Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom první (1691–1697)

Kapitola dvacátá čtvrtá

Když jsem dorazil do Paříže, shledal jsem dvůr ve Fontainebleau. Jelikož jsem přijel o něco dříve než ostatní, nechtěl jsem, aby se to král dozvěděl, aniž by mě spatřil, a domníval se, že jsem se vrátil potají. Kromě toho jsem chtěl kvůli maršálu z Choiseul navštívit pana z Beauvilliers. Pospíšil jsem si tedy do Fontainebleau, kde jsem byl velmi dobře přijat, a král ke mně, jak bylo jeho zvykem při mých návratech, promluvil laskavě; řekl mi přitom, že jsem se vrátil poněkud brzy, ale dodal, že na tom není nic zlého.

Měl jsem v hlavě jednu cestu, kterou jsem chtěl uspíšit a o níž budu vzápětí vyprávět, a jež mě nutila vrátit se do Paříže hned po vykonání prvních povinností, když mě po odchodu z králova lever, právě když jsem se chystal ihned nasednout do nosítek, Louville odvedl do sálu komedie, tehdy otevřeného a kam po ránu nikdy nikdo nechodil, jenž byl na konci síně gard. Tam mě upozornil, že se rozšířilo, že když mi král při mé pokloně řekl, že se raduje, že mě vidí zpět v dobrém zdraví, ač poněkud brzy, odpověděl jsem prý mu, že jsem raději přišel navštívit jej hned po příjezdu jako svou jedinou milenku, než abych se na pár dní zdržel v Paříži, jak to dělají mladí lidé se svými. Při tomto vyprávění mi vstoupil oheň do tváře. Vrátil jsem se ke králi, kde bylo ještě mnoho lidí, před nimiž jsem vybuchl nad tím, co mi bylo právě doneseno, a dodal jsem, že bych rád dal mnoho peněz, abych zjistil, kdo tuto černou lotrovinu vymyslel a rozšířil, abych mu ji, ať by to byl kdokoli, mohl vyvrátit a k tomu přidat pořádný počet ran holí, abych naučil jeho i darebáky jemu podobné, aby nepomlouvali poctivé lidi. Zůstal jsem celý den ve Fontainebleau a vyhledával lidi, abych jim tyto řeči opakoval, a aby se ten velký darebák, kdyby zůstal dost skryt, aby unikl trestu, aspoň o té hrozbě doslechl a snad ji sám vyslechl natolik, aby si z ní vzal ponaučení a nechal počestné lidi na pokoji.

Můj hněv a mé řeči se staly novinkou dne. Pan maršál z Lorges, jenž měl službu s holí a jenž mi skočil do řeči, když byla řeč o mém poněkud brzkém příjezdu, takže jsem na to králi vůbec nemohl odpovědět, i kdybych chtěl — ostatně jsem měl k tak nedůstojnému lichocení hodně daleko —, i mnoho starých pánů s ním mě kárali, že jsem mluvil tak nahlas, takovými slovy, v králově domě a přímo v jeho apartmá. Nechal jsem je mluvit, protože mi neříkali nic, co bych sám dobře nepředvídal; ale ze dvou zel jsem si zvolil menší, totiž královu důtku, nebo snad pár dní Bastily, a vyhnul jsem se tomu většímu, totiž nechat lidi uvěřit, že je to pravda, v mém věku a když mě většina světa ještě málo znala, a nechat se pokládat za nečestného udavače veškeré mladé generace, abych si tak nízkým a bídným způsobem dělal dvůr. Král se o tom nic nedozvěděl, nebo to chtěl ignorovat, rozruch, jejž jsem způsobil, udusil jeho příčinu a přinesl mi čest; a já se vydal na svou malou cestu, o níž budu nyní ihned vyprávět.

Už dlouho mě oddanost, kterou jsem choval k panu z La Trappe, a můj obdiv k němu velmi silně nutily k přání, abych mohl po jeho smrti uchovat jeho podobu, tak jako jeho díla navěky uchovají jeho ducha a jeho zázraky. Jeho upřímná pokora nedovolovala, aby ho kdokoli žádal o svolení nechat se namalovat. Podařilo se cosi zachytit v kůru, z čehož vznikly některé dosti podobné medaile, ale to mě neuspokojovalo. Ostatně, nesmírně zesláblý, skoro už neopouštěl ošetřovnu a nenacházel se už na místě, kde by ho bylo možné zastihnout. Rigault byl tehdy prvním malířem Evropy co do podobnosti portrétovaných a co do silné a trvalé malby; ale bylo třeba přesvědčit muže tak zavaleného zakázkami, aby na několik dní opustil Paříž, a navíc s ním ještě zjistit, zda by jeho hlava byla dost silná, aby vytvořila podobiznu z paměti. Právě tento poslední návrh, jenž ho zprvu vyděsil, byl snad prostředkem, jímž jsem ho přiměl přijmout i ten první. Muže, jenž vyniká nad všechny ve svém oboru, láká, že by v něm mohl vyniknout jedinečným způsobem; svolil tedy k pokusu a věnoval mu k tomu potřebný čas. Snad se mu zalíbily i peníze. Ve svém věku jsem své cesty do La Trappe velmi tajil; chtěl jsem tedy zcela utajit i Rigaultovu cestu a jako podmínku jsem si stanovil, že bude pracovat jedině pro mě, že mi zachová naprosté tajemství, a že pokud si z toho pořídí kopii, jak si to bezpodmínečně přál, uchová ji v naprosté skrytosti, dokud mu s postupem let nedovolím ji ukázat. Za sebe žádal tisíc tolarů v hotovosti po návratu, uhrazení veškerých výloh, cestu poštou v kočárku za jeden den tam a stejně tak zpět. Nesmlouval jsem nic a vzal jsem ho za slovo ve všem. Bylo to na jaře, a dohodli jsme se, že to bude po mém návratu z armády a že kvůli tomu vše ostatní odloží. Zároveň jsem se domluvil s novým opatem, panem Maisnem, tajemníkem pana z La Trappe, usazeným tam už mnoho let, a s panem ze Saint-Louis, bývalým brigádním generálem jízdy, velmi váženým u krále, také dávno tam usazeným, o nichž budu mít jinde příležitost pohovořit, a kteří si tento portrét pana z La Trappe přáli neméně než já.

Vracel jsem se tedy z Fontainebleau a v Paříži jsem přenocoval jen jednu noc, kde jsem po příjezdu domluvil vše s Rigaultem, jenž vyjel nazítří po mně. Po příjezdu jsem upozornil své spoluviníky a panu z La Trappe jsem řekl, že jeden důstojník, kterého znám, má takovou vášeň jej spatřit, že jej prosím, aby k tomu ráčil svolit (neboť už skoro nikoho nepřijímal); dodal jsem, že v naději, kterou jsem mu dal, tento důstojník brzy přijede, že je velmi koktavý a nebude jej obtěžovat řečmi, ale že to hodlá vynahradit svými pohledy. Pan z La Trappe se laskavě usmál, shledal tohoto důstojníka zvědavým na věc dosti nepatrnou, a slíbil mi, že ho přijme. Po Rigaultově příjezdu jsme ho já, nový opat a pan Maisne hned ráno dovedli do jakéhosi kabinetu, jenž opatovi ve dne sloužil k práci a kde jsem se obvykle vídal s panem z La Trappe, jenž tam přicházel ze své ošetřovny. Tento kabinet byl osvětlen z obou stran a měl jen bílé stěny, s několika zbožnými rytinami a slaměnými sedadly, s psacím stolem, na němž pan z La Trappe napsal všechna svá díla a jenž se v ničem nezměnil. Rigault shledal to místo pro světlo přímo vysněné; otec opat se posadil na místo, kde míval ve zvyku sedávat se mnou pan z La Trappe, v koutě kabinetu, a Rigault jej naštěstí shledal zcela vhodným k dobrému pozorování ze svého úhlu. Odtud jsme jej zavedli na jiné místo, kde jsme si byli jisti, že jej nikdo nespatří ani nevyruší. Rigault je shledal velmi vhodným co do denního světla a hned tam donesl vše, co potřeboval k provedení.

Odpoledne jsem svého důstojníka představil panu z La Trappe; důstojník se s námi posadil na místě, jež si ráno vyhlédl, a zůstal s námi asi tři čtvrtě hodiny. Jeho obtíž s mluvením mu posloužila jako omluva, proč se příliš nezapojoval do rozhovoru, odkud odešel, aby na svém již připraveném plátně zachytil obrazy a představy, jimiž se dobře naplnil. Pan z La Trappe, s nímž jsem ještě dlouho zůstal a s nímž jsem ani tak nerozmlouval, jako jsem se snažil ho rozptýlit, si ničeho nevšiml a jen litoval, jak má ten důstojník svázaný jazyk. Nazítří se totéž opakovalo. Pan z La Trappe zprvu usoudil, že muž, jehož vůbec neznal a jenž se tak obtížně zapojoval do hovoru, ho už dostatečně viděl, a jen z ochoty mi nechtěl odmítnout, aby zas přišel. Doufal jsem, že to bude stačit, a to, co jsem z portrétu viděl, mi to potvrdilo, tak mi připadal dobře zachycený a podobný; ale Rigault bezpodmínečně chtěl ještě jedno sezení, aby jej podle svého zdokonalil: bylo tedy třeba to vymoci na panu z La Trappe, jehož to zjevně unavovalo a jenž mi to zprvu odmítl, ale já jsem tolik naléhal, že jsem mu tuto třetí návštěvu spíše vyrval, než získal. Řekl mi, že vidět muže, jenž si nezaslouží a nepřeje nic než být skryt a jenž už nikoho nepřijímá, je při tolika návštěvách ztráta času a směšnost; že tentokrát ustupuje mé dotěrnosti a rozmaru, který u něj podporuji, muže, jehož nechápe a s nímž se navzájem neznají a nemají si co říci; ale že to je alespoň pod podmínkou, že to bude naposledy a že už mu o tom nebudu mluvit. Řekl jsem Rigaultovi, ať se postará, aby se tam už nemusel vracet, protože už nebylo v co doufat. Ujistil mě, že za půl hodiny bude mít vše, co si předsevzal, a že už jej nebude potřebovat dál sledovat. Skutečně mi dodržel slovo, a nebylo to ani celou půlhodinu.

Když odešel, pan z La Trappe mi vyjádřil své překvapení, že byl tak dlouho a tak pozorně sledován, a to jakýmsi němým. Řekl jsem mu, že je to nejzvědavější člověk na světě, jenž vždy choval největší touhu ho spatřit, že z toho byl tak šťasten, že mi přiznal, že z něj nedokázal spustit oči, a že navíc, když je tak koktavý, jak je, ho rozhovor, do něhož se nemohl souvisle zapojit, nijak nerozptyloval a on myslel jen na to, jak se dosyta pokochat pohledem na něj. Změnil jsem téma co nejrychleji jsem mohl a pod záminkou, že jej zaměstnám věcmi, jež se nemohly říci před Rigaultem, jsem se snažil odvést ho od úvah o pohledech, jež — vysvětlené jen tím, zač jsem je vydával — byly ve skutečnosti tak neobvyklé, že jsem stále umíral strachy, aby ho nenapadl jejich skutečný důvod, nebo aby o něm alespoň nepojal podezření, jež by naše dílo učinilo buď zbytečným, nebo velmi obtížným k dokončení. Štěstí bylo takové, že nikdy nic netušil.

Rigault pracoval zbytek dne a ještě den nato, aniž by pana z La Trappe znovu spatřil, s nímž se rozloučil, když od něj při třetí návštěvě odcházel, a vytvořil dílo tak dokonalé, jaké by dokázal vytvořit, i kdyby ho maloval otevřeně přímo podle skutečnosti. Podobnost v nejzazší přesnosti, mírnost, jasnost, majestátnost jeho tváře, ušlechtilý, živý, pronikavý oheň jeho očí tak obtížně zachytitelný, jemnost i všechen ten duch a velikost, jež vyjadřovala jeho fyziognomie, ona upřímnost, ona moudrost, onen vnitřní klid muže, jenž vládne svou duší, to vše bylo zachyceno, až po ony půvaby, jež nikdy neopustily tuto tvář vyčerpanou pokáním, věkem a utrpením. Ráno jsem ho nechal nakreslit otce opata sedícího u stolu pana z La Trappe kvůli postoji, oděvu i samotnému stolu tak, jak byl, a nazítří odjel s tou vzácnou hlavou, kterou tak dobře zachytil a tak dokonale ztvárnil, aby ji v Paříži přenesl na velké plátno a doplnil o tělo, stůl a vše ostatní. Byl dojat až k slzám velkolepou podívanou kůru a všeobecného přijímání při velké mši na svátek Všech svatých a nemohl otci opatovi odmítnout kopii ve velkém formátu, podobnou mému originálu. Byl u vytržení radostí, že se mu tak dokonale podařilo něco tak nového a bezpříkladného, a jakmile byl v Paříži, pustil se do kopie pro sebe a do té pro La Trappe a po přestávkách pracoval na oděvu a všem ostatním, co mělo být na mém originálu. Trvalo to dlouho, a přiznal mi, že z toho úsilí, jež v La Trappe vynaložil, a z opakování týchž obrazů, jež si vybavoval, aby lépe provedl kopie, div nepřišel o rozum a poté nebyl po několik měsíců vůbec schopen pracovat na portrétech. Marnivost mu zabránila dodržet mi slovo, navzdory těm tisíci tolarů, jež jsem mu nechal donést nazítří po jeho příjezdu do Paříže. Nedokázal se s postupem času, tedy po třech měsících, ubránit tomu, aby své mistrovské dílo ukázal, ještě než mi je vrátil, a tím učinil mé tajemství veřejným. Po marnivosti přišel zisk, jenž jej dokonale svedl, a postupem času vydělal na kopiích, dle vlastního přiznání, přes pětadvacet tisíc livrů, a právě to věc rozhlásilo. Když jsem viděl, že je to hotová věc, objednal jsem si u něj kopie sám, poté co jsem mu vytkl jeho nevěrnost, a rozdal jsem jich mnoho.

Byl jsem velmi rozzloben rozruchem, jejž to ve světě vyvolalo, ale utěšoval jsem se tím, že jsem si navždy uchoval tak drahou a slavnou podobiznu a předal potomstvu portrét muže tak velikého, tak dokonalého a tak proslulého. Nikdy jsem se mu neodvážil přiznat svou krádež; ale při odjezdu z La Trappe jsem mu o ní zanechal celé vylíčení v dopise, v němž jsem ho žádal o odpuštění. Byl tím nesmírně zarmoucen, dotčen a zdrcen; přesto se na mě nedokázal hněvat. Odepsal mi, že mi jistě není neznámo, že jeden římský císař říkával: že miluje zradu, ale nemiluje zrádce; že on sám to však vidí docela jinak, že miluje zrádce, ale nemůže než nenávidět jeho zradu. Do La Trappe jsem věnoval velkou kopii a jednu malou, a dvě malé, totiž poprsí, panu ze Saint-Louis a panu Maisnovi; vše jsem poslal najednou. Pan z La Trappe měl už několik let pravou ruku ochrnutou a nemohl ji používat. Jakmile jsem měl svůj originál, kde je namalován s perem v ruce, sedící u svého stolu, dal jsem tuto okolnost napsat na zadní stranu plátna, aby v budoucnu nedošlo k omylu, a zejména způsob, jakým byl namalován z paměti, aby nebyl podezírán z ochoty se k tomu propůjčit. Do Paříže jsem dorazil v předvečer dne, kdy měl král přijet z Montargis do Fontainebleau s princeznou, a byl jsem tam, když vystupoval z kočáru. Doufal jsem, že jsem tak svou malou cestu dokonale utajil.

Než přejdu k savojské princezně, je třeba říci slovo o tom, co se dělo v Itálii. Pan Savojský, jenž už zcela otevřeně vystoupil a zároveň byl posmělen jakousi dosti značnou porážkou císařských v Uhrách, kterou jim uštědřil sám Velký pán¹, mluvil o neutralitě důrazněji. Leganez, guvernér Milánska, se nechal slyšet, že má plnou moc od Španělska; Mansfeld, generální komisař císařův v Itálii, se tomu ze své strany stále stavěl na odpor. Tato hra byla prohlédnuta, a aby ji vyjasnil, postavil se pan Savojský 15. září do čela armády maršála Catinata, aby vstoupil do Milánska, a zahájil obléhání Valenzy. Nato mu spojenci, kteří nechtěli nic uzavřít s markýzem ze Saint-Thomas, jehož jim pan Savojský vyslal do Milána, vyhlásili válku se všemi formalitami; a aby ji dali pokládat za zcela jistou, poslali zároveň kartel pro výměnu zajatců, k níž by z obou stran došlo. Byl to jen poslední pokus. Brzy se stali povolnějšími, a 10. října byla oboustranně podepsána neutralita Itálie², tak, jak ji pan Savojský navrhl, přičemž zároveň zrušil obležení Valenzy; a maršál Catinat už nemyslel na nic jiného, než aby svou armádu vrátil zpět přes hory. Restituce ujednané s panem Savojským mu byly provedeny; vévodové z Foix a z Choiseul dostali svolení se vrátit, a Gouvon, mimořádný vyslanec pana Savojského, přišel za to králi poděkovat a, než dorazí řádný vyslanec, být přítomen příjezdu princezny. Byl to muž obratný, velkého ducha a zdvořilosti, dokonale znalý dvorů, a jenž se nesmírně zalíbil úplně všem. Král si ho oblíbil a vyznamenal ho natolik, že ho vzal s sebou do Marly, důvěrnost, jíž před ním žádný cizí ministr nedosáhl a jež nebyla poskytnuta žádnému jinému.

Domácnost princezny se zastavila téměř na tři týdny v Lyonu a čekala, až bude princezna na dosah Pont-de-Beauvoisin, kde ji měla přijmout. Přijela tam brzy, v úterý 16. října, doprovázena princeznou z La Cisterne a paní z Noyers. Markýz z Dronero měl na starosti veškeré vedení; jemu, stejně jako důstojníkům a dámám jejího doprovodu, bylo jménem krále rozdáno mnoho krásných darů. Odpočinula si v domě, jenž jí byl připraven na savojské straně, a tam se vystrojila. Poté přišla k mostu, jenž je celý na francouzské straně, u jehož vstupu ji přijal její nový dům a odvedl ji do obydlí na francouzské straně, jež jí bylo připraveno. Tam přenocovala, a pozítří se rozloučila se vší svou italskou domácností, aniž by uronila jedinou slzu, a nedoprovázela ji žádná jiná osoba než jediná komorná a lékař, jenž neměl ve Francii zůstat, a oba byli skutečně brzy posláni zpět.

Než budu pokračovat, nesmím opomenout dvě věci, jež se na tomto místě staly, z nichž jedna byla příčinou princeznina pobytu tam. Hrabě z Brionne, pověřený jménem krále přijmout princeznu od markýze z Dronero, jenž ji předával jménem pana Savojského, si nárokoval, aby v aktu předání, v němž byl vévoda savojský titulován „královskou Výsostí“, byl on sám titulován „Výsostí“; a tak se v tom zatvrdil, ať mu z obou stran řekli cokoli, že markýz z Dronero, aby princeznu déle nezdržoval, vypustil titul Výsosti z obou stran a vyhnul se výslovné zmínce o panu vévodovi savojském. Tento kníže byl nesmírně uražen, když se o Brionnově tvrdohlavosti dozvěděl, a král to rovněž pokládal za velmi zlé, ale věc už byla vykonána a uzavřena, a už se o tom dále nemluvilo.

Druhá věc, jež se tam stala, přišla poslem od krále, jímž přišel rozkaz jednat s princeznou ve všem jako s dcerou Francie a jako by si už vzala Monseigneura vévodu z Bourgogne. Nesnáz s jejím postavením vůči všem přiměla Monsieura, aby o to krále požádal, prince a princezny krve, aby si to přáli, a krále, aby to učinil. Tento posel dorazil právě v okamžiku princeznina příjezdu, takže políbila jen vévodkyni du Lude a hraběte z Brionne, a jen vévodkyně du Lude před ní seděla. Ve všech městech, jimiž projížděla, byla přijímána jako vévodkyně z Bourgogne, a ve dnech pobytu ve velkých městech obědvala veřejně, obsluhována vévodkyní du Lude; kromě jídel ve dnech pobytu jídaly její dámy vždy s ní. Cestovala po malých denních úsecích.

V neděli 4. listopadu se král, Monseigneur a Monsieur vydali odděleně do Montargis vstříc princezně, jež tam dorazila v šest hodin večer a byla přijata králem u dvířek svého kočáru. Odvedl ji do apartmá, jež jí bylo vyhrazeno v témže domě ve městě, kde byl ubytován král, poté jí představil Monseigneura, Monsieura a pana vévodu z Chartres. Vše, co bylo vyprávěno o jejích vtipných a duchaplných lichotkách, o její nenucenosti, a přitom o odměřeném vzhledu a uctivých způsobech princezny, nesmírně všechny překvapilo a krále okouzlilo hned od počátku. Neustále ji chválil a stále ji hýčkal. Spěchal poslat posla k paní z Maintenon³, aby jí oznámil svou radost a chválu princezny. Poté večeřel s dámami z výpravy a princeznu nechal usadit mezi sebe a Monseigneura.

Nazítří pro ni král přišel, odvedl ji na mši a poté obědval, jako předešlého dne večeřel, a hned poté nasedli do kočáru, král a Monsieur vzadu, Monseigneur a princezna vpředu, u dvířek na její straně vévodkyně du Lude. Monseigneur vévoda z Bourgogne je potkal u Nemours, král ho nechal nasednout k druhým dvířkům, a kolem páté hodiny večerní dorazili do Fontainebleau, na nádvoří Bílého koně. Celý dvůr stál na podkovovitém schodišti, což tvořilo velmi krásnou podívanou s davem dole. Král vedl princeznu, jež jako by mu vypadla z kapsy, a odvedl ji velmi pomalu na chvíli na tribunu, poté do velkého apartmá královny matky, jež jí bylo vyhrazeno, kde na ni čekala Madame se všemi dvorními dámami. Král jí jmenoval přední z princů a princezen krve, poté řekl Monsieurovi, aby jí představil všechny ostatní a dbal na to, aby ji přiměl pozdravit všechny osoby, jež to měly učinit, a že si jde odpočinout. Odešel také Monseigneur, jeden k paní z Maintenon, druhý k paní princezně de Conti, jež se ještě neoblékla kvůli výrůstku, jejž si nechala odstranit z oka a o nějž málem přišla. Monsieur tedy zůstal vedle princezny, oba vestoje, jmenoval jí všechny, muže i dámy, kteří jí přicházeli líbat lem šatů, a říkal jí, koho má políbit sama, totiž princy a princezny krve, vévody a vévodkyně a další nositele taburetu, maršály Francie a jejich manželky. To trvalo dobré dvě hodiny, poté princezna večeřela sama ve svém apartmá, kde ji poté v soukromí navštívily paní z Maintenon a paní princezna de Conti. Nazítří šla navštívit Monsieura a Madame k nim domů a Monseigneura u paní princezny de Conti, a obdržela množství šperků a drahokamů; a král poslal veškeré korunní klenoty paní z Mailly, aby jimi princeznu zdobila, jak dlouho by si přála.

Král stanovil, že se jí bude říkat prostě princezna, že bude jíst sama, obsluhována vévodkyní du Lude, že bude vídat jen své dámy a ty, jimž k tomu král výslovně udělí svolení, že zatím nebude držet dvůr, že Monseigneur vévoda z Bourgogne ji bude navštěvovat jen jednou za čtrnáct dní, a jeho páni bratři jednou měsíčně. Celý dvůr se 8. listopadu vrátil do Versailles, kde princezna dostala apartmá královny a poté paní Dauphiny, a kde se po příjezdu vše, co z významnějších osob zůstalo v Paříži, dostavilo a bylo jí ihned představeno stejně jako ve Fontainebleau. Král a paní z Maintenon si z princezny učinili svou hračku, jejíž lichotivý, vlídný, pozorný duch se jim nesmírně zalíbil a jež si u nich postupně osobovala volnost, o niž se nikdy neodvážilo pokusit žádné z králových dětí, a jež je okouzlovala. Ukázalo se, že pan Savojský byl o našem dvoře důkladně informován a svou dceru dobře poučil; ale co bylo skutečně udivující, bylo to, jak z toho dokázala těžit a s jakou grácií uměla vše dělat. Nic se nevyrovná lichotkám, jimiž brzy dokázala okouzlit paní z Maintenon, kterou nikdy nenazývala jinak než „má teto“, a k níž se chovala s větší podřízeností a úctou, než by to dokázala vůči matce nebo královně, a přitom s takovou zdánlivou familiárností a volností, jež ji uchvacovaly, a s ní i krále.

Slečnám ze Soissons, jež se v Paříži chovaly velmi podivně a jež ke dvoru vůbec nechodily, bylo zakázáno princeznu vídat. Byly to sestry hraběte ze Soissons a prince Evžena Savojského⁴: princ Evžen sloužil císaři a dosáhl nejvyšších vojenských hodností, hrabě opustil Francii, kde předtím vždy pobýval, před rokem či dvěma a bloudil po Evropě, aniž by kdekoli získal místo.