Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom první (1691–1697)

Kapitola dvacátá druhá

Princezny zavedly dvě novinky: král v Trianonu jídal s dámami a princeznám dosti často dopřával výsadu, aby si každá jmenovala dvě z nich; dal jim též podivné vyznamenání, aby u stolu jídaly i jejich dvorní dámy — což bylo nadále vždy odpíráno dvorním dámám princezen krve, totiž paní Princezny a paní princezny de Conti, její dcery. V Trianonu si paní princezna de Conti, králova dcera, vymohla svolení, aby jmenovala k jídlu své dvě dvorní slečny, a ty byly přijaty: byla jediná, která nějaké měla. Druhá novinka byla v jejich podpisech. Všechny tři připojovaly ke svému jménu „legitimovaná Francie“.¹ Vévodkyně z Chartres a paní Vévodkyně tento dodatek vypustily, a podepisovaly se tak plným způsobem jako legitimní princezny krve. Tato návnada princeznu de Conti nesvedla. Neopomíjela žádnou příležitost dát oběma ostatním princeznám pocítit, že má matku známou a jmenovanou, kdežto ony žádnou nemají; věřila, že ji tento dodatek tím více odlišuje, čím více ho ony dvě vypouštěly, a přála si jej zachovat.

Pan z Croissy, ministr a státní sekretář pro zahraniční věci, bratr zesnulého pana Colberta, zemřel ve Versailles 28. července.² Byl to muž rozvážného, leč průměrného ducha, což nahrazoval velkou pílí a zdravým rozumem a kazil povahou a drsností, jež byly jeho rodině vlastní. Byl dlouho prezidentem à mortier, jehož úřad málo vykonával, a byl vyslancem při míru v Cáchách a v Anglii. Nakonec získal místo pana z Pomponne po jeho pádu z přízně a nástupnické právo na tento úřad pro pana z Torcy, svého syna, jenž měl nástupnické právo na úřad prezidenta à mortier.

Když král, konečně pobouřený tím, jak první prezident z Novionu neustále zneužíval svůj úřad i spravedlnost, chtěl bezpodmínečně, aby odstoupil, a nechal jeho vnukovi Novionovi prodat úřad prezidenta à mortier pánů z Croissy a z Torcy, byl pan z Pomponne — jenž stejně tak zakusil královu přízeň i nemilost a jemuž nikdy nemohla být odňata králova úcta — už v tentýž den, kdy zemřel pan z Louvois, povolán ze svého sídla v Pomponne, vrátil se do rady jako ministr státu bez úřadu a měl tolik zbožnosti a skromnosti, že se s panem z Croissy setkával bez zášti a bez odstupu. Příběhy tohoto všeho, velmi zajímavé, nejsou předmětem těchto Pamětí. Tolik postačí k pochopení toho, co bude následovat.

Král, jenž znovu přilnul k panu z Pomponne a jenž mu při odchodu pana Pelletiera, ministra státu, svěřil dohled nad poštovní správou, a tudíž tajemství pošty, pojal myšlenku sňatku jeho dcery s Torcym, aby spojil obě rodiny a dal dobrého učitele tomuto mladému nástupci zahraničních věcí, vzhledem k úpadku zdraví, do něhož upadl Croissy, zničený dnou, a jenž by byl ještě potřebnější, kdyby Croissy zemřel. Sotva zemřel, král se o tom vyjádřil k Pomponnovi i Torcymu způsobem, jenž předem odstraňoval jakékoli možné potíže, a stanovil, že se tento sňatek uskuteční bez odkladu; že si Torcy podrží úřad svého otce; že zatím nebude ministrem, ale že pod dohledem a vedením Pomponnovým bude vyřizovat veškerou korespondenci; že Pomponne ji bude přednášet radě a poté sdělovat Torcymu odpovědi, jež tam byly usneseny, aby je podle nich sepsal; že vyslanci budou napříště docházet k Pomponnovi, jenž jim udělí audienci za přítomnosti Torcyho; že konečně tento získá úřad velkého pokladníka řádu, jejž měl jeho otec po smrti pana ze Seignelay; a ve Versailles tchán se zetěm sdíleli byt náležející k úřadu státního sekretáře pro zahraniční věci, aby byli spolu a snáze pracovali společně. Na obou stranách bylo u novomanželů mnoho ctnosti, leč málo majetku, o nějž se král postupně postaral svými milostmi, a nejprve tučnými listinami „brevet de retenue“. Sňatek se konal v Paříži následujícího 13. srpna u pana z Pomponne, a žili všichni ve velké a vzácné svornosti.

Zároveň zemřely dvě velmi staré osoby, již dlouho stažené ze světa: paní z Bouteville, matka maršála z Luxembourgu, v jednadevadesáti letech, jež strávila celý život v ústraní na venkově, odkud zdálky sledovala skvělý vzestup svého syna a jeho rodiny, s nimiž nikdy neměla velký styk, a markýz z Chandenieru, nejstarší z rodu Rochechouartů, tak proslulý svou nemilostí a velkodušností, s níž ji snášel přes čtyřicet let až do smrti. Byl prvním kapitánem tělesné stráže a mimořádně vážený pro svou statečnost, ducha a krajní poctivost. Přišel o svůj úřad spolu s ostatními kapitány tělesné stráže při aféře Feuillantů roku [1648]³, což není předmětem těchto Pamětí a co se nachází ve všech pamětech té doby, a byl jediný ze čtyř, komu úřad nebyl navrácen, ačkoli se od nich v ničem nelišil. Muž hrdý, plný cti, ducha a odvahy, a k tomu vysokého rodu, byl kardinálu Mazarinovi nepohodlný, ač na něm nikdy nenašel sebemenší poklesek ani dychtivost žádat. Kardinál pokládal za velkou čest učinit ze svého kapitána gard prvního kapitána tělesné stráže a neopomněl této příležitosti využít, aby tam dosadil tak oddaného člověka své domácnosti, jakým mu byl pan z Noailles. Pan z Chandenieru odmítl rezignovat; kardinál nechal u notáře složit cenu, kterou za úřad stanovil, a poté nechal složit přísahu Noaillese, jenž tak byl i bez Chandenierovy rezignace plně dosazen a ve funkci. Chandenier byl chudý: doufali, že nouze zdolá jeho zarputilost. Ta nakonec unavila dvůr, jenž poslal Chandeniera jako vězně na zámek Loches, na královský chléb jako zločince, a zabavil mu všechen skrovný příjem, aby jej donutil přijmout peníze od pana z Noailles a tudíž mu dát svou rezignaci. Dvůr se zmýlil; pan z Chandenieru žil z královského chleba a z toho, co mu střídavě měšťané z Loches posílali na oběd a večeři v malé misce, jež obcházela město. Nikdy si nestěžoval, nikdy nežádal ani svůj majetek, ani svobodu; tak uplynuly téměř dva roky. Nakonec se dvůr, zahanben násilím tak bezpříkladným a tak nezaslouženým, ještě více zahanben tím, že byl přemožen touto neochvějnou odvahou, uvolnil jeho příjmy a změnil jeho vězení ve vyhnanství, v němž strávil mnoho let, a vždy bez toho, aby se uráčil o cokoli žádat. Dopadlo to jako s jeho vězením: hanba přiměla dvůr vyhnanství zrušit. Vrátil se do Paříže, kde chtěl vídat jen málo přátel. Byl velmi blízkým přítelem mého otce, jenž mě k němu vodíval a jenž ho dosti často zval na oběd. Bral ho dokonce někdy do La Ferté, a byl to on, kdo přiměl mého otce, jenž chtěl stavět a bral si na to dříví z lesa, aby dal vysekat pravidelnou hvězdici alejí — je to velká krása docela blízko domu, zatímco můj otec myslel jen na kácení, bez ohledu na to, kde a jak. Po otcově smrti jsem několikrát navštívil pana z Chandenieru se skutečnou úctou v Sainte-Geneviève, v nejprostším, leč nejpůvabnějším ústraní, jež si tam zřídil a kde zemřel. Byl to muž velkého vkusu a znamenité společnosti, jenž mnoho viděl a četl; dlouho před smrtí žil ve velké zbožnosti. Toho bylo v posledním roce jeho života využito, aby v něm vzbudili oprávněné výčitky svědomí kvůli jeho věřitelům, jež mohl kdykoli vyplatit penězi pana z Noailles, kdyby podal rezignaci, a když jej v tomto bodě konečně s krajní námahou přemohli, tíž zbožní lidé se pokusili přimět ho, aby přijal pana z Noailles, jenž měl jeho úřad po svém otci. Síla zbožnosti jej podrobila i této návštěvě, jež z jeho strany proběhla chladně, leč slušně; manželku a syna, jenž byl podle toho, co jsem slyšel, mladíkem velkých nadějí, ztratil už před mnoha lety.

Král dostal na krku karbunkl, jenž se zprvu jevil jen jako nežit a jenž brzy poté vzbudil velké obavy.⁴ Dostal horečku a bylo třeba přistoupit k několika řezům postupně. Dal si záležet na tom, aby se dennodenně nechal vídat a pracoval na lůžku téměř jako obvykle. Celá Evropa přesto bedlivě sledovala neduh, jenž nebyl bez nebezpečí. Král vyslal posla za vévodou z La Rochefoucauld do Angoumois, kam odejel strávit měsíc ve svém krásném sídle ve Verteuil, a vzkázal mu o své nemoci a přání jej znovu spatřit, s velkou náklonností. Ten ihned vyrazil, a jeho přízeň se zdála větší než kdy dříve. Jelikož se ve Flandrech nic nedělo a nebylo už důvodu tam něco očekávat, král vzkázal maršálům z Villeroy a z Boufflers, aby propustili princy, jakmile princ oranžský opustí armádu, což se stalo po několika dnech.

Bylo to během této nemoci, kdy se savojský mír stal veřejným a kdy král upravil vše, co se týkalo savojské princezny a obou rukojmí, až do naplnění restitucí. Pan Savojský, jemuž nebylo neznámé nic, ani ty nejmenší podrobnosti o hlavních evropských dvorech, počítal s tím, že mu vévodové z Foix a z Choiseul nebudou na obtíž. První nepomýšlel nikdy na nic jiného než na své potěšení a na zábavu v dobré společnosti; druhý byl zdrcen tíhou své chudoby a nepřízně osudu, oba podprůměrného ducha a dokonale neznalí toho, co jim náleží, velmi snadní k vedení, uspokojení i pobavení, oba bez jakýchkoli vazeb u dvora a bez zvláštní vážnosti, oba konečně nejvyššího rodu a oba rytíři řádu. Byla to přesně ta sestava, jakou pan Savojský hledal. Viděl, že se mu zde v této krizi spojenectví chtějí zalíbit; nechal králi navrhnout tyto dva vévody, a král je jmenoval a dal každému dvanáct tisíc livrů na výbavu a tisíc tolarů měsíčně. Hrabě z Brionne, rytíř řádu s nástupnickým právem na úřad velkého štolby po svém otci, byl jmenován, aby jménem krále přijal princeznu u Pont-de-Beauvoisin, a Desgranges, jeden z předních Pontchartrainových úředníků a ceremoniář, aby tam jel rovněž a vykonával tam svůj úřad i během princeznina putování.

Její dům se ustanovoval déle. Dvůr byl už dlouho bez královny i bez dauphiny. Všechny dámy jistého postavení či vlivu se předháněly a ucházely, mnohé i na úkor jiných; anonymní dopisy, udání a falešná hlášení donášely⁵. Vše se odehrávalo výhradně mezi králem a paní z Maintenon, jež po celou dobu jeho nemoci neopouštěla čelo jeho lůžka, kromě chvil, kdy se nechal vídat, a kde bývala většinou sama. Rozhodla se být skutečnou vychovatelkou princezny, vychovat ji podle své vůle a k obrazu svému, zároveň si ji natolik připoutat, aby jejím prostřednictvím mohla bavit krále bez obav, že by se jí po skončení let panenky mohla stát nebezpečnou. Ještě pomýšlela, že si jejím prostřednictvím jednou podrží i Monseigneura vévodu z Bourgogne, a tato myšlenka ji zaměstnávala tím více, že — jak brzy uvidíme — její vztahy již dosti ochladly s vévody a vévodkyněmi z Chevreuse a z Beauvilliers, jimž z tohoto důvodu bylo odepřeno místo dvorní dámy, které by jedna nebo druhá tak důstojně a užitečně zastávala. Paní z Maintenon tedy hledala k obklopení princezny osoby buď zcela a spolehlivě jí oddané, nebo tak omezeného ducha, že se od nich nebylo čeho obávat; a tak byl v neděli 2. září dům jmenován a vyhlášen:

Dangeau⁶, rytíř cti;

vévodkyně du Lude, dvorní dáma;

hraběnka z Mailly, dáma šatny;

Tessé, první štolba.

DÁMY PALÁCE V TOMTO POŘADÍ:

paní z Dangeau;

hraběnka z Roucy;

paní z Nogaret;

paní d’O;

markýza du Châtelet;

paní z Montgon;

a jako první komorná paní Camoinová; brzy poté P. Lecomte, jezuita, jako zpovědník, a v dalším sledu biskup z Meaux, dříve první almužník paní Dauphiny a předtím vychovatel Monseigneurův; a Villacerf koupil od krále úřad prvního majordoma.

Nyní je třeba se podívat, co se vědělo o důvodech každé z těchto voleb, i volby paní z Castries za dámu šatny vévodkyně z Chartres na místo hraběnky z Mailly, jak se ukáže v pravý čas.

K hraběti z Tessé jsou důvody zjevné a o jeho osobě jsem již dostatečně pohovořil.

Totéž řeknu o hraběnce z Mailly; a pokud jde o P. Lecomta, byla to vnitřní jezuitská záležitost, v níž měl hlavní slovo P. de La Chaise.

Vévodkyně du Lude byla sestrou vévody ze Sully, jenž se stal rytířem řádu roku 1688, dcerou vévodkyně z Verneuil a vnučkou kancléře Séguiera. Provdala se poprvé za onoho galantního hraběte z Guiche, nejstaršího syna maršála z Grammontu, jenž ve své době natropil ve světě tolik hluku a jenž si jí příliš necenil a neměl s ní děti. Byla ještě velmi krásná a stále počestná, bez jiného ducha než toho, jejž dává styk s velkým světem a touha zalíbit se všem, mít přátele, postavení, vážnost, a být dámou paláce královny: to vše měla, neboť byla nejlepší ženou na světě, bohatou, a jež po celý svůj život vedla dobrý stůl a dobrou domácnost všude, a nízce a plazivě se kořila každé sebemenší přízni, přízni všeho druhu. Provdala se podruhé, ze vzájemné náklonnosti, za vévodu du Lude, jenž byl velkým mistrem dělostřelectva, mimořádně zadobře s králem a ostatně velmi v módě a žijící na vysoké noze. Žili spolu velmi dobře, a ovdověla, aniž by s ním měla děti. Zůstala vždy oddána dvoru, kde jí její dobrá domácnost, zdvořilost a dobrota získaly mnoho přátel, a kde se bez jakékoli potřeby od přírody dvořila ministrům a všem, kdo měli vliv, až po sluhy. Král k ní necítil žádnou zálibu, ani paní z Maintenon; skoro nikdy nebývala zvána do Marly a neúčastnila se žádného z vyznamenání, jež král často udílel malému počtu dam. Takové bylo její postavení u dvora, když šlo o dvorní dámu, na níž by spočívala veškerá důvěra ve výchovu a vedení princezny, kterou se paní z Maintenon rozhodla mít bezprostředně pod svou rukou, aby z ní učinila králi zábavu v soukromí.

V sobotu ráno, v předvečer vyhlášení domu, král, jenž kvůli svému karbunklu ležel, hovořil mezi polednem a jednou hodinou s Monsieurem, jenž byl s ním sám. Monsieur, vždy zvědavý, se snažil krále přimět mluvit o volbě dvorní dámy, o níž všichni viděli, že už nemůže být dále odkládána; a jak o tom hovořili, uviděl Monsieur oknem přes pokoj vévodkyni du Lude v nosítkách s jejím livrejovaným služebnictvem, jak se vrací ze mše a míjí spodní část velkého nádvoří. „Tamhle jede jedna,“ řekl králi, „jež po tom velmi touží a svůj podíl nikomu nepřenechá,“ a jmenoval mu vévodkyni du Lude. „No výborně,“ řekl král, „to je nejlepší volba na světě, aby naučila princeznu dobře si nanášet líčidlo a mušky,“ a dodal poznámky plné hořkosti a odstupu. Bylo to proto, že byl tehdy zbožnější, než byl později, a takové věci ho víc pohoršovaly. Monsieur, jemuž na vévodkyni du Lude nezáleželo a jenž o ní promluvil jen náhodou a ze zvědavosti, nechal krále mluvit a šel na oběd, přesvědčen, že vévodkyně du Lude je zcela mimo dosah, a už o tom nemluvil. Nazítří téměř ve stejnou hodinu byl Monsieur sám ve svém kabinetu; viděl vstoupit dveřníka, jenž stál venku a jenž mu řekl, že vévodkyně du Lude byla jmenována. Monsieur se dal do smíchu a odpověděl, že mu vypráví pěkné historky; ten druhý na tom trval, a v domnění, že si z něj Monsieur dělá legraci, odešel a zavřel dveře. Za chvíli poté vstoupil pan z Châtillon, rytíř řádu, se stejnou zprávou, a Monsieur se tomu stále smál. Châtillon se ho zeptal, proč tomu nechce věřit, chválil tu volbu a ujišťoval, že na tom není nic pravdivějšího. Zatímco se o tom přeli, přišli další lidé, kteří to potvrdili, takže už nebylo možné o tom pochybovat. Tu se Monsieur ukázal tak překvapen, že to udivilo společnost, jež na něm naléhala, aby řekl důvod. Tajnůstkářství nebylo Monsieurovou silnou stránkou; vyprávěl jim, co mu král řekl čtyřiadvacet hodin předtím, a na oplátku je zahrnul překvapením. Příhoda se rozkřikla a vzbudila takovou zvědavost, že se nakonec dozvěděli příčinu tak náhlé změny.

Vévodkyně du Lude si dobře uvědomovala, že kromě množství uchazeček byla mezi nimi jedna, před níž nemohla doufat v přednost; uchýlila se k tajné cestě. Paní z Maintenon si u sebe podržela starou služebnou, jež jí za dob její bídy, kdy byla vdovou po Scarronovi a žila z milosrdenství své farnosti Saint-Eustache, byla jedinou služkou; a tato služebná, kterou nazývala ještě po staru Nanon, byla pro ostatní slečnou Balbienovou a velmi váženou pro přátelství a důvěru, jíž ji paní z Maintenon zahrnovala. Nanon se dělala stejně nedostupnou jako její paní, česala a oblékala se jako ona, napodobovala její afektovanost, řeč, zbožnost, způsoby. Byla to jakási poloviční víla, s níž se princezny — byť všechny královy dcery — cítily šťastny, měly-li příležitost s ní promluvit a obejmout ji, a jíž se ministři pracující u paní z Maintenon hluboce klaněli. Ač byla tak nepřístupná, přece jí zůstalo pár starých přítelkyň z dávných dob, s nimiž se — byť zřídka — polidšťovala; a naštěstí pro vévodkyni du Lude měla starou chůvu, jež ji vychovala, kterou si vždy podržela a jež ji vášnivě milovala, a jež byla starou známou Nanoninou a kterou vídávala občas v důvěrnosti. Vévodkyně du Lude ji za ní vyslala, a nakonec věc vyřídilo dvacet tisíc tolarů v hotovosti, a to už téhož sobotního večera, kdy král ráno hovořil s Monsieurem s takovým odstupem vůči ní; a takové jsou dvory! Nějaká Nanon, jež prodává nejdůležitější a nejskvělejší úřady, a bohatá žena, vévodkyně, vysokého rodu sama i svými manžely, bez dětí, bez závazků, bez záležitostí, svobodná, nezávislá, je tak pošetilá, že si draze kupuje svou porobu! Její radost byla nesmírná, ale dokázala ji ovládnout, a její způsob života i množství přátel a známých, jež si po celý život dovedla získat a udržet ve městě i u dvora, strhly většinu světa k pochvale této volby.

Vévodkyně d’Arpajon a maršálka z Rochefortu byly rozhořčeny; ta druhá spustila hlasitý křik a bez sebemenší ohleduplnosti si stěžovala, že bylo porušeno slovo, jež jí bylo dáno, jen na jehož základě svolila stát se dvorní dámou vévodkyně z Chartres. Obratně zaměňovala obě místa, dvorní dámy a dámy šatny, aby se pozvedla a křičela tím hlasitěji. Právě to druhé zastávala u paní Dauphiny a to jí bylo přislíbeno. Paní z Maintenon, jež jí pohrdala, byla tím podrážděna, neboť je nechala dát paní z Mailly. Zvolila obrat obvinit maršálku, že si tuto nelibost, kterou jí nikdo nechtěl způsobit, zavinila sama tím, že tolik podporovala svou dceru, že z ohledu k ní ji nevyhnali. Maršálka tomu naletěla, a ačkoli si zachovala všechnu svou zlobu a místo bylo přiděleno, opustila z hněvu svou dceru, jež byla poslána zpět do Paříže se zákazem objevit se u dvora. Tato dcera byla matkou pana z Nangis z prvního manželství, s nímž žila víc než špatně a jehož, ač byl velmi bohatý, ožebračila, aniž by to bylo znát, otěhotněla s Blansacem, kterého nechali odvolat z armády, aby si ji vzal, a porodila paní z Tonnerre téže noci, kdy se provdala.

Nikdo nemohl mít víc ducha, víc intrik, víc jemnosti, vlídnosti, obratnosti a půvabu ducha, žert jemnější a šťavnatější, ani lépe ovládat svou řeč, aby ji přizpůsobila těm, s nimiž byla. Byla přitom zároveň ze všech duchů nejzlomyslnější, nejtemnější, nejnebezpečnější, nejúskočnější, dokonale falešná, jíž celé historky plynuly ze rtů s nádechem pravdy a prostoty, jenž byl s to přesvědčit i ty, kdo věděli s naprostou jistotou, že na tom není ani slovo pravdy. A při tom všem okouzlující siréna, jíž se nedalo ubránit jinak než útěkem, ač ji člověk dokonale znal. Její hovor byl půvabný, a nikdo tak zábavně ani tak krutě netrefoval směšné stránky lidí, i tam, kde žádné nebyly, a to jakoby mimochodem; přitom byla víc než jen galantní, dokud jí její vzhled dopřával s kým, poté velmi ochotná, a nakonec se zruinovala kvůli nejnižším sluhům. Navzdory takovým nectnostem, z nichž většina byla pro společnost tak zhoubná, byla květem hrachu⁷ u dvora i ve městě; její komnata se nevyprazdňovala od toho nejskvělejšího a nejlepší společnosti, ať už ze strachu, nebo z okouzlení, a měla mimoto vlivné přátele a přítelkyně; byla velmi vyhledávána všemi třemi královými dcerami. Bylo otázkou, která si ji přisvojí, leč postavení její matky ji připoutalo spíše k vévodkyni z Chartres než k ostatním. Naprosto ji ovládala. Žárlivosti a rozbroje, jež z toho vzešly, ji vzdálily Monsieurovi a panu vévodovi z Chartres až k odporu: byla odtud vypuzena. Po dlouhém čase, slzách a úlisnostech vévodkyně z Chartres byla odvolána zpět. Vrátila se do Marly; byla připuštěna k některým soukromým zábavám s králem. Bavila ho s takovým duchem, že o ničem jiném nemluvil s paní z Maintenon; ta z toho dostala strach a nesnažila se o nic jiného než ji od krále vzdálit (učinila to s pečlivostí a obratností), poté ji znovu vyhnat pro větší jistotu, a chopila se příležitosti, jak toho dosáhnout. Matce se pořádně vysmáli, že s tím tak zbytečně souhlasila kvůli místu, jež už nemohla dostat, a z hloupého a pošetilého hněvu uražené cti a ošizenosti; ale dcera zůstala v Paříži na dlouhou dobu.

Vévodkyně d’Arpajon, provdaná krásná a mladá za starce, jenž už neopouštěl Rouergue a svůj zámek Séverac, se od té doby, co ovdověla, ocitla zavalena záležitostmi a spory u toulouského parlamentu, kvůli svým nárokům a kvůli své jediné dceři, přičemž důležité okolnosti ji přivedly do Paříže, aby tam vedla při u královské rady. Byla to osoba velké ctnosti a znamenitého chování, jež měla vznešený vzhled a zbytky krásy. Skoro nikdy ji nebylo vídat u dvora ani v Paříži, a nazývali ji tam vévodkyní z vřesovišť. Vévodkyní byla ostatně jen z brevetu. Paní z Richelieu zemřela velmi brzy po jejím příjezdu, a překvapení bylo nesmírné, když viděli vévodkyni d’Arpajon náhle jmenovanou dvorní dámou paní Dauphiny na jejím místě. Ona sama tím byla překvapena víc než kdokoli jiný; nikdy na to nepomyslela, ani pan z Beuvronu, její bratr; byl to však právě on, kdo to způsobil, aniž by to věděl. Kdysi byl více než zadobře s paní Scarronovou; ta nezapomněla na své staré přátele tohoto druhu a počítala s oddaností jeho sestry — skrze něj, z vděčnosti a proto, že se u dvora ocitala dokonale osamocená. Nikdo nemohl mít méně ducha, ale to, co měla, bylo velmi rozumné, a měla mnoho úsudku, chování a důstojnosti; a nelze lépe zastávat úřad, než jak jej zastávala ona, s větší vážností a víc ke spokojenosti všech. Doufala tedy, že bude vybrána; žádala o to; svět tomu věřil a přál si to, ale oněch dvacet tisíc tolarů, jež paní Barbisiová, stará chůva vévodkyně du Lude, přiměla přijmout starou služku paní z Maintenon, rozhodly proti paní d’Arpajon. Král ji chtěl utěšit, stejně jako paní z Maintenon, a učinili hraběnku z Roucy, její dceru, dámou paláce. Matka se tím nedala oklamat, zůstala rozhořčena; nadšená radost její dcery ji zarmoutila ještě víc, a jejich úplné odloučení, jež předvídala, ji zdrtilo; velmi milovala svou dceru, kterou toto místo připoutalo tam, kam se matka už slušně nemohla objevit jinak než velmi zřídka, a viděla se upadlou do samoty. Neunesla to: po několika málo měsících ji postihla mrtvice, na jejíž následky později zemřela.

Tato domnělá útěcha daná paní d’Arpajon a tento rozdíl mezi oběma švagrovými, hraběnkou z Roucy učiněnou dámou paláce a paní z Blansac vyhnanou, dovršily bolest maršálky z Rochefortu. Byla vlastní sestřenicí vévodkyně du Lude — byly dcerami dvou sester — a žila s ní v úzkém styku, což byl další zármutek. Sotva ji chtěla vidět a přijímala všechny její návrhy jen s hořkostí. Nakonec, po dlouhém naříkání, byla usmířena novým místem menina Monseigneurova, uděleným markýzi z Rochefortu, jejímu synovi, aniž by o to žádala.

Dangeau byl šlechtic z Beauce, docela prostý, a v raném mládí hugenot; celá jeho rodina jím byla, aniž by měla vztah k komukoli. Nescházel mu jistý druh ducha, zejména toho světského, ani chování. Měl mnoho cti a poctivosti. Hra, jíž se vetřel na dvůr, tehdy zcela oddaný lásce a slavnostem, bezprostředně po smrti královny matky, jej uvedla do nejlepší společnosti. Vydělal na ní celý svůj majetek; měl to štěstí, že nikdy nebyl podezírán; ochotně půjčoval; získal si přátele, a spolehlivost jeho styků mu přinesla přátele užitečné a opravdové. Dělal dvůr královým milenkám; hra jej přivedla do jejich společnosti, zacházely s ním důvěrně a zprostředkovaly mu důvěrnost krále. Skládal verše, byl pěkně stavěný, dobrého vzezření a galantní; a tak byl u dvora ve všem, leč vždy podřízeně. Jednoho dne, když hrál s králem a paní z Montespan na počátku velkých přestaveb Versailles, král, jehož obtěžovali žádostmi o byt pro něj a jenž měl spoustu jiných žadatelů, si ho začal dobírat kvůli lehkosti, s níž skládal verše, jež ve skutečnosti bývaly zřídkakdy dobré, a náhle mu navrhl velmi nepoddajné rýmy a slíbil mu byt, vyplní-li je na místě. Dangeau přijal, přemýšlel jen chvilku, všechny je vyplnil, a tak získal byt.

Odtud si koupil úřad královského předčitatele, jenž neměl žádné povinnosti, ale poskytoval vstup k malému coucher atd. Jeho horlivost mu vynesla Královský pěší pluk, jejž si dlouho nepodržel, poté byl poslán do Anglie, kde pobyl krátce, a po návratu si koupil guvernérství Touraine. Jeho štěstí chtělo, aby pan z Richelieu prodělal ve hře tak velké ztráty, že prodal svůj úřad rytíře cti paní Dauphiny, jejž při jejím sňatku dostal zdarma, a že jeho stará přítelkyně, paní z Maintenon, mu vymohla svolení jej prodat, komu bude chtít a za kolik dokáže. Dangeau si takovou příležitost nenechal ujít; dal za něj pět set tisíc livrů a oděl se úřadem, jenž z něj učinil jakéhosi velmože a jenž mu zajistil řád, jejž brzy poté získal roku 1688. Přišel o úřad při smrti paní Dauphiny, ale získal místo menina Monseigneurova, a tak se všude udržel.

Paní Dauphina měla dvorní slečnu z jedné německé kapituly, hezkou jako den a rostlou jako nymfa, se všemi půvaby ducha i těla. Ducha měla dosti průměrného, leč velmi správného, rozvážného a rozumného, a k tomu ctnost mimo jakékoli podezření. Byla dcerou hraběte z Lovesteinu a sestry kardinála z Fürstenbergu, jenž natropil ve světě tolik hluku a jenž byl u dvora v nejvyšší vážnosti. Tito Lovesteinové pocházeli z falckého rodu, leč z větve vzešlé z nerovného sňatku — takzvaného sňatku levou rukou, jenž proto není o nic méně platný. Nerovnost matky způsobuje, že co z něj vzejde, nedědí, ale dostává tučný podíl a klesá z hodnosti prince na hodnost hraběte. Kardinál z Fürstenbergu, jenž tuto neteř velmi miloval, se ji snažil provdat. Velmi se líbila králi i paní z Maintenon, kteří si velmi potrpěli na vzhled. Neměla ani vindru, jako všechny Němky. Dangeau, dlouho ovdovělý po sestře maršálky z Estrées, dceři Morina Žida, jenž s ní měl jen jednu dceru, kterou její domnělý velký majetek provdal za vévodu z Montfortu, se ucházel o sňatek pro něj tak vznešený a zároveň tak příjemný. Slečna z Lovesteinu s povýšeností své země prohlédla laciný základ pod všemi ozdobami, jež jej zakrývaly, a řekla, že o něj nestojí. Vmísil se do toho král, paní z Maintenon, paní Dauphina; kardinál, její strýc, si to přál a přiměl ji ke svolení. Maršál a maršálka z Villeroy vypravili svatbu, a Dangeau se pokládal za falckého kurfiřta.

Byl to nejlepší muž na světě, ale jemuž se z toho, že se stal velmožem, zatočila hlava; to ho ozdobilo směšnostmi, a paní z Montespan o něm velmi vtipně, leč zcela pravdivě řekla: že se člověk nemohl ubránit tomu, aby ho miloval, ani tomu, aby se mu posmíval. Bylo to ještě horší po jeho úřadu a tomto sňatku. Jeho přirozená mdlost, naroubovaná na dvořanskou nízkost a přezdobená pýchou nastrčeného velmože, vytvořila směs, kterou dovršilo velmistrovství řádu Saint-Lazare, jež mu král udělil, jako je míval Nerestang, z něhož však vytěžil vše, co mohl, a opičil se po králi při povyšováních, jež v tomto řádu prováděl, kam se sjížděl celý dvůr, aby se s pohoršením smál, zatímco on se pokládal za obdivovaného. Byl členem Francouzské akademie a státním radou „z meče“, a jeho žena první z dam paláce, jako žena rytíře cti, jelikož mezi nimi žádná titulovaná nebyla. Paní z Maintenon si ji oblíbila; její rod, ctnost, vzhled, sňatek podle králova vkusu a málo podle jejího vlastního, v němž žila jako anděl, vážnost jejího strýce a manželova úřadu, to vše ji podpořilo, a tato volba byla schválena celým světem.

Hraběnka z Roucy — důvod jsem uvedl při zmínce o vévodkyni d’Arpajon, její matce. Byla to osoba nesmírně ošklivá, jež měla ducha, velmi ješitná, plná ctižádosti, bláznivá po sebemenších vyznamenáních, přehnaně zahleděná do dvora, nízká úměrně k přízni a potřebám, jež se snažila mít prsty ve všem, ostrá až k urážkám a často ve sporu s někým, stále zaneprázdněná svými záležitostmi, jež její tvrdohlavost, povaha a nešikovnost ničily, a jež žila zavalena majetkem, záležitostmi a věřiteli, závistivá, nenávistná, tudíž málo milovaná, a jež k dovršení všeho nikdy nevynechala velkou mši ve farnosti a zřídkakdy týdenní přijímání. Její manžel měl jen krásnou, leč statnou postavu; ješitný a nízký víc než ona, marnotratník, jenž vše prohrával a vše ztrácel, stále na cestách a na lovu, jehož hloupost se mu obrátila v zásluhu, neboť v nikom nebudil žárlivost, a jehož familiárnost se sluhy jej činila oblíbeným. Měl na své straně i dámy, protože se jim hodil, a přes všechnu svou hloupost měl dvorskou obratnost, jíž mu udělil styk s velkým světem. Byl při všem s Monseigneurem, a král s ním dobře zacházel kvůli panu z La Rochefoucauld a maršálům z Duras a z Lorges, bratrům jeho matky, kteří všichni tři s ním a jeho bratry jednali jako se svými dětmi, od té doby, co zrušení ediktu nantského vyhnalo z království hraběte a hraběnku z Roye, jeho otce a matku. Jeho velkou předností byly jeho hlouposti, jež si lidé opakovali a jež přesto někdy dokázaly něco vyjádřit.

Paní z Nogaret, vdova po jistém Cauvissonovi, za nějž ji král provdal, když zrušil sbor dvorních slečen paní Dauphiny, k němuž patřila spolu se svou sestrou paní z Urfé, dvorní dámou paní princezny de Conti, králova dcery, ztratila manžela zabitého u Fleurus, jenž byl znám jen pod jménem své drzosti. Žil s ní dosti špatně a zanechal ji chudou a bez dětí. Byla sestrou Birona, a maršálka z Villeroy a ona byly dětmi bratra a sestry a byly v úzkém svazku. Byla to žena velkého ducha, jemnosti a citlivosti, pod prostým a přirozeným zevnějškem, z nejlepší společnosti na světě, a jež, ač nic nemilovala, přesto měla přátele. Neměla ani domov, ani vlastní jmění, ani jiné bytí než dvůr, a téměř žádné živobytí. Ošklivá, tlustá, s tváří, jež vše napravovala, ji dávné důvody pohodlí velmi sblížily s Monseigneurem, jenž měl zvlášť rád její sestru i ji; a to vše dohromady z ní učinilo dámu paláce. Nebyla vůbec zlá, a měla vše, co bylo třeba, aby jí byla a aby se jí velmi obávali. Ale s velmi dobrým duchem raději volila, aby ji milovali.

Paní d’O byla jiného druhu. Guilleragues, její otec, nebyl ničím jiným než Gaskoňcem, žroutem, veselým, velkého ducha, znamenité společnosti, jenž měl přátele a žil na jejich účet, protože všechno prohospodařil, a přátelé se ještě přetahovali, kdo ho bude mít u sebe. Byl důvěrným přítelem paní Scarronové, jež naň nezapomněla ve svém štěstí a jež mu opatřila vyslanectví v Cařihradě, aby se znovu zmohl; ale tam našel, jako všude jinde, způsob, jak vše projíst. Zemřel tam a zanechal jen tuto jedinou dceru, jež měla krásu. Villers, lodní poručík a velmi pěkně rostlý, byl mezi těmi, kdo přivezli nástupce do Cařihradu a odtud přivezli vdovu a dceru předchůdce. Před odjezdem z Turecka a cestou se Villers dvořil slečně z Guilleragues a zalíbil se jí, a tak to pokračovalo, že bez majetku na obou stranách matka svolila k jejich sňatku. Lodě přistály na několik dní u břehů Malé Asie, u trosek Tróje. Místo bylo příliš romantické, než aby mu odolali; vystoupili na břeh a vzali se. Po příjezdu s loďmi do Provence přivedla paní z Guilleragues svou dceru a zetě do Paříže a Versailles a představila je paní z Maintenon. Její vlastní dobrodružství v ní vzbudila soucit s jejich.

Villers se brzy vydával za člena rodu d’O a přijal jeho jméno a znak. Nic nebylo tak intrikánské jako manžel a manželka, ani nic tak chudé. Tak dobře si počínali u paní z Maintenon, že pan d’O byl přidělen k panu hraběti z Toulouse s titulem vychovatele a správce jeho domácnosti. To mu poskytlo postavení, tučné živobytí, ustavičný styk s králem a důvěrné přístupy a vstupy v kteroukoli hodinu, jež se sice neuplatňovaly zepředu, totiž tak jako vstupy prvních šlechticů královy komory, ale byly mnohem větší a volnější, neboť mohl vcházet zadem do královských kabinetů téměř kdykoli, což první šlechtici komory neměli a co nedával žádný jiný druh vstupu; kromě toho provázel svého svěřence ke králi a zůstával tam s ním v kteroukoli hodinu a dobu, dokud tam svěřenec byl. Jeho žena byla ubytována s ním v bytě pana hraběte z Toulouse, jenž mu ráno i večer vydržoval velmi vznešený stůl. Nezanedbali ani paní z Montespan a měli ji nakloněnou tomuto místu, dokud zůstala u dvora. I potom ji stále pěstovali, protože ji pan hrabě z Toulouse velmi miloval.

Pan d’O postupně změnil podobu, a on i jeho žena mířili ke svému štěstí zcela protichůdnými cestami, leč mezi sebou dokonale svorně. Manžel byl vysoký muž, chladný, bez jiného ducha než umění manévrovat a imponovat hlupákům pohrdavým mlčením, vážným a přísným vzezřením a postojem, celým důležitým chováním, veřejně zbožný, pilný v kapli při bohoslužbách, kde ho i jindy vídali na modlitbách, a stýkal se jen s lidmi v přízni či na místech, z nichž doufal něco vytěžit, a kteří ho zase šetřili kvůli jeho přístupu ke králi. Postupně si dovedl získat přátelství svého svěřence, aby si udržel jeho důvěru, i kdyby už neměl oporu ve svém titulu a úřadu u něho. Jeho žena mu v tom velmi napomáhala, a tak dobře v tom uspěli, že když jejich čas skončil věkem pana hraběte z Toulouse, zůstali oba u něho, jako tam byli, s veškerou jeho důvěrou a plnou pravomocí nad veškerou správou u něho. Paní d’O žila jiným způsobem. Měla mnoho ducha, byla příjemná, vlídná, ke všem obrácená a zábavná; její duch byl celý nakloněn romantičnosti a galantnosti, jak pro sebe, tak pro druhé. Její stůl u ní shromažďoval mnoho lidí, a tato povaha byla vhod mnoha lidem, leč s výběrem a takovým, jehož mohla využít pro své štěstí, a v prvních dobách, kdy pan hrabě z Toulouse začal vyrůstat z dětských let a uvědomovat si sám sebe, se mu velmi zalíbila svou povolností. Stala se tak důvěrnou přítelkyní starých i mladých díky intrikám a záměrům různého druhu, a jelikož si své záležitosti lépe vyřizovala doma než venku, vycházela málo, a vždy se záměry. Tato směs zbožnosti a ústraní na jedné straně a všeho opačného na straně druhé, ale s úsudkem a opatrností, byla čímsi velmi podivným u tohoto páru, tak spjatého a tak sladěného. Paní d’O se vydávala za milovnici světa, potěšení, dobré kuchyně; a co se týče manžela, člověk by ho tak dobře pokládal za farizea, měl tolik jeho vzezření, přísnosti, způsobů, že jsem byl vždy v pokušení nastříhat mu vzadu kabát na třásně; zkrátka všechny tyto obraty učinily z paní d’O dámu paláce. Kdyby její manžel, jenž zůstal s titulem šlechtice komory pana hraběte z Toulouse a se všemi svými vstupy zadem, byl jím u prince krve, bylo by to jisté vyloučení; ale král dal svým přirozeným dětem tuto výhodu nad nimi: že jejich přední služebníci jedí u stolu, vstupují do kočárů a jezdí do Marly, aniž o to musí žádat — čehož pan Vévoda, ač králův zeť, nemohl dosáhnout pro své.

Po jeho sňatku se stalo, že se Monseigneur vracel z honu na vlka, jenž ho zavedl velmi daleko, minul se se svým kočárem a vracel se s panem ze Sainte-Maure a panem z Urfé. Cestou potkal kočár pana Vévody, v němž byli Saintrailles, jenž byl v jeho službách, a rytíř ze Sillery, jenž byl ve službách pana prince de Conti, a bratr Puysieuxův, jenž se poté stal rytířem řádu. Nasedli do tohoto kočáru, na nějž narazili, a čekali tam, zda nepřijede pan Vévoda nebo pan princ de Conti. Monseigneur do tohoto kočáru nastoupil, aby dokončil zpáteční cestu, jež byla ještě dlouhá až do Versailles, nechal s sebou nastoupit pana ze Sainte-Maure a pana z Urfé, nechal Saintraillese a Sillery stát na zemi, ač bylo místa ještě dost i pro ně, a nenabídl jim, aby nastoupili. To Monseigneurovi přece jen způsobilo z dobroty jisté trápení; a večer, aby vyzkoušel, co si o tom bude král myslet, mu vyprávěl svou příhodu a dodal, že se neodvážil nechat tyto pány nastoupit s sebou. „Tomu věřím,“ odpověděl mu král povýšeným tónem, „kočár, v němž jste vy, se stává vaším, a nepřísluší služebníkům prince krve do něho vstupovat.“ Paní z Langeron toho byla zvláštním příkladem. Byla nejprve u paní Princezny, a dokud tam byla, nikdy nevstupovala do kočárů, ani nejídala u stolu. Přešla k paní z Guise, vnučce Francie, a od té chvíle jídala s králem, paní Dauphinou a Madame, neboť královna, s níž by rovněž jídala, byla už mrtva, a vstupovala do kočárů bez jakékoli potíže. Tatáž paní z Langeron opustila paní z Guise a vrátila se k paní Princezně, a od té chvíle už pro ni nebylo řeči o tom, že by dál vstupovala do kočárů nebo jídala u stolu. Toto vyloučení trvalo po zbytek jejího dlouhého života, a zemřela u paní Princezny.

Markýza du Châtelet byla dcerou zesnulého maršála z Bellefonds a, stejně jako paní z Nogaret, byla dvorní slečnou paní Dauphiny. Provdala se za markýze du Châtelet, totiž za pána nejvyšší urozenosti, ze starého lotrinského rytířstva. Tento rod si nárokuje příslušnost k rodu lotrinskému, a stáří jednoho i druhého odnímá důkazy jak pro, tak proti. Zastávali v něm vždy nejvýznamnější úřady a nesou plný lotrinský znak, se třemi stříbrnými liliemi na pruhu místo tří lotrinských alerionů, a před nějakým časem přijali vévodský plášť, z těch plášťů, jež nic nedávají a jimž pan princ de Conti vtipně říkal župany. Co se týče hodnosti či cti, nikdy žádnou neměli, ani si na ni nečinili nárok. Pan du Châtelet byl muž velmi malého ducha a obtížné povahy, leč plný cti, dobroty, statečnosti, s velmi malým majetkem a zdravím, a velmi dobrý a vynikající důstojník. Jeho žena byla samotná ctnost a samotná zbožnost, po celý svůj život, dobrá, mírná, veselá, aniž by kdy nutila nebo cokoli vytýkala, milovaná a vyhledávaná všude. Žila v ústraní se svým manželem a matkou ve Vincennes, jehož guvernérem byl malý Bellefonds, její synovec. Přijížděli ke dvoru málo, neměli na to, aby byli v Paříži, a přesto žil pan du Châtelet u armády velmi vznešeně. Na nic takového ani nepomýšleli. Král vždy miloval maršála z Bellefonds, a přesto ho nechal skoro umřít hlady. Jeho vážnost, ač už zesnulý, i ctnost a mírnost jeho dcery z ní učinily dámu paláce ve Vincennes, kde na to ani nepomyslela, a tato volba byla velmi chválena.

Paní z Montgon na to nemyslela o nic víc, a nacházela se tehdy u svého manžela v Auvergni, on pak u armády; ale měla matku, jež na to myslela za ni a jež neopouštěla dvůr ani paní z Maintenon: byla to paní z Heudicourt, u níž je třeba začít od dřívějška. Maršál z Albret, z levobočků tohoto velkého, tehdy již vyhaslého rodu, měl babičku, matku svého otce, rozenou z Pons, dceru rytíře Ducha svatého z první promoce, sestru proslulé paní z Guercheville, dvorní dámy Marie Medicejské, jež jako první uvedla kardinála z Richelieu k ní, a jež byla v druhém manželství matkou vévody z Liancourt. Maršál z Albret, jenž získal svou maršálskou hůl za to, že dovedl pana Prince, pana prince de Conti a pana z Longueville do Vincennes s lehkou jízdou, byl po celý svůj život ve velké vážnosti a udržoval si všude vznešený stav. Byl rytířem řádu a guvernérem Guyenne. Měl u sebe v Paříži nejlepší společnost, a slečny z Pons, jež neměly nic a jež pokládal za své neteře, od něj neodcházely. Starší provdal za svého bratra, jenž s ní neměl děti; zemřela roku 1614⁸; jmenovala se paní z Miossens a naháněla strach svou dlouhou postavou. Mladší, krásná jako den, se velmi líbila maršálovi i mnoha jiným.

Paní Scarronová, krásná, mladá, galantní, vdova a v bídě, byla svými přáteli uvedena do hôtelu Albret, kde se nesmírně zalíbila maršálovi i celé jeho společnosti svými půvaby, duchem, mírnými a uctivými způsoby a svou pozorností zalíbit se všem, a zejména dělat dvůr všem, kdo měli vztah k maršálovi; tam ji poznala vévodkyně z Richelieu, vdova z prvního manželství po starším bratru maršála z Albret, kteří navíc oženili jejího syna s jeho jedinou dcerou; a vévodkyně, ač znovu provdaná, zůstala v nejdůvěrnějším styku s maršálem. On a paní z Montespan byli dětmi bratra a sestry. Pan a paní z Montespan neopouštěli jeho dům, a tam poznala paní Scarronovou a pojala k ní přátelství. Když se stala královou milenkou, maršál se rozhodně nechtěl s ní znepřátelit kvůli svému bratranci: jako dobrý dvořan se postavil na její stranu a stal se jejím nejlepším přítelem a rádcem. To založilo štěstí paní Scarronové, jež byla dosazena za vychovatelku dětí, které měla s králem, hned od jejich narození. Maršál, jenž nevěděl, co počít se slečnou z Pons, našel jistého Subleta, ze stejné rodiny jako státní sekretář des Noyers, jenž měl majetek a jenž, oslněn krásou a vysokým rodem této dívky, si ji vzal kvůli spojenectví a ochraně maršála z Albret, jenž mu, aby mu dal postavení, vymohl s ohledem na tento sňatek králův souhlas s úřadem velkého lovčího vlků, jehož se markýz ze Saint-Herem zbavoval, aby si koupil guvernérství Fontainebleau. Tento nový velký lovčí vlků se jmenoval pan z Heudicourt a měl dceru zhruba ve věku pana du Maine, o pár let starší. Paní Scarronová dosáhla u paní z Montespan svolení, aby vzala toto dítě, aby si s ním hrály její vlastní, a vychovávala ji s nimi v temnotě a tajnosti, jež je tehdy zahalovala. Když se děti objevily u paní z Montespan, malá Heudicourtová byla vždy v jejich doprovodu, a poté, co byly představeny u dvora, zůstala tam stejně. Paní Scarronová, z níž se stala paní z Maintenon, nikdy nezapomněla na kolébku svého štěstí a na své staré přátele z hôtelu Albret.

Proto se po tak dlouhé době stala paní z Richelieu dvorní dámou královny, poté — z důvěry — paní Dauphiny při jejím sňatku, pan z Richelieu rytířem cti zadarmo, a proto vzniklo celé Dangeauovo štěstí díky svolení, jež vévoda dostal, prodat svůj úřad komu a za kolik bude chtít. Ze stejného důvodu paní z Maintenon vždy otevřeně milovala a chránila paní z Heudicourt a její dceru, kterou vychovala a kterou zvlášť milovala. Ona zprostředkovala její sňatek s Montgonem, k němuž ji tato přízeň přivedla. Byl to velmi průměrný šlechtic z Auvergne, jménem Cordebœuf, jehož duch nahrazoval, seč mohl, statečnost, a jenž se přesto věnoval službě. Byl u rýnské armády brigádním generálem jízdy a inspektorem, a jeho žena byla na svých pozemcích v Auvergni, když byla jmenována dámou paláce, ke krajnímu pohoršení celého dvora. Byla to ošklivá žena, jež zářila duchem, půvabem, roztomilostí; příjemná a zábavná, jak jen mohla být, zlomyslná úměrně tomu, a jež, po vzoru své matky, bavila poté paní z Maintenon i krále, na účet každého, s velkým vtipem a veselostí. Celá tato malá skupina vyrazila princezně naproti. Paní z Mailly byla těhotná a cesty se neúčastnila. Paní du Châtelet se z ní omluvila, aby maršálce z Bellefonds dopřála ještě celý ten čas pobýt u ní. Nepokládali to za příliš dobré, a místo třetího místa, jež jí právem náleželo, dostala jen páté. Vzdálenost paní z Montgon v Auvergni jí neumožnila zúčastnit se cesty. Nechme je odjet a vyhlásit mír v Paříži a v Turíně, kde byl maršál Catinat přijat s velkými poctami a kde u sebe doma pohostil obědem pana Savojského, a vraťme se na Rýn.