Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom první (1691–1697)

Kapitola dvacátá pátá

Král, jenž už nějakou dobu tajně držel Callièra v Holandsku, ho tam po uzavření italské neutrality nechal vystoupit jako svého veřejného vyslance a nemeškal jmenovat své zplnomocněnce pro jednání o míru v Holandsku: Courtina a Harlaye, státní rady, z nichž druhý byl zetěm kancléře, a jako třetího Crécyho. Toho jsem již dříve představil. Harlay už předtím marně pobýval na holandských hranicích. Byl to duchaplný a velmi světácký muž, dlouho intendant v Burgundsku, milující nádheru. Úsudek mu neodpovídal duchaplnosti a byl ješitný jako všichni Harlayové, ale neměl tolik z jejich náladovosti a rozmarů. Obecně ho ctižádost činila zdvořilým a snažil se líbit a získávat si lidi. Zůstal prvním zplnomocněncem, a to brzy poté a ještě před odjezdem, protože Courtin, jemuž slábl zrak, se omluvil. Ten byl velmi malý muž, hezoučký, dosti směšného vzezření, ale plný ducha, rozumu, úsudku, vyzrálosti a půvabu, jenž zestárl v diplomacii, dlouho velvyslanec v Anglii, a všude se líbil a měl úspěch. Byl důvěrným přítelem pana z Louvois. Král s ním mluvil, kdykoli ho spatřil, a brával ho někdy i do Marly – byl to jediný muž taláru, jenž měl tuto výsadu důvěrnosti, a navíc tu výjimku, že se směl objevit před králem a všude vůbec bez pláště jako ministři. Pelletier de Sousy, bratr ministra, si tuto výsadu podle jeho vzoru osoboval poté, co mu král po smrti pana z Louvois svěřil opevnění, kvůli němuž jezdil do Marly, ale jen aby tam přespal dvě noci ve dnech, kdy tam s králem pracoval.

Abych tyto dva muže, kteří tolik ovlivňovali zahraniční záležitosti – zejména Courtin –, přiblížil, chci vypravovat dvě příhody z jejich života. Oba byli přáteli pana z Chaulnes. Když byl Courtin intendantem v Pikardii, pan z Chaulnes mu vřele doporučil do péče svá krásná a velmi rozlehlá panství Chaulnes, Magny a Picquigny a Courtin mu nemohl odmítnout úlevu, o niž žádal. Po objížďce byl pan z Chaulnes velmi spokojen a doufal, že to tak půjde dál; Courtin však při přezkoumání svých výměrů zjistil, že tím, co odňal panstvím pana z Chaulnes, silně přetížil jiné daňové obvody. Šlo o velké částky, pojaly ho skrupule; neváhal a vrátil ze svého to, co podle svého mínění uložil každé farnosti navíc kvůli úlevě poskytnuté farnostem pana z Chaulnes, a vzdal se intendance, aniž ho v ní král dokázal udržet. Král k němu měl ve věcech míru tolik důvěry, že na něj naléhal, aby zůstal zplnomocněncem, a svolil, aby jeho dcera paní z Varangeville byla zasvěcena do tajemství a psala vše pod jeho vedením – on se však nedokázal odhodlat ani k cestě, ani k práci. Se zrakem mu ubývalo i zdraví. Býval velmi galantní a strávil celý život ve veřejných záležitostech a v nejvznešenější společnosti, kde byl velmi oblíben, a rozhodně chtěl vložit mezi život a smrt jistý odstup; od té doby se také skoro neukazoval a žil velmi v ústraní.

Pan z Harlaye, s tváří kostlivce a přízraku, byl také galantní. Kancléř Boucherat, jeho tchán, byl důvěrným přítelem pana z Chaulnes, a pan z Chaulnes byl v době této příhody na kordy s panem z Pontchartrain, prvním prezidentem rennského parlamentu – oba v Bretani, oba u dvora proti sobě intrikovali, seč mohli, o to, kdo z nich zvítězí ve svých nárocích. Pontchartrain byl také velmi galantní a v Paříži vedl dopisní styk s jednou ženou, s níž byl velmi zadobře a jež znala všechny jeho tahy proti panu z Chaulnes. Ďábel tomu chtěl, že se Harlay do téže ženy zamiloval a že si ona myslela, že vše urovná tím, že nebude vůči novému milenci krutá, aby tím lépe posloužila tomu prvnímu. Kancléř byl o všem zpraven od pana z Chaulnes a byl otevřeně na jeho straně proti Pontchartrainovi. Vše, co se osnovalo jednoho proti druhému, se dělo před Boucheratovýma očima, a velmi často jeho prostřednictvím. Vroucně miloval svou dceru, paní z Harlaye, a nic před Harlayem, jenž s ním bydlel, netajil. Láska Harlaye zkazila natolik, že vydal svého přítele své milence a podával jí zprávy o všem nejtajnějším, co se dělo proti Pontchartrainovi.

Tato hra trvala sotva dva tři měsíce, když nastala pro oba nepřátele velmi důležitá otázka, u níž byly ze všech stran uvedeny do pohybu veškeré páky. V nejprudším víru těchto intrik přišel Harlay z Versailles k paní domů, a ta shledala jeho vyprávění tak závažným, že od něj vyžadovala, aby celý svůj objev sepsal písemně, zatímco ona zvlášť napíše Pontchartrainovi, aby mu neposílala celý svazek v téže obálce. Harlay byl unaven, musel poslechnout a psát u té ženy: psaní bylo dlouhé a podrobné. Hlava se mu rozpálila, naplnila se jménem pana z Chaulnes natolik, že když dopis zapečetil, napsal na něj adresu pana z Chaulnes místo pana z Pontchartrain, a protože byl poštovní den a čas naléhal, odešel a dal ho lokajovi, aby ho odnesl na poštu, a šel si velmi unaven lehnout. Lze si domyslet překvapení pana z Chaulnes, jenž dokonale znal písmo pana z Harlaye – na jehož důvěrné přátelství a pomoc naprosto spoléhal, jak osobně, tak s ohledem na kancléře –, když se viděl takto zrazen, a bolest Pontchartraina, jenž od Harlaye neobdržel důležité zprávy ohlášené dopisem jeho přítelkyně. Ti dva nevěděli, co se s dopisem stalo, ale Harlay si na svůj omyl vzpomněl, byl zoufalý, ale neodvážil se to oznámit.

Ocitl se tak v podivné úzkosti z oprávněného hněvu pana z Chaulnes a z toho, jak by mohl jeho zrady využít. Viděl se ztracen u svého tchána a před světem v postavení, jež ho mohlo utopit, a zároveň i dosti směšný. Zvolil mlčení a čekání, až bomba vybuchne. Pan z Chaulnes zase dokázal z tak hrubého omylu vytěžit a stejně dobře dokázal na sobě nic nedat znát. Harlay byl ve střehu, chvěl se při každé bretaňské poště a oddechl si vždy jen do příští; ale strnul hrůzou, když se dozvěděl, že pan z Chaulnes je na cestě do Paříže.

Míval ve zvyku, hned prvních dní po svých návratech do Paříže, zvát na oběd kancléře s rodinou a několik nejbližších přátel. Až dosud Harlay kličkoval, aby se panu z Chaulnes všude vyhnul, a navštěvovat ho chodil, jen když měl jistotu, že ho nezastihne. Ale srdce mu tlouklo strachy z toho oběda – jestli bude jako obvykle pozván, jestli tam v případě pozvání půjde, a pokud půjde, co se s ním stane a jakou scénu by tam mohl zažít před svým tchánem. Byl pozván a šel tam jako člověk vedený na šibenici. Pan z Chaulnes zlomyslně nechal ten oběd připadnout na den bretaňské pošty. Společnost přichází, je přijata s obvyklou vlídností, ale k panu z Harlaye ani slovo. Chvíli před podáváním jídla se pan z Chaulnes podívá na hodiny, obrátí se ke kancléři a řekne mu, že se jde obědvat, že je den bretaňské pošty, že všechny jeho dopisy jsou hotové, ale že ho žádá o dovolení strávit půl čtvrthodiny ve své pracovně, protože je jeho zvykem vždy osobně dohlédnout na jejich zapečetění – a při tom se dívá Harlayovi přímo do očí – a na nadepsání adres, aby se předešlo omylům, jež se občas stávají a mohou být nepříjemné; a hned nato s úsměvem, stále hledě na Harlaye, odejde do své pracovny. Harlay, jak později řekl Valincourtovi, jenž mi to vyprávěl, málem omdlel a skutečně mu bylo tak zle, že se toho obával; přesto to skryl, k čemuž mu dobře posloužila jeho přirozená mrtvolná bledost. Majordom přišel oznámit panu z Chaulnes, jenž se ve své pracovně smál a kochal se svou pomstou; ten vyšel, nechal kancléře a dámy projít napřed, vzal Harlaye za ruku a se stálým úsměvem řekl: „Pojďte, pane, a připijme si spolu: takhle já se umím mstít.“ Nad těmi slovy se druhý div nepropadl do země; nedokázal odpovědět ani slovo; obědval mizerně, zdálo se mu, že se obědvá příliš dlouho, a jakmile mohl, zmizel, aniž to příliš dával najevo. Od té doby o tom pan z Chaulnes nikdy víc nemluvil, a Harlay, nevěda už, jak vyjít s mužem tak uraženým a zrazeným, a přitom tak moudrým, tak umírněným, tak pánem sebe sama, z toho div nezemřel studem a bolestí. Mezi těmito dvěma zplnomocněnci je sám o sobě propastný rozdíl, a to i v jednání s týmž vévodou z Chaulnes.

Callières byl konečně jmenován třetím.¹ Byl to Normanďan, v mládí připoutaný k pánům z Matignonu, k nimž si po celý život zachoval velkou úctu a zdrženlivost. Jeho otec jim sloužil. Byl velmi vzdělaný, měl velký smysl pro záležitosti a byl vynalézavý, velmi střídmý a pracovitý, nesmírně spolehlivý a čestný muž. Nevím, kdo ho navrhl na tajnou cestu do Polska, když šlo o volbu hraběte ze Saint-Paul. Vedl si tam velmi dobře a spřátelil se tam s Morsteinem, velkým pokladníkem Polska, jenž byl velmi profrancouzsky smýšlející a usilovně pracoval pro volbu hraběte ze Saint-Paul, k níž nedošlo jen kvůli smrti tohoto kandidáta, zabitého při přechodu Rýna. Callières, jemuž u Morsteina bylo dobře, u něj zůstal, a jelikož byl tento senátor zcela profrancouzský, jeho svědectví přispělo k tomu, že Callières, jenž byl již na místě, byl použit v několika nenápadných jednáních na severu, a dokonce i v Holandsku. Se zprávami, které z nich několikrát přišel podat, byli spokojeni, a všude, kde pobýval, si získal přátele. Morstein, jenž se v Polsku znesvářil natolik, že se obával o svou svobodu i o svůj život, dal v obavě z blížící se bouře přenést do Francie velké finanční prostředky a sám je následoval s Callièrem, jakmile uznal, že je čas. Usadil se v Paříži jako velmi bohatý muž a svého přítele ubytoval u sebe. Měl jen jednoho syna, o němž jsem se zmínil u obléhání Namuru, kde padl. Otec nabyl rozsáhlá panství, mimo jiné statky rodu Vitry, a hledal pro syna vznešený sňatek. Pana z Chevreuse při špatném stavu jeho financí lákal pádný argument „bez věna“ víc, než ho odrazovala nepříjemnost vzít si za zetě polského psance, jenž sem spadl jako z nebe, a ochotně tuto nabídku vyslechl. Callières byl vyjednavačem za Morsteina, a jelikož tomu nešlo o nic jiného než o spříznění, byla věc brzy uzavřena a Callières si u pana z Chevreuse získal přízeň. Smrt syna a poté otce následovaly dosti brzy po sňatku. Callières se svěřil do ochrany pana z Chevreuse, jemuž se zalíbil svou vzdělaností, smyslem pro záležitosti a úsudkem a péčí, kterou věnoval záležitostem obou dcer, jež po sobě zeť zanechal.

Takový byl Callièrův život a zaměstnání, když náhoda způsobila, že na pařížských ulicích potkal holandského obchodníka, svého velkého přítele a člověka ve své zemi velmi váženého, jenž přijel do Paříže kvůli záležitostem zajatých lodí a obchodu; obnovili známost a přátelství, mluvili o válce a míru a tak dlouho spolu uvažovali, že mu obchodník upřímně přiznal potřebu a touhu své republiky po míru. Zašli do takové hloubky, že Callières pokládal za nutné podat o tom zprávu panu z Chevreuse. Ten byl s vévodou z Beauvilliers, svým švagrem, jenž seděl v radě, doslova jedno tělo; přivedl mu Callièra a jeho vyprávění se líbilo. Tito pánové ho ukázali Croissymu, strýci svých manželek, a Pomponnovi, svému příteli, jenž byl také ministrem, a výsledkem všech těchto rozhovorů bylo, že Callières byl tajně vyslán do Holandska. Vrátil se po několika měsících a byl znovu vyslán, a při této poslední cestě dovedl záležitosti k bodu, kdy byly hlavní obtíže na počátku zimy odstraněny a kdy dostal rozkaz vystoupit veřejně jako vyslanec krále v Holandsku. Viděli jsme, že Courtin se omluvil z funkce zplnomocněnce pro mír, že se jím stal jeho kolega Harlay a Crécy byl jmenován; chtěli ho tam pro jeho schopnosti a zkušenost, prosazovaného otcem de La Chaise a jezuity. Příklad tak bezvýznamného muže způsobil, že Callières byl zařazen až jako třetí – on, jenž sám dovedl celou záležitost až do tohoto bodu a byl o všem důkladně obeznámen.

Byl to vysoký hubený muž, s velkým nosem, s hlavou zakloněnou, roztržitý, zdvořilý, uctivý, jenž díky dlouhému životu mezi cizinci přejal veškeré jejich způsoby a nabyl nepříjemného zevnějšku, na nějž si dámy a lidé dobré společnosti nedokázali zvyknout, ale jenž mizel, jakmile se s ním hovořilo o věcech, a ne o maličkostech. Byl to celkově velmi dobrý člověk, nesmírně moudrý a rozumný, jenž miloval stát a byl velmi vzdělaný, velmi skromný, dokonale nezištný, a jenž se neobával znelíbit se králi ani ministrům, pokud šlo o vyřčení pravdy a toho, co si myslel, a to až do konce, a jenž je velmi často přiváděl zpět ke svému názoru.

Král projednával jinou záležitost, kvůli níž urychlil návrat princů z armády, aby nebylo patrné, s kterým z nich vlastně jedná. Abbé z Polignaku, velvyslanec v Polsku, se domníval, že tam vidí příležitost k volbě ve prospěch pana prince de Conti.² Napsal to králi, a ten, jenž si nepřál nic jiného než zbavit se prince tak obecně uznávaných zásluh, jehož si nikdy nedokázal oblíbit, obrátil veškeré své myšlenky k tomu, aby ho dosadil na tento trůn. Mezi kandidáty, kteří se hlásili, byli bavorský, saský a falcký kurfiřt a vévoda lotrinský; a ačkoli se Poláci prohlašovali proti jakémukoli Piastovi,³ synové zesnulého krále by měli velké vyhlídky, jednak podle poměrně obvyklého zvyku, jednak pro zásluhy tak velkého muže, jakým byl Jan Sobieski, kdyby neobyčejná lakota královny, jež vše prodala a vydřela, a povýšenost jejích způsobů nezpůsobily, že se její děti kvůli ní staly nenáviděnými, a kdyby s nimi byla svornější. Jakub, nejstarší, s ní byl velmi znesvářen, a navíc se narodil ještě před volbou svého otce, což mu velmi škodilo; kromě toho nebyl příliš oblíben a jeho sňatek s falckou princeznou, sestrou císařovny, ho činil podezřelým. Císař ho podporoval, jeho matka mu bránila; chtěla jednoho ze svých dvou mladších synů, ale její poklady jí byly ještě dražší. Bavorský kurfiřt byl jejím zetěm a měl pro sebe památku zesnulého krále a to, že byl vojevůdcem. Saský kurfiřt měl také tuto poslední vlastnost a k tomu sousedství, díky němuž byly známy jeho vlídné mravy a štědrost. Vévoda lotrinský byl synem sestry císaře, jež byla polskou královnou, a jednoho z největších vojevůdců svého století, a císař ho podporoval fakticky více než Jakuba Sobieského. Konečně se ucházel i princ Ludvík Bádenský jako zkušený vojevůdce, snad spíše pro čest ucházet se o to než z jakékoli naděje na úspěch.

Původ prince de Conti, tak nadřazený původu těchto kandidátů, jeho příjemné a vojenské vlastnosti, jež se projevily v Uhrách a jež od té doby tak dobře osvědčoval, jeho postavení synovce a žáka proslulého prince de Condé a dědice a vlastního bratrance hraběte ze Saint-Paul, jehož v Polsku stále želeli a jenž si v době své smrti získal všechny hlasy, vzbudily v abbém z Polignaku, jenž pro sebe počítal s kardinálským kloboukem jako odměnou – o ten Poláci příliš nestojí a jejich králové ho dosti běžně udílejí cizincům, a takové kardinály jsme měli i ve Francii –, veškerou naději. Král tedy chtěl vidět, co by princ de Conti dokázal. Několikrát s ním hovořil o samotě, což se mu stávalo jen zřídka. Princ prodal za šest set tisíc livrů pozemky finančníkům, s možností je do tří let vykoupit zpět za stejnou cenu; tato částka byla odeslána do Polska a král slíbil ji vrátit, kdyby se volba nezdařila.

Během tak kritické doby pro kandidáty princové Alexandr a Konstantin Sobieští cestovali a dorazili až do Paříže, aby zde přijali řád, který nosili už před smrtí svého otce krále, jenž o něj pro ně naléhavě žádal. Aby vysondovali, zda se jim dostane zacházení, o něž stáli, zůstávali inkognito, a přesto jim král dopřál – jako titulovaným osobám – tu výsadu, že směli políbit princeznu a Madame. Paní z Béthune, sestra jejich matky královny, přijela také z Polska, kde byl její manžel dlouho velvyslancem a v téže hodnosti zemřel ve Švédsku. Bývala dámou šatny královny jako nástupkyně své tchyně, sestry vévody ze Saint-Aignan. Byla to žena duchaplná, smělá, podnikavá, jež si pod ochranou svých synovců Sobieských vzala do hlavy namluvit lidem, že jelikož bývala dámou šatny královny, měla by líbat dcery Francie. Madame na to naletěla a políbila ji. Povzbuzena tímto příkladem, jímž začala, se domnívala, že bude připuštěna ke stejné poctě i u princezny. Ale vévodkyně du Lude, u dvora odedávna, jež znala a viděla opak, se to neodvážila vzít na sebe. Král, zpraven o tomto nároku, jej shledal drzým a lživým a velmi se rozhněval, že se Madame nechala takto oklamat. Paní z Béthune, jež velmi dobře věděla, že její nárok byl troufalý podnik, od něj rychle upustila a byla princezně představena, aniž ji políbila.

Coetquen se po svém příjezdu oženil s druhou dcerou vévody z Noailles: neměl otce, byl bohatý a synem paní z Coetquen, proslulé vášní pana z Turenne a tajemstvím o Gentu, jež mu u ní uklouzlo; byla sestrou vévody z Rohanu, paní ze Soubise, jejíž krása jí vynesla tak skvělý osud, a princezny d’Espinoy, všech dětí dědičky rodu Rohan, jež se provdala za Chabota. Otec i dcery se tak proslavili štěstím v lásce. Coetquen po nich nic nezdědil: oženil se kvůli vlivu Noaillesů s nejošklivějším a nejodpudivějším stvořením, jaké lze spatřit, a žertem tvrdil, že mu ukázali třetí dceru, jež byla hezká, a pak ho podvedli a dali mu tu druhou. Ani manželství nebylo příliš šťastné.

Rok skončil dvěma úmrtími a dvěma nemilostmi. Zemřeli abbé Pelletier, státní rada, schopný, ale velmi neotesaný, jenž zemřel na mrtvici téměř při odchodu od oběda u svého bratra, státního ministra, a vévoda z Roannais. Ten ztratil otce ještě před dědem, po němž roku 1642 převzal guvernérství Poitou a jeho hodnost. Pro nedostatek pairů, tehdy vzácných a v oněch neklidných dobách rozptýlených po svých guvernérstvích, měl tu čest zastupovat hraběte flanderského při korunovaci krále, ještě než mu bylo třicet let. Byl to muž velkého ducha a vzdělání, jenž se velmi záhy obrátil k ústraní a k hluboké zbožnosti, jež ho zcela odvedla od manželství. Pan z La Feuillade toho v době své přízně využil. Dohodl se s ním, zaplatil mu za vévodství Roannais velkou sumu, oženil se s jeho sestrou v dubnu 1667, a po jeho odstoupení – při zachování hodnosti a poct – získal pro sebe nové povýšení, ověřené parlamentem v srpnu téhož roku. Brzy poté se pan z Roannais přestal ukazovat, začal nosit jakýsi duchovní šat, aniž kdy přijal svěcení, a žil ve velké zbožnosti a hlubokém ústraní, a stejně tak zemřel, ve vysokém věku, v Saint-Justu poblíž Méry-sur-Seine.

Rubantel a paní ze Saint-Géranu byli ti dva, kdo upadli v nemilost: o ní jsem už řekl dost, není třeba nic dodávat. Byla velmi zadobře s princeznami, byla to jedlice, milovnice dobrého stolu, a v soukromí dobrá společnice jako paní z Chartres a paní Vévodkyně. Ta poslední měla ve versailleském parku, poblíž brány Sartori, malý domek, jemuž říkala Poušť, jejž jí král daroval pro zábavu a jejž si dosti pěkně upravila, aby se tam chodila procházet a pořádat svačiny. Hostiny se rozrůstaly, byly čím dál veselejší a nakonec pana Vévodu rozladily a pana Prince znetrpělivěly. Marně se hněvali, a nakonec si stěžovali králi, jenž paní Vévodkyni vypeskoval a zakázal jí protahovat tyto hostiny a hlavně na ně zvát určitou společnost. Nebyla-li paní ze Saint-Géranu mezi zakázanými, vděčila za to svému prvnímu roku smutku, během něhož se král domníval, že se těchto zábav nemůže účastnit; vyjádřil se však o ní dostatečně jasně na to, aby paní Vévodkyně nepochybovala, že její účast schválena není. Uplynulo pár měsíců s větší opatrností a paní Vévodkyně usoudila, že je vše zapomenuto. Na tomto základě naléhala na paní ze Saint-Géranu, aby s ní časně povečeřela v Poušti, aby pak mohla být jako obvykle v kabinetě po skončení královy večeře. Paní ze Saint-Géranu se obávala, bránila se; ale jelikož se ráda bavila a bývala i neopatrná, doufala, že se nikdo nedozví, že tam byla, že podezření odvrátí i její první rok smutku, a že se paní Vévodkyně objeví večer v kabinetě, takže nebude co vytknout. Nechala se tedy přemluvit; a jelikož byla velmi dobrou společnicí, rozproudila takové veselí, že hodina včasného návratu do kabinetu nepozorovaně minula a hostina se svými dozvuky se protáhla hluboko do noci. Pan Vévoda a pan Princ byli bez sebe a král se rozhněval a chtěl vědět, kdo byl na večeři. Paní ze Saint-Géranu byla jmenována; její první rok smutku přitížil vině; vše padlo na ni: byla vykázána do vzdálenosti dvaceti mil od dvora, aniž bylo určeno místo, a paní Vévodkyně byla řádně vypeskována. Jako žena duchaplná si paní ze Saint-Géranu vybrala Rouen, a v Rouenu klášter Bellefonds, jehož jedna z jejích příbuzných byla abatyší. Řekla, že když měla to neštěstí znelíbit se králi, nezbývá jí než klášter; a to bylo velmi schváleno.

Rubantel byl muž nízkého původu, jenž se kupováním hodností a během dlouhé doby stal podplukovníkem gardového pluku a služebně starým generálporučíkem. Byl v tom velmi dobrý, velmi znalý pěchoty, velmi statečný, velmi čestný a velmi vážený muž, s velkou odvahou a velkou nezištností, žijící velmi vznešeně u armády, kde byl každoročně zaměstnáván jako generálporučík. Při těchto vlastnostech byl nedůtklivý, snadno mrzutý a netrpělivě snášel malichernosti a puntičkářství maršála z Boufflers v gardovém pluku. Maršál se marně snažil jeho povahu obměkčit; čím víc mu vycházel vstříc, tím víc se Rubantel cítil důležitý a tím byl nesnesitelnější, až nakonec nastoupil chlad a brzy nato roztržka a stížnosti. Rubantel, ač s ním bylo těžké vyjít, byl oblíben, protože měl vždy peníze a půjčoval je velmi štědře a ochotně; to mu v gardovém pluku připoutalo mnoho lidí, kromě toho, co se vždy najde ve velkém sboru – frondérů a nespokojenců, kteří se k němu přidávali. Nakonec maršál z Boufflers, unaven tím vším, navrhl králi, aby Rubantela slušně vyvedl z gardového pluku, v němž už nebylo možné, aby zůstal. Král, jenž Rubantelovu povahu dlouho znal, jenž měl maršála rád a žárlivě střežil kázeň, nechal Rubantelovi vzkázat prostřednictvím Barbezieuxe, že mu dovoluje prodat svou setninu, ponechává mu penzi čtyř tisíc livrů a dává mu guvernérství pevnosti Barreaux, které by mu bez naléhavé prosby pana z Boufflers nedal, kvůli nespokojenosti s jeho chováním vůči tomuto maršálovi, jeho plukovníkovi; a d’Avejan, první kapitán u gard, se stal podplukovníkem. Bylo to ve Versailles, kde Rubantel tuto řeč vyslechl. Byl tím tak rozhořčen, že nechtěl žádnou milost, odjel do Paříže, aniž spatřil krále, a od té doby ho už nikdy neviděl ani nepomyslel na to, aby ještě sloužil.

Po návratu z armády jsme zastihli paní z Castries usazenou u dvora jako dámu šatny paní vévodkyně z Chartres, na místě paní z Mailly. Kvůli levobočnému původu této princezny byla paní z Castries její vlastní sestřenicí, jako děti bratra a sestry. Její sňatek způsobil smutný stav, do něhož se po velmi skvělém postavení dostal kardinál Bonzi.⁴ Snad se jinde naskytne příležitost o něm pohovořit, aniž bych zde dělal příliš dlouhou odbočku. Postačí říci, že poté, co se výrazně vyznamenal v různých velvyslaneckých misích, se svolením krále získal polskou nominaci na kardinálský klobouk a prošel biskupskými stolci v Béziers, Toulouse a Narbonne, byl dlouho jakýmsi languedockým králem díky autoritě svého úřadu, své přízni u dvora a lásce provincie. Bâville, jenž tam byl intendantem, druhý syn prvního prezidenta Lamoignona, tam chtěl vládnout a dokázal to prosadit. Kardinálovi bylo jeho pokoření nesnesitelné; snažil se znovu pozvednout, ale veškeré jeho úsilí bylo marné. Jeho jediná sestra, kterou vroucně miloval, se provdala za pana z Castries z rodu La Croix, jenž byl na dívku, jež neměla nic, bohatý. Byl vdovcem, bez dětí, po matce pana z La Feuillade a pana z Met. Přízeň jeho švagra mu vymohla guvernérství v Montpellieru, poté jedno ze tří generálních místodržitelství Languedoku, a nakonec Řád Svatého Ducha roku 1661, a byl jedním z těch, jež vévoda z Arpajonu přijal v Pézenas spolu s panem princem de Conti, z pověření krále. Zemřel roku 1674 ve třiašedesáti letech a zanechal dcery a dva syny, z nichž starší se ve válce nesmírně vyznamenal svými schopnostmi a skvělými skutky odvahy. Byl to jinak muž prodchnutý ctí a ctností, mírný, moudrý, zdvořilý, velmi oblíbený a dobré společnosti. Dlouho zápasil se svým špatným zdravím a astmatem, jež ho postihlo od raného mládí, ale jež nakonec zvítězilo a přinutilo ho, těsně před dosažením hodnosti polního maršála, vzdát se řemesla, k němuž byl způsobilý, jež miloval s vášní a jež by ho patrně dovedlo daleko.

Pan du Maine byl guvernérem Languedoku; kardinál Bonzi, na dně bolesti a prostředků, hledal pomoc v této opoře, a to způsobilo sňatek jeho synovce. Pan du Maine se toho ujal, věc zařídil a uzavřel. Nebylo to obtížné: slečna z Vivonne neměla nic než svůj původ, a kardinál se sestrou hledali jen vznešené spříznění a domácí oporu proti Bâvillovi. Paní z Montespan uspořádala svatbu v květnu 1693 u sebe, v Saint-Joseph, a vzala na sebe ubytování a stravování novomanželů. Pan du Maine sliboval divy, a jako obvykle nedodržel nic. Šetřil si svůj vliv jen pro sebe a byl by se pečlivě vyvaroval jít proti králově nechuti k chování kardinála Bonzi i proti jeho ministrům a zálibě v Bâvillovi, kterou králi vštípili; ale pokud jde o místo dámy šatny paní vévodkyně z Chartres, o něž nebyl velký zájem a o něž se ucházeli lidé, s nimiž se pan du Maine nemusel nijak zatěžovat, nemohl odmítnout paní z Montespan, ač spolu nebyli příliš srdeční, ani paní vévodkyni z Chartres, s níž tehdy žil důvěrně, ani vlastnímu studu vůči lidem, jejichž sňatek zprostředkoval a kteří v něm nenašli nic z toho, kvůli čemu k němu došlo, aby se za ně přimluvil ve věci tak zcela jim na míru a jež ho nic nestála. Získal tedy toto místo od krále a paní z Maintenon, bez níž se taková místa neudělovala, a připsal si zásluhu, že o tom informoval v Languedoku pana a paní z Castries a kardinála Bonzi ještě dřív, než mohli vědět, že je toto místo k obsazení. Zůstali ještě nějakou dobu doma, aby dokončili své záležitosti, a poté se usadili natrvalo u dvora.

Paní z Castries byla čtvrtinou ženy, jakýmsi nepovedeným piškotem, nesmírně drobná, ale dobře stavěná, prošla by i skrz skromný prsten; bez zadku, bez poprsí, bez brady, velmi ošklivá, s výrazem stále ustaraným a udiveným, ale při tom s tváří, z níž zářil duch a jež ještě víc plnila, co slibovala. Znala vše: dějiny, filozofii, matematiku, učené jazyky, a přitom nikdy nebylo znát, že umí víc než jen mluvit francouzsky, ale její řeč měla přesnost, energii, výmluvnost, půvab i v nejvšednějších věcech, s onou jedinečnou obratností, jež je vlastní jen Mortemartům.⁵ Milá, zábavná, veselá, vážná, všem po vůli; okouzlující, když se chtěla líbit, přirozeně vtipná s tou nejjemnější rafinovaností, aniž o to usilovala, a přitom uměla i trefit směšné stránky lidí tak, že se na to nikdy nezapomnělo; ješitná, uražená tisícerými věcmi, s žalostným tónem, jenž byl neodolatelný, krutě zlá, když se jí zachtělo, a přitom velmi dobrá přítelkyně, zdvořilá, milá, obecně ochotná, bez jakékoli koketérie, ale citlivá na duchaplnost a zamilovaná do ducha, kde ho nacházela podle svého vkusu; a k tomu talent vyprávět, jenž okouzloval, a když chtěla na místě vymyslet nějaký román, měla zdroj vynalézavosti, rozmanitosti a půvabu, jenž udivoval. Při vší své ješitnosti se pokládala za dobře provdanou díky přátelství, jež chovala ke svému muži. Rozšířila je na vše, co mu náleželo, a byla na něj stejně pyšná jako na sebe; dostávalo se jí za to totéž a všemožné ohledy a úcta.

Brzy poté přibyla nová osoba do doprovodu paní vévodkyně z Chartres, ale vnitřního, aniž by jezdila do Marly nebo se s ní objevovala na veřejnosti mimo její apartmá, kromě cest nebo důvěrných příležitostí. Byla to paní z Jussac, jež byla její vychovatelkou a jež dokázala spojit nejneochvějnější důvěru paní z Montespan s vážností paní z Maintenon. Jmenovala se Saint-Just a byla dlouho u první manželky mého otce, jež ji z důvěry dala mé sestře, když se provdala za vévodu z Brissac. Domácí rozepře, jež na sebe nedaly dlouho čekat, ji od ní odloučily. Vstoupila do služeb paní z Montespan, jež ji posléze dala ke slečně z Blois, jejíž byla vychovatelkou až do jejího sňatku s panem vévodou z Chartres. Její manžel padl jako panoš pana vévody du Maine v bitvě u Fleurus roku 1690. Byla to vysoká žena, pěkného zjevu, jež bývala velmi příjemná a vždy dokonale ctnostná. Byla mírná, skromná, dobrá, ale moudrá a prozíravá; velmi znalá světa a lidí; pravdivá a přímá, zdvořilá, uctivá, vždy na svém místě; a jež si i s důvěrou a důvěrným přátelstvím paní vévodkyně z Chartres a paní z Montespan, a posléze s jistou důvěrou paní z Maintenon, na nic nehleděla naslepo, vše rozpoznávala a vždy se dokázala dobře vypořádat, bez pochlebování a bez přetvářky, aniž by u nich cokoli ztratila. Uměla si také získat opravdovou vážnost a významné přátele u dvora, když tam byla uvedena, a přitom nikdy nevybočila ze svého postavení ani u nás nezapomněla na to, čím byla. Je velmi neobvyklé, že se jí i s nepatrným jměním podařilo provdat obě dcery za dva bratry, pány z Armentières a z Conflans, kteří neměli nic, a že to byly právě tyto dva sňatky, jež je vrátily do světa – a rytíř z Conflans, jejich třetí bratr – a jež vytáhly z prachu, kde chudoba nechávala tak dlouho živořit tento starobylý rod.