Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom první (1691–1697)

Kapitola čtrnáctá

Právě při tomto návratu vojsk zřídil král osm generálních ředitelů svého vojska a pod každým ředitelem dva inspektory. Pan z Louvois, aby měl vojska víc v moci a zlomil autoritu plukovníků, vymyslel posílat po hranicích a jednotlivých krajích důstojníky podle vlastního výběru, ale pod jménem krále, aby vojska prohlíželi, a propůjčit jim veškerou vážnost a důvěru. Král, přesvědčený, že jde o tu nejlepší věc pro jeho službu, a navíc dotčený tím, že se mu nikdy nepodařilo vyrvat hodnost generálního plukovníka jízdy¹ z rukou hraběte z Auvergne pro pana du Maine, chtěl k tomu, co pan z Louvois vymyslel, ještě něco přidat a využít to k odměňování. Dal ředitelům plat dvanáct tisíc liber a velmi rozsáhlou pravomoc nad veškerými záležitostmi vojsk v jejich působnosti. Každý z nich měl konat dvě přehlídky ročně, při odchodu z tažení a na konci zimy, a mezi těmito dvěma přehlídkami měli inspektoři konat několik dalších. Ti dostávali šest tisíc liber, měli skládat účty ze všeho svému řediteli a ten státnímu sekretáři pro válku, občas i králi; každý ředitelský obvod byl rozdělen na dva, pro oba inspektory, přičemž ze všech inspektorů byla polovina určena pro pěchotu a polovina pro jízdu; kromě toho měli širokou pravomoc ve všech druzích záležitostí vojska — ředitelé je mohli prohlížet za tažení, dávat do vazby, dokonce i suspendovat brigádní generály jízdy a pěchoty; a inspektoři, vybíraní vesměs z řad brigádních generálů, dostali ubytování v hlavním stanu a byli po dobu tažení zproštěni své brigádnické služby. Tak vznikly tyto úřady, což se nesmírně dotklo generálů jízdy a dragounů.

Hrabě z Auvergne, dávno zvyklý polykat podobné hořké pilulky kvůli své hodnosti, spolkl mlčky i tuto. Rosen², cizinec a voják štěstěny — natolik, že si kdysi musel losovat o trest za plenění —, ač z dobré pomořanské šlechty, se stal generálporučíkem a generálním polním mistrem jízdy; byl to mazaný vychytralec, který si dával dobrý pozor, aby se neurazil, a naopak toto zřízení chválil. Villars, generálporučík a generální komisař jízdy, oslněný vlastním štěstím i štěstím svého otce, se stal terčem posměchu obou ostatních, když jim navrhl, aby se postavili na odpor novotě tak škodlivé jejich úřadům, a ještě víc terčem posměchu krále, když se o tom s ním odvážil promluvit. Huxelles pro pěchotu a du Bourg pro jízdu dostali ředitelství na Rýně³; ještě se s nimi setkáme jinde — první byl generálporučík a rytíř řádu, druhý polní maršál. Chamarande a Vaudray, dva muži vynikající statečností, pílí i zásluhami: Vaudray pocházel z velmi vznešeného rodu z Franche-Comté, byl neobyčejně pěkně urostlý, ale mladší syn a chudý. Byl kanovníkem v Besançonu, pak se chopil muškety, stal se kapitánem granátníků a utržil dvaatřicet ran, z nichž několik málem smrtelných, při útoku na kontreskarpu u Coni⁴, aniž chtěl ustoupit, a byl tam ponechán jako mrtvý. Tento čin ho proslavil a krátce nato mu vynesl pluk Sarre. Chamarande byl prvním královým komorníkem v přežívacím nároku po svém otci, jenž tento úřad koupil od Beringhena⁵, a zachoval si všechna práva vstupu, jež k němu patřila. Otec patřil k oněm moudrým lidem, jichž si každý váží; ctili ho pro jeho naprosto spolehlivou poctivost a skromnost. Prodal svůj úřad a král, jenž ho měl rád a vážil si ho zdaleka nad rámec jeho postavení, ho jmenoval prvním hofmistrem paní Dauphine při sňatku Monseigneura. Tento úřad zastával ke spokojenosti celého dvora a měl u svého stolu vždy tu nejlepší společnost. Jeho syn získal i na tento úřad přežívací nárok. Když se smrtí své paní přišel o úřad, zůstal u dvora a měl u sebe stále tu nejvznešenější společnost, ačkoli už neměl stůl, byl sešlý dnou a u něj nikdy nebylo vidět žádné jídlo. Král k němu občas posílal ptát se, jak se mu daří, protože už nemohl chodit, a projevovat mu přízeň; a vzpomínám si, že byl v takové vážnosti, že když mě otec představil králi a pak nejpřednějším osobám u dvora, zavedl mě také k Chamarandovi. Jeho syn byl velmi pěkně urostlý, diskrétní, rozvážný, uctivý a velmi oblíbený u dam nejlepšího tónu. Postupně získal pluk královny a velmi se vyznamenal ve válce. Pan Vévoda, pan princ de Conti, pan z La Rocheguyon a z Liancourtu, pánové z Luxembourgu otec i syn a řada dalších z nejpřednějších ho měli velmi rádi a žili s ním v důvěrném přátelství. Monseigneur s ním zacházel velmi dobře a s vyznamenáním, ačkoli obtíž s tím, aby s ním stoloval, mu bránila účastnit se jeho zábav a cest. Nejpozoruhodnější však je, že když se oženil se slečnou d’Anglure, dcerou hraběte z Bourlaymontu, jedinou dědičkou a bohatou, ženou opravdových zásluh, její původ, podpořený těmito zásluhami a královou přízní ke starému Chamarandovi, ji nakonec přivedl do kočárů paní Dauphine.

Romainville a Montgomery byli dva inspektoři pro jízdu. O Romainvillovi jsem se již zmínil, starý důstojník nesmírně oblíbený a vážený, a to právem. Jméno toho druhého samo prozrazuje jeho vznešený původ⁶; ale jeho hluboká chudoba ho v mladých letech dohnala k nejpodivnějším krajnostem, o to krutějším, že cítil tíhu svého jména a byl prodchnut ctí a ctnostmi. Když se s velkým úsilím dopracoval k jízdní setnině, natolik se vyznamenal v malé potyčce proti generálu Massiettovi, jenž vyrazil ven s velmi silným oddílem, že ho Massiette, který ho zajal, propustil na čestné slovo a zahrnul chválou. Král, jenž tehdy své armádě velel osobně, ho nesmírně vychválil, daroval mu kord a jednoho z nejkrásnějších koní, na nichž sám jezdil, a prokázal mu tu čest, že ho nechal jíst u svého stolu, čehož se před ním nedostalo žádnému kapitánovi jízdy. O měsíc později se uvolnil jízdní pluk, jejž dostal s velkým vyznamenáním, a od té doby sloužil s pílí a udržel si pověst, již si získal. Byl by oblíbenější, kdyby mu jeho schopnosti dovolily být méně úzkostlivý a kdyby jeho nevrlost nebyla mrakem, jímž se člověku ne vždy chce prorážet, aby pod ním našel ctnost, kterou skrývá. Maršálové z Duras a z Lorges, jeho příbuzní, ho velmi chránili, a ještě víc pan z La Feuillade, dokud žil, oddaný ctitel paní z Quintin, u níž Montgomery v Paříži bydlel — oba byli dětmi dvou bratrů. Znovu se vyznamenal v bitvě u Staffarde⁷, kde mu byla zmrzačena ruka. Přesto ho neminula dvojí bolest: vidět du Bourga, mladšího než on, jako polního maršála a ředitele a sebe jako brigádního generála a inspektora pod ním. Hlasitě se reptalo jak proti té přednosti, tak proti tomu, co vypadalo jako schválnost, a Montgomery, ač pobouřen, se neodvážil odmítnout a choval se s velkou rozvahou.

Besons, jenž byl pouhým brigádním generálem jízdy, a Artagnan, major pluku francouzských gard, dostali obě ředitelství ve Flandrech⁸. O nich promluvím jinde. Coigny, švagr pánů z Matignonu, a starý Genlis⁹ byli řediteli v Katalánsku, s Nanclasem a markýzem du Gambout pod sebou; a v Itálii Larré a Saint-Sylvestre a Villepion-Chartaigne a hrabě z Chamilly pod nimi.

Než opustím válku tohoto roku, musím ji uzavřít podivnou příhodou. Pan z Noailles a pan z Barbezieux spolu vycházeli velmi špatně: oba dobře zapsáni u krále, oba pyšní, oba rozmazlení. Pan z Noailles si ve svém guvernérství Roussillonu vymohl a prosadil řadu věcí, jež ho tam činily velmi samostatným a velmi nezávislým na státním sekretáři pro válku. Paní z Maintenon, nepřítelkyně pana z Louvois, mu v tom pomohla, a syn, s ještě menší autoritou než otec, na tom nemohl nic změnit. Neměl rád pana z Luxembourgu, s nímž byl pan z Noailles velmi spřátelen, a z toho všeho vznikaly na obou stranách skupiny, jež na sebe hleděly velmi úkosem.

Úspěchy pana z Noailles toho roku v Katalánsku Barbezieuxe hluboce pobouřily. Obával se dalších jako předzvěsti své vlastní záhuby, plynoucí z rostoucího vlivu svých nepřátel. Vše, co bylo v Katalánsku vykonáno, uhlazovalo cestu k obléhání Barcelony, a toto dobytí by zpečetilo ovládnutí celého tohoto knížectví a umožnilo by králi na konci zimy úspěšně zaútočit na samo srdce Španělska. To byl vždy jeho cíl, a pan z Noailles, jenž od samého krále znal jeho náklonnost k tomuto plánu a jenž konečně viděl prostředky k němu tak pokročilé, si o nic méně přál jeho uskutečnění, a to tím vroucněji, že by mu pevně zajistilo místokrálovství, jehož se domohl, zvýšilo by jeho lesk a přízeň a nutně by z něj učinilo velitele armády, jež by příštího roku zaútočila na Španělsko na jeho nejcitlivějších a nejsnáze prostupných místech a donutila by ho žádat o mír, jehož slávu by měl celou on. Naléhal proto na krále, aby dal své rozkazy včas, aby mohl toto obléhání bezpečně podniknout, a pan z Barbezieux, jehož to uvádělo v zoufalství, se neodvažoval zanedbat, co mu bylo předepsáno, a byl přitom pod dohledem dvojího zájmu pana z Noailles: aby mu včas nic nechybělo a aby Barbezieuxe nešetřil, kdyby neměl všechno včas připravené.

Loďstvo dvaapadesáti lodí vyplulo 3. října z Toulonu, naloženo pěti tisíci dvěma sty muži vojska vzatého z Provence z jednotek pana z Vendôme; a už nechybělo nic než přiložit ruku k dílu, když pan z Noailles chtěl podat králi zvláštní zprávu o všem a přijímat rozkazy přímo od něj, a to vše bez vědomí pana z Barbezieux. Pro poslání pro něj tak důležité zvolil Genlise, jenž byl bez jmění a bez postavení a cele se mu oddal a jehož nelze zaměňovat se starým Genlisem, o němž jsem se zmínil výše a jemuž v ničem nezadal. Tento Genlis si získal přátelství pana z Noailles natolik, že vzbudil žárlivost celé jeho malé armády. Pan z Noailles mu opatřil pluk a velmi rychle ho protlačil na brigádního generála a pak k jmenování polním maršálem. Měl důvtip a obratnost a neměl jinou známost ani jinou ochranu než tu, od níž měl vše. Pan z Noailles se tedy domníval, že nemůže učinit nic lepšího, než ho pověřit prostým pověřovacím listem pro krále a ohlásit ho jako živý dopis, jenž na vše odpoví na místě a jenž mu, aniž by ho obtěžoval dlouhou depeší, řekne za půl hodiny víc, než by mu mohl napsat za několik dní. Slova letí, písmo zůstává; kurýra lze oloupit, může onemocnět a poslat své depeše po někom jiném; toto řešení předcházelo všem těmto nesnázím a ponechávalo pana z Barbezieux v nevědomosti a úzkosti nad vším, co se takto skrze Genlise bude dít.

Barbezieux, jenž měl tím víc a tím lepších špehů v Katalánsku, že to pro něj bylo nejnebezpečnější místo, byl zpraven o vyslání Genlise i o dni jeho odjezdu a věděl navíc, že má dorazit přímo ke králi a že má především zakázáno se s ním vůbec setkat. Nato se odhodlal k smělému kroku: nechal na Genlise čekat u přístupů k Paříži a dal si ho přivést k sobě do Versailles, aniž ho na okamžik spustili z očí. Když ho měl u sebe, tak ho obalamutil a dokázal mu tak dobře dát pocítit, jaký rozdíl pro jeho kariéru znamená přátelství pana z Noailles, ať je jakkoli vlivný, oproti přátelství státního sekretáře pro válku, a to jeho druhu a jeho věku, že ho získal natolik, že ho zatáhl do nejčernější zrady: neukázat se před králem jinak než v jeho přítomnosti a říci mu pravý opak toho, čím byl pověřen. Barbezieux mu tedy nadiktoval vše, co chtěl, poté co z něj vytáhl vše, čím byl pověřen, a byl v tom naprosto poslechnut. Tímto způsobem byl plán obléhání Barcelony zcela zmařen na samém prahu uskutečnění, a to při všech nejrozumnějších předpokladech jistého úspěchu a bez obav z jakékoli pomoci obleženým, vzhledem ke stavu španělských sil na této hranici, od jejich porážky takřka opuštěné; a na panu z Noailles zůstala u krále veškerá nespravedlnost a vina za zmar takového podniku, a to právě kvůli onomu opatření, jež učinil, totiž že dal jen prostý pověřovací list, takže vše, co Genlis řekl, přímo opačné tomu, čím byl pověřen, nikdo nevyvrátil a bylo to celé pokládáno za slova a čin pana z Noailles samého. Lze si domyslet, že Barbezieux neztrácel čas s vydáním nezbytných rozkazů, aby rychle rozpustil všechny přípravy a zajistil loďstvu návrat do Toulonu. Lze si také domyslet, jakou to byla pro pana z Noailles rána z čistého nebe, ale úskok byl proveden tak dobře, že se z něj u krále nikdy nedokázal očistit; uvidíme následky, jež posloužily jako základ velikosti pana z Vendôme.

Kolem této doby byla zavedena kapitace¹⁰¹¹. Vynález a návrh pocházely od Basvilla, proslulého intendanta Languedoku. Taková finanční pomoc, tak snadno libovolně ukládaná, stejně snadno zvyšovaná a tak snadno vybíraná, byla velmi lákavá pro generálního kontrolora, jenž měl potíže na vše stačit. Pontchartrain se přesto dlouho a ze všech sil bránil a jeho důvody byly stejné, jaké jsem právě uvedl. Předvídal její hrozné důsledky a to, že tato daň svou povahou nikdy neskončí. Nakonec mu pod tlakem nářků a potřeb kliky vynutily souhlas.

27. listopadu byl pan hrabě z Toulouse, jenž koupil vévodství-pairství Damville a získal pro sebe jeho nové zřízení, přijat v této hodnosti u parlamentu, jako tomu bylo u pana du Maine a po něm u pana z Vendôme¹². Když pan du Maine prošlapal cestu, jak už bylo řečeno, král už pro pana z Vendôme nenechal pairy zvát prostřednictvím pana z Remeše; Vendôme je navštívil sám, což se napoprvé nikdo neodvážil riskovat. Pan hrabě z Toulouse je navštívil, jako to učinil pan z Vendôme, a rovněž pány z parlamentu. Málokterý pair se odvážil při tom chybět. O několik dní později byl jako admirál Francie uveden prvním prezidentem k mramorovému stolu¹³. Pan z Vendôme, děd nynějšího vévody, tam byl v téže hodnosti uveden pouhým radou.

Pan z Luxembourgu po svém příjezdu uzavřel pro svou dceru podivný sňatek. Výše jsme viděli smrt posledního ze všech Longueville a jeho závěť ve prospěch pana prince de Conti, jeho bratrance. Paní z Nemours byla jeho nevlastní sestrou z otcova prvního manželství, dcerou ženy, jež byla sestrou paní princezny z Carignan i posledního prince krve z větve Soissons, padlého roku 1641 v bitvě u Sedanu, aniž se kdy oženil¹⁴. Paní z Nemours byla bezdětnou vdovou po posledním vévodovi z Nemours z rodu Savojského. Byla to žena velmi hrdá, neobyčejná, velkého ducha, jež se držela hodně doma, v hôtelu de Soissons, kde nepřijímala příliš dobrou společnost. Nesmírně bohatá a žijící velmi okázale, s naprosto zvláštní tváří i oděvem, i když z ní byla silně cítit velká dáma. Zdědila po matčině větvi nenávist proti rodu Condé; ta se u ní ještě zvětšila kvůli správě velkého jmění pana z Longueville, kterou po smrti jeho matky, sestry pana Prince, tentýž pan Princ získal na její úkor a po něm i pan Princ, jeho syn. Závěť sepsaná ve prospěch pana prince de Conti tuto nenávist nezmenšila. Objevila se pozdější, sepsaná ve prospěch paní z Nemours; snažila se ji prosadit a zrušit tak tu první. Pan princ de Conti trval na své a zpochybňoval tu druhou jako sepsanou už v době pomatenosti: z toho vzešel velký proces.

V hněvu, do něhož tím paní z Nemours uvedl, a v opovržení, jež vždy chovala ke svým dědicům, vyhrabala jednoho starého bezvýznamného levobočka posledního hraběte ze Soissons, bratra své matky; ten levoboček měl opatství la Couture v Le Mans a žil z něho kdesi v zapadlé díře. Neměl ani špetku zdravého rozumu, nikdy nesloužil a za celý svůj život se nestýkal s nikým, koho by bylo možné jmenovat. Nechala ho přivést, ubytovala ho u sebe a dala mu vše, co mohla dát, a to v nejlepší možné formě, a to, co mohla dát, bylo nesmírné.

Od té chvíle ho nechala nazývat princem z Neuchâtelu a snažila se mu opatřit skvělý sňatek. Slečna z Luxembourgu nebyla ani krásná, ani mladá, ani duchaplná; sama nechtěla jít do kláštera a nikdo jí nechtěl nic dát. Vévodkyně z Mecklenburgu tuto novou partii vyslídila. Její pýcha se nezastyděla na to pomyslet, ani pýcha pana z Luxembourgu, jejího bratra, jemuž o tom napsala; ale pýcha se v něm ozvala natolik, že se odvážil pomýšlet s ohledem na tento sňatek na hodnost, pod záminkou svrchovanosti Neuchâtelu, jež byla tomuto levobočkovi darována a jejíž jméno už nosil. Pan z Luxembourgu, jenž při odjezdu získal velkou milost, jež byla ještě tajná a o níž brzy promluvím, se neodvážil navrhnout tuto a nechal její vedení na obratnosti své sestry; a aby se vyhnul jakýmkoli rozpakům mezi tím ji žádat a nežádat, nezmínil se o tomto sňatku králi v žádném ze svých dopisů. Věc už začala prosakovat spolu s myšlenkou na hodnost, když si paní z Mecklenburgu šla vyžádat od krále svolení jednat o tomto sňatku. Při prvním slově, jež o tom pronesla, ji král přerušil a řekl jí, že mu pan z Luxembourgu o ničem takovém nepsal; že jí nezabrání učinit v této věci to, co její bratr a ona uznají za vhodné, ale že aspoň počítá s tím, že je nenapadne žádat ho pod jakoukoli záminkou o hodnost pro rytíře ze Soissons, jemuž by ji nikdy neudělil, a tím ukončil tuto krásnou iluzi. Sňatek se přesto uskutečnil a byl slaven co nejtišeji v hôtelu de Soissons, jakmile pan z Luxembourgu dorazil. Paní z Nemours novomanžele ubytovala a zahrnula je penězi, dary a důchody, než na ně přejde její dědictví, a pojala tu nejdokonalejší náklonnost k manželovi i k manželce, kteří se u ní uzavřeli a nepoznali žádný jiný svět než ten její.