Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom první (1691–1697)

Přílohy vydavatele (edice 1856)

Následující přílohy připojil ke svazku vydavatel edice z roku 1856, historik Adolphe Chéruel. Odkazy na stránky francouzského vydání jsme nahradili odkazy na kapitoly tohoto překladu.

I. Mramorový stůl

(K Tomu 1, kap. XIV.)

Mramorový stůl, o němž mluví Saint-Simon, byl umístěn v galerii vězňů v pařížském Justičním paláci, poblíž komory zvané Tournelle. Měl tam své hlavní sídlo soud velkého admirála, který se skládal z civilního a trestního poručíka, zvláštního poručíka, pěti radů, královského prokurátora a několika náměstků. Proto je hrabě z Toulouse jako velký admirál uveden do úřadu u mramorového stolu. U mramorového stolu měly původně sídlo i jiné jurisdikce, mezi jinými konetáblie neboli jurisdikce maršálů Francie. Tento soud, v němž maršálové zasedali jen zřídka, zahrnoval generálního poručíka, zvláštního poručíka, královského prokurátora a několik dalších úředníků. Rozhodoval především o osobních žalobách podaných proti vojákům, o smlouvách uzavřených mezi nimi, o sporech týkajících se jejich žoldu, o zpronevěrách, jichž se dopustili pokladníci a výplatčí setnin atd. Původně měl u mramorového stolu v Justičním paláci svou jurisdikci také velmistr vod a lesů.

II. Královské rady

(K Tomu 1, zvláště kap. XVII, a k celým Pamětem.)

Saint-Simon často mluví o radě stran, radě depeší, finanční radě, o velké a malé direkci a obecně o královských radách. Protože dnešní čtenář není s těmito výrazy vždy obeznámen, nebude zbytečné upřesnit jejich smysl.

Radě stran předsedal kancléř a skládala se ze státních radů a dvorních referendářů, kteří přednášeli zprávy o věcech. Projednávala se v ní určení příslušného soudu v případě sporu o příslušnost či námitky podjatosti soudců, evokace, to jest akty svrchované moci, které odnímaly projednání sporu řádným soudům a přidělovaly je jiným jurisdikcím, zrušování rozsudků odporujících nařízením atd. Rada stran byla tedy nejvyšším soudem, často v zápase s parlamenty.

Rada depeší, složená jako předchozí ze státních radů a dvorních referendářů, bývala často pod předsednictvím krále. Projednávaly se v ní všechny otázky týkající se správy provincií. „V řečené radě,“ praví nařízení z 18. ledna 1630, „budou čteny všechny depeše z vnitrozemí království a bude se rokovat o odpovědích na ně. Budou v ní také čteny odpovědi a pokyny, které budou dávány těm, kdo budou užiti v provinciích pro záležitosti Jeho Veličenstva. V řečené radě budou všichni, kdo budou mít pověření ve službě Jeho Veličenstva, povinni podat zprávu o tom, co na svých cestách vykonali, vyjednali a spravovali. Bude se v ní jednat o stavu posádek, o stavu a placení vojska, jak jízdního, tak pěšího, a o jiných válečných záležitostech, a vůbec o všech důležitých věcech, jak se Jeho Veličenstvu zlíbí nařídit. A aby to, co bude v řečené radě usneseno, bylo rychle a přesně vykonáno, Jeho Veličenstvo nařizuje, aby všechna usnesení, která budou v řečené radě každého dne přijata, byla sepsána tím ze státních sekretářů, který bude mít ten měsíc službu.“ Původně se čtyři státní sekretáři po jednom měsíci střídali v účasti na jednáních této rady a předávali její rozhodnutí v podobě depeší intendantům pověřeným jejich provedením. Odtud pocházel název rada depeší. Působnost této rady odpovídala zčásti působnosti dnešního ministerstva vnitra.

Finanční rada se skládala, jako předchozí, ze státních radů, dvorních referendářů a navíc z finančních intendantů a kontrolorů. Rozlišovaly se dva druhy finančních rad: jedna, zvaná rada velké direkce, byla pod předsednictvím kancléře a rozhodovala finanční spory, rozepře mezi nájemci daní a soukromníky, spory o náhradu za úřady, zadávání veřejných prací a dodávek potravin a střeliva, výkup rent atd. Druhá, zvaná rada malé direkce, byla pod předsednictvím státního ministra určeného králem a zabývala se daněmi, jejich rozvržením a finanční správou. V Saint-Simonově době předsedal finanční radě vévoda z Beauvilliers.

III. Dopis Ludvíka XIV. paní z Maintenon u příležitosti příjezdu vévodkyně z Bourgogne

(K Tomu 1, kap. XXIV.)

Saint-Simon říká, že král spěšně poslal kurýra k paní z Maintenon, aby jí oznámil svou radost a chválu princezny. Zde je samotný králův dopis:¹

Montargis, v neděli večer v půl sedmé, 4. listopadu 1696.

„Přijel jsem sem před pátou; princezna přijela až skoro v šest. Šel jsem ji přivítat ke kočáru. Nechala mě promluvit prvního a pak mi velmi dobře odpověděla, ale s malými rozpaky, které by se vám byly líbily. Vedl jsem ji do jejího pokoje skrze dav a chvílemi jsem ji dával vidět tím, že jsem jí k tváři přibližoval pochodně. Tento průchod i tato světla snesla s půvabem a skromností. Konečně jsme došli do jejího pokoje, kde byla taková tlačenice a takové horko, až to bylo k zalknutí.² Chvílemi jsem ji ukazoval těm, kdo se přibližovali, a prohlížel jsem si ji ze všech stran, abych vám mohl napsat, co si o ní myslím.

Má ten nejlepší půvab a nejkrásnější postavu, jakou jsem kdy viděl, oblečena jako na obraze a stejně tak učesána, oči živé a velmi krásné, řasy černé a obdivuhodné; pleť velmi hladkou, bílou a růžovou, jak si jen lze přát; nejkrásnější plavé vlasy, jaké lze vidět, a ve velkém množství. Je hubená, jak se k jejímu věku sluší; ústa velmi rudá, rty plné, zuby bílé, dlouhé a velmi nepravidelné, ruce pěkně tvarované, ale barvy jejího věku. Mluví málo, aspoň podle toho, co jsem viděl, nijak jí nevadí, že se na ni díváme, jako osobě, která už něco ze světa viděla. Dělá špatně poklonu, a trochu po italsku; má v tváři cosi z Italky, ale líbí se, a viděl jsem to v očích všech. Já jsem s ní naprosto spokojen.

Velmi se podobá svému prvnímu portrétu a vůbec ne tomu druhému. Abych k vám mluvil, jak to dělám vždycky, shledávám ji takovou, jakou jsem si přál, a mrzelo by mě, kdyby byla krásnější. Řeknu to ještě jednou: všechno se líbí, kromě poklony.

Po večeři vám řeknu víc; neboť si povšimnu mnoha věcí, které jsem ještě nemohl vidět. Zapomněl jsem vám říci, že je na svůj věk spíše menší než větší. Až dosud jsem si vedl znamenitě; doufám, že si udržím jistý nenucený výraz, který jsem si osvojil, až do Fontainebleau, kde se velmi toužím zase ocitnout.

V deset hodin.

Čím víc princeznu vidím, tím jsem spokojenější. Byli jsme ve veřejné konverzaci, kde neřekla nic; tím je řečeno vše. Viděl jsem ji svlékat; má velmi krásnou postavu, lze říci dokonalou, a skromnost, která se vám bude líbit. Pokud jde o mého bratra, vše proběhlo dobře. Je velmi mrzutý; říká, že je nemocen. Odjedeme zítra v půl jedenácté nebo v jedenáct; dorazíme nejpozději v pět.

Jsem naprosto spokojen […]; nic než velmi případné při odpovědích na otázky, které jí byly kladeny. Mluvila málo, a vévodkyně du Lude mi řekla, že ji upozornila, že první den udělá dobře, když bude velmi zdrženlivá. Večeřeli jsme; v ničem nepochybila a je ve všech věcech překvapivě zdvořilá; ale ke mně a k mému synovi v ničem nepochybila a chovala se tak, jak byste se chovala vy. Doufám, že i vy budete spokojena. Byla pozorována a sledována, a všichni se zdají upřímně spokojeni. Vzezření je vznešené a způsoby zdvořilé a příjemné. Mám radost, že vám o ní mohu říkat dobré věci; neboť shledávám, že to mohu činit bez předpojatosti a bez lichocení a že mě k tomu všechno zavazuje. Protože nechci říci vše, co si myslím, posílám vám tisíc pozdravů. (dva řádky vymazány)³

Zapomněl jsem vám říci, že jsem ji viděl hrát hru s tyčinkami s okouzlující obratností. Až bude jednou muset reprezentovat, bude mít vzezření a půvab, které okouzlí, a velkou důstojnost a vážnost.“

IV. Přijetí vévodů a pairů v parlamentu

(K Tomu 1, kap. VIII a XXVII.)

Saint-Simon mluví ve svých Pamětech o tom, co nazývá „várkou“ vévodů a pairů z roku 1663. Nebude zbytečné uvést zde vylíčení této události, které je tím zajímavější, že pochází od očitého svědka a že dosud nebylo vydáno. Najdeme v něm ostatně podrobnosti důležité pro pochopení mnoha míst Saint-Simonových Pamětí, kde je tak často řeč o vévodech a pairech a jejich výsadách. Takto líčí Olivier d’Ormesson ve svém deníku přijetí vévodů a pairů roku 1663:

„V sobotu 15. prosince 1663 jsem šel do parlamentu podívat se, co se tam bude dít při přijetí nových vévodů; vešel jsem tam snadno jako úředník parlamentu a zaujal jsem místo s rady na místě, kde při zvláštních shromážděních sedávají královští zástupci. Pan kancléř⁴ tam byl na lavici prezidentů v obyčejném taláru z černého sametu, stejně jako byl celý parlament v černých talárech, neboť toto zasedání za přítomnosti krále nebylo lit de justice, nýbrž zvláštní zasedání, jehož se král účastní. Z prezidentů tam byli páni první prezident,⁵ de Nesmond, de Longueil, de Novion, de Mesmes, Le Coigneux a Champlâtreux. V parketu na lavici vévodů se posadili páni de Bonnelles, de Bellièvre, d’Aligre a Morangis. Čestní i skuteční dvorní referendáři jako obvykle. Místo vévodů bylo na horních lavicích soudní síně, ale usadili se tam, až když přišel král. Protože prezidenti vyšetřovacích senátů neměli místa, byly v parketu vpravo a vlevo postaveny dvě lavice, kam se posadili s několika členy velkého senátu.

Když pan Sainctot⁶ přinesl zprávu, že král je v Sainte-Chapelle, kde slyší mši, šli mu pan z Nesmondu a tři následující prezidenti se šesti rady naproti, jako obvykle. Hned nato přišel král; pan Vévoda, pan Princ a Monsieur šli před ním, bez víření bubnů i bez troubení trubek, jen s jedním kapitánem gard, jímž byl pan z Noailles, který sloužil za nemocného pana z Villequieru. Král zaujal své obvyklé místo s vévody a s obvyklými polštáři a neměl u sebe žádného ze svých úředníků, ani kapitána gard, ani komořího, ani jiné; pan vévoda z Orléans, pan Princ a pan vévoda z Enghienu na svých místech vpravo; pod nimi páni vévodové z Guise, z Uzès, z Beaufortu, z Luynes, z Lesdiguières, z Richelieu a z Retzu. Vlevo byli páni vévodové z Laonu a z Langres a hrabě z Noyonu, duchovní pairové. Král byl oblečen černě, s péry na klobouku a se žlutým lemováním, všichni ostatní páni černě.

Když všichni seděli a měli pokrytou hlavu, řekl král, že přišel, aby dal přijmout nové vévody. Poté pan kancléř vyšel ze svého místa, aby si vyžádal králův rozkaz. Když se vrátil, ne na místo v rohu jako při lit de justice, nýbrž na lavici prezidentů, přečetl si pro sebe papír, na němž byla napsána jména vévodů, kteří měli být přijati, v pořadí, jaké jim dal král a o němž nikdo nevěděl. Zeptal se, kdo má listiny pana z Verneuilu.⁷ Pan Perrot-la-Malmaison, který byl jejich zpravodajem, se ujal slova a přečetl je s odkrytou hlavou; celý úvod byl vynechán a četla se výroková část. Pak pan kancléř řekl, že král nařizuje soit montré a soit informé,⁸ aniž se kohokoli tázal na mínění.

Když Perrot odešel do kanceláře soudu, dal pan kancléř přečíst listiny pana maršála z Estrées, pak pana maršála z Grammontu a tak několik dalších, dokud se pan Perrot nevrátil. Když pak pan Perrot s pokrytou hlavou přečetl [výpovědi] dvou svědků a závěrečný návrh, zeptal se ho pan kancléř na jeho mínění. Řekl velmi dobře šest řádků ve prospěch pana z Verneuilu a souhlasil se závěrečným návrhem.⁹ Pan kancléř se pak tázal na mínění všech radů velkého senátu a vyšetřovacích senátů v obvyklém pořadí, pak světských vévodů a duchovních pairů, aniž by smekl svůj baret,¹⁰ pak prezidentů, a tu baret smekl; poté vystoupil ke králi, k němuž se připojili pan vévoda z Enghienu, pan Princ a pan vévoda z Orléans, aby řekli své mínění; a když se vrátil na své místo a řekl, ať pan z Verneuilu vstoupí, a ten se představil bez kordu na místě určeném pro přijímané, pronesl: Král, zasedající ve svém parlamentu, nařídil a nařizuje, abyste byl přijat do úřadu a hodnosti vévody a paira Francie, když složíte přísahu, v takovém případě náležející a obvyklou. Zdvihněte ruku. Přísaháte a slibujete dobře a věrně sloužit králi, radit mu v jeho nejdůležitějších záležitostech a, zasedaje v parlamentu, soudit chudého jako bohatého, zachovávat rokování soudu uzavřená a tajná a chovat se tak, jak se sluší na důstojného, ctnostného a velkodušného vévodu a paira, korunního úředníka a radu svrchovaného soudu. Tak přísaháte a slibujete.

Když pan z Verneuilu odpověděl ano, řekl pan kancléř: Král vám nařizuje vzít si svůj kord. Soudní sluha, který jej nesl vedle něho, mu jej vrátil do závěsníku, a pan z Verneuilu šel zaujmout své místo na lavici za staršími vévody.

Tatáž formalita byla dodržena u každého z ostatních vévodů. Byli přijati v tomto pořadí: pan z Verneuilu, první, vévoda z Verneuilu; pan maršál z Estrées, vévoda z Cœuvres; pan maršál z Grammontu, vévoda z Grammontu; pan z La Meilleraye, vévoda z La Meilleraye; pan z Mazarinu, vévoda z Rethelu (pairie pro mužskou i ženskou linii); pan z Villeroy, vévoda z Villeroy; pan z Mortemartu, vévoda z Mortemartu; pan z Créqui, vévoda z Poix; pan ze Saint-Aignanu, vévoda ze Saint-Aignanu; pan z Foix, vévoda z Randanu (pairie pro mužskou i ženskou linii kvůli paním ze Senecey¹¹ a z Fleix); pan z Liancourtu, vévoda z La Roche-Guyon; pan z Tresmes, vévoda z Tresmes; pan z Noailles, vévoda z Ayen; pan z Coislinu, vévoda z Cambout.

Pan z Noailles vykonával toho dne úřad kapitána gard za nemocného pana z Villequieru. Když viděl, že ke složení přísahy je třeba odložit kord, dal se prostřednictvím pana kancléře zeptat krále, zda jej má odložit i se svou holí, když právě vykonává funkci kapitána tělesné gardy.¹² Král odpověděl, že jej odložit má, a odložil jej jako ostatní.

Při odchodu mluvil král nějakou dobu s panem prvním prezidentem, a když vyšel z parketu, dal k sobě zavolat pana generálního prokurátora,¹³ s nímž mluvil.“

Konec příloh prvního svazku.