Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom první (1691–1697)

Kapitola dvacátá šestá

Na počátku tohoto roku 1697 jsem ztratil pana Bignona, státního radu, tak spřáteleného s mým otcem, že se uvolil stát se mým poručníkem, ač bez jakéhokoli příbuzenství, když mě paní vévodkyně z Brissac při své smrti roku 1684 učinila svým univerzálním dědicem. Byl to soudce staré školy – učeností, bezúhonností, ctností, skromností; hoden jména, které nesl, tak známého mezi lidmi taláru i v republice písemnictví; a jenž, jako jeho předkové, byl generálním advokátem s velkou pověstí. Byl vdovcem po jediné sestře Pontchartrainově, kterou vždy nesmírně miloval, a Pontchartrain se k jeho dětem choval jako k vlastním. Bignon nebyl bohatý a v osmdesáti letech měl hlavu stejně bystrou jako ve čtyřiceti. Velmi jsem ho postrádal a v žádné ze svých záležitostí jsem nejednal jinak než s jeho radou. Jeho bratr, jenž byl prvním prezidentem velké rady a pro nějž byl tento úřad zřízen, ho následoval osm dní poté. Ten byl bohatý díky sňatku; měl jen jednu dceru, provdanou za Vertamonta, dvorního referendáře, syna z prvního manželství maršálky z Estrades, jenž po něm dostal jeho úřad.

Místo toho druhého v radě stran připadlo Caumartinovi, blízkému příbuznému a osobnímu příteli Pontchartrainovu, jehož ten používal především ve správě financí, kde byl jedním z intendantů. Byl to vysoký muž, krásný a velmi dobře stavěný, velmi schopný ve svém úřednickém a finančním řemesle, jenž znal vše – dějiny, genealogie, dvorské historky – s pamětí, jež nezapomínala nic z toho, co viděl nebo četl, natolik, že v rozhovoru dokázal na místě citovat i stránky. Byl velmi světácký, velmi duchaplný, ochotný a v podstatě čestný člověk. Ale jeho vzhled, Pontchartrainova důvěra a dvůr ho zkazily. Byl ješitný, ač uctivý, měl všechny ty velkopanské způsoby, jež z něj dělaly terč posměchu a nenávisti i u těch, kdo ho neznali; jedním slovem, nosil pod pláštěm veškerou domýšlivost, kterou maršál z Villeroy vystavoval na odiv pod svým portupejem. Byl prvním mužem taláru, jenž si troufl na samet a hedvábí: velmi se mu za to posmívali a nikdo ho v tom nenapodobil.

Nárokoval si místo v pořadí, z čehož vzešel spor, o němž hned podám zprávu. Finanční intendanti, kteří nejsou státními radami, vstupují do rady stran v krátkém plášti a mají v ní místo ode dne svého jmenování finančními intendanty, a udržují si je nad státními radami, kteří se jimi stanou teprve poté, co si finanční intendanti koupili své úřady. Na tomto základě si Caumartin, když se stal státním radou, nárokoval přednost před nimi, protože je vždy předcházel. Oni naopak tvrdili, že finanční intendanti, kteří nejsou státními radami, nejsou vlastně členy rady, ač mají v ní místo a hlas; a jako důkaz uváděli, že tam nejsou ani jako dvorní referendáři, ani jako státní rady a nenosí ani jeden, ani druhý z těchto talárů, a usuzovali, že jejich místo a hlas jsou jen čestné, k okrase jejich úřadů, a nezačleňují je do rady, takže mají zaujmout poslední místo, když do ní ve vlastním slova smyslu vstoupí jako členové a stanou se státními radami – teprve tehdy oblékají talár a odkládají plášť. Věc se přímo dotýkala Phélypeauxe, bratra Pontchartrainova, jenž byl prvním a nejstarším ze státních rad jmenovaných od doby, kdy se Caumartin stal finančním intendantem. Pontchartrain ho měl velmi rád a žili spolu dokonale jako bratři, a tak žili vždy. Přesto v Pontchartrainově mysli zvítězila Caumartinova věc jako věc financí a Pontchartrain mu pomohl vyhrát spor před králem, jemuž byla záležitost přednesena a jenž vydal nařízení pro budoucnost. Státní rady z toho byli velmi nespokojeni a Phélypeaux o tom svému bratrovi řekl svůj názor, aniž by to však mezi nimi vyvolalo ochlazení.

La Reynie, státní rada tak proslulý tím, že jako první pozvedl úřad pařížského policejního poručíka z jeho přirozeně nízkého postavení a učinil z něj jakési ministerstvo, velmi důležité díky přímé králově důvěře, neustálým stykům se dvorem a množství záležitostí, do nichž zasahuje a v nichž může nekonečně sloužit i škodit i těm nejváženějším osobám, a to tisícerými způsoby, konečně v osmdesáti letech obdržel povolení opustit tak namáhavý úřad, jejž jako první zušlechtil spravedlností, skromností a nezištností, s níž jej zastával, aniž kdy polevil v největší přesnosti a aniž působil zlo jinak než co nejméně a co nejřidčeji, jak jen mohl: byl to totiž muž velké ctnosti a velkých schopností, jenž si na místě, které takříkajíc sám vytvořil, musel vysloužit veřejnou nenávist, a přesto si získal všeobecnou vážnost.¹ D’Argenson, dvorní referendář, byl dosazen na jeho místo. Je to osobnost, o níž budu mít příležitost pohovořit jinde.

Pussort, státní rada a děkan rady, zemřel brzy poté; byl také jedním ze dvou radů královské finanční rady a bylo mu osmdesát sedm nebo osmdesát osm let. Pan Colbert ho udělal tím, čím byl; jeho zásluhy ho pak dobře podpíraly. Byl bratrem matky pana Colberta a byl po celý život diktátorem a takřka rozhodčím a pánem celé této tak semknuté rodiny. Nikdy se neoženil, byl velmi bohatý a velmi lakomý, mrzutý, obtížný, ješitný, s tváří rozzlobené kočky, jež prozrazovala vše, čím byl, a jehož přísnost naháněla strach a často působila mnoho zla, s jakousi mu vlastní zlomyslností. Při tom všem mnoho poctivosti, velké schopnosti, mnoho rozhledu, nesmírně pracovitý, a stále v čele všech velkých komisí rady a všech důležitých záležitostí uvnitř království. Byl to vysoký, suchý muž, bez jakékoli společenskosti, tvrdý a nesnadno přístupný, otep trní, bez jakékoli zábavy či odpočinku, jenž chtěl být pánem všude, a byl jím, protože naháněl strach, jenž byl nebezpečný a drzý a jehož jen málokdo litoval. Courtin se touto smrtí stal děkanem rady a král mu chtěl dát místo ve finanční radě; ale tytéž důvody a tentýž duch ústraní, jež ho přiměly odmítnout vyjednávat mír, ho přiměly poděkovat i za toto místo, jež po jeho odmítnutí připadlo Pomereuovi. Byl to státní rada velmi vynikající schopnostmi, rozhledem a duchem, čilý, činorodý, nesmírně bezúhonný a pracovitý, ale prudký, víc než jen čilý, náladový, a k němuž jeho žena a služebnictvo ne vždy pouštěli návštěvy, dokonce ani jeho nejdůvěrnější přátele; přátele měl a uměl si je zasloužit; byl velkým přítelem mého otce a vždy patřil k mým. Byl prvním intendantem, jenž byl v Bretani s touto hodností a touto mocí.

Nejstarší syn hraběte z Auvergne se ve všech ohledech definitivně zneuctil soubojem, který svedl s rytířem z Caylusu, po němž zděšeně pobíhal ulicemi s taseným mečem, jehož předtím velmi žalostně použil. Hádka vznikla kvůli krčmě a děvkám. Caylus, jenž byl velmi mladý a bojoval statečně, uprchl ze země; a hrabě z Auvergne využil tuto smutnou příležitost k tomu, aby se jeho syn už nevrátil. Byl to ve všech ohledech ubožák, velmi zneuctěný, jenž byl kvůli řadě hanebných dobrodružství nucen nechat se vydědit a přijmout maltézský kříž. Za tuto poslední aféru byl oběšen v podobizně na náměstí Grève, k velkému zármutku své rodiny – nikoli nad rozsudkem, ale nad jeho formou, protože parlament, jenž zná jen prince krve, postupoval proti němu jako proti tomu nejobskurnějšímu šlechtici, navzdory všem pokusům pánů z Bouillonu domoci se nějakého zvláštního zacházení, jehož nedosáhli v ničem. Toto vyhnanství ze země později založilo Caylusovo štěstí. Z téže záležitosti byla slečna ze Soissons vykázána z Paříže.

Jak se blížil mír, král mu předešel jedním pomstychtivým činem proti lordu Gallowayovi,² na nějž by už brzy poté nebyl čas. Byl synem Ruvignyho, a to je třeba vysvětlit. Ruvigny byl dobrý, ale prostý šlechtic, plný ducha, moudrosti, cti a poctivosti, velmi hugenotský, ale s velkou rozvahou a velkou obratností. Tyto vlastnosti, jež mu u jeho souvěrců vynesly velkou pověst, mu zjednaly mnoho vlivných přátel a velkou vážnost ve světě. Ministři a přední pánové si ho vážili a nebylo jim lhostejné platit za jeho přátele, a i nejváženější soudci se k nim horlivě hlásili. Pod velmi prostým zevnějškem to byl muž, jenž uměl spojovat přímost s bystrostí pohledu a vynalézavostí, ale jehož věrnost byla tak známá, že měl v úschově tajemství a svěřené věci i těch nejvýznamnějších osob. Po mnoho let byl zástupcem svého vyznání u dvora, a král často využíval styků, jež mu jeho vyznání poskytovalo v Holandsku, ve Švýcarsku, v Anglii a v Německu, k tajným jednáním, a velmi užitečně tam sloužil. Král ho měl vždy rád a vyznamenával, a byl to jediný spolu s maršálem ze Schombergu, komu král při zrušení ediktu nantského nabídl, aby zůstal v Paříži a u jeho dvora se svým majetkem a s tajnou svobodou vyznání ve svém domě, ale oba to odmítli. Ruvigny si odnesl, co chtěl, a zanechal také to, co chtěl, čehož požívání mu král povolil. Odešel do Anglie se svými dvěma syny. La Caillemotte, mladší, jehož příroda ošidila ještě víc na duchu než na těle, zemřel brzy poté. Otec ho dlouho nepřežil a jeho starší syn nadále požíval majetku, jejž otec zanechal ve Francii. Při revoluci vstoupil do služeb prince oranžského, jenž ho učinil hrabětem z Gallowaye v Irsku a velmi ho povýšil. Byl dobrým důstojníkem. Měl ctižádost; ta ho učinila nevděčným. Vyznamenal se nenávistí vůči králi a vůči Francii, ač byl jediným hugenotem, jemuž se ve Francii nechávalo užívání jeho majetku, a to i ve službách prince oranžského. Král ho několikrát nechal upozornit na svou nespokojenost s jeho chováním. On své přečiny jen okázaleji rozmnožoval; nakonec král zkonfiskoval jeho majetek a veřejně projevil svůj hněv.

Starý Ruvigny byl přítelem Harlaye, tehdy generálního prokurátora a později prvního prezidenta, a svěřil mu do rukou úschovu, v důvěře v jeho věrnost. Ten ji zachovával, dokud ji nemohl zneužít; ale když viděl, jak se věc provalila, ocitl se skromně v rozpacích mezi synem svého přítele a svým pánem, jemuž pokorně odhalil své trápení; tvrdil, že to král věděl odjinud a že se to dozvěděl sám Barbezieux a řekl to králi. Nebudu toto tajemství dál zkoumat, ale faktem je, že to řekl sám, že mu král za odměnu tu úschovu daroval jako majetek propadlý konfiskací, a že tento pokrytec spravedlnosti, ctnosti, nezištnosti a přísnosti se nestyděl si ji přivlastnit a zavřít oči i uši před rozruchem, jejž tato podlost vyvolala. Vytěžil z toho víc než jednu výhodu; neboť král, rozhněvaný na Gallowaye, byl prvnímu prezidentovi za to tak vděčný, že dal jeho velmi mladému synovi, jenž se den co den zneucťoval ve svém úřadu generálního advokáta, místo státního rady, uvolněné Pussortovou smrtí, a že mu po nějaké době ještě přidal penzi dvaceti tisíc livrů, jaká náleží ministrům. Tak jsou zločiny na tomto světě odměňovány; ale uspokojení z toho netrvá dlouho.

Pan z Monaka, jenž, jak jsme viděli výše, získal hodnost cizího prince sňatkem svého syna s dcerou pana Velkého, zjistil brzy, a jeho syn ještě více, že to zaplatili velmi draho. Vévodkyně z Valentinois byla okouzlující, tomu odpovídajícím způsobem galantní, bez ducha i rozvahy, s velmi duchaplným výrazem tváře; byla rozmazlena láskou otce a matky a poctami celého dvora v domě otevřeném dnem i nocí, kde půvaby, jež byly její hlavní krásou, přitahovaly tu nejskvělejší mladou společnost. Její muž, ač velmi duchaplný, se necítil být tím silnějším; jeho postava a vzhled mu vynesly přezdívku Goliáš. Dlouho snášel povýšenost a pohrdání své ženy a její rodiny. Nakonec toho měli on i jeho otec dost a odvezli paní z Valentinois do Monaka. Zoufala si a stejně tak i její rodiče, jako by ji odvezli do Indie. Lze si domyslet, že cesta a pobyt neproběhly nijak vesele. Přesto slibovala divy, a po dvou letech pokání dosáhla svého návratu. Nevím, kdo jí radil, ale aniž změnila chování, přemýšlela o způsobech, jak se uchránit před návratem do Monaka, a proto vyvolala strašlivý skandál proti svému tchánovi, jehož obvinila nejen z toho, že jí dělal návrhy, ale že ji chtěl znásilnit. Pan Velký, paní z Armagnac a jejich děti se postavili na její stranu; a byl z toho ten nejskandálnější povyk, jenž ale nikoho nepřesvědčil. Pan z Monaka už nebyl mladý. Byl velmi čestný muž a vždy za takového platil; ostatně měl dvě velké slepé, vyhaslé oči, jimiž ve skutečnosti nerozeznal nic ani na dvě stopy, a velké špičaté břicho, jež budilo strach tím, jak vystupovalo. Rozhořčení z jeho i ze synovy strany bylo neméně velké nad tak podivnou pomluvou, a odloučení se stalo silnějším než kdy dřív.

Po několika letech si uvědomili, že nemají děti a že paní z Valentinois, plovoucí v dvorských rozkoších pod ochranou své rodiny, sama požívá plodů svého zločinu a vysmívá se jim. Rozhodli se tedy jednat. Pan z Valentinois si vyžádal svou ženu zpět; zprvu se mu u ní vysmívali; ale brzy nastoupily rozpaky. Do věci se vložili zbožní. Arcibiskup pařížský promluvil s paní z Armagnac a pan z Monaka prohlásil, že svou snachu už nikdy neuvidí a že jí zakazuje objevit se na jakémkoli místě, kde by byl on. To vše dohromady bylo jako úder blesku. Muselo se ustoupit, a 27. ledna paní z Armagnac, v doprovodu prince Kamila, svého třetího syna, a princezny z Harcourtu, přivedla svou dceru do Paříže k vévodovi z Valentinois, kde byla i maršálka z Boufflers, její vlastní sestřenice. Paní z Valentinois tam povečeřela a přenocovala, a co bylo horší, zůstala tam.

Byla velmi často u paní Vévodkyně, jež ve stejnou dobu vyměnila svou dvorní dámu. Paní z Moreuil, jež byla ženou ducha a zásluh, manželkou podivína rovněž velkého ducha, z levobočků onoho starobylého, už dávno vymřelého rodu Moreuil, jenž sloužil panu Vévodovi, náhle požádala o propuštění, aniž kdokoli věděl proč, a naprosto na tom trvala. Později se ukázalo, oč šlo. Ubohá žena skrývala rakovinu, na niž o něco později zemřela. Paní z L’Aigle byla dosazena na její místo a získala si tam lásku, vážnost a dokonce i uznání u dvora. Byla to žena velkého ducha a světáckosti, dcera paní z Raré, vychovatelky dcer pana Gastona; její otec a matka byli velkými přáteli mého otce, a ona se provdala za markýze z L’Aigle, šest mil od La Ferté, jenž byl také jeho velkým přítelem. Proto tuto maličkost zaznamenávám. Záležitosti pana z L’Aigle byly velmi špatné; ona to místo přijala, protože doma neměla nic lepšího.

U pana Prince se přihodila ještě jiná věc. Briord, jeho první štolba, byl vybrán pro velvyslanectví v Turíně. Torcy, jenž byl jeho přítelem, ho nechal navrhnout Pomponnem, a když byla věc hotová, král o tom řekl panu Princi jedno zdvořilé slovo. Kandidát byl dobrý, ale svět byl překvapen, kde se hledal velvyslanec, a zaznamenávám to jako věc neobvyklou a zcela novou. Ostatně Briord byl moudrý, čestný muž a nebyl neschopný.

Pontchartrain hledal nevěstu pro svého syna. Nechal ho podniknout velkou objížďku středomořských i atlantických přístavů, aby viděl věci, o nichž denně slýchal mluvit, a poznal důstojníky. Vše se tam odehrálo méně ve studiu a prohlídkách než v recepcích, hostinách a poctách, jaké by se mohly vzdávat Dauphinovi. Každý tam předstihoval druhého v dvornosti a v podlézavosti vůči nastávajícímu pánu svého osudu a jmění, jenž se vrátil málo poučen, ale mnohem víc rozmazlen než předtím, a v přesvědčení, že je dokonale obeznámen se vším. Otec se domníval, že našel vše, co si mohl přát, ve slečně z Malause, jež byla chovankou ve Ville-l’Évêque v Paříži. Její matka, rozená Mitte, dcera markýze ze Saint-Chaumont, zemřela. Její otec byl muž stažený do své provincie poté, co nějakou dobu sloužil, až dosáhl hodnosti brigádního generála, a znovu se oženil s dámou z rodu Bérenger-Montmouton, s níž měl dva syny. Jeho matka byla sestrou maršálů z Duras a z Lorges, kteří se o tuto rodinu vždy s láskou starali.

Toto spříznění se Pontchartrainovi tak zalíbilo, že sňatek dojednal a požádal krále o souhlas. Jeho překvapení bylo veliké, když slyšel krále radit mu, aby myslel na něco jiného. Jelikož mu ta partie vyhovovala, naléhal, až mu král upřímně řekl, že tato dívka nosí bourbonský erb, jenž by ho urážel spojen s jeho vlastním, že si ji přeje provdat podle svého uvážení, a že jedním slovem si přeje, aby na to už nemyslel. Ponížení bylo veliké. Ministři na to nebyli zvyklí. Postupně se za této vlády postavili na roveň všem ostatním. Osvojili si oděv i veškeré způsoby urozených lidí. Jejich manželky dosáhly toho, že směly stolovat u královské tabule a jezdit v královských kočárech, díky paní Colbertové, pod záminkou, že doprovází paní princeznu de Conti, kterou vychovala; a ostatně byla nesmírně zadobře s královnou. O dvanáct či patnáct let později to pan z Louvois dosáhl pro svou ženu pod záminkou, že je urozeného rodu, a díky soupeření mezi ním a Colbertem. Odtud jejich snachy, a podle tohoto příkladu i ostatní manželky státních sekretářů, a nakonec i manželky generálních kontrolorů. Jejich spříznění je podpírala v tomto novém lesku, a jejich moc, na níž vše bez výjimky záviselo, jim zjednala podivnou převahu a vyznamenání nad vším, co nebylo titulováno, což jim učinilo odmítnutí krále ohledně spříznění, s nímž by u kohokoli jiného z běžné šlechty neměl potíže, tím trpčím a tím neobvyklejším. Pontchartrain se dobře varoval chlubit se tím, co se mu přihodilo, a spěchal jen najít záminky k rozchodu. Ale král, ač vždy tak tajnůstkářský, v tomto případě nepokládal za vhodné jím být. Promluvil s maršály z Duras a z Lorges, s panem z Bouillonu, protože jejich matka byla sestrou pana z Turenne, a s dalšími ještě, takže se vědělo, co Pontchartrain skrýval, a jeho kolegové z toho byli neméně ponížení než on.

Slečna z Malause, jediná dcera z tohoto lože, a její dva bratři byli šestou a poslední generací, a jedinou dosud žijící, Karla, barona z Malause, senešala Toulouse a Bourbonnais, levobočka vévody Jana II. Bourbonského, konetábla Francie, jenž nezanechal žádné legitimní děti a jenž byl bratrem Petra, hraběte z Beaujeu, manžela proslulé paní z Beaujeu, dcery Ludvíka XI., sestry a regentky za nezletilosti Karla VIII.; tento Petr se stal vévodou Bourbonským po svém bratrovi a zanechal jen jednu dceru a dědičku, Zuzanu Bourbonskou, provdanou za nešťastného konetábla Bourbonského, tak krutě pronásledovaného matkou Františka I., jenž byl zabit před Římem v čele armády Karla V., poté co se předtím zúčastnil bitvy u Pavie proti Františku I. Byli bratry Ludvíka Bourbonského, zvoleného biskupem lutyšským, jenž zanechal levobočka, zakladatele rodu pánů z Busset, kteří dosud existují. Kromě těchto legitimních bratrů měli ještě jednoho levobočka, jenž se stal hrabětem z Roussillonu a admirálem Francie a jenž se svou ženou, levobočkou Ludvíka XI. a Markéty ze Sassenage, hrál významnou úlohu. Ale admirál byl tehdy velmi daleko od toho, aby byl korunním hodnostářem, a francouzské námořnictvo té doby velmi daleko od toho, aby bylo na velké noze. Postupně tito levobočci z rodu Bourbon proměnili své levobočkovské levé břevno a další rozličná znamení levobočnosti v pravé břevno jako princové tohoto rodu, a nakonec je zkrátili jako oni, takže už není žádný rozdíl mezi erby legitimních a levobočků; a právě to krále tak silně popuzovalo, že, jak řekl, nechtěl na nosítkách nové nevěsty vidět bourbonský erb spojený s erbem Phélypeauxů.

Pontchartrain se měl čím utěšit spřízněním docela jiného druhu, s nímž král bez potíží souhlasil, protože smíšení, jež vše sjednocovalo na jednu úroveň, mu samo o sobě nebylo nijak nemilé. Šlo o jinou neteř maršálů z Duras a z Lorges, tentokrát však dceru jejich sestry, z rodu La Rochefoucauld, na niž upřel zrak. Byla sestrou hrabat z Roucy a z Blansacu a rytířů z Raye a z Roucy, a byla vychovávána v opatství Notre-Dame v Soissons. Byli třetí generací Karla z La Rochefoucauld, syna hraběte z La Rochefoucauld, jenž byl zabit o Bartolomějské noci, a jeho druhé manželky, Charlotty z Roye, hraběnky z Roucy, sestry princezny de Condé, první manželky prince de Condé, zabitého v bitvě u Jarnaku. Celá tato větev La Rochefoucauld-Roye byla hugenotská. Při zrušení ediktu nantského se hrabě z Roye, otec té, o niž jde řeč, a jeho žena odebrali do Dánska, kde, jelikož byl ve Francii generálporučíkem, byl jmenován velkým maršálem a velel všem tamním vojskům. Bylo to roku 1683, a roku 1686 se stal rytířem Řádu Slona. Byl tam velmi vznešeně usazen, a on i hraběnka z Roye požívali velké vážnosti.

Tito severní králové obvykle jedí ve společnosti, a hrabě a hraběnka z Roye měli velmi často tu čest být zváni k jejich stolu se svou dcerou, slečnou z Roye. Stalo se při jednom obědě, že hraběnka z Roye, zaražena podivným vzezřením dánské královny, se obrátila ke své dceři a zeptala se jí, zda nemyslí, že se královna podobá paní Panache jako vejce vejci. Ač to řekla francouzsky, stalo se, že nemluvila dost potichu, a královna, jež ji slyšela, se jí zeptala, co je to za paní Panache. Hraběnka z Roye jí ve svém překvapení odpověděla, že je to dáma francouzského dvora, velmi milá. Královna, jež viděla její překvapení, na sobě nedala nic znát, ale znepokojena tím srovnáním, napsala Mayereronovi, dánskému vyslanci v Paříži, jenž tam už byl několik let, aby jí sdělil, co je to za paní Panache, jaký má vzhled, věk, postavení, a na jaké úrovni je u francouzského dvora, a že si hlavně přeje, aby nebyla oklamána a byla přesně informována. Mayereron byl zase ze své strany velmi udiven. Napsal královně, že nechápe, jak se jméno paní Panache k ní vůbec doneslo, natož vážný zájem, jejž mu projevila, aby o ní byla přesně informována; že paní Panache je malá a velmi stará osoba s odulými pysky a zarudlýma očima, na něž je až bolestné se dívat, jakási žebračka, jež se u dvora zabydlela jako jakási bláznivá, jež bývala střídavě na králově večeři, na obědě Monseigneura a paní Dauphine, nebo u Monsieura, ve Versailles nebo v Paříži, kde se každý bavil tím, že ji přiváděl do zuřivosti, a jež u těch obědů nadávala lidem pro pobavení, ale někdy i zcela vážně, s urážkami, jež uváděly do rozpaků a ještě víc bavily ony prince a princezny, kteří jí plnili kapsy masem a ragú, jehož omáčka jí stékala po sukních, a že jedni jí dávali pistoli nebo tolar, druzí zas cvrnkali do nosu a dávali štulce, z čehož upadala do zuřivosti, protože se svýma zalepenýma očima neviděla ani na špičku vlastního nosu, ani kdo ji uhodil, a že to byla zábava celého dvora.

Nad touto odpovědí se dánská královna cítila tak dotčena, že už nemohla hraběnku z Roye snést, a vyžádala si od krále, svého muže, zadostiučinění. Král shledal velmi nevhodným, že se cizinci, jež zahrnul předními úřady a poctami svého dvora s tučnými penzemi, vysmívají jim tak krutým způsobem. Našli se šlechtici té země i ministři žárliví na štěstí a vysoké postavení, jehož hrabě z Roye požíval, takže si královna vymohla, aby ho král propustil a nechal mu vzkázat, aby se stáhl. Nedokázal bouři zažehnat: přijel se svou rodinou do Hamburku a čekal, co s ním bude; a v době anglické revoluce – totiž několik měsíců před ní – přešel do Anglie. Král Jakub, jenž tam ještě byl, ho učinil hrabětem z Liffordu a irským pairem; toto jméno přijal jeden z jeho synů, který ho doprovázel.

Hrabě z Roye byl tedy v Londýně se synem a dvěma dcerami, a s hrabětem z Feversham, bratrem své ženy, rytířem Podvazku a kapitánem tělesné stráže. Při revoluci se do ničeho nezapletli; a hrabě strávil osmnáct let v Anglii bez úřadu a bez služby a zemřel v lázních Bath roku 1690. Jeho ostatní děti zůstaly ve Francii; některé dali do služby poté, co je přiměli k odřeknutí se víry, a další do kolejí nebo klášterů. Král jim dal penze, a pan z La Rochefoucauld spolu s pány z Duras a z Lorges jim sloužili jako otcové.

Sňatek se tedy jednal zejména s panem maršálem z Lorges, jenž nesmírně miloval hraběnku z Roye. Počítalo se, že dívka nemá nic a nikdy nebude mít mnoho; to bylo tím, co k tomu vedlo, a co spolu s hmatatelnými výhodami ministerského úřadu zkrotilo nadutost pana z La Rochefoucauld. Hraběnka z Roucy byla obzvlášť uchvácena sňatkem, z něhož počítala vytěžit mnoho, jak vážností, tak – ještě víc – v peněžních záležitostech, a v těch se pak nijak neomezovala. Pontchartrainovi byli u vytržení. Generální kontrolor obešel celou rodinu a nedělali si malá ústa nad ctí, jíž se jim tímto spřízněním dostávalo. Hraběnka z Roucy odjela pro svou švagrovou do Soissons, a sňatek se konal potichu ve Versailles, v kapli, o půlnoci; oddával je soissonský biskup Brûlard. Kromě obvyklého královského daru při těchto sňatcích ministrů král přidal šest tisíc livrů penze ke čtyřem, jež nevěsta už měla, a dal Pontchartrainovi padesát tisíc tolarů; ten nechal svého syna nazývat hrabětem z Maurepas. Téměř čtyři miliony, jež rytíř des Augers a jeden rejdař v té době ukořistili Španělům, naladily krále právě vhod pro tuto štědrost.

Hrabě z Egmontu, poslední z tohoto velkého a slavného rodu, nedávno opustil Flandry a vstoupil do francouzských služeb. Oženil se se slečnou z Cosnacu, neteří aixského arcibiskupa, jež bydlela u vévodkyně z Bracciano, s níž byla také spřízněna, a král jí z milosti dopřál taburet, ačkoli španělští grandi, mezi něž hrabě z Egmontu patřil jako jeden z prvních již od dob Karla V., nemají ve Francii žádné postavení.