Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom druhý (1697–1700)

Kapitola čtvrtá

V sobotu ráno 7. prosince se celý dvůr časně odebral k Monseigneurovi vévodovi z Bourgogne, jenž pak šel k princezně. Její toaleta se chýlila ke konci; dam tam bylo málo, většina odešla na tribunu nebo na lešení postavená v kapli, aby viděly obřad. Celý královský dům už byl u princezny a čekal u krále, kam novomanželé dorazili krátce před polednem. Nalezli krále v salonu a ten se o chvíli později vydal na cestu do kaple. Průvod i vše ostatní probíhalo jako při sňatku pana vévody z Chartres, jejž jsem popsal, jen s tím rozdílem, že kardinál z Coislin, v nepřítomnosti kardinála z Bouillonu, velkého almužníka, jenž byl v Římě, začal zásnubami, po nichž každý na kolenou vyčkal krátkou přestávku mezi zásnubami a sňatkem. Kardinál sloužil tichou mši, po níž se král a královský dům vrátili, jak přišli, a hned zasedli k tabuli. Vévodkyně du Lude a vévodkyně a princezny, jež se ocitly dole, měly své podušky všude, a vévodové a princové stáli za králem. Vévodkyně du Lude, paní z Mailly, z Dangeau a z Tessé přistoupily k princezně jen během slavení zásnub a sňatku, přičemž paní z Dangeau a z Tessé jí zvedaly spodek roucha. Dámy paláce se ze svých míst nehnuly. Kurýr, připravený u dveří kaple, vyrazil do Turína ve chvíli, kdy byl sňatek slaven. Den uplynul dost nudně. Kolem sedmé hodiny večer dorazili anglický král a královna, jež král pozval o pár dní dříve. Hrál portique [hru tehdy u dvora v módě], a kolem osmé hodiny přišli do salonu na konci galerie, sousedícího s bytem paní vévodkyně z Bourgogne, odkud navzdory dešti sledovali ohňostroj vystřelovaný nad Švýcarským rybníkem [pièce des Suisses]. Poté se večeřelo, jako se předtím obědvalo, s anglickým královským párem navíc, královna mezi oběma králi. Po vstání od stolu se šlo uložit novomanželku do postele, z jejíž komnaty dal král bezpodmínečně vykázat všechny muže. Všechny dámy tam zůstaly, a anglická královna podala košili, kterou jí předala vévodkyně du Lude. Monseigneur vévoda z Bourgogne se svlékal v předpokoji uprostřed celého dvora, sedě na skládací stoličce.

Král tam byl se všemi princi. Anglický král podal košili, kterou mu předal vévoda z Beauvilliers.

Jakmile byla paní vévodkyně z Bourgogne v posteli, vstoupil Monseigneur vévoda z Bourgogne a ulehl po její pravici před oběma králi a celým dvorem, a hned nato oba, anglický král i královna, odešli; král se odebral ke spánku, a všichni opustili svatební komnatu, kromě Monseigneura, dam princezny a vévody z Beauvilliers, jenž zůstal stále u čela postele na straně svého svěřence, a vévodkyně du Lude na straně druhé; Monseigneur s nimi zůstal čtvrt hodiny na řeči, bez čehož by si asi sami se sebou příliš nevěděli rady; poté nechal svého syna vstát, a předtím ho přiměl políbit princeznu navzdory odporu vévodkyně du Lude. Ukázalo se, že se nemýlila. Král to považoval za nevhodné a řekl, že si nepřeje, aby jeho vnuk líbal své ženě byť jen špičku prstu, dokud nebudou úplně spolu. V předpokoji se kvůli zimě znovu oblékl a odešel spát k sobě jako obvykle. Malý vévoda z Berry, čiperný a rozhodný, považoval poddajnost svého bratra za velmi nevhodnou a ujišťoval, že by v posteli zůstal.

V neděli se konal kruh [cercle] u paní vévodkyně z Bourgogne. Zesnulý král, jenž je vídal konat se s velkou důstojností u královny, jeho matky, a viděl je upadat ke konci života paní Dauphine Bavorské¹, je chtěl znovu zavést. Tento první byl nádherný obrovským počtem dam sedících v kruhu a dalších stojících za taburety a mužů za těmito dámami, i krásou šatů. Začal v šest hodin; král přišel na konci a odvedl všechny dámy do salonu blízko kaple, kde je čekala krásná svačina, poté k hudbě, po níž hrál portique. V devět hodin doprovodil pana vévodu a paní vévodkyni z Bourgogne do jejích komnat, a pro ten den bylo vše u konce; ona pokračovala žít jako před sňatkem, ale Monseigneur vévoda z Bourgogne k ní chodil každý den a dámy tam měly rozkaz nikdy je nenechávat samotné, a často večeřeli o samotě u paní z Maintenon. Ve středu 11. prosince přišel král kolem šesté hodiny k paní vévodkyni z Bourgogne, kde byl velký dvůr. Čekal tam na anglického krále a královnu, poté vešli do galerie plné lešení a nádherně vyzdobené pro ples. Hlava se z toho zatočila vévodovi z Aumontu, jenž se vměšoval do všech těchto slavností místo vévody z Beauvilliers, jenž byl v ročním turnusu, ale nemohl je řídit kvůli svým povinnostem u dětí Francie. Vznikl tak zmatek a nepořádek, jímž byl zdrcen i sám král. Monsieur byl v tlačenici zbit a pomačkán; lze si domyslet, co se stalo s ostatními. Nebylo už místo; vše násilím a z nutnosti; každý se cpal, kam mohl. To celou slavnost pokazilo. Byl tam branle, a právě tolik princů a princezen krve, kolik bylo třeba, s panem hrabětem z Toulouse, aby ho vedli. Zde jsou ty, jež tančily, kromě těchto princů a princezen, z dam; mužů mnohem víc. Vévodkyně, paní

ze Sully; z Villequier; ze Saint-Simon; z Châtillonu, její sestra; z Albretu; z Tonnerre; z Luxembourgu; z La Porte; z Villeroy; z Dangeau; z Lauzunu; z La Vieuville; z Roquelaure; z Goesbriant; slečna d’Elbœuf; z Barbezieux; slečna d’Armagnac; z Montgon.

Princezna z Espinoy.

Slečny z Menetou, dcera vévodkyně z La Ferté; z Tourpes, dcera maršálky z Estrées; z Fürstenbergu, neteř kardinála z Fürstenbergu; z Melunu, sestra prince z Espinoy; ze Solre-Croy, dcera hraběte ze Solre, rytíře řádu (princ a princezna z Espinoy mě požádali, abych ji vedl k tanci); tři dvorní slečny Madame; z Rebénacu, dcera bratra pana z Feuquières, později paní ze Souvré; z Lussanu, dcera dvorní dámy paní princezny. Pan z Lussanu, její otec, byl rytířem řádu a prvním šlechticem komory pana Prince.

Kolem deváté hodiny se na ručně nesených stolcích přinesla velká svačina před královnu, oba krále a kolem celého plesu, a kolem půl jedenácté se šlo k večeři. Princové krve už tam nebyli přijati, byly tam jen princezny krve s královskou rodinou. Nic se nedělo až do soboty 14. prosince, kdy byl druhý ples. Pan z Aumontu si tam vzal revanš. Vše tam probíhalo v největším pořádku na světě. V sedm hodin přišli král, anglický král a královna, královská rodina, princové krve, tanečníci pouze z mužů, a všechny dámy k paní vévodkyni z Bourgogne, odkud vešli do galerie, a tento ples byl obdivuhodný a celý v šatech, jež se ještě neukázaly. Šaty paní ze Saint-Simon se králi tak zalíbily, že se obrátil k panu maršálovi z Lorges, ve službě jako kapitán gard, za ním, a dal jí přednost přede všemi ostatními. Monseigneur vévoda z Bourgogne se na tomto plese, poté co oplatil tanec, ocitl volný, aby si sám vybral tanečnici, k čemuž na tom prvním nedošlo, a vybral si vévodkyni ze Sully. Ještě podruhé se ocitl volný a vybral si slečnu d’Armagnac. Pan princ de Conti právě dorazil; byl na plese, ale nechtěl tančit. Podávala se, jako minule, velká svačina, a krátce po půlnoci se šlo na media noche [půlnoční hostinu], kde princové krve ještě stále nebyli, po níž anglický král a královna odešli. Paní z Maintenon se neukázala nikde, jen na obou plesech, jež viděla začínat, sedíc za anglickou královnou, a byla na každém jen půl hodiny. V úterý 17. prosince se celý dvůr odebral kolem čtvrté hodiny do Trianonu, kde se hrálo až do příjezdu anglického krále a královny. Král je odvedl na tribunu nad divadelním sálem, na niž se vystupovalo z bytu paní z Maintenon; ta tam vystoupila také s Monseigneurem a paní vévodkyní z Bourgogne, jejími dámami a dámami královny. Monseigneur, Monsieur, Madame a celý zbytek dvora byli dole v sále.

Opera Issé od Destouchese, velmi krásná², tam byla velmi dobře zahrána; po skončení opery se každý vrátil, a touto podívanou skončily veškeré svatební slavnosti.

Pan z Vendôme, vida příměří v Katalánsku a mír zajištěný, si včas vyžádal a získal dovolenou, ale jen pozdravil krále a odjel do Anet, aby se bez okolků a bez tajnůstkářství svěřil do rukou ranhojičů. Naléhavě je potřeboval, ale ti to zpackali.

Jeho původ, jenž se stal tak módním, a úspěchy v Katalánsku mu dodaly troufalost, jež od té doby jen rostla. Znovu se objevil u dvora v den posledního plesu a král ho přijal velmi dobře, a tudíž i celý dvůr.

Tessé předešlého roku provdal svou nejstarší dceru za La Varenna, výměnou za generální místodržitelství Anjou, jež bylo v jeho rodině od Jindřicha IV., jenž je dal spolu s La Flèche onomu La Varennovi, tak známému ze všech Pamětí té doby, jenž měl důvtip a obratnost stát se jakousi postavou — nejprve pomocníkem v kuchyni, pak kuchařem, nakonec kabátníkem Jindřicha IV., jemuž sloužil v jeho zábavách a poté i v jeho záležitostech. Byl to on, kdo měl hlavní podíl na návratu jezuitů do Francie a na onom skvělém ústavu, který mají v La Flèche a jehož vrchnostenská práva si s nimi rozdělil. Stáhl se tam po smrti Jindřicha IV., velmi bohatý a starý, a žil tam velmi pohodlně. Byla to tehdy velká móda ptáků, a on se rád bavil sokolnictvím. Jednou se straka usadila na stromě a nedala se odtamtud vyhnat ani kameny, ani holí; starý La Varenne a všichni lovci stáli kolem stromu a snažili se ji odtamtud vyplašit, když se straka, znavená vším tím hlukem, dala do křiku z plných sil „Kuplíři!“ a bez konce to opakovala. La Varenne, jenž vděčil za celé své štěstí právě tomuto řemeslu [dohazování], si najednou vzal do hlavy, že mu straka jakýmsi zázrakem, podobně jako Balaamova oslice vyčetla tomu falešnému proroku, vyčítá jeho hříchy. Byl z toho tak rozrušen, že to nedokázal skrýt, a pak, čím dál rozrušenější, to řekl společnosti; ta se tomu zprvu smála, ale když viděli, jak se ten dobrák velmi mění a pak se mu udělá zle, snažili se mu vysvětlit, že se ta straka patrně naučila mluvit v nějaké sousední vesnici a říkat tuto hloupost, a že utekla a ocitla se právě tam. Nebylo skutečně možné věřit ničemu jinému, ale La Varenna se to nikdy nepodařilo přesvědčit. Museli ho od paty stromu odvézt domů; dorazil tam v horečce a stále posedlý touto bláznivou myšlenkou; nic ho nedokázalo vzpamatovat, a za pár dní zemřel. To je otcovský předek všech těch La Varennů. Tessé měl ještě jednu dceru, velmi hezkou, kterou provdal za Maulevriera, jenž odložil kněžský kolárek poté, co jeho bratr padl u Namuru; byl to syn Maulevriera, bratra pana Colberta a rytíře řádu, jenž zemřel žalem, že nebyl jmenován maršálem Francie, jak jsem vyprávěl. Tento měl pluk Navarra a dá mi ještě příležitost o něm mluvit.

Téměř zároveň s tím, jak se princ z Darmstadtu usadil ve Španělsku, jak jsem vysvětlil, byl intrikami císařových služebníků a podporou španělské královny jmenován místokrálem Katalánska, a týmiž cestami byl princ z Vaudemontu jmenován generálním guvernérem Milánska.

Je to postava, u níž je třeba se zastavit a o níž budu mluvit ještě víckrát v dalším vyprávění. Byl levobočkem Karla IV., vévody Lotrinského, zetěm vévody z Elbeufu a švagrem hraběte z Lislebonne, bratra téhož vévody z Elbeufu. Byl jím i vévody z La Rochefoucauld. Rozeberme si to vše podrobně.

Život a rozličné osudy Karla IV., vévody Lotrinského, jsou příliš známy, než abych se zabýval jeho povahou a krajnostmi, do nichž ho zavedla. Přítel všech stran, věrný žádné, často zbavený svých zemí, jednou je odříkající, pak zas přejímající, jednou ve Francii s povstalci, pak u dvora, jednou v čele svých vojsk bez střechy nad hlavou, jež živil na cizí účet a přitom z nich žil sám, jindy ve službách Francie, pak císaře, pak Španělska, často v Bruselu, nakonec unesen a odveden jako zajatec do Španělska; vždy ženatý, a nikdy [nežil] s vévodkyní Nicole, dědičkou Lotrinska, svou vlastní sestřenicí, nejstarší dcerou Jindřicha, vévody Lotrinského, staršího bratra jeho otce, kterou si vzal roku 1621, s níž neměl děti a kterou ztratil v lednu 1657, ani s Marií, jedinou dcerou Karla, hraběte z Apremontu, kterou si vzal roku 1665 a s níž rovněž neměl děti a kterou zanechal vdovou v září 1675, kdy zemřel.

Karel IV. byl starším bratrem prince Františka, jenž byl kardinálem a jenž, vida vévodu, svého bratra, bezdětným, vzdal se klobouku, aby se oženil s Claude-Françoise, druhou a poslední dcerou vévody Jindřicha Lotrinského, staršího bratra jejich otce, takže oba bratři si vzali obě sestry, aby si jejich prostřednictvím zachovali Lotrinské vévodství, jež by při bezdětnosti starší Nicole připadlo její sestře Claude-Françoise, manželce prince Františka. Tito princové byli bratry druhé manželky Gastona, vévody Orleánského, jehož tajný sňatek Ludvík XIII. nikdy nechtěl uznat, a jež byla matkou paní velkovévodkyně, matky posledního toskánského velkovévody, a paní z Guise, obou zesnulých za našich dnů.

Ze sňatku prince Františka, jenž byl kardinálem, vzešel ten velký vojevůdce, jenž nikdy nepožíval Lotrinského vévodství, jenž se oženil s ovdovělou polskou královnou, sestrou císaře, a jenž si získal tolik pověsti v čele armád císaře a říše. Zanechal syna, jenž byl obnoven ryswickým mírem a jehož, jak uvidíme, čeká složení lenního holdu králi za vévodství Bar a sňatek s Mademoiselle³. Po tomto vysvětlení genealogie se vraťme k tomu, od čeho mě to odvedlo.

Karel IV., už dlouho ženatý s vévodkyní Nicole, byl v Bruselu, zamilovaný do paní z Cantecroix. Nastrčil kurýra, jenž mu přinesl zprávu o smrti vévodkyně Nicole. Oznámil to v Bruselu, oblékl velký smutek, a čtrnáct dní poté se oženil s Beatrix z Cusance, vdovou po hraběti z Cantecroix, v Besançonu u minimů, přijížděje z Bruselu, v dubnu 1637, a oznámil to i celému městu. Brzy nato byl podvod odhalen, a odevšad se dozvěděli, že vévodkyně Nicole je plná života a zdraví a vůbec nebyla nemocná. Paní z Cantecroix, jež se tím nenechala napálit, se chovala, jako by byla, ale byla těhotná; uklidnila se. Nadále považovali vévodkyni Nicole za mrtvou a žili spolu tváří v tvář celému světu, jako by byli skutečně manželé, aniž by kdy bylo řeči o zrušení manželství s vévodkyní Nicole — jež se uchýlila do Paříže —, ani předtím, ani poté. Vévoda Karel měl tedy z tohoto krásného manželství, jež si sám nárokoval, nejprve dceru, pak syna, oba dokonalé levobočky a všeobecně za takové považované. Tyto dvě děti se ve všem podobaly svému otci. Provdal dceru v říjnu 1660 za hraběte z Lislebonne, mladšího bratra vévody z Elbeufu, z něhož měla jen čtyři děti, jež se dožily dospělosti: prince z Commercy, jenž vždy sloužil císaři, a prince Pavla, padlého u Neerwindenu, jehož pluk jsem dostal, jak jsem v tu dobu vyprávěl, oba dva neženatí, a dvě dcery, slečnu z Lislebonne, jež se také neprovdala, a slečnu z Commercy, jež se roku 1691 provdala za prince z Espinoy — dvě osoby, o nichž budu mít často příležitost mluvit.

Syn je právě onen pan z Vaudemontu, o něhož jde. Karel IV. ho vychoval po svém boku, a jelikož ho vždy pokládal za legitimního, dal mu říkat princ z Vaudemontu, a jméno mu zůstalo. Sestra i bratr se však narodili za života vévodkyně Nicole, jež zemřela v Paříži dlouho po narození obou, v únoru 1657. Pan z Vaudemontu byl jedním z nejlépe urostlých mužů své doby. Krásná tvář a velkolepý zjev, krásné a velmi živé oči, plné ohně a ducha, jehož měl také nekonečně mnoho, podepřeného stejným množstvím podvodnosti, intrik a čachrů, jaké měl jeho otec. Následoval ho všude od mládí, ve všech jeho válkách, a dobře se v tom řemesle vyučil. Následoval ho i do Paříže, kde jeho galantnost u dvora nadělala hluku. Spřátelil se tam s markýzem, pozdějším maršálem z Villeroy, a s několika význačnými pány, kteří byli blíž ke králi, zejména s příslušníky rodu Lotrinského, jejichž přízeň si silně získával. Otec ho oženil v Baru, v dubnu 1669, s dcerou vévody z Elbeufu, staršího bratra pana z Lislebonne, a jeho první ženy, jež byla rozená Lannoy a matkou z prvního manželství manželky vévody z La Rochefoucauld, jenž byl po celý svůj život tak dobře zapsán u krále.

Pouto vévody Karla se Španěly a jeho pobyty ve Franche-Comté, jež tehdy patřilo jim, a v Bruselu, připoutaly pana z Vaudemontu k jejich službám, a otcova katastrofa ho od toho nedokázala odloučit, protože si od toho sliboval postavení, o nichž si jinde nemohl ani snít. Deset let války proti Španělsku dalo princi z Vaudemontu příležitost uplatnit všechny své schopnosti k postupu, a využil je dobře. Nové zájmové pouto Španělska s Nizozemím a blízkost Nizozemska tam vytvořily svazky, z nichž Vaudemont dokázal těžit. Dokázal se vetřít k princi Oranžskému, a postupně se stal jeho přítelem, až byl přijat do jeho důvěrnosti. Podnikl cestu do Španělska pověřen různými tajnými posláními. Nalezl ten dvůr v zoufalství nad svými ztrátami, velmi rozhořčený proti osobě krále. Krev, byť nemanželská, jež mu kolovala v žilách, ani důvěrné pouto, k němuž dospěl u prince Oranžského, ho nenaučily ho milovat. Neměl od něj co čekat: v Madridu se tedy jako dvořan pustil proti osobě krále s drzostí rovnající se neslušnosti. Vraceje se do Flander, chtěl vidět Itálii, a zastavil se v Římě, kde se vetřel, jak jen mohl, do španělské strany, a aby se jí zavděčil, choval se ke králi stejně jako v Madridu. Co bylo zprvu opovrhováno a považováno za neznámé, to už nemohlo zůstat na takovém jevišti, jako je Řím, společná vlast všech katolických národů. Královi služebníci se urazili takovou veřejnou a vytrvalou drzostí, a psali o tom, takže král dal poprosit španělského krále, aby zjednal pořádek v chování tak vzdáleném úctě, jež v každé době náleží korunovaným hlavám, nebo aby se nedivil, dá-li pana z Vaudemontu z Říma vypovědět a vyhnat, jak si zasloužil. Tento krok ukončil scénu, kterou pan z Vaudemontu s takovou volností předváděl, a titíž rakouští straníci, kteří ho v tom podporovali, byli nejhorlivější, aby ho odstranili z dohledu. Vrátil se tedy do Nizozemí přes Tyrolsko a Německo, s touto novou zásluhou u Španělska a u císaře, k níž nezůstal necitlivý ani princ Oranžský, kvůli té osobní nenávisti ke králi, kterou nedokázal otupit, ani pan Lotrinský, jemuž to nebylo lhostejné vzhledem k postavení, v němž ho král stále držel, ač se nikdy nedopustil sebemenší nešetrnosti vůči králi. Naopak si dělal čest v tom, že mu prokazuje hlubokou úctu a snáší mlčky a vždy moudře stav, do něhož ho jeho moc uvrhla; ale v hloubi duše hrdinové cítí lidskost, a nepřál panu z Vaudemontu za toto chování nic zlého, ač sám byl od takového chování velmi vzdálen. Vaudemont byl jeho vlastní bratranec, byť levoboček, a pan Lotrinský byl tehdy na vrcholu své slávy a moci v radě i u dvora císaře.

Po tomto uspěchaném odjezdu z Říma tedy vše přispělo k tomu, aby pan z Vaudemontu postupoval mílovými kroky. Zlaté rouno, grandství Španělska, knížectví říše, hodnost generálního kapitána, to vše se na něj rychle sneslo, a brzy poté i významný úřad generálního mestre de camp⁴ a nakonec vojenského guvernéra Nizozemí. Takto povýšen a odměňován úměrně tomu, žil s velkolepostí, a jelikož měl nekonečně mnoho ducha a obratnosti, dokázal otupit závist a stal se téměř stejně milovaným jako váženým díky svému vlivu a respektovaným díky svým úřadům. Byl to přívětivý, vstřícný, ochotný muž, pozorný, jak se zalíbit, tak i sloužit, a jenž usiloval o lásku měšťana a řemeslníka stejně jako o lásku nejvýznamnějších osob. Zahálka míru ho přiměla vyhledávat milostná dobrodružství, v nichž neměl štěstí. Ještě míň štěstí měl na schopné lidi, kteří ho málem zabili oním velkým lékem [rtuťovou kúrou]. Slyšel jsem ho vyprávět, ne o tomto, ale že poté, co upadl do stavu, do něhož ho tento lék skutečně přivedl — říkal, že šlo o dnavý revmatismus postihující celé tělo, jenž ho na celé roky připravil o jakékoli použití paží i nohou — jistý léčitel, k němuž se po vyčerpání všech léků uchýlil, ho uvedl do stavu, v jakém byl, a umožnil mu vsednout na koně. Chodil málo a s obtížemi, sedal si a vstával s námahou, ale přece jen ne nutně za pomoci při všech svých úkonech; neměl už kosti v prstech rukou, jež byly jako propletené jedny přes druhé. Přesto měl velmi dobré zdraví, dokonalou hlavu, žádný skutečný nutný režim, ani co se jídla, ani co bdění týče, postavu, jakou vždy měl, to jest nejkrásnější na světě a velmi vysokou, jen nohy jakoby z jednoho kusu, a ten nejvznešenější vzhled a nejvelkolepější zjev na světě, mírný, majestátní, duchaplný v nejvyšší míře. Zdržel jsem se u těchto maličkostí z důvodů, jež se ukážou v dalším vyprávění.

Když vypukla válka roku 1688, princ Oranžský, jenž chtěl mít pod sebou španělská vojska, vsadil veškerý svůj vliv, aby svého přítele povýšil na velení armád. Z úřadů, jež dosud zastával, zbýval už jen jediný krok.

Princ z Waldecku, jenž jim velel, byl starý; zařídilo se, aby se stáhl, a aby byl pan z Vaudemontu dosazen na jeho místo pod bavorským kurfiřtem, a v jeho nepřítomnosti v čele. S postupujícím mírem si princ Oranžský udělal z opatření guvernérství Milánska pro Vaudemonta skutečnou záležitost. Zapojil do toho i císaře, jenž uvedl do pohybu všechny své služebníky ve Španělsku i u královny, a pan z Vaudemontu se ocitl dosazen do nejvýznamnějšího a nejskvělejšího úřadu španělské monarchie díky ochraně nového anglického krále a císaře. Opakuji, celý tento detail je důležité si zapamatovat pro to, co se objeví v dalším vyprávění.

Ryswickým mírem byl pan Lotrinský obnoven za týchž podmínek, jaké jeho otec nechtěl přijmout a jež mu po celý život bránily se tam vrátit, a zároveň byl dohodnut jeho sňatek s Mademoiselle; nad čímž kdosi dost vtipně poznamenal o zesnulé španělské královně, paní ze Savojska a této, že ze svých tří dcer Monsieur jednu provdal u dvora, druhou ve městě a poslední na venkově. Couronges, jenž byl vychovatelem pana Lotrinského a hlavním členem jeho rady i velkomistrem jeho domu, přijel docela na konci tohoto roku podat žádost, nejprve králi, pak Monsieurovi. Vévodkyně Lotrinská, jeho matka, právě zemřela. Byla ovdovělou polskou královnou z prvního manželství bez dětí a sestrou císaře; říkali jí královna-vévodkyně.

Rok skončil jmenováním obročí: abbé z Mailly, králův almužník a můj velký přítel, dostal arcibiskupství v Arles. Matka ho ke kněžství přiměla holí a nechala ho léta hladovět u Saint-Victor. Totéž udělala jinému ze svých synů, jenž, poslušnější, se stal řeholníkem u Saint-Victor. Byl to počestný muž, jemuž sňatek jeho bratra s neteří paní z Maintenon vynesl biskupství v Lavauru. Tentýž sňatek nakonec udělal z mého přítele arcibiskupa z Arles, jenž po celý svůj život neměl jiné povolání než to matčino, jenž se nikdy nenutil ke studiu a ostatně dělal jen to, co bylo třeba, aby se nezatratil.

Arles se mu velmi zalíbilo díky blízkosti Říma. Kardinálství je docela běžnou nemocí, jež postihuje lidi záhy.

Král konečně dokončil jmenování domu paní vévodkyně z Bourgogne, a abbé z Castries, synovec kardinála Bonzi a švagr dámy šatny paní vévodkyně z Chartres, získal úřad řádného almužníka. Byl to muž nesmírně příjemný ve společnosti, jehož si král umanul neudělat biskupem, k čemuž ostatně ani příliš nesměřoval. Byl to velmi počestný muž a měl mnoho přátel. Důvěrně spjat se svým bratrem a švagrovou, s nimiž bydlel, nechtěl je opustit, chtěl počestně zůstat u dvora a mít byt.

To mi připomíná, že jsem zapomněl na maličkost, jež u těchto princezen zdaleka maličkostí není. Jde o první komornou paní vévodkyně z Bourgogne. Král vybral paní Cantinovou, pěkně urostlou, zdvořilou, velmi na svém místě, mírnou, ochotnou a velmi znalou světa. Byla manželkou Cantina a švagrovou Lavienna⁵. Tento Lavienne, jenž vystřídal víc než jedno řemeslo, se stal lazebníkem, a to tak módním, že se u něj král v dobách svých milostných let chodil koupat a vonět; neboť žádný člověk nemiloval tolik vůně a pak se jich tolik nebál, poté co jich tolik zneužil. Tvrdilo se, že král, jenž neměl čím dostát všemu, po čem toužil, nacházel u Lavienna posilující prostředky, jež ho učinily spokojenějším sám se sebou, a že to, spojeno s ochranou paní z Montespan, ho nakonec učinilo prvním komorníkem. Zachoval si po celý život královu důvěru. Ukázku toho jsme viděli při příhodě pana du Maine ve Flandrech a s holandskými novinami. Lavienne, jenž strávil život s nejvznešenějšími pány, se nikdy nedokázal ani trochu naučit dobrým mravům. Byl to statný, snědý, čerstvě vyhlížející muž dobrého vzezření, jenž si stále ponechával knír jako starý Villars, hrubián, velmi rád surový, rovnocenný a kamarádský ke všem, a což je zábavné — protože nic víc neuměl (nebyl totiž nijak domýšlivý a neměl v sobě nic drzého kromě slupky) — počestný muž, ani zlý, ani škodolibý, dokonce dobrák a ochotný pomoci. Prosadil svého bratra Cantina, jehož udělal králova holiče, poté prvního komorníka šatny. Tento byl dobrák, jenž se skromně držel svého postavení a jehož jste nikdy neviděli jinak než při službě u krále.

Když už jsme u královy důvěry a jeho důvěrných sluhů, je třeba napravit další opomenutí. Ve Fontainebleau se toho roku všichni podivili, že sotva princezna (neboť se provdala až po návratu) tam dorazila, paní z Maintenon ji nechala jet do malého odlehlého kláštera v Moretu, kde místo nemohlo bavit ani ji, ani žádná z řeholnic, z nichž ani jedna nebyla nikomu známá.

Vracela se tam během cesty ještě několikrát, a to probudilo zvědavost a řeči. Paní z Maintenon tam z Fontainebleau jezdívala často, a nakonec si na to zvykli. V tomto klášteře žila jako profesní řeholnice jistá Mouřenka, nikomu neznámá a nikomu neukazovaná⁶. Bontems, první komorník a správce Versailles, o němž jsem mluvil, skrze nějž vždy procházely věci královy domácí tajnosti, ji tam umístil docela mladou, zaplatil věno, o němž se nemluvilo, a k tomu jí každoročně vyplácel tučnou penzi. Přesně dbal na to, aby měla vše potřebné a vše, co lze pokládat za hojnost u řeholnice, a aby jí bylo poskytnuto vše, po čem by mohla toužit ze všeho druhu pohodlí. Zesnulá královna tam z Fontainebleau jezdívala často a pečlivě dbala o blaho kláštera, a paní z Maintenon po ní. Ani jedna, ani druhá se o tuto Mouřenku nestarala přímo tak, aby to bylo nápadné, ale nebyly o nic méně pozorné. Neviděly ji pokaždé, kdy tam jely, ale přesto často, a s velkou pozorností k jejímu zdraví, k jejímu chování i k chování představené vůči ní. Monseigneur tam byl párkrát a princové, jeho synové, jednou nebo dvakrát, a všichni se na Mouřenku ptali a viděli ji s laskavostí. Byla tam s větší úctou, než jaké by se dostalo té nejznámější a nejvýznamnější osobě, a hodně těžila z péče, již jí věnovali, i z tajemství, jímž ji obklopovali, a ač žila řádně, bylo přece jen znát, že jejímu povolání bylo trochu pomoženo. Jednou jí uklouzlo, když slyšela Monseigneura lovit v lese, že ledabyle řekla: „To můj bratr loví.“ Tvrdilo se, že je dcerou krále a královny, že ji její barva pleti přiměla skrýt a zmizet a rozhlásit, že královna potratila, a mnoho lidí u dvora o tom bylo přesvědčeno. Ať je tomu jakkoli, věc zůstala záhadou.