Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom první (1691–1697)

Kapitola devatenáctá

U dvorů se najdou zvláštní postavy, které bez ducha, bez vynikajícího rodu a bez zázemí či zásluh proniknou do důvěrnosti toho nejskvělejšího, co tam je, a nakonec s nimi svět, nikdo neví proč, musí počítat. Takový byl po celý svůj život Cavoye, přinejlepším velmi drobný šlechtic, jehož jméno bylo Oger. Byl velkým maršálem ubytovacích služeb královského domu; a románový příběh, který mu tento úřad vynesl, si zaslouží, aby nebyl opomenut, až řeknu, co se ho týká v této době. Mluvil jsem o něm už víckrát a zmínil jsem jeho důvěrné přátelství s panem ze Seignelay, u něhož se scházel výkvět dvora. Toto velké pouto, jež mu mělo díky vlivu tohoto ministra pomoci ke všemu, se přesto stalo hlodavým červem jeho života. Se svým úřadem, se svými vlivnými přáteli u dvora, kteří mu tam dopomáhali k postavení, a s vždy výraznou laskavostí krále si lichotil, že se stane rytířem řádu při povýšení roku 1688. Král je uskutečnil s panem z Louvois, který byl kancléřem řádu. Tento ministr, který připravoval velkou válku, kterou už nechal vyhlásit a kterou rozšířil víc, než král očekával, nemyslel na nic jiného než využít příležitosti, aby si získal vlastní chráněnce. Učinil tedy toto povýšení zcela vojenským, jako první svého druhu, jež kdy bylo takto provedeno, a dal si velký pozor, aby z něj vyloučil všechny, koho neměl v lásce, jak jen mohl. Přátelství Seignelaye, Louvoisova nepřítele, s Cavoyem ho zařadilo mezi ně: nebyl mezi povýšenými a málem z toho zemřel žalem. Král, s nímž o tom mluvil sám i prostřednictvím Seignelaye a dalších přátel, mu ulevil od jeho bolesti laskavými slovy a nadějí na jinou příležitost. Poté proběhla různá drobná povýšení a Cavoye byl vždy vynechán, protože tato povýšení měla ve skutečnosti u každého z povýšených zvláštní důvody. Nakonec Cavoye, unavený a rozhořčený, napsal králi jakousi rapsodii o svém zdraví a svých záležitostech a požádal o dovolení zbavit se svého úřadu. Král mu na to nic neřekl ani nedal nic vzkázat, a přesto Cavoye veřejně činil všechny přípravy k odchodu ze dvora, čehož by, myslím, krutě litoval. Deset nebo dvanáct dní poté, co odevzdal králi svůj dopis, nastal pobyt v Marly; a Cavoye tam jel jako obvykle, aniž o to žádal. O dva dny později ho král, když vstupoval do své pracovny, zavolal a řekl mu laskavě, že jsou spolu už příliš dlouho na to, aby se rozešli, že si nepřeje, aby ho opustil, a že se postará o jeho záležitosti. Přidal k tomu naděje ohledně řádu. Cavoye tvrdil, že v tom dostal slib, a byl tím ke dvoru upoután víc než kdy jindy.

Jeho matka byla velmi duchaplná žena, která se nevím jakou náhodou dostala ze své provincie a nevím jakou jinou náhodou se seznámila s královnou matkou, v dobách, kdy ta potřebovala lidi všeho druhu. Zalíbila se jí a královna ji vyznamenávala laskavostí, aniž ji vyvedla z jejího nízkého stavu. Paní z Cavoye toho využila, aby uvedla svého syna ke dvoru a získala přátele pro oba dva. Cavoye byl jedním z nejlépe rostlých a nejhezčích mužů Francie a jedním z nejlépe oblečených. Toho využíval u dam. Byla to doba, kdy se navzdory ediktům hodně bojovalo v soubojích; Cavoye, statečný a obratný, si v nich vydobyl takovou pověst, že mu zůstalo jméno „statečný Cavoye“. Slečna z Coëtlogonu, jedna z dvorních slečen královny Marie Terezie, se do Cavoye zamilovala, a to až k šílenství. Byla ošklivá, počestná, naivní, oblíbená a velmi dobrá duše. Nikoho nenapadlo pokládat její lásku za podivnou; a co je zázrak, všichni s ní měli soucit. Všechny první kroky dělala ona. Cavoye byl krutý a někdy hrubý; obtěžovalo ho to k smrti. Zašlo to tak daleko, že mu to král i sama královna vytkli a žádali od něj, aby byl lidštější. Musel k armádě, kde se však nedostal nad nižší funkce. A Coëtlogonová v slzách a nářku odkládá po celé tažení všechny ozdoby a bere si je znovu teprve po Cavoyeho návratu. Nikdo se tomu nikdy nedokázal než smát. V zimě došlo k souboji, v němž Cavoye sekundoval a byl za to vsazen do Bastily: další bolesti, každý jí šel vyjádřit soustrast. Odložila veškeré ozdoby a oblékla se, jak nejhůř mohla. Mluvila s králem za Cavoye, a když nemohla dosáhnout jeho propuštění, hádala se s ním až po urážky. Král se tomu od srdce smál; byla z toho tak dotčena, že mu ukázala nehty, a král pochopil, že je moudřejší se jim nevystavovat. Obědval a večeřel každý den veřejně s královnou. Při obědě obsluhovala vévodkyně z Richelieu a dvorní slečny královny. Dokud byl Cavoye v Bastile, Coëtlogonová nikdy nechtěla králi podat vůbec nic, buď se mu vyhýbala, nebo to rovnou odmítla, a říkala, že si nezaslouží, aby mu sloužila; dostala žloutenku, mrákoty, zoufalství; nakonec to dospělo tak daleko, že král a královna velmi vážně žádali vévodkyni z Richelieu, aby vzala Coëtlogonovou na návštěvu za Cavoyem do Bastily, a to se opakovalo dvakrát nebo třikrát. Konečně vyšel a Coëtlogonová se u vytržení celá znovu vyzdobila, ale jen s námahou svolila k usmíření s králem. Soucit a smrt pana z Froulay, velkého maršála ubytovacích služeb, jí přišly na pomoc. Král poslal pro Cavoye, u něhož už marně sondoval ohledně tohoto sňatku. Tentokrát mu řekl, že to chce; že za této podmínky se postará o jeho kariéru a že místo věna u dívky, která neměla nic, mu daruje úřad velkého maršála ubytovacích služeb svého domu. Cavoye ještě ohrnoval nos, ale musel na to přistoupit. Od té doby s ní dobře žil a ona ho dodnes stejně zbožňuje, a je někdy fraškou vidět něžnosti, jimiž ho zahrnuje před lidmi, a otrávenou vážnost, s níž je přijímá. O dalších Cavoyeho příbězích by se dala napsat malá knížka: zde stačí uvést tento příběh pro jeho jedinečnost, jež je jistě bez příkladu, neboť ctnost paní z Cavoye nikdy, ani před sňatkem, ani po něm, neutrpěla sebemenší podezření. Její manžel, spjatý po celý svůj život s tím nejskvělejším u dvora, si u sebe zřídil jakýsi tribunál, jemuž se nesmělo znelíbit, s nímž počítali a jejž si předcházeli i ministři, ale jinak to byl dobrák a velmi čestný muž, jemuž se dalo věřit ve všem.

Vévoda z Berwicku, levoboček anglického krále, odjel pod záminkou, že jede provést přehlídku vojsk, jež měl Jakub II. ve Francii, tajně do Anglie, kde byl odhalen a málem zatčen, ne-li hůř. Cílem této cesty bylo osobně zjistit, co je skutečného na straně utvořené pro obnovu krále Jakuba, která ho naléhavě vyzývala, aby se přeplavil do Anglie s vojsky¹. Berwickův návrat vzbudil takové naděje, že anglický král nazítří odjel do Calais, kde se pro všechny případy od prvních zpráv připravovalo vše potřebné. Vojska určená k přepravě a udržovaná v dosahu tam zároveň vytáhla a k přepravě tam připlula eskadra. Markýz z Harcourtu velel všemu pod anglickým králem, s Pracomtalem, maršálem tábora, a vévodou z Humières, Bironem a Mornayem jako brigádními generály. Tito pánové tam marně čekali celý zbytek zimy a celé jaro, dlouho zdržováni větry, poté blokováni anglickými loděmi, jež zabránily jakémukoli vplutí či vyplutí. Vše tak ztroskotalo, jak se to vždy dělo se záměry tohoto nešťastného panovníka, který se nakonec vrátil do Saint-Germain, a vojska se vrátila, aby se zotavila, a poté se připojila k armádám ve Flandrech.

V této době zemřela paní z Guise. Hrbatá a nesmírně znetvořená, raději se v květnu 1667 provdala za posledního vévodu z Guise, než aby zůstala neprovdaná. Monsieur, její otec, bratr Ludvíka XIII., zemřel roku 1660. Madame, její matka, která byla sestrou Karla IV., vévody Lotrinského, a kterou si Monsieur tajně vzal v Nancy roku 1632 — sňatek, který chtěl Ludvík XIII. tak dlouho dát zrušit —, a která mohla přijít do Francie teprve po jeho smrti, zemřela roku 1662. Paní ze Savoje, sestra ze stejného lože, mladší než paní z Guise, zemřela bezdětná roku 1664, a její další sestra ze stejného lože, ta nejstarší, se vrátila do kláštera ve Francii, bez jakékoli vážnosti, poté co opustila své děti a svého manžela, velkovévodu Toskánského, který ji nikdy nedokázal zkrotit. Slečně z Alençonu, tak se paní z Guise říkalo před sňatkem, bylo přes dvacet let, narodila se 26. září 1646. Mademoiselle, její sestra, jediná z prvního lože, nesmírně bohatá, která nikdy nedokázala strávit druhý sňatek Monsieura, svého otce, ani snést jeho druhou ženu a její dcery, s ní zacházela velmi špatně. V tomto stavu opuštěnosti, kdy s ní nepočítal ani král, ani Monsieur, její jediní příbuzní z otcovy strany, neboť větev Condé už byla velmi vzdálená, se nechala vést slečnou z Guise, která si svým jměním a svou hodností udržovala velký stav ve světě a jíž se podřídil celý dům Lotrinský. Byla to navíc osoba velkého ducha a velkých plánů, velmi hodná Guisů, svých předků. Ztratila všechny své bratry a po nich všech nezůstalo jiných dětí než jediný vévoda z Guise, narozený v srpnu 1650. Byla v tom velká nesnáz: jeho matka byla tehdy takřka pomatená a brzy se stala zcela šílenou. Byla jedinou dcerou a dědičkou posledního vévody z Angoulême, syna levobočka Karla IX., a jedné La Guichové, o níž jsem už mluvil a u níž se provdala má matka.

Slečna z Guise se navzdory této velké překážce pustila do této velké záležitosti a dovedla ji do konce. Veškerá úcta náležející vnučce Francie byla zachována. Pan z Guise měl před svou paní manželkou jen skládací stoličku. Každý den u oběda jí podával ubrousek, a když seděla ve svém křesle a rozložila si ubrousek, zatímco pan z Guise stál, nařídila, aby mu přinesli příbor, který byl vždy připraven na příborníku. Tento příbor se položil na příčný konec stolu, poté řekla panu z Guise, aby se tam posadil, a on se posadil. Vše ostatní bylo zachováváno se stejnou přesností a opakovalo se to každý den, aniž postavení manželky v čemkoli pokleslo a aniž tímto velkým sňatkem postavení pana z Guise jakkoli vzrostlo. Zemřel na neštovice v Paříži v červenci 1671 a zanechal jen jediného syna, který nežil ani pět let a zemřel v Paříži v srpnu 1675. Paní z Guise z toho byla tak zarmoucená, že zapomněla i svůj Otčenáš.

Byla vždy ve sporu s Mademoiselle, ač obě bydlely v Lucemburském paláci, který si dělily napůl. Byla to velmi zbožná princezna, celá oddaná modlitbě a dobrým skutkům; šest zimních měsíců trávila u dvora, velmi dobře přijímána králem, večeřela každý večer u velkého kuvertu, ale pobyty v Marly trávila v Paříži. Ostatních šest měsíců trávila v Alençonu, kde komandovala intendanta jako nějakého poskoka a stejně tak biskupa ze Séez, svého diecézního biskupa, jehož nechávala stát celé hodiny, ona ve svém křesle, aniž ho kdy nechala sednout, byť jen za sebou v koutě. Byla velmi dbalá svého postavení, ale jinak dobře věděla, co je komu povinna, plnila to a byla nesmírně dobrá. Cestou do Alençonu i zpět vždy strávila několik dní v La Trappe a svůj pobyt v Alençonu přerušovala ještě zvláštní krátkou cestou tam. Bydlela tam mimo klášter, v domě, který pan z La Trappe postavil pro komendátní opaty, aby nerušili řeholní kázeň domu. Byl jejím duchovním vůdcem a mezi jeho díly se nachází několik, jež napsal pro ni. Právě ztratil opata, jehož si vybral a který byl přesně podle jeho přání. Nebylo mu ani padesát let a byl velmi zdravý. Zlá horečka ho odnesla. Paní z Guise přispěla k tomu, aby král schválil toho, koho si pan z La Trappe přál dosadit na jeho místo.

Byl to poslední dobrý skutek této princezny. Onemocněla hned nato nemocí dost podobnou té, na niž zemřel pan z Luxembourgu, a ta ji stejně tak odnesla 17. března. Přijala svátosti a zemřela se zbožností odpovídající jejímu životu. Král ji měl rád a navštívil ji dvakrát, naposledy ráno v den, kdy zemřela, a večer se odebral přenocovat a strávit několik dní v Marly, aby nechal proběhnout obřady. Ale ona je všechny zakázala a chtěla být pohřbena nikoli v Saint-Denis, jak by odpovídalo jejímu rodu, ale u karmelitek na předměstí Saint-Jacques, a ve všem jako prostá řeholnice: bylo jí vyhověno. Teprve po její smrti se dozvěděli, že už dlouho nosila v sobě rakovinu, která se zdála být připravena propuknout. Bůh jí ušetřil bolesti. Dodržovala všechny půsty i s postem od jídla a celý její život nebyl o nic méně kajícný. Král udělil tisíc tolarů penze paní z Vibraye, její dvorní dámě, a pět set tolarů každé z jejích dvorních slečen. Vévodkyně z Joyeuse, její tchyně, ji nepřežila ani o dva měsíce, v opatství Essey, kde o sebe nechávala pečovat od smrti paní z Angoulême.

Markýz z Blanchefortu, druhý syn zesnulého maršála z Créquy, krásný, dobře rostlý, galantní, s rychlým postupem a velmi oddaný vojenskému řemeslu, zemřel v téže době v Tournai, svobodný; a pan ze Saint-Géranu padl mrtev v kostele Saint-Paul v Paříži. Říká se, že právě vykonal své pobožnosti. Je to týž hrabě ze Saint-Géranu, tak známý oním slavným procesem o jeho původu, který zná každý. Nosil čepičku kvůli strašlivému zranění lebky, které utrpěl před Besançonem od hlavy staršího bratra Beringhena, prvního štolby, jemuž dělová koule urazila hlavu. Pan ze Saint-Géranu byl tlustý, zavalitý, s velkýma očima a hrubými rysy, jež slibovaly cokoli, jen ne ducha, kterého měl. Byl generálporučíkem u několika německých knížat, rytířem řádu od roku 1688, velmi chudý, takřka stále u dvora, ale málo dvořanem, ač v nejlepších společnostech. Jeho žena, okouzlující duchem i tělem, jí byla pro jiné než pro něj; jejich svazek byl horší než prostředně dobrý. Pan ze Seignelay ji mezi jinými velmi miloval. Vždy ji vyhledávala nejvybranější společnost u dvora, byla palácovou dámou královny a sama byla vybraná ve všem, co měla a co jedla, s vytříbeným vkusem a nejvyšší jemností a úpravností. Byla dcerou mladšího bratra pana z Blainville, prvního komorního šlechtice Ludvíka XIII., po jehož bezdětné smrti získal můj otec jeho úřad. Vdovství ji netrápilo; nikdy neopouštěla dvůr a neměla jiné bydliště. Byla to ve všem žena vynikající společnosti a nesmírně milá, která měla spoustu přátel a přítelkyň.

Ve stejnou dobu jsme v březnu ztratili paní z Miramionu v šestašedesáti letech, a byla to skutečná ztráta. Jmenovala se Bonneauová a její otec byl pan z Rubelle, z velmi bohatých pařížských měšťanů. Provdala se za jiného, orleánského měšťana, také velmi bohatého, jehož otec získal královské listiny, aby změnil své ošklivé a směšné jméno Beauvit na Beauharnais. Provdala se a ovdověla v témž roce 1645 a zůstala těhotná; porodila dceru, kterou provdala za pana z Nesmond, jehož po dlouhá léta viděla jako prezidenta pařížského parlamentu (à mortier) a který neměl děti. Paní z Miramionu, vdova, mladá, krásná a bohatá, byla nesmírně žádána k sňatku, ale nechtěla o tom slyšet. Bussy-Rabutin, tak známý svými „Milostnými dějinami Galie“ a hlubokou nemilostí, kterou mu vynesly, a ještě víc marnivostí svého ducha a nízkostí svého srdce, ač velmi statečný ve válce, se s ní chtěl stůj co stůj oženit, a chráněn panem Princem, který si ho později neměl proč chválit, ji unesl a odvezl do jednoho zámku². Hned po příjezdu tam přede všemi přítomnými pronesla slib čistoty a poté řekla Bussymu, že je na něm, aby uvážil, co chce dělat. Byl tímto tak rázným a tak veřejným činem podivně zaskočen a nemyslel na nic jiného, než jak svou kořist propustit a snažit se svou záležitost urovnat. Od toho okamžiku se paní z Miramionu zcela zasvětila zbožnosti a všem druhům dobrých skutků. Byla to žena velkého rozumu a velké mírnosti, která svou hlavou i svou peněženkou měla podíl na několika velmi užitečných zařízeních v Paříži; a dovedla k dokonalosti komunitu Svaté Jenovéfy na nábřeží de la Tournelle, kam se uchýlila a kterou vedla velmi příkladně a která je tak užitečná pro výchovu tolika mladých dívek a jako útočiště tolika dalších dívek a vdov. Král k ní měl vždy velkou úctu, jíž její pokora využívala jen s velkou zdrženlivostí a ve prospěch druhých, stejně jako úcty, kterou jí po celý její život prokazovali ministři, církevní představení a soudní úředníci. Její dcera, jejíž dům sousedil s jejím, si udělala titul z toho, že po matčině smrti o tuto komunitu pečovala, a když ovdověla, stala se pobožnou z titulu úřadu a z pýchy, aniž opustila svět víc, než bylo třeba, aby se vyvýšila a přitom se nenudila. Za matčina života si zajistila matčiny styky a po její smrti je uměla dobře pěstovat, zejména paní z Maintenon, jíž se skromně chlubila. Byla první ženou svého stavu, která si nechala napsat na dveře „hôtel de Nesmond“. Smáli se tomu, pohoršovali se nad tím, ale nápis zůstal a stal se příkladem a otcem těch, jež všeho druhu postupně zaplavily celou Paříž. Byla to domýšlivá, kyselá, povýšená bytost, jedním slovem hotová pobožnůstkářka, a její chování ji plně prozrazovalo.

Paní ze Sévigné, tak milá a tak vynikající společnice, zemřela krátce nato v Grignanu u své dcery, která byla jejím idolem a zasloužila si to jen prostředně³. Byl jsem dobrým přítelem mladého markýze z Grignanu, jejího vnuka. Tato žena svou nenuceností, svým přirozeným půvabem, mírností svého ducha dávala svou konverzací ducha i tomu, kdo ho neměl; byla ostatně nesmírně dobrá a věděla nesmírně mnoho o všem, aniž chtěla kdy vypadat, že něco ví.

P. Séraphin, kapucín, kázal toho roku postní kázání u dvora. Jeho kázání, v nichž často opakoval dvakrát po sobě tytéž věty a jež byla velmi kapucínská, se králi velmi zalíbila a stalo se módou se na ně hrnout a obdivovat ho; a od něho pochází, řekněme mimochodem, ono od té doby tak opakované rčení „bez Boha žádný mozek“. Přesto byl smělý před panovníkem, který se domníval, že s úřady dává i talenty. Maršál z Villeroy byl na tomto kázání; každý se na něj jako bezděčně podíval. Král vytkl panu z Vendôme, poté panu z La Rochefoucauld, že nikdy nechodí na kázání, ani na kázání P. Séraphina. Pan z Vendôme mu bez okolků odpověděl, že nemůže jít poslouchat muže, který říká vše, co se mu zlíbí, aniž by kdokoli měl svobodu mu odpovědět, a rozesmál krále tímto vtipem.

Pan z La Rochefoucauld to vzal jiným tónem, jako obezřetný dvořan. Řekl mu, že se nedokáže smířit s tím, aby jako ti poslední u dvora chodil žádat o místo důstojníka, který je rozděloval, přicházel včas, aby dostal dobré, a čekal a sedal si tam, kam se tomu důstojníkovi zlíbilo ho posadit. Nato mu král hned dal pro jeho úřad čtvrté místo za sebou, vedle velkého komořího, takže je všude umístěn takto: kapitán tělesné stráže za králem, po pravici má velkého komořího a po levici prvního komorního šlechtice, a nikdy víc než tito tři, až do tohoto čtvrtého místa, které pan z La Rochefoucauld dokázal v pravou chvíli získat pro svůj úřad, jenž žádné neměl, protože je nový a král ho zřídil pro Guitryho, padlého při přechodu Rýna, po němž pan z La Rochefoucauld nastoupil. Pan z Orléansu, první almužník, který má své místo u klekátka, ale nikde jinde, si postupně zvykl stavět se vedle velkého komořího, a jelikož byl velmi milován a ctěn, nechali ho to dělat, aniž mu řekli slovo. Bylo to právě to místo, jež král dal panu z La Rochefoucauld. Pan z Orléansu, který tím, že se tam stavěl, chtěl to místo pokládat za své, spustil velký křik, jako by jeho bylo, a protože se neodvažoval pustit do krále, který ho právě tak laskavě nominoval na kardinála, otevřeně se znesvářil s panem z La Rochefoucauld, dosud a odjakživa svým důvěrným přítelem. Ti, kdo záviděli La Rochefoucauldovi jeho přízeň, jichž u dvorů není nedostatek, natropili velký hluk, především pan Velký a jeho bratři. Oni a vévoda z Coislin, pan z Orléansu a rytíř z Coislin byli dětmi bratra a sestry; vždy s nimi žili na této noze a zvlášť se pyšnili velkým přátelstvím k panu z Orléansu. Pan Velký byl soupeřem pana z La Rochefoucauld v královské přízni a oba na sebe velmi žárlili. Protože se neodvažovali jít ke králi, popudili Monsieura, jímž vládl rytíř Lotrinský; zkrátka celý dvůr se rozdělil na strany a pan z Orléansu zvítězil počtem i vážností osob, jež se za něj postavily. Král se marně snažil přivést ho k rozumu. Pan z La Rochefoucauld, opravdu zarmoucený ztrátou jeho přátelství, učinil daleko víc, než byl obvykle schopen; společní přátelé se do toho vložili, pan z Orléansu byl neoblomný, a když viděl, že celý tento rozruch vede jen k hluku, odešel se durdit do své diecéze.

Veřejnost brzy nato ztratila muže proslulého svým duchem, svým stylem a znalostí lidí, míním tím La Bruyèra, který zemřel na mrtvici ve Versailles poté, co předčil Theofrasta prací podle jeho vzoru a vylíčil lidi naší doby ve svých „Nových charakterech“ nenapodobitelným způsobem⁴. Byl to jinak velmi čestný muž, vynikající společník, prostý, bez sebemenší pedantérie a velmi nezištný; znal jsem ho natolik, abych želel jeho i děl, jež se od něj daly vzhledem k jeho věku a zdraví ještě očekávat.

Daquin, bývalý první lékař krále, nedokázal svou nemilost dlouho přežít; odjel si prodloužit své dny do Vichy a zemřel tam hned po příjezdu, a s ním i jeho rodina, jež upadla zpět do bezvýznamnosti.

Španělsko ztratilo královnu matku, zemřela na rakovinu⁵; byla to zlá a neschopná žena, vždy někým ovládaná, která naplnila nepokoji nezletilost svého syna krále. Don Juan Rakouský jí vyrval slavného Vasconcelose, poté jezuitu Nitarda, jejího zpovědníka, kterého utěšila velvyslanectvím Španělska v Římě, ač byl jen prostým jezuitou, a poté z něj učinila kardinála, aniž ho však dokázala dostat zpět k sobě. Vládla s větším klidem pod jménem svého syna, který se stal zletilým, a učinila velmi nešťastnou dceru Monsieura, kterou si tento panovník vzal za manželku. Nakonec její špatná vláda a ještě víc její povýšená povaha, jež jí odcizila celý dvůr, ochladily k ní krále, vůči němuž ji uplatňovala s malými ohledy, a odešla strávit svá poslední léta v soukromém paláci v Madridu, málo brána v potaz a málo ctěna. Nesmírně nenáviděla Francii a Francouze. Byla sestrou císaře a druhou manželkou Filipa IV., který měl ze své první manželky, dcery Jindřicha IV., naši královnu Marii Terezii, takže za ni král nosil rok smutek, bez lítosti.