Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom druhý (1697–1700)

Kapitola první

Karel XI., švédský král, zemřel ve věku dvaačtyřiceti let,¹ 15. dubna tohoto roku ve Stockholmu.² Pocházel z falckého rodu; jeho otec, proslulý Karel Gustav, v jehož prospěch byla královna Kristina nucena abdikovat, byl synem Kateřiny, sestry velkého Gustava Adolfa, dobyvatele Německa — oba byli dětmi onoho vévody sudermanského, jenž uzurpoval švédský trůn Zikmundovi, polskému králi, synovi svého bratra Jana III., švédského krále. Karel XI. nastoupil po otci roku 1660, když mu bylo pouhých pět let, pod poručnictvím své matky Eleonory Holštýnské, a ještě před svými pětadvacátými narozeninami osobně vybojoval několik bitev a dalších velkých vítězství nad Dány.

Toho uměl od roku 1680 využít proti vlastní zemi: zbavil se všeho, co svazovalo královskou moc, dosáhl absolutní vlády, a jakmile ji upevnil, obrátil ji hned v tyranii. Zrušil generální stavy a rozvrátil senát, jimž vděčil za veškerou svou novou moc, a s příliš velkým úspěchem se pustil do radikálního ničení starobylé velké šlechty, kterou nahradil bezvýznamnými lidmi. Zruinoval všechny pány i rody, jež pod oběma proslulými Gustavy — jeho otcem i Kristininým — sloužily koruně nejvíce radou i zbraní a jež po smrti velkého Gustava Adolfa nejvíc podpíraly upadající Švédsko a získaly si největší jméno v Evropě. Zřídil revizní komoru, jež nechala vrátit nejen všechny odměny a milosti udělené od nástupu velkého Gustava Adolfa na trůn, ale i úroky, které z nich odhadla, a veškeré výnosy, a bez milosti konfiskovala veškerý majetek. Nejvznešenější a nejbohatší upadli do nejhlubší bídy; mnozí odnesli, co mohli, do ciziny, a vše, co bylo ve Švédsku urozené a významné, zůstalo zdrceno.

Temný a krutý ráz jeho dlouhé nemoci, na niž zemřel, vedl k pochybnostem, zda šlo o mstící ruku Boží, nebo o jed. Ani po smrti nezůstalo jeho tělo ušetřeno trestu na tomto světě: v paláci, kde bylo ještě vystaveno v pohřební parádě, vypukl požár. Jen s velkými obtížemi se je podařilo zachránit z plamenů, jež pohltily celý stockholmský palác. Zemřel se ctí toho, že byl přijat za prostředníka míru, o němž se právě jednalo.

V jeho prospěch král tak pevně trval na svém při jednáních v Nijmegenu roku 1679, aby mu byly navráceny ztracené provincie. Byl to konečně otec Karla XII., jenž od té doby nadělal v Evropě tolik rozruchu a dokonal zkázu Švédska. Matka Karla XII. byla dcerou Fridricha III., dánského krále, a zemřela už roku 1693; královna, jeho babička, se tak ještě jednou stala regentkou.

Princové Alexandr a Konstantin Sobieští se unavili inkognitem, jež jim tu nic nepřinášelo a jež jen ukazovalo, že tu nemohou dosáhnout vyznamenání, v něž doufali. Z toho důvodu se vzdali myšlenky přijmout zde Řád Svatého Ducha. U dvora panovala vůči jejich matce, královně, značná nespokojenost. Rozhodli se odjet s tím, že chtějí dorazit do Polska před volbou: rozloučili se tedy s králem a odjeli kolem poloviny dubna.

Zprávy z té země začaly být méně příznivé. U dvora se s údivem dozvěděli, že abbé z Polignaku zašel příliš daleko a mezi jinými sliby se zavázal přislíbit, že princ de Conti na vlastní náklady dobude Kamieniec, obsazený Turky, a že toto dobytí uskuteční ještě před svou korunovací, jinak že jeho volba pozbude platnosti.

Soukromá osoba, ať sebevznešenější, sebebohatší a sebelépe podporovaná, nemohla doufat, že takový výdaj unese, a nemohla nechat platnost volby záviset na úspěchu takového podniku. Znamenalo to vystavit osud prince krve nejen nejistotám velkého obléhání, ale i všem zradám těch, kdo by měli zájem je zmařit svým závazkem proti volbě tohoto prince. U dvora z toho byli tak pobouřeni, že do Polska vyslali Fervala, aby si na tyto abbého sliby posvítil, pokusil se napravit, co pokazil, a přinesl jasnější a nestrannější zprávy o celém tomto jednání. Krátce nato přijel šlechtic jménem kardinála Radziejowského, arcibiskupa hnězdenského, jenž stál v čele strany prince de Conti a jenž byl jako primas Polska v čele republiky po dobu bezkráloví. Zpráva, kterou podal, i poslání, jímž byl pověřen ke králi a k tomuto princi, vzbudily mnoho nadějí, ale málo dobrého mínění o počínání abbého z Polignaku, jenž, ač býval s polskou královnou v nejlepších vztazích, se s ní znesvářil až k výbuchům a nedůstojným scénám — natolik, že bylo uznáno za vhodné poslat mu jako jakéhosi kazatele abbého de Châteauneuf, jenž mu přinesl velmi přesné pokyny nečinit nic bez dohody s ním.³ Byl bratrem našeho vyslance v Cařihradě. Byli to dva Savojané, oba muži velkého ducha a vzdělání, oba plně způsobilí k jednání — starší s větší obratností, druhý s ještě větší hloubkou a rozvahou; bylo rozhodnuto počkat, až se v Polsku důkladně obeznámí se vším, a nechat se jím informovat, než se půjde dál.

Pan princ de Conti byl velmi vzdálen touze po úspěchu povýšení, na něž nikdy nepomýšlel. Dokonce se ho obával. Byl princem krve, a ač ho král neměl v lásce, těšil se přízni a náklonnosti veřejnosti; těžil navíc ze soucitu, jejž budila jeho opuštěná situace a jakási jeho nemilost, ze srovnání mezi ním, tak nezaopatřeným, a panem du Maine, tak zahrnutým přízní, z přednosti dané panu z Vendôme při velení armádě, a z rozhořčení, jež z toho pramenilo. Vychován s Monseigneurem, s nímž byl v nejdůvěrnějším vztahu a v jeho plné přízni, počítal s tou nejlichotivější a nejtrvalejší odškodou za jeho vlády; a konečně byl vášnivě zamilován do paní Vévodkyně: byla okouzlující, stejně duchem jako zjevem. Ačkoli pan Vévoda byl velmi podivínský a podivně žárlivý, princ de Conti přesto nepřestával být dokonale šťastný. Touto tajnou skulinou byl navíc čím dál víc připoután k Monseigneurovi, jenž začínal nacházet značné zalíbení ve společnosti paní Vévodkyně, která se dokázala potají spřátelit se slečnou Choinovou. To bylo příliš na to, aby lesk koruny převážil nad hrůzou z věčného vyhnanství; ukázal se tedy v celé této záležitosti nesmírně chladný, velmi pozorně zvažoval všechny její obtíže a postupoval tak zvolna, že si každý snadno povšiml veškeré jeho neochoty.

Po několika obtížích a průtazích s pasy pro královské zplnomocněnce k mírovým jednáním konečně dorazily, a hned poté vyrazili Harlay a Crécy, kteří byli v Paříži, a už v Lille se znesvářili. Le Normand, generální nájemce daní (fermier général) v tomto kraji, tam byl přítomen a Crécymu, svému příteli, opatřil dobré koně, zatímco druhému dal jen tažné koně a káry; ten se místo toho, aby to přičetl jen hlouposti nájemce, rozzuřil na svého kolegu. Napsal ke dvoru hořké stížnosti. Le Normand byl pokárán, Harlay ještě víc, a poté, co obdržel odměřené odpovědi, se spěšně smířil s Crécym. V Courtrai se dozvěděli, že zplnomocněnci spojenců mají hodnost vyslanců a že se chystají dělat jim mnoho obtíží ohledně ceremoniálu, protože oni sami tuto hodnost neměli. Vypravili tedy ohledně toho kurýra, na nějž v Courtrai čekali a jenž jim přinesl hodnost vyslanců; to je důvod, proč se jim na celé francouzské hranici dostalo jen zdvořilostí, ale žádných poct, zatímco na straně nepřátel jim jich prokazovali hojně, stejně jako uvnitř jejich vlastní země. Dorazili do Delftu, kde našli Callièrese. Zplnomocněnci spojenců a Švédska byli v Haagu, čtyři míle od nich; a půl míle od Delftu ležel zámek Ryswick, patřící princi oranžskému, kde se měli všichni sejít k jednání. Nechali jej otevřít z více stran, aby každý mohl vcházet a vycházet svým vlastním vchodem a usednout naproti němu kolem kulatého stolu, aby se předešlo jakémukoli sporu o pořadí a přednost. V doprovodu našich vyslanců se tam vypravilo množství mladých mužů z justice i z Paříže. Harlay tam vzal svého syna, jenž měl mnoho ducha, ale ještě víc prostopášnosti a bláznovství, a jenž tam páchal ty nejpřehnanější a neustálé výstřednosti, z nichž mnohé mohly mít nepříjemné, ba trapné následky — aniž by se zdálo, že by tomu otec věnoval sebemenší pozornost.

Rozmístění armád bylo stejné jako v předchozím roce, ale princové tentokrát nesloužili. Král se na tom domluvil s Monsieurem ohledně vévody z Chartres a s panem Princem ohledně pana Vévody a prince de Conti; pan Princ se uvolil, že jim to sám vyřídí. Král se k tomuto kroku nakonec rozhodl kvůli kontrastu s panem z Vendôme, jenž velel armádě, a kvůli tomu, co se odehrálo ve Flandrech s panem du Maine, jenž po dalším odsloužení jednoho tažení byl navždy zproštěn služby. Pan hrabě z Toulouse, jenž pro sebe neměl stejný důvod, velel jízdě v armádě maršála z Boufflers, a každý se vydal ke hranicím. Maršál Catinat, jenž už neměl v Itálii co dělat, dostal armádu ve Flandrech, s níž zahájil tažení obléháním Ath, jež bylo špatně opatřeno a bránilo se chabě; místo se vzdalo 7. června,⁴ a guvernérství nad ním obdržel rytíř z Tessé.

Pan z Vendôme odjel do Katalánska s výslovným rozkazem oblehnout Barcelonu; hrabě z Estrées, viceadmirál s právem nástupnictví po svém otci, tam počátkem června přivedl loďstvo spolu s galérami, jimž pod ním velel bailli z Noailles, jejich generálporučík, a těmito námořními silami uzavřel přístav. Pimentel, jenž bránil Charleroi a jenž je roku 1693 vydal maršálu z Villeroy, velel v Barceloně. Markýz de La Corzana, generální mestre de camp Katalánska, se tam uchýlil, a princ Hesensko-Darmstadtský velel na Montjuïcu, jenž je jakousi jeho citadelou, ač poněkud oddělenou od města. Měli osm tisíc mužů řádné pěchoty, něco jízdy a zbytek somaténů — což jsou velmi zocelené milice — a dohromady to činilo pětadvacet tisíc mužů. My jsme měli šedesát děl a osmadvacet moždířů. Vně stál don František z Velasca, místokrál Katalánska, a markýz z Grigny, velitel jízdy, s malou armádou a množstvím mikeletů. Místo bylo víc než hojně zásobeno vším a udržovalo si na jedné straně volné spojení s místokrálem, aby mohlo být zásobováno.

Pan z Vendôme neměl dost vojska, aby je zcela obklíčil, ani aby měl v zázemí dost postů roztroušených tak, aby udržel mikelety na uzdě; musel tedy své zásobování čerpat jen z moře. Vojáci z námořní armády vystoupili na břeh a sloužili u obléhání, velitelé eskader jako polní maršálové a bailli z Noailles jako generálporučík. Hrabě z Estrées zůstal na lodi. Kromě těchto obtíží panovala nesmírná vedra. Došlo k mnoha velmi živým a velmi krásným akcím; princ z Birkenfeldu, jemuž jeho otec dal pěší pluk alsaský, v jehož čele se stal generálporučíkem, se tu nesmírně vyznamenal, a to natolik k obecnému uznání, že král nechtěl čekat na konec obléhání, aby ho jmenoval brigádním generálem, a odškodnit tak čas, který ztratil jako jízdní kapitán. Vévoda z Lesdiguières tu prodělal svůj křest ohněm velmi skvělým způsobem. Hrabata z Mailly a z Montendre a nejstarší syn velkého prévôta se tu rovněž velmi vyznamenali.

Poté co byla dobyta kontreskarpa, dostal pan z Vendôme zprávu, že v noci z 15. na 16. července mají obležení podniknout velký výpad a zároveň má místokrál se všemi svými vojsky zaútočit na tábor. Pan z Vendôme tedy v noci ze 14. na 15. vytáhl proti místokráli, jehož armádu nalezl rozdělenou do dvou táborů; na jeden zaútočil sám a druhý nechal napadnout d’Ussonem. Žádný z obou téměř nekladl odpor; byli zaskočeni a vše se dalo na útěk, dokonce i sám místokrál v pouhé košili. Oba tábory byly vypleněny, a během tohoto plenění se nějaká nepřátelská jízda pokusila zformovat a vrhnout se na plenitele, ale s touto možností se počítalo, a tato jízda byla poražena; zabito nebo zajato bylo osm set mužů a mnoho důstojníků. Sekretář a pokladna místokrále byly zajaty i s jeho papíry a pěti tisíci kusy po čtyřech pistolích. Touto akcí byla nepřátelská armáda zcela rozprášena a neschopna místo zásobit ani kdekoli ukázat vojsko. Pak už se myslelo jen na to, jak obléhání urychlit. Došlo ještě k mnoha velmi živým akcím. Nakonec, když miny vykonaly veškerý očekávaný účinek a útok byl připraven, poslal pan z Vendôme Barbezièrese, aby s nimi jednal. Pimentel se s ním sešel. Došlo k návrhům ohledně stavu, do něhož bylo místo přivedeno, což vedlo k několika dalším jednáním. Nakonec 5. srpna přistoupili ke kapitulaci, jež byla uzavřena až 8. srpna. Byla taková, jakou si zasloužili tak stateční muži, kteří svou skvělou obranou dokázali, že jsou opravdovými Španěly a jsou jimi hodni být. Bylo jim přiznáno třicet děl, čtyři moždíře, tolik krytých vozů, kolik chtěli, a nejčestnější podmínky, a městu všechna jeho privilegia kromě inkvizice, kterou pan z Vendôme odmítl strpět. Kladli si za čest, že nedali bubnovat k vyjednávání (chamade). Na obou stranách při tomto obléhání zahynulo mnoho lidí, ale nikdo významný. Místokrál, don František z Velasca, byl povolán do Madridu, aby se zodpovídal ze svého počínání, a místokrálem se stal La Corzana. Montjuïc se vzdal na základě téže kapitulace, aniž by byl vůbec napaden.

Chemerault dorazil 15. srpna do Versailles, kde nezastihl Barbezieuxe, s touto příjemnou zprávou. Saint-Pouange ho zavedl ke králi, a poté přišel podat zprávu o průběhu událostí i Laparat, jenž jako hlavní inženýr vedl obléhání, při němž byl lehce zraněn. On i Chemerault byli brigádními generály. Král dal Chemeraultovi dvanáct tisíc livrů a oba jmenoval polními maršály, a spolu s nimi i pana z Liancourt, jenž sloužil ve Flandrech a nic takového nečekal. Byla to galantnost, kterou král prokázal panu z La Rochefoucauld. V Katalánsku bylo vyhlášeno příměří do 1. září. Řeka Llobregat sloužila jako hranice oddělující Francouze od Španělů. Ztratili jsme na devět tisíc mužů mrtvých či raněných, mezi nimi šest set důstojníků; nepřátelé přišli o šest tisíc mužů. Coigny, generálporučík, a pod ním Nanelas, byli ustanoveni k velení v Barceloně. Pimentel, jenž ji bránil, obdržel od španělského krále kastilský titul a přijal jméno markýz z La Floridy. Pan z Vendôme byl o několik dní později slavnostně uveden do úřadu místokrále. Zvykem při takové příležitosti je dar padesáti tisíc tolarů.

Do Landau jsem dorazil koncem května, dva dny před shromážděním armády.

V Lempsheimu zůstal markýz z Chamilly s částí pěchoty; markýz z Huxelles odešel s druhou částí do Špýru a maršál z Choiseul s jednou pěší brigádou a veškerou jízdou postoupil do Eppenheimu, kde bylo pohodlněji k pícování a kde se slavilo dobytí Ath.

Zatímco jsme takto klidně přežívali, hned v jednom táboře, hned v druhém, podle hojnosti píce, nebyl maršál bez obav, že princ Ludvík Bádenský má zálusk na Freiburg. Toto podezření, spolu s pohybem jejich lodí, jenž mu bránil postupovat dál do Falce, ač měl málo píce, ho přimělo pomýšlet na přechod Rýna. Navrhl to u dvora a obdržel povolení zároveň s tím, jak se k němu připojil Locmaria s devíti eskadronami a deseti prapory z Lucemburska. Maršál si svůj záměr nechal pro sebe, vyjel ve svém kočáru, následován vévodou z La Ferté, hrabětem du Bourg, Mélakem a Praslinem, jednou jízdní a jednou dragounskou brigádou, a odebral se do Fort-Louis, kam dorazil poslední den června. Připojila se k němu nejbližší jízda, poté celá jeho pěchota, zatímco markýz z Huxelles zůstal ve Špýru téměř bez ničeho. Mezitím se spěšně zmocnil lesů a průsmyků u Stollhofenu, aby jimi mohl proniknout. Markýz z Renti dorazil se vší jízdou 3. července do Fort-Louis, kde přešel Rýn, a téhož dne se k maršálovi z Choiseul dostalo i dělostřelectvo a zásoby, poblíž hlavy hrází. Ve všech ohledech byly pořádek a mimořádná rychlost provedení obdivuhodné. Po svém příjezdu jsem šel navštívit maršála, jenž mi o tom v Ostovenu řekl jen letmé slovo a omluvil se mi, že svůj záměr svěřil jen těm, bez nichž se při provedení neobešel, ze strachu, aby princ Bádenský neposlal nějaké vojsko do stollhofenské roviny — což by mu bylo snadné a co by zabránilo přechodu Rýna.

Aby lépe oklamal pana Bádenského, nechal markýz z Huxelles, jenž ve Špýru neměl než vojsko, jež Locmaria přivedl a na něž tam čekal úplně sám celých čtyřiadvacet hodin, několik oddílů přejít Rýn po mostě u Philippsburgu, s hojným troubením, cimbály a bubny, a přesvědčil tak nepřítele, že je tam celá armáda, což ho udrželo na tři míle v Bruchsalu, kde tábořil. Maršál mezitím 4. postavil své centrum a hlavní stan v Niederbühlu, pravé křídlo v Kuppenheimu a levé v Rastattu; řeka Murg přitom protékala podél čela jeho tábora. Na jeho straně byly břehy vysoké, na druhé nízké. Rozbořili všechny brody, dobře opevnili pravé křídlo, vystavěli reduty, a z těchto výšin bylo vidět celou rovinu za Murgou.

Rastatt byl dobře upraven a byla přijata všechna nezbytná opatření k řádnému zajištění tábora.

Princ Bádenský, konečně vyveden z omylu, se 7. přesunul k Muckensturmu, půl míle od našeho hlavního stanu; odtud k Murze. Za ní byla poměrně velká rovina, zcela pokrytá pící. Bylo možné ji sklidit už 6., ale raději se nechala armáda odpočinout, a 7. příchod prince Bádenského zabránil na to dál myslet; ale 8. propukla všeobecná rozháranost, ať se dělalo cokoli: vše se hnalo pícovat na tuto rovinu až mezi nepřátelské hlídky, zcela vydáno na milost jejich stráží a jejich tábora.

Tito rozprchlí byli spíš šťastní než rozvážní; jejich krajní lehkomyslnost byla jejich záchranou. Nepřátelé si vůbec nedovedli představit, že by šlo o neposlušnost a bláznovství: pokládali to za léčku, jež jim byla nastražena; ani jeden z nich se nepohnul. Veškerá píce se vrátila v hojnosti; neztratil se jediný kůň, ani jediný muž nechyběl nebo nebyl zraněn. Nemyslím, že by kdy nějaká pošetilost byla zároveň tak všeobecná a tak šťastná.

Poté co jsme se v tomto táboře dobře zařídili, ukázalo se, že konvoje čerpané z Fort-Louis jsou nepohodlné a nebezpečné. Postavili jsme tedy tři míle od hlavního stanu pontonový most přes Rýn, v místě ostrova odděleného od našeho břehu úzkým ramenem. Cesta od mostu do tábora byla kryta bažinou; ale tato bažina, pokládaná za schůdnou, se ukázala tak málo schůdná, že naše konvoje stále jezdily svou původní cestou, a tento most tak byl jen další starostí, aby ho nepřátelé nepřišli spálit z našeho břehu až k ostrovu, což vedlo k tomu, že se každou noc odstraňovaly první tři čluny. Sloužil jen k hojnosti tábora díky obchodu s alsaskými sedláky; a La Bretesche, generálporučík, byl pověřen touto celou stranou. Chamilly podnikl velké pícování směrem k horám. Při návratu narazil na velké množství husarů podporovaných Vaubonnem s vojskem. Došlo k menší srážce; Vaubonne byl hnán s kordem v zádech až k malému potoku, jenž ho spolu s blížící se nocí zachránil před pronásledováním. Praslin se v ní velmi vyznamenal; z nepřátel padlo dost lidí, z našich velmi málo.

Maršál z Choiseul zůstal v tomto táboře šestnáct dní; píce zcela došla a bylo třeba pomýšlet na odchod. Pontonový most byl rozebrán, a hned se roznesla zvěst, že se chystáme sbalit tábor. Aby ji utišili, byl 18. vyslán Saint-Frémont s téměř všemi vozovými bednami armády pod záminkou, že jede pro velký konvoj do Fort-Louis. Skutečně se týž den vrátil s mnoha z týchž beden. To oklamalo a vyvolalo dojem, že se v táboře ještě chvíli zdržíme. Maršál mi svěřil svůj záměr. Náš tábor byl rozmístěn tak, že jej nepřátelé viděli celý, kromě několika míst přerušených výběžky živých plotů a lesíků, a dvě jízdní brigády, jež uzavíraly levé křídlo druhé linie o devatenácti eskadronách — Horn a Ligondez, k níž jsem patřil já — a dva dragounské pluky, jež kryly toto křídlo, ale celé levé křídlo první linie, jež stálo před námi, bylo vidět celé. Devatenáctého července, kolem jedenácté hodiny dopoledne, dostala celá armáda rozkaz naložit těžká zavazadla, o hodinu později drobná, se zákazem bourat stany a s čímkoli hýbat: ve dvě hodiny odpoledne dostaly naše dvě brigády a sousední dragouni, jež nepřátelé neviděli, jak jsem právě vysvětlil, rozkaz stany zbourat a bez hluku okamžitě vyrazit. La Bretesche, generálporučík, a Montgomery, polní maršál, generálové druhé linie tohoto křídla, je přišli převzít a vedli je za lesy, jimiž jsme přišli, aby strávili noc na stollhofenské rovině, zatímco těžká i drobná zavazadla, nepotřebné dělostřelectvo a všechny bedny mezitím proklouzly mezi Rýnem a námi. La Bretesche měl výslovný zákaz se hnout, ať by slyšel jakýkoli boj. Důvodem bylo, že zbývalo dost vojska k boji na tak úzkém místě, odkud jsme se stahovali; že bylo třeba silného doprovodu pro veškerá zavazadla armády; a že by se v případě neštěstí naše vojsko ocitlo zcela volné a v dobrém pořádku na rovině, připravené přijmout a podpořit vše, co by vyrazilo z lesů od našeho tábora.

Kolem šesté hodiny večerní vystoupil maršál na tuto výšinu opevněnou na jeho pravém křídle, na jejíž zpevnění nechal celý den výslovně pracovat, a celou záležitost rozvrhl s takovou přesností, že díky znamení zdviženou holí s bílým na konci, v pravidelných odstupech, se stalo jedno a totéž: zbourat stany, naložit, nasednout na koně, vyrazit — a přestože krokem, ztratit se nepřátelům z dohledu. Protože v táboře nezbývalo žádné vybavení a vše bylo osedláno a uzděno, tato velká armáda zmizela v jediném okamžiku, za bílého dne, před zraky nepřátel. Armáda pochodovala ve dvou kolonách. Pluk generálního plukovníka jízdy tvořil zadní voj levého křídla s dělostřelectvem a princ z Talmontu poté s řádnými gardami; nakonec oddíl jízdy pod podplukovníkem, jaký byl každý den vysílán do Rastattu. Dobrák Lafréselière, generálporučík, vedl tento zadní voj. Maršál vedl zadní voj pravého křídla s žandarmerií a několika oddíly za sebou, a Chamaraude vedl se všemi granátníky armády celkový zadní voj.

Montgon, jenž měl podle svého postavení zůstat s námi, si od maršála vyžádal, aby směl zůstat po jeho boku. Ještě před úplnou nocí prošla téměř celá armáda lesy a vstoupila na stollhofenskou rovinu. Ti z císařských generálů, kteří se ocitli na procházce, se ze všech stran hnali na břehy Murgy, aby zhlédli toto sbalení tábora, ale odehrálo se tak rychle, že jim nedalo čas ani na náznak snahy tento ústup ohrozit — jeden z nejkrásnějších, jaké kdy kdo viděl.

Somières, jízdní kapitán u pluku La Feuillade, byl zajat při onom pícování markýze z Chamilly, o němž jsem mluvil, a několik dní po tomto ústupu byl propuštěn. V mé přítomnosti vyprávěl maršálovi z Choiseul, že císařští, kteří spoléhali na onen Saint-Frémontův konvoj, nevěřili, že by naše armáda v nejbližších dnech vytáhla; že 19. července, v den tohoto krásného ústupu, se princ Ludvík Bádenský vracel z projížďky s vévodou Lotrinským a právě sesedl z koně, když mu přiběhli tryskem oznámit, že bouráme tábor; že odpověděl, že to není možné, protože sám před chvílí viděl, jak se na oné výšině na našem pravém křídle ještě pracuje; že mu vzápětí přišla druhá podobná zpráva, která ho přiměla ihned znovu nasednout a hnát se k břehům Murgy, kam ho tento zajatý kapitán následoval. Viděli už jen zadní voj, jak jim mizí z očí, což prince Bádenského naplnilo takovým údivem a obdivem, že se ptal svého doprovodu, zda kdy viděli něco podobného, a dodal, že on sám by až do té chvíle nevěřil, že tak značná a početná armáda může takto v okamžiku zmizet. Tento ústup byl vskutku čestný a smělý, a zároveň bezpečný. Proběhl za bílého dne, ale tak rychle, že z něho nepřátelé nemohli vytěžit žádnou výhodu; a třebaže za bílého dne, tak blízko noci, že mu tma přála téměř stejně, jako kdyby byl proveden v temnotách. Byl hrdý, krásný, dobře promyšlený, učený a konečně hodný generála, který se tak dobře vyučil u největších mistrů.

Jeho sláva by při této příležitosti byla bez poskvrny, nebýt nehody, k níž došlo.

Blansac vedl pěší kolonu a noc ho zastihla v lesích.

Malý oddíl, jejž měl na svém křídle, zaslechl poblíž sebe pochodovat nějakou jízdu. Byla to zbloudilá císařská jízda, která, když poznala nebezpečí, v němž se ocitla, si místo odpovědi na výzvu mezi sebou německy řekla: „Zachraňme se.“ Víc nebylo třeba, aby si vysloužila salvu od malého francouzského oddílu, na niž odpověděli výstřely z pistolí. Ten hluk vyvolal, bez rozkazu kohokoli, salvu z té strany od celé pěší kolony, a Blansac, který chtěl postoupit, aby zjistil, oč jde, si vysloužil druhou. Měl to štěstí, že nebyl zraněn, ale pět ubohých kapitánů bylo zabito a několik podřízených důstojníků zraněno.

Armáda přesto nebyla touto přestřelkou znepokojena a strávila noc poblíž našich dvou brigád na stollhofenské rovině, jak se kdo ocitl. Nazítří, 20., už od rána prošla průsmykem a rozložila se: pravé křídlo a hlavní stan v Lichtenau, levé nedaleko Stollhofenu, opatství Schwarzach uprostřed, velký potok na čele tábora a Rýn tři čtvrtě míle za námi. Zůstali jsme tam deset až dvanáct dní, abychom viděli, co se stane s princem Ludvíkem Bádenským, jenž zůstal ve svém táboře u Muckensturmu. Odtud jsme se přesunuli do tábora u Lingu, poté do tábora u Wilstättu, tak blízko pevnosti Kehl, že náš pontonový most se stal zbytečným a spojení mezi armádou a tímto místem bylo přes strasburský most volné, bez doprovodu a nepřetržité.

Hrabě du Bourg tam byl pověřen velkým pícováním; to spolu s dalšími drobnostmi znesvářilo markýze z Renti s maršálem z Choiseul, jeho švagrem. Renti byl velmi statečný muž, udatný a čestný, ale při tom nesmírně nedůtklivý. Maršál si vytvořil další rozepři s Revelem. Bylo na něm, aby byl toho dne, kdy se ústup konal, na řadě, a tudíž vedl jeden ze dvou zadních vojů tam, kde maršál nebyl přítomen. Dobrák Lafréselière, jehož celá armáda milovala a ctila a jenž si to zasluhoval, byl rovněž generálporučíkem a jeho pořadí přicházelo bezprostředně před Revelovým. Byl také generálporučíkem dělostřelectva, velel mu, a proto nemohl v armádě čerpat pořadí generálporučíka ani sloužit na řadě víc než jednou za tažení. Chtěl využít této příležitosti a být ve službě při ústupu; maršál, jenž ho měl rád a spoléhal na jeho schopnosti, rozhodl v jeho prospěch, a Revel byl rozhořčen. Z tábora u Wilstättu jsme se přesunuli do tábora u Offenburgu.

Toto léto bylo samý všeobecný déšť a záplavy všude, jež přerušovaly spojení. Paříž a její okolí byly, jak se nám sdělovalo, zaplaveny, a to, co jsme sami zažívali, nám nebránilo tomu uvěřit. Trvalo to už dva měsíce, a náš vrchní velitel nad tím naříkal v netrpělivosti provést záměr, jejž si nechal u dvora schválit: dobýt opevnění zřízená hned na počátku války k obraně soutěsek na vstupu do Frank, Švábska a Bavorska. Tyto linie střežili Schwartz a jistý hrabě z Fürstenbergu; pro svou rozlehlost se daly těžko udržet. Maršál z Choiseul umíral touhou prorazit si tudy cestu do krajů bohatých a po dlouhá léta válkou nepoznamenaných, pokusit se tam zabrat zimní ubytování a spálit most zvláštní konstrukce, který se dal během několika hodin přehodit přes Rýn a který, protože tam byl stále připraven, ohrožoval každé tažení, jakmile naše armáda sestoupila po Rýnu.

Markýz z Huxelles zůstal ve Špýru, odkud se nehnul s Locmariou a vojskem, jež ten poslední přivedl, od chvíle, kdy armáda přešla Rýn, a tento přechod se mu vůbec nezamlouval. Zatímco maršál uvažoval o provedení svého záměru a počasí mu začínalo dávat naději na možnost jej uskutečnit, dostal Huxelles od sedláků zprávu, že nepřátelé staví most u Germersheimu. Byl to člověk, který ze všech na světě měl nejméně rád riskantní podniky a nejvíc se bál kompromitovat.

Aniž by to dál zkoumal, stáhl se do Germersheimu, mezi Philippsburgem a Landau, uvědomil o tom maršála z Choiseul, a nepokládaje se tam ještě za dost bezpečného, přesunul se do Lauterbourgu. To nebylo vše. Vyslal kurýra k Barbezieuxovi, jemuž sdělil veškerou svou obavu o Alsasko. Maršál přijal zprávu markýze z Huxelles s nelibostí, protože ji pokládal za panickou hrůzu, nebo za to, že přechodu mohlo zabránit vojsko, jež měl Huxelles k dispozici a jež bylo právě posíleno sborem, který mu přivedl Mélac; ale jeho hněv byl nesmírný, když poté, co bylo vše připraveno k pochodu na opevnění nazítří, a dokonce už byla vojákům rozdána munice, mu kolem poledne dorazil od Barbezieuxe kurýr s výslovným královým rozkazem okamžitě přejít zpět přes Rýn, bez ohledu na jakékoli okolnosti, důvody a námitky a bez sebemenšího odkladu. Maršál, jenž mi svěřil svůj záměr, si přede mnou a před generály, kteří byli zasvěceni, hořce stěžoval. Nepochyboval, že tento rozkaz mu vynutil markýz z Huxelles, na nějž se, ač byl sám velmi rozvážný a vyrovnaný, před Lafréselièrem, du Bourgem, Praslinem a mnou neudržel. Viděl, jak mu je odnímána sláva a provedení, jehož důležitost tak silně ovlivňovala projednávaný mír, nebo, kdyby se neuzavřel, celý další průběh války; ale bylo třeba poslechnout, a aniž by princ Ludvík Bádenský vůbec pomýšlel na přechod Rýna, museli jsme jej nazítří přejít zpět po strasburském mostě přes nepředstavitelné vody a bahno.

Strávil jsem celý den ve městě s pěti či šesti přáteli; odpočívali jsme v domě pana Rosena, který mi půjčoval při každém tažení. Na zadním voji došlo k několika drobným šarvátkám, jež se Villars, jenž neměl na starosti nic, snažil ze všech sil obrátit v boj, kde neměl co ztratit a mohl získat čest, protože na něm nic nezáleželo, a byl zuřivý, že mu v tom brání La Bretesche, jenž byl toho dne na řadě, a Bartillac, generálporučík křídla, kteří měli od maršála nejvýslovnější zákaz cokoli nechat vtáhnout do boje. Armáda tábořila pod Strasburkem, aniž by vstoupila do města, poté prošla Alsaskem po liniích a brigádách, co nejlehčeji to šlo, a znovu se seřadila u Musbachu, jenž byl loňským táborem prince Ludvíka Bádenského, když naše armáda stála u Spirebachu. Nechám ji tam odpočívat, abych promluvil o polské záležitosti a o princi de Conti, o jehož volbě jsme se dozvěděli u Niederbühlu. Protože jsme tam byli docela blízko nepřátel, projevil maršál z Choiseul zdvořilost tím, že vyslal trubače k princi Ludvíku Bádenskému, aby ho o tom uvědomil a aby ho nepřekvapily oslavy, jež z toho armáda měla toho večera uspořádat.