Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom první (1691–1697)

Kapitola dvanáctá

Pan z Noailles nechal svou armádu 28. května přejít řeku Ter před markýzem z Villeny, čili vévodou z Escalony — je to táž osoba —, místokrálem Katalánska¹, a porazil ho; patnáct set zajatců, veškeré dělostřelectvo a zavazadla, a nepřítel na útěku a pronásledován. Ztratili tam pět set mužů, pan z Noailles tři sta. Starý Chazeron, rytíř řádu a první generálporučík této armády, měl veškerou čest z přechodu i z boje. Pan z Noailles přešel Ter až během útěku nepřátel; alespoň tak se to vykládalo a tomu se věřilo. Měli jsme tam málo zraněných vyšších důstojníků a ukořistili jsme mnoho praporů. Velitel španělské jízdy, seržant-major a několik plukovníků byli zajati. Markýz z Noailles, bratr maršálův, jenž přinesl tuto zprávu, se za to stal brigádním generálem s osmi tisíci librami odměny, kromě odměny za samotnou cestu. Palamós byl dobyt 7. června ztečí, zabili jim tam tři sta mužů a šest set zajali. Citadela se vzdala krátce nato, totiž 10., posádka patnácti set mužů padla do válečného zajetí. Místo je významné svým přístavem i samo o sobě.

To vyvolalo zpívání Te Deum a vyneslo staré vévodkyni z Noailles² dopis psaný vlastní rukou krále. Byla to velmi milá světice, jež dlouho bývala dámou šatny královny matky a byla s ní i s králem zadobře; vždy ctnostná u dvora, už dlouho žijící v ústraní v Châlons-sur-Marne, ve velké samotě, a zpovídající se každý večer svému synovi, biskupovi.

Pan z Noailles pokračoval ve svém postupu a dobyl Girony za šest dní otevřeného zákopového obléhání.

Pevnost kapitulovala 29. června a třítisícová posádka se zavázala nebojovat až do 1. listopadu. Takto skvělé tažení vyneslo vévodovi z Noailles patent místokrále Katalánska, jehož se ujal v katedrále v Gironě, a nevynechal přitom nic ze všech obřadů a vyznamenání, jež mu mohly lichotit.

Ještě dobyl smělostí jediného muže hrad Castell-Follit, na vysoké skalní homoli, jež ovládá celou rovinu. Jednoho odhodlaného vojáka napadlo jít se podívat, zda je první opevnění střeženo mnoha lidmi; shledal je opuštěné a vstoupil dovnitř se zbraní v ruce a hlasitě volal, aby ho ostatní následovali. Následovalo ho pět nebo šest dalších, kteří s ním vstoupili do druhého opevnění. Prý bylo plné lidí, ale ti se tak vyděsili, když se viděli napadeni na místě pokládaném za nepřístupné, že se při těch výkřicích domnívali, že musí čelit útoku, a na útěku vyvolali v hradu tak prudký poplach a byli tímto malým počtem, jenž ovšem mezitím značně vzrostl, tak zuřivě pronásledováni, že se všichni vřítili dovnitř jedni přes druhé a pevnost byla dobyta s velkým krveprolitím. Ostalric padl rovněž do rukou pana z Noailles a uzavřel toto šťastné tažení.

Admirál Russel³ zakotvil s velkým počtem lodí u Barcelony, kam se markýz z Villeny uchýlil se zbytky své armády, a naše námořní síly nebyly proti Russelovým dostatečné⁴. Nepřátelské síly celé léto obcházely naše pobřeží, bombardovaly, co mohly, a vypálily téměř celé město Dieppe⁵. Rytíř Lotrinský, jenž byl ve Forges, tam přispěchal s několika lázeňskými hosty a pomohl podle svých nejlepších sil maršálovi z Choiseul a panu z Beuvronu. Král rytíři Lotrinskému napsal, aby mu poděkoval za horlivost, kterou projevil.

V Itálii se nic nestalo a vše tam skončilo blokádou Casale. Pánové z Vendôme strávili téměř celé tažení v Provence, kam je maršál Catinat s několika jednotkami odeslal.

Ve Flandrech se jen vzájemně pozorovalo a udržovalo zásobování. Velká část tažení uplynula v táboře u Vignamontu, kde se nakonec píce stala vzdálenou a obtížně dostupnou. Princ oranžský byl nucen jít pro ni jako první a k opuštění tábora si zvolil 17., kdy byla téměř celá Monseigneurova armáda na píci. Přesto ještě téhož večera vyrazilo levé křídlo s maršály z Villeroy a z Boufflers, jenž se připojil před dvěma dny, a nazítří, 18., je následoval Monseigneur s panem z Luxembourgu se zbytkem armády. Nepřátelé měli náskok dvou pochodů, zatímco Monseigneur musel překonat Sambru a mnoho potoků a soutěsek a musel obsadit tábor u Espierres dřív, než by se ho nepřátelé zmocnili. Jeho armáda postupovala v několika oddělených sborech. Pěchotě ulehčilo velké množství vozů, jež se podařilo sehnat, a po Sambře se dopravovalo dělostřelectvo a proviant, dokud se jí dalo využít. Pochod probíhal s velkým pořádkem a takovou rychlostí, s maršálem z Villeroy stále vpředu, že Monseigneur obsadil tábor u Espierres 25., právě ve chvíli, kdy se na druhé straně objevil předvoj nepřátel. Zbytek dne se dělostřelecky střílelo přes potok Espierres a nepřátelé se navečer stáhli. Tento důležitý pochod byl velmi krásný a hodně obdivovaný. Zbytek tohoto tažení už byl jen zásobováním. Princové odjeli dost brzy do Fontainebleau a pan z Luxembourgu se po jejich odjezdu marně osobně vypravil s několika jednotkami přepadnout ležení hraběte z Athlone⁶, jenž však už na základě varování, jehož se mu dostalo, odtáhl.

Naše německé tažení skončilo velmi klidně. Zůstali jsme čtyřicet dní u Gau-Bickelheimu⁷ v tom nejkrásnějším a nejlepším táboře na světě, a za nádherného počasí, ačkoli se trochu chýlilo k chladu: tento počínající chlad mi vynesl spor o dům s d’Esclainvilliers, plukovníkem jízdy; věc došla až k panu maršálovi z Lorges, jenž mi obratem vzkázal po Permillacovi, ubytovateli jízdy, že dům je můj, a totéž oznámil d’Esclainvilliersovi. Snad mu řekl ještě víc, protože d’Esclainvilliers za mnou přišel ještě téhož večera, když jsem si povídal na prahu svých dveří s princem z Talmontu a pěti nebo šesti dalšími brigádními generály nebo plukovníky, a hojně se mi omlouval. Přišel ke mně ještě jednou o dva dny později; pak jsem ho šel navštívit já a potom jsem ho pozval na oběd spolu s dalšími, jak jsem vždy míval u stolu hodně lidí — generály, plukovníky i další důstojníky. Byl to řádný člověk, poněkud těžkopádný, ale dobrák a slušný muž, který velmi dobře uměl vést jízdní jednotku.

Po tak dlouhém pobytu v hojném táboře bylo třeba jít jinam; maršál z Lorges chtěl ponechat silný pěší sbor v Alsasku, aby zabránil nepříteli vniknout tam po rychle postaveném pontonovém mostě, až se sám kvůli zásobování vzdálí, a nepovolil námitkám La Grange, intendanta armády, jenž byl zároveň intendantem Alsaska.

Ten o tom napsal ke dvoru a sdělil, že kdyby tato pěchota zůstala v Alsasku, znemožnila by provincii zaplatit sto tisíc ekú, jež byly připraveny k vybrání, že jde o zbytečné obavy a předběžná opatření a že ručí svou hlavou za to, že nepřítel nepřekročí Rýn a že ani není ve stavu na to pomýšlet. Barbezieux⁸, jenž měl při vší své velkopanskosti v sobě víc z intendanta než z vojevůdce a byl také víc nakloněn věřit prvnímu než druhému, přiklonil krále na svou stranu, takže maršál obdržel jednoznačný rozkaz přesně v duchu toho, co navrhl La Grange. Maršál z Lorges mohl jen uposlechnout; a protože nenašel bližší zásobování než na březích Nahe, usadil se s první linií hned u Kreuznachu a poslal Tallarda⁹ s druhou linií za tuto malou, všude brodnou řeku, do Hunsrücku, kde jsme měli píci i proviant v hojnosti.

Sotva jsme si to vychutnali, přišel Tallardovi rozkaz okamžitě vyrazit se všemi svými jednotkami a spojit se s maršálem z Lorges; princ Ludvík Bádenský totiž vypočetl, že vzhledem k naší vzdálenosti bude mít čas provést nájezd na Alsasko dřív, než se s ním budeme moci spojit, a stáhnout se dřív, než k němu dorazíme. Postavil tedy pontonový most přes Rýn u Hagenbachu, kryt velkým ostrovem, na nějž umístil dělostřelectvo, a odtud se rozptýlil po Alsasku v oddělených sborech. Při první zprávě se maršál z Lorges vydal s několika jízdními oddíly až k Landau, kam mu maršál z Joyeuse přivedl své jednotky, a my jsme vyrazili nazítří po příchodu rozkazu, abychom přešli Nahe a utábořili se druhého dne u Flonheimu. Tallard tam dostal zprávu, že se princ Hesenský chystá s dvaceti tisíci muži napadnout ho nazítří při pochodu; ale čeho jsme se obávali, bylo najít soutěsku u Dürkheimu obsazenou, kde bylo snadné zabránit průchodu a udržet tak obě linie naší armády oddělené, a tedy ve velké tísni, a zpustošit Alsasko, zatímco samotná první linie by tomu nedokázala zabránit a druhá by zůstala nevyužita.

V této nesnázi se objevila sestřenice muže, u něhož jsem byl ubytován, jež právě přijela z Mohuče, odkud vyjela předešlého dne, a dozvěděl jsem se to od svých lidí, kteří to zjistili. Mluvila jen německy; zavedl jsem ji k Tallardovi, jenž mě požádal, abych mu posloužil jako tlumočník. Dozvěděli jsme se od ní, že brány Mohuče byly zavřené, že se z této strany nikoho nepouštělo dovnitř; že ji odtud nechali odejít; že viděla za Mohučí množství stanů a že jí husaři řekli, že je to princ Hesenský, jenž se chystá připojit k princi Ludvíkovi. To nás příliš nepoučilo. Tallard, který neměl žádnou zprávu od výzvědných oddílů, jež vyslal, poslal ještě další dva. Ušli jsme už čtrnáct francouzských mil a dorazili jsme až v osm hodin večer, takže bylo nutné dopřát noc odpočinku, a měli jsme před sebou ještě osm mil do soutěsek u Dürkheimu. Nazítří jsme vyrazili připraveni narazit na nepřítele, po němž se však neukázala ani stopa; a později se zjistilo, že onen tábor pod Mohučí čítal osm tisíc mužů, dychtivějších kořisti než boje. Romainville se svou zálohou se při odchodu z Arienthalu v Hunsrücku, kde jsme byli, vydal se zavazadly jinou cestou přes hory, takže jsme postupovali nalehko. Prošli jsme soutěskami u Dürkheimu bez jakékoli překážky a utábořili jsme se ještě čtyři míle dál, dvě míle od první linie, s níž na nás čekal maršál z Joyeuse. Tallard se k němu vypravil pro rozkazy, jež zněly pochodovat nazítří na Landau. Cestou jsme se spojili s první linií, a toto shledání bylo pro obě velkou radostí.

Ihned jsem šel do Landau navštívit pana maršála z Lorges, jenž netrpělivě čekal na svou armádu. Našel jsem ho v zahradě Mélaka, guvernéra pevnosti a jednoho z generálporučíků armády, s téměř všemi generály a s La Grangem, který byl viditelně v rozpacích a hlavu měl hodně svěšenou. Dozvěděli jsme se tam, že se nepřátelé, rozptýlení v několika sborech, zmocnili velké kořisti a množství rukojmí a že se silně opevňují na ostrově a v lesích u Hagenbachu; ale kolik jich vlastně přešlo Rýn, se nikdy nezjistilo. Nebylo to pro nedostatek snahy; Mélac porazil silný nepřátelský oddíl, přičemž Girardin byl lehce zraněn do břicha. Byl to velmi dobrý důstojník, brigádní generál jízdy a syn Vaillaca, rytíře řádu z roku 1661, jenž patřil ke dvoru Monsieurovu; byli to lidé z velmi dobrého rodu. Sloužil jako generálporučík v Irsku a velel tam armádě po smrti Saint-Rutha¹⁰, jenž tam padl; ale znelíbil se panu z Louvois, jenž ho u krále vylíčil jako opilce; bylo na tom něco pravdy, a dál už nepostoupil.

Nazítří, po dlouhém pochodu, jsme se utábořili na velmi rozlehlém prostoru, odkud markýz z Alègre, polní maršál, který měl ten den službu, hned po příjezdu vzal gardy a Bretomellovy dragouny, aby se podíval, co je v rovině za ním. Postoupil až k lesu, kde ztekl velké opevnění, z něhož vypudil generála Soyera. Nazítří se odpočívalo; následující den se oba maršálové vydali do pole, pan z Lorges, aby vypudil nepřátele z Weissenburgu, ale zjistil, že už odtud odtáhli, pan z Joyeuse, aby šel do lesů, kde nalezl velké opevnění, na jehož dobytí neměl dost jednotek. Nazítří se opět odpočívalo. Pozítří se v táboře nechalo všechno sbaleno a vyrazilo se proti nepříteli v obrácené koloně. Neušli jsme mnoho cesty přes velké záseky, když jsme se dozvěděli, že nepřátelé znovu přešli Rýn a svůj most rozebrali a odvezli, takže se armáda vrátila do tábora stejně smutná, jako z něj vyrazila veselá. O tři dny později dorazily do téhož tábora rozkazy k rozdělení jednotek. Nařizovaly, aby Tallard šel do Zweibrückenu, maršál z Joyeuse do Hunsrücku a maršál z Lorges, kam uzná za vhodné, s určením jednotek a generálů pro každého ze tří.

Maršál z Joyeuse se o svém určení dozvěděl hned a nic o tom neřekl, ať už opomenutím nebo z jiného důvodu; maršál z Lorges mu o tom nemluvil, ale v den rozdělení mu ráno napsal po pážeti, že ho prosí, aby vyrazil do dvou hodin. Joyeuse, dotčen, odpověděl ústně, že na nic není připraven a že nemůže vyrazit, a pak se šel projít. Maršál z Lorges, znepokojený touto odpovědí, se za ním vydal do jeho kvartýru, když ho potkal na projížďce; Joyeuse ani neotočil koně, aby k němu přijel. Lorges tedy dojel k němu sám. Přivítání bylo velmi chladné, řeč stejně tak: omluvy z jedné strany, stížnosti z druhé a pevné odmítnutí vyrazit. Tak se rozešli. Maršál z Lorges, stále víc znepokojený, měl přesné rozkazy a dopoledne ubíhalo. Uchýlil se k vyjednávání a pověřil tím markýze z Huxelles, rytíře řádu a generálporučíka, a Vaubecourta, polního maršála. Ti šli za maršálem z Joyeuse, jehož přesvědčili, aby alespoň přišel k druhému maršálovi, a přivedli ho tam. Vyslechli tam mši a pak se zavřeli. Za hodinu vyšli a byly vydány rozkazy k odchodu maršála z Joyeuse a jeho jednotek, k nimž jsem patřil já, a oba maršálové šli spolu obědvat k markýzi z Huxelles v kvartýru maršála z Joyeuse, jenž ležel na cestě k odchodu, k němuž mohlo dojít až po poledni.

Byl jsem s maršálem z Joyeuse velmi zadobře, takže mě ubytoval hned po posledním polním maršálovi a před Harlusem, mým brigádním generálem, jenž jako nejstarší z brigádních generálů naší malé armády velel jízdě. Ten se kvůli tomu nezlobil; ale ostatní brigádní generálové to nepokládali za příliš dobré, a ještě méně než oni falcký princ z Birkenfeldu, můj velký přítel, jenž mi o tom ale nic neřekl. Byl kapitánem v pluku Bissy, druhým brigádním generálem tohoto sboru. Naše brigáda připadla do Naurum, na břehu Nahe, docela blízko Ebernburgu, utopená v píci. Zůstal jsem tam až do 16. října, kdy mi maršál z Joyeuse velmi ochotně udělil dovolenou, a vydal jsem se do Paříže přes Metz, kde jsem se setkal s panem ze Sève, jenž tam byl prvním prezidentem parlamentu. Byl to jeden z nejbezúhonnějších a nejosvícenějších soudců, jenž byl velkým přítelem mého otce.

Než se vrátím do Paříže, je třeba napravit jedno opomenutí. Když jsme byli v táboře u Gau-Bickelheimu, byl La Bretesche pověřen, aby provedl průzkum směrem k Rheinfelsu. Byl to šlechtic, jenž přišel ve válce o nohu, vyznamenal se jako velitel výzvědných výprav a získal i širší schopnosti, ostatně velmi slušný muž, jemuž maršál z Lorges velmi důvěřoval. Byl jedním z generálporučíků jeho armády, a přes tuto hodnost si nechtěl s sebou vzít víc než dvě stě pěšáků a sto padesát dragounů. Po dlouhém úseku dorazil za tmy do vesnice čtyři míle od Rheinfelsu, tam se zastavil, rozestavil svou pěchotu, nechal několik dragounů venku na koních a ostatní přivázali koně k živému plotu před stodolou, kde se La Bretesche pustil do jídla s důstojníky. Zatímco byli u stolu, měsíc, jenž krásně svítil, se náhle zatáhl a vypukla strašná bouře s blesky, hromy a deštěm. La Bretesche se v tomto nečasu obával nějakého přepadu, hned nechal dragouny nasednout na koně, sám nasedl a v tu chvíli uslyšel silnou salvu, jež ospravedlnila jeho opatrnost; vydal rozkazy tomu, kdo velel dragounům, šel ke své pěchotě a rozestavil ji. Hned se vrátil ke svým dragounům, ale nenašel jich už víc než dva nebo tři s jediným kapitánem a nikoho jiného. Zoufalý z toho, že ho takto opustili, vrátil se ke své pěchotě, napadl nepřátele, využil tmy a zmatku, do něhož je uvedl, hnal je a vypudil z vesnice, ačkoli byli třikrát silnější než on, a byl lehce zraněn na paži a na stehně, a protože se blížil den, stáhl se v dobrém pořádku do Ebernburgu. Cestou potkal jeden z dragounských oddílů, jež ho opustily. Kapitán, jenž jej vedl, měl tu drzost zeptat se ho, zda si přeje, aby ho doprovodil, a vysloužil si odpověď, jakou si zasloužil, načež se dragouni začali omlouvat a svalovat tu hanebnost na své důstojníky, kteří je odvedli proti jejich vůli. Z našeho tábora do Ebernburgu byly jen tři míle. La Bretesche, jenž byl velmi oblíbený a vážený, byl hojně navštěvován celou armádou; byl jsem mezi prvními. Vyvázl z toho tím, že tam musel zůstat deset nebo dvanáct dní. Měl tu velkorysost požádat o milost pro ony dragouny a maršál z Lorges, od přirozenosti dobrý a mírný, měl tu ochotu mu ji udělit.

Nesmí se upírat čest, jež náleží Marsalovi, kapitánu průvodců: následoval La Bretesche, ani na krok od něj neodstoupil a velmi dobře splnil svou povinnost. Poté získal jmenování kapitánem pěchoty a svému řemeslu velmi dobře rozuměl. Prý začínal jako poštmistr v Hombourgu, jehož byl La Bretesche guvernérem a odkud si ho vzal.

Právě ve volných chvílích tohoto dlouhého tábora u Gau-Bickelheimu jsem začal psát tyto Paměti¹¹, a to díky potěšení, jež mi přinesla četba Pamětí maršála z Bassompierre, jenž mě podnítil, abych i já psal to, co uvidím se dít za svého času.

Po návratu jsme zjistili, že maršál z Humières¹² zemřel. Byl to muž, jenž měl všechny talenty dvora a velkého světa a všechny způsoby velmi vznešeného pána, a při tom byl mužem cti, ač byl velmi zadobře s ministry a velmi dobrým dvořanem. Byl důvěrným přítelem pana z Louvois, jenž nesmírně přispěl k jeho vzestupu, který na sebe nenechal čekat; byl statečný a ukázal se lepší jako podřízený velitel než jako vrchní; byl ve všem velkolepý, dobře zapsán u krále, jenž ho velmi vyznamenával a jednal s ním důvěrně. Lze říci, že jeho přítomnost zdobila dvůr a všechna místa, kde se ocitl. Vždy měl dům plný těch nejvznešenějších a nejlepších lidí.

Princové krve se od něj nehnuli, a on se nijak kvůli nim ani kvůli komukoli jinému neomezoval; ale s nenuceností, zdvořilostí a soudností, jež mu byly vlastní a jež oddělovaly veškerou představu pýchy od důstojnosti a svobody muže, jenž se nechce omezovat ani omezovat druhé. Míval ty nejzábavnější záchvaty hněvu na světě, zvláště při hře, a při tom byl tím nejlepším člověkem na světě, jehož měl každý rád.

Měl generální guvernérství Flander a Lille, kde si držel takřka dvůr, a udělal krásné sídlo z Mouchy, dvě míle od Compiègne, jehož byl kapitánem. Král mu často pomáhal Mouchy upravovat a byl tam mnohokrát. Pan z Louvois, jenž chtěl po smrti vévody du Lude okleštit úřad velkého mistra dělostřelectva ve prospěch svého úřadu státního sekretáře, nechal maršála z Humières jmenovat velkým mistrem v jeho nepřítomnosti, právě když se vracel z Anglie, kam jménem krále jel poblahopřát králi Jakubu II. k jeho nástupu na trůn. Tento ministr velkou měrou přispěl k tomu, aby se stal vévodou s patentem ověřeným parlamentem a aby mu byla udělena zcela zvláštní milost — že v jeho patentu bude k nástupnictví povolán ten, kdo se s královým svolením ožení s jeho nejmladší dcerou, krásnou jako den, kterou vášnivě miloval. Svého jediného syna, dosud svobodného, ztratil při obléhání Lucemburku. Nejstarší dceru provdal za prince z Isenghien a získal pro ni z milosti taburet, druhou za Vassé, vidama z Mans; ta se pak znovu provdala za Survilla, mladšího syna z rodu Hautefort, kvůli čemuž se dlouho se svým otcem nevídala.

Maršál zemřel dost náhle ve Versailles. Trpce litoval, že nikdy nemyslel na svou spásu ani na své zdraví — mohl by dodat: ani na své majetkové záležitosti —, a přesto zemřel velmi křesťansky a všichni ho litovali. Bylo možné si všimnout, že mu při smrti byli nápomocni tři protivníci: pan z Meaux¹³ a abbé de Fénelon, kteří brzy poté psali jeden proti druhému, a P. Caffaro, teatin, jeho zpovědník, jenž se odvážil napsat knihu ve prospěch komedie (divadla)¹⁴, aby dokázal, že je nevinná a dovolená, a byl důkladně vyvrácen panem z Meaux.

Maršál z Boufflers získal guvernérství Lille a Flander tím, že se vzdal lotrinského, jež bylo dáno maršálovi z Lorges, který tuto přednost danou mladšímu pociťoval bolestně, neboť ten, ač měl velkou cenu, přece jen se mu nevyrovnal. Pan du Maine získal dělostřelectvo, když se vzdal galér, jež byly svěřeny panu z Vendôme v jeho nepřítomnosti. Levobočci tedy museli být s tímto rokem docela spokojeni.

Král udělil maršálce z Humières penzi dvacet tisíc liber, bez níž by zůstala téměř bez prostředků, a byl to první příklad tak vysoké penze pro ženu. Byla rozená La Châtre, bývala velmi krásná a bohatá, protože byla jedináček, a bývala palácovou dámou královny. Byla to preciézka, jež občas obtěžovala maršála i celou jeho dobrou společnost a jež se svou účetní knihou, kterou měla vždy před sebou, věřila, že zvládá všechno, a přitom nedokázala nic jiného než se zruinovat. Uchýlila se do nevzhledného domu u karmelitek na předměstí Saint-Jacques, stala se tam zbožnou takříkajíc z titulu úřadu a poté se míchala do všeho, do čeho jí nic nebylo, a s dětmi vycházela špatně.