Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom první (1691–1697)

Kapitola patnáctá

Pan z Luxembourgu tento krásný sňatek dlouho nepřežil. V sedmašedesáti letech se pokládal za pětadvacetiletého a žil jako muž, jenž víc let nemá. Nedostatek milostných dobrodružství, z nichž ho vylučovaly věk i vzhled, nahrazoval penězi; a důvěrnost mezi ním a jeho synem, panem princem de Conti a Albergottim se zakládala téměř výhradně na společných mravech a tajných zábavách, jež spolu provozovali s děvčaty. Veškerá tíha pochodů, rozkazů a zásobování při všech taženích spočívala na Puységurovi, jenž dokonce hrubě načrtával i samotné plány. Nic nebylo přesnější než postřeh pana z Luxembourgu, nic skvělejšího, chytřejšího a prozíravějšího než on před nepřítelem nebo v den bitvy, s odvahou, s lichotivostí a zároveň s chladnokrevností, jež mu uprostřed nejprudší palby a v nejkritičtějším okamžiku, kdy se rozhodovalo o výsledku, dovolovala vidět a předvídat všechno; a právě v tom byl skutečně veliký. V ostatním byl sama lenost. Málo vyjížděk bez velké nutnosti, hra, rozhovor se svými důvěrníky a každý večer večeře s velmi malým počtem hostů, téměř vždy týmž, a pokud se nacházel poblíž nějakého města, dbalo se na to, aby tam nechyběla příjemná příměs ženské společnosti. Tehdy byl pro každého nedostupný, a přihodilo-li se něco naléhavého, bylo na Puységurovi, aby o tom rozhodl. Takový byl u vojska život tohoto velkého vojevůdce, a takový i v Paříži, kde mu dny zabíraly dvůr a velký svět a večery jeho radovánky. Nakonec ho zradily věk, tělesná konstituce i povaha. Onemocněl ve Versailles zápalem plic, o němž si Fagon hned zpočátku učinil velmi špatné mínění: jeho dveře obléhalo vše, co bylo u dvora nejpřednější; princové krve od nich neodcházeli a Monsieur tam byl několikrát. Fagonem odsouzený, ujal se ho Caretti, Ital znalý tajných léků, jež často uspěly, a přinesl mu úlevu, ale to byla jen naděje na pár chvil navíc. Král tam poslal několikrát spíše z povinnosti než z citu. Už jsem poznamenal, že ho neměl rád, ale jeho skvělá tažení a obtížnost ho nahradit působily všechnu tuto starost. Když se mu přitížilo, zmocnil se ho zcela otec Bourdaloue¹, onen proslulý jezuita, jehož obdivuhodná kázání ho mají učinit nesmrtelným. Přišla řeč na to smířit ho s panem z Vendôme, jehož žárlivost na Luxembourgovo přátelství a přednost dávanou panu princi de Conti dohnala k otevřené roztržce a k útěku k italské armádě, jak jsem už řekl. Roquelaure, přítel všech a důvěrník nikoho, je přivedl jednoho po druhém k loži pana z Luxembourgu, kde vše proběhlo s dobrou vůlí a několika málo slovy. Přijal svátosti, projevil zbožnost a pevnost. Zemřel ráno 4. ledna 1695, pátého dne své nemoci, a mnozí ho litovali, ačkoli jako soukromá osoba nebyl vážen nikým a milován jen velmi málokým.

Během nemoci nechal prostřednictvím vévody z Chevreuse podniknout u krále poslední pokus, aby svůj úřad získal pro svého syna, zetě tohoto vévody. Byl odmítnut, a král mu vzkázal, že si má vzpomenout, že mu normandské guvernérství v přežívacím nároku pro syna dal jen pod podmínkou, že mu už nikdy nebude mluvit o tomto úřadu. Všechny jeho děti a paní z Mecklenburgu, jeho sestra, od něj neodešly, dokud je nevyvedli z jeho pokoje, když měl skonat, kde dali průchod svému žalu. Otec Bourdaloue jim vytkl, že se rmoutí nad tím, že člověk platí daň přírodě; dodal, že umírá jako křesťan a jako velký muž a že snad žádný z nich nebude mít to štěstí zemřít podobným způsobem. Pokud jde o velké muže, žádný z nich k tomu nesměřoval; pokud jde o křesťany, to bude jejich věc: ale proroctví se zakrátko naplnilo na osobě vévodkyně z Mecklenburgu. Zemřela v témže lednu a na tutéž nemoc krátce po něm, bez jakékoli duchovní pomoci a téměř bez tělesné, a zanechala vše, co měla, hraběti z Luxembourgu, druhému synovi svého bratra.

Pan z Luxembourgu při smrti neviděl ani jednoho z vévodů, jež napadal, a ani jeden z nich se u něj neukázal. Já jsem tam nešel ani nikoho neposlal, ačkoli jsem byl ve Versailles, a musím přiznat, že jsem cítil úlevu, že jsem se zbavil takového nepřítele. Ze zlomyslnosti mě chtěli přimět, abych se k té smrti vyjádřil. Spokojil jsem se s odpovědí, že příliš ctím králův úsudek při volbě jeho nástupce a mám příliš dobré mínění o jeho generálech a jeho vojsku, než abych se trápil kvůli ztrátě pro stát, z níž jsem měl osobně tolik důvodů se utěšovat. S touto odpovědí jsem viděl, že otázky ustaly.

Maršál z Villeroy dostal úřad kapitána tělesné stráže, přičemž vyplatil pět set tisíc livrů listiny „brevet de retenue“, jakou sám obdržel v téže výši, a nastoupil po něm do velení flanderské armády². Všichni toto rozhodnutí očekávali: Villeroy, vychovaný s králem, s ním byl vždy velmi zadobře, a to v té nejdůvěrnější důvěrnosti domácí i milostné; byl synem jeho vychovatele a oba byli celý život nízcí a vypočítaví dvořané. Občas ho od krále vzdálily nějaké mraky přišlé zvenčí; ale králova záliba, znovu získávaná uměním úlisnosti a nízkosti, ho vždy vrátila do dřívější přízně.

Povězme rovnou, co se onu zimu odehrálo mezi vévodou z Montmorency a námi — ten po smrti otce přijal jméno vévody z Luxembourgu³. Naše schůzky pokračovaly. Pánové z Elbeufu, z Montbazonu, z La Trémoille, ze Sully (jenž po smrti svého otce převzal proces), z Chaulnes, z La Rochefoucauld, z Richelieu, z Monaka, z Rohanu a já jsme podepsali dva protesty proti tomu, aby jakýkoli mužský dědic vzešlý ze zesnulého maršála z Luxembourgu byl přijat u parlamentu jako pair Francie, a to z důvodů, jež jsme si vyhradili sdělit v pravý čas a na pravém místě; jeden byl doručen Dongoisovi, jenž zastával úřad vrchního písaře parlamentu, druhý osobně generálnímu prokurátorovi, a zároveň jsme se rozhodli nechat synovi vyškrtnout titul prvního barona Francie, jejž si přisvojoval, tak jako jsme k tomu přinutili už otce. Tato slovní hříčka jim velmi posloužila k oklamání světa a k tomu, aby se vydávali za první barony království a živili si tím chiméry, zatímco panství Montmorency, léno opatství Saint-Denis, je snad první baronií onoho úzkého kraje známého jako Île-de-France, podobně jako se říká o témže opatství Saint-Denis en France.

Pak jsme znovu předložili naše dřívější rozhodnutí zažalovat vévodu z Gesvres, abychom jím mohli dosáhnout vyloučení prvního prezidenta. Tento soudce od smrti pana z Luxembourgu zkoušel všechny možné způsoby, jak se této potupě vyhnout. Použil prezidenty parlamentu (à mortier), přátele některých z nás, a další osoby jejich důvěry, kteří pod záminkou přátelství a zájmu na tom, co se jich týkalo, zveličovali bolest a žal prvního prezidenta z toho, že se s námi znesvářil; že hořce cítí svá provinění vůči nám a jak ho smrt toho, od něhož čekal velkou oporu, ponechává vystaveného naší nenávisti; že jsou si jisti, že by dal vše, aby se s námi sblížil, a nepochybují, že mu jeho hluboké schopnosti od té smrti poskytnou prostředky, jak nám být stejně nakloněn, jak nám byl dřív protivný. Dodali dokonce, že od něj slyšeli uklouznout výmluvné narážky, jež je ujišťovaly, že jeho ústa vyjadřují to, co má na srdci. Pánové z Chaulnes, z La Rochefoucauld a z La Force se touto léčkou nechali omámit a silně se přikláněli k tomu na ni přistoupit. Pánové z La Trémoille, z Rohanu a já jsme se tak nebezpečně zmást nenechali. Připomněli jsme těmto pánům všechny křivdy a leccos ještě horšího, co jsme od prvního prezidenta vytrpěli; jeho odmítnutí audience, jež nás donutilo k listinám o státní službě; jeho porušení slova, bez okolků, vůči vévodovi z Chaulnes ohledně svolání všech komor; nebezpečí spoléhat se na muže tak vlivného u parlamentu a tím víc proti nám zaujatého, že jsme bez ostychu zveřejnili jeho nespravedlnosti a zrady. Ukázali jsme, jak je zjevné, že tyto útoky proti nám byly vedeny pod jeho vedením z touhy pomstít zraněnou pýchu; a jak velkou hanbou a neprozřetelností by bylo stát se jeho oběťmi tím, že se dobrovolně vrátíme do jeho sítí. Toho dne jsme byli na schůzce jen my šest, a tři proti třem se nedokázali navzájem přesvědčit. Schůzka se tedy rozešla, aniž k něčemu dospěla, poněkud bouřlivě; a pan z La Trémoille při odchodu prohlásil, že protestuje a bude protestovat proti mínění ostatních tří a že se, aby se vyhnul zbytečným a osobním hádkám, přestane účastnit schůzek. Tento počátek roztržky nás s vévodou z Rohanu přiměl pokusit se obrátit pana z La Rochefoucauld, a tento záměr se nám o dva dny později šťastně podařil za hodinu, kterou jsme strávili zavřeni všichni tři v jeho pokoji ve Versailles. Předložili jsme tedy tuto záležitost s větší důvěrou na příští schůzce, kde se pan z La Trémoille neukázal.

Pan z Chaulnes byl užaslý a velmi rozmrzelý, že se vidí opuštěn panem z La Rochefoucauld, jenž se přiklonil k našemu mínění. Ke mně choval přátelství; jeho mrzutost dopadla na vévodu z Rohanu, jenž — prudký, ostrý a málo vážený — přivedl dobráka z Chaulnes, vždy tak rozvážného, do takového hněvu, že z obou stran začínala unikat mezi zuby hrubá slova. To nás přimělo, ze strachu z horšího, schůzku prudce přerušit, aniž bylo cokoli usneseno.

Pan z La Rochefoucauld a já jsme si druhý den spolu promluvili a pochopili jsme, že největším zlem, jež by nás mohlo potkat, by byla rozštěpenost, a usoudili jsme, že je nade vše třeba pospíšit si usmířit tyto dva vévody a přimět je k tomu, aby uvažovali klidněji, odložili stranou veškerý jiný zájem i osobní rozmar a mířili jen k cíli a prospěchu naší společné věci. Po dost dlouhém rozhovoru mezi čtyřma očima se toho ujal pan z La Rochefoucauld; neztratil ani chvíli a naštěstí se mu to podařilo ještě před další schůzkou. Ta proběhla klidně a pan z La Trémoille se na ni vrátil. Navrhlo se vyjednávat s prvním prezidentem a nechat ho oťukat; ale tato návnada byla skromně, avšak velmi pevně odmítnuta, a nakonec bylo rozhodnuto o vyloučení prvního prezidenta. Připustilo se jen, z ohledu, jejž jsme všichni chovali k panu z Chaulnes, že se pana z Gesvres nenechá předvolat, dokud nic nebude ohroženo, a že se s tím počká, jak jen to bude možné, aniž bychom riskovali, co bylo právě usneseno. Poté se navrhlo podat jménem vévodů z Lesdiguières, z Brissacu a z Rohanu žádost o zrušení rozsudku (requête civile), jejíž důvody ani postup zde pro stručnost nebudu vysvětlovat; ale pan z Rohanu odmítl s tím souhlasit, dokud nejprve nebude vévoda z Gesvres zažalován, a nespokojil se s žádnými důvody ani slovy, jež mu chtěli dát. Jeho souhlas se nakonec podařilo vydobýt až po tolika oklikách, že se návrh této žádosti dostal k panu z Luxembourgu, jenž si okamžitě dohodl postup se starým kancléřem Boucheratem, ovládaným paní z Harlay, jeho dcerou, jež velmi šetřila prvního prezidenta, bratrance svého manžela, a ta zařídila, aby žádný z dvorních referendářů nezapečetil v této věci nic malou pečetí bez důkladné znalosti věci, to jest bez toho, aby byl pan z Luxembourgu včas zpraven a mohl se tomu postavit. Je těžké pochopit, jak se tak dobrá hlava jako pan z Chaulnes a muž tak hodný jako on ukázal tak zdráhavý k vyloučení prvního prezidenta poté, co mu tak nedůstojně porušil slovo, a se znalostí jeho úskočnosti a všech oklik a zvratů zrady, jichž vůči nám otevřeně použil; a na druhé straně nebylo o nic méně podivné, že se pan z Rohanu ukázal tak neústupný pro vyloučení poté, co je svou vlažností a kolísáním, abych neřekl hůř, nechal ztroskotat ve svých vlastních rukou, když se ho už ujal, a to s jistotou úspěchu, jak jsem vyprávěl výše. Všechny tyto průtahy odčerpaly čas až do zahájení tažení. Pan z Luxembourgu, polní maršál, sloužící ve flanderské armádě, se tam odebral, a náš proces zůstal uvázlý až do příští zimy. Ztratil manželku a krátce nato i jediné dítě, jež s ní měl, aniž by tím jeho důvěrné spojenectví s panem a paní z Chevreuse bylo jakkoli zmenšeno.

Na sklonku léta a na počátku zimy došlo k pokusům o mírová jednání, ani nevím na čem založeným. Crécy odjel do Švýcarska jako do země neutrální, ležící uprostřed mezi císařem a panem Savojským a nepříliš vzdálené od Benátek, jež nabízely dobré služby. Byl to bratr otce Verjuse, jezuity, důvěrného přítele otce de La Chaise, a sám byl rezidentem u několika německých dvorů, jejichž veřejné právo dokonale znal, stejně jako různé dvory knížat a jejich zájmy: byl to muž rozvážný, uvážlivý, jenž pod málo příjemným zevnějškem a způsoby, jež po tak dlouhém pobytu v cizině prozrazovaly spíš cizince, nově příchozího, než Francouze, i pod mluvou tomu odpovídající skrýval neobyčejnou obratnost a jemnost, rychlou schopnost rozpoznat úsudkem lidi, s nimiž měl co dělat, a jejich cíle; a jenž tím, že slyšel jen to, co sám chtěl slyšet, trpělivostí a neúnavnou vytrvalostí a schopností předkládat z nejrůznějších stran totéž, co bylo předtím odmítnuto, často dosahoval svého cíle.

Abbé Morel odjel k Cáchám vyjednávat v říši. Byla to výborná hlava, plná rozumu a úsudku, kterou vyzdvihl Saint-Pouange, jehož byl přítelem u stolu i v zábavě, a jehož pan z Louvois a poté i král, jenž s ním měl dobré zkušenosti, používali na několik tajných cest. Měl bratra, radu parlamentu a kanovníka Notre-Dame, jenž se mu podobal jen v tom, že miloval víno ještě víc než on a snášel je hůř, a jemuž nakonec vymohl místo králova almužníka.

Harlay, státní rada a zeť kancléřův, muž vtipný, ale to bylo tak asi vše, odjel do Maastrichtu oťukat Holanďany; ale tyto kroky jen posílily domýšlivost nepřátel a vzdálily je od míru tím víc, oč nezbytnější pro nás ho pokládali a oč zřetelněji v tom viděli horlivost a snahy tak protikladné pýše, s níž jsme si dosud zakládali na tom ukončovat všechny předešlé války. To byl veškerý plod, jejž tito pánové sklidili v prvních měsících té zimy. Měli dokonce tu drzost dát panu z Harlay, jehož vyhublost a bledost byly neobyčejné, pocítit, že ho pokládají za vzorek toho, do jaké nouze se Francie dostala. On bez rozhořčení vtipně odpověděl, že kdyby mu dali čas nechat přijet svou ženu, mohli by si o stavu království utvořit jiné mínění. Vskutku byla neobyčejně tlustá a měla velmi červené tváře. Byl dost hrubě odbyt a spěchal zpět na naši hranici.

Zimy se sotva kdy obejdou bez dobrodružství a rozepří. Pan z Elbeufu považoval za zábavné dělat ctitele vévodkyni z Villeroy, zcela čerstvě provdané, jež k tomu nezavdávala žádnou příčinu. Stálo ho to jistý pobyt v Paříži, aby ten rozmar odezněl; směřoval spíš k urážce pánů z Villeroy než k čemukoli jinému. Nebylo to tím, že by měl pan z Elbeufu jakýkoli důvod si na ně stěžovat, ale byl to muž, jehož smělý duch se kochal okázalými scénami a jejž jeho vzhled, původ i králova přízeň důkladně zkazily.

Roquelaure, vévoda z brevetu⁴ a šašek z povolání, zažil smutné dobrodružství. Celý život se pohyboval ve velkém světě a byl důvěrným přítelem pana z Vendôme. Protože chtěl držet se všemi, vetřel se mezi přátele pana z Luxembourgu, z jehož skvělého postavení doufal vytěžit prospěch, a z toho, co tušil u dvora Monseigneurova, totiž že tento generál, důvěrně spojený s princem de Conti, uvažuje o tom, že po králově smrti bude vládnout a mít hlavní podíl na všem. Obtíž pro Roquelaura spočívala v tom zůstat zadobře s lidmi tak protikladnými, což se stalo mnohem trapnějším při otevřené roztržce pánů z Vendôme s panem z Luxembourgu, o níž a jejích příčinách jsem mluvil výše. Byla tak úplná, že bylo nutné si vybrat, a Roquelaure, jenž nečetl v budoucnosti, neváhal opustit svého dávného přítele ze všech dob kvůli těm, jež si právě získal a od nichž si mnoho sliboval. Pan z Vendôme se tím cítil hluboce dotčen, ale nebyla chvíle to dát najevo. Vzdálenost Itálie, kam se uchýlil z Flander, způsobovala, že u dvora trávil jen málo času, a když se ocitl na stejném místě jako Roquelaure, žil s ním celkem obvyklým způsobem. Proto to byl právě on, kdo při smrti pana z Luxembourgu přivedl pány z Vendôme, jak jsem řekl výše; ale právě to znovu vyvolalo jejich hořkost nad jeho zradou jejich přátelství, takže prázdnota, kterou zanechal pan z Luxembourgu, a smělost jejich nové velikosti a spojenectví s panem du Maine, jež je k ní pozvedlo, prolomily hranice, v nichž se dosud vůči Roquelaurovi udržovali.

Za pár dní nato vešel jednoho večera k panu Velkému⁵, jenž ráno i večer udržoval u dvora velkou tabuli a po celý den vysokou hru, kam dvorský dav vcházel a vycházel jako z kostela a kde zástup hráčů všelijakých her, zvláště lansquenetu, nikdy nechyběl. Pan z Vendôme, jenž byl jedním z bankéřů, se přel s jiným o nesrovnalost sedmi pistolí. Byl to hráč dobrý, ale svárlivý a tvrdohlavý při hře jako všude jinde. Ostatní bankéři rozhodli proti němu; zaplatil, odešel a přišel reptaje proti tomuto rozsudku ke krbu, kde nalezl stojícího Roquelaura, jenž se tam hřál. Ten mu s onou familiárností, kterou si vždy osoboval, a oním žertovným tónem, jejž do všeho vkládal, řekl, že se mýlí a že bylo rozhodnuto správně. Vendôme, dotčený už samou věcí, byl ještě víc pobouřen touto netaktností, odpověděl mu vztekle a s kletbou, „že je zatracený rozhodčí a že se pořád plete do věcí, do nichž mu nic není“. Roquelaure, ohromen tímto výbuchem, zmírnil tón a řekl mu, že ho nechtěl rozzlobit; ale Vendôme, čím dál rozohněnější, mu odpověděl tvrdými slovy a s povýšeností, jakou by mohl snést jen sluha, a tónem hlasu, jenž nebyl nijak mírněn. Roquelaure, pobouřen, ale příliš zaskočen, se spokojil s odpovědí, že kdyby byli jinde, nemluvil by s ním tímto způsobem. Vendôme přistoupil ještě blíž, výhrůžně, a odpověděl s kletbou, „že ho dobře zná a že ani tam, ani jinde nebude o nic nebezpečnější“. Nato se k nim přiblížil velký převor⁶, jenž byl dost daleko, chytil Roquelaura za konec kravaty a řekl mu věci stejně nepříjemné jako ty, jež právě vytrpěl od jeho bratra, aniž ztratil svůj flegmatický klid, v tu chvíli zcela nemístný. Ihned nato byla celá místnost vzhůru. Paní z Armagnacu a maršál z Villeroy přiběhli ke krbu. Ona spěchala odvést pány z Vendôme; a maršál z Villeroy odvedl Roquelaura, jenž neměl ani odvahu si za takovou urážku vyžádat zadostiučinění, ani se nezmohl na náhradní řešení: využít místa jako záminky a stěžovat si králi.

Nejhorší bylo, že se hned nazítří po tak veřejné scéně nechal smířit, a to soukromě, s pány z Vendôme prostřednictvím paní z Armagnacu v jejím kabinetu. A aby to bylo úplné, vévodkyně z Roquelaure všude vykládala, že je jí velmi líto toho, co se stalo, ale že takhle to dopadá, když si někdo zahrává s jejím manželem: nemohla to být hloupost, a nevědomost by musela být opravdu značná; nelze pochopit, co si od tak směšného výroku mohla slibovat. Ať byl Roquelaure jakkoli nestydatý, prvních dní vypadal zaražen, ale brzy se vrátil ke svým obvyklým šprýmům a nestydatě se všude ukazoval s pány z Vendôme v Marly, v Choisy a všude, kde se to namanulo, a nevyhýbal se s nimi ani mluvit, kdykoli se k tomu naskytla příležitost, k údivu všech.

Jednou večer, dlouho poté, když u krále dělal víc hluku a smíchu než obvykle a lidé si toho všímali, odpověděl jsem chladně, že příčinu tak veliké veselosti není těžké uhodnout, protože právě toho večera se pánové z Vendôme loučili s králem, aby se vrátili do Provence. Tento výrok byl podchycen a nebylo mi to líto, protože jsem se domníval, že nemám důvod mít Roquelaura v lásce.

Dvě zahraniční události následovaly velmi blízko sebe. První, smrt princezny Oranžské⁷, koncem ledna v Londýně; dvůr na tom neměl žádnou účast, a anglický král požádal krále, aby se za ni nedržel smutek, což bylo dokonce zakázáno pánům z Bouillonu, z Duras a všem, kdo byli příbuzní prince oranžského. Poslechlo se a mlčelo se; ale tento druh pomsty se zdál malicherný. Doufalo se ve změny v Anglii, ale ty se rychle rozplynuly a princ oranžský tam vypadal váženější, vlivnější a upevněnější než kdy dřív. Tato princezna, jež byla vždy velmi oddaná svému manželovi, se nejevila o nic méně horlivou než on pro jeho uzurpaci, ani méně polichocenou tím, že se vidí na trůně své země na úkor svého otce a svých ostatních dětí. Byla velmi litována, a princ oranžský, jenž ji miloval a choval k ní naprostou důvěru a dokonce nápadnou úctu, z toho byl několik dní nemocný žalem.

Druhá událost byla podivná. Vévoda z Hannoveru⁸, jenž se ucházel o deváté kurfiřtství ve svůj prospěch a jenž byl anglickou revolucí povolán k této koruně po princi a princezně oranžských a po princezně dánské jako nejbližší z protestantské linie, byl nejstarším synem vévodkyně Žofie⁹, dcery falckého kurfiřta, jenž se nechal korunovat českým králem a přišel tím o svou hodnost i země, a dcery Jakuba I., krále skotského a poté anglického, syna proslulé Marie Stuartovny a otce Karla I. (oběma byla useknuta hlava) a děda krále Jakuba II., sesazeného princem oranžským. Tento vévoda z Hannoveru se oženil se svou sestřenicí z prvního kolena, ze stejného rodu, dcerou vévody z Celle. Byla krásná; nějakou dobu s ní žil dobře. Hrabě Königsmarck, mladý a velmi pohledný, přišel k jeho dvoru a vzbudil v něm podezření. Zmocnila se ho žárlivost; sledoval je a uvěřil, že má plnou jistotu o tom, co by byl chtěl po celý život nevědět, ale stalo se to až po dlouhé době. Zmocnil se ho vztek: dal hraběte zatknout a hned nato hodit do rozpálené pece. Ihned poté poslal svou ženu zpět k jejímu otci, jenž ji umístil na jeden ze svých zámků, přísně střeženou lidmi vévody z Hannoveru. Nechal svolat konzistoř, aby zrušila jeho manželství. Rozhodlo se tam dosti podivně, že vůči němu manželství zaniklo a že si může vzít jinou ženu; ale že vůči vévodkyni z Hannoveru trvá, že se nemůže znovu provdat a že děti, jež měla za trvání manželství, jsou legitimní. Vévoda z Hannoveru se s tímto posledním bodem nesmířil.

Král, zcela zaujat pevným postavením svých nemanželských dětí, právě udělil hraběti z Toulouse veškerá vyznamenání, pravomoc a výhody, jichž byl jeho úřad admirála v jeho rukou schopen. Už dávno mu dal guvernérství Guyenne po smrti vévody z Roquelaure, otce tohoto zde; a po dobu jeho mládí měl velení nad ním i všechny jeho platy maršál z Lorges, jež přestaly, teprve když díky kaskádě uvolněné smrtí maršála z Humières získal guvernérství Lotrinska, jak jsem řekl. Pan z Chaulnes měl už velmi dlouho guvernérství Bretaně a byl tam zbožňován. K tomuto guvernérství byla připojena admiralita provincie, jež měla nesmírnou hodnotu. Nic se lépe nehodilo admirálovi Francie, než spojit ji se svou osobou, stejně jako guvernérství tohoto rozlehlého poloostrova, ze tří stran obklopeného mořem. Král o tom tedy přemýšlel s tím větší horlivostí, že se zavázal dát Monsieurovi první uvolněné provinciální guvernérství pro pana vévodu z Chartres — slib daný při příležitosti sňatku tohoto prince. Pan z Chaulnes byl starý a velmi tlustý; král se obával, že by mu Bretaň při jejím uvolnění unikla pro hraběte z Toulouse, a rozhodl se tomu předejít výměnou obou guvernérství. Aby to vévodovi z Chaulnes, jenž na tom vše ztrácel, osladil, a aby vytáhl vévodu z Chevreuse, jehož měl rád, z nesnadného stavu, do něhož uvedl své záležitosti tím, že se v nich pokládal za obratného a pouštěl se do rozsáhlých plánů, jež ho zruinovaly, chtěl mu král zároveň dát přežívací nárok na Guyenne — jako synovci, příteli a dědici vévody z Chaulnes, nesoucímu totéž jméno, jemuž Chaulnes svatební smlouvou substitucí odkázal veškerý svůj majetek, totiž druhému synovi, jenž by se z toho manželství narodil, pro případ, že by sám zemřel bez dětí; a nikdy žádné neměl.

Král jednoho rána nechal vévodu z Chaulnes přijít do svého kabinetu, oslazoval mu tu hořkou pilulku, jak nejlépe uměl, ale nakonec rozhodl jako pán. Pan z Chaulnes, překvapen a krajně pobouřen, neměl sílu cokoli odpovědět. Řekl, že mu nezbývá než poslechnout, a hned nato vyšel z králova kabinetu se slzami v očích. Hned odjel do Paříže a vybuchl proti vévodovi z Chevreuse, o němž nepochyboval, že v tom měl prsty, a snad dokonce králi tak výhodný nápad sám poskytl. Pravda ovšem byla, že ani vévoda, ani vévodkyně z Chevreuse o tom nevěděli dřív než ve stejnou chvíli jako pan z Chaulnes.

Ten nechtěl vidět ani svého synovce, ani svou neteř, a paní z Chaulnes, tak zvyklá být bretaňskou královnou a tak vroucně tam milovaná, se rozhořčila ještě víc než její manžel. Ani jeden, ani druhý neskrývali svou bolest, takže jsem vévodovi z Chaulnes řekl, že mu nebudu vyslovovat žádné blahopřání, ale že je všechna odnesu panu z Chevreuse. Objal mě a projevil mi vděčnost, že to tak cítím. Trvalo dlouho, než se oba uklidnili. Nakonec pan z Beauvilliers a další společní přátelé dosáhli u pana a paní z Chaulnes toho, že byli ochotni přijmout pana a paní z Chevreuse. Návštěva se uskutečnila a byla přijata velmi chladně. Nikdy jim nikdo nedokázal vymluvit přesvědčení, že pan z Chevreuse k této vynucené výměně přispěl, a nikdy se ani jemu, ani paní z Chevreuse nepodařilo rozpustit ledy, jež k nim pan a paní z Chaulnes chovali.

Bretonci byli zoufalí. Všichni to dávali najevo svými dopisy, slzami a řečmi: všichni, kdo z nich byli v Paříži, neopouštěli hôtel de Chaulnes, ještě s větší horlivostí než obvykle, a pan a paní z Chaulnes, dojati touto tak všeobecnou a stálou láskou, byli čím dál hlouběji zarmouceni. Ani jeden, ani druhý se z toho neutěšili a ani jeden to dlouho nepřežil. Král k němu poslal do Versailles tři děti Francie a podle tohoto příkladu ho nikdo neopomněl navštívit. Přijímal blahopřání se smutnou zdvořilostí. Nedovolil dvořanu skrýt člověka zdrceného žalem a téhož večera utekl do Paříže.

Oznámeno to bylo po skončení králova vstávání. Monsieur, jenž se probouzel mnohem později, se o tom dozvěděl, když odhrnoval záclonu své postele, a byl tím nesmírně dotčen. Pan hrabě z Toulouse mu to přišel krátce nato říct sám. Přerušil ho, a to před mnoha lidmi, kteří byli u jeho vstávání. „Král vám tu udělal krásný dárek,“ řekl mu. „Ukazuje, jak moc vás má rád; ale nevím, zda se to dobře snáší s dobrou politikou.“ Monsieur šel téhož dne ke králi ve svou obvyklou hodinu, mezi radou a malým stolováním, když byl sám ve svém kabinetu. Tam nedokázal potlačit výčitky, že ho král klame vynucenou výměnou, jež předchází brzkému uvolnění místa a tomu, aby bretaňské guvernérství připadlo panu vévodovi z Chartres. Král, jehož to skutečně bylo motivem, se nechal hubovat, spokojen s tím, že naplnil své záměry. Snášel Monsieurovu nevoli, jak dlouho ten chtěl; dobře znal způsob, jak ho udobřit. Rytíř Lotrinský vykonal svou obvyklou úlohu; a trochu peněz na hru a na zvelebení Saint-Cloud brzy setřelo mrzutost kvůli bretaňskému guvernérství.

Pan z Elbeufu, když viděl tento velký vzlet levobočků, provedl toho roku na Velký pátek dvořanský kousek. Lotrinčané, stejně jako nikdo z těch, kdo měli hodnost cizího prince, se nikdy neúčastnili klanění kříži ani obřadu Poslední večeře na Zelený čtvrtek kvůli sporu o přednost s vévody, kteří byli rovněž vyloučeni z tohoto obřadu, ale ne z klanění kříži. Obojí bylo pánům z Vendôme vráceno od doby, kdy získali přednost u parlamentu před všemi pairy; ocitli se tam tedy toho roku, a vévoda z Elbeufu také, jenž tam jako vévoda a pair mohl být. Když se od toho vracel velký převor, král neviděl nikoho, kdo by tam šel. Chvíli počkal, pak se otočil, uviděl vévodu z Beauvilliers a řekl mu: „Jděte tedy, pane.“ — „Sire,“ odpověděl vévoda, „to je pan vévoda z Elbeufu, jenž je starší než já.“ A hned se pan z Elbeufu, jako by se probíral z hlubokého snění, dal do pohybu a šel tam. Velký štolba a rytíř Lotrinský mu k tomu důrazně řekli svůj názor; omluvil se jim, že na to nepomyslel, ale král mu to velmi přičetl k dobru.

Celou tu zimu se má matka zabývala jen tím, jak mi najít dobrý sňatek, velmi mrzutá, že se jí to nepodařilo už předchozí rok. Byl jsem jediný syn a měl jsem hodnost a postavení, jež také způsobovaly, že se o mně hodně přemýšlelo. Byla řeč o slečně z Armagnacu a slečně z La Trémoille, ale dost neurčitě, a o několika dalších. Vévodkyně z Braccianu žila už dlouho v Paříži, daleko od svého manžela i od Říma. Bydlela hned vedle nás; byla přítelkyní mé matky, kterou často navštěvovala. Její duch, půvab, způsoby mě okouzlily: přijímala mě laskavě a já od ní neodcházel. Měla u sebe slečnu z Cosnacu, svou příbuznou, a slečnu z Royanu, dceru své sestry a stejně jako ona z rodu La Trémoille, obě dědičky a bez otce či matky. Paní z Braccianu umírala touhou provdat za mě slečnu z Royanu. Často se mnou mluvila o sňatcích, mluvila o tom i s mou matkou, aby zjistila, zda jí nevytroušíme nějakou zmínku, kterou by mohla zachytit: byl by to vznešený a bohatý sňatek, ale byl jsem sám a chtěl jsem tchána a rodinu, o niž bych se mohl opřít¹⁰.

Phélypeaux, jediný syn Pontchartrainův, měl přežívací nárok na jeho úřad státního sekretáře. Neštovice ho připravily o oko, ale štěstí ho oslepilo. Dědička z rodu La Trémoille se mu nezdála být nad jeho možnosti, kroužil kolem toho jako kočka kolem horké kaše, a jeho otec s týmž záměrem velmi šetrně zacházel s tetou, jež jako obratná žena z těchto ohledů těžila a v duchu se jejich příčině smála. Otec byl vždy přítelem mého otce a velmi si přál, abych byl přítelem jeho syna, jenž mi ve všem vyšel vstříc; a žili jsme ve velkém přátelství. Obával se v podstatě jen mě jako soupeře o přízeň slečny z Royanu a snažil se odhalit, co si o ní myslím, tím, že se mnou mluvil o různých partiích. Neměl jsem podezření na jeho zvědavost, a tím méně na jeho záměry, ale spokojil jsem se s vyhýbavými odpověďmi.

Mezitím se blížil můj sňatek. Už předchozí rok byla řeč o nejstarší dceři maršála z Lorges pro mě. Rozpadlo se to téměř hned, jak bylo dohodnuto, a na obou stranách byla velká touha tuto záležitost obnovit. Maršál, jenž neměl nic a jehož první odměnou byla maršálská hůl Francie, se ihned poté oženil s dcerou Frémonta, strážce královské pokladny, jenž pod panem Colbertem vydělal veliký majetek a byl nejobratnějším a nejžádanějším finančníkem. Hned po tomto sňatku dostal maršál rotu tělesné stráže, uvolněnou smrtí maršála z Rochefortu. Vždy sloužil s velkou pověstí cti, statečnosti a schopností a velel armádám s veškerým úspěchem, jejž dědičná nenávist pana z Louvois k panu z Turenne a ke všem jeho lidem mohla dovolit ponechat jeho oblíbenému synovci a žáku tohoto velkého vojevůdce¹¹. Poctivost, přímost a upřímnost maršála z Lorges se mi nesmírně líbily; poznal jsem je o něco blíže během tažení, jež jsem podnikl v jeho armádě. Úcta a láska, kterou k němu chovala celá tato armáda; jeho vážnost u dvora; nádhera, s níž všude žil; jeho velmi vznešený původ; jeho velké příbuzenské svazky, jež vyvažovaly ten, který byl on sám první ze svého rodu nucen uzavřít; starší bratr rovněž velmi vážený; jedinečná zvláštnost stejných hodností, stejného úřadu a stejného postavení u obou; především důvěrná jednota obou bratrů a celé této velké a početné rodiny; a víc než cokoli jiného dobrota a pravdivost maršála z Lorges, tak vzácné a u něj tak skutečné — to vše ve mně vyvolalo nesmírnou touhu po tomto sňatku, v němž jsem se domníval, že jsem našel vše, co mi chybělo k opoře, k postupu a k příjemnému životu uprostřed tolika vznešených příbuzných a v milé rodině.

Nacházel jsem dále v bezúhonné ctnosti maršálky a v talentu, s nímž se jí nakonec podařilo sblížit pana z Louvois s jejím manželem a vymoci mu za toto usmíření vévodský titul¹², vše, co jsem si mohl přát pro vedení mladé ženy, u níž jsem chtěl, aby byla u dvora, kde její matka byla vážena a obdivována pro zdvořilý, moudrý a vznešený způsob, jímž uměla vést dům otevřený té nejlepší společnosti bez jakékoli příměsi; chovala se přitom s takovou skromností, aniž by cokoli ztratila z toho, co náleželo jejímu manželovi, že nechala zapomenout, odkud pochází, jak u rodiny maršálovy, tak u dvora a ve světě, kde si získala dokonalou úctu a osobní vážnost. Ostatně žila jen pro svého manžela a pro jeho rodinu; on k ní choval naprostou důvěru a žil s ní i se všemi jejími příbuznými v přátelství a úctě, jež mu dělaly čest. Měli jediného syna, jehož zbožňovali a jemuž bylo teprve dvanáct let, a pět dcer. Dvě nejstarší, jež strávily první léta u benediktinek v Conflans, kde byla sestra paní Frémontové převorkou, byly už dva nebo tři roky vychovávány u paní Frémontové, matky maršálky z Lorges, jejíž domy s nimi sousedily a byly propojeny. Nejstarší bylo sedmnáct let, druhé patnáct; jejich babička je nikdy nespouštěla z očí: byla to žena velkého rozumu, dokonalé ctnosti, jež bývala velmi krásná a měla z toho ještě zbytky, veliké zbožnosti, plná dobrých skutků a s neobyčejnou péčí o výchovu svých dvou vnuček. Její manžel, už dlouho stižený ochrnutím a jinými neduhy, si zachoval veškerý rozum a bystrost a řídil všechny své záležitosti. Maršál s nimi žil ve vší úctě a povinné oddanosti; i oni ho ctili a něžně milovali.

Tajnou oblíbenkyní všech tří byla slečna z Lorges; maršálčinou oblíbenkyní byla slečna z Quintinu, mladší z nich; a nebylo to jejími přáními, její péčí a ještě něčím víc, že si nejstarší nezvolila klášter, aby maršálka mohla lépe provdat svou favoritku. Ta byla bruneta s krásnýma očima; druhá plavovlasá, s dokonalou pletí a postavou, velmi milou tváří, nesmírně vznešeným a skromným vzezřením a jakousi velebností danou výrazem ctnosti a přirozené jemnosti; byla to také ta, kterou jsem měl bez jakéhokoli srovnání raději, jakmile jsem je obě uviděl, a s níž jsem doufal ve štěstí svého života, jež mi od té doby výhradně a docela dala. Protože se stala mou ženou, zdržím se zde toho říci více, než že překonala nekonečně vše, co mi o ní bylo slíbeno, ve všem, co jsem se o ní dozvěděl i co jsem si o ní sám kdy sliboval.

Má matka a já jsme byli o všech těchto podrobnostech informováni jistou paní Damonovou, ženou bratra paní Frémontové, jež byla velmi pohledná, velmi u nich zadobře a víc ze světa, než bývají takové ženy obvykle. Byla přítelkyní mé matky a já jsem ji měl také velmi rád; bývala přítelkyní mého otce a celý život si představovala a přála tento sňatek a jednou o tom mluvila i se slečnou z Lorges. Byla to i ona, kdo tuto věc vedl a kdo s obratností, ale i poctivostí, ji dovedl ke zdárnému konci navzdory obtížím, jež vždy provázejí tyto tak zásadní životní záležitosti. Pan z Lamoignonu, důvěrný přítel maršálův, a pod ním Riparfonds, onen advokát, o němž jsem mluvil a jenž nám tak dobře posloužil proti panu z Luxembourgu, byli těmi, jichž oni užili a kteří oba neměli žádnou chuť uspět. Lamoignon chtěl pana z Luxembourgu, bezdětného vdovce po dceři vévody z Chevreuse, jenž si to vášnivě přál, a Riparfonds chtěl mě pro slečnu z La Trémoille; to jsme zjistili až později. Érard, náš advokát, a pan Bignon, státní rada, byli našimi poradci. Ten druhý byl natolik přítelem mého otce, že bez jakéhokoli příbuzenství souhlasil být mým poručníkem, když jsem se roku 1684 stal univerzálním dědicem paní vévodkyně z Brissacu, zemřelé bez dětí a jediné dcery z prvního manželství mého otce. Byl generálním advokátem s velkou pověstí schopností a bezúhonnosti a tuto pověst si zcela udržel i ve státní radě. Pontchartrain, generální kontrolor a státní sekretář, jehož sestru si Bignon vzal, ho měl velmi rád a velmi si ho vážil a vždy zacházel s jeho dětmi, jako by byly jeho vlastní. Nakonec se všechny obtíže urovnaly za čtyři sta tisíc livrů v hotovosti, bez zřeknutí se jakýchkoli nároků, a za neomezené vydržování u dvora i u vojska.

Když věci dospěly až sem, ale ještě v tajnosti, domníval jsem se, že mohu zdánlivému přátelství a zvědavosti Phélypeauxově o pár dní uspíšit důvěrné sdělení, tím spíš, že byl synovcem Bignonovým. Sotva měl mé tajemství, hned utíkal do Paříže povědět je vévodkyni z Braccianu. Šel jsem ji navštívit i já, jakmile jsem přijel do Paříže, a byl jsem překvapen, jak mě ze všech stran obracela, aby mě přiměla přiznat, že se žením. Žertování mi pomohlo na chvíli, ale nakonec mi jmenovala, koho si beru, a ukázala mi, že je dobře informovaná. Tehdy mi zrada padla do očí, ale zůstal jsem pevný v mezích, jež jsem si vytyčil, aniž bych cokoli popíral či přiznával, a uchýlil jsem se k tomu, že mě žení tak dobře, že si mohu jen přát, aby to byla pravda. Vzala si mě stranou dvakrát nebo třikrát, doufajíc, že tak uspěje lépe, než se jí to podařilo výčitkami, jimiž mě ona a její dvě neteře zahrnuly kvůli mé nedostatečné důvěře; a viděl jsem, že jejím záměrem bylo pokusit se sňatek zmařit doznáním, jež by prozradilo jeho tajemství, na němž maršálovi velmi záleželo, anebo formálním popřením si vytvořit důvod ke skutečné stížnosti na tuto lež. Přesto nedosáhla uspokojení a nikdy ze mě nedokázala vytáhnout ani jedno, ani druhé. Z tak trapného rozhovoru jsem odešel rozhořčen na Phélypeauxe. Vysvětlení, nebo spíše výtka za jeho zradu, by mě s mužem jeho povolání a postavení zavedly příliš daleko. Zvolil jsem tedy mlčení a nedal jsem na sobě nic znát, ale žil jsem s ním od té chvíle s obezřetností, jakou si taková zrada zasluhuje. Paní z Braccianu mi to později sama přiznala, a měl jsem to potěšení, že mi sama vyprávěla o své bláhové naději a spolu se mnou se jí dobře zasmála.

Můj sňatek byl dohodnut a stanoven a maršál z Lorges o něm promluvil s králem za sebe i za mě, aby nic neprozradil. Král měl tu dobrotu odpovědět mu, že by nemohl udělat nic lepšího, a mluvit o mně velmi laskavě: vyprávěl mi to potom s potěšením. Zalíbil jsem se mu za tažení, jež jsem podnikl v jeho armádě, kde mě s myšlenkou obnovit se mnou jednání tajně sledoval, a už tehdy se rozhodl upřednostnit mě před panem z Luxembourgu, vévodou z Montfortu, synem vévody z Chevreuse, a mnoha dalšími.

Pan z Beauvilliers, bez něhož jsem nedělal nic, mě podporoval, jak jen mohl, v této volbě sňatku bez jakéhokoli ohledu na záměry svého synovce, navzdory více než důvěrnému spojenectví mezi vévodou z Chevreuse a jím samým a mezi jejich manželkami, dvěma sestrami.

Ve čtvrtek tedy před Květnou nedělí jsme podepsali smluvní články v hôtelu de Lorges, o dva dny později jsme donesli svatební smlouvu králi atd., a já jsem každý večer chodil do hôtelu de Lorges, když se náhle sňatek úplně rozpadl kvůli něčemu nejasně vyjádřenému, co si každá strana zatvrzele vykládala po svém. Naštěstí, právě když se v tom obě strany takto zasekly, přijel z venkova, kam si odjel na výlet, d’Auneuil, dvorní referendář, jediný bratr maršálky z Lorges, a na svůj vlastní účet obtíž odstranil. Je to čest, kterou mu dlužím vzdát a za niž mu zůstávám navždy hluboce vděčný. Takto Bůh dává uspět tomu, co se mu líbí, prostředky nejméně očekávanými. Toto dobrodružství se téměř vůbec nerozneslo a sňatek se uskutečnil v hôtelu de Lorges 8. dubna, den, na nějž jsem vždy právem hleděl jako na nejšťastnější den svého života. Má matka se ke mně tehdy zachovala jako nejlepší matka na světě.

Dostavili jsme se do hôtelu de Lorges ve čtvrtek před Bílou nedělí kolem sedmé hodiny večerní. Smlouva byla podepsána. Podávala se velká hostina nejbližší rodině z obou stran, a o půlnoci farář od Svatého Rocha sloužil mši a oddal nás v domácí kapli. Předešlého dne poslala má matka slečně z Lorges drahokamy za čtyřicet tisíc livrů, a já šest set louisdorů v košíku plném všech galantností, jaké se při takových příležitostech dávají.

Přenocovali jsme ve velkém apartmá hôtelu de Lorges. Nazítří nám pan d’Auneuil, jenž bydlel naproti, uspořádal velký oběd, po němž nevěsta přijímala na svém loži celou Francii v hôtelu de Lorges, kam povinnosti společenského života i zvědavost přilákaly zástup, a první, kdo přišla, byla vévodkyně z Braccianu se svými dvěma neteřemi; má matka byla ještě ve druhém smutku a ve svém černo-šedém apartmá, což způsobilo, že jsme raději přijímali svět v hôtelu de Lorges. Nazítří po těchto návštěvách, jimž byl vyhrazen jen jeden den, jsme odjeli do Versailles. Večer si král přál vidět novomanželku u paní z Maintenon, kde ji mu má matka a její matka představily. Cestou tam se mnou král žertoval, a měl tu dobrotu přijmout je s velkým vyznamenáním a chválou. Odtud šly na večeři, kde si nová vévodkyně vzala svou stoličku. Při příchodu ke stolu jí král řekl: „Paní, prosím, posaďte se.“ Když král rozložil ubrousek, uviděl všechny vévodkyně a princezny ještě stojící, pozdvihl se na židli a řekl paní ze Saint-Simon: „Paní, už jsem vás jednou požádal, abyste se posadila“; a všechny ty, jež měly sedět, se posadily, a paní ze Saint-Simon mezi mou matkou a její matkou, jež byla po ní. Nazítří přijala celý dvůr na svém loži v apartmá vévodkyně z Arpajonu, jako pohodlnějším, protože bylo v přízemí; pan maršál z Lorges a já jsme se tam ukázali jen kvůli návštěvám královské rodiny. Následujícího dne odjely do Saint-Germain, poté do Paříže, kde jsem večer uspořádal u sebe velkou hostinu pro celou svatbu a nazítří soukromou večeři pro to, co zbylo z dávných otcových přátel, jimž jsem se postaral oznámit svůj sňatek dřív, než se stal veřejným, a o něž jsem se všechny pečlivě staral až do jejich smrti.

Slečna z Quintinu na svou chvíli dlouho nečekala. Pan z Lauzunu¹³ ji spatřil u lože její sestry mezi několika dalšími dívkami na vdávání; jí bylo patnáct let, jemu přes třiašedesát. Byl to podivný věkový nepoměr; ale jeho život byl až dosud románem, nepokládal ho za skončený a měl ještě ctižádost a naděje mladého muže. Od svého návratu ke dvoru a obnovení vyznamenání, jichž tam dříve požíval, a i poté, co mu anglický král a královna, kterým za to vděčil, ještě opatřili hodnost potvrzeného vévody, nebylo nic, oč by se skrze jejich záležitosti nepokusil, aby se znovu dostal do jisté důvěry u krále, aniž v tom kdy uspěl. Lichotil si, že se mu sňatkem s dcerou armádního generála podaří vsunout se mezi krále a maršála, skrze rýnské záležitosti se znovu uplatnit a otevřít si cestu k nástupnictví po svém tchánovi v úřadu kapitána tělesné stráže, jehož ztrátu nikdy nepřenesl.

Plný těchto myšlenek dal promluvit s paní maršálkou z Lorges, jež ho znala až příliš z pověsti a milovala svou dceru až příliš na to, aby přistoupila na sňatek, jenž ji nemohl učinit šťastnou. Pan z Lauzunu své naléhání zdvojnásobil, navrhl oženit se bez věna, dal na tomto základě promluvit s paní Frémontovou a s pány z Lorges a z Duras, u něhož byla věc vyslechnuta, projednána a rozhodnuta právě oním velkým argumentem „bez věna“, k velké nelibosti matky, jež se nakonec podvolila, protože bylo těžké udělat z dcery vévodkyni jako ze starší, jíž ji chtěla vyrovnat. Phélypeaux, jenž se domníval, že na vše dosáhne, ji chtěl také zadarmo kvůli spříznění a rodinnému zázemí, a strach, jejž z toho slečna z Quintinu pojala, ji přiměl s radostí souhlasit s tím, že si vezme vévodu z Lauzunu, jenž měl jméno, hodnost a poklady. Rozdíl věku a nezkušenost jejího mládí jí daly hledět na tento sňatek jako na nanejvýš dvou- či tříleté omezení, po němž bude svobodná, bohatá a vznešená dáma; jinak by s ním nikdy nesouhlasila, jak sama od té doby nejednou přiznala.

Tato záležitost byla vedena a uzavřena v nejpřísnější tajnosti. Když o ní pan maršál z Lorges promluvil s králem: „Jste smělý,“ řekl mu, „že zavádíte Lauzuna do své rodiny; přeji vám, abyste toho nelitoval. Ve svých záležitostech jste pánem; ale u svých vám nedovoluji uskutečnit tento sňatek jinak než pod podmínkou, že mu o tom nikdy neřeknete ani slovo.“

V den, kdy se to stalo veřejným, pro mě pan maršál z Lorges poslal velmi časně, řekl mi to a vysvětlil mi své důvody: hlavní byl, že nic nedává a že se pan z Lauzunu spokojí se čtyřmi sty tisíci livry po smrti pana Frémonta, pokud se tolik najde nad podíl jeho dětí, a po své smrti zajišťuje své ženě obrovské výhody. Donesli jsme smlouvu podepsat králi, jenž si z pana z Lauzunu dělal žerty a hodně se smál, a pan z Lauzunu mu odpověděl, že je přešťastný, že se žení, protože je to poprvé od jeho návratu, co ho viděl se s ním smát. Svatbu hned uspíšili, takže si nikdo nestihl obstarat šaty. Darem pana z Lauzunu byly látky, drahokamy a galantnosti, ale žádné peníze. Na svatbě, jež se konala v hôtelu de Lorges o půlnoci, bylo celkem jen sedm nebo osm osob. Pan z Lauzunu se chtěl svlékat sám se svými komorníky a vešel do pokoje své ženy, až když z něj všichni odešli, ona uložena a záclony zataženy, a on ujištěn, že po cestě nikoho nepotká.

Nazítří se svými hrdinskými skutky chlubil. Jeho žena přijímala svět na svém loži v hôtelu de Lorges, kde měli oba bydlet, a následujícího dne jsme odjeli do Versailles, kde byla nová nevěsta představena svou paní matkou u paní z Maintenon a odtud si vzala stoličku k večeři. Nazítří přijala celý dvůr na svém loži, a vše proběhlo stejně jako na mé svatbě. Sňatek vévody z Lauzunu nenašel nic než kritiky. Nikdo nerozuměl ani tchánovi, ani zeti; důvody tohoto druhého si nikdo nedovedl představit; důvod „bez věna“ nepřijímal nikdo; a nebylo nikoho, kdo by při tak známé povaze pana z Lauzunu nepředvídal brzký rozvrat. Při návratu do Paříže jsme na Cours potkali téměř všechny urozené dívky na vdávání, a tento pohled paní maršálku z Lorges, jež měla ve svém kočáře obě dcery, které v tak krátké době provdala, trochu utěšil.

Pár dní nato se mě král, když se projížděl ve svých versailleských zahradách na kolečkovém křesle, velmi pozorně ptal na stav a věk rodiny pana maršála z Lorges, a s podrobností, jež mě překvapila, na zaměstnání jeho dětí, vzhled dcer, zda jsou milovány a zda žádná nemá sklon stát se řeholnicí. Poté si se mnou začal žertovat o sňatku pana z Lauzunu a pak o mém; řekl mi, navzdory oné vážnosti, jež ho nikdy neopouštěla, že se od maršála dozvěděl, že jsem se svého úkolu zhostil dobře, ale že se domnívá, že maršálka o tom ví ještě lepší zprávy.

Sotva byl můj sňatek oslaven, zemřela v Paříži v jednadevadesáti letech markýza ze Saint-Simon. Byla tetou z otcovy strany vévody z Uzès, vdovou z prvního manželství po panu z Portes, rytíři řádu, zabitém před Privas, bratru konetábky z Montmorency, matky paní princezny de Condé a posledního vévody z Montmorency, sťatého v Toulouse. Z tohoto manželství měla první manželku mého otce a slečnu z Portes. Byla vdovou po starším bratru mého otce, po němž zdědila majetek a nám zanechala dluhy, aniž z tohoto manželství měla děti. Byla to žena vtipná, povýšená a zlá, jež mému otci nikdy nedokázala odpustit, že se znovu oženil, a jež ho, jak jen mohla, odlučovala od jeho bratra. Byl to tedy smutek bez bolesti. Vévodkyně z Uzès, vdova po synovi jejího bratra a jediná dcera zesnulého vévody z Montausier, zemřela ve stejné době.

Ztráta dvou slavných mužů vyvolala víc rozruchu než ztráta těchto dvou vznešených dam: La Fontaina, tak známého svými bajkami a povídkami, a přitom tak těžkopádného v rozhovoru, a Mignarda¹⁴, tak proslulého svým štětcem.

Měl jedinou dceru dokonalé krásy. Byla to ona, koho maloval nejraději, a je zpodobena na několika z oněch nádherných historických obrazů, jež zdobí velkou galerii Versailles a její dva salóny a jež nemálo přispěly k rozhořčení celé Evropy proti králi a k jejímu spojení víc proti jeho osobě než proti jeho království.

Zemřel také Barbançon, první majordom Monsieurův, tak oblíbený u světa pro důvtip svých písní a příjemnost a přirozenost svého ducha.

Král, zvyklý panovat ve své rodině přinejmenším stejně jako nad svými dvořany a svým lidem, a jenž ji chtěl mít vždy shromážděnou před svýma očima, neviděl rád darování Choisy Monseigneurovi a časté cesty, jež tam podnikal s malým počtem těch, jež pokaždé jmenoval, aby ho doprovázeli. To způsobovalo jisté odloučení od dvora, jemuž se ve věku jeho syna nedalo zabránit, jakmile ho k tomu tento dar přivedl, ale král ho chtěl aspoň přiblížit k sobě. Meudon, mnohem rozlehlejší a nesmírně nádherný díky milionům, jež tam pan z Louvois uložil, se mu k tomu zdál vhodný. Navrhl tedy jeho výměnu Barbezieuxovi, pro jeho matku, jež jej převzala z pozůstalosti za pět set tisíc livrů, a pověřil ho nabídnout jí za to čtyři sta tisíc livrů navíc spolu s Choisy na oplátku. Paní z Louvois, pro niž byl Meudon příliš velký a obtížně zaplnitelný, byla nadšena, že dostane devět set tisíc livrů spolu s domem jí přiměřenějším a ostatně velmi příjemným; a téhož dne, kdy král projevil přání této výměny, byla uzavřena. Král to neučinil, aniž by promluvil s Monseigneurem, pro nějž byly i nejmenší náznaky jeho přání rozkazem. Paní z Louvois pak trávila léta v dobré společnosti v Choisy, a Monseigneur poletoval čím dál víc z Versailles do Meudonu, kde po vzoru krále mnoho udělal v domě i v zahradách a korunoval divy, jež tam postupně přidali kardinálové z Meudonu a Lotrinský a pánové Servien a z Louvois.