Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom první (1691–1697)

Kapitola sedmnáctá

Než budu vyprávět o tom, co se dělo od mého návratu z armády, je třeba říci, co se u dvora odehrálo během tažení. Pan z Brias, arcibiskup z Cambrai, zemřel a král dal toto veliké sousto abbé de Fénelon, vychovateli dětí Francie. Brias byl arcibiskupem, když král dobyl Cambrai. Byl to dobrý vlámský šlechtic, který po dobu obléhání velmi dobře sloužil Španělsku a ihned poté stejně dobře Francii. Slíbil to králi s otevřeností, jež se mu zalíbila a jež byla od té doby vždy tak dobře podepřena skutky, že si vysloužil velmi výraznou vážnost u krále i u jeho ministrů; všichni ho želeli a jeho diecéze nesmírně. Skoro z ní nikdy nevycházel, navštěvoval ji jako opravdový pastýř a vykonával všechny své funkce s pílí. Rozdával hojné almužny, byl štědrý k vojskům a hotov posloužit každému; měl každý den velký, dobrý a velmi dlouhý stůl, měl ho rád a hojně ho užíval, v dobré společnosti a po vlámsku, ale bez výstřelků, a často od něj vstával kvůli nejposlednějšímu z lidu, který pro něj poslal, aby se u něj vyzpovídal nebo přijal jeho požehnání a zemřel v jeho náručí, čehož se zhošťoval jako pravý apoštol.

Fénelon byl muž z urozeného rodu, který neměl nic a který, protože cítil, že má mnoho ducha, a to onoho podmanivého a okouzlujícího druhu, k tomu mnoho talentu, půvabu a vědění, měl také mnoho ctižádosti. Dlouho klepal na všechny dveře, aniž si je dokázal otevřít. Dotčen jezuity, k nimž se obrátil nejprve jako k pánům nad milostmi svého stavu, a odrazen tím, že u nich nedokázal zakotvit, obrátil se k jansenistům, aby si duchem a pověstí, jež si od nich sliboval získat, vynahradil dary štěstěny, která jím pohrdla. Zasvěcování u nich mu trvalo dost dlouho a nakonec dosáhl toho, že se účastnil soukromých hostin, jež někteří z jejich předních mužů tehdy pořádali jednou nebo dvakrát týdně u vévodkyně z Brancas. Nevím, zda jim připadal příliš vychytralý, nebo zda doufal v lepší uplatnění jinde než u lidí, s nimiž nebylo co sdílet než rány, ale jeho pouto s nimi postupně chladlo, a tím, že stále obcházel kolem Saint-Sulpice, dospěl k tomu, že si tam vytvořil jiné, od něhož si sliboval víc. Tato společnost kněží se tehdy začínala prosazovat a z pařížského farního semináře se rozšiřovat dál. Nevědomost, malichernost praktik, nedostatek jakékoli ochrany a nedostatek členů, kteří by v čemkoli vynikali, jim vnukly slepou poslušnost vůči Římu a všem jeho zásadám, velký odstup od všeho, co platilo za jansenismus, a závislost na biskupech, jež je postupně učinila žádanými v mnoha diecézích. Jevili se jako velmi užitečná střední cesta prelátům, kteří se stejnou měrou obávali dvora kvůli podezření z bludné nauky i závislosti na jezuitech, kteří je, jakmile se k nim jednou vetřeli, podřizovali svému jhu, nebo je bez záchrany zahubili; a tak se tito sulpiciáni velmi rychle rozšířili. Mezi nimi nebyl nikdo, kdo by se v čemkoli mohl srovnávat s abbé de Fénelon, takže tam našel prostor, kde mohl snadno vynikat a získat si ochránce, kteří by měli zájem na jeho povýšení, aby jím byli na oplátku sami chráněni. Jeho zbožnost, jež byla všem vším, a jeho nauka, kterou utvářel podle jejich vzoru, přičemž v hloubi duše zapíral vše nečisté, co mohl nabýt mezi těmi, jež opouštěl, jeho kouzlo, půvab, mírnost a podmanivost jeho ducha z něj učinily drahého přítele tohoto nového společenství, a on tam nalezl to, co dlouho hledal: lidi, k nimž se mohl připojit a kteří ho mohli a chtěli vynést vzhůru. Zatímco vyčkával příležitostí, pěstoval je s velkou péčí, aniž ho však lákalo něco pro jeho záměry tak omezujícího, jako by bylo vstoupit do jejich řad, a stále hledal nové známosti a přátele. Byl to koketní duch, který od nejmocnějších osob až po dělníka a lokaje toužil být oblíben a chtěl se líbit, a jeho talent v tomto oboru dokonale sloužil jeho přáním.

V té době, ještě neznámý, uslyšel o paní Guyonové, jež od té doby natropila tolik hluku ve světě, že je příliš známá, než abych se u ní zvlášť zdržoval¹. Viděl ji, zalíbili se jeden druhému duchem, jejich vzlety splynuly v jedno. Nevím, zda si v té nové soustavě a nové řeči, jež z nich pak vzešla, sami docela jasně rozuměli, ale přesvědčili se o tom, a pouto mezi nimi se utvořilo. Ačkoli byla tehdy známější než on, přesto ještě nebyla příliš známá, a jejich spojení nikdo nezpozoroval, protože si jich nikdo nevšímal a samo Saint-Sulpice o něm nevědělo.

Vévoda z Beauvilliers se stal vrchním vychovatelem dětí Francie, aniž na to pomyslel, takřka proti své vůli. Po smrti maršála z Villeroy byl díky vážnosti a důvěře krále učiněn předsedou královské finanční rady. Ta důvěra byla taková, že s výjimkou Moreaua, jehož král z prvního sluhy šatny povýšil na prvního komorníka Monseigneura vévody z Bourgogne, ponechal vévodovi z Beauvilliers úplné rozhodování o vychovatelích, podvychovatelích a všem ostatním služebnictvu tohoto mladého prince, ať se tomu vévoda sebevíc bránil. V nesnázích při výběru vychovatele se obrátil na Saint-Sulpice, kde se už dlouho zpovídal a jež velmi miloval a chránil. Už dříve slyšel chválu na abbé de Fénelon; vychvalovali mu jeho zbožnost, ducha, vědění, talenty, nakonec mu ho navrhli; viděl ho, byl jím okouzlen, učinil ho vychovatelem. Sotva jím byl, pochopil, jak důležité je pro jeho kariéru zcela si získat toho, kdo mu k ní právě otevřel cestu, a vévodu z Chevreuse, jeho švagra, s nímž byl jedno tělo a kteří oba požívali nejvyšší důvěry krále a paní z Maintenon. To byla jeho první starost a uspěl v ní tak daleko nad své naděje, že se velmi záhy stal pánem jejich srdce a ducha a vůdcem jejich duší. Paní z Maintenon obědvala pravidelně jednou a někdy i dvakrát týdně v paláci Beauvilliersů a Chevreuseů, jako pátá mezi oběma sestrami a oběma manžely, se zvonkem na stole, aby kolem sebe neměli sloužící a mohli hovořit bez zábran. Byla to svatyně, jež držela celý dvůr u svých nohou a do níž byl Fénelon konečně přijat. U paní z Maintenon měl takřka stejný úspěch jako u obou vévodů. Jeho duchovnost ji okouzlila; dvůr si brzy všiml obřích kroků šťastného abbé a hrnul se kolem něj. Ale touha být svobodný a cele oddaný tomu, co si předsevzal, a k tomu obava, aby se neznelíbil vévodům a paní z Maintenon, jejichž vkus tíhl k životu soukromému a velmi odloučenému, ho přiměly krýt se skromností a svými povinnostmi vychovatele, což ho učinilo ještě dražším těm jediným osobám, které si podmanil a na jejichž udržení mu tolik záleželo.

Mezi těmito starostmi nezapomínal na svou dobrou přítelkyni paní Guyonovou; už ji vychválil oběma vévodům a nakonec i paní z Maintenon. Dokonce jim ji představil, ale jakoby s obtížemi a jen na okamžiky, jako ženu zcela pohříženou v Bohu, kterou pokora a láska k rozjímání a samotě udržovaly v nejtěsnějších mezích a jež se především obávala, aby nevešla ve známost. Její duch se paní z Maintenon nesmírně zalíbil; její zdrženlivost, promísená s jemnými lichotkami, si ji získala. Chtěla ji vyslechnout o věcech zbožnosti; jen s obtížemi ji k tomu přiměli. Zdálo se, že paní Guyonová podlehla kouzlu a ctnosti paní z Maintenon, a ta se chytila do tak dobře nastražených sítí. Taková byla Fénelonova situace, když se stal arcibiskupem z Cambrai a dovršil obdiv, který vzbuzoval, tím, že k tomuto velkému beneficiu neudělal jediný krok; zároveň vrátil krásné opatství, jež dostal, když se stal vychovatelem, a jež bylo až do Cambrai jeho jediným majetkem. Vůbec se nesnažil Cambrai získat; sebemenší jiskra ctižádosti by zbořila celou jeho stavbu, a navíc to nebylo Cambrai, po čem toužil.

Postupně si přivlastnil několik vznešených oveček z malého stádečka, jež si paní Guyonová vytvořila, ale vedl je přesto jen pod vedením této prorokyně. Nejpřednější z nich byly vévodkyně z Mortemart, sestra vévodkyň z Chevreuse a z Beauvilliers, paní Morsteinová, dcera té první, ale především vévodkyně z Béthune. Žily v Paříži a do Versailles jezdily jen tajně a na chvíli, když během pobytů v Marly, kam Monseigneur vévoda z Bourgogne ještě nejezdil, a tedy ani jeho vrchní vychovatel, paní Guyonová podnikala výpravy z Paříže k tomuto vychovateli a dávala tam těmto dámám duchovní poučení. Hraběnka z Guiche, nejstarší dcera pana z Noailles, která trávila život u dvora, se vytrácela, jak jen mohla, aby využila této many. L’Échelle a Dupuy, šlechtici z družiny Monseigneura vévody z Bourgogne, tam byli také připuštěni, a to vše se odehrávalo v tajnosti a s tajuplností, jež dodávaly těmto přízním novou příchuť.

Cambrai bylo pro celé toto stádečko jako blesk z čistého nebe. Viděli, že pařížský arcibiskup zjevně chátrá; byla to Paříž, po níž všichni toužili, a ne Cambrai, jež s pohrdáním pokládali za venkovskou diecézi, kde by je povinný pobyt, jemuž se čas od času nedalo vyhnout, připravil o jejich pastýře. Paříž by ho postavila do čela kléru, do místa bezprostřední a trvalé důvěry, jež by přiměla každého s ním počítat a jež by ho uvedla do postavení, kde by se mohl s úspěchem odvážit všeho ve prospěch paní Guyonové a její nauky, kterou mezi sebou ještě drželi v tajnosti. Jejich bolest nad tím, co zbytek světa pokládal za skvělé štěstí, byla tedy hluboká, a hraběnka z Guiche z toho byla tak zdrcená, že nedokázala skrýt slzy. Nový prelát nezanedbal ani preláty, kteří byli nejvíce na výsluní a kteří zase ze své strany pokládali za vyznamenání, že se k němu smějí přiblížit. Saint-Cyr, toto tak vzácné a tak nepřístupné místo, bylo určeno k jeho vysvěcení, a pan z Meaux, tehdejší diktátor episkopátu a nauky, byl tím, kdo ho vysvětil². Děti Francie tomu přihlížely, paní z Maintenon byla přítomna se svým malým a úzkým vnitřním dvorem, nikdo nebyl pozván a dveře zůstaly zavřeny všem, kdo se hrnuli skládat poklony.

Toho léta se konalo shromáždění kléru, a to velké, protože každých pět let se střídá velké a malé, totiž se čtyřmi nebo se dvěma poslanci za každou provincii. Kancléř Boucherat, jakmile se dostal do tohoto vysokého úřadu, zavřel svou bránu kočárům soudních úředníků, poté lidí urozeného stavu bez titulu, nakonec i prelátů. Nikdy žádný kancléř na takové rozlišování nepomyslel a novota se zdála tím podivnější, že ani princové krve nikdy nezavřeli bránu svého dvora žádnému kočáru. Křičelo se, posmívalo se, ale každý měl co do činění s kancléřem, a jelikož v této době nic nerozhoduje víc než potřeby, podřídili se: vznikl tak příklad a už se o tom nemluvilo. Na konci tohoto shromáždění, jež se konalo v Saint-Germain, vyslalo shromáždění ke kancléři deputaci, aby dokončila jednání o záležitostech, a v jejím čele stál arcibiskup z Bourges, syn vévody z Gesvres. Když se jejich kočáry dostavily ke kancléřství ve Versailles, brána se neotevřela; vyjednávalo se, poslanci tvrdili, že kancléř svolil je vpustit, ne sice jako biskupy, ale jako poslance prvního stavu království. On trval na tom, že špatně rozuměli. Skončilo to tak, že nevešli, ale také ho nechtěli navštívit u něj doma, a že se po vzájemné dohodě vše mezi nimi vyřídilo v místnosti zámku, kde kancléř vede radu stran³.

Harlay, arcibiskup pařížský, tomuto shromáždění předsedal, a on, který vždy vládl nad klérem díky otevřené přízni a důvěře krále, jíž požíval po celý svůj život, tam zakusil všemožná pokoření⁴.

To, že ho otec de La Chaise postupně dokázal vyloučit z jakékoli účasti na rozdělování obročí, ho už dříve od krále vzdálilo; a paní z Maintenon, u níž si nesmiřitelně zadal tím, že se postavil proti prohlášení sňatku, jehož byl jedním ze tří svědků, ho potopila docela. Zásluhy, které si u celého království získal ve slavném shromáždění roku 1682 a jež ho stále víc a víc zakotvovaly v přízni krále, se mu obrátily v jed, když zvítězily jiné zásady. Jeho hluboké vědění, výmluvnost a lehkost jeho kázání, znamenitý výběr témat a obratné vedení jeho diecéze, až po jeho schopnosti v úředních záležitostech a autoritu, kterou si tím u kléru získal, to vše bylo postaveno do protikladu k jeho soukromému chování, k jeho galantním mravům, k jeho způsobům dvořana velkého stylu. Ačkoli všechny tyto věci byly s ním neoddělitelně spjaty od počátku jeho episkopátu a nikdy mu nijak neuškodily, staly se zločiny v rukou paní z Maintenon, když ji její nenávist, trvající už několik let, přiměla k rozhodnutí ho zničit, a ona mu nepřestávala působit trápení. Tento široký, přesný, pevný a přitom květnatý duch, který z něj v oblasti vlády činil velkého biskupa a v oblasti světa velkého a velmi milého pána a dokonalého dvořana, byť velmi ušlechtilého způsobu, se nedokázal smířit s tímto úpadkem a s nevážností, jež ho provázela. Klérus, který si toho všiml a jemuž závist není cizí, se s potěšením mstil za nadvládu, byť mírnou a zdvořilou, kterou od něj zakusil, a odporoval mu jen pro potěšení, že se to odvažuje a že to může. Svět, který ho už nepotřeboval kvůli biskupstvím a opatstvím, ho opustil.

Všechny půvaby jeho těla a ducha, jež byly nekonečné a naprosto mu vlastní, uvadly. Nenašel jiné útočiště než uzavřít se se svou dobrou přítelkyní vévodkyní z Lesdiguières, kterou vídal každý den svého života, ať u ní, nebo v Conflans, z něhož si udělal rozkošnou zahradu a udržoval ji tak čistou, že jak se tam oba procházeli, zahradníci šli za nimi v odstupu a hráběmi zahlazovali jejich stopy⁵.

Arcibiskupa přepadly mrákoty; brzy se zhoršovaly a proměnily se v lehké záchvaty padoucnice. Cítil to a tak přísně zakázal svému služebnictvu o tom mluvit a shánět pomoc, kdykoli by ho v tomto stavu spatřili, že byl až příliš dobře poslechnut. Tak strávil dva nebo tři poslední roky. Trápení z tohoto posledního shromáždění ho dorazilo. Skončilo s koncem července; hned nato si odjel odpočinout do Conflans. Vévodkyně z Lesdiguières tam nikdy nenocovala, ale jezdila tam každé odpoledne, a vždy oba docela sami. Šestého srpna strávil dopoledne jako obvykle až do oběda. Jeho majordom mu přišel oznámit, že je prostřeno. Nalezl ho v jeho pracovně sedícího na pohovce, zvráceného dozadu; byl mrtev. P. Gaillard měl jeho pohřební řeč v Notre-Dame; téma bylo víc než choulostivé a konec děsivý. Slavný jezuita se rozhodl: chválil vše, co si chválu zasloužilo, a otázku mravů rychle odbyl. Vytvořil mistrovské dílo výmluvnosti a zbožnosti.

Králi se velmi ulevilo, paní z Maintenon ještě víc. Pan z Remeše dostal jeho místo provizora Sorbonny, pan z Meaux místo představeného koleje Navarry a pan z Noyonu jeho modrou stuhu. Jeho nominace na kardinála a jeho arcibiskupství si zaslouží trochu více rozboru. Nominaci dostal pan z Orléansu, a to tím příjemněji, že ani on, ani nikdo z jeho blízkých neměl čas na to pomyslet⁶. Pan pařížský zemřel v Conflans uprostřed soboty 6. srpna; král se to dozvěděl teprve večer. V pondělí ráno 8. srpna, když král vešel do své pracovny, aby jako obvykle dal rozkazy ke dni, šel přímo k biskupovi z Orléansu, který ustoupil stranou v domnění, že ho král chce minout; ale král ho vzal za rámě, aniž mu řekl jediné slovo, a odvedl ho jako na vodítku na druhý konec pracovny ke kardinálům z Bouillonu a z Fürstenbergu, kteří tam spolu rozmlouvali⁷, a hned jim řekl: „Pánové, myslím, že mi poděkujete, že vám dávám za druha takového muže, jako je pan z Orléansu, jemuž dávám svou nominaci na kardinála.“ Při těchto slovech se biskup, který se ničeho takového nenadál a nevěděl, co král zamýšlí, když ho takto vede, vrhl králi k nohám a objal mu kolena. Velký potlesk obou kardinálů, poté všech, kdo byli v pracovně, poté celého dvora a celé veřejnosti, u níž tento prelát požíval mimořádné úcty.

Byl to muž prostřední postavy, tlustý, zavalitý, s červenou, výraznou tváří, s velmi orlím nosem, s krásnýma očima a s výrazem upřímnosti, dobroty a ctnosti, který při pohledu na něj podmaňoval a při bližším poznání dojímal ještě víc. Byl bratrem vévody z Coislinu, synem nejstarší dcery kancléře Séguiera, která z druhého manželství s panem z Lavalu měla maršálku z Rochefortu. Kancléřův bratr byl biskupem z Meaux a prvním almužníkem Ludvíka XIII., poté Ludvíka XIV., a získal u něj pro svého velmi mladého prasynovce přežitkové právo na tento úřad, takže ten strávil celý svůj život u dvora. Ale jeho mládí tam bylo tak čisté, že nejen zůstalo bez podezření, ale mladí i staří se před ním neodvažovali pronést příliš volné slovo, a přesto ho všichni vyhledávali, takže žil vždy v nejlepší společnosti dvora. Byl bohatý na opatství a převorství, z nichž rozdával velké almužny a z nichž žil.

Ze svého biskupství, jež obdržel velmi mladý, si nikdy nic nevzal a jeho výnos celý každý rok vkládal do dobrých skutků. Trávil v něm nejméně šest měsíců v roce, pečlivě je vizitoval a vykonával všechny biskupské funkce s velkou péčí a s velkou soudností vybíral vynikající osoby pro správu své diecéze a pro výuku v ní.

Jeho ekvipáž, jeho nábytek, jeho stůl dýchaly biskupskou střídmostí a skromností, a ačkoli měl vždy velkou a nejváženější společnost k obědu i k večeři, podávaly se dobré pokrmy, ale bez nadbytku a bez čehokoli vyhledávaného. Král s ním vždy zacházel s velmi výraznou náklonností, vyznamenáním a úctou, ale často s ním míval spory, a někdy prudké, o jeho odjezdy do Orléansu a návraty odtud. Chválil jeho pilnost v diecézi, ale trápilo ho, když ho opouštěl, a stejně tak když v Orléansu zůstával příliš dlouho v kuse. Skromnost a prostota, s níž pan z Orléansu nesl své jmenování, a stálost jeho života, jeho chování a všeho, co dělal předtím a v čem stejně pokračoval i poté, ještě víc zvýšily všeobecnou úctu.

O pařížském arcibiskupství se rozhodlo jen o málo později a stalo se plodem moudré oběti, kterou vévoda z Noailles přinesl, když se vzdal velení své armády ve prospěch pana z Vendôme, a pečetí jeho dokonalého návratu do přízně⁸. Jeho bratr byl vysvěcen na biskupa z Cahors roku 1680 a šest měsíců poté přešel do Châlons-sur-Marne. Tento přesun mu působil výčitky svědomí; odmítal ho a podvolil se mu teprve na výslovný příkaz Inocence XI. Přinesl si tam svou křestní nevinnost a přísně tam sídlil, oddán jedině vizitacím, správě své diecéze a všem druhům dobrých skutků. Jeho matka, jež strávila život u dvora jako dáma šatny královny matky, se už před mnoha lety uchýlila k němu; byla tam pod jeho vedením a zpovídala se mu každý večer, zaměstnána jedině svou spásou v nejdokonalejší samotě. Na tohoto preláta padla králova volba pro Paříž. Tušil to už zdálky a obával se toho, a proto spěchal připojit svůj souhlas k souhlasu tolika jiných biskupů s knihou Mravních úvah otce Quesnela, aby si tím u jezuitů zajistil jisté vyloučení. Ale stalo se, snad poprvé, že otec de La Chaise nebyl vůbec konzultován; paní z Maintenon se odvážila, snad rovněž poprvé, učinit to svou vlastní záležitostí. Ukázala králi naléhavé dopisy pánů Thibergea a Brisaciera, představených Zahraničních misií, které uvedla u krále do módy, aby působila proti jezuitům, jejichž vliv ji tížil. Záleželo jí na tom, aby pařížský arcibiskup nebyl jejich, ale její; pan z Noailles jí byl dobrou zárukou: jedním slovem prosadila svou a pan z Châlons byl jmenován, aniž o tom věděl on sám nebo otec de La Chaise. Políček to byl citelný a jezuité to tomuto prelátovi nikdy neodpustili. Byl přitom tak vzdálen tomu, aby na tom měl podíl, že navzdory opatřením, jež učinil, aby se tomu vyhnul, se jakmile se viděl jmenován, nedokázal odhodlat přijmout, a sklonil hlavu pod tím, co pokládal za příliš těžké jho, teprve po opakovaných rozkazech, jimž nakonec nedokázal odolat. Byl patnáct let v Châlons a měl domerii⁹ z Aubracu, opatství pod zvláštním titulem, jež je však jen prostým jménem, jehož se vzdal při příchodu do Paříže. Král, tak spokojený s vévodou z Noailles, a paní z Maintenon celá jemu oddaná chtěli, aby milost byla úplná: domerie i châlonské biskupství byly zároveň dány abbé z Noailles. Byl to nejmladší z bratrů pana z Noailles a pana z Châlons, nejméně o patnáct nebo osmnáct let mladší než oni.

Krátce po svém návratu jsem se šel s panem z La Trappe potěšit z pevného základu, který král právě dal jeho dílu. Bylo to komendátní opatství s rentou nanejvýš jedenáct nebo dvanáct tisíc livrů celkem, a to nejmenší z těch, jichž se vzdal, když odešel ze světa, aniž tehdy ještě pomýšlel na to, že se tam sám stane mnichem, a tím méně na to, že tam obnoví dávný život svatého Bernarda v celé jeho přísnosti. Komendátor, který by po něm nastoupil, by nenechal dost prostředků k živobytí tomu velkému počtu kajícníků, jež tam shromáždil, a řeholní kázeň by tím byla velmi ohrožena. Vylíčil to tedy králi dopisem a vyjádřil svou touhu vidět po sobě řeholního nástupce. Král mu to nejen povolil, ale dovolil mu nástupce i vybrat, a slíbil mu, že nebude žádného komendátora, dokud bude řeholní kázeň trvat tak, jak ji zavedl; a papež byl ochoten k tomu přistoupit, aby tato milost nemohla být na újmu jmenování komendátora, kdykoli by se to králi zlíbilo, i po třech nebo více řeholních opatech, protože bez této výhrady tři řeholní opati po sobě jdoucí vracejí opatství ze zákona do řeholního režimu. Pan z La Trappe jmenoval převora svého domu, který byl jedním z nejučenějších a nejschopnějších, ale nežil dlouho. Vzdal se úřadu a jevil se v tomto stavu ještě větší, než jakým byl při reformě a vedení tohoto obdivuhodného kláštera. Než opustím svaté, zaslouží si smrt pana Nicola, k níž došlo v Paříži koncem tohoto roku, aby nebyla opomenuta¹⁰. Tento slavný muž je tak známý celým svým životem, svými talenty a svou moudrou a vynikající zbožností, že se u něj nebudu zdržovat; zanechal díla nesmírně poučná, jež odhalují lidské srdce světlem, které učí lidi poznávat sebe sama, a jsou cele zaměřena k povznesení a k dokonalému přesvědčení.

Pan z Langres zemřel takřka ve stejnou dobu. Byl ze Simianů, syn a bratr pánů z Gordes, obou rytířů řádu a prvních kapitánů tělesné stráže. Bratr prodal svůj úřad panu z Chandenieru a stal se poté čestným rytířem královny. Otec, který zemřel roku 1642, dával často zastavovat kočár Ludvíka XIII.; říkal mu: „Sire, nechcete přece, aby člověk pukl, dejte tedy zastavit, prosím vás,“ a vystupoval se vymočit. Král se smál a vážil si ho. Můj otec, který to viděl stokrát, mi to vyprávěl. Druhý zemřel roku 1680; je to otec paní z Rhodes. Pan z Langres byl tedy vychován u dvora a už velmi záhy se stal prvním almužníkem královny. Byl to opravdový šlechtic a nejlepší člověk na světě, kterého měl každý rád a který se pohyboval v nejvznešenější společnosti a mezi nejvybranějšími lidmi. Rádo se mu říkalo „dobrý Langres“. Nebylo na něm nic špatného, ani co do mravů, ale nebyl stvořen pro biskupský úřad; hrál všechny možné hry, a to o nejvyšší sázky na světě. Pan z Vendôme, pan Velký a někteří další z toho okruhu z něj dvakrát nebo třikrát v kulečníku vytáhli velké částky. Neřekl ani slovo a odjel do Langres, kde se pustil do studia kulečníkových fint, a pečlivě se přitom zavíral, aby se to nikdo nedozvěděl. Po návratu do Paříže na něj tito pánové začali naléhat, aby hrál kulečník, a on se bránil jako muž už jednou poražený, který za šest měsíců pobytu v Langres neviděl nic než kanovníky a faráře. Když se dost nechal přemlouvat, nakonec ustoupil. Zprvu hrál průměrně, pak lépe a nechal zvýšit sázky; nakonec je všechny po řadě porazil, a když vyhrál zpět mnohem víc, než kolik prohrál, vysmál se jim. Velmi toužil po řádu a byl pro něj po všech stránkách stvořen, ale zemřel velmi starý, aniž ho dosáhl.

Langres bylo dáno abbé z Tonnerre, synovi staršího bratra pana z Noyonu. Byl králův almužník a sloužil u Monseigneura, který se nazítří večer odebral do Meudonu, kde dvořané, jež s sebou bral, měli tu čest všichni stolovat, a to vždy s ním. Když byla podávána jeho večeře a abbé z Tonnerre odříkal Benedicite, řekl mu Monseigneur, ať se posadí ke stolu. Abbé skromně odpověděl, že už povečeřel, protože almužník jídal dřív, u stolu majordoma. „A proč, pane abbé?“ řekl mu Monseigneur. „Jste jmenován do Langres, a tudíž dobře víte, že máte jíst se mnou. Alespoň,“ dodal, „to už po celý zbytek pobytu nezameškejte.“ Abbé z Tonnerre mu poděkoval a řekl, že tuto čest a toto vyznamenání biskupů-pairů dobře zná, ale že se mu od pana z Orléansu denně dostává všemožných laskavostí a projevů přátelství, a ten, protože jako biskup a první almužník tuto čest mít nemůže, by byl příliš zarmoucen, kdyby mu on způsobil takovou nepříjemnost, když je sám teprve jmenován a požádal, aby směl dál sloužit ve svém úřadu almužníka až do příchodu svých bul. Byl za tuto skromnost a tento ohled vůči panu z Orléansu velmi chválen a Monseigneur mu řekl, že ho nechce k ničemu nutit, ale že bude mít volnost usednout s ním ke stolu, kdykoli bude chtít.

Pan maršál a paní maršálka z Lorges přijeli z Vichy a příliš spěchali do Versailles, kde je král přijal s největšími projevy náklonnosti a vyznamenání. Ale pan maršál se u dvora jevil v ještě horším stavu než v Paříži, a takřka hned poté, co převzal maršálskou hůl, byl nucen ji poslat maršálovi z Villeroy. Král pochopil, že po dvou tak těžkých nemocech tak brzy po sobě už nebude schopen sloužit, a nechtěl se uprostřed tažení vystavovat nesnázím, jež by mohly vzejít ze zdravotního stavu velitele. Stěží se odhodlal to říci maršálovi sám a pověřil pana z La Rochefoucauld, maršálova odedávna nejdůvěrnějšího přítele, aby mu to naznačil a hlavně aby se postaral, že maršál nebude tvrdošíjně trvat na tom, že s králem chce mluvit nebo mu psát. Pan z La Rochefoucauld tedy přijel k němu do Paříže na oběd a po obědě si ho vzal stranou i s maršálkou. Tento kompliment jim připadal trpký. Pan maršál z Lorges se pokládal za schopného velet armádě; chtěl audienci u krále a dostal ji. Vše se tam odehrálo se všemi možnými ohledy a projevy královy náklonnosti, ale král svůj názor nezměnil a pan z Lorges se tomu podvolil s dobrou vůlí, ač velmi zarmoucen tím, že se stává neužitečným, zejména kvůli mně a svým synovcům. Byli jsme z toho také velmi zarmouceni kvůli nekonečnému rozdílu, který to pro nás znamenalo u armády i pro vážnost všude jinde.

O pár dní později jsme se zúčastnili pobytu v Marly, který pro mě byl první, a tam se odehrála zvláštní scéna. Král a Monseigneur tam každý drželi svůj stůl ve stejnou hodinu a ve stejné místnosti, večer i ráno; dámy se mezi ně rozdělovaly bez okázalosti, jen s tím, že paní princezna de Conti byla vždy u stolu Monseigneurova a její dvě další sestry vždy u stolu králova. V koutě téže místnosti bylo pět nebo šest příborů, kam se, rovněž bez okázalosti, usazovaly tu jedny, tu druhé, ale které nebyly vyhrazeny nikomu. Králův stůl byl blíže velkému salonu, druhý blíže oknům a dveřím, jimiž král po obědě odcházel k paní z Maintenon, jež tehdy často obědvala u královského stolu, sedávala naproti němu (stoly byly kulaté), nikdy nejedla jinde a večeřela vždy sama u sebe. Aby byla věc jasná, bylo třeba předestřít tento obraz.

Princezny byly jen velmi povrchně usmířeny, jak bylo vidět výše, a paní princezna de Conti byla v nitru velmi rozladěna Monseigneurovou zálibou v Choinové, o níž nemohla nevědět a již se neodvažovala dát nijak najevo. Při jednom obědě, kdy byl Monseigneur na lovu a jeho stůl vedla paní princezna de Conti, se král dal do žertování s paní Vévodkyní a vybočil ze své vážnosti, kterou nikdy neopouštěl, aby k úžasu společnosti hrál s ní na olivy. To přivedlo paní Vévodkyni k tomu, že vypila několik sklenek; král předstíral, že vypije jednu nebo dvě, a tato zábava trvala až do ovoce a do vstávání od stolu. Když král procházel kolem paní princezny de Conti, aby šel k paní z Maintenon, snad podrážděn vážností, kterou na ní zpozoroval, jí řekl dost úsečně, že se její vážnost nesrovnává s jejich opilstvím. Dotčená princezna nechala krále projít, poté se v tom chvilkovém chaosu, kdy si každý vyplachoval ústa, obrátila k paní z Châtillon a řekla jí, že raději bude vážná než pytel na víno (mínila tím některé poněkud protažené hostiny, jež její sestry nedávno spolu pořádaly). Toto slovo zaslechla paní vévodkyně z Chartres, která odpověděla dost nahlas, svým pomalým a chvějícím se hlasem, že raději bude pytlem na víno než pytlem na hadry: čímž mínila Clermonta a důstojníky tělesné stráže, kteří byli kvůli ní buď propuštěni, nebo posláni pryč. Toto slovo bylo tak kruté, že nedostalo žádnou odpověď a hned se rozletělo po celém Marly a odtud po Paříži a všude. Paní Vévodkyně, která má s velkým půvabem a duchaplností umění peprných písniček, o tom složila neslýchané kousky v témž tónu. Paní princezna de Conti byla zoufalá, a jelikož neměla stejné zbraně, nevěděla, co si počít. Monsieur, král všech svárů, do toho vstoupil, protože shledal, že z obou stran zašla příliš daleko. Monseigneur se do toho vmísil také; dal jim oběd v Meudonu, kam paní princezna de Conti přijela sama a dorazila jako první; ty druhé dvě tam přivedl Monsieur. Mluvily spolu málo, vše bylo chladné a vrátily se odtud přesně tak, jak tam přijely.

Konec toho roku byl v Marly bouřlivý. Paní vévodkyně z Chartres a paní Vévodkyně, sblížené ještě víc nechutí k paní princezně de Conti, se při následujícím pobytu daly po králově uléhání do pozdní neformální hostiny v pokoji paní z Chartres v zámku; Monseigneur hrál dlouho do noci v salonu. Když se vracel k sobě, vyšel nahoru k těmto princeznám a nalezl je, jak kouří z dýmek, jež si nechaly přinést ze švýcarské strážnice. Monseigneur, který viděl, k čemu by to vedlo, kdyby se ten zápach rozšířil, je přiměl toho nechat; ale kouř je prozradil. Král jim nazítří udělil přísnou důtku, nad níž paní princezna de Conti triumfovala.

Tyto rozmíšky se však množily a král, který doufal, že samy vyprchají, toho měl dost; a jednoho večera ve Versailles, kdy byly po jeho večeři v jeho pracovně, jim o tom promluvil velmi důrazně a uzavřel to ujištěním, že pokud o tom ještě uslyší, má každá z nich venkovské sídlo, kam by je poslal na dlouhou dobu a kde by se jim podle něj vedlo velmi dobře. Hrozba zabrala a klid i slušnost se navrátily a nahradily náklonnost.