Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom první (1691–1697)

Kapitola osmnáctá

Rok 1696 začal drobnou nepříjemností pro lidi, kteří na ni nebyli zvyklí. Král udělil řád panu z Noyonu a Guiscardovi a při obřadu měli kardinálové z Estrées a z Fürstenbergu jen lavici jako všichni ostatní rytíři¹. Tato hodnost, obratná v uzurpacích a šťastná v tom, jak je proměňovat v právo, si postupně našla způsob, aby každý z nich měl skládací stolici na svém místě u kredence oltáře, jako ji mají u krále Monseigneur, Monsieur a královský dům; král to nakonec shledal nevhodným a odňal jim to. Spolkli to, aniž se odvážili říci slovo.

Na kapitule, jež předcházela tomuto obřadu, král jmenoval do řádu vévodu Lanti, jehož sestra byla dvorní dámou vévodkyně z Bracciano², která mu v tom sama i prostřednictvím svých přátel velmi pomohla; byl v Římě a přijal řád tam, k velké spokojenosti kardinála z Estrées, důvěrného přítele vévodkyně z Bracciano, který se o to zasadil nejvíc. Tito Lantiové nejsou vůbec nic, přijali jméno della Rovere, protože z tohoto rodu pocházela jejich matka, a sami tito Roverové byli před svým pontifikátem z nejnižší spodiny lidu. František della Rovere, který se stal papežem roku 1481 a byl jím čtrnáct let pod jménem Sixtus IV.³, byl synem rybáře z okolí Savony, a onen zuřivý Julius II., papež od roku 1503, který jím byl deset let, byl synem jeho bratra. Neopomněli nic, aby pozvedli svůj rod penězi, sňatky, nepokoji a všemi možnými cestami. Vévodství Urbino a další velká léna, jež tak do rodu přišla, se z větší části vrátila papežům. Tito della Rovere měli tři vévody z Urbina.

Pan princ de Conti vyhrál jednomyslně svůj spor s paní z Nemours při přelíčení u velké komory, totiž získal povolení dokázat, že pan z Longueville byl při sepsání závěti v jeho prospěch způsobilý testovat, k čemuž velmi posloužilo, že pan z Longueville byl později vysvěcen na kněze z rukou papeže; a tento předběžný rozsudek s sebou nesl i podstatu věci, za předpokladu, že důkazy budou podány. Byl jsem v lóži s panem princem de Conti, panem Vévodou a panem z La Rocheguyon, seděli jsme na lavici a před námi stálo těch několik málo nejvyšších úředníků domácnosti těchto princů, kteří se tam vešli. Celá mužská Francie naplňovala velkou komoru. Obhajovací řeč, započatá už na jiném přelíčení, vyplnila celé toto. Byla velmi výmluvná a hned nato následoval rozsudek. Nikdy nebylo slyšet takových výkřiků radosti ani tolik potlesku; velký sál byl plný lidí a hlaholil; sotva jsme se tudy dokázali protlačit. Pan princ de Conti se velmi ovládal, ale bylo vidět, že ho hluboce dojala jak samotná věc, tak všeobecná účast, kterou mu lidé projevovali. Ve světě se přece jen trochu ozývaly výhrady proti tomuto rozsudku, aniž se ovšem kdo staral o paní z Nemours, jíž volba jejího dědice přece jen velmi uškodila. Hněv, který z tohoto rozhodnutí pojala, je nepředstavitelný, stejně jako vše vtipné a štiplavé, co říkala proti protistraně a proti svým soudcům. Byl to teprve začátek jejich bojů.

Tato zima byla plodná na sňatky. Barbezieux je zahájil; oženil se s nejstarší dcerou d’Alègrea, který při té příležitosti uspořádal slavnost stejně nádhernou, jako by šlo o spojení s princem krve. D’Alègre byl maršálem tábora, sliboval si od toho kariéru a měl dost času toho litovat.

Sňatek pana z Luxembourgu s paní ze Seignelay byl už hodně pokročilý. Byla to vysoká, velmi dobře stavěná žena, velkolepého vzezření a s velkými zbytky krásy. Její přemrštěnou pýchu podpírala pýcha jejího manžela, jeho bohatství, jeho nádhera, jeho autorita v radě a v jeho úřadu, z něhož se podivínsky pokoušel udělat si stupeň k tomu, aby se stal maršálem Francie; ale když ovdověla, hořela touhou po hodnosti a po jiném jméně, ač měla několik dětí. Zvláštní bylo, že pan z Chevreuse, který provdal svou dceru za pana z Luxembourgu a ten po ní ovdověl bez dětí, a Cavoye, největší oblíbenec pana ze Seignelay, byli prostředníky této záležitosti, kterou pan z Luxembourgu velmi nečestně zrušil, protože ji zrušit chtěl, když už byly šaty koupeny a všechna blahopřání přijata. Měl důvod toho litovat. Oba si brzy našli jiné partie. Pan z Luxembourgu se oženil se slečnou z Clérembault, bohatou a jedinou dědičkou, velmi hezkou, ale nízkého původu; jmenovala se Gillierová. Byla dcerou Clérembaulta, který zastával nízké úřady u Monsieura a padl do oka hraběnce du Plessis, dvorní dámě Madame s přežitkovým právem po maršálce du Plessis, své tchyni, a vdově po hraběti du Plessis, prvním komorním šlechtici Monsieura s přežitkovým právem po maršálovi du Plessis, svém otci, který byl vychovatelem Monsieura. Hrabě du Plessis padl před Arnhemem v Holandsku roku 1672 v osmatřiceti letech, tři roky před smrtí svého otce, a zanechal jediného syna, který se stal vévodou a pairem smrtí maršála, svého děda, a který padl svobodný před Lucemburkem roku 1684, což učinilo vévodou a pairem rytíře du Plessis, jeho strýce, který přijal jméno vévody z Choiseul. Viděli jsme výše onen podivný důvod, který mu zabránil stát se maršálem Francie. Hraběnka du Plessis se jmenovala Le Loup, byla dcerou Bellenavea a bohatá. Zamilovala se do Clérembaulta, provdala se za něj, a aby ho k sobě trochu přiblížila, měla dost vlivu, aby ho učinila prvním štolbou Madame. Oba pak Madame opustili a žili ve velké lakotě a zcela v ústraní. Chtěli si dceru podržet u sebe a pan z Luxembourgu se usadil u nich v domě.

Paní ze Seignelay, rozhořčená tím, co se jí právě přihodilo, nalezla manžela, který jí přinášel hodnost a lepší rod než pan z Luxembourgu. Ani si to nenechala ujít; a Matignonové, její strýcové, se spojili, aby tuto záležitost urychlili. Byl to pan z Marsan, bratr pana Velkého. Cavoye, tak důvěrný přítel zesnulého pana ze Seignelay i zesnulého pana z Luxembourgu, dotčen tím, jak se s paní ze Seignelay zacházelo, uspořádal svatbu u sebe v Paříži, kde bylo velmi málo lidí.

Pan z Duras uzavřel pro svou druhou dceru velký sňatek. Starší se před několika lety provdala za vévodu z La Meilleraye, jediného syna vévody z Mazarin, který však kromě své hodnosti měl jen bohatství. Pro druhou nalezl kromě velkého majetku vše, co si mohl jinak přát: byl to mladý vévoda z Lesdiguières, o něhož horlivě usilovaly nejlepší partie, protože byl sám nejlepší partií Francie. Jeho matka, dědička rodu Gondi, byla osamělá víla, která do svého začarovaného paláce nepouštěla takřka nikoho a k níž přesto maršálka z Duras dokázala proniknout⁴. Když bylo vše ve velkém utajení smluveno s ní, která byla i poručnicí, přišla řada na příbuzné; maršál z Villeroy a pan Velký, kteří byli nejbližší z otcovy strany, a maršálka z Villeroy z matčiny, dělali velký povyk. Maršál a otec mladého vévody byli dětmi bratra a sestry a vévodkyně z Lesdiguières a maršálka byly rovněž dcerami bratra a sestry. Paní z Armagnac byla maršálova sestra; on a pan Velký byli důvěrní přátelé. Pan Velký si už dlouho předcházel paní z Lesdiguières, která využívala jeho vlivu podle libosti. Slečně z Armagnac uniklo už několik partií; chtěli pro ni tuto, ač byl ženich mladší než ona, a to je uvedlo do takového pozdvižení. Během tohoto rozruchu bylo vše podepsáno, a to panem z La Trémoille, poručníkem z otcovy strany, zetěm zesnulého vévody z Créquy, přítelem maršálů z Duras a z Lorges a synem jejich bratrance. To ostatní náhle umlčelo a sňatek se odbyl bez velkého hluku v paláci Duras, protože paní z Lesdiguières nechtěla žádné hosty, tím méně rozladěné příbuzné. Stálo to pana z Duras jen sto tisíc tolarů věna, a ještě si z toho podržel jedenáct tisíc livrů renty na ubytování a stravu své dcery a zetě. Starší provdal stejně levně. Nevěsta byla vysoká, dobře stavěná, krásná, s nejvznešenějším vzezřením na světě a jinak velmi milá, a věkem se k sobě dokonale hodili.

Uzavřel se i další sňatek velmi nesourodého věku, vévody z Uzès, jemuž bylo osmnáct let, a jediné dcery knížete z Monaka, sestry vévody z Valentinois, zetě pana Velkého: jí bylo čtyřiatřicet nebo pětatřicet let a tak i vypadala. Byla bohatá; její matka byla sestrou vévody z Grammontu. On byl tehdy v nejnevzhlednějším období dospívání. Pan z Valentinois neměl kde bydlet než u svého tchána a neměl důvod být zadobře ani se svou ženou, ani s její rodinou. Pan z Monaka byl v Monaku. Svatba se tedy konala u vévodkyně du Lude, vdovy z prvního manželství po onom galantním hraběti z Guiche, starším bratru vévody z Grammontu, a ona s nimi všemi zůstala vždy velmi úzce spjata. Slečna z Monaka měla stoličku, protože při sňatku pana z Valentinois roku 1688 získal pan Velký hodnost cizího prince pro pana z Monaka a jeho děti, o čemž si dosud nikdy netroufali ani pomyslet. Matka pana z Monaka přijela do Paříže, aby mu král a královna matka byli kmotry u křtu. Její manžel zemřel dřív, než se jeho otec, který ještě žil, vzdal panství. Jmenovala se kněžna z Mourgues. Byl to pan z Angoulême, který jako místodržitel Provence uzavřel s týmž tchánem smlouvu, jíž se Monako dalo pod ochranu Francie. Obrátila se tedy na vévodkyni z Angoulême, jeho vdovu, aby ji představila a uvedla ke dvoru. Stála tam, bez nároků a bez dvojznačnosti, a po krátkém pobytu se vrátila se svým synem, zahrnuta laskavostmi krále a královny. Paní z Angoulême, u níž má matka dlouho bydlela jako dívka a u níž byla i provdána, jí to vyprávěla stokrát; a otec tohoto knížete z Monaka ze smlouvy byl první, kdo se dal nazývat a titulovat knížetem z Monaka; jeho otec a všichni jeho předchůdci si nikdy neříkali ani se nenechávali nazývat jinak než pány z Monaka. Je to ostatně svrchovanost nad jednou skálou, z jejíhož středu lze takříkajíc plivnout za její úzké hranice.

Vévoda z Albretu, nejstarší syn pana z Bouillonu, se oženil s dcerou vévody z La Trémoille; později došlo ještě k dalším sňatkům a stojí za to tu látku dokončit hned. Paní maršálka z Lorges provdala svou sestřenici, kterou měla u sebe, za markýze ze Saint-Herem, jménem Montmorin, který patřil k mým dobrým přátelům. Měl přežitkové právo na místodržitelství Fontainebleau po svém otci, jehož král roku 1688 pokládal za člověka nevýznamného, ač byl z velmi dobrého a starobylého rodu a velmi dobře spřízněný a jeho předkové měli místodržitelství Auvergne, a neučinil ho rytířem řádu. Pan z La Rochefoucauld, přítel dobráka Saint-Herema, krále z tohoto omylu vyvedl, ale už bylo pozdě.

Villacerf se oženil se slečnou z Brinon, bez majetku; byla Saint-Nectaire a on Colbert: jména si nebyla podobná. Jeho otec a Saint-Pouange, otcův bratr, byli syny sestry kancléře Le Telliera. Saint-Pouange dělal vše za pana z Louvois a poté za Barbezieuxe. Oba se zřekli Colbertů kvůli Tellierům, jejichž livrej přijali a jejichž osudu se drželi; oba byli zadobře s králem, zejména Villacerf, který se těšil jeho dlouholeté důvěře. Byl to také velmi dobrý a velmi čestný muž. Po Louvoisově smrti dostal správu královských staveb a byl také nějaký čas prvním majordomem královny. Jeho nejstarší syn padl v čele pluku, který byl kvůli němu povýšen na královský; tento mladší sloužil nějakou dobu u námořnictva.

Lassay se v paláci Condé oženil s levobočkou pana Prince a slečny z Montalais, kterou pan Princ nechal legitimovat⁵. Byla velmi hezká a měla mnoho ducha. Získal tím majetek a úřad generálního místodržitele Bresse. Byl synem Montalaira, z povolání velkého lháře, a jedné Vipartové, velmi nepatrné šlechtičny z Normandie. Toto jméno Madaillan je podivně známé ze života pana z Épernonu a od té doby nezářilo. Lassay byl už dvakrát ženatý. Se Sibourovou, kterou ztratil hned na počátku roku 1675, měl jedinou dceru, jež neměla děti s markýzem z Coligny, posledním z tohoto velkého a slavného rodu. Poté se zamiloval do dcery lékárníka jménem Pajot, tak krásné, tak skromné, tak rozumné, tak duchaplné, že Karel IV., vévoda Lotrinský, do ní šíleně zamilovaný, si ji chtěl vzít i proti její vůli, a zabránilo mu v tom jen to, že ji král dal unést. Lassay, který nebyl z tak dobrého rodu, si ji vzal a měl s ní jediného syna; poté ji ztratil a málem z toho pozbyl rozum. Pokládal se za zbožného, zařídil si rozkošné ústraní hned vedle špitálu Nevyléčitelných a vedl tam několik let velmi vzorný život. Nakonec ho to omrzelo; zpozoroval, že byl jen zarmoucený a že zbožnost pominula s bolestí. Měl mnoho ducha, ale to bylo vše. Snažil se vrátit do světa a brzy se ocitl přímo v jeho středu. Přimkl se k panu Vévodovi a k pánům princům de Conti, s nimiž podnikl cestu do Uher. Nikdy nesloužil a nějakou dobu si hrál na důležitého v Dolní Normandii; zalíbil se panu Vévodovi tím, že mu byl užitečný v jeho zábavách, a doufal, že se díky tomuto třetímu sňatku uvede u dvora pod jeho ochranou a ochranou paní Vévodkyně; nikdy se však nedostal dál než na jeho předměstí. Měl z toho sňatku jedinou dceru.

Po tomto sňatku následoval velmi podivný sňatek z lásky, bratra Feuquièrese, který nikdy nic velkého nedokázal, s dcerou slavného Mignarda, prvního malíře své doby, který zemřel a o němž jsem už mluvil dříve⁶; byla ještě tak krásná, že Bloin, první komorník krále, ji dlouho vydržoval před očima a s vědomím všech, a byl příčinou, že král podepsal její svatební smlouvu.

Konečně Bouzols, šlechtic z Auvergne, zcela prostý a málo známý, leda tím, že koupil pluk Royal-Piémont, se oženil s nejstarší dcerou Croissyho⁷, už dost přezrálou a velmi ošklivou. Nebylo to z nedostatku ctižádosti být vévodkyní jako její sestřenice, ale po dlouhém čekání a doufání bylo nutné to uzavřít a spokojit se s možným, velmi vzdáleným od titulu. Měla nesmírně mnoho ducha, půvabu a zábavnosti a trávila život s paní Vévodkyní; skládala neméně trefné písničky než ona, ale ona ani její drahý přítel Lassay nebyli ušetřeni písniček paní Vévodkyně, tak výmluvných a tak vtipných, že se na ně dodnes vzpomíná.

Král udělil takřka zároveň dvě milosti. Převedl Normandii z maršála z Luxembourgu na jeho nejstaršího syna pod podmínkou, že s ním maršál nikdy nebude mluvit o svém úřadu kapitána tělesné stráže v synův prospěch. Otec, osmělený svými vavříny a právem přesvědčený, že rodem nezaostává za Bouillony, Rohany a Monaky, jimž všem král udělil hodnosti cizích princů, si na ni začal činit nárok a naléhat na krále; a jelikož se vždy vyplatí něco nárokovat, jak říkával pan Le Tellier, král si myslel, že z toho vyvázne lacino, když panu z Luxembourgu slíbí, že učiní jeho druhého syna vévodou, jakmile pro něj najde nějaký sňatek.

Pan z Luxembourgu zemřel dříve, než se hrabě z Luce oženil; rodina usoudila, že by neměla nechat slib příliš dlouho vychladnout. Sotva maršál zemřel, král toho litoval; nemohl však ustoupit, ale učinil to s nechutí. Nechal tedy vyhotovit listinu o povýšení Châtillon-sur-Loing, jež hrabě z Luce získal univerzálním odkazem své tety paní z Mecklenburgu, na vévodství, s tím, že bude ověřena u parlamentu bez pairství, jakmile se ožení, a že ho dříve nebude užívat. Nakonec se oženil se slečnou z Royan, tou samou, kterou mi vévodkyně z Bracciano, její teta, tak toužila dát za manželku a o niž se odvážil ucházet Phélypeaux⁸. Tento nový vévoda se od té doby, co se jím stal, nikdy nedokázal králi zalíbit a po celý život snášel veškeré nepříjemnosti, jaké mu král mohl způsobit, aby si král vynahradil, že ho musel udělat vévodou proti své vůli.

Druhá milost byla velmi neobvyklá a přiznávám upřímně, že nevím, odkud se vzala. Král, který měl rád zesnulého maršála z Humières, zařídil sňatek jeho nejstarší dcery s princem z Isenghien a udělil jí z milosti stoličku; to má stejný účinek jako to, co je známo pod jménem vévodský brevet. Princ zemřel a zanechal dva syny; král bez jakékoli příležitosti, dokonce ani sňatku, nejenže udělil tutéž milost staršímu, ale, což bylo bez příkladu, udělil ji v mužské linii i jeho potomstvu: to jest, že bez jakéhokoli obnovení by nejstarší syn nastupoval po svém otci, ovšem jen s poctami bez jakékoli hodnosti, jako vévodové z brevetu.

Nový arcibiskup z Cambrai si mezitím blahopřál ke svým úspěchům u paní z Maintenon; naděje, jež z toho s tak dobrými oporami pojímal, byly veliké, ale usoudil, že je nemůže bezpečně dovést tam, kam si předsevzal, leda tím, že se stane nesdíleným pánem jejího ducha. Godet, biskup z Chartres, byl s ní spjat nejdůvěrnějšími pouty; byl diecézním biskupem Saint-Cyru a jeho jediným duchovním vůdcem; byl navíc duchovním vůdcem samotné paní z Maintenon: jeho mravy, jeho nauka, jeho zbožnost, jeho biskupské povinnosti, vše bylo bezúhonné⁹. Do Paříže podnikal jen krátké a vzácné cesty, bydlel při nich v semináři Saint-Sulpice, u dvora se ukazoval ještě vzácněji a vždy jen jako blesk, zato vídal paní z Maintenon dlouho a často v Saint-Cyru a jinak dosahoval dopisy všeho, co chtěl. Byl to tedy zvláštní soupeř k poražení; ale ať byl jakkoli zakotven, jeho zevnějšek zatuchlého kantora Fénelona uklidnil. Pokládal ho za takového podle jeho dlouhé, neupravené, vyzáblé postavy, celé sulpiciánské, podle hrubě prostého vystupování, přihlouplého vzhledu a podle toho, že neměl jiné styky než s bezvýznamnými kněžími; jedním slovem ho měl za muže bez znalosti světa, bez talentů, málo ducha a krátkého vědění, jehož náhoda Saint-Cyru, zřízeného v jeho diecézi, přivedla tam, kde byl, ztraceného ve svých funkcích a bez jiné opory či jiné známosti: v této představě nepochyboval, že mu brzy podrazí nohy novou spiritualitou paní Guyonové, již tak oblíbenou u paní z Maintenon; věděl dobře, že ta není lhostejná k novotám všeho druhu, a lichotil si, že tím porazí pana z Chartres, jehož nevědomost by paní z Maintenon pocítila a pohrdla jí, takže by pak už na vše hleděla jen Fénelonovýma očima.

Aby k tomuto cíli dospěl, snažil se přesvědčit paní z Maintenon, aby nechala paní Guyonovou vstoupit do Saint-Cyru, kde by měla čas ji vidět a poznat zcela jinak než při krátkých a vzácných odpoledních v paláci Chevreuse nebo Beauvilliers. Uspěl v tom. Paní Guyonová jela do Saint-Cyru dvakrát nebo třikrát. Poté ji tam paní z Maintenon, která ji měla stále raději, nechala přespat, a postupně, ale rychle za sebou se pobyty prodlužovaly, a s jejím svolením si tam hledala osoby vhodné k tomu, aby se staly jejími žačkami, a našla si je. Brzy v Saint-Cyru vzniklo malé, zcela oddělené stádečko, jehož zásady a dokonce i jazyk spirituality připadaly zcela cizí celému zbytku domu a brzy velmi podivné panu z Chartres. Tento prelát nebyl vůbec tím, čím si ho pan z Cambrai představoval. Byl velmi učený a především hluboký teolog; k tomu měl mnoho ducha; byla v něm mírnost, pevnost, dokonce i půvab; a co bylo nejpřekvapivější u muže, který byl vychován v hlubinách svého oboru a nikdy z nich nevyšel, vyznal se ve dvoře a ve světě tak, že by mu nejjemnější dvořané stěží stačili a mohli by se od něj poučit. Ale tento talent zůstával před ostatními skrytý, protože ho nikdy nepoužíval bez skutečné potřeby. Jeho nezištnost, jeho zbožnost, jeho vzácná poctivost takové potřeby téměř všechny vylučovaly, a paní z Maintenon, při postavení, jaké u ní měl, nahrazovala vše ostatní.

Sotva zavětřil tuto cizí nauku, zařídil, aby do ní byly přijaty dvě dámy ze Saint-Cyru, na jejichž rozum a soudnost se mohl spolehnout a jež by mohly zapůsobit na paní z Maintenon. Vybral je především tak, aby mu byly zcela oddané, a dobře je poučil. Tyto nové proselytky se zprvu jevily nadšené a postupně okouzlené. Přimkly se víc než kterákoli jiná ke své nové vůdkyni, která vycítila jejich ducha i jejich pověst v domě a blahopřála si k dobytí, jež jí mělo usnadnit to, které si předsevzala. Snažila se tedy také tyto dívky zcela získat; učinila z nich své nejdražší žačky; otevřela se jim jako těm nejschopnějším čerpat z její nauky a získat pro ni dům. Ona i pan z Cambrai, jehož informovala o všech svých pokrocích, triumfovali a malé stádečko jásalo. Pan z Chartres, s jehož souhlasem paní Guyonová vstoupila do Saint-Cyru a stala se tam jakousi učitelkou zvenčí, ji nechal jednat. Nespouštěl ji z očí; jeho věrné mu podávaly přesnou zprávu o všem, co se učily v nauce i v praxi. Dobře se se vším obeznámil, přesně to prozkoumal, a když usoudil, že je čas, otevřeně vystoupil.

Paní z Maintenon byla nesmírně překvapena vším, co jí sdělil o její nové škole, a ještě víc tím, co jí dokázal ústy svých dvou důvěrnic a tím, co ony samy sepsaly. Paní z Maintenon vyslechla další žačky; z jejich odpovědí viděla, že ať byly víc či méně poučeny a víc či méně přijaty do důvěrnosti své nové učitelky, vše směřovalo k témuž cíli a že tento cíl i cesta k němu byly velmi neobvyklé. Byla z toho ve velkých nesnázích, pak měla velké výčitky svědomí; rozhodla se promluvit s panem z Cambrai; ten netušil, že je tak dobře informována, zapletl se a podezření jen zvětšil. Náhle byla paní Guyonová vyhnána ze Saint-Cyru a nadále se tam usilovalo už jen o to, vymazat i sebemenší stopy toho, co tam učila. Stálo to velkou námahu; okouzlila mnohé, jež se k ní a k její nauce skutečně přimkly, a pan z Chartres toho využil, aby dal pocítit veškeré nebezpečí tohoto jedu a aby vzbudil silné podezření vůči panu z Cambrai. Takový obrat, a tak nečekaný, ho omráčil, ale nesrazil. Bránil se duchaplností, mystickými autoritami, pevností v sedle. Jeho hlavní přátelé ho podpořili.

Pan z Chartres, spokojen s tím, že si pevně upevnil postavení v mysli a důvěře paní z Maintenon, nechtěl hned napoprvé tak tvrdě dotírat na muže s takovou oporou; ale jeho kajícnice, dotčená tím, že byla dovedena až na okraj propasti, ochládala čím dál víc vůči panu z Cambrai a čím dál víc se rozčilovala proti paní Guyonové. Dozvěděli se, že dál tajně vídá lidi v Paříži; zakázali jí to pod tak velkými tresty, že se ukrývala ještě víc, aniž se však dokázala obejít bez tajného dogmatizování, ani její malé stádečko bez shromažďování kolem ní po skupinách na různých místech. Toto počínání, jež bylo sledováno, jí vyneslo rozkaz opustit Paříž. Poslechla, ale hned se přišla ukrýt do malého nenápadného domku na předměstí Saint-Antoine. Krajní pozornost, s jakou byla sledována, způsobila, že když ji nikde nedokázali vystopovat, nepochybovali, že se vrátila do Paříže, a díky usilovnému pátrání ji podezřívali tam, kde byla, podle zpráv, jež měli od sousedů o tajnostech, bez nichž se tyto dveře neotvíraly. Chtěli mít jistotu; služka, která nosila chléb a zeleninu, byla sledována tak zblízka a tak obratně, že s ní vešli dovnitř.

Paní Guyonová byla nalezena a hned odvedena do Bastily¹⁰, s rozkazem s ní dobře zacházet, ale s nejpřísnějšími zákazy nechat ji s kýmkoli se vidět, komukoli psát nebo od kohokoli dostávat zprávy. Byl to blesk z čistého nebe pro pana z Cambrai a jeho přátele i pro malé stádečko, jež se tím jen víc semklo. Následky by přesáhly rámec tohoto roku. Pro tento rok je lépe zůstat tam, kde jsme, a vše, co k nim vedlo, odložit k událostem roku příštího.