Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom první (1691–1697)

Kapitola dvacátá třetí

Po dlouhé nečinnosti u těchto armád i ve Flandrech byla dvacetitisícová hesenská posila i další oddíly vráceny princi Ludvíku Bádenskému, jenž se s tím, co měl kromě toho, ocitl dvakrát silnější než maršál z Choiseul a byl schopen i odhodlán podniknout obléhání Philippsburgu, jehož veškeré zásoby byly od zimy shromážděny v Mohuči a veškerá opatření od té doby učiněna, aby tam nic nechybělo. Císař naléhal na provedení tohoto záměru s veškerou horlivostí, kterou v něm budila jeho zloba nad savojským mírem a jeho krajní touha oddálit mír všeobecný, jemuž onen mír začínal dávat velký spád. Na hlášení, jež o tom maršál z Choiseul podával dvoru, obdržel dva velmi zvláštní a zároveň protikladné dopisy. Prvním mu Barbezieux nechal jménem krále napsat, aby vrhl osm svých nejlepších praporů do Philippsburgu a čtyři do Landau, a poté aby se stáhl do bezpečné země proti vpádu prince Ludvíka. Je třeba poznamenat, že maršál měl ve své armádě jen dvanáct dobrých praporů a že veškerý zbytek jeho pěchoty tvořily nově naverbované nebo narychlo sebrané posádkové prapory. Kdyby se tímto rozkazem řídil, nemohl by už počítat s tím, co by mu z pěchoty zbylo, a kdyby ponechal tyto pevnosti posile, kterou by do nich vrhl, musel nedávný příklad Namuru přesvědčit, že by nebyly o nic méně ztraceny. Druhým dopisem, v odpovědi maršálovi, mu král sděloval, že není přesvědčen, že princ Ludvík hodlá překročit Rýn u Mohuče, ale že pokud by to zamýšlel podniknout, je přesvědčen, že mu maršál jistě zabrání odtud vyrazit — totiž zabrání nepříteli přejít po jeho vlastním mostě, v jeho vlastní pevnosti, a vyrazit z jeho vlastní kontreskarpy do roviny.

Maršál pokrčil rameny a navrhl alespoň vyslat na posilu markýze z Harcourtu¹, jenž zahálel tam, kde v dané situaci byl. Harcourt, zvyklý velet samostatně, přítel Barbezieuxův a velký mistr dvorských tajných pletich, se do tohoto spojení vůbec nehrnul. Navrhoval dvoru i maršálovi riskantní plány, dobře si jist, že je nepřijmou a že mu tak připadne čest, že je vymyslel. Maršál, pod jehož rozkazy nespadal tak jako velitelé ve Flandrech, se nemohl snížit k tomu, aby mu je dával; a Harcourt, jenž to cítil a jenž věděl, že maršál je odjakživa na štíru s jeho přítelem Barbezieuxem, si šel po svém, nepřipojil se a posmíval se mu. Toto chování otevřelo maršálovi oči nad jeho úklady; napříště počítal jen sám se sebou a rozhodl se nechat Harcourta mluvit a dvůr rozkazovat, a za všechna rizika pro sebe sledovat jedinou cestu, o níž věřil, že jí zachrání Philippsburg a Landau. Stáhl se tedy ke své pěchotě, kterou kvůli snadnějšímu zásobování pící nechal vzadu, vstoupil do postavení u Spirebachu² a učinil jednu z nejkrásnějších věcí, jaké se ve válce dlouho neviděly.

Princ Ludvík překročil Rýn se svou jízdou u Mohuče, poté co se poradil s hesenským lankrabětem, jenž překročil Nahe poblíž Mohuče a jenž pak postupoval podél hor a bez potíží se cestou zmocnil Neu-Leiningenu, Kirnu a dalších postavení, jež jsme tam měli, zatímco princ Ludvík dorazil do Oppenheimu, kde se k němu po pontonovém mostě připojila jeho pěchota, dělostřelectvo a zavazadla; jeden most nechal spustit po řece k Wormsu, jednak aby si mohl brát, co by chtěl, z druhého břehu Rýna, jednak aby se spojil s baronem z Thüngenu, velitelem Mohuče, jenž měl asi patnáct tisíc mužů v ketschských údolích a směrem k Freiburgu, s loďmi, aby nám z týlu působil obavy z obléhání této pevnosti nebo z přechodu přes Rýn. Dvůr tehdy změnil názor a přál si, aby maršál z Choiseul svedl s princem Ludvíkem bitvu na pláních u Alney. Byl dvakrát silnější než my; a kdyby porazil naši armádu, snadno by dobyl Landau, tehdy velmi mizernou pevnost, a mohl by dobýt pevnůstku kryjící bližší konec mostu u Philippsburgu, spálit tento most, zpustošit Alsasko, usadit se na zimu ve Špýru, zabránit panu z Harcourtu vyjít z hor, a poté si zcela pohodlně obléhat Philippsburg.

Tytéž důvody odradily maršála od toho, aby věřil těm, kdo mu navrhovali usadit se v Durkheimu: toto malé zbořené a neudržitelné městečko sice leželo u paty hor, avšak mezi nimi a místem, kde se hory strmě zvedají a zalesňují, bylo třeba přejít rozsáhlý prostor v několika sloupcích vedle sebe; kromě toho bažina, jež by armádu kryla, měla tvar písmene T, jehož nožka by ji rozdělovala. Bylo by tedy zapotřebí množství spojovacích mostů přes tuto nožku, a lze si domyslet, jakou oporou je takové spojení armádě napadené dvojnásobnou přesilou. Markýz z Huxelles navrhl postavit se zády k Rýnu a čelem k horám. Tato varianta uchovávala Špýr a opírala nás o něj, avšak ponechávala Neustadt a vydávala jej princi Ludvíkovi jako velmi pohodlný sklad pro jeho zásoby a jistý průchod za Landau k přechodu do Alsaska a k jeho zpustošení, aniž by se musel obávat, že bychom se odvážili pohnout; zároveň nás během velmi krátké doby zbavovala veškerého zásobování, protože píci jsme mohli čerpat jen z Alsaska, a brzy i proviant, jejž by nám Thüngen ani nedovolil snadno svážet po Rýnu. Jiní navrhovali opačné postavení, zády k Landau a čelem k Rýnu. Toto drželo Landau a Neustadt, avšak ponechávalo celou cestu do Alsaska volnou nepříteli, i důležité postavení Špýru, odkud by, jednou usazeni, mohli spálit most u Philippsburgu, ušetřit si na této straně obléhací val a obléhat z druhé strany zcela pohodlně. Ostatně, dobře usazeni ve Špýru, uvalili by na Alsasko kontribuci, podkopávali Landau a odháněli by naše armády, aby se shromažďovaly daleko. Postavit se za malou landavskou řeku ponechávalo napospas Neustadt, Špýr, most u Philippsburgu, přechod do Alsaska, i samotné Landau. Všechny tyto varianty, ať sebehorší, měly své vlivné zastánce.

Maršál z Choiseul, pevně rozhodnut jít v tak důležité chvíli jen za tou nejlepší cestou, nechal dvůr psát a kdekoho hovořit a sám na vlastní odpovědnost zvolil jedinou variantu, jež se vyhýbala všem těmto nevýhodám. Dlouho ji promýšlel a připravoval se na ni, jak jen mohl, v předvídání toho, co by nepřítel mohl podniknout. Šlo o to, přehradit rovinu za Spirebachem, od hory až k Rýnu, a tím krýt Neustadt, Špýr, Landau, Philippsburg i Alsasko. Když se se svou jízdou kvůli snadnějšímu zásobování pící posunul do plání u Mohuče, dokud ještě o nic nešlo, a nechal pěchotu vzadu, pověřil markýze z Huxelles s druhou linií pěchoty, aby upravil Spirebach, a když se tam sám přišel usadit, shledal tuto práci hotovou a dokonale provedenou, s redutami v pravidelných rozestupech a všemi břehy opevněnými. Mezitím si vymohl spojení s markýzem z Harcourtu, jenž na sebe nechal dlouho čekat a jenž dvoru vzkázal, že se připojil o dva dny dříve, než tomu ve skutečnosti bylo. Jelikož přicházel přes hory, byl pověřen Neustadtem a všemi tamějšími postaveními. Od hory k lesu byla dobrá půl míle. Tento prostor uzavírala obě ramena Spirebachu, sloučená v jedno pomocí hrází v pravidelných rozestupech uvnitř a nad Neustadtem, jež vytvářela zátopu a bažinu, kterou nebylo lze přejít.

Nacházela se tam zbořená komenda, velmi dobře upravená, kam byly vrženy čtyři prapory s Condrieuem, velmi dobrým brigádním generálem pěchoty. Odtud až k lesu dobře rozmístěné raveliny, všechny kryté z každé strany dvěma děly, každý s praporem vzadu, aby se tam mohl v pravou chvíli vrhnout, a s mezerou mezi každým pro přijetí eskadrony; k tomu Neustadt opevněný a co nejlépe zajištěný dělostřelectvem, se Saint-Frémontem, polním maršálem, jenž tam velel pod Harcourtem, a planina Musbach, kudy jedině mohl nepřítel přijít, zcela odkrytá a ze všech stran bičovaná bateriemi k tomu rozmístěnými. Malý zámeček Hart, v půli svahu hory, byl obsazen a dobře opevněn, dobře zásoben tím, co mohl pojmout z vybraného mužstva. Byl to malý bílý hrádek viditelný odevšad, poněkud stranou a dál vysunutý za Neustadtem. Lesy se brzy staly umělou bažinou díky hrázím v pravidelných rozestupech na Spirebachu, jenž jimi protékal. Zřídily se tam velké záseky a po celé délce byly rozesety drobné hlídky jen k varování. Na místě otevřenějším, na okraji malé pláně, kde na této straně potoka stál mlýn zvaný Freymühle, jehož se s výhodou využilo k zadržování a zaplavování vodou, byly usazeny čtyři prapory podepřené jízdou naší pravice, neboť sem sahala linie, a nedaleko byl i tábor markýze z Renti, velmi dobrého generálporučíka a maršálova švagra. O něco dále, u zbořené vesnice Spirebach, stála jízdní brigáda Bissyho s pěchotou rozdělenou po četách až ke Špýru, kde lesy končily. Ve Špýru množství děl a mnoho pěchoty v opevněních, s jízdní brigádou generálního plukovníka; velela tam markýz z Huxelles a vévoda z La Ferté, generálporučíci, a pod nimi Hautefort a Lalande, polní maršálové. Od Špýru k Rýnu nezbývalo místo ani pro jedinou eskadronu. Maršál z Choiseul si zřídil hlavní stan ve vsi Lackheim, naproti počátku lesů, směrem ke středu jízdy. Naše levé křídlo jízdy se stýkalo s pravým křídlem markýze z Harcourtu, ale poněkud odsunutým vzad; a on sám se usadil v malé vesnici zcela v horách, poblíž Neustadtu, na této straně.

Když bylo vše takto rozmístěno, pokračovalo se v zdokonalování opevnění všude, kde to bylo uznáno za nutné; a čekalo se s velmi bdělým klidem na to, co by nepřítel mohl nebo chtěl podniknout. Každý večer se před tábory stavěl velký bivak, s polním maršálem, jenž měl ten den službu, na pravici a s brigádním generálem pohotovosti na levici. Mestre de camp pohotovosti se celou noc procházel od jednoho konce k druhému, aby viděl, zda je vše v pořádku. V tomto tažení jsem byl opět v brigádě tvořící druhou linii levice, s dobrákem Lugnym jako brigádním generálem, velmi čestným mužem, jenž mi prokázal tisíce zdvořilostí, ale jenž neměl ani ducha, ani světaznalost, jakou měl Harlus, sloužící toho roku na pobřeží s maršálem z Joyeuse. Rytíř z Conflans byl druhým mestre de camp u nás. Byl to velmi dobrý důstojník, veselý a dobré společnosti, příjemný v soukromí, plný ducha, jenž uměl dobře žít a s nímž jsem si velmi dobře rozuměl. Byl mladším bratrem markýze z Conflans, generálního mestre de camp v Katalánsku ve službách španělského krále, jenž mu udělil Zlaté rouno a jenž jej následujícího roku učinil místokrálem Navarry a grandem Španělska třetí třídy, jejíž grandství zaniká s nositelem, stejně jako u našich vévodů z brevetu. Byli buď vnuky, nebo velmi blízkými příbuznými, a stejného jména, onoho barona z Batteville čili Vatteville, jenž jakožto španělský vyslanec v Anglii způsobil onu urážku kvůli přednosti maršálovi z Estrades, francouzskému vyslanci, jež vyvolala takový rozruch a po níž následovalo slavnostní prohlášení, jež měl španělský vyslanec ve Francii rozkaz učinit králi, že si už nikde nebude nárokovat přednostní postavení vůči němu.³

Princ Ludvík, jenž převyšoval spojené síly maršála z Choiseul a markýze z Harcourtu o více než dvaadvacet tisíc mužů, se dva dny po našem příchodu utábořil půl míle od nás za vsí Musbach, na dohled našich hor, a začal si razit cesty ve svých. Několik dní jsme je viděli konat velké pohyby, aniž bychom uhádli příčinu, až jsme si — poté co mnohokrát projeli podél naší fronty a přiblížili se, jak jen mohli, aby prováděli výzvědy, a marně hledali, kudy by mohli zaútočit — všimli, že zřídili baterie na horách, jež se zdály nepřístupné, odkud spustili velký dělostřelecký rachot. Byly to tři baterie těžkých děl v různých výškách, jedna přímo na vrcholu hřebene, a bylo možné velmi jasně rozeznat stany tří praporů, jež tábořily poblíž. Obsadili různé rozptýlené domy podél hory, poblíž onoho zámečku Hart, ostřelovali jej a přiměli k pohybu část jízdy markýze z Harcourtu, sužovanou tímto dělostřelectvem. Tento hrádek je rozzuřil, neboť zasahovali jen vrcholky střech. Snížili tedy jednu baterii, s níž tam udělali velký průlom; podnikli tam několik útoků bez úspěchu, dokud se statečný důstojník, jenž tam velel, když viděl, že je otevřen ze všech stran a bez jakékoli naděje na pomoc, nerozhodl využít okamžiku většího útoku, než byly předchozí, aby stáhl svou posádku otvorem, jejž si zřídil, a sám vyšel poslední ze svého postavení, jež statečně bránil šest dní na dohled obou armád, a stáhl se se svými muži do Neustadtu, přičemž si při odchodu zlomil nohu. Byl chválen a hýčkán celou armádou; maršál mu dal to málo peněz, co měl, a opatřil mu odměnu. Zanechal za sebou stopu střelného prachu, kterou zapálil a jež byla osudná prvním, kdo se vrhli do dobyté pevnůstky. Po tomto výkonu císařští změnili a rozmnožili své baterie a ostřelovali z nich přes město bránu Neustadtu na naší straně, což nemělo jiný účinek, než že přimělo ty, kdo vcházeli či vycházeli, zrychlit krok.

Po měsíci si tak dobře uvědomili marnost svého ostřelování a nemožnost napadnout naše opevnění s byť jen nejmenším úspěchem, že se obrátili k jiným prostředkům, jak nás donutit je opustit; vypravili tedy nájezdy na Sáru až k Metám a nařídili Thüngenovi, aby nic neopomněl a co nejrychleji přešel do Alsaska. Na zprávy, jež o tom dostali, byl Gobert, výtečný brigádní generál dragounů, vyslán s velkým oddílem na Sáru, a markýz z Huxelles na horní Rýn, aby se spojil s Puysieuxem s jízdním plukem, dragouny a pěchotou, a Chamilly byl dosazen na místo Huxellesovo ve Špýru. Puysieux, generálporučík a guvernér Huningue, neměl na obranu horního Rýna téměř žádné jiné vojsko než svobodné rýnské roty, sebranku z posádek a sedláky. Thüngen, nehledě na své rozkazy, umíral touhou přejít Rýn a napáchat co nejhorší škodu, ze vzteku, že byl hned na počátku tažení zajat oddílem pěchoty, jenž se vplížil až k Mohuči, odkud jej odvedli do Philippsburgu. Musel zaplatit, aby vyšel na svobodu, a to spolu s tou urážkou jej velmi rozzuřilo; ale byl tak bedlivě hlídán, že se o přechod nikdy nemohl pokusit. Na Sáře jim Gobert nedal možnost ani podnikat nájezdy, ani plenit, takže se císařští, když konečně pocítili, že další zatvrzelost by jen zvětšila jejich hanbu, rozhodli stáhnout. Když jsem měl pohotovost a procházel se v noci podél našich bivaků, zpozoroval jsem, že jejich obvyklých ohňů, jež spolu s našimi vytvářely v těch horách a pod nimi zvláštní a docela krásný dojem, ubývá, a ráno jsme neslyšeli jejich děla. Jakmile se trochu rozjasnilo, šel jsem k našim ravelinům za maršálem z Choiseul, jenž se tam již procházel, a shledali jsme, že na svých horách už nemají ani děla, ani tábor, ani nikoho. Hustá mlha, jež nám hned nato vzala výhled, se kolem deváté nebo desáté hodiny ranní rozplynula a dovolila nám pozorovat jejich ústup nezakrytě. Táhli v bitevním šiku za planinou Musbach, kde ponechali různé malé rozptýlené jízdní oddíly, aby nás pozorovaly a pouštěly se do šarvátek, kdybychom je následovali. Harcourt přišel za maršálem k vyvýšené baterii, kde jsme byli, a každý byl velmi rád, že je zbaven nepřítele, jenž byl v postavení, jež jsme zaujímali, tak málo nebezpečný, ale jinak tak obtížný kvůli bdělosti, kterou takové těsné sousedství vyžadovalo. Saint-Frémont, jenž měl toho dne službu, vyšel s několika obvyklými strážemi k čelu vsi Weintzingen pod Neustadtem; zachtělo se mu zviditelnit se lacino a několikrát poslal žádat maršála o nějaké oddíly, aby zatlačil to, co bylo v rovině, až maršál nakonec ztratil trpělivost.

Jelikož jeho záměrem bylo zastavit nepřítele, a nikoli jít proti němu do boje, nýbrž zmařit všechny jeho plány přehrazením od hory k Rýnu, byly naše zátopy uspořádány tak, že existovaly jen dva otvory, jimiž bylo možné vycházet jen jednotlivě. Maršálova úvaha tedy byla, že pokud jsou v rovině jen ony malé oddíly, jež jsme viděli, nestojí za to jít k nim, aby je přiměl zrychlit krok; že pokud jsou naopak za živými ploty a tím, co ohraničovalo náš výhled, vojska, nesmí se Saint-Frémont vystavovat tomu, aby byl poražen před našima očima bez možnosti pomoci, a učinit tak bezdůvodně z dobré situace zlou a hanebnou záležitost, když se nepřítel stahoval, aniž by cokoli dokázal provést. Saint-Frémont, jenž měl také své tajné pletichy a jenž byl přítelem markýze z Harcourtu, byl přesto obviněn z toho, že napsal, že záleželo jen na maršálovi z Choiseul, zda porazí nepřátelský zadní voj, aniž by jej o tom dokázal přesvědčit. Nepřítel stáhl svá postavení podél potoka a zátop, jež byla od našich vzdálena jen na dostřel karabiny, celou předchozí noc v naprostém tichu, a nechal tam hořet své ohně, dokud mohly vydržet, a zároveň stáhl všechna děla z baterií; a dělostřelectvo, jež tam nebylo, a svá zavazadla nechali převézt do Wormsu s několika málo oddíly po svém pontonovém mostě, jejž hned poté rozebrali. Jejich armáda pochodovala velmi rychle do Mohuče, kde znovu překročila Rýn, pohrdla dobytím Ebernburgu a Kirnu, dvou dobrých hradů, jichž se mohla zmocnit, kdyby chtěla, a hned poté se rozešla do kvartýrů kvůli píci, ne bez mnoha hádek mezi generály, rozlícenými, že tolik hřímali hrozbami a velkolepými plány a nedokázali nic provést. To bylo výhradně zásluhou schopnosti a zároveň pevnosti maršála z Choiseul, jenž nechal dvůr hřímat, své přední generály křičet, pana z Harcourtu intrikovat, aniž by se dal jakkoli vyvést z klidu.

Nazítří po tomto ústupu jsme šli prohlédnout jejich tábory a práce a obdivovali jsme námahu, jakou museli mít s vytažením děl tak vysoko, i zbytek jejich staveb, jež nám připadaly ohromující. Chyběla jim píce, zásoby si vozili z velké dálky, prostě je k ústupu donutilo všechno dohromady. Maršál si podržel všechny dopisy markýze z Harcourtu i opisy svých odpovědí. Na okraj, naproti místům, jež si to vyžadovala, připsal krátký a ostrý komentář a vše to poslal králi ve velkém sešitě.

Jelikož už nebylo co dělat a vojska se rozcházela do kvartýrů kvůli píci, chtěl jsem odjet do Paříže. Říjen byl již dosti pokročilý, paní ze Saint-Simon ztratila pana Frémonta, otce paní maršálky z Lorges, a zároveň šťastně porodila mou dceru 8. září.⁴ Maršál mi to dovolil; zacházel se mnou s takovou zdvořilostí a pozorností, že jsem k němu přilnul a on mi nakonec věnoval svou důvěru, jíž jsem se ve svém věku cítil velmi poctěn. Znal jsem vše, co se odehrálo mezi markýzem z Harcourtu a jím, a ukázal mi onen sešit, jejž poslal králi. Požádal mě, abych po příjezdu vylíčil všechny tyto podrobnosti vévodovi z Beauvilliers a přiměl jej, aby se za něj zasadil, což jsem vykonal zcela ke spokojenosti maršálově.