Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom první (1691–1697)

Kapitola dvacátá

Nyní je čas navázat na spor pana z Luxembourgu, jehož vyprávění jsem nechtěl přerušovat. Odjezd k armádám přerušil běh této záležitosti, kterou pan z Luxembourgu znovu otevřel po smrti maršála, svého otce. Vznesli jsme svůj odpor proti jeho přijetí u parlamentu; rozhodli jsme se přibrat do sporu vévodu z Gesvres, abychom tím vyvolali námitku podjatosti prvního prezidenta, jehož úskoky, kličky a pletichy, vedené touhou zůstat naším soudcem, způsobily mezi námi rozkol; jeho nebezpečí bylo rychle zažehnáno tím, že jsme se pro námitku podjatosti sjednotili, s tím ohledem k těm, kdo proti ní bojovali, že se k ní nemuseli připojit, dokud nebude nic ohroženo. To je vysvětleno výše, kde je také vidět, že bylo rozhodnuto začít civilní žádostí (requête civile)¹ pánů z Lesdiguières, z Brissac a z Rohan. Tím jsme chtěli letos znovu začít. Civilní žádost, zcela zapečetěná a hotová, byla v rukou prokurátora vévody z Rohan, zatímco se hned od naší první schůze mezi námi znovu rozproudily neshody ohledně nynější námitky podjatosti prvního prezidenta, kvůli všem nízkostem a úskokům, jimiž znovu plýtval, aby si zachoval potěšení zůstat naším soudcem a odvrátil hanbu z námitky. Dozvěděli jsme se od tohoto prokurátora vévody z Rohan, že má od vévody, který byl tehdy v Bretani, výslovný zákaz dovolit jakékoli použití civilní žádosti, dokud nebude vévoda z Gesvres přibrán do sporu. Toto prohlášení ukončilo veškeré rozdíly v názorech. Vévoda z Gesvres byl předvolán a přibrán do sporu, aniž jsme dali prvnímu prezidentovi sebemenší znamení života, stejně jako při jeho námitce podjatosti, kterou jsme podali hned nato. Vztek, který z toho pojal, se nedá vyjádřit, a ať byl jakkoli velkým hercem, nedokázal ho skrýt. Od té chvíle se soustředil už jen na to, aby proti nám dělal vše, co mohl; zbytek masky spadl a znetvořenost soudce se v člověku ukázala nezakrytě.

Hned nato jsme dali panu z Luxembourgu oznámit, že si má vybrat mezi listinou o povýšení Piney z roku 1581 a listinou z roku 1662. Zřekne-li se první, spor padá; zřekne-li se druhé, vzdává se jistého postavení vévody a paira po nás, aby se upnul k naději nás předejít, a riskuje, prohraje-li, že už nebude ničím jiným než ověřeným vévodou podle povýšení statku Beaufort pod jménem Montmorency, jež bylo učiněno v jeho prospěch, když se ženil s dcerou vévody z Chevreuse. Volba byla velmi ošemetná; byl z ní také vyděšen; ale po dlouhém rozvažování se nedokázal odhodlat vzdát se svých nároků a zvolil podstoupit celé to riziko. Spoléhal na svůj vliv a na soucit soudců v tak krajní situaci a doufal proti veškerému rozumu a opatrnosti. Přibrání pana z Gesvres do sporu vyloučilo všechny prezidenty parlamentu (à mortier) kromě jediného Maisonse a ze tří generálních advokátů nám ponechalo jen d’Aguesseaua, který byl tehdy orlem parlamentu.

Toto znovuotevření mohlo vyžadovat královské listiny o postoupení věci parlamentu, jež by mu daly pravomoc soudit, se svoláním pairů, kteří nebyli stranami, a to kvůli vynucené volbě pana z Luxembourgu, jíž by prohrou sporu zcela pozbyl důstojnosti paira Francie; ale jelikož bylo přece jen pravda, že tato volba byla jen důsledkem znovuotevření téhož sporu, král dal přednost tomu nahradit listiny ústním sdělením. Povolal tedy prezidenta z Maisons a královy lidi a řekl jim, že ačkoli naše záležitost přirozeně nespadá do pravomoci parlamentu, přeje si, aby ji tentokrát rozsoudil podle zákonů a s konečnou platností, aniž by to zakládalo precedens pro podobné věci, protože se do ní nechce vměšovat ani ji ponechat u své rady. Bylo to 27. března; a posledního dne téhož měsíce přišli první prezident, prezident z Maisons a několik radů velké komory králi poděkovat za čest, kterou se mu zlíbilo prokázat parlamentu tím, že mu postoupil naši záležitost, a za to, že se uráčil o tom promluvit k prezidentovi z Maisons a ke královým lidem.

Nezbývalo než se dobře bránit z obou stran. Přesvědčili jsme několik vévodů, pozdějších než nová listina o povýšení Piney z roku 1662, aby se k nám připojili z oprávněné obavy, že by je znepokojily jiné nároky na starobylost, kdyby tento nárok uspěl, a vévodové z Estrées, z La Meilleraye, z Villeroy, z Aumontu, z La Ferté a z Charostu vstoupili do sporu s námi. Harreau vedl při za ně, Fretteau za nás, Magneux za pana z Richelieu kvůli jeho pairiím po přeslici², aby vysvětlil jejich rozdíly a jejich odvozování; Chardon byl pověřen replikou a Dumont vedl při za pana z Luxembourgu. Pustili jsme se všichni společně do obcházení soudců a jejich instruování a horlivě jsme se dostavovali k přelíčením, jež byla každé úterý a sobotu ráno v nižších lavicích. Pan z La Trémoille ve svém služebním roce prvního komorního šlechtice a pan z La Rochefoucauld, jehož úřad je nepřetržitou službou, se tam dostavovali alespoň jednou týdně, velmi často oba pokaždé; já jsem nevynechal ani jedno a takřka všichni se dostavovali stejně horlivě. Náš počet nás odradil od toho, abychom si tam vodili přátele, a pana z Luxembourgu doprovázeli jen pánové ze Saillant a z Clérembault, jeho tchán, který svým vystupováním, oděvem a parukou, velmi podobnou parukám „quais“³, z čehož mu vzniklo přízvisko, vypadal jako starý sluha, kterého oddanost vede v závěsu za pánem. Jeho tolary nám ublížily víc než jeho vliv; nešetřil jimi u jisté paní Baillyové, kterou prezident z Maisons vydržoval už dlouhá léta, která bydlela u něj a kvůli níž vyhnal svou ženu, sestru Fieubeta, velmi vynikajícího státního rady, jež byla sama ženou ducha a zásluh. Nedávno získal díky vlivu prvního prezidenta přežitkové právo na svůj úřad pro svého syna; a tak neučinil v naší záležitosti jediný krok jinak než na jeho příkaz a stal se věrným kanálem jeho zaujatosti. D’Aguesseau se do věci zasvěcoval s velkou pílí a projevoval nesmírnou pozornost při naslouchání advokátům při všech přelíčeních.

Sedávali jsme v lóži na straně krbu, což byla strana našich advokátů, a s nimi na lavici královských lidí; a pan z Luxembourgu se svým malým doprovodem a svým advokátem u lóže na straně výčepu, výhoda, na kterou měl právo a kterou jsme mu neupírali. Přijetí vévody z Villeroy, jež se odehrálo v jeden z dnů našich přelíčení, přivedlo prince krve a legitimizované i mnoho dalších pairů. Pan princ de Conti, pan z Remeše, pan z Vendôme a několik dalších tam zůstali a byli tak spokojeni s Harreauovou řečí, že nepochybovali, že svou při vyhrajeme.

Jakmile naši advokáti skončili, přišla řada na Dumonta. Zabral tři přelíčení spoustou balastu a z nedostatku důvodů se hodně plácal; při čtvrtém si dovolil mnoho vůči našim advokátům; páté bylo plodné na kličky, kde bez naděje čehokoli dosáhnout rozumovými důvody vsadil vše na to, že uspěje dojmem strachu, jenž by přesvědčil lidi vzdálené světu a dvoru, že král je v této záležitosti zainteresován ve prospěch pana z Luxembourgu, jak se jim to první prezident neustále snažil vsugerovat. Tento Dumont byl muž velmi drzý a tady to prokázal. Přirovnal, jak jen mohl, nekonečné právo pairií po přeslici, jež se snažil zavést, k novému postavení levobočků a doslova na nás aplikoval tuto pasáž z Písma: Populus hic labiis me honorat, cor autem eorum longe est a me⁴; zatímco jsme jeho straně tak živě upírali postavení, aniž jsme přestávali horlivě dvořit se králi. Vévodové z Montbazon (Guéméné), z La Trémoille, ze Sully, z Lesdiguières, z Chaulnes a z La Force byli na lavici královských lidí a já jsem seděl v lóži mezi vévody z La Rochefoucauld a z Estrées. Vyrazil jsem ven s křikem, že je to podvod, a dožadoval jsem se spravedlnosti proti tomu lotrovi. Pan z La Rochefoucauld mě chytil kolem pasu a umlčel mě. Zalezl jsem zpět, rozzlobený ještě víc na něj než na advokáta. Můj pohyb vyvolal ruch a stačilo se zeptat pana z Luxembourgu, zda uznává svého advokáta, či nikoli, a hned na místě bychom dosáhli spravedlnosti od parlamentu proti advokátovi, nebo ještě téhož dne od krále proti panu z Luxembourgu; ale my už jsme nebyli s to o ni žádat, tím méně si ji zjednat sami; nechali jsme Dumonta domluvit a prezident z Maisons se lehce omluvil.

Odpoledne jsme se sešli: pan z Guéméné byl jako obvykle duchem nepřítomen; pan z La Trémoille se jevil rozladěnější než ráno; pan z Lesdiguières, ještě zcela nový, naslouchal velmi udiven; pan z Chaulnes rozvažoval jako velvyslanec, s chladem a skleslostí odvahy udušené bolestí ze své výměny místodržitelství, z níž se nikdy nedokázal vzpamatovat; pan z La Rochefoucauld hořel hněvem a netrpělivostí a v podstatě nevěděl, co navrhnout ani co uzavřít; vévoda z Estrées bručel a šklebil se, aniž z toho něco vzešlo; a vévoda z Béthune tlachal o maličkostech. Po dlouhém zmatku bylo rozhodnuto, že krále o této drzosti zpraví pánové z La Trémoille a z La Rochefoucauld, u něhož jsme se měli sejít, každý s návrhem odpovědi, aby bylo z čeho vybrat. Tito pánové se toho u krále zhostili lépe, než se dalo doufat. Král vyjádřil své překvapení, že Maisons neuložil mlčení, a dodal k této krásné pasáži z Písma, že je třeba předpokládat, že ti, kdo obviňují druhé z provinění vůči němu, jsou tím vinni spíše sami, a že pokud jde o nás, můžeme být zcela klidní ohledně toho, co si o tom myslí; že pan z Luxembourgu s ním nemluvil, že uvidí, co mu řekne, ale že nám k naší odpovědi nic neřekne, kromě toho, že si o ní nepřeje vědět nic, dokud nebude hotova. Přinesli jsme tedy každý svou k panu z La Rochefoucauld, kde jsem měl pocit, že vidím internátní žáky, kteří psali úlohy o pořadí ve třídě. Vznikla z toho dost špatná kompilace. Pan z Chaulnes se ujal toho, že půjde pracovat s Chardonem na replice a donese mu naši odpověď; ještě ji oslabil a nestála za to, aby byla přednesena, alespoň tak mi to připadalo, když ji Chardon odříkával.

Když bylo vše z obou stran hotovo, přišla řada na d’Aguesseaua: zhostil se toho s tak přesnou věrností, že postavil do nejjasnějšího světla i sebemenší důvody uváděné z obou stran, a s takovou přesností je všechny vyvážil a ponechal tak úplnou nejistotu o svém mínění, že advokáti i samy strany by se byly ochotně podřídily jeho názoru. Nazítří si odpočinul; a v pátek 13. dubna se znovu objevil, aby to dokončil. Držel posluchačstvo ještě dost dlouho v napětí, poté se začal odkrývat; bylo to s nesrovnatelnou učeností, silou, přesností a výmluvností, a uzavřel to zcela v náš prospěch. Hned se vytratil před veřejným jásotem a byli jsme požádáni, abychom odešli a nechali soudce svobodně hlasovat. To se nazývá porada nad rejstříkem. Všichni tedy odešli zároveň a oni zůstali sami ve velké komoře. Paní z La Trémoille, která byla v horní lóži, za námi přišla. Porada nebyla dlouhá, ale naše netrpělivost nás přiměla vejít do místnosti soudních zřízenců, odkud jsme o chvíli později uviděli vycházet z velké komory, jež byla zavřená a kde měli být jen soudci, Pouparta, tajemníka prvního prezidenta. Brzy nato nás nechali vejít, abychom vyslechli vyhlášení rozsudku, jenž dal za pravdu panu z Luxembourgu ohledně povýšení z roku 1662 a v otázce povýšení z roku 1581 jej odročil k dalšímu řízení⁵, takže se tím ocitl v témž postavení, v jakém byl jeho otec. Stěží jsme dokázali pochopit tak nespravedlivý a tak neslýchaný rozsudek, který rozhodoval o tom, co vůbec nebylo předmětem sporu.

Ač jsem byl sebevíc rozhořčen, navrhl jsem tam hned, abychom se šli sejít, ale mluvil jsem k lidem, jimž vztek ucpal uši. Vrátil jsem se domů, a tentýž vztek, který na mě působil zcela jinak, mě z domu zase vyhnal, abych se pokusil přesvědčit pana z La Rochefoucauld, aby přednesl své stížnosti králi, ale nalezl jsem jen zuřícího muže, neschopného cokoli slyšet ani cokoli udělat, který se marně vyčerpával výlevy. Vrátil jsem se tedy domů rozladěnější na naše lidi než na naše soudce. Nebyl jsem tam dlouho, když mi vévodkyně z La Trémoille vzkázala, ať jdu k Riparfondovi. Byl jsem překvapen, že tam s ní nalézám pana z La Rochefoucauld a že ho s vervou nabádá, jako jsem to dělal ráno já. Připojil jsem se k ní, ale ztráceli jsme tam čas. Odpovídal jen zuřivě, a v podstatě jen mdle, a nakonec, unaven tím, že na něj tak naléháme, nás opustil. Paní z La Trémoille, rozhořčená, se ve svém úsudku o něm nekrotila, a poté jsme se rozešli. Když jsem se vrátil domů, napadlo mě sepsat pamětní spis pro krále. Jelikož dobře vysvětluje rozsudek a naše důvody ke stížnosti, vložím ho sem.

„Sire.

Rozsudek, jenž byl dnes ráno vynesen v naší záležitosti, nese znaky tak neobvyklé, že se domníváme, že si můžeme dovolit prosit dobrotu a trpělivost Vašeho Veličenstva, aby ráčilo dovolit, abychom měli tu čest mu o něm podat zprávu. Začneme tím, že se zbavíme prvních hnutí mysli, jež mohou uniknout těm, kdo jsou hluboce přesvědčeni o značné křivdě, jež jim byla učiněna, a poprosíme Vaše Veličenstvo o milost přečíst si tento spis nikoli jako stížnost, ale jako úlevu, kterou si dopřáváme tím, že je poučujeme o tom, co se nás tak citelně dotýká, ještě méně jako trpkou kritiku osob, o nichž se nedomníváme, že bychom je měli chválit, ale jako vyprávění přesně odpovídající nejpřísnější pravdě.

Dnes ráno, Sire, soudci vstoupili krátce před devátou hodinou, zřejmě poučeni o přáních, jež si pan první prezident už tak dlouho nedává ani tu námahu skrývat proti našim zájmům, a tento hodnostář, sám od půl šesté ve velké komoře, měl veškerý čas jim to připomenout, když je všechny očekával a viděl vcházet jednoho po druhém.

Pan generální advokát d’Aguesseau pokračoval, se silou a výmluvností, jež všichni posluchači v ohromném počtu jednomyslně obdivovali, v krásné řeči, kterou začal předevčírem; toho dne uvedl s nekonečnou pamětí a přesností všechny důvody z obou stran a tak dobře uspěl v tom, postavit je do stejného světla, že nebylo vůbec možné proniknout, co si myslí. Dnes, Sire, se vyslovil, a to v náš prospěch; tak silně bojoval a, dovolujeme si to tvrdit hlasem veřejnosti, tak drtivě porazil důvody naší protistrany našimi, naším právem, obecným právem, veřejným právem, že nám každý dal za pravdu. Učinil víc, Sire, byl tak přesvědčen, že v tom je zainteresováno Vaše Veličenstvo, že nejen navrhl, ale výslovně a formálně požadoval a žádal, aby pan z Luxembourgu nebyl přijat, a jako z útrpnosti nad jeho stavem a jeho jménem, aby bylo rozhodnutí o jeho přijetí odročeno, dokud se Vaše Veličenstvo jasněji nevysloví o svých úmyslech a rozkazech ohledně rozdílu, jenž se zdá být mezi listinami o povýšení Piney z roku 1662 a prohlášením z roku 1676, vydanými Vaším Veličenstvem, a co se týče starého povýšení Piney z roku 1581, uzavřel, že zaniklo, kvůli obludným důsledkům opaku, stejně škodlivým Vašemu Veličenstvu i státu, jež dokonale vyvodil.

Byla nařízena porada nad rejstříkem ihned na místě, to jest, že se všichni stáhli, aby ponechali soudcům svobodu hlasovat nahlas a s větším pohodlím. Během této porady, kde nemá být přítomen nikdo než soudci, zůstali ve velké komoře pan generální advokát Harlay a Poupart, tajemník pana prvního prezidenta. Po dobré hodině byly strany znovu povolány, aby vyslechly svůj rozsudek, jenž zní takto.

Přiznáme se, Sire, že to pro nás byl blesk z čistého nebe, a nedomnívali jsme se, že by byl parlament dost smělý, aby učinil tolik věcí najednou bez příkladu: přiznat panu z Luxembourgu to, oč nežádal, neboť volbou, kterou učinil, se zřekl povýšení z roku 1662, podle něhož mu rozsudek přiznal důstojnost a postavení; a vyhlásit přijetí paira Francie nejen proti formálním závěrům muže Vašeho Veličenstva a nástroje jeho vůle, zejména v takových věcech, ale i proti jeho výslovné žádosti, a aniž použil zmírňující řešení, jež, jak sám řekl, navrhoval soudu jen z jakési útrpnosti nad násilným, byť oprávněným stavem pana z Luxembourgu, do něhož se dostal volbou, kterou učinil.

Odvážili bychom se, Sire, dovolit si prosit Vaše Veličenstvo o milost nechat si podat zprávu o řeči pana d’Aguesseaua, a odvážili bychom se ho ujistit, že si tuto čest zaslouží? Ale, Sire, odvážili bychom se ještě víc, a dodala by nám naše důvěra v dobrotu a spravedlnost Vašeho Veličenstva dost odvahy, abychom ho jako o největší milost prosili, aby si tuto záležitost nechal znovu předložit a rozsoudit ji nanovo, zdá-li se Vašemu Veličenstvu, že řeč Vašeho generálního advokáta a dvě vysvětlené neplatnosti rozsudku si zaslouží přezkum? Ano, Sire, doufáme v to od Vaší obvyklé spravedlnosti a Vaší dobroty, a komu jinému konečně přísluší rozhodovat o důstojnostech a jejich účinku, ne-li tomu, kdo je jejich jediným pánem, dárcem a nejvyšším rozhodčím, a nezkaženým zdrojem spravedlnosti? Prosíme o tuto milost Vaše Veličenstvo se vší podřízeností a vší naléhavostí, jíž jsme schopni, a nikdo z nás si ji nepřeje s menší vroucností než navrácení svého majetku a své cti, stejně spokojeni a podřízeni výsledku, ať bude jakýkoli, pokud jen jeho rozhodnutí vyjde z úst orákula spravedlnosti.“

Jakmile jsem dokončil tento návrh pamětního spisu, šel jsem ho donést vévodovi z La Trémoille, jemuž jsem vzkázal, ať neodjíždí do Marly, dokud ho neuvidím. Paní z La Trémoille a vévodkyně z Créquy, její matka, které si ho s ním vyslechly, by si byly velmi přály, aby ho donesl králi. Měl k tomu i velkou chuť, ale scéna pana z La Rochefoucauld a jeho slabost je od toho odvrátily. Nepochodil jsem lépe u vévody z Chaulnes, jemuž jsem ho donesl. Odtud jsem se vrátil domů rozladěnější, bylo-li to ještě možné, než jsem z něj vyšel. Bylo přitom pravda, že král shledal rozsudek v rozporu se všemi formami a velmi neobvyklým a že očekával stížnosti, jež mu na něj budou předneseny. Vyjádřil se o tom dokonce při svém obědě způsobem málo lichotivým pro parlament, a celá jeho večerní procházka po zahradách se odbyla nasloucháním panu z Chevreuse, který se vracel z Paříže, a kladením otázek málo příznivých pro soudce. Ale zatvrzelost pana z La Rochefoucauld, která se obrátila ve vzdor proti němu samému, učinila vše zbytečným a naplnila mě takovou nelibostí, že jsem ji jel otupit do La Trappe, abych využil čas svatého týdne. Při návratu jsem se dozvěděl, že král po svém návratu do Versailles hovořil s prvním prezidentem důrazně o tomto rozsudku; že tento hodnostář jej silně kritizoval a řekl králi, že naše věc byla pro nás nezpochybnitelná a že ji za takovou vždy a ve všech dobách pokládal.

Tím na sebe sám hodil poslední kámen. Jestliže si to myslel, jaký to byl soudce, po všem, co proti nám podnikl, až po to, že nás donutil ho odmítnout námitkou podjatosti, a potom z toho ještě otevřeněji udělal svou vlastní věc proti nám! Jestliže si to nemyslel, jaký to byl zase soudce a jaký zpronevěřilec, když králi odpověděl takovou lichotkou podle toho, co viděl, že si král myslí! Sami soudci, zahanbeni svým rozsudkem, se omlouvali soucitem nad stavem pana z Luxembourgu, který by bez tohoto řešení pozbyl veškerého pairství, a nemožností, aby kdy získal přednost ze starého povýšení z roku 1581, jehož přelud mu ponechali, to jest, že poté, co se zneuctili tímto rozsudkem, tím ukázali hanbu, již z něj pociťovali. Pan z Luxembourgu byl přijat u parlamentu v postavení z roku 1662 v pátek 4. května následujícího; dostavil se tam jen vévoda z La Ferté a dva další z konce pořadí. Přišel k nám ke všem, ale nikdo z nás nechtěl žádné styky ani s ním, ani s jeho soudci. Všichni jsme donesli své poděkování generálnímu advokátovi d’Aguesseauovi, který byl poprvé v životě poražen, a to v jediné při, kterou snad kdy vedl, kde to bylo právně nemožné už vzhledem k jeho samotnému postavení generálního advokáta⁶.