Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom první (1691–1697)

Kapitola dvacátá sedmá

Molinos, onen španělský kněz, jenž platil za vůdce kvietistů a za toho, kdo obnovil jejich staré bludy, zemřel v Římě ve vězení inkvizice, hned na počátku tohoto roku.¹ To mi připomíná, že je čas vrátit se k záležitosti pana z Cambrai. Zanechal jsem paní Guyonovou v donjonu ve Vincennes a vynechal jsem mnoho zajímavých věcí, protože se nacházejí v tom, co bylo z obou stran vytištěno. Je však třeba pro pochopení toho, co bude následovat, říci, že než byla zatčena, byla svěřena do rukou pana z Meaux, u něhož pobývala velmi dlouho, nebo u dcer Svaté Marie v Meaux, kde se tento prelát důkladně obeznámil s jejím učením, aniž ji dokázal přesvědčit, aby své názory změnila. Lze usuzovat, že je skutečně, nebo alespoň zdánlivě, očistila ode všeho, co bylo tomuto učení vytýkáno jako nemravné a hanebné, a od toho, co jí bylo vytýkáno v jejím chování s otcem Lacombem a v jejích podivných cestách s ním. Bez těch nejsvědomitějších opatření v tomto ohledu by nemohla obelstít prostotu a čistotu mravů vévodů z Chevreuse a z Beauvilliers, jejich manželek, arcibiskupa z Cambrai a mnoha dalších osob, jež tvořily výkvět jejího malého stádce. Ale nakonec unavena tím, že je jakoby vězněm v rukou pana z Meaux, předstírala, že jeho světlu otevřela oči, a podepsala takové odvolání, jaké jí předložil; on, mírný a jednající v dobré víře, se tím nechal oklamat a zajistil jí svobodu, a zneužití této svobody tajnými schůzkami, které pořádala s nejvěrnějšími ze své školy, způsobilo, že byla vyhnána z Paříže a poté, po tajném návratu, uvězněna ve Vincennes. Tato nepoctivost falešně obrácené, spojená s malými plody tak dobře známých konferencí v Issy a slavným obratem, jímž se pan z Cambrai tak rychle vyzpovídal panu z Meaux, aby mu zavřel ústa, přiměly nakonec tohoto posledního preláta chopit se pera, aby veřejnosti vyložil učení, chování i postup obou stran od počátku této záležitosti, pod titulem Naučení o stavech modlitby.

Toto dílo se mu zdálo o to nutnější, že pan z Chartres nejprve a pan z Paříže poté záležitost pojednali jen čistě teologickým způsobem ve svých pastýřských listech, a domníval se, že je důležité tuto teologii dostatečně vyjasnit, aby jí porozuměl každý, a zároveň objasnit vše, co se v této věci odehrálo s panem z Cambrai.

Jelikož byl tématem naplněn, jak tím, co se odehrálo v Issy s panem z Cambrai, tak tím, co viděl v knihách paní Guyonové, a poté u ní samé, když ji měl u sebe v Meaux, odkud ji paní z Morsteinu triumfálně přivezla zpět v kočáru vévodkyně z Mortemart, své tety, brzy své dílo sepsal, a než je dal vytisknout, ukázal je panu z Chartres, arcibiskupům z Remeše a z Paříže a samotnému panu z Cambrai.

Ten poslední pocítil veškerou tíhu i nutnost jej předejít. Je třeba věřit, že měl svou látku připravenou už dávno předem a zcela sepsanou, jinak by rychlost sepsání byla neuvěřitelná, a to u díla tohoto druhu. Napsal knihu nesrozumitelnou tomu, kdo není teologem zběhlým v nejmystičtějších otázkách, dal jí titul Maximy svatých a rozdělil ji do dvou sloupců: první obsahoval maximy, jež vydává za pravověrné a za maximy svatých, druhý maximy nebezpečné, podezřelé nebo mylné, což je zneužití, jemuž byla nebo může být vystavena dobrá a zdravá mystika, s přesností, kterou vydává za přesnou z obou stran a kterou navrhuje tónem mistra k následování či vyhýbání se. Ve spěchu, aby vyšla dříve, než mohl vydat svou pan z Meaux, ji nechal vytisknout s veškerou možnou rychlostí; a aby neztratil ani okamžik, pan z Chevreuse se odebral přímo k tiskaři, aby korigoval každý arch, jakmile byl vytištěn. Rychlost a přesnost korektury tak odpovídaly tak dobře připraveným opatřením, že za velmi málo dní byl s to ji rozdat celému dvoru, a náklad se ocitl téměř zcela vyprodán.

Pokud lidi pobouřilo, že ji nenašli podepřenou žádným schválením, ještě víc je pobouřil zmatený a rozpačitý styl, tak křečovitá a rozhodná přesnost; barbarství výrazů, jež tvořilo jakoby cizí jazyk, a konečně vznešenost a hledanost myšlenek, jež brala dech, jako ve vzduchu příliš řídkém střední vzdušné vrstvy. Skoro nikdo, kdo nebyl teologem, jí nedokázal porozumět, a i ti až po třetím či čtvrtém čtení. Měl tedy tu hořkost, že od nikoho neobdržel chválu a od velmi mála poděkování, jen z pouhé zdvořilosti; a znalci se domnívali, že pod tímto barbarským jazykem nacházejí čistý kvietismus, rafinovaný, zjemnělý, očištěný od veškeré sprostoty, oddělený od hrubosti, ale bijící do očí, a k tomu velmi nové a velmi obtížně srozumitelné jemnosti, a ještě mnohem obtížněji uplatnitelné v praxi. Uvádím nikoli svůj vlastní úsudek, jak lze věřit, o věci, jež mě tak dalece přesahuje, ale to, co se tehdy všude říkalo; a nemluvilo se o ničem jiném, dokonce ani u dam; při té příležitosti se opakoval onen výrok, jenž kdysi unikl paní ze Sévigné za horkých sporů o milosti: „Trochu mi to náboženství zhusťte, vždyť se úplně vypařuje, jak je subtilizováno.“ Tato kniha pobouřila skoro všechny: nevzdělané, protože jí nerozuměli; ostatní pro obtížnost jí porozumět, sledovat ji a přizpůsobit se barbarskému a neznámému jazyku; preláty postavené proti autorovi kvůli mistrovskému tónu ohledně pravdivosti a mylnosti maxim, a kvůli tomu, co pokládali za vadné v těch, jež vydával za pravdivé. Král především a paní z Maintenon, velmi zaujatí, z toho byli nesmírně nespokojeni a shledali velmi špatným, že se pan z Chevreuse ujal role tiskařského korektora; a že se pan z Beauvilliers uvolil představit ji králi soukromě, aniž o tom cokoli řekl paní z Maintenon, zatímco pan z Cambrai byl u dvora a mohl to klidně udělat sám. Snad se obával špatného přijetí před veřejností a pověřil tím pana z Beauvilliers, jenž míval důvěrnější chvíle o samotě s králem, aby jeho knihu lépe přijali díky vévodově vážnosti, nebo aby se před světem skrylo, kdyby byla přijata špatně; ale tito pánové, okouzleni půvaby a duchovností preláta, si tímto počínáním zcela znepřátelili paní z Maintenon: jeden tím, že se stal veřejným spolupracovníkem, funkcí tak pod svou úroveň, díla, jež nemohla schválit poté, co se tak otevřeně postavila na opačnou stranu; druhý tím, že jí projevil nedůvěru a nezávislost na ní, což ji zranilo víc než cokoli jiného, a přimělo ji rozhodnout se pracovat na zkáze obou.

Mezi těmito pohyby v učení a spisech pan z Cambrai pomýšlel na silnější pomoc. Jako přítel jezuitů si je připoutal a byli jeho, jako celek i po skupinách, s výjimkou několika jednotlivců, významnějších svými zásluhami než svou vahou a vlivem v tajemstvích, vedení a vnitřní správě své společnosti. Viděl se bez prostředků ve Francii, s předními preláty co do učenosti, zbožnosti a vlivu proti sobě, kteří, majíce dvůr otevřeně na své straně, povedou i všechny ostatní biskupy. Pomýšlel tedy na to, přenést svou záležitost do Říma, kde doufal ve vše díky kroku tak protivnému našim zvykům a tak příjemnému onomu dvoru, jenž si osobuje rozhodovat v první instanci a chce, aby každý poněkud závažnější spor byl nejprve předložen jemu, aniž je nejprve rozsouzen na místě. Počítal tam s vlivem jezuitů, a příležitost mu nabídla ještě jinou ochranu, kterou si nezapomněl zajistit.

Kardinál z Jansonu byl v Římě už šest nebo sedm let; sloužil tam velmi důstojně a velmi užitečně: chtěl se konečně vrátit. Kardinál z Bouillonu neměl o nic menší touhu jet ho tam vystřídat. Směšná eskapáda, kterou provedl s oním panstvím dauphiné d’Auvergne, a další ještě, zmenšily jeho vážnost a ranily jeho ješitnost. Chtěl být nějaký čas pryč, a to z důvodu a s pověřením záležitostmi, aby se poté vrátil v lepším postavení. Před ním zbývali už jen dva kardinálové, a bylo třeba být v Římě při smrti děkana, aby se ujal děkanství posvátného kolegia. Pan z Cambrai se s ním předem spřátelil a společný zájem toto spojenectví usnadnil a upevnil. Kardinál v té době viděl tohoto preláta mezi důvěrnými přáteli paní z Maintenon a jako pána ducha vévodů z Chevreuse a z Beauvilliers, kteří byli v nejotevřenější přízni a důvěře.

Bouillon a Cambrai patřili jezuitům, jezuité jim, a prelát, jehož záměry byly rozsáhlé, počítal s tím, že užitečně využije kardinála, u dvora i v Římě. Když jeho vliv u dvora klesl a vliv jeho přátel se značně zastřel, stalo se mu kardinálovo přátelství ještě potřebnějším. Kardinál jim byl zavázán za to, že překonali králův odpor k tomu, aby ho poslal vystřídat kardinála z Jansonu, a ještě za to, že mu vymohli králův souhlas a ochranu pro zvolení abbé d’Auvergne, jeho synovce, koadjutorem jeho opatství v Cluny. To znamenalo zasáhnout pýchu, jež jedině kardinála řídila, v tom nejcitlivějším místě. Nezpronevěřil se jim tedy, když viděl jejich vliv v rozkladu, a doufal, že je znovu posadí do sedla rozsudkem, který si sliboval vymoci v Římě. K tomuto záměru ho pobízelo vše, i plody tak velké služby, a tvrdilo se, že mezi nimi byla uzavřena dohoda, ale bez vědomí vévodů: že vliv jednoho učiní druhého kardinálem tím, že mu pomůže vyhrát jeho při, a že vliv tohoto druhého, povznesený jeho vítězstvím a purpurem, bude takový sám o sobě i vůči oběma vévodům, s nimiž pak bude čas promluvit a nad nimiž mohl vše, že prosadí kardinála z Bouillonu do rady; a odtud si Bouillon nesliboval nic menšího než povznesení na místo prvního ministra.

Tento poslední bod rady nebylo zdaleka tak snadné rozumně si představit jako naděje na Řím. Král nikdy nedal do své rady žádného duchovního, a byl příliš žárlivý na svou moc a na to, aby se zdálo, že vše dělá sám, než aby se kdy rozhodl pro prvního ministra; ale Bouillon byl nejchiméričtějším člověkem, jaký kdy v naší době žil, a nejnáchylnějším k nejbláznivějším chimérám ve prospěch své ješitnosti, čehož byl celý jeho život důkazem. Trocha rozumu by mu mohla odhalit, že nezávisle na obtížnosti z královy strany nebylo jisté, že by to, kdyby jeho přátelé tyto obtíže dokázali překonat, bylo v jeho prospěch, a že by pan z Cambrai raději nevzal pro sebe to, co by mohl zjednat druhému; ale kromě těchto chimér kardinál z Bouillonu osobně nenáviděl protivníky pana z Cambrai a snad by z jejich odsouzení triumfoval ještě víc než on sám.

Bouillonové a Noaillesové byli odedávna nepřáteli. Hlavní panství Noaillesů se nacházela v tureňském vikomtství. Toto jho jim bylo nenávistné, chtěli je setřást. Spor se táhl už řadu let a znovu se rozhořoval s krajní hořkostí, až k urážkám, natolik, že Bouillonové v procesních spisech vyčítali Noaillesům, že jeden Noailles byl sloužícím jistého vikomta z Turenne jejich rodu. S krajní zlostí sledovali, jak Noaillesové září v lesku hodností, úřadů, míst a vlivu, a se vztekem viděl kardinál z Bouillonu, jak pan z Châlons přichází na pařížský arcibiskupský stolec, o nějž se kdysi marně pokoušel, a jak se má co nevidět stát kardinálstvím jeho kolegou. Titíž Bouillonové nebyli o nic méně nepřáteli Tellierů. Pan z Louvois, na nejvyšší míru znesvářený s panem z Turenne a jeho vahou několikrát pokořený, to od té doby vracel celé jeho rodině, až po pány z Duras, jeho synovce, a nepřátelství se udrželo. Pan z Remeše, na tomto velkém stolci, byl kardinálovi z Bouillonu tím nenávistnější, že kardinál nedokázal oslabit jeho vliv a vážnost. Vynikající učenost pana z Meaux, autorita, kterou si vydobyl nad celým klérem a ve všech školách, jeho důvěrnost s králem, jeho vážnost, úcta, jíž se těšil, a pověst uvnitř i vně království – to vše dráždilo kardinálovu řevnivost a pýchu a dávalo mu nesmírnou touhu vidět ho pokořeného; konečně vliv, jejž pan z Chartres v této záležitosti začínal získávat u krále díky své důvěrnosti s paní z Maintenon, byl nesnesitelný pro muže, jenž chtěl vše, a jenž v tomto biskupovi pohrdavě viděl jen fialového pedanta, a přesto se viděl nucen k ohledům a šetrnosti, jež ho popuzovaly. Všechny tyto věci dohromady byly víc než dost, aby rozpálily kardinála z Bouillonu a přiměly ho vzít si při pana z Cambrai za svou, ba víc než svou vlastní. Zdržel jsem se u těchto pohnutek, protože bez této znalosti by nebylo možné pochopit, co následovalo.

Pan z Cambrai nemohl čelit smutnému úspěchu své knihy. Nedostalo se jí chvály nikde kromě Journal des savants, jejž vydával jeden kalvinista v Holandsku. Odjel do své diecéze, kam jezdíval čas od času, a odjel náhle; ale hned poté onemocněl, nebo to předstíral, a aby zůstal blíže svým přátelům, usadil se u Malezieuxe, svého přítele, člena domácnosti pana a paní du Maine, jenž u nich spravoval vše, kde byl jen šest mil od Versailles. Mezitím se jezuité ocitli v nesnázích. Kromě svého důvěrného a dávného spojenectví s kardinálem z Bouillonu a svého pevného pouta s panem z Cambrai nenáviděli i jeho protivníky: pana z Meaux, protože nepřál ani jejich učení, ani jejich morálce, protože je jeho vliv držel na uzdě a jeho učenost a pověst je drtily; pana z Paříže ze stejných důvodů učení a morálky, ale ještě víc se chvěli hrůzou nad tím, že se stal pařížským arcibiskupem bez nich a takřka navzdory nim; pana z Chartres, protože nenáviděli a záviděli přízeň Saint-Sulpice, ač byli ohledně Říma a v jiných otázkách stejného smýšlení, ale žárlivost ničila veškerou jednotu, a navíc už cítili vliv, jejž tento prelát získával při rozdělování obročí, a bylo pro ně nejcitlivější věcí rozhodovat o nich jen sami; pana z Remeše, jenž se k těmto prelátům přidával, protože je v ničem nešetřil a oni ho nikdy nedokázali ani obměkčit, ani proti němu při žádné příležitosti najít oporu.

Jejich stranickost byla tedy zpozorována; obávali se jí; chtěli je zkrotit; mluvilo se o tom s králem. Ukázali mu schválení otce de La Chaise a otce Valoise, zpovědníků princů, ke knize pana z Cambrai; král se rozzlobil a vyjádřil se k oběma jezuitům velmi tvrdě. Představení, znepokojeni důsledky, jež by to mohlo mít pro královu zpovědnici a zpovědnici princů, a tudíž pro celou společnost, se poradili s velkými zvířaty řádu, profesy čtyř slibů; a výsledkem bylo, že se zde musí ustoupit bouři, aniž se změní plány ohledně Říma. Byl půst; otec La Rue kázal před králem: všichni byli tedy náhle překvapeni, že v den Zvěstování, po dokončení svých tří bodů a ve chvíli, kdy měl dát požehnání a sejít z kazatelny, požádal krále o svolení říci slovo proti výstředníkům a fanatikům, kteří pomlouvají obecné způsoby zbožnosti schválené trvalým zvykem a Církví, aby je nahradili mylnými, novými atd.; a odtud vzal za téma úctu k Panně Marii, mluvil s horlivostí jezuity pověřeného svou společností, aby od ní odvrátil nebezpečnou ránu, a maloval podle přírody obrazy, podle nichž nebylo možné nepoznat hlavní herce pro i proti. Tento dodatek trval půl hodiny, s velmi malou zdrženlivostí ve výrazech, a ukázal se zcela nemístným. Pan z Beauvilliers, sedící za princi, ho slyšel od začátku do konce a musel snést nediskrétní pohledy celého přítomného dvora. Téhož dne proslulý Bourdaloue a otec Gaillard nechali kazatelny, jež zastávali v Paříži, zaznívat stejnými stížnostmi a stejnými naučeními, a i jezuita, jenž kázal u versailleské farnosti, učinil totéž.

Pravda je, že otec Bourdaloue, stejně přímý sám v sobě jako čistý ve svých kázáních, nikdy nedokázal najít zalíbení v tom, co se tehdy nazývalo kvietismem. Neboť zda učení pana z Cambrai a paní Guyonové, na jehož obranu výhradně napsal své Maximy svatých, bylo či nebylo kvietistické, a v jaké míře, nebo vůbec ne, to se nepokouším rozhodnout; ale jelikož za takové, právem či neprávem, platilo, dávalo se toto jméno i jemu a těm, kdo s ním byli spojeni; a jelikož je v jazyce třeba jmen, abychom se vysvětlili a rozuměli si bez opisů, je to i výraz, jehož budu vůči veřejnosti používat, abych se dal pochopit, aniž bych tvrdil, že má pravé či nepravé uplatnění na učení nebo na lidi, o něž jde. Otec Gaillard byl od jejich schvalování ještě dál; byl podezříván, dokonce i ve své vlastní společnosti, že nosí jen její hábit; nejednou potřeboval obhajobu, a svůj klid i představenské úřady, jichž dosáhl, vděčil jen své pověsti a počtu vážených přátel, jež si díky ní získal, a ještě politice společnosti, jež opačným postojem nechtěla poskytnout tento důvod k útoku na sebe tím, že by posílila mínění, že otec Gaillard byl ve skutečnosti víc jansenistou než jezuitou. Říkám a budu říkat i nadále jansenista a jansenismus, naskytne-li se příležitost mluvit o těch, kdo jsou za takové pokládáni, ze stejných důvodů a se stejnou výhradou, jakou jsem právě napsal o kvietistech. Konečně otec de La Rue, jezuita ve všech ohledech, se řídil svými představenými a vždy platil za toho, kdo pluje mezi dvěma vodami, mezi většinou společnosti, jež podporovala kvietisty, a několika jednotlivci, kteří s nimi byli fakticky v rozporu. To u nich dokonce vyvolalo jakýsi rozkol, z něhož z politických důvodů nebyli nešťastní, ale jenž podivně uváděl do rozpaků otce Valoise a otce de La Chaise; toho z nesnází vytáhly spíše zvyk, přátelství a dlouholetá králova důvěra než jeho obratnost, a úcta a náklonnost, kterou mu jeho mírnost, jeho dobré volby a celé jeho chování získaly a jež způsobily, že neměl téměř žádné nepřátele.

Za těchto okolností pan z Meaux vydal své Naučení o stavech modlitby, ve dvou osmerkových svazcích, předložil je králi, předním osobám dvora a svým přátelům. Bylo to dílo částečně dogmatické, částečně historické, o všem, co se od počátku záležitosti odehrálo mezi ním, panem z Paříže a panem z Chartres na jedné straně, panem z Cambrai a paní Guyonovou na straně druhé. Tato velmi zajímavá historická část, v níž pan z Meaux nechal vidět a tušit vše, co nechtěl vyprávět, přinesla nekonečně mnoho poznatků a přiměla lidi číst i dogmatickou část. Ta byla jasná, přesná, stručná, podepřená nesčetnými pasážemi z Písma i Otců či koncilů, skromná, ale sevřená a naléhavá, a zdála se protikladem barbarského, temného, zastřeného, nového a rozhodného tónu pravdy a nepravdy Maxim svatých; jakmile vyšla, byla hltána. Jedna, jako nesrozumitelná, byla čtena jen mistry v Izraeli; druhá, přístupná běžnému chápání a podpořená hrotem historické části, byla přijata s dychtivostí a stejně tak hltána. Nebylo muže ani ženy u dvora, kdo by si neudělal potěšení z jejího čtení a kdo by se nechlubil, že ji přečetl, takže dlouho tvořila veškeré rozhovory u dvora i ve městě. Král za ni veřejně poděkoval panu z Meaux. Zároveň pan z Paříže a pan z Chartres vydali každý velmi teologické naučení ve formě pastýřského listu své diecézi, jež se však staly celým svazkem, zejména list pana z Chartres, jehož hloubka a solidnost převýšila oba ostatní, dle úsudku znalců, a stal se hlavním kamenem, o nějž se pan z Cambrai roztříštil.

Tyto dvě knihy, tak protikladné v učení i stylu, a tak rozdílně přijaté ve světě, tam způsobily velký rozruch. Král se vložil do věci a přiměl pana z Cambrai strpět, aby jeho kniha byla přezkoumána arcibiskupy z Remeše a z Paříže a biskupy z Meaux, Chartres, Toulu, Soissons a Amiensu, tedy jeho protivníky nebo preláty, kteří se k nim přidávali. Paříž, Meaux a Chartres byly jeho uznanými protistranami; Remeš se k nim připojil; Toul, jenž od té doby tolik dal o sobě mluvit pod jménem kardinála z Bissy, žil s panem z Chartres jako s ochráncem, od něhož čekal svůj úspěch; Soissons, bratr Puysieuxův, byl nafoukanec, ale s duchem, s učeností, a ještě víc s ctižádostí, jež ho přiměla vyměnit si své biskupství v Avranches s učeným Huetem, aby byl blíže Paříži a dvoru, jehož vůle byl otrokem. On a pan z La Rochefoucauld byli dětmi bratra a sestry, a paní ze Sillery, jeho matka, jež ze sňatku nezískala nic a jejíž záležitosti byly zruinovány, žila už mnoho let v Liancourtu u pana z La Rochefoucauld.

Mezi nimi tedy panovala velká jednota, a pan z La Rochefoucauld, nejzávistivější z lidí, nemohl snést vévody z Chevreuse a z Beauvilliers, jejichž vliv a místa toho druhého ho zoufale trápila a jejichž pád byl jeho jediným přáním. Amiens, dříve abbé z Brou a králův almužník, byl velmi učený, ale důvěrný přítel pana z Meaux a smýšlel jako on v každém druhu učení; byl to ostatně nesmírně milý muž, velmi zběhlý ve světě, oblíbený a vyhledávaný, ale svatý biskup, zcela oddaný svému studiu a své diecézi, z níž vyjížděl co nejméně a kde vše dával chudým.

Nemohu si odpustit vyprávět zde příhodu, jež ho ve dvou slovech vystihne. Pojaly ho skrupule ohledně toho, jak vstoupil do episkopátu; a poté, co o tom dobře přemýšlel, šel za otcem de La Chaise a řekl mu, že koupil úřad královského almužníka jen s úmyslem stát se biskupem, že to byla intruze, že mu přináší svou prostou a čistou demisi, že při odchodu z biskupství, do nějž vstoupil špatně, nežádá žádné opatství, a poprosil ho, aby jeho demisi doručil králi a nechal jmenovat nástupce. Otec de La Chaise obdivoval jeho jemnocit a jeho demisi odmítl.

Dohadovali se a tak se rozešli. O několik měsíců později mu pan z Amiensu přinesl svou demisi znovu, a vida, že by to dopadlo stejně jako poprvé, prohlásil mu, že pokud se toho nechce ujmout on, odnese ji králi sám. Otec de La Chaise, vida toto tak pevné rozhodnutí, přijal jeho demisi a slíbil mu, že o tom podá zprávu králi. Skutečně to udělal: odpověď byla rychlá a hodná všech tří. Zpovědník řekl prelátovi, že král jeho demisi přijal, ale že ho zároveň znovu jmenuje biskupem z Amiensu a přikazuje mu bezpodmínečně přijmout, a takto skrupule ustaly a záležitost byla uzavřena; nemálo však přispěla ke skrupulím, které zase pojal král ohledně prodejnosti úřadů svých almužníků, a k pozornosti, jíž od té doby věnoval jejímu vymýcení.

Abych se vrátil tam, odkud mě odchýlila tato vsuvka, pan z Cambrai podstoupil přezkoumání, jemuž nemohl uniknout a od něhož nemohl čekat nic dobrého, během něhož zemřel pan z Met v Metách, čímž se uvolnila modrá stuha a místo církevního státního rady. Pan z Met byl starším bratrem pana z La Feuillade; jejich nejstarší bratr byl zabit v bitvě u Lens roku 1647 [20. srpna 1648], svobodný, oddaný panu Gastonovi jako jejich otec, zabitý v boji u Castelnaudary roku 1632. Pan z Met byl muž velkého ducha, s učeností, jenž se vždy pohyboval ve velkém světě. Byl na chvíli jezuitou, k čemuž se jeho živý a svobodný duch příliš nehodil. Když roku 1648 pan z Lyonne nechal jmenovat svého otce, jenž byl biskupem z Gapu, arcibiskupem z Embrunu, Georges d’Aubusson, jenž je naším panem z Met, dostal Gap a hned poté Embrun, po tvrdošíjném odmítnutí otce pana z Lyonne, jenž byl svatým biskupem a nechtěl své biskupství opustit.

Pan z Embrunu se výrazně vyznamenal na různých shromážděních kléru svými schopnostmi a výmluvností. Získal opatství a roku 1659 velvyslanectví v Benátkách, kde se držel velmi důstojně, s moudrostí, ale pevností, proti nároku nuncia Altoritiho, jenž mu upíral titul Excelence a právo nosit před ním nezakrytou rochetu, protože po italském způsobu si svou zakrýval pláštíkem. Odtud přešel roku 1661 na velvyslanectví do Španělska, kde byl v době, kdy baron z Batteville urazil hraběte, pozdějšího maršála z Estrades, kvůli přednosti v Londýně; a byl to tento prelát, kdo v Madridu vedl celé jednání, jímž bylo stanoveno, že španělský velvyslanec slavnostně prohlásí králi, že jeho pán se všude vzdává soupeření s ním a že na žádném místě nebudou španělští velvyslanci upírat francouzským velvyslancům pořadí ani přednost: což markýz z La Fuentes přijel roku 1662 provést do Paříže jako mimořádný španělský velvyslanec. Pan z Embrunu při této příležitosti sloužil s velkou pevností a obratností. Během tohoto velvyslanectví obdržel Řád Svatého Ducha při jmenování roku 1661. Měl velký podíl na štěstí svého bratra, jenž se mu ve všem velmi podřizoval. Přešel do Met roku 1668 se vším, co potřeboval z Říma, aby si zachoval hodnost a pocty arcibiskupa. Král s ním vždy mluvil a žertoval; zapojoval do toho i další pány, a to vedlo k často velmi zábavným rozhovorům. Silně na něj útočili kvůli jeho lakotě, on se tomu smál jako první, a král ho nikdy nedokázal přimět, aby nosil odznak Svatého Ducha na své krátké sutaně jako ostatní. Říkal, že ten na plášti stačí, že krátká sutana je jako sutana, na niž se žádný nedává, a že to zavedla do módy jen ješitnost. Ostatní mu odpovídali, že ho nechce jen proto, aby ušetřil dva tolary, které to na každé krátké sutaně stojí; a tak se dobírali i jeho stolu, jeho ekvipáže a všeho možného, což snášel s velkým vtipem a sám se zas vrhal do velmi zábavných protiútoků. Zachoval si velký vliv a velkou vážnost až do své smrti a ministři s ním jednali ohleduplně. Byl dobrým biskupem, sídlícím ve své diecézi a velmi oddaným svým povinnostem. Bylo mu osmdesát pět let, a už tři nebo čtyři roky postupně zcela upadal do dětinství: zanechal svému synovci bohaté dědictví.

Tato smrt přišla pro pana z Cambrai velmi nevhod. Sám už neměl na nic dosah; ale měl tu bolest vidět, jak řád dostává pan z Paříže a místo církevního státního rady pan z Meaux. Po této hořkosti následovala další. Paní z Maintenon vyhnala ze Saint-Cyru tři přední dámy, z nichž jedna dlouho požívala veškeré její přízně a důvěry, a netajila se tím, že je vyhání kvůli jejich zatvrzelosti vůči paní Guyonové a jejímu učení. To vše, spolu s přezkoumáním jeho knihy, od něhož si nemohl slibovat nic příznivého, ho přimělo rozhodnout se napsat papeži, přenést svou záležitost před něj a požádat krále o povolení jet ji do Říma hájit osobně; ale král mu to zakázal. Pan z Meaux na to poslal svou knihu papeži, a pan z Cambrai měl tu bolest obdržet od papeže suchou odpověď a vidět pana z Meaux triumfovat s tou, jíž se dostalo jemu.² Nic nebylo obratnější, vlídnější, lichotivější než dopis pana z Cambrai. Umění, jemnost, duch, obratnost v něm zářily, a přestože se vyhnul jistým výrazům příliš hrubým pro čest episkopátu a zásady království, pošlapal v něm obojí pod záminkou osobní skromnosti a pokory; přesto právě tím dopis ve světě zapůsobil v jeho prospěch. Lidé jsou obecně závistiví a nemají rádi, když něco vypadá jako útlak. Vše bylo proti němu: jeho protistrany se staly jeho soudci díky postoupení jeho knihy k jejich přezkoumání; a právě těžily z míst uvolněných po panu z Met. Odpustili mu tedy lichotky jeho dopisu kvůli jeho obratnosti a nutnosti, a spatřil záblesk návratu veřejné přízně.

Abych hned dopověděl, co lze o této věci za tento rok říci: netěšil se dlouho tomuto malému úspěchu.³ Ten vystrašil jeho nepřátele. Popudili krále, jenž mu, aniž ho chtěl vidět, nechal vzkázat, aby se okamžitě odebral do Paříže a odtud do své diecéze, z níž od té doby nikdy nevyšel. Když posílal tento rozkaz panu z Cambrai, poslal král pro Monseigneura vévodu z Bourgogne, s nímž strávil dlouhou dobu sám ve své pracovně, patrně aby ho odpoutal od jeho vychovatele, k němuž byl velmi připoutaný a jehož želel s hořkostí, kterou odloučení tolika let nikdy nedokázalo zeslabit. Pan z Cambrai zůstal v Paříži jen dva dny. Při odjezdu do Cambrai zanechal dopis jednomu ze svých přátel, o němž nikdo nepochyboval, že to byl pan z Chevreuse, a dopis se hned poté stal veřejným. Jevil se jako jakýsi manifest muže, jenž krásným jazykem vylévá svou žluč a už se nešetří, protože už nemá v co doufat. Vznešený a hořký styl je ostatně tak plný ducha a v každém případě i umění, že se dopis četl s nesmírným potěšením, aniž našel někoho, kdo by ho schvaloval – tak je pravda, že moudré a povýšené mlčení se v pádu těžko zachovává.

Římský dvůr měl nesmírnou radost, že vidí tuto při postoupenou k soudu v první instanci předními preláty království, dosud tak oddanými starším zásadám, a triumfoval, že je má jako prosebníky u svých nohou. Tato záležitost tam vzbudila velký rozruch. Byla postoupena téže kongregaci, jež zkoumala dogmatické dílo zesnulého kardinála Sfondratiho, opata ze Saint-Gall,⁴ jež bylo předloženo Svatému stolci a jež bylo, jak se říkalo, v téže i jiných otázkách velmi podivné, ale jehož autora chránil purpur, ač už mrtvého. Je třeba je nechat pracovat v Římě a odvést tam kardinála z Bouillonu, jenž projel Cluny a odnesl si odtud koadjutorii pro svého synovce, kterou nechal v Římě potvrdit.

Než opustím preláty, nesmím zapomenout na smrt vévodkyně z Noailles, matky pařížského arcibiskupa. Kardinál Mazarin ji učinil dámou šatny královny matky roku 1657, kdy jí bylo pouhých pětadvacet let, když paní z Hautefort, o níž jsem mluvil, tento úřad opustila, aby se provdala za maršála-vévodu ze Schombergu,⁵ jehož byla druhou manželkou, bezdětnou. Poté, co byl pan z Noailles učiněn vévodou a pairem v oné podivné várce čtrnácti roku 1663,⁶ jeho žena, ač se stala vévodkyní, se neodvážila odejít; byla první a jedinou dámou šatny, jež byla vévodkyní, a zůstala jí až do smrti královny matky, tedy dva roky. Byla to žena ducha, nesmírně zadobře s králem i královnou, milé ctnosti a celý svůj život ve zbožnosti, ač pohroužená do dvora a do nejvznešenější společnosti. Jmenovala se Boyer a nebyla ničím. Její matka byla Wignacourtová, neteř a praneteř obou velmistrů maltézského řádu téhož jména. Majetek zprostředkoval sňatek její matky, jež neměla nic, a poté i její vlastní. Jakmile ovdověla, postupně se stahovala ze světa a brzy poté do Châlons, ke svému synovi, jehož si učinila svým duchovním vůdcem a jemuž se každý večer svého života před spaním zpovídala. Následovala ho do Paříže a zemřela tam v arcibiskupském paláci tak svatě, jak žila, a byla to velká bolest pro jejího syna arcibiskupa. Měla sestru, manželku markýze z Ligny, matku princezny z Fürstenbergu, a další sestru, manželku Tambonneaua, prezidenta účetní komory a matku Tambonneaua, jenž zastával stejný úřad a byl dlouho velvyslancem ve Švýcarsku. Tato paní Tambonneauová byla bohatá, dobře bydlela a byla dobře zařízena, a našla způsob, jak u sebe přijímat tu nejlepší a nejvýznamnější společnost dvora i města, aniž dávala hrát karty nebo jíst. Princové krve, velcí páni v předních úřadech, armádní generálové, vznešené dámy se od ní nehnuli. Mladí byli vyloučeni, a nebyl přijat, kdo chtěl. Skoro nikdy nevycházela z domu a nechávala se tam ctít jako královna. To je tak neobvyklé, že jsem to chtěl vylíčit.

Dořekněme vše o prelátech. Pan z Troyes velmi překvapil svět svým krásným a odvážným odchodem do ústraní. Byl synem Chavignyho, onoho čestného státního sekretáře, o němž jsem mluvil, a vnukem Bouthilliera, superintendanta financí. Brzy získal obročí, byl králův almužník, mladý se stal biskupem z Troyes. Měl vzdělání a lépe než kdokoli jiný z tohoto stavu ovládal časné záležitosti kléru, takže byl téměř na všech shromážděních kléru a na všech se skvěl. Měl navíc mnoho ducha, a víc než cokoli jiného ducha světáckého, žertování s dámami, tón dobré společnosti, a strávil život v nejlepší a nejvýznamnější společnosti dvora i města, vyhledávaný všemi, a zejména ve vysoké hře a u všech dam. Byl jejich miláčkem; říkaly mu jen Trojan, a zatracený biskup a zatracený Trojan, když jim vyhrál peníze. Čas od času se jel do Troyes nudit, kde ze slušnosti a z nedostatku něčeho lepšího přece jen konal svůj úřad; ale nikdy tam dlouho nezůstal, a jakmile se jednou vrátil, nemohl se odtrhnout.

Tak tedy až dosud strávil svůj život. Přesto ho úvahy přišly rušit v jeho potěšeních, poté v jeho zábavách. Zkusil jim ustoupit, hádal se s nimi, nakonec ho zkušenost přesvědčila, že bude vždy poražen, pokud nepřetrhne svá pouta tak, aby je nemohl znovu navázat. Nikdy nebyl veselejší ani v lepší společnosti než na obědě v hôtel de Lorges s panem z Chaulnes a velkou vybranou společností, po němž jel přenocovat do Versailles, poté co se několik dní předtím domluvil s otcem de La Chaise. Nazítří ráno, když vstal od klekátka, požádal krále o okamžik audience; dostal ji v pracovně, před mší. Tam se upřímně vyzpovídal. Přiznal králi potřebu ústraní a pokání, kterou pociťoval, a že by na to nikdy nenašel sílu, dokud by byl ke světu poután jakoukoli záminkou. Předložil králi demisi svého biskupství a řekl mu, že pokud ho chce zahrnout milostí, ať je udělí jeho synovci, abbé z Chavigny, jenž měl dostatek let a ještě víc zásluh, učenosti a ctnosti; že mu na počátku pomůže spravovat diecézi, kterou důkladně znal; že se stáhne do svého vlastního domu v Troyes; že se s ním rozdělí a že tam stráví zbytek života v samotě.

Biskupství mělo malou cenu; král měl pana z Troyes rád, navzdory rozptýlenosti jeho života; na místě mu vyhověl. Po vyjití z pracovny se pan z Troyes odebral do Paříže, nikoho tam neviděl a nazítří odjel do Troyes, kde velmi přesně dodržel vše, co si předsevzal, aniž chtěl vidět kohokoli kromě svého synovce a svých kněží, a to ještě jen kvůli záležitostem, a aniž psal nebo měl s kýmkoli styk, zcela oddán modlitbě a pokání a naprosté samotě.

Mluvil jsem výše o hádce mezi panem z La Rochefoucauld a panem z Orléansu o místo za králem při kázání. Zkrátil jsem tehdy popis toho, co se odehrálo: je třeba říci, že jelikož pan Princ, pan maršál z Lorges ani ostatní společní přátelé je nedokázali smířit, prelát, poté co nadělal mnoho marného rozruchu, odjel do Orléansu trucovat. Nakonec se musel vrátit, aby vykonával svůj úřad, a jeho přátelé i bratři na něj už nějakou dobu naléhali v naději, že tento návrat přinese příznivou změnu v jeho záležitosti. Jeho příchod obnovil rozruch a stížnosti. Vrhl se králi k nohám s malou slušností a ještě menší důstojností a prohlásil, že by raději zemřel, než viděl svůj úřad ponížen, poté co jej vykonával čtyřiatřicet let. Pan z La Rochefoucauld krále prosil, aby laskavě dovolil, aby nezaujal místo, jež mu král udělil a o němž v době, kdy je přijal, nevěděl, že si je nárokuje první almužník, neboť dával přednost návratu jejich starého přátelství před místem, bez nějž se celý život dobře obešel. Král, jenž neměl rád měnit svá rozhodnutí, a ještě méně vidět je kritizovaná, nejenže se držel pevně, ale ještě dodal, že po tom, co stanovil, je to už jeho vlastní záležitost, a nikoli více věc pana z La Rochefoucauld; že první almužník neměl žádné místo při kázání ani nikde za ním; že si velmi dobře vzpomíná, že vždy viděl pana z Meaux, strýce a předchůdce pana z Orléansu, jenž měl jeho úřad, buď stát vedle sebe, nebo sedět na lavici almužníků; a zakončil těmito tvrdými slovy, jež u něj byla tak vzácná: „že kdyby se mělo rozhodovat mezi panem z Orléansu a lokajem, dal by místo raději lokajovi než jemu.“ Panu z La Rochefoucauld nezbylo než mlčet. Pan z Orléansu vstoupil do pracovny a král s ním mluvil stejně tvrdě; viděl jsem ho vycházet s výrazem zdrceným bolestí.

Ani on, ani jeho příbuzní bolest neskrývali, a odjel na místě zpět do Orléansu, kde by udělal lépe, kdyby zůstal, než aby přijel takřka jistě utrpět tak trpké ponížení kvůli místu, jež mu nikdy nenáleželo; a měl znát krále dost dobře na to, aby nepochyboval, že po závazku, jejž král přijal udělením toho místa, bylo zcela zbytečné vystavovat se pokusu přimět ho ke změně.

Ale abych se k této nepříjemnosti už nevracel, řeknu hned, jak skončila. Král v hloubi duše pana z Orléansu vážil a měl rád, a dobře to ukázal způsobem, jak vlídně mu oznámil jeho jmenování kardinálem, a úctou, kterou mu vždy stále projevoval, až do tohoto nároku na místo při kázání. Byl tedy zarmoucen palčivou nelibostí, kterou mu způsobil, a byl zarmoucen i nesmiřitelným rozkolem, jejž to vneslo mezi dva tak přední muže, tak dávno spřátelené a svými úřady tak stále kolem něj přítomné. Uvolnění bohatého a nádherného stolce v Metách se králi zdálo prostředkem, jak pana z Orléansu uklidnit a ukončit svár. Jmenoval tam abbé z Coislinu, aniž se na to on nebo kdokoli z jeho rodiny odvážil pomýšlet. Překvapení bylo nesmírné; všichni se pokládali za velmi vzdálené jakékoli milosti, a abbé z Coislinu ještě víc za vzdáleného jakémukoli biskupství.

Byl to malý, podsaditý a tlustý muž, svérázný v nejvyšší míře, komického vzhledu a řečí tomu odpovídajících, často velmi neuvážených, přesto stýkající se s nejlepší dvorskou společností, kterou bavil tím, že se bavil sám první; při tom nebezpečný a zlomyslný, a velmi průměrný kněz. Stal se jím z rozumové úvahy, navzdory svému otci, jenž byl chudý a jenž ho, vida svého nejstaršího syna bez dětí, chtěl oženit. Nejstarší byl impotentní, tento z toho byl silně podezříván a neměl vousy; jeho nejstarší bratr byl chuďas, on nechtěl celý život umírat hladem, a obrátil se k obročím. Jakmile se stal knězem, pan z Orléansu, aniž o tom cokoli řekl svému bratrovi, aby mu ušetřil zármutek z odmítnutí, kdyby k němu došlo, požádal krále o nástupnictví ve svém úřadu prvního almužníka pro něj a na místě je obdržel. S tímto zajištěním mladík už o ničem nepochyboval a oddal se vysoké společnosti a své povaze. Král si ho nikdy neoblíbil a snášel ho jen kvůli jeho strýci. Marně ho následoval do Orléansu, aby tam pod ním pracoval; přineslo mu to jen skromné opatství, a neměl nic než to, žádný jiný majetek, když dostal Mety. Zároveň, aby ukončil veškerý spor, král dal úřadu prvního almužníka místo za sebou v kapli, pod místem pana z La Rochefoucauld a sousedící s ním. Pan z Met tehdy nebyl v postavení je odmítnout, jako to udělal jeho strýc, jemuž bylo nabídnuto. Pan z Orléansu, jenž se chystal stát kardinálem a tím se ocital mimo osobní zájem, a v radosti z tohoto králova obratu, jenž tak velkoryse umístil do Met jeho synovce, pro nějž už téměř v nic nedoufal, se přiklonil k tomu souhlasit a smířit se s panem z La Rochefoucauld. Král z toho měl radost; a vše se z obou stran odehrálo s takovou vlídností, že vše bylo upřímně zapomenuto a znovu se stali přáteli jako předtím.

Přibližně v té době jsem ztratil rytíře z La Hillière, guvernéra Rocroy. Byl to starý důvěrný přítel mého otce a jeden z nejstatečnějších a nejgalantnějších mužů Francie, jenž požíval důvěry pana Le Telliera a mnoha velmi významných lidí své doby, a veškeré důvěry Mademoiselle z dob pana z Lauzunu a jí samé. Král si ho vážil, a vždy se od něj dalo dozvědět mnoho zajímavého o starém dvoře; k tomu byl velmi dobrou a spolehlivou společností.

Král velmi kvapně vyhnal celou tlupu italských komediantů a už žádnou jinou nechtěl. Dokud se jen vylévali sprostotami na svém jevišti, a někdy i bezbožnostmi, jen se tomu smálo; ale odvážili se sehrát hru zvanou Falešná ctnostnice (La Fausse Prude), v níž byla snadno rozpoznatelná paní z Maintenon. Všichni se tam hrnuli, ale po třech nebo čtyřech představeních, jež dali za sebou, protože je k tomu vedl zisk, dostali rozkaz zavřít své divadlo a do měsíce opustit království. To vyvolalo velký rozruch, a pokud tito komedianti svou opovážlivostí a pošetilostí přišli o své postavení, ta, kvůli níž byli vyhnáni, na tom nijak nevydělala, díky nevázanosti, s níž tato směšná událost dala příležitost o ní mluvit.