Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom první (1691–1697)

Kapitola šestnáctá

Armády a samostatné sbory měly tytéž velitele jako rok předchozí, s tou výjimkou, že maršál z Villeroy nastoupil po maršálu z Luxembourgu a měl pana vévodu z Chartres jako generála jízdy, oba prince krve a pana du Maine mezi ostatními generálporučíky a hraběte z Toulouse sloužícího v čele svého pluku.

Pan z Noailles, znesvářený s králem až téměř na pokraj zkázy kvůli Barbezieuxovu úskoku, o němž jsem vyprávěl výše, ohledně zmařeného obléhání Barcelony, se celou zimu nedokázal domoci vyslyšení ohledně té černoty, jež na něj dolehla. Pochopil nebezpečí tak vynuceného postavení v čele armády, i kdyby ho vůbec ještě mohl získat, a moudře usoudil, že jakmile dosáhl maršálské hole Francie, nezbývá mu než se s králem pevně usmířit obětí, jež by mu byla vhod, a zůstat u dvora s obnovenou přízní, chráněn před nepřítelem, s nímž by už nemusel počítat. Byl příliš vychytralý dvořan, ač jinak dost těžkopádný, než aby necítil rozmach králova zalíbení v levobočcích podle všeho, co pro ně právě učinil, a jeho malou náklonnost cokoli udělat pro pana Vévodu a pana prince de Conti, a proto se rozhodl plně se znovu uvést do královy přízně tím, že polichotí jeho zálibě v jedněch a otevře mu dveře, jež ho vysvobodí z rozpaků s druhými.

Za tím účelem svěřil svůj plán, v naprosté tajnosti, panu z Vendôme — ne aby ho využil, ale aby mu za to byl Vendôme plně vděčen, a jeho prostřednictvím i panu du Maine; poté králi vylíčil, že měl to neštěstí znelíbit se mu v čele armády, jež všude uspěla a jejíž plody úspěchů mu byly odňaty proti jeho vůli, aniž se mohl ospravedlnit ve věci tak jisté, že se nemůže smířit ani s tím, že by mu tuto armádu odebrali, ani s tím, že by jí měl velet dál: první by byl trest, jenž by ho zneuctil, druhé by ho neustále vystavovalo Barbezieuxovým úkladům; že raději dobrovolně, ale v tajnosti, podlehne a přinese to králi jako oběť; že si k tomu vymyslel odjet jako obvykle do Katalánska, tam po příjezdu onemocnět, nemoc stupňovat a poslat kurýra se žádostí o návrat; že zároveň nevidí nikoho v dosahu těchto hranic způsobilejšího velet katalánské armádě než pana z Vendôme, jenž už měl samostatný sbor u Nice pod rozkazy maršála Catinata; a že pokud by toto uspořádání králi vyhovovalo, mohl by, aby se neztrácel čas ponecháním armády bez generála, vzít s sebou patent generála své armády pro pana z Vendôme a poslat mu ho jiným kurýrem zároveň s žádostí o vlastní návrat. Nelze vyjádřit úlevu a spokojenost, s jakou byl tento návrh přijat. Žárlivost mezi princem de Conti a panem z Vendôme byla krajní. Král z politických důvodů, a ještě víc z nechuti od uherské cesty, nechtěl postavit pana prince de Conti do čela svých armád, ani žádného jiného prince krve; totéž ho zdržovalo učinit tento velký krok pro pana z Vendôme. Jeho záliba v jeho původu ho k tomu nutkala, a ještě víc touha učinit z něj v tomto ohledu lžíci na boty pro pana du Maine; ale způsob, jak to udělat, dosud nenašel, aniž by přivedl prince krve k zoufalství, aniž by vyzdvihl zásluhy prince de Conti, jež mu byly už tak nepohodlné, a lásku armád, města i dvora k němu, jež byla králi proti mysli, a aniž by vyvolal veřejný pokřik tím trapnější, čím by byl spravedlivější. Pan z Noailles ho zprostil všech těchto nesnází: byl to generál, jenž dorazil k armádě, ale nebyl schopen jí velet; bylo tedy nezbytné bez odkladu za něj dosadit jiného, a k tomu vzít ho co nejblíže, jak jen bylo možné. Pan z Vendôme, jednou generálem armády, už nemohl sloužit v jiné hodnosti; byla to tedy věc uzavřená, a uzavřená náhodou, na niž se princové krve mohli zlobit, ale ne cítit se uraženi; a jakmile byla tato lžíce na boty pro pana du Maine jednou zavedena, byla tím polovina věci hotova.

Od té chvíle se pan z Noailles vrátil do králových dobrých milostí víc než kdy jindy. Tento princ se svěřil panu z Vendôme, jenž zároveň získal pro velkého převora, svého bratra, velení nad tímto samostatným sborem u Nice. Tajemství zůstalo neproniknutelné mezi králem a vévody z Vendôme a z Noailles, aniž by o něm věděl jediné slovo sám velký převor, ani aby o něm Barbezieux měl sebemenší tušení. Každý odjel na své určení obvyklým způsobem, a vše se v Katalánsku odehrálo, jak jsem právě vysvětlil. Ale samo provedení prozradilo celé tajemství. Bylo překvapením dozvědět se, že pan z Noailles, sotva dorazil do Perpignanu, žádá o návrat, a ještě víc, že zároveň, aniž by čekal na jakoukoli odpověď, poslal pro pana z Vendôme do Nice, aby mu předal velení armády; a co definitivně strhlo všechny závoje, bylo, že se hned nato vědělo, že mu předal patent generála armády, jejž nemohl mezitím dostat odsud, a že se krátce poté vydal na zpáteční cestu.

Princové krve pocítili tu ránu v celé její síle; ale zdání bylo zachováno, takže byli odsouzeni k mlčení. Pan z Noailles dorazil a byl přijat, jak si jeho obratnost zasloužila. Dělal chromého revmatismem a dlouho tu hru hrál, ale občas mu uniklo na ni zapomenout a trochu rozesmál společnost. Natrvalo se usadil u dvora, kde byl v plné přízni, a vydělal tím mnohem víc, než mohl doufat od války, k velké zlosti Barbezieuxově, jenž teď musel počítat s panem z Vendôme, který mu, podporován panem du Maine, nedovolil vůči sobě ani nejmenší výstřelek.

Všichni odjeli k armádám. Rýnská armáda nedlouho poté Rýn přešla; ale sotva jsme stáli proti princi Ludvíku Bádenskému a byli s to něco podniknout, maršál z Lorges náhle vážně onemocněl, v pondělí 20. června, v táboře u Unter-Neisheimu, s pravým křídlem opřeným o Bornhsall a nepřáteli zakopanými u Eppingenu. Nedostávalo se píce, protože to nebylo místo k setrvání a v okolí jí bylo poskrovnu. Armáda, jež po ní bývá vždy tak dychtivá, myslela méně na sebe než na svého velitele. Všichni brigádní majoři dostali rozkaz naléhavě žádat, aby se nesnímal tábor, a žádná armáda nikdy neprojevila takový zájem o život svého velitele, ani takovou lásku k jeho osobě. Byl v nejvyšším nebezpečí, natolik, že lékaři, jež nechali přivézt ze Štrasburku, o něm zcela zoufali, a já jsem vzal na sebe odpovědnost dát mu anglické kapky; podali mu jich sto třicet ve třech dávkách: ty, jež se daly do vývarů, neměly žádný účinek; ty ve španělském víně uspěly. Je překvapivé, že tak lihový lék, jenž nemá nic projímavého, uvedl do tak prudkého pohybu projímadla, jež mu byla podána předtím a jež za víc než čtyřiadvacet hodin, co se podávala, neměla žádný účinek. Působení bylo mírné, ale ohromné, spodem; vědomí se vrátilo a postupně se všude objevila nachová vyrážka. Tento výsev byl jeho záchranou, ale ne koncem nemoci.

Armáda mezitím velmi trpěla; maršál z Joyeuse, jenž se ujal velení, nám, mně a synovcům pana maršála z Lorges, vylíčil její stav. Řekl nám, že ať se stane cokoli, neučiní žádné rozhodnutí jinak než s naším souhlasem, a choval se přitom jako muž svého původu, se vší péčí a ohledy. Armáda, zpravena, že jde o to učinit rozhodnutí, prohlásila ústy všech svých důstojníků, kteří dnem i nocí obléhali dům nemocného, že není krajnosti, jíž by nedala přednost před sebemenším ohrožením svého velitele, a nikdy nechtěla dovolit sebemenší pohyb.

Princ Ludvík Bádenský nabídl prostřednictvím trubačů veškerou pomoc, lékaře a léky, a své slovo úplné bezpečnosti a veškeré úlevy v zásobování potravinami a pící pro generála, pro ty, kdo by při něm zůstali, a pro doprovod, jenž by mu byl ponechán, kdyby se armáda vzdálila, s naprostým bezpečím k tomu, aby se k ní znovu připojil nebo šel kamkoli by chtěl, s celým svým doprovodem, jakmile by si to přál. Bylo mu poděkováno, jak si tyto tak čestné nabídky zasloužily, ale využít se jich nechtělo.

Postupně bylo možné plně doufat v uzdravení, a armáda sama dala průchod své radosti slavnostními ohni v čele všech táborů, hostinami, jež se tam konaly, a salvami, jimž nebylo možné nikdy zabránit. Nikdy nebylo vidět tak všeobecné a tak lichotivé svědectví lásky. Mezitím paní maršálka z Lorges dorazila do Štrasburku, poté do Landau, v lehkém cestovním kočáře pana z Barbezieux a s jeho lidmi navíc k jejím vlastním, aby ji dopravili co nejrychleji, a s Lacourem, kapitánem gardy pana maršála z Lorges, jenž byl vyslán ke dvoru, když byl maršál v krajním nebezpečí. Král s ním hovořil téměř hodinu v Marly o stavu jeho generála a armády, sám se poradil s Fagonem, svým prvním lékařem, a jevil se nesmírně dotčen touto velkou nehodou. Celý dvůr tím byl nekonečně pohnut. Nebyl tam o nic méně milován a ctěn než u vojska. Konečně, jakmile bylo možné pana maršála z Lorges dopravit do Philippsburgu, paní maršálka tam přijela z Landau ho čekat: lze si domyslet radost, s jakou se znovu shledali. Vyjel jsem jí naproti až do Landau. Celý květ armády doprovodil svého generála do Philippsburgu, a většina generálních důstojníků. Nazítří se pan maršál z Lorges, uložený mezi prostěradly v kočáře, a paní maršálka v lehkém kočáře vydali do Landau, následováni vším, co do Philippsburgu přijelo nejvznešenějšího. Ubytoval se v guvernérském sídle u Mélaka, jenž mu byl velmi oddán, a já u Verpela, inženýra, v jednom velmi hezkém domě docela blízko.

Hned nazítří jsme všichni znovu vyrazili a jeli se připojit k armádě. Přenocovali jsme v Philippsburgu, kde nám Desbordes, guvernér, řekl, že má od maršála z Joyeuse zákaz nechat kohokoli projít k jeho novému táboru, takže jsme museli jet podél Rýna po této straně a přeplavit se přes něj u vesnice Ketsch, kde stavěli most. Protože doprovod i společnost byly početné, přeprava byla dost dlouhá; většina z nás jela napřed a dorazila tři míle odtud, kde jsme nalezli armádu, s pravým křídlem u Rothu a levým u Waldsdorffu, kde bylo hlavní stanoviště; tam jsme se dozvěděli, že maršál z Joyeuse promeškal při příchodu do tohoto tábora krásnou příležitost porazit nepřátele, kteří se s malou opatrností ukázali na výšinách u Malsche. Protože jsem tam nebyl, nebudu o tom víc mluvit. Nazítří po našem příjezdu vsedla část armády na koně; postavili jsme se do zbraně kolem sedmé hodiny ranní kvůli lehkému poplachu. Generál Schwartz, s osmnácti tisíci muži kontingentu z Hesenska, Münsteru a Lüneburku, se objevil na výšinách u Weislochu a rozvinul se tam, jako by se chtěl spojit s armádou prince Ludvíka Bádenského. Brzy se poznalo, že si bere samostatný tábor; z místa poněkud vyvýšeného vlevo od nás bylo velmi zřetelně vidět všechny tři armády.

Od naší levice k pravici Schwartzově nebylo víc než půl míle, a necelá čtvrt míle od naší pravice k levici prince Ludvíka, jenž byl u Kislochu. Vše bylo odděleno soutěskami, jež byly pokládány za nepřístupné, ale přesto se každou noc stavěl bivak na každém křídle, s generálporučíkem na jednom a polním maršálem na druhém. Ten na levici byl u průchodů a mlýna na potoce Weisloch, docela blízko mostu, kde byl minulé tažení zabit nebohý d’Averne. Na mě přišla řada ho stavět jen jednou; bylo to pod Vaubecourtem jako polním maršálem a pod Harlusem, v jehož brigádě jsem ještě byl. Schwartz měl dost velký post u Nového Weislochu a my u zámku Starého, jejž Argenteuil, Harlusův podplukovník a důstojník vysokých kvalit, šel vystřídat s velkou obratností. Kolem třetí hodiny ranní jsme uslyšeli pět nebo šest silných hromadných salv na pravici: Vaubecourt tam chtěl osobně běžet, a Harlus v tu chvíli s námi nebyl. Namítl jsem Vaubecourtovi, že to nemůže být nic jiného než napadený post nebo šarvátka našeho bivaku na pravici; že v prvním případě bude vše rozhodnuto a skončeno dřív, než by tam mohl dorazit, ve druhém že jde o bojovou srážku, k níž by nedošlo bez dohody prince Ludvíka a Schwartze, jenž by brzy zaútočil na náš bivak, a protože to je stanoviště polního maršála, mrzelo by ho, kdyby u toho nebyl. Uvěřil mi a poslal k maršálovi z Joyeuse, jenž mu vzkázal, že se nepřátelé pokusili překvapit post, jejž jsme drželi v kostele v Lehnu, pět set kroků za naší pravicí za potokem; že byli odraženi s velkými ztrátami a že nás to stálo jen pár vojáků, s kapitánem, jenž byl velmi dobrým důstojníkem a jehož bylo líto.

Mezitím nám naprosto chyběla píce, s nosem v lesích, silně sevřeni mezi těmito dvěma tábory a zahnáni k Rýnu, zatímco nepřátelé měli hojnost všeho a nechávali si zdaleka přivážet, co chtěli: šlo o to, kdo sejme tábor poslední. Veškerá komunikace s Philippsburgem nám byla přerušena, stejně jako každý způsob, jak tam znovu přejít Rýn pod ochranou pevnosti. Princ Ludvík obsadil soutěsku Kapucínů.

On a Schwartz byli postaveni na obou našich bocích a byli dohromady mnohem početnější než my, a jejich postavení činilo velmi ošemetným defilovat před nimi v rovině Hockenheimu. Nejnepříjemnější okolností byla povaha maršála z Joyeuse, jenž se nikomu nesvěřoval a jemuž unikaly hrubosti tak časté a tak silné, dokonce i vůči nejpřednějším generálním důstojníkům, že se mu nikdo neodvažoval promluvit a každý se mu vyhýbal a nechával ho být. Nakonec ho krajní nouze přiměla k rozhodnutí. Sdělil je nejprve hraběti du Bourg, polnímu maršálovi, poté Tallardovi, generálporučíkovi, a nakonec Barbezièresovi, jednomu z našich nejlepších polních maršálů, jehož pověřil jít provést průzkum toho, co chtěl vědět, a provedením, pokud by je shledal možným. Barbezières si vzal, co chtěl z pěchoty a jízdy, a cestou mu opatřili mnoho nástrojů.

Byl jsem u tohoto oddílu.

Barbezières mi cestou prozradil záměr. Jel prohlédnout trosky Mannheimu, jež nechal pan z Louvois roku 1688 vypálit, spolu s celou Falcí¹; a jel se podívat, zda by se za nimi dal postavit lodní most pro přechod armády. Při přechodu potoka u Schwetzingenu tam nechal dobráka Charmarela, podplukovníka pluku Picardie a jednoho z nejlepších a nejváženějších pěších brigádních generálů, s velkým množstvím pěchoty, s rozkazem postavit tam na sto můstků. Po příjezdu k troskám Mannheimu nechal všechny jednotky zůstat v rovině před nimi, vzal s sebou sto jezdců a ty, jež přivedl na práci, a šel vše prozkoumat. Dovolil mi ho doprovázet. Obešli jsme vše, co bývalo městem a zámkem Mannheim; poté jsme proklouzli za těmito troskami podél Rýna, abychom prozkoumali jeho břehy; a poté, co vše velmi důkladně prohlédl, usoudil, že by se tam most dal snadno postavit způsobem, jejž vysvětlím.

Vstup na most bylo možné v těchto troskách zajistit s malou prací a s malým počtem pěchoty k jeho hlídání. Na tomto místě Rýna se nacházel nejprve malý ostrůvek a poté větší, což dávalo možnost tří mostů a možnost rozebrat první, jakmile by vše přešlo na první ostrov, a druhý stejně tak, kdyby byl přechod znepokojován nebo tísněn nepřítelem.

Poté, co jsme vše dobře prozkoumali, vrátili jsme se k Charmarelovi na potok u Schwetzingenu, kde jsme po dvanácti hodinách v sedle snědli zásobu jídla, kterou jsem měl s sebou. Charmarel zůstal s celou naší pěchotou na hlídání mostů, jež stavěl, a my jsme se stáhli k armádě. Při přiblížení k táboru jsme potkali všechny markytány armády, jak se chystají přejít Rýn po lodním mostě, jejž jsme měli u Ketsche, z čehož jsme pochopili, že nazítří vyrazí. Du Héron, plukovník dragounů, byl už několik dní půl míle za tímto mostem se všemi těžkými zavazadly, a po příjezdu jsme zjistili, že byl vydán rozkaz, aby lehká zavazadla vyrazila o půlnoci stejnou cestou k mostu a přešla ho.

Armáda skutečně vyrazila nazítří 20. července a pochodovala ve čtyřech kolonách lesy až do roviny Hockenheimu, obě linie rozdělené svými středy, jež tvořily předvoj, a pravými a levými křídly, jež tvořily zadní voj. Mélac, generálporučík dne, tvořil celý zadní voj vlevo se silným oddílem, a maršál z Joyeuse, s dalším, se ujal celého zadního voje vpravo, to vše bez jakéhokoli zvuku trubek, tympánů či bubnů. La Bretesche, generálporučík, vedl naši kolonu. Navzdory zákazům zaslechl tu a tam bubnování a troubení. Byli jsme viděni a slyšeni jednotkami Schwartzovými, postavenými na výšinách, a on udělal, co mohl, aby nás přitáhl k sobě. Protože jsme tímto nedokonalým ztišením nic nezískávali, La Bretesche povolil všechno bubnování a troubení. Princ Ludvík neukázal maršálovi z Joyeuse žádné jednotky, a my všichni dorazili do roviny Hockenheimu, aniž by nás kdokoli sledoval.

Výstup z lesa proběhl v takovém zmatku, že se nikdo neocitl na svém místě, ani v čele, ani za jednotkami, s nimiž měl být. K tomuto nepořádku se přidaly další; jízda byla mezi lesem, pěchota v rovině, žádná mezera mezi liniemi ani mezi prapory a eskadronami, vše v davu a promíchané a bez jakéhokoli prostoru se pohnout. Situace tak vhodná k tomu, aby celou armádu porazila hrstka lidí, jež by ji sledovala nebo si toho včas všimla, trvala víc než čtyři hodiny, po něž se rozmotávali a zbavovali jedni druhých, aniž bylo generálním důstojníkům možné vrátit jednotky do jejich pořádku.

Čekalo se tam, až lehká zavazadla přejdou Rýn u Ketsche a až bude náš lodní most tam rozebrán a přivezen a znovu postaven u Mannheimu.

Dva důvody zabránily nechat armádu přejít u Ketsche: obtížnost tam vybudovat dostatečně velké a dobré zákopy, aby se dobře zajistil přechod zadního voje, a výška břehů Rýna, na této straně mnohem vyšších než na protější, což by bateriím, jež by tam nepřátelé mohli postavit, dávalo možnost přerušit most pod napůl přešlou armádou, ostřelovat druhý břeh a rozbít baterie, jež bychom tam zřídili.

Po čtyřech hodinách dost zbytečné přestávky na to, aby se do armády vrátil jistý pořádek, pokračovala v pochodu na týchž čtyřech kolonách, jak jen mohla, až k mostům, jež Charmarel postavil na potoce u Schwetzingenu, a brzy nato jsme uslyšeli sedm nebo osm výstřelů z děla; celé brigády udělaly čelem vzad a bez jakéhokoli rozkazu běžely k tomuto hluku dobrou čtvrthodinu, než generální důstojníci vše zastavili a nechali je znovu pochodovat odtud, odkud vyrazily. Byl to Schwartz, jenž vyšel z lesů s velmi málo lidmi a několika malými polními děly a přišel se konečně podívat, zda by nemohl využít našeho zmatku, a podle toho, co by zjistil, se nechat podpořit celým svým sborem; ale přišel na to příliš pozdě. Maršál z Joyeuse na něj vyslal Goberta, výborného brigádního generála dragounů, s jeho plukem a několika oddělenými jednotkami, a ten velmi prudce zahnal tuto hrstku lidí zpět do lesů. Kdyby maršál nechal Goberta podpořit, jak na něj velmi naléhali, snadno by se s touto hrstkou, příliš vzdálenou od svého hlavního tělesa, vypořádal a vzal by jim jejich polní děla; ale raději pokračoval v pochodu, aniž se zdržoval tímto malým úspěchem, v nejistotě, co by mohlo být v lesích, kde — jak se později vědělo od Derrondese, Gobertova majora, velmi váženého důstojníka, jenž byl zajat a zahrnut zdvořilostmi od prince Ludvíka — nebyl nikdo; princ silně odsoudil tuto výpravu, do níž se Schwartz pustil na vlastní pěst.

Pokračovalo se tedy v pochodu za takového horka, že několik vojáků zemřelo žízní a únavou. Blesk udeřil na několika místech, dokonce i do dělostřelectva, kde naštěstí nezpůsobil žádnou nehodu. Lesy a soutěsky, na něž jsme znovu narazili, nás natolik zdržely a s takovým zmatkem, že první jednotky dorazily až hodinu po setmění a poslední hluboko v dopoledních hodinách následujícího dne. Utábořili jsme se v rovině, jež se táhne podél Neckaru, od místa naproti Heidelbergu až po jeho ústí, týlem u Mannheimu a levicí opřenou o břeh Neckaru u vesnice Seckenheim, v očekávání zadního voje armády, ještě dost vzdáleného kvůli soutěskám.

La Bretesche, generálporučík, a já jsme se domnívali, že hlavní stanoviště je v této vesnici, a protože se tam dotýkala brigáda Harlusova, v níž jsem byl, šel jsem tam s ním: nikdo tam nebyl; přesto jsme vešli do dost velkého domu, nechali nasypat spoustu čerstvé slámy do velké místnosti dole a vyložit tam, co jsem měl, navzdory zákazům, k jídlu. Bylo s námi několik důstojníků. Jak jsme se snažili zotavit z únavy toho dne, uslyšeli jsme velký hluk a brzy strašný rachot: byli to vojáci rozutíkaní od armády, kteří v noci hledali vodu a nalezli tuto vesnici, jež se koncem protilehlým tomu, kde jsme byli my, dotýkala Neckaru, a kteří se po uhašení žízně pustili do plenění, znásilňování, vraždění a páchání všech hrůz, jaké vnuká nejbezuzdnější svévole, kryti velmi temnou nocí. Ihned nato zmatek dorazil až k nám, a měli jsme co dělat, abychom se ubránili v našem domě. Je však třeba říci, že uprostřed tohoto zuření byla livrej pana maršála z Lorges — několik jeho lidí šlo s mými, protože hlavní část jeho zavazadel zůstala u armády — těmito zuřivci respektována a chránila domy, u nichž byla rozpoznána, zatímco zároveň gardista maršála z Joyeuse, dobře rozpoznatelný podle svých znaků a postavený jako ochranná stráž, byl zbit, oloupen a vyhnán. La Bretesche si blahopřál, že mě neposlechl, když jsem mu radil sundat si dřevěnou nohu, aby si pohodlněji odpočinul; často mi říkal, že nikdy nic podobného neviděl, ač se několikrát ocitl při plenění a drancování. Zbytek noci jsme dokončili, jak nejlépe jsme mohli, na tomto nešťastném místě, jež bylo opuštěno až dlouho poté, co tam už nezbylo nic k nalezení. Jakmile se plně rozednilo, La Bretesche a já jsme šli do tábora.

Nalezli jsme armádu, jak se začíná dávat do pohybu. Strávila noc, jak mohla, bez pořádku, s jednotkami stále přicházejícími a posledními, jež se sotva připojily. Šlo se utábořit na sedmi nebo osmi liniích dobrou půl míle odtud, s pravicí a hlavním stanovištěm ve vesnici Neckerau, levicí u Neckaru, středem a týlem u trosek Mannheimu; trosky citadely opravili, jak se dalo, palisádami, a stále se na nich pracovalo. Vrhli tam šest brigád pěchoty s Chamillym jako generálporučíkem armády a Vaubecourtem, polním maršálem. Ústí Neckaru do Rýna bylo docela blízko naší levice. Zůstali jsme tam dva dny, a všichni bez výjimky odkázáni na slámu a na kotlík jízdních vojáků, dokud nebyl dokončen lodní most tam, kde ho Barbezières vyznačil, a mezitím se na prvním ostrově postavila dělová baterie. Konečně 24. celá armáda znovu přešla Rýn, aniž by nepřátelé jen naznačili, že nás budou sledovat, takže vše proběhlo s naprostým klidem. Po celé zbylé tažení jsme o nich už neslyšeli; a nazítří po tomto přechodu mi maršál z Joyeuse dovolil odjet do Landau, kde jsem zůstal u pana a paní maršálky z Lorges, dokud se tento generál znovu nevydal do čela armády.

Pan z Vendôme sliboval velké věci, dobyl Hostalric, porazil několik oddílů miqueletů, objevil se, aby přispěl na pomoc Palamósu, jejž nepřátelé obléhali, hned se stáhl, aniž by cokoli podnikl, a co on nedokázal, to způsobil příjezd královského loďstva k těmto břehům, a už tím samým byl Palamós obléhání zbaven.

Itálie nepřinesla nic jiného než obléhání Casale², jež bylo dlouhé; nakonec Crenan, generálporučík, jenž tam byl guvernérem, kapituloval na králův rozkaz. Dohoda zněla, že pevnost a zámek budou zbořeny, že tam zůstane se svou posádkou, dokud nebude demolice zcela dokončena, že poté bude odveden do Pignerolu se všemi svými jednotkami, s jejich zbraněmi a zavazadly, že si odveze veškeré dělostřelectvo pevnosti a zámku, jež bude nalezeno označené francouzským znakem, a že Casale bude vráceno vévodovi z Mantovy jako jeho přirozenému pánovi.

Nepřátelská loďstva bombardovala naše bretaňské a normandské pobřeží. Saint-Malo z toho pocítilo málo, Dieppe mnohem víc. Naši korzáři a naše eskadry jim ukořistili mnoho obchodních lodí, porazili jejich konvoje a vynesli našemu obchodu, králi a panu hraběti z Toulouse mnoho milionů.

Ve Flandrech se odehrály zajímavější věci. Byla to nejprve krásná šachová partie a řada pochodů prince oranžského a oddělených sborů jeho armády pod bavorským kurfiřtem a hrabětem z Athlone, maršál z Villeroy s velkou armádou³. Maršál z Boufflers s menší, markýz z Harcourtu se svým sborem k Meuse, a starý Montal⁴ k moři, přizpůsobovali své pohyby tomu, co viděli konat nebo se domnívali odhadnout. Montal, stále stejný, navzdory svému vysokému věku a hořkosti nad maršálskou holí, jíž se nedočkal, zachránil Kenocque a dosáhl různých úspěchů se zbraní v ruce, jiné získal svou schopností a obezřetností, a nakonec dobyl Dixmude a Deinze i s posádkami, jež upadly do válečného zajetí.

Po různých přehlídkách z různých stran a poté, co pohrozil několika našim pevnostem, se princ oranžský, jenž dobře přijal všechna opatření, aby zakryl svůj skutečný záměr a v ničem nechyboval, náhle obrátil na Namur a oblehl ho v prvních dnech července⁵. Bavorský kurfiřt, jenž zůstal u hlavního tělesa armády, se k němu tam rychle připojil s velkým oddílem a nechal zbytek pod panem z Vaudemontu⁶. Maršál z Boufflers to vždy tušil. Vždy dbal, aby byla pevnost hojně zásobena; neustále varoval Guiscarda, generálporučíka, jenž tam byl guvernérem a jenž tam byl uvnitř s Leaumontem, který tam velel pod ním; a tento maršál se mezitím dostal na dosah a vrhl se do Namuru branou de Condros 2. července, jedinou, jež byla ještě volná a jež od téhož večera už volná nebyla. Vzal s sebou Mesgrignyho, guvernéra citadely v Tournai, polního maršála a inženýra velké pověsti, další inženýry a sedm pluků dragounů. Osmý už byl v pevnosti a jedenadvacet praporů, jež všechny dohromady tvořily víc než patnáct tisíc skutečných mužů. Harcourt a Bartillat maršála doprovázeli a odvedli zpět jízdu, kterou s sebou měl, a koně šesti ze sedmi pluků dragounů, jež s ním vešly; hrabě z Hornu, plukovník jízdy, a řada dalších ho následovali jako dobrovolníci.

Tento veliký podnik se našemu dvoru zprvu zdál opovážlivý; psali mi odtud, že se z toho radují jako z výpravy, jež zničí jejich vojska a nezdaří se. Já jsem měl jiné mínění a přesvědčil jsem se, že muž tak hlubokého úsudku jako princ oranžský by se nepustil do tak důležitého obléhání, aniž by dobře věděl, jak z něj vyváznout, natolik, nakolik toho lidská obezřetnost vůbec může být schopna.

Hrabě z Albertu, bratr vévody z Chevreuse z jiného lože, zůstal v Paříži s královským dovolením kvůli záležitostem. Dauphinovi dragouni, jichž byl plukovníkem, byli v Namuru; přispěchal tam, převlékl se v Dinantu za lodníka, přešel táborem obléhajících a vešel do Namuru přeplaváním Meuse.

Maršál z Villeroy zatím tiskl pana z Vaudemontu, jak nejvíc mohl, a ten, mnohem slabší, vkládal všechnu svou dovednost do vyhýbání se. Oba cítili, že vše je v jejich rukou: Vaudemont, že na jeho záchraně závisí úspěch obléhání Namuru, a Villeroy, že na jeho vítězství je vázán osud Nizozemí a velmi pravděpodobně slavný mír a všechny osobní následky takové události. Přijal tedy taková opatření, že se zmocnil tří zámků obsazených na Mundelu pěti sty muži nepřátel, a přiblížil se k panu z Vaudemontu tak, že 13. večer bylo nemožné, aby mu 14. unikl, a tak to vzkázal králi po kurýrovi. 14. od časného rána bylo vše připraveno. Pan Vévoda velel pravici, pan du Maine levici. Pan princ de Conti veškeré pěchotě, pan vévoda z Chartres jízdě: bylo na levici začít, protože byla nejbližší. Vaudemont, zastižen v otevřeném poli, se neodvážil pokusit se stáhnout v noci před nepřáteli tak blízkými, tolik převyšujícími ho počtem i kvalitou vojsk — jeho nejlepší jednotky byly u obléhání — a před nepřítelem, od nějž ho nic nedělilo. Ještě méně se ho odvážil čekat, aniž by byl čímkoli kryt, a nezbylo mu než pochodovat za dne se všemi opatrnostmi generála, jenž dobře počítá s tím, že bude na svém pochodu napaden, ale jenž má velký zájem postupovat stále dál, aby se vymanil z nesnadné situace a získal, jak jen mohl, krajinu víc krytou a rozčleněnou, tři dobré míle od místa, kde se nacházel.

Maršál z Villeroy vzkázal, jakmile se rozednilo, panu du Maine, aby zaútočil a zahájil boj; počítal s tím, že ho podpoří celou svou armádou, a aby dorazil včas, potřeboval, aby nepřátelé byli zdrženi a poté jim v pochodu zabránil boj, do něhož by je naše levice zapletla. Netrpělivý, že o účinku tohoto rozkazu nic neslyší, znovu vyslal k panu du Maine, a opakoval to pětkrát nebo šestkrát. Pan du Maine chtěl nejprve provést průzkum, pak se vyzpovídat, poté seřadit své křídlo, jež už dávno bylo seřazeno a hořelo touhou vstoupit do akce. Během všech těchto průtahů Vaudemont pochodoval tak rychle, jak mu to opatrnost dovolovala. Generální důstojníci naší levice se rozhořčeně ozývali. Montrevel, nejstarší z tamních generálporučíků, nemohl už snést, co viděl, naléhal na pana du Maine, připomněl mu naléhavost opakovaných rozkazů, jež dostával od maršála z Villeroy, snadné a jisté vítězství, důležitost pro jeho slávu, pro úspěch u Namuru, pro veliký prospěch, jejž bylo možné čekat z hrůzy a bezbrannosti Nizozemí po porážce jediné armády, jež je mohla bránit. Vrhl se mu k rukám, nedokázal zadržet slzy, nic nebylo odmítnuto ani vyvráceno, ale vše bylo marné. Pan du Maine koktal, a učinil to tak dobře, že příležitost unikla, a pan z Vaudemontu z toho vyvázl jen s tím největším nebezpečím, jaké mohla armáda podstoupit, být zcela poražena, kdyby jeho nepřítel, jenž ji viděl a počítal muže po muži, učinil sebemenší pohyb k útoku⁷.

Celá naše armáda byla zoufalá a nikdo se nezdráhal říci, co horlivost, hněv a zjevnost napovídaly. I prostí pěšáci a jezdci projevovali svůj vztek a nemýlili se, komu platí; jedním slovem, důstojníci i vojáci, všichni byli víc rozhořčeni než překvapeni. Vše, co maršál z Villeroy dokázal učinit, bylo vyslat tři pluky dragounů, vedené Artagnanem, polním maršálem, na jejich zadní voj; ty ukořistily několik praporů a vnesly jistý nepořádek do jednotek tvořících celý zadní voj.

Maršál z Villeroy, rozhořčen víc než kdokoli jiný, byl příliš dobrým dvořanem, než aby se omlouval na účet druhého. Spokojen se svědectvím celé své armády a s tím, co celá jeho armáda až příliš viděla a cítila, a s nářky, jichž se nezdržela, vyslal ke králi jednoho ze svých šlechticů a vzkázal mu, že rychlost, s níž Vaudemont provedl svůj ústup, ho zachránila před tím, v co maršál doufal a co pokládal za jisté, a aniž zacházel do jakýchkoli podrobností, vydal se na milost tomu, co by ho za to mohlo potkat. Král, jenž už čtyřiadvacet hodin počítal každou hodinu v očekávání tak rozhodující zprávy o vítězství, byl velmi překvapen, když neviděl nic než tohoto šlechtice místo význačného muže, a velmi dotčen, když se dozvěděl o klidném průběhu tohoto dne. Dvůr v napětí, jedni kvůli synovi, jiní kvůli manželovi, jiní kvůli bratrovi, zůstal v úžasu, a přátelé maršála z Villeroy v krajních rozpacích. Tak všeobecný a tak stručný účet o tak závažné a tak bezprostředně hrozící události, zredukované na nic, udržoval krále v neklidu; ovládl se a čekal, až čas přinese vysvětlení. Dbal na to, aby si nechal číst všechny holandské noviny. V prvních, jež vyšly, četl o velké akci na levici, přehnané chvály statečnosti pana du Maine; že jeho zranění zastavila úspěch a zachránila pana z Vaudemontu a že pan du Maine byl odnesen na nosítkách. Tento smyšlený výsměch krále popíchl, ale ještě víc ho popíchly následující noviny, jež odvolaly boj, o němž předtím vyprávěly, a dodaly, že pan du Maine nebyl ani zraněn. To vše, spojeno s mlčením, jež od tohoto dne panovalo, a s tak stručným účtem, jejž mu maršál z Villeroy podal, aniž hledal jakoukoli výmluvu, vyvolalo v králi podezření, jež ho znepokojovala.

Lavienne, velmi módní pařížský lazebník, se stal jeho vlastním v době jeho milostných dobrodružství. Zalíbil se mu svými prostředky, jež mu víc než jednou umožnily se lépe uspokojit, a tato cesta ho dovedla k tomu, že se stal jedním ze čtyř prvních komorníků. Byl to velmi poctivý muž, ale hrubý, brutální a upřímný; a tato upřímnost, u muže jinak pravdomluvného, zvykla krále ptát se ho na to, co nedoufal získat odjinud, pokud šlo o věci, jež nepřesahovaly jeho dosah. To vše vedlo až k cestě do Marly, a tam se stalo, že se Lavienna vyptával. Ten projevil své rozpaky, protože v překvapení neměl duchapřítomnost je skrýt. Tyto rozpaky zdvojnásobily královu zvědavost a nakonec i jeho příkazy. Lavienne se neodvážil odpor dál stupňovat; sdělil králi to, co by si přál po celý život neznat, a co ho uvedlo v zoufalství. Tolik starostí, tolik touhy a tolik radosti z toho, že postavil pana z Vendôme do čela armády, měl jen proto, aby tam přivedl pana du Maine; veškeré jeho úsilí směřovalo ke zkrácení cesty k tomu tím, že se zbaví princů krve jejich vzájemným soupeřením. Hrabě z Toulouse měl jako admirál své určení už hotové. Všechna jeho péče tedy patřila panu du Maine. V tu chvíli viděl, jak ztroskotala, a bolest z toho pro něj byla nesnesitelná. Pocítil za tohoto milovaného syna celou tíhu podívané, jíž byl jeho armádě, i posměšků, jimiž ho, jak se král dozvídal z novin, zahrnovali cizinci, a jeho zklamání bylo nepředstavitelné.

Tento princ, tak vyrovnaný navenek a tak pán svých nejmenších pohnutí i v nejcitlivějších událostech, podlehl při této jediné příležitosti. Když vycházel od stolu v Marly se všemi dámami a v přítomnosti všech dvořanů, spatřil sluhu ze serdeau⁸, jenž při odnášení ovoce dal do kapsy sušenku. V tu chvíli zapomněl na veškerou svou důstojnost, a s holí v ruce, kterou mu právě vrátili spolu s kloboukem, se rozběhl na tohoto sluhu, jenž nic podobného nečekal, stejně jako nikdo z těch, jež po cestě rozháněl, udeřil ho, nadával mu a rozbil o něj svou hůl: pravda, byla z rákosu a mnoho nevydržela. Odtud, s pahýlem hole v ruce a s výrazem muže, jenž se už neovládá, a stále nadávaje tomuto sluhovi, jenž byl už dávno daleko, prošel tímto malým salonem a předsíní a vešel k paní z Maintenon, kde zůstal skoro hodinu, jak to v Marly po obědě často dělával. Když odtud vycházel, aby se vrátil k sobě, potkal otce de La Chaise. Jakmile ho spatřil mezi dvořany: „Otče,“ řekl mu velmi hlasitě, „pořádně jsem zbil jednoho darebáka a rozbil mu hůl na zádech; ale nemyslím, že jsem tím urazil Boha.“ A hned mu vylíčil domnělý zločin. Všichni, kdo tam byli, se ještě chvěli tím, co viděli nebo slyšeli od přihlížejících. Hrůza se při tomto opakování zdvojnásobila: nejdůvěrnější si mezi sebou reptali proti tomuto sluhovi; a nebohý otec předstíral, že skrz zuby schvaluje, aby ho víc nedráždil, a to před všemi. Lze si domyslet, jaká to byla novina a jaký strach vzbudila, protože nikdo tehdy nedokázal uhodnout její příčinu a každý snadno chápal, že ta, jež byla uvedena, nemohla být tou pravou. Nakonec se vše vyjeví, a postupně, od jednoho přítele k druhému, se konečně dozvědělo, že Lavienne, donucen králem, byl příčinou tak zvláštní a tak nedůstojné příhody.

Abychom se k tomu nemuseli vracet, dodejme zde výrok pana z Elbeufu. Ať byl jakkoli dvořan, vzlet, jejž levobočci nabrali, mu ležel těžce na srdci, a snad i lítost nad tím, že se klaněl kříži hned po pánech z Vendôme. Protože se tažení chýlilo ke konci a princové se chystali odjet, požádal pana du Maine, a to před všemi, aby mu řekl, kde počítá sloužit příští tažení, protože ať by to bylo kdekoli, chtěl tam sloužit také. A když se nechal pobízet, aby řekl proč, odpověděl, že „s ním má člověk život jistý“. Tato zdrcující a přímá narážka vyvolala velký rozruch. Pan du Maine sklopil oči a neodvážil se odpovědět ani slovo; bezpochyby si to pro něj dobře schoval; ale pan z Elbeufu, velmi zadobře s králem díky sobě i díky svým lidem, byl ostatně v postavení, aby se tím příliš netrápil. Čím víc byl král rozhořčen touto příhodou, jež tolik zapůsobila na jeho záležitosti, ale kterou mu osobní hledisko učinilo nekonečně citlivější, tím víc byl vděčný maršálovi z Villeroy, a tím víc ještě paní z Maintenon zvětšila své přátelství k němu. Jeho přízeň se stala okázalejší, předmětem žárlivosti všech, s nimiž král zacházel nejlépe, a dokonce obav samotných ministrů.

Trpkým plodem této události ve Flandrech bylo dobytí města Namur, jež kapitulovalo 4. srpna, po několika dnech otevřených zákopů.

Princ oranžský, aby se vyhnul obtížím plynoucím z toho, že ho král neuznával, se v ničem neobjevoval, a tudíž ani maršál z Boufflers; a vše se odehrálo pod jejich vedením a přibližně tak, jak to druhý žádal, mezi bavorským kurfiřtem a Guiscardem, kteří podepsali. Maulevrier, nejstarší syn generálporučíka, zemřelého rytíře řádu, Vieuxbourg, zeť Harlaye, státního rady, jenž byl zetěm i kancléře Boucherata, a Morstein, všichni tři pěší plukovníci a velkých nadějí, tam padli. Tento poslední byl synem velkého pokladníka Polska, jenž zde kdysi býval vyslancem. Velmi zbohatl a vzbudil závist svých krajanů. Strach z pronásledování ho přiměl uchýlit se do Francie se svou ženou, tímto jediným synem a množstvím bohatství. To svedlo vévodu z Chevreuse, jenž neměl co dát svým dcerám; dal jednu mladému Morsteinovi, čemuž se svět dost podivil. Jak se ukázalo, udělal dobře: tento mladík, kdyby byl žil, by byl ve všech ohledech velkou osobností. Velmi jsem ho litoval, i Maulevriera; oba byli mými dobrými přáteli. Neztratili jsme skoro víc než tisíc dvě stě mužů; vše, co bylo zdrávo, se stáhlo do zámku.

Montal mezitím dobyl Dixmude a Deinze, a na králův rozkaz zadrželi posádky: totiž že se sice vzdaly jako váleční zajatci, ale nechtěli je vyměnit. Maršál z Villeroy bombardoval také Brusel, jenž byl velmi poškozen, jako odveta za naše pobřeží; poté dostal rozkaz pokusit se o vše pro pomoc Namuru; ale příležitost, jež bývá lysá, se už nevrátila. Nalezl nepřátele tak dobře zakopané na Mehaigne, že je nemohl napadnout. Táhl podél ní a cestou ji nechal přejít brigádám jízdy Praslinově a Sousternonově, jež vypustil na asi čtyřicet eskadron nepřátel, s nimiž se tyto brigády ocitly nejblíž, a jež je velmi prudce zatlačily: Praslin se v tom velmi vyznamenal, a Villequier tam utrpěl zmrzačení ruky; toto zranění mu přineslo méně cti na místě než u dvora, ale to vše bylo jen šarvátkou. Pomoc zůstala nemožná. Armáda se vzdálila; a zámek, poté co málem podlehl při posledních dvou útocích, kapituloval s odchodem 5. září, přičemž z celé posádky nebylo ani tři tisíce zdravých mužů.

Kapitulace byla čestná, projednaná a podepsaná stejně jako ta městská. Obtíž byla s odchodem maršála z Boufflers: velmi, a právem, se zdráhal pozdravit bavorského kurfiřta kordem, kdežto u prince oranžského by se byl zdráhat nemohl, kdyby byl uznáván. Nakonec se s tím musel smířit, protože ten druhý chtěl aspoň učinit pozdrav dvojznačným. Za tím účelem se kurfiřt držel stále po jeho boku a smekal klobouk teprve poté, co smekl svůj princ oranžský, jenž tímto okázalým gestem naznačoval, že pozdrav přijímá on, a že se kurfiřt poté odkrýval jen proto, že byl sám odkryt. Tak se to tedy odehrálo vůči maršálovi, poté vůči Guiscardovi, aniž sestoupili z koně, a vůči všem, kdo je následovali. Poklony proběhly mezi kurfiřtem a jimi; a princ oranžský se do toho nemísil, protože by tím nezískal ani „Sire“, ani „Vaše Veličenstvo“; ale kurfiřt mu vše referoval a nikdy k němu nemluvil jinak než s kloboukem v ruce; princ oranžský se spokojil s tím, že se odkrýval jen občas a málo, aby k němu promluvil nebo odpověděl, a nejčastěji bez odkrytí.

Čtvrt hodiny poté, co maršál z Boufflers je minul a pokračoval svou cestou, doprovázen nejpřednějšími nepřátelskými důstojníky, byl zastaven Overkerkem a L’Estangem, poručíky gard prince oranžského⁹. Overkerke byl levoboček z rodu Nassau, vrchní velitel holandských vojsk, velký štolba prince oranžského a odedávna v jeho nejdůvěrnější přízni: L’Estang byl na tom stejně. Maršál byl velmi překvapen a ohradil se, že to porušuje kapitulaci; ale ať řekl cokoli a ať bylo v jeho blízkosti kohokoli z našich lidí, nebyli silnější, a musel nastoupit do kočáru, jejž tam měli přichystaný. Ostatně toto násilí proběhlo se vší zdvořilostí, ohledy a úctou, jakou tam nepřátelé dokázali vložit. Portland, oblíbenec prince oranžského od mládí, pod jménem Bentinck, Holanďan, jehož učinil hrabětem v Anglii a rytířem Podvazkového řádu, spolu s Dyckweldtem, bratrem Overkerkovým a generálem, přišli za maršálem do města Namur, kam byl odveden, a vysvětlili mu, že je zadržen jako odveta za posádky Deinze a Dixmude, zajaté do válečného zajetí, jež král nechtěl nechat vykoupit¹⁰.

Guiscard se mezitím vrátil k bavorskému kurfiřtovi, jenž mu řekl, že je tímto zadržením velmi zarmoucen, že se o něm dozvěděl teprve toho rána a že s tím nemůže nic dělat; a Guiscard, vyslaný maršálem, přišel hned podat králi zprávu o této události a o celém obléhání; král byl tímto postupem velmi udiven a dotčen.

Maršál z Boufflers měl s sebou celý svůj dům, stráž a všechny pocty armádního generála všude, a svobodu se všude procházet. Mohl by dobře nechat vydat posádky z Deinze a Dixmude, aby se vysvobodil ze zajetí, ale měl tu moudrost tuto pravomoc nevyužít a čekat, co se králi zlíbí. Kurfiřt mu vzkázal mnoho poklon a omluv, že ho nejde navštívit, s tím, že se obává, aby tato návštěva nebyla nemilá princi oranžskému.

Guiscard byl po příjezdu prohlášen rytířem řádu pro nejbližší slavnostní promoci. Mesgrigny, jenž byl povolán podat zprávu o obléhání dřív, než se vědělo o Guiscardově příjezdu, dostal šest tisíc livrů penze a červenou stuhu; a král vzkázal kurýrem maršálovi z Boufflers, že ho činí vévodou potvrzeným u parlamentu. Tento kurýr ho nalezl v Huy, hlídaného L’Estangem, ale se vší svobodou a všemi poctami, jaké by měl na naší vlastní hranici. O dva dny později mu král poslal zmocnění vydat posádky z Deinze a Dixmude; to ho zastihlo v Maastrichtu. Poslal je milordu Portlandovi a věc se dál neprotahovala. Maršál z Boufflers odjel, jakmile bylo vše dohodnuto, a byl ve Fontainebleau přijat s neobyčejným jásotem. Nechal jmenovat Mesgrignyho generálporučíkem a povýšit v hodnosti všechny, kdo s ním byli v Namuru, čímž si vysloužil velkou čest. Pan vévoda z Chartres se vrátil hned po kapitulaci. Princ oranžský, pár dní nato, odjel do Bredy a ponechal armádu bavorskému kurfiřtovi; a ve stejnou dobu se pan Vévoda, pan princ de Conti, pan du Maine a pan hrabě z Toulouse vrátili ke dvoru. Princ oranžský, jakkoli vyrovnaný, se nedokázal zdržet, aby si nerýpl do naší ztráty, když se dozvěděl o všech odměnách udělených maršálovi z Boufflers, Guiscardovi a všem, kdo bránili Namur; řekl, že jeho postavení je velmi nešťastné, když musí stále závidět osud krále, jenž odměňuje ztrátu pevnosti štědřeji, než on sám dokáže odměnit tolik přátel a hodných mužů, kteří mu ji dobyli. Armády se pak už jen udržovaly a na konci října se rozešly, a všichni armádní generálové se vrátili ke dvoru.

Nechal jsem maršála z Joyeuse odděleného Rýnem od prince Ludvíka Bádenského a pana a paní maršálku z Lorges v Landau, kam jsem za nimi, poté co jsme znovu přešli, přijel. Po víc než šest týdnů, co jsme tam zůstali, je přišla navštívit celá armáda, jež nebyla daleko. Zdraví obnoveno, pan maršál z Lorges netrpělivě toužil vrátit se do čela své armády; a paní maršálka odjela do Paříže. Nelze popsat radost a jásot celé armády nad tímto návratem svého generála; vše, co ji mohlo opustit, přišlo mu naproti dvě míle. Salvy z děl a mušket byly všeobecné a opakované navzdory všem jeho zákazům. Celou noc byl tábor v ohních a v dobré náladě, a stoly a slavnostní ohně před všemi útvary. Maršál z Joyeuse si lásku nezískal. Byl navíc obviňován, že si hodně nahrabal a že přivedl jízdu a tažná zvířata do krajní vyhublosti nedostatkem píce v zemi, jež jí oplývala; a tento přechod od něj k generálovi, jenž byl zbožňován pro své způsoby a nezištnost, vyvolal onen neuvěřitelný a všeobecný výbuch radosti.

Krátce po tomto návratu byla armáda rozdělena kvůli pohodlnosti zásobování.

Maršálové zůstali s jednou částí směrem k Alsasku a Tallard vedl druhou k Nahe a do Hunsrücku, kam jsem šel se svým plukem. Nebyl jsem tam dlouho, když jsem se dozvěděl, že maršála z Lorges ranila mrtvice, a hned jsem za ním vyrazil s hrabětem z Roucy a rytířem z Roye, jeho synovci, a s doprovodem, jejž nám dal Tallard. Choroba by byla lehká, kdyby se proti ní zakročilo včas, ale je jí vlastní, že se nedává pocítit; a nebylo možné přesvědčit nemocného, aby se šetřil a dělal, co by bylo třeba; takže se choroba stupňovala natolik, že bylo nutné sáhnout k nejprudším lékům, jež s velkým nebezpečím uspěly. Mezitím nastal čas pícních kvartýrů, a zároveň dorazila do Štrasburku paní maršálka z Lorges, jež stěží měla čas si odpočinout v Paříži. Všichni jsme ji tam jeli navštívit a zůstali jsme tam až do jejího odjezdu s panem maršálem do Vichy. Zároveň nastaly zimní kvartýry, a já jsem odjel do Paříže.