Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom druhý (1697–1700)

Kapitola třetí

Byl [král] poslední červencové úterý na radě v Marly, když dorazil kurýr kardinála z Jansonu se zprávou o jmenování kardinálů navržených korunami, a o hodinu později kurýr od papeže s červenou čepičkou pro biskupa z Orléans; král mu ji po skončení rady předal a on ji hluboce skloněn přijal z jeho rukou na svou hlavu, s velkou vlídností z královy strany. Abych to dovyprávěl hned: kardinál z Jansonu dorazil 8. září do Versailles a s ním abbé de Barrière, papežský komoří, s biretem pro kardinála z Coislin¹, jejž mu král nazítří předal při své mši. Několik dní poté, u králova vstávání, se ho král zeptal, zda ho teď uvidí v nějakých nápaditých šatech: „Já, sire,“ odpověděl nový kardinál, „si budu vždy pamatovat, že jsem kněz dříve než kardinál.“ Slovo dodržel: nezměnil nic na prostotě svého domu ani své tabule, nikdy nenosil nic než krátké sutany z obyčejného sukna nebo lehkých látek bez hedvábí, a jedinou červenou barvou na něm byla čepička a stuha klobouku. Král, jenž to tak nějak tušil, jeho odpověď velmi chválil a ještě víc jeho chování, které mu jen přidalo na vážnosti.

Pan Vévoda [M. le Duc] toho roku předsedal burgundským stavům namísto svého otce, pana Prince, jenž tam nechtěl jet. Podal tam veliký příklad toho, co je přátelství princů, a pěknou lekci těm, kdo o ně usilují. Santeuil², řádový kanovník ze Saint-Victor, byl v republice slovesnosti i ve světě až příliš známý, než abych se u něj zdržoval. Byl to největší latinský básník, jaký se objevil za několik staletí; plný ducha, ohně, těch nejzábavnějších rozmarů, jež z něj činily vynikající společnost; především dobrý kumpán, milující víno a dobré jídlo, ale bez prostopášnosti, ač i to bylo u muže jeho stavu značně nemístné; a s duchem a nadáním, jež se ke klášteru hodily tak málo, byl přece jen v hloubi duše tak dobrým řeholníkem, jak jen s takovým duchem mohl být. Pan Princ ho měl skoro pokaždé s sebou v Chantilly, když tam jel; pan Vévoda ho bral na všechny své zábavy; slovem, celý rod Condé, princové i princezny, soutěžil, kdo ho bude mít raději, a bez ustání s ním zápolili v duchaplnostech v próze i ve verších a ve všelijakých kratochvílích, žertech a šprýmech, a trvalo to už mnoho let. Pan Vévoda ho chtěl vzít s sebou do Dijonu. Santeuil se z toho vymlouval, uváděl vše možné; musel však poslechnout, a tak se ocitl u pana Vévody usazen na dobu trvání stavů. Každý večer byly večeře, jež pan Vévoda pořádal nebo na ně byl zván, a vždy s ním Santeuil, jenž tvořil celé potěšení tabule. Jednoho večera, kdy pan Vévoda večeřel u sebe, se bavil tím, že do Santeuila lil šampaňské, a z jedné veselosti do druhé ho napadlo vysypat obsah své tabatěrky plné španělského tabáku do velké sklenice vína a dát ji Santeuilovi vypít, aby viděl, co se stane. Netrvalo dlouho, než se o tom přesvědčil: dostavilo se zvracení a horečka a za dvakrát čtyřiadvacet hodin nešťastník zemřel v mukách zatracence, ale s pocity velké kajícnosti, s níž přijal svátosti a jimiž byl stejně tak povzbuzením ke zbožnosti, jako byl oplakáván společností, jež ke zbožnému povzbuzení měla pramálo sklonu, ale jež si tak krutý pokus ošklivila.

Brzy nato následovala další úmrtí: baron z Beauvois na mrtvici, o němž jsem se zmínil jinde a jehož král litoval.

La Chaise, kapitán brány a bratr P. de La Chaise [královského zpovědníka], jemuž ten opatřil toto štěstí, když byl podkoním arcibiskupa z Lyonu a řídil jeho lovecký doprovod. Ani jeden z nich na svůj původ nezapomněl: oba se vždy otevřeně hlásili k úctě a oddanosti k pánům z Villeroy, a La Chaise se nevyhýbal řeči o arcibiskupovi z Lyonu a jeho honech.

Byl to hotový dlouhán, nesmírně vysoký a tak hubený, že se člověk pořád bál, že se zlomí, velmi dobrý a poctivý muž; zemřel na zpáteční cestě z Bourbonu, jeho syn okamžitě dostal jeho úřad a o dva dny později král vlastní rukou napsal P. de La Chaise, že jeho synovci, který byl také velmi počestný mladík, daruje sto tisíc tolarů jako brevet de retenue [odkupní jistinu úřadu].

Vévodkyně z La Feuillade zemřela v Paříži velmi mladá na plicní chorobu, a bylo to škoda ve všech ohledech, jen jejího manžela to příliš nermoutilo. Vždy s ní žil velmi špatně, ač si nezasloužila vůbec nic zlého, a choval naprosté opovržení k její rodině, jež pro něj vždy dělala zázraky. Jednou dost vtipně odpověděl komusi, kdo chtěl mluvit s jeho tchánem a zeptal se ho, co dělá, že „přebírá salát se svými úředníky“: Châteauneuf totiž ve skutečnosti neměl na starost nic než provincie³. Hugenoti byli zvláštním resortem jeho úřadu státního sekretáře, jenž nabýval na významu, pokud vytvářeli ozbrojený sbor, s nímž bylo třeba počítat, ale od zrušení ediktu nantského byl tento úřad státního sekretáře téměř bezvýznamný a Châteauneuf svým založením i osobou existoval ještě méně, pokud to bylo možné. La Feuillade z tohoto manželství neměl děti a ani o ně nijak zvlášť neusiloval.

Vévoda z Duras zemřel na neštovice, a ještě na leccos jiného, ve Flandrech během tažení. Byl brigádním generálem jízdy, a to se ctí, a jeho nástupnictví po otci v hodnosti kapitána tělesné stráže bylo takřka hotovou věcí, což jen zvětšilo bolest jeho rodiny. Jeho matka, sestra vévody z Ventadouru, se z toho nikdy neutěšila; milovala jen jeho. Byl to urostlý muž vzácné krásy; víno a prostopášnosti ho však hodně změnily a přivodily mu dnu. Byl to velmi počestný a oblíbený muž, statečný, mírný a ochotný se snažit, ale zcela bez ducha. Otec ho po všech stránkách dost podivně oženil; postoupil mu při svatbě svou hodnost, dal mu říkat vévoda z Duras a sám přijal jméno maršál z Duras. Do té doby se mu vždy říkalo jen vévoda z Duras, a je to první vévoda-maršál Francie, jenž se pro nedostatek panství, po nichž by se dala nést různá jména, a pro rozlišení jednoho od druhého nechal titulovat maršálem. Nikdy se neříkalo jinak než vévoda z Navailles, vévoda z Vivonne atd. Od té doby byl tento příklad z téhož důvodu následován a postupně se leckdy ujal i bez tohoto důvodu. Vévoda z Duras zanechal jen dvě dcery; měl jen jednoho bratra, o mnoho let mladšího, jemuž král daroval jeho pluk.

Téhož dne, kdy přišla zpráva o této smrti — byla to středa 18. září — ve Versailles, v předvečer králova odjezdu do Fontainebleau, se pan Pelletier⁴, ministr státu, po skončení rady rozloučil s králem, a aniž by o tom komukoli řekl kromě králi, ihned nastoupil do kočáru a odebral se do svého domu ve Villeneuve-le-Roi. Prošel úřady rady u parlamentu a prezidenta čtvrté vyšetřovací komory; poté byl prévôtem kupců [pařížským purkmistrem] a v Paříži zřídil nábřeží u Grève, jež dodnes nese jeho jméno. Odtud se stal státním radou, což je obvyklá dráha bývalých prévôtů kupců. Poznali ho páni Le Tellier a z Louvois, kteří ho pro tyto úřady protěžovali, a natolik si získal jejich důvěru, že se stal rozhodčím ve věcech jejich rodiny a v soukromých sporech otce se synem, jež oba měli dost rozumu skrývat pod nejpřísnějším tajemstvím.

Při smrti pana Colberta páni Le Tellier a z Louvois, vědouce, co je stál schopný generální kontrolor jako nepřítel, vsadili všechen svůj vliv, aby toto místo dostal Pelletier, jenž se ho obával víc, než se z něj radoval. Byl svým dobrodincům dokonale vděčný. Po jejich smrti nadále zůstal rozhodčím ve věcech jejich rodiny, k níž zůstal dokonale připoutaný, a žil vždy s panem z Barbezieux v jakési závislosti.

Byl to muž velmi rozvážný a velmi umírněný, velmi mírný a úslužný, velmi skromný a úzkostlivého svědomí; jinak velmi pedantský a velmi omezeného ducha. Existuje o něm obdivuhodný výrok prvního maršála z Villeroy. Jednou ráno u sebe pořádal malou finanční poradu [petite direction]; všichni, kdo měli být přítomni, už dorazili, a čekalo se na pana Pelletiera, jenž byl generálním kontrolorem. Nakonec, znaven čekáním, poslal maršál k němu domů — a ve Versailles, kde oba bydleli, to nebylo daleko. Maršálovi z Villeroy přišli říct, že pan Pelletier patrně na malou poradu zapomněl⁵ a odjel honit zajíce.

„U všech…“ odpověděl maršál rozzlobeně, svým fistulovým hlasem, „znali jsme pana Colberta, který jich tolik nehonil, a přece jich víc chytil.“ Zasmáli se a malou poradu zahájili. Když tento generální kontrolor viděl přicházet válku roku 1688, důvěrná blízkost mezi ním a panem z Louvois mu dala předvídat všechny její důsledky. Bylo na něm nést celou tíhu skrze mimořádné fondy, a tato tíha ho tak vyděsila, že neustával obtěžovat krále, dokud mu nedovolil místo generálního kontrolora opustit.

Kromě toho, že to nebylo po chuti panu z Louvois, jenž tehdy znovu získal prvořadý vliv, stálo to krále mnoho přemáhání. Miloval a vážil si Pelletiera, stále si vzpomínal na potíže, jež mu způsobily rozepře pánů z Louvois a Colberta, a mezi Louvoisem a Pelletierem byl před nimi v bezpečí, a před velkou válkou mu to bylo velkou úlevou. Když se po několika měsících sporu nepodařilo generálního kontrolora přesvědčit, aby zůstal, přiměla krále tatáž úvaha nabídnout místo generálního kontrolora Pelletierovi de Sousy, jeho bratrovi a intendantu financí. Ten měl mnohem víc rozhledu i znalosti světa, ale bratr ho nechtěl vystavit pokušením místa, jež záleží jen na tom, kdo je zastává, aby je učinil tak výnosným, jak chce, a prosil krále, aby na to ani nepomýšlel. Král, tímto činem k Pelletierovi ještě víc naplněný úctou, ale s volbou ještě víc na rozpacích, chtěl, aby ji učinil sám Pelletier, a ten navrhl Pontchartraina, o němž budu mít příležitost mluvit jinde, a ten se stal generálním kontrolorem. Pelletier zůstal prostým ministrem státu; a jelikož neměl kromě účasti na radě žádnou jinou funkci, dvořané ho příliš nepočítali a přezdívali mu „ministr Claude“. Vzpomínali si ještě na toho z Charentonu [protestantského pastora Jeana Clauda], a Pelletier se skutečně jmenoval Claude.

Po smrti pana z Louvois dostal na starost správu pošt, a král s ním vždy zacházel s takovou důvěrou a přízní, že při nemoci, jíž kancléř Boucherat prodělal předešlého roku, se před Pelletierem natolik prozradil, že tento mohl počítat s tím, že bude jeho nástupcem. Pelletier byl přímý a opravdu poctivý muž. Popřemýšlel. Vždy měl v úmyslu vložit odstup mezi život a smrt, a pochopil, že kancléř se už nemůže stáhnout do ústraní. Boucherat, přes osmdesátiletý, den ode dne chátral, a to Pelletiera vyděsilo; chtěl uvolnění místa předejít. Zdržovala ho mírová jednání. Nezdálo se mu slušné je nechat nedokončená, ale jakmile viděl, že je mír už téměř jistý, požádal o propuštění. Následoval spor mezi ním a králem, jenž trval přes dva měsíce; jen stěží ho z něj vymohl. Král si aspoň vymínil, aby ho přicházel navštěvovat dvakrát nebo třikrát ročně do jeho kabinetu zadním vchodem a aby si ponechal všechny své penze, jež činily osmdesát tisíc livrů renty. Kapituloval: zavázal se, že za králem bude chodit, jak si král přál, ale tolik se přel o penze, že si ponechal jen dvacet tisíc livrů pro sebe a šest tisíc livrů pro syna, jemuž už dávno postoupil úřad prezidenta parlamentu (à mortier), jejž koupil, když byl generálním kontrolorem. Při vstupu do rady, odkud odešel do svého ústraní, vzal vévodu z Beauvilliers stranou k oknu a svěřil mu to. Byl velmi přátelský s ním i s panem z Pomponne, jenž se to dozvěděl teprve z faktu samého a zvolal, že ho Pelletier předešel. Pomponne však nebyl ve stejné situaci; byl pověřen zahraničními záležitostmi, jichž měl jeho zeť Torcy zatím jen titul.

Rodina pana Pelletiera byla stejně tak překvapena a zarmoucena, ale nic tím neztratila. Pelletier si zachoval veškerý svůj vliv a pro ni ze svého ústraní udělal víc, než co pro ni dosud udělal u dvora; ve Villeneuve se nevídal doslova s nikým kromě nejužší rodiny a několika počestných lidí. Zimu trávil v Paříži se synem ve svém domě a tam se trochu více otevíral. Byl velmi přátelský s mým otcem a chtěl mě také vidět. Byl jsem z toho nadšen a obdivoval jsem méně tichou a mírnou vyrovnanost, již jsem na něm pozoroval, než jeho pozornost, s níž přerušoval všechny řeči o svém ústraní, jež zaváněly lichocením. Bylo mu tehdy šedesát šest let a měl dokonalé zdraví těla i ducha. Zimy trávil vždy v Paříži, kde jsem ho čas od času navštěvoval, vždy s potěšením a úctou k jeho ctnosti, a zbytek roku ve Villeneuve, a snášel své ústraní s velkou moudrostí a zbožností. Oženil se s jistou Fleuriauovou, vdovou po předsedovi de Fourcy, kterou už dávno ztratil. Paní z Châteauneuf, manželka státního sekretáře, byla dcerou z prvního manželství jeho ženy, jež měla bratra věkově s ní silně nesouměřitelného, a to byl pan d’Armenonville. Pan Pelletier ho nechal pracovat pod sebou a opatřil mu úřad intendanta financí. Byl ve světě velmi znám a budu mít příležitost o něm mluvit.

Pan Pelletier měl kromě nejstaršího syna ještě dva další a dvě dcery provdané za pana d’Argouges a pana d’Aligre, oba dvorní referendáře. Ze svého ústraní udělal z prvního z nich státního radu, z druhého prezidenta parlamentu (à mortier), oba velmi mladé, a jednoho ze svých synů biskupem z Angers, poté z Orléans, ač byl jako mladík oslepen na jedno oko raketou u okna radnice při ohni na svatého Jana.

Druhý byl představeným seminářů Saint-Sulpice. Byl to pokrytec, jenž odtamtud vyhnal učenost a vše proměnil v ubohé malichernosti. Uzurpoval si vliv silou molinismu a často měl podíl na rozdělování církevních milostí. Byl to těžkopádný hlupák a přitom silně ovládal klérus. Byl to tak plochý a domýšlivý tvor, že svým mladým seminaristům, jež šikanoval kvůli maličkostem, občas říkal: „Ale s kým si vlastně myslíte, že máte co do činění? Víte, že jsem synem ministra státu a generálního kontrolora a bratrem biskupa a prezidenta parlamentu?“ — a s tím měl pocit, že řekl vše.

Král místo ministra neobsadil a starost o pošty dal panu z Pomponne. O pár dní později, když na radě viděl depeše z Říma, jež se nepodobaly těm, na něž byl zvyklý od kardinála z Jansonu, jenž se po sedmi letech velmi užitečného pobytu právě vrátil, dal se král do jeho chvály a dodal, že to považuje za opravdové neštěstí, že ho nemůže učinit ministrem. Torcy, jenž depeše přinesl, ale ještě nesměl usednout ani se vyjadřovat, myslel, že se zavděčí, když polohlasem řekne, že není nikoho vhodnějšího, a že jakmile má to štěstí být za takového králem považován, nevidí, co by mu v tom mohlo bránit. Král, jenž to slyšel, odpověděl, že když po smrti kardinála Mazarina převzal kormidlo svých záležitostí, rozhodl se s velkým rozmyslem, že do své rady nikdy nepřijme žádného duchovního, a tím méně kardinály než jiné; že se mu to osvědčilo a že to nezmění. Dodal, že je sice pravda, že by kardinál z Jansonu kromě způsobilosti neměl nevýhody ostatních, ale že by to byl příklad; že to nechce udělat; což mu nebránilo litovat, že ho tam nemůže uvést. Dozvěděl jsem se to od samotného Torcyho, a dávno předtím od pana z Beauvilliers a od pana z Pontchartrain otce.

Hrabě z Portlandu byl určen za velvyslance ve Francii, hrabě z Tallard do Anglie, Bonrepos do Nizozemí, přičemž jeho v Dánsku vystřídal hrabě z Chamilly, synovec generálporučíka. O něco později byl Villars, generální komisař jízdy, syn rytíře řádu, vybrán za vyslance do Vídně; Phélypeaux, polní maršál, do Kolína; des Alleurs do Berlína; du Héron, plukovník dragounů, do Wolfenbüttelu; d’Iberville do Mohuče. Bonrepos se vydával za šlechtice z kraje Foix; strávil život v úřadech námořnictva. Pan ze Seignelay ho s důvěrou využíval, a ač strýc [Croissy] se synovcem [Seignelay] ne vždy souhlasili, dal mu i pan z Croissy svou důvěru. Smlouva o mořeplavbě a obchodu, kterou během předchozího míru uzavřel v Anglii, kde velmi uspěl, ho seznámila s Croissym. Zůstal tam dlouho a opakovaně, a jako muž ducha a rozumu si vytvářel příležitosti k cestám ke dvoru, kde svou práci zúročil. Toto zaměstnání ho ohladilo. Pokračoval v práci pod panem ze Seignelay, poté pod panem z Pontchartrain, ale už ne jako první úředník. Získal povolení koupit úřad královského předčitatele, aby měl přístup [entrées] a byt ve Versailles; spřátelil se tam s přáteli pana ze Seignelay i s dalšími. Byl to poctivý muž a byl velmi dobře přijímán v nejpřednějších domech dvora. To vše mu pomohlo vzlétnout výš, a ve svých velvyslanectvích vždy uspěl. Byl to velmi malý, tlustý muž, dost směšné postavy, s nepříjemným přízvukem, ale mluvil dobře, a bylo se od něj co učit, i se s ním bylo možno bavit. Ač se nevydával za nic jiného, než čím byl, byl rozvážný a uctivý; hodně vydělal u pana ze Seignelay v době rozkvětu námořnictva; byl bohatý a znalý, velmi počestný, a přitom si své záležitosti dobře hlídal. Byl bratrem d’Ussona, generálporučíka, jenž nebyl bez zásluh ve válce, jíž zasvětil celý svůj život.

Oba svobodní se starali o syna svého staršího bratra, jenž zůstal ve svém kraji Foix a o němž se nikdy nic neslyšelo. Tento synovec se jmenoval Bonac, o němž budu mít příležitost mluvit.

Des Alleurs byl Normanďan z velmi skromných poměrů, jako vymalovaný a s velkolepým zjevem, což mu v mládí velmi posloužilo. Dlouho byl kapitánem gard a po celou tuto válku sloužil jako generální major u rýnské armády; a byl v tom výtečný. Časem se stal generálporučíkem a velkokřížem řádu Sv. Ludvíka. Byl to mírný, uctivý chytrák, ke všem přívětivý, a svět znal dobře; měl odvahu a hodně ducha, obratnost, jemnost, a přitom vždy prostý a nenucený vzhled. Ve Štrasburku, kde býval v zimě zaměstnán, se zamiloval do slečny z Lutzbourgu, krásné, pěkně urostlé a z velmi dobrého rodu, jež měla víc než jednoho milence a jež, nemajíc nic jiného cenného než mnoho ducha a obratnosti, chtěla se — jako kočí — usadit a skoncovat s tím, a dokázala to tak dobře, že si ho vzala.

Du Héron byl také Normanďan a z nepatrných poměrů, také velmi pěkně urostlý, ale jinak a mnohem mladší. Byl to velmi dobrý důstojník a jeden z nejvýtečnějších lidí, jakého bylo možno pro vyjednávání v každém ohledu vybrat, a přitom mírný, skromný, pilný a velmi počestný muž. Iberville byl z úřadů pana z Croissy, odkud ho vybrali pro Mohuč. Byl to opět Normanďan a velmi obratný, velmi schopný ve věcech. O ostatních budu mít příležitost mluvit jinde, stejně jako o Puysieux, jenž jel vystřídat Amelota, státního radu, ve Švýcarsku, a o d’Harcourtovi ve Španělsku.

Tato zahraniční zaměstnání mi připomínají jednu zahraniční historku, jež si zaslouží, aby nebyla zapomenuta. Zmínil jsem se, když jsem líčil obléhání a dobytí Barcelony panem z Vendôme, že v Montjuïku, jenž je jakousi citadelou města, ač poněkud odděleně, velel princ z Darmstadtu. Nit vyprávění mě zavedla jinam, je třeba se k tomuto princi vrátit. Byl to velmi urostlý muž z rodu hesenského, příbuzný španělské královny, z oněch mladších synů, kteří nemají nic, kteří slouží, kde mohou, aby se uživili, a jdou za štěstím. Tvrdí se, že při první cestě, již skutečně podnikl do Španělska, se královně nikterak neznelíbil. Zbytek toho, co budu vyprávět, se také jen tvrdilo, nemohu za to poskytnout jiné záruky, ale slýchal jsem to tvrdit od osob, jež nebyly ani podezřelé, ani v postavení tvrdit něco lehkovážně. Tvrdilo se tedy, že tatáž vídeňská rada, jež z důvodů státních neváhala otrávit španělskou královnu, dceru Monsieura, protože neměla děti a měla příliš velký vliv na srdce a ducha svého manžela krále, a jež nechala tento zločin vykonat hraběnkou ze Soissons, uprchlou do Španělska, pod vedením hraběte z Mansfeldu, císařského vyslance v Madridu, nebyla o nic svědomitější v jiném bodě.⁶

Tato rada znovu oženila španělského krále se sestrou císařovny. Byla to princezna vysoká, majestátní, velmi pěkně urostlá, jíž nechyběla krása ani duch, a jež, vedená ministry císaře a stranou, kterou si císař v Madridu dávno vytvořil, získala na španělského krále velký vliv. Byla to skutečně hlavní část toho, co si císařova rada předsevzala; ale to nejdůležitější chybělo — děti. Rada v ně z tohoto druhého manželství doufala, protože se oklamala domněnkou, že překážka je na straně [první] královny, jíž se zbavila. Když si po několika letech tohoto druhého manželství už nemohla déle zastírat, že španělský král nemůže mít děti, obrátila se tatáž rada na prince z Darmstadtu, a jelikož provedení nebylo snadné a vyžadovalo příležitosti, jež mohly přijít jen po dlouhé době, přiměli ho, aby se zcela oddal španělským službám, a císař i jeho stoupenci ho podporovali vší silou, nejen aby mu zajistili všechny výhody, jež by ho tam upevnily, ale i všechny prostředky, aby mohl zůstat u dvora, což bylo celým jejich cílem; to je to, co ho po ztrátě Barcelony učinilo vojenským guvernérem Katalánska, a po uzavření míru ho to na konci tohoto roku učinilo doživotním grandem Španělska, aby mohl zůstat u dvora a v klidu se tam vetřít do přízně a dovést do konce záměr zplodit královně dítě.

Skuteční cizí princové, to jest suverénní nebo z rodu v současnosti suverénního, a tím méně princové domnělí a vykonstruovaní či ti páni svobodných alodů, jimž říkají stát, nemají ve Španělsku žádné postavení ani žádný druh vyznamenání. Grandové kterékoli třídy se s nimi vůbec nedají srovnávat; princové jsou tam jako obyčejná šlechta. Proto, když se chtějí princové k tomuto dvoru připoutat, a když si je i sám dvůr chce připoutat, učiní je grandy na doživotí, ale první třídy, díky čemuž mohou být při všem a jít kamkoli, protože jim tento titul grandů dává první místo všude a místo mezi ostatními grandy, jež nemůže uvést do rozpaků jejich domýšlivost, pokud nějakou mají, protože toto místo je rovné pro všechny grandy téže třídy, stejně jako pocty, všechny všude velmi vznešené, všechny přesně stanovené a nesporně ustálené, a mezi sebou grandové okázale chodí tak, jak se zrovna sejdou, a neuznávají mezi sebou žádné pořadí podle stáří. Neřeknu, zda královna byla nepřístupná skutkem, či jen vůlí, a neřeknu ani, zda ona sama — jak se tvrdilo, ovšem myslím, že bez skutečné znalosti věci — měla nějakou překážku stát se matkou. Ať je tomu jakkoli, pan z Darmstadtu, grand Španělska, se usadil a zdomácněl u madridského dvora, byl v nejlepších vztazích s králem i královnou, dosáhl velmi vzácné blízkosti v této zemi; bez jakéhokoli plodu, jenž by mohl zajistit nástupnictví monarchie proti různým nárokům, ani z této strany uklidnit vypočítavou vídeňskou radu.

Vraťme se nyní do Francie a podívejme se na docela nepatrnou, ale zcela zvláštní událost. Paní z Maintenon, v onom neuvěřitelném zázraku povýšení, k němuž její nízký původ tak zázračně dospěl, měla přesto své trable; její bratr nebyl tou nejmenší z nich, díky svým neustálým výstřelkům.

Říkali mu hrabě z Aubigné⁷; nikdy nebyl ničím jiným než pěchotním kapitánem, a stále mluvil o svých starých válkách jako muž, jenž si zaslouží vše a jemuž se dělo největší bezpráví na světě, že už dávno nebyl jmenován maršálem Francie; jindy zas dost vtipně říkal, že si svou maršálskou hůl vzal v penězích. Dělal paní z Maintenon strašlivé výstupy kvůli tomu, že ho nedělá vévodou a pairem, a kvůli všemu, co mu přišlo na mysl, a neměl nic než guvernérství Belfortu, pak Aigues-Mortes, poté Cognaku, jenž si ponechal spolu s Berry, za nějž vrátil Aigues-Mortes, a titul rytíře řádu. Honil se za holčičkami v Tuileriích i všude jinde, stále nějaké vydržoval a žil většinou s nimi, jejich rodinami a společnostmi jejich úrovně, do nichž vkládal hodně peněz.

Byl to marnotratník, blázen k zavření, ale příjemný, plný ducha a nápadů a odpovědí, jaké by člověk nečekal. Přitom dobrák a počestný muž, zdvořilý, a bez čehokoli z té drzosti, kterou by mu mohla dodat marnivost nad postavením jeho sestry — jinak ovšem drzý byl, a to znamenitě; a bylo často potěšením poslouchat ho o časech Scarrona a hôtelu Albret, občas o dobách ještě dřívějších, a hlavně jak se nijak nedrží zpátky, pokud jde o dobrodružství a milostné pletky jeho sestry, srovnává je s její zbožností a nynějším postavením a diví se tak podivuhodnému štěstí. Vedle zábavnosti bylo mnoho trapného v poslouchání všech těch řečí, jež se nedaly zastavit, kde se chtělo, a jež nevedl mezi dvěma či třemi přáteli, nýbrž u stolu před celým světem, na lavičce v Tuileriích, a docela volně i v galerii ve Versailles, kde si stejně jako jinde nedělal žádné servítky a mluvil posměšným tónem a docela běžně říkal „švagr“, měl-li na mysli krále. Slyšel jsem to vše mnohokrát, zejména u mého otce, kam chodil častěji, než by si otec přál, i na obědy, a já se často potají smál nesmírným rozpakům mého otce a matky, kteří často nevěděli, kam se podít.

Muž takové povahy, tak málo schopný si cokoli odepřít, a s duchem a šprýmovností, jež o to lépe zasazoval, oč méně se pro sebe obával směšnosti nebo vážných následků, byl pro paní z Maintenon velké břímě. V jiném ohledu na tom nebyla lépe ani se švagrovou. Byla to dcera jistého Picèra, bezvýznamného lékaře, jenž se stal královským prokurátorem města Paříže; Aubigné si ji vzal roku 1678, v době, kdy jeho sestra byla u dětí paní z Montespan a myslela, že mu tímto sňatkem zajistí štěstí. Bylo to bezvýznamné stvoření, pokud možno ještě bezvýznamnější než její původ, skromná, ctnostná — a s takovým manželem to měla velmi zapotřebí; hloupá k pohledání, zcela nízkého vzezření, bez jakéhokoli vkusu v oblékání, a paní z Maintenon uváděla do rozpaků stejně, ať ji měla u sebe, nebo ne. Nikdy z ní nedokázala nic udělat a omezila se na to, že ji vídala jen v soukromí. Tato žena se s lidmi ze společnosti vůbec nestýkala a žila v ubohosti mezi několika sousedkami ze své čtvrti. Až příliš oprávněné a časté byly její stížnosti u paní z Maintenon na jejího muže, jemuž tato jinak všude tak neomezená královna nikdy nedokázala domluvit a jenž s ní samotnou často velmi zle zacházel.

Nakonec, u konce sil s tak výstředním bratrem, dokázala prostřednictvím Saint-Sulpice, jelikož to byl muž samých skoků a poskoků a stále potřeboval peníze, přesvědčit ho, aby se vzdal svých prostopášností, nepřístojností a domácích sporů, žil pohodlně, s celým svým výdajem hrazeným každý měsíc a s kapsou navíc naplněnou, a k tomu se stáhl do komunity, kterou jistý pan Doyen založil pod zvonicí Saint-Sulpice pro šlechtice, či domnělé šlechtice, kteří tam žili společně v jakémsi ústraní a zbožných cvičeních pod vedením několika kněží ze Saint-Sulpice. Paní z Aubigné se kvůli klidu, a ještě víc proto, že to chtěla paní z Maintenon, stáhla do jedné komunity a potichu svým sousedkám říkala, že je to tvrdé a že by se bez toho velmi dobře obešla. Pan z Aubigné nenechal nikoho na pochybách, že se mu sestra vysmívá, když mu namlouvá, že je zbožný, že ho obléhají kněží a že ho u toho pana Doyena nechají umřít. Dlouho to nevydržel bez toho, aby se nevrátil k děvčatům, do Tuileries a kamkoli mohl; ale chytili ho a dali mu za strážce jednoho z nejtupějších kněží ze Saint-Sulpice, jenž ho následoval všude jako jeho stín a jenž ho trápil k smrti. Někdo lepšího rázu by takové hloupé zaměstnání nepřijal. Ale tento Madot neměl nic lepšího na práci a neměl ani ducha na to, aby se něčím zabýval, ba ani aby se nudil. Schytal spousty hrubostí, ale byl za to placen, a svou mzdu si vydělával horlivostí, jaké snad byl schopen jen on. Pan z Aubigné měl jen jedinou dceru, o níž se paní z Maintenon vždy starala, jež nikdy neopouštěla její byt, ať byla kdekoli, a již vychovávala pod svým dohledem jako vlastní dceru.

Do Paříže jsem dorazil s většinou toho, co sloužilo ve Flandrech a v Německu, a hned nato jsem jel do Versailles, kam dvůr právě přijížděl z Fontainebleau. Paní ze Saint-Simon tam strávila celou cestu velmi příjemně, a král mě přijal se vší vlídností. Zjistil jsem, že tu je jedna drobná domácí mrzutost, kterou neváhám sem zařadit jako vstup k věcem podstatnějším, u nichž je milé vybavovat si i ty schůdky, a jež zároveň objasní rodící se dvůr princezny, na niž se upíraly oči celého světa, protože už tvořila velkou zábavu krále i paní z Maintenon. Dvůr ji vídal jen dvakrát týdně při její toaletě. Byla tedy uzavřena se svými dámami, a král k nim přidal ještě další, aby nevídala pořád tytéž tváře, a byla to nesmírná přízeň pro ty, jimž se této blízkosti dostalo. Dueňami [gardedámami] byly vévodkyně z Chevreuse, z Beauvilliers a z Roquelaure, princezna z Harcourtu a paní ze Soubise; čtyři ženy středního věku, z nichž tři jako neteře vévodkyně du Lude, byly vévodkyně z Uzès, ze Sully a paní z Boufflers, a paní z Beringhen, a další dvě dueni, jež, ač nebyly zvány, měly svobodu tam chodit, kdykoli se jim zlíbilo: byly to rovněž oblíbenkyně, paní z Montchevreuil a z Heudicourt; ostatní tam přicházely, jen když byly zvány. Mladé byly tři manželky státních sekretářů, paní z Maurepas, z Barbezieux a z Torcy, a tři dívky, jež se neukazovaly nikde jinde než v tomto soukromí a u svých matek, slečna z Chevreuse, slečna z Ayen a slečna z Aubigné. Staré paní byly zvány málo a často se omlouvaly, a bylo to spíš vyznamenání než společnost; ostatní byly pro zábavu a hlavně pro procházky. Král a paní z Maintenon tam nechtěli nic než to nejvytříbenější podle jejich vkusu, a záměrem bylo takto zvykat princeznu malým počtem lidí všech věků, formovat ji rozhovory a mravy starších a bavit ji společností mladších. Zůstalo u tohoto počtu. Několik dalších se pokoušelo být přijato a bylo odmítnuto, mimo jiné vévodkyně z Villeroy a obě dcery pana Velkého, čímž byla vévodkyně du Lude velmi zarmoucena.

Postava, skromnost a chování paní ze Saint-Simon se králi ve Fontainebleau zalíbily: několikrát se o tom vyjádřil; to dalo hraběnce z Roucy a poté maršálce z Rochefort, přítelkyni paní maršálky z Lorges, podnět navrhnout vévodkyni du Lude, aby paní ze Saint-Simon byla uvedena k princezně. Vévodkyně du Lude, jež se domnívala, že ji o to požádala maršálka z Lorges, k ní přišla. Dozvěděla se od ní samotné, že na to vůbec nepomyslela a nikdy o tom s těmito dámami nemluvila; nato jí vévodkyně du Lude vyprávěla o odmítnutí, o němž jsem se právě zmínil, a ujistila ji, že jedná moudře, když o to neusiluje. Stalo se, že hraběnka z Mailly, důvěrná přítelkyně paní maršálky z Lorges, a já přítel rodiny a příbuzný Maillyových a důvěrný přítel abbé z Mailly, jejího švagra, jenž se krátce nato stal arcibiskupem z Arles, mluvila o paní ze Saint-Simon s paní z Maintenon, aniž ji o to kdokoli žádal; a paní z Maintenon odpověděla, že to už dávno mělo být hotovo; že právě takové osoby, jako je paní ze Saint-Simon, je třeba přiblížit princezně, a nařídila jí, aby to řekla jejím jménem vévodkyni du Lude; stalo se to předešlého dne. Hraběnka z Mailly o tom nechtěla nic říct, dokud se to nedozví vévodkyně du Lude. Náhoda tomu chtěla, že ji potkala, právě když sestupovala od maršálky z Lorges. Vévodkyně du Lude byla touto věcí zcela ohromena, po tolika oblíbených osobách, jež byly odmítnuty, a velmi dotčena způsobem, protože nepochybovala, že si z ní maršálka z Lorges, jistá si svou věcí, vystřelila; a tak se ukazuje, jak se i velmi zdánlivé věci mohou ukázat zcela nepravdivé. Hned nazítří byla paní ze Saint-Simon pozvána a téměř každý den po zbytek pobytu ve Fontainebleau, a od té doby velmi často, se žárlivostí všech ostatních a jejich rodin, s níž bylo třeba se smířit.

Král, jenž si stále více liboval v princezně, jež svůj věk nesmírně předstihovala uměním, péčí a půvabem, s jakými si tuto přízeň zasluhovala, nechtěl ztratit jediný den po jejích dvanácti letech a nechal její sňatek slavit hned; stanovil ho na 7. prosince⁸, jenž připadal na sobotu. Vyjádřil se, že by rád, aby byl dvůr při té příležitosti nádherný, a on sám, jenž už dlouho nenosil nic než velmi prosté šaty, chtěl ty nejnádhernější. To stačilo, aby už nešlo o to radit se s vlastní kapsou, ani skoro se svým stavem, pokud jde o cokoli, co nebylo duchovní ani soudcovské.

Šlo o to, kdo koho předstihne v bohatství a vynalézavosti. Zlato a stříbro sotva stačilo. Obchody kupců se za pár dní vyprázdnily; slovem, nejrozpustilejší přepych ovládl dvůr i město, neboť slavnost přilákala obrovský dav diváků. Věci došly tak daleko, že král litoval, že k tomu dal podnět, a řekl, že nechápe, jak mohou být manželé natolik pošetilí, aby se nechali ničit šaty svých žen; mohl dodat, i vlastními; ale otěže byly povoleny a nebylo už kdy tomu zabránit, a v hloubi duše nevím, zda by z toho měl král velkou radost, protože se mu během slavností velmi líbilo prohlížet si všechny ty šaty. Snadno bylo vidět, jak moc se mu ta hojnost látek a ta vynalézavost líbila, s jakým uspokojením chválil ty nejnádhernější a nejlépe pojaté, a že to slůvko, které mu z opatrnosti uklouzlo, už neopakoval a byl rád, že se ho nikdo nechytil.

Nebylo to naposled, co se mu totéž stalo. Miloval vášnivě veškerou nádheru na svém dvoře, a zvláště při význačných příležitostech, a kdo by se byl přidržel toho, co řekl, byl by si tím u něj velmi špatně posloužil. Nebylo tedy možné být mezi tolika bláznovstvími rozvážný. Bylo třeba několik šatů; paní ze Saint-Simon a mne to dohromady přišlo na dvacet tisíc livrů. Nedostávalo se řemeslníků, kteří by tolik bohatství zpracovali. Paní Vévodkyni napadlo poslat stráže [hoquetons], aby jí je odvedly od vévody z Rohanu. Král se to dozvěděl, velmi to odsoudil a okamžitě nechal tyto řemeslníky poslat zpět do paláce Rohan; a je třeba poznamenat, že vévoda z Rohanu byl jedním z mužů Francie, jehož měl král nejméně rád a u něhož se nejméně přemáhal to dát najevo. Udělal ještě jednu velmi slušnou věc, a to vše dobře ukazovalo, jak si přál, aby všichni byli co nejnádhernější: sám vybral vzor výšivky pro princeznu. Vyšívač mu řekl, že kvůli tomu opustí všechny své ostatní práce.

Král to nechtěl. Přísně mu nařídil, aby napřed dokončil vše, co už začal, a na tom, co si vybral, pracoval teprve poté, a dodal, že pokud to nebude hotovo včas, princezna se bez toho obejde.

Oznámilo se, že slavnosti potrvají až do Vánoc, ale byly omezeny na dva plesy, jednu operu a jeden ohňostroj, a celou zbývající zimu už žádné plesy nebyly. Král, aby se vyhnul všem sporům a obtížím, zrušil veškeré obřady; nařídil, aby v jeho kabinetu nebyly žádné zásnuby, ale aby se konaly rovnou se svatbou v kapli, aby se předešlo sporům o vlečku, jež nebude nesena obřadně, nýbrž důstojníkem [exempt] tělesné stráže ve službě u princezny, tak jako ji nosil každý den; že baldachýn budou držet jmenovaný biskup z Met, první almužník s nástupnickým právem po svém strýci, a králův almužník, jenž bude ten den ve službě, a byl to abbé Morel; že Monseigneur vévoda z Bourgogne sám podá princezně ruku, jak při cestě do kaple, tak zpět; a že mimo pana Prince se žádný princ nepodepíše do farářovy knihy. Usoudilo se, že tento poslední bod byl rozhodnut ve prospěch levobočků, kteří byli u královské hostiny díky nové milosti, jež začala u sňatku pana vévody z Chartres, a nikoli právem, jelikož nebyli princové krve, a byli by pocítili nelibost, kdyby se také nesměli podepsat do registru, čemuž by se zas byli postavili princové krve; tak se pan Vévoda nepodepsal. Pan princ de Conti ještě nedorazil. Král také předem stanovil, že nepřijme přísahu hlavních úředníků domu princezny; že ji nesloží, dokud nebude po jejím sňatku, a teprve pak ji ona sama přijme; což se tak i stalo. Paní z Verneuil byla pozvána na svatbu a měla poslední místo při královské hostině, jak se stalo při sňatku pana vévody z Chartres a pana du Maine, ale byla přítomna jen v den svatby a hned poté se vrátila do Paříže. Žádná dáma s právem sedět se na žádné z těchto hostin neocitla, ani vévodkyně du Lude. Vévodkyně z Angoulême, vdova po levobočkovi Karla IX., tam nebyla pozvána, stejně jako nebyla pozvána na sňatky pana vévody z Chartres a pana du Maine, protože neměla hodnost princezny krve.