stále víc ho k němu zavázali. Ale naše politika a naše důvěra ve slovo prvního prezidenta byly brzy zmařeny. Nedokázal odolat svým důvěrným vztahům s panem z Luxembourgu; přiznal mu slovo, jež dal, a nedokázal se ubránit tomu, aby se mu nezavázal, že je nedodrží.

Pan z Luxembourgu měl velký zájem zabránit shromáždění komor. Bylo by tam totiž třeba stručně přezkoumat celý spor kvůli poučení tolika nových soudců. Jejich počet by se těžko podplácel, a autorita prvního prezidenta, do níž pan z Luxembourgu vkládal všechny své naděje, byla nad velkou komorou úplná, ale nad všemi shromážděnými komorami slabá. Obavu, již z toho pan z Luxembourgu pojal, prozradila radost, kterou nedokázal skrýt nad tím, že je zmařil. Vzbudilo to v nás podezření. Pan z Chaulnes se rozhodl to vyjasnit a pod záminkou jiné záležitosti navštívil prvního prezidenta. Zastihl ho v rozpacích a onen soudce mu brzy doznal jejich příčinu zmateným proslovem, jenž měl za cíl vyhnout se svému slovu. Pan z Chaulnes na něj s překvapením naléhal a řekl mu, že nemůže uvěřit tomu, co slyší, a že ho prosí, aby si vzpomněl, že mu při dobré znalosti věci dal své jasné, přesné, přímé slovo, že svolá všechny komory k pokračování a rozsouzení našeho sporu. První prezident s uctivým výrazem a s onou maskou přísnosti, kterou nikdy neodkládal, přiznal, že mu je skutečně dal, přinucen jeho výmluvností a jeho autoritou; ale že lituje, že se zavázal příliš lehkovážně; že je nucen vážnými úvahami mu prohlásit, že se ocitne v nemožnosti to splnit, a upadaje rovnou do nekonečných projevů úcty a poklon, začal pana z Chaulnes vyprovázet, ačkoli ten neměl vůbec chuť odejít — jak to vždy dělal s těmi, jichž se chtěl zbavit. Pan z Chaulnes, rozhořčen, že je takto podivně odbýván, ho opustil s ujištěním, že jeho slovo má, že mu je nechce ani nemůže vrátit, že ostatně může slovo porušit jemu i s ním všem, kdo jsou v království sebevznešenější, a nakládat s tím zcela podle své libosti.

Vévoda nám o tom podal zprávu na mimořádném shromáždění; bylo tam rozhodnuto nejen nezachovávat už vůbec žádné ohledy vůči tak proradnému muži, ale hledat ještě všechny možné způsoby, jak ho vyloučit z rozhodování, a pak všechny způsoby, jak soudní cestou dosáhnout shromáždění všech komor, především nezapomenout na nic, čím bychom spor protahovali, podle našich předchozích rozhodnutí. Lze si domyslet, jaký rozruch, jaké stížnosti a jaké řeči z naší strany po tomto porušení slova následovaly, vůči muži, u nějž nás už žádný ohled nemohl zdržet a proti němuž jsme neměli jiné zbraně, jichž bychom mohli použít. Tím víc byl pobouřen, že viděl svou pověst rozpadat se na kusy, že neměl nic, co by postavil proti faktům, jež jsme zveřejňovali, a že byl vzdálen tomu, aby byl zvyklý na tak vytrvalý rozruch, jenž nešetřil slova o nic víc než věci samotné.

Abychom dosáhli jeho vyloučení, napadlo nás toto: dostat do sporu vévodu z Rohanu s generálním advokátem, jediným synem prvního prezidenta, protože platí zásada, že kdo je ve sporu se synem, nemůže být souzen otcem. Tento generální advokát se oženil s bohatou bretaňskou dědičkou, jejíž dva krásné statky byly lénem vévody z Rohanu. Byl tedy požádán, aby laskavě dal vyžádat lenní soupis a nařídil svým bailliům zahájit s generálním advokátem spor, ať dobrý či špatný, jen aby to nějaký byl, a on to ochotně slíbil; ale jelikož jeho úvahy bývají pomalejší než jeho rozhodnutí, myslím, že brzy litoval závazku, k němuž se upsal; brzy jsme to vytušili a naléhali na něj, aby zahájil nějaká řízení, jimž se nemohl vyhnout. První prezident o tom byl brzy zpraven a hned pochopil, co to znamená. Jeho vášeň zůstat naším soudcem převážila nad jeho pýchou, takže není projevu podřízenosti, jejž by sám neučinil a nedal učinit v Paříži i v Bretani vůči panu z Rohanu — a to takových, jaké se nevyžadují ani od nejnižších vazalů.

Tento postup polichotil vévodovi z Rohanu, už tak dost otřesenému svou přirozenou nerozhodností: chtěl tedy prvnímu prezidentovi vyjít vstříc v tomto tak citlivém bodě, a aby toho dosáhl, oznámil nám na jednom shromáždění, že odjíždí do Moretu nechat vylovit velký rybník, jenž vyžaduje jeho přítomnost. Tuto zradu jsem pocítil a nemohl jsem ji snést. Zvolal jsem, že nás tím opouští v té nejdůležitější krizi, kdy je jeho přítomnost samotná potřebnější než přítomnost všech ostatních dohromady; že je nepředstavitelné, aby ho výlov rybníka lákal dvě míle od Fontainebleau v tak naléhavých chvílích, kdy by úplně stačili jeho úředníci, nebo nejvýš vévodkyně, jeho žena, a že právě v té chvíli, kdy mluvím, se vylovují čtyři krásné rybníky v La Ferté-Vidame, čtyřiadvacet mil od Paříže, kam moje matka ani já jsme si nikdy nepomysleli jet kvůli žádnému výlovu. Pan z Chaulnes, pan z La Rochefoucauld, všichni, kdo byli na shromáždění, vévodové i právní rádci, na něj naléhali prosbami a nejnaléhavějšími domluvami: ale rozhodnutí bylo učiněno; jen nás odbyl slibem, že se vrátí, jakmile se něco bude naléhavě dít a bude pro něj posláno. Ta chvíle nastala za necelých osm dní, kdy by bez návratu pana z Rohanu všechna jeho řízení proti generálnímu advokátovi padla. Sluha pana z La Trémoille za ním byl vyslán a jel celou noc s dopisem od svého pána, jak za sebe, tak jako pověřenec všech ostatních, a s dopisem od Riparfonda, jenž mu vysvětloval naléhavou a nezbytnou potřebu jeho návratu. Posel ho nechal vzbudit: přečetl oba dopisy, pak sluhovi řekl, ať se omluví, ale že záležitosti, jež má v Moretu, mu nedovolují je opustit, a bez další odpovědi dal zatáhnout závěs a otočil se na druhou stranu. Po příjezdu posla napsal Riparfonds panu z Rohanu druhý, ještě naléhavější dopis, aby ho přiměl k návratu; podepsalo ho deset nebo dvanáct vévodů, kteří se na shromáždění sešli, a byl okamžitě odeslán dalším poslem.

Vyvrtl jsem si tehdy nohu tak silně, že mi to zabránilo být přítomen na obou shromážděních, odkud byli tito dva poslové vysláni, ale byl jsem zpraven o tom, co se tam odehrálo. Nepodepsal jsem tedy společný dopis ani jsem nepsal zvlášť. Mým velkým překvapením tedy bylo, když ke mně dorazil tento druhý posel s dopisem od pana z Rohanu, v němž vysvětloval své domnělé důvody, proč zůstává v Moretu, a prosil mě, abych se za něj omluvil. Ihned jsem tento dopis poslal na shromáždění, jež zasedalo a čekalo na odpověď. Při jeho přečtení bylo rozhořčení veliké; o promyšlenosti té zrady už nebylo možné pochybovat, a lidé se právem divili, že muž s takovým duchem, jako je pan z Rohanu, nás obětoval, a dokonce i svou vlastní čest, kvůli osobnímu usmíření s prvním prezidentem, jímž se tím chlácholil — a jehož pýcha by mu nikdy neodpustila ponížení, k nimž se on sám musel snížit, aby se toho sporu zbavil.

Když se tento pokus takto nezdařil, obrátili jsme se k jiným prostředkům. Bylo to protažení sporu skrze vévody z Uzès a z Lesdiguières. Ten druhý byl dítě pod poručnictvím své matky, jakési víly, jež bydlela téměř vždy sama v začarovaném paláci a na niž téměř nikdo neměl žádný vliv. Pan z Chaulnes, jenž ji čas od času navštěvoval, se nabídl, že s ní promluví, a dosáhl u ní toho, že její syn převzal spor po zesnulém vévodovi, svém otci, po našem boku — což dosud nebylo provedeno. Pana z Uzès jsem si vzal na starost sám, a on se k nám ochotně připojil pod záminkou, že kdyby tyto staré pairie takto ožily ze svého popela, mohly by se najít starší jeho vlastního povýšení, čemuž měl zájem předem zabránit, aby si na ně nemohly nárokovat přednost.

Mezitím jsme pečlivě hledali prostředky, jak prvního prezidenta vyloučit, když nám je poskytla sama jeho zatrpklost. Zacházeli jsme s ním mezitím tak, jako by už vyloučen byl. Magneux a Aubry, intendanti pánů z La Trémoille a z La Rochefoucauld, oba stejně schopní a oddaní svým pánům a horliví v naší věci, se tím prvnímu prezidentovi zprotivili; nedokázal to skrýt, věděli jsme to, a právě proto o nás nikdy neslyšel jinak než skrze ně. Toto pohrdání, jež jsme okázale dávali najevo a dokonce rozhlašovali, ho zarmucovalo tak, že jednoho dne, když s ním přišli mluvit, jim řekl, že nemůže pochybovat o tom, že hledáme všemožné prostředky, jak ho vyloučit, že ta věc ale není nijak obtížná, protože stačí dát do sporu vévodu z Gesvres, s nímž má tu čest být spřízněn. Bylo mu ochotně poslouženo: pan z Gesvres obdržel pozítří naše předvolání. Důvod je patrný výše z genealogie: byl synem dcery a sestry obou vévodů z Piney-Lucemburku. Nechápu, jak nikdo z nás ani z naší rady na tento prostředek nepřišel dřív. První prezident brzy litoval, že nás na to upozornil, ale zůstal vyloučen.

Na tom záležitost pro tento rok zůstala. Pěkné počasí přivolalo pana z Luxembourgu a jeho tři syny do Flander; nikdo z jeho lidí ani ochránců se jí v jeho nepřítomnosti nechtěl ujmout, stejně jako abbé z Luxembourgu, jeho syn. Smrt vévody ze Sully, k níž došlo během tažení, přinesla přirozený odklad o čtyři měsíce, a nemoc Portaila, našeho zpravodaje, trvala až do konce roku a dotrvala až do smrti pana z Luxembourgu, o níž se zmíním v pravý čas.

Touto zimou konečně zanikl proslulý rod Longueville¹, tak známý svým neslýchaným a až do svého vymření tak podivuhodně udržovaným štěstím. Pan z Longueville, jenž vystupoval na tolika stranách během nepokojů z nezletilosti Ludvíka XIV., zanechal ze svého prvního manželství se sestrou princezny z Carignanu a posledního hraběte ze Soissons — prince krve, zabitého v bitvě u Sedanu jako poslední ze své větve — jen vévodkyni z Nemours. Ze svého druhého manželství s proslulou vévodkyní z Longueville, sestrou pana Prince, hrdiny², a pana prince de Conti, měl jen dva syny: mladšího, od nějž se mnoho očekávalo, zabitého při přechodu Rýna, neženatého; druhého, slabého ducha, jehož poslali do Říma, kde si ho jezuité získali a papež z něj udělal kněze. Po návratu do Francie stále víc upadal do zmatenosti, takže byl na zbytek svého života uzavřen v opatství Saint-Georges u Rouenu, kde ho nikdo neviděl, a správy jeho majetku se ujal pan Princ³. Zemřel v prvních únorových dnech a našla se po něm závěť sepsaná v Lyonu, cestou do Říma, jíž odkazuje celý svůj majetek svému bratrovi, od té doby zabitému při přechodu Rýna, a nebude-li jeho ani jeho potomstva, paní své matce, a po ní pánům princům de Conti, jednomu po druhém. Starší z těchto princů byl už dávno mrtev, takže tím jediným povolaným k tomuto velkému dědictví se stal onen mladší, jehož nárok se paní z Nemours pevně rozhodla napadnout.

Pan ze Soubise téměř současně uzavřel sňatek dědičky z Ventadouru se svým nejstarším synem. Byla vdovou po princi z Turenne⁴, nejstarším synu a nástupci pana z Bouillonu, smrtelně raněném u Steinkerque⁵, jenž zemřel následujícího dne na svá zranění, když psal dopis své milence. Několika bonmoty prokázal, že není nehodným pravnukem maršála z Bouillonu, abych nemluvil o ničem novějším; a kardinál z Bouillonu z toho měl takový žal, že přinutil P. Gaillarda, jezuitu, jenž byl celé jejich rodině velmi oddán, aby nad ním pronesl smuteční řeč. V tomto dosti krátkém manželství s ní neměl děti; ale ona měla dost času se proslavit tak veřejnou galantností, že ji žádná žena nechtěla vídat a že písničky, jež o ní bzučely⁶, se zpívaly ve Flandrech, v armádě, kde ji princ z Rohanu nešetřil a často a veřejně je zpíval. Chtěla se provdat za rytíře z Bouillonu, jenž se jí velmi líbil, a on po ní velmi toužil kvůli velkému majetku, jejž už měla, i dalšímu nesmírnému, jenž se jí týkal. Pan a paní z Ventadouru nechtěli o mladším synovi, tak málo zaopatřeném, ani slyšet. Pan a paní z Bouillonu se tomu bránili neméně, protože ji chtěli provdat za vévodu z Albretu, jenž se stal jejich nejstarším synem, o něhož ona vůbec nestála, takže na základě rodinné dohody byl král poprošen, aby poslal rytíře z Bouillonu ochladit svou lásku do Turenne, kde ho drželi, dokud už o tom nebyla řeč; ale ona také vytrvale odmítala nejstaršího syna. Pan ze Soubise pokládal tento velký sňatek za nejpevnější základ své větve. Měl dobré důvody nebýt při výběru vybíravý: krása jeho ženy z něj udělala prince a guvernéra provincie, s nadějí na ještě víc. Bohatství snachy, ať už byla jakékoli pověsti, mu připadalo hodné toho, aby pohrdl tím, co si o tom lidé řeknou. Zkrátka, sňatek se uskutečnil.

Byla tu jedna stará měšťanka na Marais, k níž její duchaplnost a móda vždy přitahovaly nejlepší společnost dvora i města; jmenovala se paní Cornuelová⁷ a pan ze Soubise patřil k jejím přátelům. Šel jí tedy oznámit sňatek, jejž právě uzavřel, celý zaujatý urozeností a velkým majetkem, jenž se s ním pojil. „Ale pane,“ odpověděla mu ta dobrá žena, jež právě umírala a zemřela dva dny nato, „to je pěkný a dobrý sňatek — tak za šedesát nebo osmdesát let!“ Vévoda z Montfortu, nejstarší syn vévody z Chevreuse, se ve stejné době oženil s jedinou dcerou Dangeaua, rytíře řádu, a jeho první ženy, dcery Morina zvaného Žid, sestry maršálky z Estrées. Pokládá se za velmi bohatou, ale prý také neumí zadržet své větry, čemuž se hodně žertovalo.

Vévoda z Villeroy se ve stejné době oženil s druhou dcerou paní z Louvois, velmi bohatou a půvabnou, sestrou pana z Barbezieux a také dost mladší sestrou vévodkyně z La Rocheguyonu. Arcibiskup z Remeše, její strýc — stejně skromný, pokud jde o vlastní původ, jako všichni Tellierové, tak jako jsou Colbertové na ten svůj přehnaně pyšní, a právě proto dost nebezpečný, pokud šlo o původ druhých —, jí řekl: „Neteři, budete vévodkyní jako Vaše sestra, ale nemyslete si, že jste si rovny. Neboť Vás upozorňuji, že Váš manžel by se nehodil ani za pážete Vašeho švagra.“ Lze si domyslet, jak moc tato upřímnost, jež nezůstala utajena, zavázala maršála z Villeroy, jenž byl přesto jeho dobrým přítelem.

Konečně markýz z La Châtre se oženil s jedinou dcerou z prvního manželství markýze z Lavardin, rytíře řádu, se sestrou vévody z Chevreuse.

Té zimy bylo mnoho plesů a několik krásných v Palais-Royal; na prvním z nich jsem měl tu čest vést v branle paní princeznu de Conti, vdovu, dceru krále⁸, a na masopustní úterý byla velká maškaráda ve Versailles ve velkém apartmá, kam král přivedl anglického krále a královnu⁹ poté, co jim dal večeři. Dámy tam byly rozděleny do čtyř quadrilles, vedených paní vévodkyní z Chartres, Mademoiselle, paní Vévodkyní a paní princeznou de Conti, vdovou. Navzdory maškarádě se začalo branlem, a já v něm vedl jedinou dceru vévody z La Trémoille, jež byla dokonale urostlá a tančila jako málokdo. Byla oblečena za Maurku v první quadrille, jež zvítězila nádherou, a poslední galantností oděvů.

Armády byly rozděleny jako obvykle: velká flanderská panu z Luxembourgu, menší maršálovi z Boufflers, a markýz z Harcourtu dostal jeho létající sbor; německá maršálovi z Lorges, piemontská maršálovi Catinatovi, a vévoda z Noailles zůstal doma v Roussillonu. Maršál z Villeroy sloužil jako druhý pod panem z Luxembourgu a maršál z Joyeuse jako druhý pod panem z Lorges. Maršál ze Choiseul odjel do Normandie s velmi rozsáhlým velením.

Páni z Beuvronu a z Matignonu, rytíři řádu a generální místodržitelé provincie, se zdráhali psát mu monseigneur; dostali od krále rozkaz, aby to udělali, a museli uposlechnout. Monseigneur byl po těchto rozděleních prohlášen velitelem armád ve Flandrech, a s ním všichni princové.

Pluk, jejž jsem koupil, se nacházel v kvartýru v pařížské generalitě, tedy určený pro Flandry, kam jsem po všem, co se odehrálo s panem z Luxembourgu, neměl chuť jet. Na radu pana z Beauvilliers jsem králi napsal své důvody velmi stručně a podal jsem mu svůj dopis, když ráno vycházel ze svého lever do kabinetu a chystal se odjet do Chantilly a Compiègne na přehlídky a hned poté se vrátit. Doprovodil jsem ho na mši a odtud k jeho kočáru, když odjížděl. Postavil nohu do dvířek, pak ji stáhl zpět, a otočiv se ke mně, řekl mi: „Pane, přečetl jsem si Váš dopis, budu na to pamatovat.“ Skutečně jsem se krátce nato dozvěděl, že mě zaměnili s plukem rytíře ze Sully, jenž byl v Toulu a jenž měl jít do Flander na mé místo, a já do Německa na jeho místo. Tím větší radost jsem měl, že jsem takto unikl panu z Luxembourgu, a to díky zvláštní, dobrotivé pozornosti krále, protože jsem se dozvěděl, že pan z Luxembourgu z toho měl skutečnou zlost.

Před několika lety byl Monseigneur velmi zamilován do dcery vévody z La Force, kterou v rozptýlení jeho rodiny kvůli náboženství¹⁰ dali jako dvorní dámu paní Dauphine — první dceru vévody, jež kdy takové místo přijala, a král tím pověřil vévodkyni z Arpajon, dvorní dámu, jež ji ubytovala a živila ve svém apartmá ve Versailles, když byla komora dívek zrušena. Od té doby ji provdali za syna hraběte z Roure s nástupnictvím v jeho úřadu generálního místodržitele Languedoku a s trochou peněz, které dal král, aby se jí čestně zbavil, načež jí pan ze Seignelay zakázal přicházet ke dvoru. Monseigneur to uctivě snášel a ke skrytému pokračování této známosti používal markýze z Créqui; ale stalo se, že si markýz a paní z Roure padli do oka.

Monseigneur se to dozvěděl; okázale se rozešli; dary byly vráceny z obou stran, což je u dauphina věc vzácná, a markýz z Créqui byl vypuzen z království, mimo něž strávil nějaký čas.

Tuto zimu se špatně uhašený oheň znovu vzňal; paní z Roure se nemohla s Monseigneurem ve Versailles setkávat tak tajně, aby o tom král nebyl zpraven. Promluvil o tom s Monseigneurem a nic tím nezískal. Tento princ nešel o Velikonocích k svátosti, čímž byl král velmi rozhněván, natolik, že onu dámu vypověděl do Normandie, na otcovy pozemky, až do dalšího rozkazu. Monseigneur nedokázal udělat nic jiného, než jí poslat tisíc louisdorů po Joyeu, svém prvním komorníkovi, a poté vykonat své pobožnosti. Král si přál, aby jel do Německa, ale on kvůli intrice, jež se rozvinula během tažení, dal přednost Flandrům, a král s tím souhlasil. Vybral dobráka La Feuillée, velmi vynikajícího generálporučíka, jemuž táhlo na osmdesát let, aby mu byl u armády rádcem a aby bez jeho mínění nic nepodnikal. To se panu z Luxembourgu asi příliš nezamlouvalo; ale král chtěl svému synovi zvláštního mentora. Snad si vzpomněl na to, co se přihodilo předchozího roku u Heilbronnu, a chtěl mu dát někoho, u koho by se nemusel obávat stejných nesnází.

La Feuillée měl tu výsadu, že u armády nedržel službu podle pořadí, a přesto byl uznáván a bylo s ním zacházeno jako s generálporučíkem, vždy ubytován přednostně u Monseigneura nebo co nejblíže něj, s výslovným královským zákazem konat pochody jinak než v kočáře a nasedat na koně jinak než po boku Monseigneura před nepřítelem. Byl to velmi počestný šlechtic, mírný, moudrý, statečný, výborný generální důstojník, jenž si zasloužil veškerou tuto důvěru. Pan z Chaulnes odjel do svého guvernérství v Bretani; vévoda z Aumontu, ačkoli byl ten rok ve službě jako první šlechtic královy komory, do Boulogne; maršál z Estrées do kraje Aunis, Saintonge a Poitou; a maršál z Tourville velel námořní armádě, hrabě z Estrées menší, a jemu podléhal v případě spojení, v němž Tourville zůstal velitelem.

Jel jsem do Soissons podívat se na svůj shromážděný pluk. Řekl jsem to králi, jenž se mnou dlouho mluvil ve svém kabinetu a doporučil mi přísnost, což bylo příčinou, že jsem jí při této přehlídce projevil víc, než bych jinak byl projevil. Byl jsem navštívit maršály z Lorges a z Joyeuse, kteří mi návštěvu oplatili. S druhým jsem byl zadobře; poctivost toho prvního se mi líbila, takže jsem byl stejně spokojen, že jedu k této armádě, jako bych byl zarmoucen, kdybych měl sloužit ve Flandrech. Nakonec jsem vyrazil do Štrasburku, kde mě překvapila velkolepost tohoto města a počet, velikost a krása jeho opevnění.

Měl jsem tu radost, že jsem tam znovu potkal jednoho ze svých starých přátel: byl to P. Wolf, jehož jsem předem poslal shánět v pěti nebo šesti okolních jezuitských domech a jehož našli v Haguenau, kde byl rektorem. Býval společníkem P. Adelmana, zpovědníka paní Dauphine, a jelikož jsem od mládí uměl a dokonale mluvil německy, staralo se o to, aby mi byly opatřovány německé známosti, a tito dva se mi velmi zalíbili. Po smrti paní Dauphine je poslali do Alsaska, ale zakázali jim jít dál. P. Adelman se nemohl udržet, aby se nejel podívat do své vlasti. To bylo shledáno tak nevhodným, že si musel, aby si udržel svůj královský důchod, odejít do Nîmes a uzavřít se v Languedoku, kde zemřel. P. Wolf, opatrnější, se udržel v Alsasku a zůstal tam natrvalo.

Uspořádali jsme několik hostin po způsobu kraje v krásném domě pana Rosena, s nímž jsem se spřátelil při předchozím flanderském tažení, kde sloužil jako generálporučík a byl generálním polním mistrem jízdy, a jenž mi ho od té doby každý rok velmi ochotně půjčoval. Zůstal jsem šest dní ve Štrasburku, kde mi poradili plout po Rýnu až do Philippsburgu. Pro sebe a pár lidí, jež jsem vedl, jsem si vzal dva k sobě přivázané redliny — jsou to velmi malé, dlouhé a úzké, velmi lehké lodičky — a další pro to, co mě následovalo. Přenocoval jsem ve Fort-Louis, kam jsem dorazil brzy, takže jsem měl při příjezdu čas ho prohlédnout. Rouville, jenž tam byl guvernérem, mě přijal s velkou zdvořilostí a dobrým pohoštěním; a nazítří jsem přenocoval ve Philippsburgu, kde mě guvernér Desbordes ubytoval, dobře pohostil a zahrnul spoustou zdvořilostí. Tam jsem se setkal s velkou společností lidí, kteří se chystali připojit k armádě, mimo jiné s falckým princem z Birkenfeldu, kapitánem jízdy v pluku Bissy, mým velmi blízkým přítelem.

Nazítří jsme vyrazili připojit se k jízdě, ležící táborem u Obersheimu pod velením generálporučíka Mélaka¹¹; pěchota byla pod Landau s maršály a všemi generálními důstojníky. Jakmile jsem dorazil, šel jsem k Mélakovi, jenž mě nazítří přišel navštívit. Přijal jsem návštěvu všech, kdo tam byli z brigádních generálů a plukovníků, a nekonečné množství dalších důstojníků, a učinil jsem totéž jim, tedy aspoň těm prvním. Tento tábor, tak blízko Rýna, se svým klidem podobal táboru v míru, ale brzy se veškerá naše jízda přesunula přes Rýn po mostě u Philippsburgu, aby se na druhé straně spojila s pěchotou, jež tam už byla se všemi generály, a tam jsem šel poprvé nejdřív k oběma maršálům Francie. Šel jsem také navštívit Villarse, generálporučíka a generálního komisaře jízdy, jenž jí velel, a podle svého volna hlavní generální důstojníky.

Octl jsem se se Sonastrem v Harlusově brigádě, jež tvořila levé křídlo druhé linie. Byli to dva velmi počestní a velmi společenští lidé.

Sonastre byl zetěm Montbrona, rytíře řádu a jediného generálního místodržitele Flander, jenž byl kdysi velmi v módě a jenž se téměř stále zdržoval ve svém guvernérství v Cambrai. Harlus byl starý, vynikající důstojník, statný a přitom velmi znalý dobrých mravů: měl úřad královského štolby a byl starším bratrem Vertillyho, majora žandarmerie, rovněž velmi galantního muže.

Na svatojánský předvečer, když jsem u sebe obědval s markýzi z Grignan, z Arpajonu a z Lautrec a s několika dalšími důstojníky, dozvěděli jsme se, že se na výšinách objevil nepřítel v dost velkém počtu: leželi jsme táborem zadkem opřeni o Neckar, na krátký dostřel děla od Heidelbergu, a potvrzení jsme se dozvěděli u hlavního stanu, kam jsme se rozběhli. Byly vydány různé rozkazy, a kolem půlnoci se armáda dala na pochod.

Barbezières byl vepředu s dost silným oddílem, aby provedl průzkum co nejblíž nepřítele, ale se zákazem cokoli zahájit.

Malé oddíly, jež před sebou vyslal, se přiblížily k nepříteli tak blízko, že se musely stáhnout zpět k Barbezièrovi, jenž jim vytkl, že se neuvážlivě příliš vysunuly. Za začínajícího jasného dne poznal, že je vůči těm, kdo na něj postupovali, značně slabší, a poslal požádat maršála z Lorges o pomoc. Tento generál, jenž nechtěl nic zahájit, aniž by dobře věděl, co dělá, byl tímto střetnutím velmi rozmrzelý, poslal Barbezièrovi posilu a vzkázal mu, ať se stáhne. Tato posila už zastihla střelbu z pistolí, ale nepřátelé, kteří tam byli jen jako oddíl a domnívali se, že je naše armáda docela blízko, dál stíhali Barbezièra jen vlažně, takže svůj ústup provedl snadno.

Mezitím armáda pokračovala v pochodu v podobě půlměsíce, s dlouhými zastávkami. Kolem jedné hodiny odpoledne dorazila docela blízko vesnice Roth a také docela blízko nepřítele, jenž zaujímal výšiny u Weislochu, silně rozčleněné živými ploty a vinicemi, jejichž zadní stranu jsme neznali. Vesnice Weisloch ležela na hřebeni, trochu ve svahu a vpravo od nás, a pod těmito výšinami byl potok, jehož břehy byly dost špatné. Přišla falešná zpráva, kvůli níž jsme zastavili v kolonách, že zavazadla, jež postupovala v dost špatném pořádku, byla opuštěna a vydána drancování. Maršál z Joyeuse se tam vyřítil tryskem, ale cestou se dozvěděl, že to byl jen falešný poplach, a rychle se vrátil zpět.

Nepřítel měl na tomto potoce, o němž jsem mluvil, drobná stanoviště, zejména jedno na obranu kamenného mostu. Hrabě z Averne, brigádní generál dragounů¹², dostal rozkaz jej napadnout, a dobyl ho; ale byl tam zabit poté, co je odtud vypudil a hnal je daleko. Byl to urozený Sicilan, jehož spíš neštěstí než vlastní volba vrhly do vzpoury jeho vlasti¹³ a jehož pan z La Feuillade přivedl s několika dalšími zpět, když stahoval francouzské jednotky ze Sicílie. Byl velmi litován pro své zásluhy a statečnost, zejména panem maršálem z Lorges, k němuž byl velmi připoután, a panem z La Rochefoucauld.

Markýz du Châtelet přešel potok s Mérinvillovou brigádou, jíž velel v jeho nepřítomnosti, a s pomocí několika rot žandarmerie vytlačil nepřítele z výšin. Na tomto malém boji se podílely jen jednotky tvořící obě křídla pravé strany, kudy se postupovalo, protože zbytek byl příliš vzdálen. Maršál z Lorges, jenž viděl docela blízko zarostlé stráně, jejichž zadní stranu ani to, kolik tam mohlo být vojska, neznal, nechal své jednotky stáhnout, udržel potok a utábořil se v rovině, se svým hlavním stanem v Rothu. Zůstal tam osm dní s velkou opatrností, dokud se moučné zásoby ve Philippsburgu neukázaly vyčerpané a píce v celém tomto malém kraji snědená, načež svou armádu odvedl zpět na tuto stranu Rýna.

Provedl ten nejkrásnější pochod na světě. Vyklidil tábor v Rothu v jedenáct hodin dopoledne, s velkým válečným hlukem, v devíti kolonách, jež při odchodu provedly karakolu, v přítomnosti nepřítele, jenž obsazoval druhý břeh potoka a táborem ležel na zadní straně výšin za sebou, kde se odehrál ten malý boj. Všechny tyto kolony prošly lesem s takovou přesností, že se na pláni u Schwetzingenu, kde se ihned seřadily do bitevního šiku, každá brigáda ocitla ve svém pořadí a na svém místě. Poté defilovaly s velkým pořádkem a rychlostí přes most a brodem přes velký potok, vojska v bitevním šiku, dokud nepřišla řada na každou z nich přejít. Maršál z Joyeuse zůstal u mostu, aby udržoval pořádek a vše urychloval, a maršál z Lorges u zadního voje. Vše bylo převedeno za dvě hodiny, protože potraviny, dělostřelectvo a velká i malá zavazadla se vydaly napřed. Nějakou dobu se věřilo, že tento pochod bude rušen, ale později se zjistilo, že princ Ludvík Bádenský¹⁴, velící císařské armádě, se to neodvážil, a nahlas svým lidem řekl, že tento pochod byl příliš dobře uspořádán, než aby ho mohl úspěšně napadnout.

Utábořili jsme se u kapucínů ve Philippsburgu, kam se cestou spojila celá armáda, a jelikož byla všechna zavazadla v Obersheimu se zálohou a s Romainvillem, jenž jí velel — jedním z nejstarších a nejváženějších jízdních brigádních generálů —, každý se vecpal do Philippsburgu, jak uměl; guvernér mi dal pokoj majora, a La Châtre, jenž se to dozvěděl, mě požádal, aby se ke mně mohl uchýlit. Nazítří nám major dal snídani; a zatímco armáda defilovala přes rýnský most, šel jsem se poklonit oběma maršálům a odtud jsem se k armádě připojil u Obersheimu, kde se utábořila.

Prošli jsme Špýrem¹⁵, jehož zpustošení jsem nemohl neoplakávat.

Bylo to jedno z nejkrásnějších a nejvzkvétajících měst říše; uchovávalo její archivy; bylo sídlem říšského komorního soudu, a říšské sněmy se tam často scházely. Vše tam bylo srovnáno se zemí ohněm, jejž tam dal na počátku války zapálit pan z Louvois¹⁶, stejně jako v celé Falci; a ti obyvatelé, co jich tam bylo — velmi málo —, byli přikrčeni pod těmito troskami nebo bydleli ve sklepích. Katedrála byla o něco víc ušetřena, stejně jako obě její krásné věže a jezuitský dům, ale nic jiného. Chamilly, první generálporučík armády a guvernér Štrasburku, zůstal v Obersheimu s Vaubecourtem, polním maršálem, a s celou pěchotou: maršálové, všichni generální důstojníci, celá jízda a jediná pikardská brigáda odešli do Osthofenu a Westhofenu a po osmi dnech do Guinsheimu, zadkem ke Starému Rýnu. Tam se konaly oslavy úspěchů v Katalánsku.