Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom první (1691–1697)

Kapitola dvacátá první

Rozdělení armád bylo stanoveno jako v předchozím roce, s tou výjimkou, že maršál z Choiseul dostal rýnskou armádu místo pana maršála z Lorges a maršál z Joyeuse odešel se svou na pobřeží; princové krve byli u armády maršála z Villeroy, kde pan z Chartres velel jízdě, a levobočci u armády pana z Boufflers — aby byli odděleni a pan du Maine méně na očích. Král si maršála z Choiseul, než jeho jmenování oznámil, vzal soukromě do svého kabinetu a nechal si od něj dobrou chvíli popisovat, co je vidět z jeho oken. Tímto způsobem se ujistil o jeho zraku, jenž byl nablízko velmi slabý, ale na dálku rozeznával dobře. Zůstali jsme přesvědčeni, že se král touto změnou cítil klidněji.

Pan maršál z Lorges, který chtěl jednat, cítil, že na to má prostředky, a viděl stejně jako všichni ostatní, že úspěchy ve Flandrech nepřinesou mír v zemi tak zježené pevnostmi, ledaže by šlo o výjimečné shody okolností, jako byla ta u opatství Parc, když se král vrátil, a ta poslední, jež zachránila pana z Vaudémontu — neustával každou zimu navrhovat obležení Mohuče a dobytí heilbronnských linií a naléhat na krále, aby včas vydal potřebné rozkazy pro šťastné a jisté provedení. Král však, který zůstával přesvědčen, že v Německu se nemá podnikat nic důležitého a že veškeré úsilí je třeba soustředit jinam, odbýval každý rok maršála z Lorges s nelibostí, neboť mu chyběly jiné odpovědi než ty, jež plynuly z jeho vlastní vůle. Pan z Louvois, jenž tuto válku sám zosnoval a ještě dlouho ji nechtěl ukončit, přesvědčil krále právě z tohoto důvodu o mínění, na němž král setrval — a jeho osobní zášť vůči princi oranžskému, který každoročně velel flanderské armádě, mu je činila ještě příjemnějším, stejně jako jeho hněv vůči Holanďanům. Prameny všeho tohoto by zde tvořily příliš dlouhou odbočku; snad se přirozeněji uplatní jinde.

Tato změna v postavení pana maršála z Lorges brzy přivodila další, v jeho rodině. Pan z Lauzunu, jenž si tak zarputile přál oženit se s jeho druhou dcerou jen v naději, že díky tchánovi — vrchnímu veliteli armády — znovu získá nějaké postavení u krále, mu neodpustil, že odolal všem jeho oklikám a nedal mu příležitost k ničemu. Neznal králova opatření a výslovné zákazy v této věci, učiněné při jeho sňatku; a i kdyby je znal, neměl by maršálovi o nic méně za zlé, že je nedokázal překonat. Byl to ostatně muž málo důsledný a v rozporu sám se sebou, jehož povaha a vrtochy ho nejednou stály nejvyšší a nejpevnější postavení. Zatrpklý tedy, že na ničem neměl podíl, a bez naděje, že se k němu vrátí prostřednictvím tchána, jenž už nevelel žádné armádě, už si svého postavení nevážil natolik, aby se déle přemáhal. Nebyl to muž, jenž by dlouho vydržel u cizího stolu a pod cizí střechou, a žárlivost, která byla po celý jeho život jeho vládnoucí vášní, se nemohla smířit s domácností otevřenou od rána do večera v Paříži i u dvora a hemžící se v každou hodinu tím nejskvělejším z obojího, aniž by skončení velení na této početné a nepřetržité společnosti cokoli ubralo.

Obzvláště mu byli trnem v oku synovci, kteří byli u nich jako děti domu, a byl krajně pohoršen jejich věkem a vzhledem vedle manželky takového věku a vzhledu, jako byla ta jeho: ona přitom nikdy neopouštěla matčin bok a ani společnost, ani on sám jí nemohli nic vytknout; on však viděl nebezpečí neustále, a jelikož ho už nezdržovaly ohledy na kariéru, přestal odolávat svým vrtochům. Neurčité výčitky, rozmary, scény z ničeho nic, dopisy s výstrahami nebo hrozbami, ustavičné nálady. Nakonec si vybral chvíli, kdy pan maršál z Lorges sloužil v Marly s kapitánskou holí za pana maršála z Duras: ráno odešel z hôtelu de Lorges, vzkázal manželce, aby za ním přišla do domu, který si podržel vedle kláštera Nanebevzetí na rue Saint-Honoré, a že kolem šesté hodiny bude mít kočár, aby tam od té chvíle žila s ním. Ačkoli je na tuto poslední scénu mělo všechno připravit, matka i dcera propukly v křik a pláč, docela zbytečně: musela uposlechnout. U pana z Lauzunu ji přijaly vévodkyně z Foix a du Lude, příbuzné a přítelkyně pana z Lauzunu; ten jí zařídil zcela novou domácnost, téhož večera propustil všechno její služebnictvo a přidělil jí dvě komorné, jejichž ctnost znal a které poznal u paní z Guise, aby ji nikdy nespustil z očí. Zakázal jí veškerý styk s otcem, matkou a všemi příbuznými kromě paní ze Saint-Simon, a i s ní jí zpočátku dovoloval vídat se jen zřídka, a rozptyloval ji, čím mohl, společností, jež mu nebyla podezřelá. Po prvních dnech zármutku a úžasu převládl věk a přirozená veselost a posloužily dobře v dalších letech k snášení ustavičných rozmarů, jež nebyly daleko od šílenství. Pan maršál z Lorges snášel vše trpělivěji než jeho paní manželka; jí bylo vyrváno srdce, dcera, které vždy dávala neskrývanou přednost. Král byl o tomto skandálu zpraven poměrně mírně panem maršálem z Lorges, mnohem důrazněji to podpořil pan z Duras; král však, který tento sňatek nikdy neschvaloval, stejně jako veřejnost, a jenž se nikdy nemíchal do rodinných záležitostí, se do této vměšovat nechtěl. Svět se na pana z Lauzunu přísně obořil a velice litoval jeho manželku i jejího otce a matku, nikoho to však nepřekvapilo. Všichni se rozjeli k jednotlivým armádám. Vévoda z La Feuillade projel Metami cestou k německé armádě a zastavil se u biskupa, bratra svého zesnulého otce, jenž zdětinštěl a byl velmi bohatý. Uznal za vhodné se zajistit a žádal klíč od jeho kabinetu a truhlic, a když mu je služebnictvo odepřelo, směle je vypáčil a odnesl třicet tisíc tolarů ve zlatě a mnoho klenotů, přičemž stříbrné peníze nechal. Král, jenž byl ostatně dlouhodobě velmi nespokojen s La Feuilladovými prostopášnostmi a nedbalostí ve službě, se o tomto podivném předjímání dědictví vyjádřil velmi tvrdě a velmi veřejně a byl tak blízko tomu, aby ho zbavil hodnosti, že Pontchartrain měl co dělat, aby mu v tom zabránil. Ne že by La Feuillade nevycházel velmi špatně s Châteauneufem, státním sekretářem, a s jeho dcerou, s níž se oženil již roku 1692; avšak skandál takového rozsahu se jim všem zdál hoden veškerého úsilí jejich vlivu, aby ho odvrátili.

Viděl jsem maršála z Choiseul před odjezdem, u něho i u sebe doma, a dostalo se mi od něho všemožných nabídek a zdvořilostí. Byl dost dobře znám s mým otcem, a jelikož byl plný cti a citu, dal si záležet, aby dělal divy pro všechny u své armády, kdo měli vztah k panu maršálovi z Lorges. Ve Philippsburgu jsem zastihl Villierse, mestre de camp jízdy, jenž tam přijel s dosti velkým oddílem a nazítří se vracel k armádě, která právě na začátku tažení překročila Rýn. Při průchodu bruchsalskými lesy jsme narazili na trosky doprovodu, jenž předešlého dne doprovázel Montgona a jenž byl pořádně poražen, s množstvím mrtvých a zajatých; Montgon dosáhl tábora sám a tak rychle, jak dovedl. Udělal jsem vše, co jsem mohl, abych se k němu připojil tím, že bych do Philippsburgu dorazil o den dříve, a nelitoval jsem, že se mi to nepodařilo. Sesedl jsem u maršála z Choiseul. Naléhavě mě nabádal, abych se ubytoval v hlavním stanu, ale já ho prosil, aby mi dovolil tábořit na konci svého pluku, a stěží jsem toho dosáhl. Zeptal se markýze z Huxelles, jak se ke mně a ke svým synovcům choval pan maršál z Lorges, abychom rozdíl pocítili co nejméně, a skutečně nám po celé tažení neustával ve všem vycházet vstříc a zahrnovat nás pozorností a všemi vyznamenáními, jaká mohl. Od června, jenž začínal, až do září se maršál a princ Ludvík Bádenský, většinu času ve svých eppingenských liniích, jen navzájem pozorovali a starali se o zásobování, načež jsme se vrátili přes Rýn u Philippsburgu, kde byl zadní voj spíše oťukán než ohrožen, bez sebemenší nesnáze. Tažení si od té doby zasloužilo více pozornosti. Tohoto oddechu až do září využiji k výpravám jinam.

Flandry v tomto roce nepřinesly vůbec nic; na obou stranách šlo jen o zásobování a vzájemné sledování. Princ oranžský přenechal armádu poměrně brzy bavorskému kurfiřtovi, s nímž se rovněž nic nestalo. Během tažení zemřel v Dunkerque starý dobrák du Montal. Měl samostatný sbor směrem k moři. Byl to velmi čestný muž, jenž se takovým ukázal až do konce, ve věku přes osmdesát let. Jeho smrtí se uvolnilo guvernérství Mont-Royal a řetěz řádu¹, a veřejnost i vojsko, jež mu vzdaly spravedlnost, shledávaly hanebným, že nebyl nikdy jmenován maršálem Francie. Zmínil jsem se o něm, když je jmenovali. Markýz z Noailles, jenž sloužil ve Flandrech, tam zemřel na neštovice a zanechal jen dvě dcery. Vévoda, jeho bratr, získal pro jednoho ze svých nedospělých synů generální místodržitelství Auvergne, které zesnulý zastával.

Nelze opomenout smrt dvou mužů, proslulých ve velmi odlišném oboru, k níž došlo v téže době: Varillase, tak známého díky dějepisným dílům, jež napsal nebo přeložil, a du Plessis, štolby velké stáje a prvního jezdce svého století, ač už dosti starého. Jiná smrt vzbudila ve světě větší rozruch a měla velké následky. Je to smrt slavného polského krále Jana Sobieského, jež nastala náhle.² Tento velký muž je tak známý, že se u něho nebudu zdržovat.

V Katalánsku porazil pan z Vendôme španělskou jízdu; čítala čtyři tisíce mužů, v jejichž čele stál princ darmstadtský. Čtvrtinu z nich zabili nebo zajali a hrabě z Tilly, generální komisař, synovec Serelvesův, patřil k zajatým; stálo to jen stovku karabiníků a stejný počet dragounů. Longueval, generálporučík, vyjel po bitvě na výzvědy k jejich pěchotě, jež stála v opevněném táboře, a zabila ho dělová koule.

Itálie byla plodnější. Král, odhodlán neopominout nic, aby svému království, jež to naléhavě potřebovalo, dopřál mír, správně usoudil, že ho dosáhne jen odtržením některého ze spojenců, kteří stáli proti němu, jehož příklad by oslabil ostatní a poskytl mu více prostředků, jak jim vzdorovat a přivést je ke svému cíli; a pomyslel na vévodu savojského jako na toho, jehož obtížně přístupné země mu působily nejvíce potíží a výdajů a jenž se navíc cítil velmi sužován povýšeností císařovou a byl velmi nespokojen se Španělskem, neboť mu oba z toho, co mu slíbili a co mu ustavičně slibovali, plnili jen velmi málo. Král tedy, aby ve svém záměru uspěl, svěřil maršálu Catinatovi mocnou armádu a zároveň velmi obsáhlé tajné pokyny s plnou mocí jednat a, bude-li to možné, uzavřít dohodu s panem Savojským.

Catinat přešel hory záhy a při zachování přísné kázně hrozil, že všechno zpustoší a bez milosti vykácí všechny moruše na rovině, jež díky hojnosti hedvábí tvořily nejbohatší obchod země a jejichž ztráta by ji zničila na celé století, než by se mohla vzpamatovat. Pan Savojský viděl v předchozích letech shořet svá nejkrásnější venkovská sídla a letohrádky, jež nejvíce vyzdobil: zakusil, co dokáže silnější armáda, kterou nic nezastaví; přál si mír a Catinat se domníval, že zřetelně vidí, že to myslí doopravdy. Maršál přispěl k tomu, aby mu byl k jednání přidán hrabě z Tessé³: bylo třeba muže rozumného a váženého, jenž by v případě nutnosti dokázal mluvit a odpovídat — což maršál nebyl s to činit v čele armády, jež na něj upírala zraky a od níž nemohl na okamžik zmizet. To Tessé mohl, když se dělal nemocným, jak to učinil několikrát — a tak často, že si toho nakonec v armádě, kde byl nejstarším z generálporučíků a od roku 1688 rytířem řádu, všimli, když si spojili doby, kdy nebyl k vidění, s nečinností vojsk.

Byl to muž velmi dobře a velmi ušlechtile rostlý, příjemné tváře, mírný, zdvořilý, ochotný, vypravěčského ducha, někdy nikoli špatného, ač jinak podprůměrného, nepočítáme-li dvořanský důvtip a všechny obraty sloužící kariéře, pro niž obětoval vše. Učinil si z pana z Louvois otevřeného ochránce svou podlézavostí, oddaností a pozorností, s níž mu o všem podával zprávy, což neprospělo jeho pověsti, ale zato rychlému postupu a dobrému mínění, jež si u krále získal. Jmenoval se Froulay; pocházel z Maine a svůj kraj v ničem nezapíral. Z prázdné hodnosti generála karabiníků, kteří už neexistovali, si udělal skutečnou hodnost generálního mestre de camp dragounů, jež ho dovedla k hodnosti jejich generálního plukovníka, když ji pan z Boufflers opustil pro pluk gard; a právem se to pokládalo za výraznou přízeň, že v jeho věku a jako pouhý polní maršál byl učiněn rytířem řádu. Uměl se udržet u Barbezieuxe, jako se udržel u jeho otce, a pokud mohl, i ve své vzdálenosti od dvora nezanedbal pěstovat žádného člověka, od něhož mohl cokoli, zblízka či zdaleka, očekávat. Měl též bohaté guvernérství v Yprách a množství vojenských požitků; jeho vlastní jmění bylo ostatně velmi skrovné a jeho žena, kterou stále držel v Maine, mu nebyla k ničemu, protože se nehodila k tomu, aby odtud vyšla do světa. Byl vlastním bratrancem pana z Lavardinu, rytíře řádu v téže promoci během jeho římského vyslanectví, a to po matce, vnučce maršála z Lavardinu. Jeho žena se jmenovala Auberová, dcera jistého barona d’Aunay z téhož kraje Maine. Po matce, rozené Beaumanoirové, se stal dědicem mnoha statků tohoto slavného rodu.

Během jednání se Catinat připravoval na obléhání Turína a pan Savojský, jenž viděl své země v tomto nebezpečí a jenž se v nich navíc cítil méně pánem než jeho vlastní spojenci, nakonec přistoupil na mír pro sebe nejvýhodnější, jejž král shledal výhodným i pro sebe díky roztržce, kterou vnesl mezi jeho spojence.⁴ Hlavní články zněly: sňatek Monseigneura vévody z Bourgogne s jeho nejstarší dcerou, jakmile dosáhne dvanácti let, přičemž do té doby měla být poslána na francouzský dvůr; že jí věnem bude hrabství Nice, jež mu zůstane a bude mu ponecháno až do uzavření sňatku; navrácení všeho, co mu bylo vzato, včetně Pignerolu srovnaného se zemí, a dva vévodové a pairové jako rukojmí u jeho dvora až do splnění; konečně velká peněžní částka jako náhrada jeho ztrát a další menší články, mezi nimiž si vymohl pro své vyslance ve Francii plné zacházení jako pro vyslance králů, z něhož měli dosud jen část, a královu přímluvu v Římě, aby jim zajistila královský sál, což je totéž; všechny ostatní dvory mu tytéž pocty už přiznaly. Přál si také být jedním z prostředníků všeobecného míru, až k němu dojde. Král s tím souhlasil, ale císař k tomu nikdy nechtěl svolit, když na to došlo. Poté, co bylo vše podepsáno v naprosté tajnosti, pomýšlel, jak se zbavit svých spojenců, kteří ho sužovali, podezírali, byli silnější než on a podle všeho se chystali stát se jeho nepřáteli. Aby toho dosáhl, předstíral, že naslouchá novým návrhům, jež mu činili, i obnovení řeči o sňatku jeho nejstarší dcery s římským králem, jehož odmítnutí ze strany císaře ho citelně urazilo; zároveň navrhl přehlídku cizích vojsk daleko od Turína, kde své vlastní jednotky umístil na stanoviště, jež do té doby zaujímala ona. Pod jinými záminkami učinil totéž opatření pro Coni a své další pevnosti, a když měl na přehlídku dojít, zůstal v Turíně a omluvil se. Po těchto opatřeních vystoupil otevřeně. Vzkázal jim, že je nucen přijmout neutralitu Itálie, již mu král nabízí, a žádal je, aby ji přijali stejně. Markýz de Leganez, princ Evžen a lord Galloway měli rozkaz ho poslouchat a neodvážili se přistoupit k otevřenému násilí; ovládli se a čekali na nové rozkazy. Zároveň pan Savojský zastřel svůj mír třicetidenním příměřím s maršálem Catinatem, jemuž poslal hraběte Janu, rytíře řádu Zvěstování, a markýze z Aix jako rukojmí, a v témž postavení přijal hraběte z Tessé a Bouzolse. Tyto věci se odehrály v prvních červencových dnech a příměří bylo posléze prodlouženo.

Mezitím slavný Jean Bart spálil padesát pět holandských obchodních lodí, protože je nemohl odvést, poté co porazil jejich konvoj, což je stálo ztrátu šesti nebo sedmi milionů. Náš ostrov Ré byl trochu bombardován; poté táhli před Belle-Île a stáhli se, aniž by čehokoli dosáhli.