Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom druhý (1697–1700)

Kapitola druhá

Abbé de Châteauneuf po příjezdu do Polska zastihl prince Jakuba pohromadě s jeho matkou královnou a abbého z Polignaku, jak proti ní i proti celé její rodině bez jakéhokoli ohledu vášnivě vystupuje: že prý, když ztratila naději pro kteréhokoli ze svých synů, spojila se se stranou císaře, jenž pro nedostatek peněz opustil vévodu Lotrinského a otevřeně podporoval saského kurfiřta, jenž se stal jediným soupeřem prince de Conti. Tento kurfiřt provedl abjuraci v rukou vévody Sasko-Zeitzského, biskupa rábského (Győr), jenž byl vášnivým Rakušanem; slíbil sto dvanáct milionů, vydržování mnoha vojsk, především pěchoty, jíž bylo nejvíc zapotřebí k znovudobytí Kamieńce, a nabídl se připojit Slezsko k Polsku a zajistit k tomu souhlas císaře tím, že ho odškodní odstoupením části vlastního území. Zajistil si podporu Moskvanů a ujištění, že mu severní králové nebudou dělat potíže; a kromě toho si získal biskupa kujavského, několik dalších biskupů, Jabłonowského, velkého hejtmana, malého korunního hejtmana a malého litevského hejtmana, spolu s několika dalšími senátory a menšími pány, kteří mu zajistili čtyři vojvodství. Naděje na kardinálský klobouk mu zavázala Davii, papežova nuncia, pod záminkou velkého zájmu náboženství na tom, aby k němu byl přiveden zpět mocný kurfiřt, rozený hlava německých protestantů a jejich titulární ochránce; a to vše se provedlo v co největší tajnosti. Když měl vše zajištěno, vytáhl se svými vojsky do Slezska pod záminkou, že se připojí k císařské armádě v Uhrách a převezme nad ní velení, a přiblížil se velmi blízko polským hranicím.

Na druhé straně stáli v čele strany prince de Conti kardinál Radziejowski, náčelník republiky během bezkráloví jakožto primas království ze svého hnězdenského arcibiskupství, kníže Sapieha, velký litevský hejtman, a Bieliński, maršálek volebního sejmu, spolu s téměř všemi senátory, korunními úředníky, armádou, v jejímž čele se v nepřítomnosti obou hejtmanů postavil korunní lovčí, a osmadvaceti vojvodstvími.

Volba začala 27. června a téhož dne skončila. Biskup, velký hejtman Jabłonowski, malý hejtman Potocki a jejich přívrženci, podpíráni vojvodstvími krakovským, kujavským, sieradzkým a mazovským, se postavili proti a krakovský biskup ukázal listinu o abjuraci saského kurfiřta, podepsanou biskupem rábským, o níž nuncius Davia potvrdil, že jde o jeho pravý podpis; zvolili tohoto prince proti veškerým formám, zákonům i právu primasovu. Biskup kujavský provolal saského kurfiřta polským králem a litevským velkoknížetem přímo na volebním poli a spustil tam Te Deum, jež jeho přívrženci ihned zazpívali. Primas na své straně, v čele svých lidí a zbylých osmadvaceti vojvodství, provolal prince de Conti. Kníže Radziwiłł, vida tento zmatek, se domníval, že by mohl přivést zpět mazovské vojvodství, kde měl množství vazalů, a vydal se přímo k němu. Křičeli na něj, že ho zabijí, postoupí-li dál; ale místo aby se zalekl, přidal do kroku, uchopil zapíchnutou zástavu v jejich čele a zvolal na ně, že ho tedy musí buď zabít, nebo ho následovat, a všichni ho následovali. Vytáhl tedy s tímto zástupem senátorů a sejmových poslanců do Varšavy, spolu s primasem, jenž vstoupil do katedrály svatého Jana (neboť Varšava patří do poznaňské diecéze), zazpíval Te Deum a nechal vystřelit z děl v arzenálu, podle veškerých pravidel, zákonů a forem.

Galleran, sekretář abbého z Polignaku, dorazil ve čtvrtek 11. července časně ráno do Marly s touto dobrou zprávou; král ji zatajil a poslal vzkaz Monseigneurovi a princi de Conti, jehož královský kurýr zastihl na cestě zpět z Meudonu do Marly. Po procházce, kam za ním princ de Conti přišel a jež proběhla, aniž by padlo slovo o Polsku, se král vrátil do pokojů paní z Maintenon, nechal si tam zavolat Torcyho a poslal pro prince de Conti, jenž mu padl k nohám. Kurýr abbého z Polignaku přinesl dopis od něj a dopis od abbého de Châteauneuf, oba velmi krátké, v nichž byl princ oslovován jako král, s adresou na Jeho Polské Veličenstvo. Král, poté co princi de Conti pogratuloval a přijal jeho díky, chtěl s ním rovněž jednat jako s polským králem; ale princ ho prosil, aby počkal, až bude jeho volba jistější a mimo veškeré nebezpečí obratu, aby s ním neměl nesnáze, kdyby proti veškeré naději došlo k nějakému obratu ve prospěch saského kurfiřta. Tato skromnost, jež pramenila z jeho přání, byla velmi chválena; král s ní souhlasil, ale přesto chtěl zprávu učinit veřejnou. Vyšel tedy z komnaty paní z Maintenon do velkého kabinetu, kde bylo mnoho dam z těch, jež měly výsadu tam vstupovat, a král jim, ukazuje na prince de Conti, řekl: „Přivádím vám krále.“ Zpráva se ihned rozšířila všude; princ de Conti byl zahrnut gratulacemi a odjel to oznámit do Saint-Germain anglickému králi a královně, jimž to král dal vzkázat i prostřednictvím vévody z La Trémoille, a zároveň to nechal vzkázat i Monsieurovi do Saint-Cloud.

Kurfiřtka, rozená braniborská princezna a horlivá protestantka, se o kurfiřtových záměrech a krocích dozvěděla jen tolik, kolik před ní nedokázal utajit. Bránila mu ve všem, o čem se dozvěděla, a když se dověděla, že se v den Nejsvětější Trojice stal katolíkem, byla tím tak pobouřena, že z toho potratila. Vyslala k markraběti Braniborsko-Kulmbašskému, svému otci, žádost, aby přijel do Saska převzít správu země, což měl rozum nečinit. Kurfiřt ji v době své nepřítomnosti svěřil manželovi princezny z Fürstenbergu, kterou zde máme a jenž je katolík. Ten se tedy ujal vlády; kurfiřtka ale nikdy nestrpěla, aby se v Drážďanech sloužila mše. Uprostřed této domácí neshody kurfiřt postoupil s pěti až šesti tisíci muži svého vojska a množstvím Poláků své strany až téměř ke Krakovu.

Přesto se strana prince de Conti držela, a 30. srpna z ní dorazil kurýr se zprávami, jež se staly předmětem rozhodnutí přijatých téhož dne i nazítří, a dlouhé audience, kterou král poskytl pozítří ráno, v neděli 1. září, ve svém kabinetu ve Versailles, princi de Conti ještě před mší. Vyšel odtud se slzami v očích, a hned nato se vědělo, že odjíždí do Polska. Poprosil krále, aby s paní princeznou de Conti nezacházel jako s královnou, dokud nedostane zprávu o jeho korunovaci, aby se předešlo rozpakům, kdyby se věc nezdařila a on se musel vrátit. Král mu dal dva miliony v hotovosti a čtyři sta tisíc livrů, aby si je vzal s sebou, a sto tisíc franků na výbavu, kromě veškerých poukázek do Polska, jejichž vyplacení na sebe vzal Samuel Bernard, jak z králových, tak z peněz prince de Conti. Tento princ strávil pondělí zčásti v Paříži a v úterý 3. září z ní večer odjel do Dunkerque. Proslulý Jean Bart se zaručil, že ho tam šťastně doveze, navzdory nepřátelskému loďstvu, jež stálo před přístavem, a slovo dodržel.

Při tomto velkém rozloučení bylo vidět velmi rozdílné pohnutky. Král, nadšen tím, že se slavně zbavuje prince, jemuž nikdy neodpustil cestu do Uher, tím méně lesk jeho zásluh a všeobecný potlesk, jejž nedokázal otupit ani u vlastního dvora a před vlastníma očima, přes všechnu horlivost, s níž se mu všichni snažili zalíbit, a přes hrůzu z toho, že by na sebe přivolali jeho nevoli, nedokázal skrýt svou radost a dychtivost vidět ho navždy vzdáleného. Snadno se dal rozeznat tento osobní pocit od chabé výhody mít prince vlastní krve v čele národa, jenž mezi ostatními severními státy příliš nevynikal a jenž ještě méně nechával vyniknout svého krále. Všichni chtěli mít prince de Conti v čele našich armád. Tato událost zbavovala krále dotěrného naléhání tak všeobecné touhy a mínění, jeho milovaného syna tak trapného kontrastu, a sprovázela mu z očí jediného člena rodu, jehož čistota krve nebyla poskvrněna příměsí levobočství a jenž byl zároveň jediným, jehož naprostá nezaopatřenost vzbuzovala reptání — abych to neřekl jinak — vůči nesmírným zajištěním těch, kdo se narodili v temnu, jaké jim určoval zákon, i těch, kdo, ač byli královské krve, byli obdařeni jen díky svým sňatkům s levobočky.

Paní princezna de Conti, jež cítila tíži dolehlou na manžela, kterého milovala a jehož osud sdílela, se zdála být u vytržení radostí, když se viděla na pokraji kralování. Pan Princ, ještě víc dojat slávou koruny pro zetě, jehož si vážil a jehož nemohl nemilovat, skrýval pod tímto pláštíkem radost z klidu své rodiny, a pan Vévoda se zmítal mezi zuřivostí žárlivosti nad tak vynikajícími zásluhami, odměněnými jako takové tak lichotivou volbou, a uspokojením, že se vidí ušetřen každodenního pociťování ostnů těchto zásluh a jiných, ještě citlivějších pro manžela jeho povahy. Kdo byl politováníhodný? Byla to paní Vévodkyně. Milovala, byla milována, nemohla pochybovat, že je milována víc, než by ji milovala záře koruny. Musela se podílet na slávě tak blízké, na radosti krále, na radosti jeho rodiny, jež ji pozorovala v každém okamžiku, jež jasně viděla, ale nedokázala ji přistihnout při sebemenším porušení slušnosti. Monseigneura se to trochu dotklo, ale nakonec, potěšen radostí druhých, zůstal ve své apatii nepohnut. Pan du Maine, v hloubi duše u vytržení nad tak velkým a tak málo očekávaným vysvobozením, přijal tvář a výraz, jaký chtěl a jaký pokládal za nejvhodnější, a veřejnost zůstala rozdělena mezi bolestí ze ztráty svých radostí a radostí z toho, že je vidí korunované. Monsieur i jeho syn byli celkem rádi. Paní z Maintenon triumfovala ve svém ústraní; a armády, jež už nedoufaly, že ho uvidí v čele, se méně trápily tím, že je pro ně zcela ztracen, než se radovaly z jeho královského povýšení, do nějž byl povolán. Co do něho samého, utonulý v nejhlubším žalu, když vyčerpal všechny překážky, obtíže a průtahy, je třeba přiznat, že tak skvělou volbu snesl špatně a že nedokázal skrýt ani svou touhu, ani svou naději, že nakonec neuspěje.

Byl ještě v Paříži, když král obdržel kurýra od primase, jenž naléhal na jeho odjezd, a jehož dopisy, oslovující ho jako krále, mu přinesl Torcy. Konečně z Paříže odjel v úterý 3. v jedenáct hodin večer; cestou rozsypal dva tisíce louisdorů ze špatně zavřeného kufru, z nichž část byla přivezena zpět do Paříže, do hôtelu de Conti. Dorazil ve čtvrtek odpoledne do Dunkerque, kde na něj čekaly veškeré peníze, jež mu byly určeny. Protivítr způsobil, že se nalodil až v pátek večer, na pěti fregatách, s pouhými padesáti osobami doprovodu. Rytíř ze Sillery, jeho první štolba, bratr Puysieuxův a biskupa soissonského, ho následoval, a než odjel, oženil se se slečnou Bigotovou, bohatou a velmi duchaplnou, s níž žil už velmi dlouho.

Princ de Conti nalezl u ústí Meusy devět velkých nepřátelských lodí, jež na něj čekaly na cestě. Prudký vítr jim zabránil ho zastihnout, ač se o to všemožně snažily; král mezitím dostával stále příznivější zprávy od abbého z Polignaku o shromáždění šlechty ve Varšavě. Tento vyslanec čekal prince de Conti s velkou důvěrou; byl pětačtyřicet dní bez jediného dopisu odsud. Polská královna, uchýlená do Gdaňska a ubytovaná u poštmistra, je všechny zachycovala, a nakonec mu, aby se mu vysmála, poslala všechny obálky. Princ de Conti proplul Øresundem bez překážek, protože dánský král se chtěl udržet neutrální. Byl s královnou 15. u oken zámku Kronborg, aby ho viděli proplouvat: Bart, který věděl, že tento zámek nikdy neopětuje pozdrav, váhal, zda ho dát, ale nakonec ho dal ze všech svých děl; zámek odpověděl ze všech svých, kvůli princi, jenž nechal zopakovat druhý pozdrav, když se dozvěděl od několika lehkých plavidel, jež se přiblížila k jeho fregatám, že ho dánský král s královnou pozorovali proplouvat. Sedmnáctého se ocitl na kodaňské rejdě, kde ho přišel pozdravit hrabě z Gyldenløve, jenž byl ve Francii, a několik pánů, jež mu představil Bonrepos, francouzský vyslanec v Dánsku.

Mezitím kurfiřt saský neztrácel čas. Primas mu napsal a prosil ho, aby nerušil jejich svobodu a byl ochoten se z Polska stáhnout, neboť princ de Conti byl zvolen a provolán podle zákonů. Shromáždění varšavské šlechty zřídilo stráž u těla zesnulého krále, aby zabránilo tomu, že by je odnesli do Krakova, kde je zvykem, že pohřební obřad a korunovace nástupce probíhají v téže ceremonii. Kurfiřt usoudil, že vše závisí na síle a rychlosti: v jednom královském zámku poblíž Krakova přijal hold předních představitelů své strany, kteří mu nechali odpřisáhnout pacta conventa, jež sepsali, vydali mu krakovský zámek a odvedli ho tam k pobytu. V tomto zámku je uchovávána koruna a veškeré královské klenoty, jichž se zmocnil poté, co nechal vylomit dveře místnosti, kde byly uloženy. Poté byl v krakovském chrámu vztyčen katafalk, jako by tam bylo přítomno tělo zesnulého krále; konal se tam stejný pohřební obřad, a zároveň biskup kujavský, za asistence několika dalších, korunoval saského kurfiřta za přítomnosti předních představitelů a množství jeho strany. Primas, na jehož práva biskup kujavský takto útočil mnoha způsoby, stejně jako na veškeré zákony království, vydal dlouhý manifest proti němu a proti všem stoupencům Saska, a zároveň oběžníky svolávající malé přípravné sejmíky před generálním sejmem, jenž měl rozhodnout o dvojí volbě.

Hned poté, totiž 25. září, dorazil princ de Conti na gdaňskou rejdu, kam ho přijel pozdravit abbé de Châteauneuf, jenž na něj čekal. Město se prohlásilo za saské a princi de Conti nevzdalo žádnou poctu. Málo Poláků, a ještě méně významných, ho přišlo pozdravit na palubu. Zůstal tam čekat na poselstvo, které mu slibovali a v jehož čele měl stát kníže Lubomirski, a na vojsko, jež mu měl přivést kníže Sapieha. Mezitím obyvatelé Gdaňsku odmítli našim fregatám dodat zásoby a nechtěli v přístavu nechat žádnou z nich. Nakonec přijelo poselstvo republiky pozdravit prince de Conti na jeho fregatě, v čele s biskupem płockým; Lubomirski byl s tou částí korunní armády, jež držela s princem de Conti, a přišlo ho pozdravit mnoho Poláků, mezi nimi i Primiski, korunní číšník, velmi otevřeně nakloněný této straně. Biskup płocký uspořádal pro prince de Conti velkou hostinu poblíž opatství Oliva, se vším, co tam bylo z nejváženějších Poláků. Připili na zdraví svého krále, jenž tento titul ještě nepřijímal a odpověděl jim přípitkem na svobodu republiky. Marège, jenž byl u prince de Conti, gaskoňský šlechtic, jehož duch a vtipné poznámky ho se všemi hodně sblížily, se sotva zotavoval z těžké nemoci, když se nalodil se svým pánem. Byl na této hostině, kde se pilo po polsku. Byl k tomu velmi tlačen a bránil se, jak jen mohl. Princ de Conti mu přišel na pomoc a omluvil ho tím, že je nemocný; ale tito Poláci, kteří, aby si rozuměli, mluvili všichni latinsky, a to velmi špatnou latinou, se touto omluvou nespokojili, nutili ho pít a zuřivě volali: Bibat et moriatur! Marège, jenž byl velmi vtipný a zároveň velmi vznětlivý, z toho nevycházel, když to po návratu vyprávěl, a velmi rozesmál ty, kdo jeho vyprávění poslouchali.

Dopisy obou našich abbé dávaly zatím naději na vše, dopis prince de Conti naopak vedl k obavám ze všeho. Zjistil, že ani deset milionů by nestačilo na sliby, jež učinil abbé z Polignaku. Na to abbé spoléhal, a ti, jež si jimi zavázal, chtěli vidět skutečné mince, než by se podle toho zachovali. To zcela zastavilo prince Sapiehu a litevskou armádu, jež se měla připojit k princi de Conti, který zůstával stále na rejdě a na palubě, pevně odhodlán nevstoupit na pevninu, dokud neuvidí vojsko na dosah a připravené ho přijmout; místo armády, jež k němu neudělala jediný pochod, však viděl jen chtivé Poláky, kteří na něm naléhali, aby splnil ohromné sliby, jež jim učinil abbé z Polignaku. Touha uspět v této velké záležitosti, od níž si sliboval purpur, ho oslepila a vylákala z něj nesplnitelné závazky, takže, sám nejprve oklamán ve všem, oklamal krále i prince de Conti.

Ačkoli se primas držel se stranou a vojsky utábořenými v jeho zámku Łowicz, nedostatek potravin, blížící se led na těchto mořích, žádný sbor armády ani sbor šlechty v pohybu, aby přijal prince de Conti, četní významní přeběhlíci pro nesplnění slibů abbého z Polignaku — to bylo víc než dost, aby přesvědčilo k návratu i kandidáta dychtivějšího, než byl princ de Conti, jenž pro sebe i pro Francii sehrával smutnou a ponižující roli, nikým nevítán, všemi štván, neodvažující se vstoupit na pevninu v nepřátelském kraji, jenž mu odmítal zásoby a nechtěl přiblížit žádné z jeho plavidel. Vzkázal tedy králi své rozhodnutí i jeho důvody. Král je nahlas pochválil před panem Princem a poslal Torcyho vyřídit poklonu paní princezně de Conti nad její bolestí, že nebude královnou, a nad potěšením, že brzy znovu uvidí prince de Conti. Výše jsme viděli, co si o této králově radosti myslet; a zároveň poslal abbému z Polignaku a abbému de Châteauneuf rozkaz k návratu. Oddíl tří tisíc saských jezdců přitáhl tajně kolem opatství Oliva, aby prince de Conti unesl, v naději, že vystoupil na pevninu. Abbé z Polignaku odtud s velkou námahou unikl a, zrazen obyvateli Gdaňsku, tam přišel o veškerou svou výbavu.

Bart vyplul 6. listopadu a z gdaňské rejdy se dokázal dostat až 8.; cestou ukořistil pět gdaňských lodí. Loď prince de Conti narazila 15. na mělčinu poblíž Kodaně; přeplavil se tam na člunu a přenocoval u pana z Gyldenløve. Poté navštívil dánského krále inkognito, pod jménem hrabě z Alais. Znovu se nalodil 19., přičemž pět gdaňských lodí nechal v úschově u dánského krále. Dorazil 10. prosince do Nieuportu; tam vystoupil, protože mír už byl uzavřen, aby dokončil cestu po souši; a ve čtvrtek večer 12. dorazil do Paříže, kde se ocitl raději, než by byl králem ve Varšavě. Nazítří ráno, v pátek 13., pozdravil krále, jenž ho přijal nádherně, v hloubi duše dost rozmrzelý, že ho znovu vidí. Na této cestě zpět zažil neustálé nepříznivé počasí a primase vůbec neviděl. Primiski, jehož nejvíc chválí, mu na jeho lodi řekl, že kdyby věděl, že pomýšlí na příjezd, přispěchal by do Francie, aby mu v tom zabránil, tak málo tam bylo vyhlídek na úspěch.

Tento princ, jenž při odjezdu nedokázal skrýt svou bolest, nemohl při návratu zabránit tomu, aby se nepoznalo jeho nesmírné uspokojení. Zjistil, že Monseigneur vévoda z Bourgogne se právě oženil s princeznou Savojskou. Abbé z Polignaku dostal cestou rozkaz odebrat se přímo do svého opatství Bonport u Pont-de-l’Arche v Normandii, aniž by se přiblížil ke dvoru nebo do Paříže; a abbé de Châteauneuf obdržel zároveň podobný rozkaz k vyhnanství. Princ de Conti, ač je tak vyrovnaný, si na abbého z Polignaku hlasitě stěžoval; jen těžko mu odpustí strach, jejž mu způsobil. Chtěl jsem hned dokončit vše, co se týká této smutné, ale slavné cesty; nyní je třeba se vrátit zpět.

Pointis, velitel eskadry, se proslavil svým podnikem proti Cartageně.¹ Cestou přibral flibustýry z ostrova Saint-Domingue, jehož guvernérem se díky svým zásluhám stal Ducasse, který s nimi dlouho pobýval. S touto posilou se vypravil napadnout Cartagenu, jež to nečekala a bránila se velmi špatně. Vyplenil ji, a kromě devíti milionů v hotovosti nebo ve slitcích bylo to, co tam bylo uloupeno na drahokamech a stříbře, nepředstavitelné. Tento podnik, který působí zcela jako román, byl veden s rozvahou a při provedení s duchapřítomností, jež se vyrovnala udatnosti; flibustýři vedli s Pointisem velký spor o svůj podíl, o jehož větší části se domnívali, že byli ošizeni. Jakmile viděli, že si z nich dělá blázny, vrátili se rovnou do Cartageny, znovu ji vyplenili, získali tam bohatou kořist a nalezli tam ještě mnoho peněz, poté sem poslali Galifeta, královského poručíka na Saint-Domingue, jenž byl u výpravy, aby přednesl stížnosti Ducasseovy i jejich vlastní. Pointise pronásledovalo dvaadvacet anglických lodí, jimž unikl. Zajaly několik flibustýrských plavidel, na nichž skoro nic nebylo, a Pointisovu loď, jež sloužila jako nemocnice, kde byli jen nemocní a několik morem nakažených. Galifet dorazil do Versailles 20. srpna, a téměř zároveň Pointis do Brestu, navzdory šesti anglickým lodím, jež na něj čekaly u vjezdu. Pozdravil krále ve Fontainebleau 27. září, jenž ho přijal velmi dobře a velmi pochválil. Zachránil veškerou svou kořist a předložil králi smaragd velký jako pěst a důkladně se ospravedlnil proti Ducasseovi a flibustýrům. Krátce nato byl jmenován generálporučíkem, a myslím, že si zajistil dožít zbytek života ve velkém pohodlí.

Nechal jsem maršála z Choiseul v táboře u Musbachu, jenž postoupil do Odernheimu. Princ Ludvík Bádenský přešel Rýn u Mohuče téměř zároveň, jako my u Strasburku, a byl v Kreuznachu na řece Nahe, kde se opevnil. Nahe je řeka všude brodná, ale poměrně široká, velmi dravá, s vodou až po prsa koní, místy i víc uprostřed; její koryto je plné velkých, kutálejících se a kluzkých oblázků, velmi nepříjemných; břehy na straně Hunsrücku jsou vysoké a strmé. Ty na alsaské straně jsou ploché. Kreuznach leží trochu výš, je na obou stranách řeky spojen mostem, jenž je přímo v jejím prodloužení. Princ Ludvík dobře opevnil stranu Kreuznachu směrem k Alsasku, držel celé toto městečko i jeho most a měl svou armádu podél Nahe, jež mu tekla před čelem, s křídly krytými každým jedním potokem. V tomto postavení ostřeloval ze svého tábora vše, co se mohlo přiblížit k řece, jež sama byla kryta z mostu, a díky výšce na své straně viděl velmi daleko na naši stranu. Zůstal takto klidně několik dní a hromadil množství píce z Hunsrücku v zázemí a veškeré zásoby a munici z Mohuče přes pontonový most, jejž vrhl tři až čtyři míle od Bingenu, kde zřídil i své pece. Jakmile měl vše podle přání, napadl zámek Eberburg oddílem své armády, jenž se denně střídal. Eberburg je holubník na skalní špici, půl míle od Kreuznachu v horách. Ani jeho poloha, ani poloha kraje nevyžadovaly obklíčení ani víc než jeden útok, takže Císařští vedli toto malé obléhání jako v pantoflích.

Maršál z Choiseul se k nim přiblížil, a hluk jejich děl byl hudbou, kterou bylo trpké poslouchat. Zprostit toto místo obléhání nedovolovalo nic; zaútočit na prince Ludvíka, postaveného tak, jak jsem právě popsal, se zdálo zcela nemožné; zbývala třetí možnost, totiž postavit se na výšinu na této straně Nahe, jež ovládala jejich útok, a zastavit ho naší dělostřelbou, ale zároveň se ukázalo, že tam není píce ani na tři dny, po nichž by bylo třeba se stáhnout. Tato poslední možnost by tedy vedla jen k tomu, že by se jejich obléhání na tři dny přerušilo, aby jim pak zbyla veškerá volnost, a právě proto byla pokládána za směšnou. Nejlepší, co maršál z Choiseul udělal, bylo svolat všechny generály, vyložit jim stav věcí a přinutit je všechny, aby jeden po druhém nahlas a přede všemi řekli svůj názor. Tímto způsobem uťal veškeré řeči, jež by se mohly vést a psát, protože každý, kdo mluvil nahlas před tolika svědky, už neměl zadní vrátka, a přesně o to se maršál snažil. V tomto jakémsi válečném shromáždění se všichni po sobě podívali a byli velmi udiveni, že musí tak veřejně říct něco, co pak nemohou popřít ani zastřít. Nikdo nebyl pro útok na prince Ludvíka, bez výjimky, nikdo nebyl pro to jít na tu výšinu jen proto, aby přerušil útok na Eberburg a o tři dny později se stáhl, kromě samotného Villarse, jemuž se všichni vysmáli. Bylo tedy rozhodnuto stáhnout se, jakmile dojde píce; a mezitím se d’Arcy vzdal se všemi vojenskými poctami, kromě děl, a princ Ludvík s ním jednal se vší zdvořilostí a chválou, jakou si zasloužila jeho udatnost a jeho skvělá obrana. Býval kapitánem u pluku Picardie.² Za dva pochody jsme tedy dorazili do tábora u Marcksheimu, kde jsem se, ubytován trochu stranou s čtyřmi či pěti přáteli, zotavil z hádek generálů, jimiž jsem byl neustále unaven, zvlášť od chvíle, kdy nás onen kurýr z kabinetu přinutil přejít zpět přes Rýn.

Bylo to v tomto táboře, kde jsme kurýrem z kabinetu obdrželi zprávu o míru podepsaném v Ryswicku, kromě s císařem a říší, ale s příměřím vůči nim. Maršál z Choiseul ihned vyslal trubače k princi Ludvíku Bádenskému a vzkázal mu rozkaz, jejž právě obdržel. Princ Ludvík trubače velmi laskavě přijal a vzkázal maršálovi, že má stejnou zprávu z Haagu od pana Straatmana, jednoho z císařských vyslanců, ale že dosud nemá žádný rozkaz z Vídně; což by však nebránilo dodržovat příměří do té doby. Ihned zakázal veškeré nepřátelské akce a odvolal všechny husary a všechny oddíly, jež byly venku. Měl jsem velkou chuť využít této příležitosti a jet se podívat na Mohuč; mnozí tam byli, ale od maršála jsem k tomu nikdy nemohl získat povolení. Neustále tvrdil, že jsem příliš na očích a že, ať je jakkoli vrchním velitelem armády, jen král může dovolit vévodovi a pairovi vyjet z království. Nebyli jsme od toho dlouho vzdáleni, ale má zvědavost tím nebyla o nic méně rozmrzelá. Příměří platilo do 1. listopadu a ponechávalo této armádě mezitím svobodu přežívat v nepřátelské zemi. Protože se díky příměří nebylo čeho obávat a píce zcela chyběla, armáda se odebrala na ubytování do sárského kraje a maršál si zřídil hlavní stan v Zweibrückenu. Jistý hrabě z Nassau-Hautveillera, jenž bydlel poblíž, tam přivedl velmi dobré honicí psy na zajíce, a tato zdvořilost nám udělala velkou radost. Nuda nás nutila k procházkám pěšky na tři až čtyři míle, a zmocnila se nás natolik, že nás přiměla k opravdové ztřeštěnosti.

Du Bourg, tehdy polní maršál a ředitel jízdy, prováděl přehlídky po jednotlivých ubytovacích místech. Vyprávěl nám několik vážných věcí o posedlé ženě, jež se dozvěděl cestou přes opatství Metloch, dvě míle od Saarlouis, kde ji prý zaříkávali, ač ji sám nikdy neviděl. Na základě toho jsme se vydali sedm nebo osm, napůl na přepřahaných koních, napůl poštou, ujet osmnáct mil. Při výjezdu ze Saarlouis jsme potkali lidi, kteří odtud přicházeli a ujišťovali nás, že ta posedlá není nic takového, nanejvýš jakási bláznivá žena nebo ubohé stvoření, jež se snažilo, aby ji někdo živil.

Stud a kurýr, jenž vezl rozkaz o zimních ubytovnách a rozdělení armády a jehož jsme potkali dvě míle odtud, nám zabránily jít dál. Otočili jsme koně a hned se vrátili do Zweibrückenu, kde jsem nalezl kabinetního kurýra ležícího v posteli mého komorníka. Hned nazítří ráno jsem se rozloučil s maršálem z Choiseul a odjel do Paříže.

Tato pošetilost mi připomíná příběh tak neobyčejný a takové povahy, že, abych na něj nezapomněl a abych zbytečně neprodlužoval tyto Paměti, jej vložím mezi Listiny,³ a můj důvod je tento: uzavřel jsem u mušketýrů velké přátelství s markýzem z Rochechouart-Faudoas, jenž tam byl také, ač o několik let starší než já. Byl to muž statečný, výtečné společnosti a velkého ducha, rozumu, rozlišovacích schopností i vzdělání. Byl bohatý a lenivý; nenašel dveře otevřené k postupu ve službě tak rychle, jak by si přál, znechutil se panem Barbezieuxem a odešel. Paní vévodkyně z Mortemart a já jsme ho chtěli oženit s dcerou vévody z Chevreuse, jež se pak provdala za pana z Lévi. Pan z Chevreuse po tom přímo toužil, ale nesnadno cokoli dotahoval do konce. Pan z Rochechouart toho omrzel a oženil se s Chabannesovou, bohatou dcerou markýze z Cortonu. Nežil s ní dlouho, neměl s ní děti a zemřel u sebe doma poblíž Toulouse velmi náhle. Jeho žena z toho byla tak dojata, že vstoupila k benediktinkám v Montargis, kde žila velmi svatě. Chtěl jsem vysvětlit, kým byl markýz z Rochechouart, protože byl na vlastní oči svědkem příběhu, o nějž jde, přijel přímo do Paříže z místa poblíž Toulouse, kde toto divadlo viděl, a vyprávěl mi je hned po příjezdu. Bylo to postem roku 1696; udělal jsem mu z toho takové svědomí, že šel za velkým penitenciářem. V posledním dopise, jejž jsem od něj dostal, z domova, kam se na podzim téhož roku vrátil, mi psal, že týž příběh, přerušený tehdy před jeho zraky poprvé, se znovu odehrává na témže místě s oním učencem a mužem z Pamplony, a že mi během několika dnů dá vědět o jeho konečném výsledku.

Právě v tomto bodě zemřel, a já jsem se už nic dalšího nedozvěděl, protože, poté co slíbil zachovat tajemství jména svého přítele i místa, kde se to odehrávalo, mi nikdy nechtěl prozradit ani jedno, ani druhé. Tento markýz z Rochechouart byl opravdovou ztrátou a dodnes ho lituji.

Tažení ve Flandrech proběhlo velmi klidně od dobytí Ath maršálem Catinatem. Všude šlo jen o to se navzájem pozorovat a přežívat. O míru se přitom v Ryswicku jednalo velmi zdlouhavě; ztratilo se tam mnoho času na ceremoniál a na ověřování plných mocí.

Holanďané, kteří chtěli mír, už toho měli dost, a ještě víc princ oranžský, jenž v Anglii mnoho ztratil a od parlamentu nezískával, co chtěl. Jeho hlavním bodem bylo být Francií uznán anglickým králem, a pokud možno přimět krále, aby vypověděl ze svého království anglického krále Jakuba a jeho rodinu. Císař, velmi zaneprázdněn svou uherskou válkou, letošními povstáními a značnými výhodami, jichž tam Turci dosáhli, nechtěl mír za nevýhodných podmínek. Z toho důvodu zdržoval Španělsko v naději na události, jež by ho postavily do lepší pozice a zjednaly výhodnější podmínky. To vše mír zdržovalo. Princ oranžský, dobře zpraven o krajní touze krále po míru, usoudil, že by toho měl využít, aby z tvrdohlavosti rakouského domu vytěžil lepší podmínky, a aniž by se zdálo, že jej opouští, poté co od něj přijal tak užitečnou ochranu proti Stuartovcům a katolíkům pro svou uzurpaci, uzavřít separátní mír, s výhradou pro tento dům, chtěl-li do něj vstoupit, jinak uzavřít jen pro Anglii a Holandsko, a vyváznout z toho s tím, že tato republika, od níž měl svou hlavní pomoc a o níž bylo dobře známo, že je jejím spíš pánem než panovníkem, a Anglie, jejímž pánem zdaleka nebyl tolik, ač jejím králem, ho k tomu donutily, a že vše, co v tak málo dobrovolném nátlaku mohl udělat, bylo postarat se, nakolik mohl, o zajištění zájmů císaře a Španělska. Podle tohoto plánu, jejž tajně prosadil u Holanďanů, dal Portland z jeho příkazu koncem června požádat maršála z Boufflers o schůzku v čele obou armád.

Portland byl Holanďan, jmenoval se Bentinck, býval krásný a dokonale urostlý a ještě si z toho leccos zachoval; byl vychován jako páže prince oranžského. Osobně se k němu připoutal. Princ oranžský v něm shledal ducha, rozum, obratnost a schopnost využít ho k mnoha věcem. Učinil z něj svého nejmilejšího oblíbence a svěřoval mu svá tajemství, nakolik toho byl schopen muž tak hluboký a tak skrytý, jako byl princ oranžský. Bentinck, diskrétní, mlčenlivý, zdvořilý k ostatním, věrný svému pánovi, obratný v jednáních, mu sloužil velmi užitečně. Byl prvním, komu byl svěřen plán i provedení anglické revoluce; doprovázel v ní prince oranžského, dobře mu v ní posloužil; stal se díky tomu hrabětem z Portlandu, rytířem Podvazkového řádu a byl zahrnut majetkem; sloužil jako generálporučík v jeho armádě. Byl ve styku s maršálem z Boufflers od jeho odchodu z Namuru a po dobu jeho zajetí.

Princ oranžský dobře znal jak povahu, tak stupeň důvěry a přízně, jimž se u krále těšili generálové jeho armád. Raději jednal s mužem přímým, upřímným a velkorysým, jakým byl Boufflers, než s okázalostí, velkými způsoby a ješitností maršála z Villeroy. Nebál se ducha a rozvahy jednoho o nic víc než druhého, a chápal, že to, co by se skrze ně projednalo, půjde přímo ke králi a stejně tak se od krále vrátí k nim, ale že skrze Boufflerse to bude s větší přesností a jistotou, protože k tomu nic nepřidá od sebe, ani při informování krále, ani při předávání jeho odpovědí.

Boufflers odpověděl šlechtici kraje pověřenému tímto Portlandovým návrhem, že o tom napíše králi zvláštním kurýrem, a tento kurýr mu velmi rychle přinesl rozkaz schůzku povolit a vyslechnout, co mu budou chtít říci. Konala se téměř přímo u předsunutých stráží armády maršála z Boufflers. Přivedl s sebou málo doprovodu, Portland ještě méně, kteří se nepřiblížili a zůstali na koních, každý na své straně. Maršál a Portland postoupili sami s čtyřmi nebo pěti osobami a po prvních poklonách sesedli sami a v takové vzdálenosti, aby nebyli slyšeni. Takto jednali vestoje a přitom popocházeli. V červenci jich takto proběhly tři, po první z konce června. Poslední ze čtyř byla početnější na doprovod, a doprovody se promísily a hovořily spolu s velkou zdvořilostí, jako by už o míru nepochybovaly. Císařovi ministři si na to stěžovali anglickým ministrům v Haagu, ale jejich stížnosti byly přijaty chladně. Po každé schůzce o ní maršál z Boufflers podával zprávu kurýrem. Pátá se konala 1. srpna u mlýna v Zenicku, mezi oběma armádami. Portland tam daroval tři krásné anglické koně maršálovi z Boufflers, jednoho vévodovi z Guiche, maršálovu švagrovi, a dalšího Pracomtalovi, generálporučíkovi, zeti Montchevreuilovu a s maršálem z Boufflers velmi zadobře, kteří ho na tuto schůzku doprovázeli. Šestá byla nesmírně dlouhá, a poslední se konala v jednom domě u Notre-Dame de Halle, jejž si Portland nechal zařídit a kam nechal donést psací potřeby. On i maršál byli dlouho zavřeni v jedné místnosti, zatímco jejich doprovod, sesedlý z koní, početný na obou stranách a promísený dohromady, vedl konverzaci velmi zdvořile a přátelsky, jako by už o míru nepochyboval.

Tyto schůzky mír skutečně uspíšily. Ministři spojenců se obávali, aby maršál z Boufflers a Portland nedospěli k závěru ve prospěch Anglie, a aby do toho nebylo strženo i Holandsko; a dobytí Barcelony bylo další ostruhou, jež to, co bylo dosud v Ryswicku jen nedůstojným planým laškováním, učinila skutečným a vážným. Nebudu se zde pouštět do vyprávění o tomto míru. Bude mít pravděpodobně osud všech předchozích: aktéři i zvídaví a zasvěcení pozorovatelé o něm napíší jak formu, tak podstatu; spokojím se s tím, že řeknu, že se všichni později shodli, že spojenci získali Lucemburk jen díky milosti pana z Harlay, jenž si navzdory oběma svým kolegům hrál na prvního, ač oba ostatní hodně trpěli jeho radami a způsoby, a měli tu moudrost, že s ním nikdy nedošlo k žádné roztržce. Slyšel jsem to často potvrzovat od Callièrese, jenž se z toho nemohl utěšit. Císař a říše, jak bylo jejich zvykem, nechtěli podepsat s ostatními, ale nakonec to vyšlo nastejno, a jejich mír byl poté uzavřen tak, jak byl v Ryswicku naplánován.

První zprávu o jeho podpisu přinesl pobočník maršála z Boufflers, jenž dorazil v neděli 22. září do Fontainebleau, vyslaný tímto maršálem na základě toho, že mu bavorský kurfiřt vzkázal, že mír byl podepsán v Ryswicku předchozí pátek o půlnoci. Nazítří ráno tam dorazil další kurýr téhož maršála, doprovázející až tam onoho, jehož kurfiřt vypravil nést stejnou zprávu do Španělska, a ve čtyři hodiny odpoledne téhož pondělí další, od dona Bernarda Františka z Quirosu, prvního zplnomocněného vyslance Španělska, aby tam donesl touž zprávu. Pan Bavorský měl tu malichernost nechat napsat žádost, aby byl tento vyslancův kurýr trochu pozdržen, aby jeho vlastní stihl dorazit do Madridu dřív; a vtipné bylo, že bylo snadné ho zdržet, protože neměl ani vindru na zaplacení pošty ani na živobytí, a král mu nechal dát peníze. Skrze něj se dozvěděli, že mír byl podepsán v sobotu v šest hodin ráno. Konečně ve čtvrtek 26. září dorazil Celi, syn Harlayho, v pět hodin ráno do Fontainebleau, poté co se cestou zdržel s dívkou, jež se mu zalíbila, a vínem, které mu připadalo dobré. Napáchal všechny pošetilosti a nevhodnosti, jichž byl schopen vymyslet mladý blázen, velmi prostopášný a dokonale zkažený vlastním otcem, z nichž některé byly velmi vážné a dalekosáhlé, a korunoval je tímto krásným zpožděním; nepřinesl tedy nic nového.

Anglický král a královna byli ve Fontainebleau, jimž uznání prince oranžského bylo velmi hořké, ale byli si vědomi jeho nutnosti pro dosažení míru a dobře věděli, že tento bod byl králi sotva méně nepříjemný než jim samým, jehož důvod hned vysvětlím. Utěšovali se, jak mohli, a zdáli se dokonce králi velmi zavázáni, jenž stejně pevně trval na tom, že nestrpí, aby opustili Francii ani aby se vzdali pobytu v Saint-Germain. Oba tyto body byly naléhavě žádány; ten druhý zvlášť poté, co bylo nemožné dosáhnout prvního, jak v Ryswicku, tak na schůzkách přes Portlanda. Král dbal na to, aby Torcymu řekl, že pokud by dorazil kurýr s touto zprávou, jeden nebo víc, jeden po druhém, ať mu to nechodí říkat, byl-li by tehdy s anglickým králem a královnou, a zakázal hudebníkům zpívat cokoli, co by se týkalo míru, až do odjezdu anglického dvora.

Ve stejnou dobu se dozvěděli, že princ Evžen vyhrál v Uhrách významnou bitvu,⁴ jež tam značně napravila poměry i pověst císaře, ale z níž pro nedostatek peněz nedokázal nic vytěžit, ačkoli by bylo snadné vytěžit z ní mnoho. Abych dokončil tuto záležitost míru: poté co byly vyměněny ratifikace, byl mír vyhlášen 22. října v Paříži s Anglií a Holandskem a o osm dní později se Španělskem. Celi, jenž se vrátil, dorazil 2. listopadu do Versailles se zprávou o podpisu míru s císařem a téměř celou říší; někteří protestanti ještě dělali potíže s podpisem kvůli tomu, že král trval na zachování katolického náboženství v zemích jim navrácených; nakonec na to přistoupili. Celi, navzdory svému chování, dostal dvanáct tisíc livrů odměny. Lze si domyslet, že Te Deum a projevy všech korporací byly následkem tohoto míru, v nichž bylo dobře zopakováno, že král jej Evropě laskavě daroval. Vraťme se nyní k mnoha věcem ponechaným stranou, abychom nepřerušovali cestu prince de Conti a uzavření míru. Dodejme ještě, než skončíme s válkou, že během tažení, v době vrcholu schůzek maršála z Boufflers, byl pan hrabě z Toulouse jako jediný jmenován generálporučíkem.

Všímám si, že jsem zapomněl dodržet slovo ohledně zvláštních důvodů, proč bylo pro krále uznání prince oranžského anglickým králem tak hořké; zde jsou: král byl, když měl levobočky, velmi vzdálen myšlenkám, jež v něm postupně stále víc sílily ohledně jejich povýšení. Princezna de Conti, jejíž původ byl nejméně odpudivý, byla také první; král věřil, že by byla skvěle provdána za prince oranžského, a nechal mu ji navrhnout v době, kdy ho jeho úspěchy a jeho jméno v Evropě přesvědčovaly, že to bude přijato jako ta největší čest a ta největší výhoda. Zmýlil se: princ oranžský byl synem dcery anglického krále Karla I., a jeho babička byla dcerou braniborského kurfiřta. Vzpomněl si na to s takovou povýšeností, že rovnou odpověděl, že princové oranžští jsou zvyklí ženit se s legitimními dcerami velkých králů, a nikoli s jejich levobočky. Toto slovo proniklo tak hluboko do králova srdce, že na ně nikdy nezapomněl, a že si dal za úkol, často i proti svému nejzřejmějšímu zájmu, ukazovat, jak hluboko do jeho duše vnikla rozhořčenost, kterou v něm to vzbudilo.

Princ oranžský nevynechal nic, aby to vymazal: úcta, poddajnost, služby, trpělivost v urážkách a osobních útrapách, zdvojené úsilí, vše bylo odmítáno s pohrdáním. Královi ministři v Holandsku měli vždy výslovný rozkaz mu škodit, nejen ve státních záležitostech, ale i ve všech soukromých a osobních, popouzet proti němu, koho jen mohli z lidí ve městech, rozdávat peníze, aby do úřadů byli voleni ti, kdo mu byli nejvíc nepřátelští, otevřeně chránit ty, kdo se proti němu prohlásili, nevídat se s ním; jedním slovem, působit mu veškeré zlo a veškeré nezdvořilosti, jaké si dokázali vymyslet. Princ až do vstupu do této války nikdy nepřestal, veřejně i skrytějšími cestami, snažit se tento hněv usmířit; král nikdy nepolevil. Nakonec, když si zoufal, že by mohl znovu získat královu přízeň, a v naději na svou blížící se invazi do Anglie a na účinek obrovité ligy, kterou proti Francii sestavil, prohlásil nahlas, že se celý život marně snažil získat královu laskavost, ale že doufá, že bude přinejmenším šťastnější v tom, aby si zasloužil jeho úctu. Lze si pak domyslet, jakým triumfem pro něj bylo přinutit krále, aby ho uznal anglickým králem, a co ho toto uznání krále stálo.