Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom první (1691–1697)

Kapitola třináctá

Za tažení se princeznám přihodilo několik příhod. Byl to zvláštní název, jímž se rozuměly výhradně tři královy dcery¹. Monsieur si oprávněně přál, aby vévodkyně z Chartres vždy oslovovala obě ostatní „má sestro“ a aby ony ji nikdy neoslovovaly jinak než „Madame“. Bylo to spravedlivé a král jim to nařídil, čímž byly velmi dotčeny. Princezna de Conti² se tomu nicméně ochotně podřídila; ale paní Vévodkyně, jako sestra z téže lásky, začala vévodkyni z Chartres říkat „mazlíčku“; přitom nic nebylo méně roztomilé než její tvář, její postava, celá její osoba. Ta se to neodvážila pokládat za špatné; ale když se to nakonec Monsieur dozvěděl, pocítil, jak je to směšné a jak se tím obchází oslovení Madame, a vybuchl. Král paní Vévodkyni tuto familiárnost velmi přísně zakázal, což ji ještě víc popudilo, ale zařídila se tak, aby to nebylo vidět.

Při jedné cestě do Trianonu se tyto princezny, jež tam přespávaly a byly mladé, začaly v noci společně procházet a bavit se odpalováním petard. Ať už ze zlomyslnosti obou starších, nebo z neopatrnosti, jednu noc jich odpálily pod okny Monsieura, jenž se probudil a shledal to velmi nevhodné; stěžoval si na to králi, jenž se mu hojně omluvil, princezny důkladně vyplísnil a stálo ho velkou práci ho uklidnit. Monsieurův hněv se obrátil hlavně proti vlastní domácnosti: vévodkyně z Chartres to pociťovala dlouho, a nevím, zda se z toho obě ostatní příliš rmoutily. Paní Vévodkyně byla dokonce obviněna z jakýchsi písniček o vévodkyni z Chartres. Nakonec bylo vše uhlazeno a Monsieur vévodkyni z Chartres zcela odpustil díky návštěvě, kterou přijal v Saint-Cloud od paní z Montespan, kterou vždy velmi miloval a jež usmířila i obě své dcery, a jež si u nich zachovala autoritu a dočkávala se od nich velké úcty.

Paní princezna de Conti³ zažila jinou příhodu, jež vyvolala velký rozruch a měla velké následky. Hraběnka z Bury k ní byla při jejím sňatku přidělena jako dvorní dáma. Byla to žena velké ctnosti, velké jemnosti a velké zdvořilosti, s duchem i rozvahou; pocházela z rodu d’Aiguebonne a byla od roku 1666 bezdětnou vdovou po mladším synovi z rodu Rostaing, bratrovi staré paní z Lavardin, matky rytíře řádu, vyslance v Římě. Paní z Bury si nechala z Dauphiné přivézt slečnu Choinovou, svou neteř, kterou učinila dvorní slečnou paní princezny de Conti.

Byla to statná, podsaditá dívka, snědá, ošklivá, s plochým nosem, ale bystrá, s nadáním pro intriky a manévrování. Neustále se vídala s Monseigneurem, jenž se od paní princezny de Conti nehnul. Bavila ho, a aniž si toho kdo všiml, získala jeho plnou důvěru. Paní z Lislebonne a její dvě dcery, jež rovněž neopouštěly dům princezny de Conti a jež dosáhly Monseigneurovy důvěrnosti, si jako první všimly té naprosté důvěry, kterou Choinová získala, a staly se jejími nejlepšími přítelkyněmi. Pan z Luxembourgu, jenž měl dobrý čich, to vyčenichal. Král ho neměl rád a využíval ho jen z nutnosti; on to cítil a zcela se obrátil k Monseigneurovi. Pan princ de Conti ho u něj dobře zavedl, stejně jako vévoda z Montmorency, Luxembourgův syn. Kromě přátelství si tento princ [de Conti] maršála velmi hýčkal, aby ho poučoval a vychvaloval, v naději, že dosáhne velení armád; a prostopášnost je nakonec navzájem těsně spojila. Žárlivost pana z Vendôme na prince de Conti, a to ve všem, ho — protože se neodvažoval napadnout prince otevřeně — rozkmotřila s panem z Luxembourgu a přiměla ho zvolit si Catinatovu armádu, kde neměl nikoho nad sebou; a pan du Maine nebyl s generálem o nic lépe zadobře ze žárlivosti na to, komu dává přednost. To vše maršála stále víc připoutávalo k princi de Conti a stále více ho obracelo k Monseigneurovi, a to je právě to, co způsobilo, že Monseigneur dal přednost Flandrům před Německem, kam ho chtěl poslat král, který začínal tušit něco z intrik pana z Luxembourgu kolem Monseigneura.

Tento princ [de Conti] si oblíbil Clermonta, z větve Chattes, praporečníka gardových žandarmů. Byl to vysoký muž, dokonale urostlý, jenž neměl nic než hodně cti a statečnosti, s duchem dost způsobilým pro intriky, a jenž se z titulu příbuzenství připoutal k panu z Luxembourgu. Ten si zakládal na tom, že se ho ujal, a brzy v něm shledal někoho vhodného pro své záměry: Clermont se uvedl do domu paní princezny de Conti; začal se tvářit jako její ctitel; ona se do něj brzy zamilovala; s touto podporou se brzy stal Monseigneurovým oblíbencem, a už zasvěcen panem z Luxembourgu, vstoupil do všech záměrů, jež si pan princ de Conti s Luxembourgem předsevzali: stát se pány Monseigneurova ducha a řídit ho, aby mohli vládnout státu, až se stane jeho pánem.

V tomto duchu poradili Clermontovi, aby se připoutal k Choinové, stal se jejím milencem a předstíral, že si ji chce vzít. Svěřili mu, co objevili o Monseigneurových citech k ní, a že tato cesta je pro něj jistě cestou k jeho vzestupu. Clermont, jenž neměl nic, jim to ochotně uvěřil: sehrál svou úlohu a neshledal Choinovou krutou; láska, kterou předstíral, ale kterou v ní vzbudil, v ní vyvolala důvěru; už před ním netajila důvěru, kterou k ní chová Monseigneur, a brzy ani Monseigneur před ním netajil své přátelství ke Choinové; a brzy nato se princezna de Conti stala obětí jejich klamu. Nato se vyrazilo k armádě, kde Clermont obdržel všechna vyznamenání, jež mu pan z Luxembourgu mohl dát.

Král, znepokojen tím, co tušil o pletichách kolem svého syna, je všechny nechal odjet a nezapomněl využít tajného otvírání pošty; kurýři ho o jeho výtěžek často připravovali, ale nakonec intriku prozradila neopatrnost, s níž nesvěřovali všechno jen kurýrům. Král získal jejich dopisy; viděl v nich Clermontův a Choinové záměr se vzít, jejich lásku, jejich plán řídit Monseigneura jak nyní, tak i po králově smrti; jak moc byl pan z Luxembourgu duší celé této záležitosti a jaké zázraky si od toho pro sebe sliboval.

Nesmírné pohrdání, jež Choinová a Clermont chovali k princezně de Conti, se ukázalo z jejích dopisů, které Clermont Choinové obětoval a které král získal v témže poštovním balíku zachyceném na poště — po mnoha jiných, u nichž si nechal pořídit výpisy a dopisy pak dal zase doručit —, a spolu s tímto balíkem i z Clermontova dopisu, jenž tuto zásilku provázel a v němž byla princezna de Conti líčena bez ohledů, Monseigneur označován jen jako „náš tlusťoch“ a v němž jako by se vylévalo celé srdce. Tehdy král usoudil, že toho má dost, a jednoho odpoledne za špatného počasí, kdy nikam nevyšel, vzkázal princezně de Conti, ať za ním přijde do jeho kabinetu. Měl také její dopisy Clermontovi a Clermontovy dopisy jí, v nichž byla jejich láska silně vyjádřena a jimž se Choinová s Clermontem společně vysmívali.

Princezna de Conti, jež jako její sestry nikdy nechodila ke králi jinak než mezi jeho večeří a uléháním, kromě obřadných příležitostí kázání nebo honů, byla tímto vzkazem velmi udivena. Šla ke králi ve velkých obavách, co od ní chce, protože se ho jeho nejbližší rodina bála snad ještě víc než ostatní poddaní. Její dvorní dáma zůstala v prvním kabinetu a král ji odvedl dál; tam jí přísným tónem řekl, že ví všechno a že nemá smysl před ním zapírat svou slabost pro Clermonta, a hned dodal, že má jejich dopisy, a vytáhl jí je z kapsy se slovy: „Poznáváte toto písmo?“ — bylo to její vlastní, pak Clermontovo. Při tomto úvodu se ubohé princezně udělalo špatně, krále se zmocnila lítost, vzkřísil ji, jak mohl, a dal jí dopisy, kvůli nimž ji pokáral, ale dost lidsky; poté jí řekl, že to není vše a že má ještě jiné, jež jí ukáže a z nichž uvidí, jak špatně umístila svou náklonnost a jaké sokyni byla obětována. Tento nový úder hromu, snad ještě drtivější než první, princeznu znovu srazil k zemi. Král ji znovu vzkřísil, ale jen aby z ní vynutil krutý trest: chtěl, aby v jeho přítomnosti přečetla ty obětované dopisy své i dopisy Clermontovy a Choinové. V tu chvíli myslela, že zemře, a vrhla se králi k nohám, zalitá slzami, sotva schopna promluvit; byly to jen vzlyky, prosby o odpuštění, zoufalství, vztek a prosby o spravedlnost a pomstu; ta byla brzy vykonána. Choinová byla nazítří vyhnána a pan z Luxembourgu zároveň obdržel rozkaz poslat Clermonta do nejbližší pevnosti, jíž byl Tournai, s příkazem vzdát se svého úřadu a poté se stáhnout do Dauphiné a neopouštět provincii. Zároveň král vzkázal Monseigneurovi, co se mezi ním a jeho dcerou odehrálo, a tím mu znemožnil, aby se odvážil chránit ty dva nešťastníky. Lze si domyslet, jak se toto odhalení dotklo prince de Conti, ale především pana z Luxembourgu a jeho syna, a jak velká hrůza se zmocnila těch dvou posledních.

Mezitím, jelikož Monseigneurova náklonnost ke Choinové byla odhalena týmiž dopisy, princezna de Conti se neodvážila nezachovat jisté ohledy. Poslala slečnu Choinovou jedním ze svých kočárů do opatství Port-Royal v Paříži a dala jí penzi a povozy k odvezení jejího nábytku. Hraběnka z Bury, jež o své neteři nic netušila, byla neutěšitelná a chtěla se brzy poté stáhnout do ústraní.

Paní z Lislebonne a její dcery si pospíšily navštívit Choinovou, ale v naprosté tajnosti. Byl to jistý způsob, jak zůstat v bezprostředním spojení s Monseigneurem; ale nechtěly se vystavovat riziku ze strany krále ani princezny de Conti, vůči níž měly všechny důvody k největší ohleduplnosti. Byly princeznami, ale většinou doslova bez šatů a bez chleba, kvůli nepořádnému hospodaření pana z Lislebonne. Pan z Louvois jim často pomáhal. Paní princezna de Conti je přitáhla ke dvoru, tam je vydržovala, neustále je obdarovávala, opatřovala jim všemožné výhody, a právě jí vděčily za to, že se seznámily s Monseigneurem, pak byly přijaty do jeho důvěrnosti a nakonec do jeho nejotevřenějšího a nejvýlučnějšího přátelství. Tuto podivnou příhodu princezny a její důvěrnice nakonec ještě oslavily písničky.

Pan z Noyonu⁴ nám po návratu poskytl jinou příhodu, jež pro něj byla o to citelnější, že velmi pobavila všechny na jeho účet. Už na počátku těchto Pamětí jsme viděli, jaký byl tento prelát. Král se bavil jeho ješitností, jež ho vedla k tomu, že pokládal vše za vyznamenání, a účinky této ješitnosti by vydaly na celou knihu. Uvolnilo se místo ve Francouzské akademii a král chtěl, aby se stal jejím členem. Dokonce nařídil Dangeauovi, jenž tam byl členem, aby to akademikům jeho jménem sdělil. To se ještě nikdy nestalo a pan z Noyonu, jenž si zakládal na učenosti, tím byl celý u vytržení a nevšiml si, že se král chce jen pobavit. Lze věřit, že prelát získal všechny hlasy, aniž by o kterýkoli usiloval, a král dal panu Princi a všem význačným osobám u dvora najevo, že by mu bylo milé, kdyby se dostavili na jeho přijetí. Tak byl pan z Noyonu prvním, koho král sám vybral do Akademie, aniž by on sám na to předtím pomyslel, a prvním, na jehož přijetí se král postaral pozvat hosty.

Abbé de Caumartin⁵ byl tehdy ředitelem Akademie, a měl tedy odpovědět na řeč, kterou tam prelát pronese. Znal jeho ješitnost i jeho zcela svébytný styl; měl mnoho ducha i učenosti.

Byl mladý a byl nevlastním bratrem Caumartina, intendanta financí, tehdy velmi oblíbeného, jenž vyřizoval téměř veškeré finance pod Pontchartrainem, generálním kontrolorem, svým blízkým příbuzným a důvěrným přítelem. Toto pouto dodávalo abbému větší smělost, a protože si byl jist, že mu dá veřejnost za pravdu a ministr ho podpoří, předsevzal si pobavit veřejnost na účet biskupa, jehož měl přijímat. Složil tedy zmatenou řeč, co nejvěrněji napodobující styl pana z Noyonu, jež nebyla ničím jiným než tkanivem nejpřehnanějších chval a nabubřelých přirovnání a jejíž okázalá hatmatilka byla nepřetržitou satirou na prelátovu ješitnost a zcela ho zesměšňovala.

Když si však svou práci znovu přečetl, zalekl se jí, tak moc mu připadala přes všechny meze; aby se uklidnil, přinesl ji panu z Noyonu jako žák svému učiteli a jako mladík, který nechce velkému prelátovi upřít nic z chvály, jež mu náleží, ani říci cokoli, co by nebylo podle jeho vkusu a nezasloužilo si jeho souhlas. Tato tak pozorná úcta biskupa naplnila blahem; četl a znovu četl řeč, byl jí okouzlen, ale přesto v ní provedl několik stylistických oprav a přidal několik pochvalných tahů o sobě. Abbé dostal svou práci zpět s velkým potěšením; ale když v ní našel doplňky rukou pana z Noyonu a jeho škrty, byl zase u vytržení nad úspěchem léčky, kterou mu nastražil, a nad tím, že má v ruce svědectví jeho schválení, jež ho krylo před jakoukoli stížností.

V den přijetí byl sál víc než plný vším, co dvůr i město měly nejvznešenějšího. Lidé tam šli z touhy zavděčit se králi i v naději na zábavu. Pan z Noyonu se dostavil s početnou družinou, zdravil a prohlížel si vznešenou a početnou společnost s neskrývaným uspokojením a přednesl svou řeč s obvyklou sebejistotou; její zmatenost a jazyk naplnily očekávání posluchačstva. Abbé de Caumartin odpověděl se skromným výrazem a vyváženým tónem a lehkými modulacemi hlasu na místech nejsměšnějších nebo nejvíce nesoucích prelátův punc by byl probudil pozornost všech posluchačů, kdyby se obecná zlomyslnost byla mohla byť na okamžik rozptýlit. Abbého zlomyslnost, celá jiskřící duchem a uměním, předčila vše, co by se od ní dalo čekat, i kdyby byla smělost jeho záměru předvídána; překvapení nesmírně zvýšilo požitek, jejž z toho všichni měli. Potlesk byl tedy nesmírný a všeobecný a všichni jako po domluvě opíjeli pana z Noyonu čím dál víc a namlouvali mu, že jeho řeč si vše zasloužila sama o sobě a že abbého řeč se líbila jen proto, že ho uměl důstojně pochválit. Prelát se vrátil okouzlen abbém i veřejností a nikdy nepojal sebemenší podezření.

Lze si domyslet, jaký rozruch tento kousek vyvolal a jakou figuru dělal pan z Noyonu, když se chválil po domech a ve společnostech a líčil jak to, co sám řekl, tak to, co mu bylo odpovězeno, i počet a druh posluchačů, jejich jednomyslný obdiv a královu laskavost při této příležitosti. Pan z Paříže⁶, k němuž se chtěl jít pochlubit svým triumfem, ho neměl v lásce. Už dlouho měl na srdci jedno pokoření, jež od něj utrpěl; ještě nebyl vévodou a dvůr byl v Saint-Germain, kde nebyla malá nádvoří jako ve Versailles. Pan z Noyonu, když tam vjížděl ve svém kočáře, potkal pana z Paříže, jenž šel pěšky; zvolal na něj, pan z Paříže k němu přistoupil a domníval se, že vystoupí; vůbec ne; vzal ho z kočáru za ruku a vedl ho tak jako na vodítku až ke schodům, přičemž stále mluvil a arcibiskupovi lichotil, a ten v duchu zuřil. Pan z Noyonu, stále stejným tónem, vystoupal s ním nahoru a tak málo dával najevo, že by tušil, že udělal něco nevhodného, že si pan z Paříže netroufl z toho udělat aféru; ale pociťoval to stejně. Tento arcibiskup se díky tomu, že byl dobře zapsán u krále, předsedal shromážděním kléru s veškerou autoritou a elegancí, jež u něho byly známy, a měl podíl na rozdělování obročí, jejž nakonec ztratil, postupně povznesl nad to, aby navštěvoval jakékoli preláty, i ty nejváženější, ačkoli všichni k němu často chodili. Pana z Noyonu to uráželo a řekl mu to velmi srozumitelně. Byly to pořád jen výmluvy. Když nakonec viděl, že tyto výmluvy budou trvat věčně, promluvil o tom králi tak dobře, že ho přiměl nařídit panu z Paříže, aby ho šel navštívit. Ten byl o to víc pokořen, že si od té doby netroufal to vynechat při žádné příležitosti ani po žádném jeho příjezdu a že ho tato výjimka uváděla do rozpaků vůči ostatním významným prelátům.

Lze si tedy představit, jakou fraškou bylo pro pana z Paříže toto přijetí do Akademie; ale že z ní nemohl mít plné zadostiučinění, dokud si k ní pan z Noyonu dál blahopřál; neopomněl tedy využít jeho návštěvy, aby mu otevřel oči a dal mu, jako jeho služebník a spolubratr, pochopit to, co se mu neodvažoval říci naplno. Dlouho chodil kolem horké kaše, aniž ho pochopil muž tak zahleděný do sebe a tak vzdálený představě, že by si z něj mohl kdokoli dělat legraci; nakonec se mu ale přece jen podařilo, aby ho vyslechl, a v zájmu cti episkopátu, uraženého, jak říkal, mladíkem, ho poprosil, aby jeho vítězství dále nezvětšoval tím, že se nechá ještě déle vodit za nos, a aby se poradil se svými skutečnými přáteli. Pan z Noyonu dlouho vedl své řeči, než se poddal, ale nakonec se nemohl ubránit podezření a poděkoval arcibiskupovi, s nímž se dohodl, že si o tom promluví s P. de La Chaise⁷, jenž byl jeho přítelem. Skutečně tam ihned po odchodu z arcibiskupství zaběhl. Řekl P. de La Chaise o znepokojení, jež právě pojal, a tak vroucně ho prosil, aby s ním mluvil upřímně, že zpovědník, jenž byl svou povahou dobrý a jenž váhal mezi tím ponechat pana z Noyonu v tomto krajním zesměšnění, nebo způsobit potíže abbému de Caumartin, se nakonec nedokázal odhodlat oklamat muže, který mu důvěřoval, a potvrdil mu, co nejšetrněji dovedl, pravdu, kterou mu jako první sdělil arcibiskup pařížský. Po nesmírném vytržení nastoupil nesmírný hněv a zlost. V tomto stavu se vrátil domů a nazítří odjel do Versailles, kde vznesl u krále ty nejtrpčí stížnosti na abbého de Caumartin, jehož hříčkou se stal, a posměchem všech.

Král, jenž se rád trochu pobavil, ale jenž chtěl vždy a všude jistý řád a jistou slušnost, už věděl, co se stalo, a shledal to velmi nevhodným. Tyto stížnosti ho o to víc podráždily, že se cítil nevinnou příčinou tak směšné a tak veřejné scény, a že, ačkoli rád žertoval o bláznovstvích pana z Noyonu, přesto k němu choval dobrotu a vážnost. Poslal pro Pontchartraina a nařídil mu, aby svému příbuznému důkladně vyčinil a vystavil mu lettre de cachet, aby si šel „nechat dozrát mozek“ a naučil se smát a mluvit ve svém opatství Busay v Bretani. Pontchartrain se skoro neodvážil oponovat: první část rozkazu splnil dobře, druhou odložil na zítřek, poprosil o milost, poukázal na abbého mládí, na pokušení využít prelátovy směšnosti, a především na opravenou a rozšířenou odpověď rukou pana z Noyonu samotného, jenž si, když už ji takto prozkoumal, mohl vyčítat jen sám sobě, že v ní nepostřehl to, co v ní všichni ostatní viděli. Tento poslední argument, obratně vedený příjemným a velmi duchaplným ministrem, zapříčinil, že lettre de cachet padla, ale ne rozhořčení. Pontchartrain si pro tuto chvíli víc nežádal. Zdůraznil abbého lítost a bolest a jeho ochotu jít poprosit pana z Noyonu o odpuštění a ujistit ho, že mu nikdy nechtěl upřít úctu ani se mu znelíbit. Skutečně ho nechal požádat o svolení, aby mu mohl přijít vyjádřit tuto pokoru; ale rozhořčený biskup ho nechtěl přijmout, a poté, co se bez míry rozohnil proti Caumartinům, odjel strávit svou hanbu do své diecéze, kde zůstal dlouho.

Je třeba hned dodat, že krátce po svém návratu do Paříže tak vážně onemocněl, že přijal svátosti. Než je přijal, poslal pro abbého de Caumartin, odpustil mu, objal ho, sundal si z prstu krásný diamant, jejž ho poprosil, aby si ponechal a nosil z lásky k němu, a když se uzdravil, udělal u krále vše, co mohl, aby ho s ním smířil; pracoval na tom celý život s vervou a vytrvalostí a nevynechal nic, aby ho učinil biskupem, ale tento kousek ho v králových očích nenávratně poškodil a pan z Noyonu za tento velkorysý čin získal jen zásluhu před Bohem a čest před světem.

Pýcha kardinála z Bouillonu⁸ vyvolala přibližně ve stejné době další druh scény. Aby jí bylo rozumět, je třeba říci, že v provincii Auvergne existují dvě zvláštní panství, z nichž jedno se nazývá hrabství Auvergne a druhé dauphiné Auvergne. Hrabství má obvyklý rozsah a obvyklá lenní práva běžného panství, bez zvláštních výsad a bez ničeho, co by je odlišovalo od všech ostatních. Vysvětlit, jak si hrabství udrželo toto jméno a dauphiné to své, by vedlo k příliš dlouhé rozpravě. Dauphiné je co do rozlohy ještě menší než hrabství, a ačkoli bylo povýšeno na knížectví, nemá vůči ostatním panstvím ani hodnost, ani vyznamenání, ani zvláštní práva, a nikdy nedalo žádný nárok těm, kdo je vlastnili. Ale zvláštnost jména „princ-dauphin“ se zalíbila větvi Montpensier, jež toto panství vlastnila a z níž někteří tento titul nosili ještě za života svého otce, než se stali vévody z Montpensier. Hrabství Auvergne, tak jak bylo právě popsáno, vstoupilo do domu La Tour a z něj zase vyšlo prostřednictvím sňatků a dědictví. Toto jméno bylo lákavé pro lidi, kteří potají zamýšleli změnit své jméno La Tour na jméno Auvergne, a u krále si při výměně Sedanu i po ní počínali tak dobře, že se toto panství k nim vrátilo, a odtud pochází, že bratr vévody a kardinála z Bouillonu nosí titul hraběte z Auvergne.

Dauphiné Auvergne připadlo Monsieurovi dědictvím po Mademoiselle⁹, a kardinál hned pojal nesmírnou touhu je získat. Promluvil o tom s Bechameilem, jenž byl Monsieurovým superintendantem, s rytířem Lotrinským, a dvořil se všem, kdo mohli přispět k tomu, aby se Monsieur rozhodl mu je prodat. Nakonec, za cenu vysoké částky, byl obchod uzavřen a Monsieur o tom promluvil s králem, jehož souhlas si vzal na starost jako maličkost; ale byl překvapen, že král odmítl. Monsieur naléhal a nemohl to pochopit: „Vsadím se, bratře,“ řekl mu král, „že jde o nový výstřelek kardinála z Bouillonu, jenž chce dát jednomu ze svých synovců říkat princ-dauphin; zbavte se toho obchodu.“ Monsieur, jenž slíbil a jenž obchod pokládal za dobrý, naléhal; ale král si stál na svém a řekl Monsieurovi, že stačí vzkázat kardinálovi, že to nechce.

Tuto odpověď mu jménem Monsieura napsal rytíř Lotrinský a naplnila ho trpkou zlostí. Toto zvláštní jméno, způsobilé oslnit hlupáky, jichž je vždy nejvíc, a jméno, jež nosili princové krve, naplnilo jeho pýchu radostí; odmítnutí ji naplnilo bolestí.

Protože se neodvažoval napadnout krále, odpověděl rytíři Lotrinskému snůškou hloupostí, kterou korunoval dodatkem, že je o to zarmoucenější, že mu Monsieur nedodržel slovo, protože mu to zabrání být napříště tak jeho služebníkem, jak jím byl v minulosti. Monsieur měl spíš chuť se tomuto druhu vyhlášení války zasmát, než se jím urazit. Král to zprvu vzal vážněji, ale obměkčen prosbami pana z Bouillonu, a ještě víc velikostí trestu, jaký by taková drzost zasluhovala, kdyby se brala tak, jak si zasloužila, se rozhodl ji přehlédnout, a kardinál z Bouillonu z toho vyvázl jen se studem a s tím, že se šel na čtrnáct dní schovat do svého krásného sídla Saint-Martin de Pontoise, jež nedávno směnou dokázal sekularizovat a udělat z tohoto převorství dědičný a rodový majetek.

Markýz z Arcy zemřel v Maubeuge, na počátku tažení: z vychovatele pana vévody z Chartres se stal jeho prvním komořím a nenápadným usměrňovatelem jeho chování. Tento princ, jenž měl dost rozumu, aby ocenil jeho hodnotu, ho po celý život oplakával a projevoval to všemi možnými skutky jeho rodině, až po jeho služebnictvo. Byl rytířem řádu od roku 1688, státním radou z řad šlechty meče a byl vyslancem v Savojsku. Byl to muž nevšední ctnosti a schopností, bez jakékoli pedanterie a velmi znalý velkého světa, a velmi statečný muž bez jakékoli okázalosti. Kdyby mu byl svěřen k výchově a vzdělání král, bylo by to důstojné a užitečné. Nebyl ženatý ani bohatý a měl sotva šedesát let; muž urostlý a velmi dobrého vzezření. Po návratu z armády jsme byli překvapeni tím, koho král postavil vedle svého synovce, aby ho nahradil. Byl to Cayeu, brigádní generál jízdy, statečný a velmi počestný šlechtic, jenž dobře pil a nic jiného neuměl. Pan z Chartres byl velmi rád, že má co do činění s takovým dozorcem, jehož si dobíral a jehož nechal padat do všech pastí, které mu nastražil.

Během tažení došlo také k několika změnám u Monsieura. Dovolil Châtillonovi, svému dávnému oblíbenci, prodat svému staršímu bratrovi polovinu svého úřadu prvního komořího. Châtillon se z lásky oženil se slečnou z Pienne; byl to bezesporu nejkrásnější pár u dvora, nejlépe urostlý a nejvznešenějšího vzezření. Rozkmotřili se a rozešli, aby se už nikdy neviděli. Ona byla dámou šatny Madame a sestrou markýzy z Villequier, rovněž provdané z lásky. Pan z Aumontu s tím léta nechtěl souhlasit. Nakonec se do toho vmísila paní z Maintenon, protože matka této krásky byla příbuzná a nesla stejné jméno jako biskup z Chartres, ředitel Saint-Cyru a duchovní vůdce paní z Maintenon, jež to nakonec dokázala prosadit. Hrabě z Tonnerre, synovec pana z Noyonu, o němž jsem právě mluvil, prodal rovněž druhý úřad prvního komořího u Monsieura, jejž měl už dlouho, Sassenageovi, jenž opustil vojenskou službu. Tonnerre měl mnoho ducha, ale to bylo vše; často z něj vycházely nesmírně vtipné a štiplavé narážky, jež mu ale vynášely aféry, v nichž neobstál a jež ho nedokázaly odnaučit, aby si cokoli odpouštěl, a nakonec dospěl do stavu, kdy by bylo hanbou mít s ním spor; nikdo se tedy neomezoval v tom, co mu chtěl odpovědět nebo říct. Byl už dlouho velmi špatně zapsán u svého malého dvora kvůli svým vtipům. Uklouzlo mu, že řekl, že neví, co dělá, když zůstává v tomto krámku; že Monsieur je nejhloupější ženská na světě a Madame nejhloupější chlap, jakého kdy viděl. Oba se to dozvěděli a byli tím velmi uraženi. Přesto z toho nic dalšího nevzešlo; ale směsice posměšků na účet každého z nich a nesmírné pohrdání, jež si vysloužil, ho nakonec vyhnaly, aby vedl velmi žalostný život.