Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom druhý (1697–1700)

Kapitola pátá

Rok začal narovnáním, které první prezident provedl z králova příkazu mezi jezuity a arcibiskupem remešským.¹ Tento prelát se při vydání jistého nařízení, které koncem loňského roku učinil ve své diecézi, vyjádřil o věrouce a mravech způsobem, jenž se jezuitům nelíbil. Pokusili se dosáhnout toho, aby se arcibiskup vyjádřil veřejně způsobem, jenž by je z věci vyvázal. To však udělat nechtěl, takže tito otcové, málo zvyklí nacházet kdekoli odpor, zato zvyklí ovládat i nejváženější preláty, nebo se od nich přinejmenším dočkat velmi obezřetných ohledů, proti němu vystoupili spisem, který ho nešetřil, ale který je pro každý případ ponechával na svobodě, protože vyšel bez uvedení autora. Arcibiskup si na to stěžoval králi s takovými výhrůžkami, že spis byl potlačen, nakolik to bylo možné, a tiskař přísně potrestán. To arcibiskupa neuspokojilo; jeho výhrůžky pokračovaly. Jezuité, již tak pokoření tím, co se právě stalo, využili zadní vrátka, která si připravili, a prohlašovali, že autora spisu neznají. Při ponížení pro ně tak novém doufali ve vše od své přízně u krále a v to, že arcibiskup si zas bude počítat za štěstí jejich zapření; ukázalo se však, že mají co do činění s mužem, který je neměl rád, ani se jich nebál, ani se s nimi neobcházel šetrně; který měl v podstatě pravdu; kterého jeho stolec, jeho bohatství, jeho synovec a jeho učenost činily váženým;² který byl osobně v přízni a důvěrnosti u krále; kterého podporovali páni z Paříže, z Meaux, a dokonce i pan z Chartres, tehdy nejoblíbenější preláti, s nimiž se takříkajíc spojil proti panu z Cambrai. Jezuité tedy nic nedosáhli, jen že král promluví s panem remešským, aby je nehnal do krajnosti spisy a interdiktem ve své diecézi, ale že chce, aby byl spokojen, a že touto záležitostí pověří prvního prezidenta.

Věc byla brzy skončena. Arcibiskup se neodvážil dohnat věc do krajnosti a chtěl si zachovat přízeň, a jezuité, zoufalí, že se s příliš velkou důvěrou zapletli do bahna, hledali jen, jak se z té šlamastyky dostat. To tedy skončilo, na radu prvního prezidenta, návštěvou provinciála a tří představených tří pařížských domů u arcibiskupa, kteří, aniž by s ním dále mluvili o jeho nařízení, po něm nežádali nic jiného, než aby byl přesvědčen o upřímnosti jejich úcty a o ujištění, které mu dávali, že žádný z jejich řádu není schopen onoho spisu, na nějž si měl důvod stěžovat, že vyšel, aniž o něm měli sebemenší tušení, a že jej z celého srdce zavrhují, a prosili ho, aby je poctil návratem své přízně. Arcibiskup je přijal a odpověděl jim dosti povýšeně. Tím se navzájem nesblížili, ale ani jedna, ani druhá strana se už neodvážila k dalším potyčkám.

Sainctot, uvaděč vyslanců, přivedl vévodkyni du Lude k hlouposti, která se málem stala trapnou.³ Ferreiro, rytíř Annunziaty a savojský vyslanec, jel na obřadní audienci k paní vévodkyni z Bourgogne a Sainctot řekl vévodkyni du Lude, že by ho měla jít přijmout do předpokoje se všemi dámami paláce. Ty, žárlivě střežící, že nepodléhají pravomoci dvorní dámy, ji odmítly doprovodit; vévodkyně du Lude namítala, že se nepamatuje, že by kdy viděla jiné dvorní dámy královny či paní Dauphine chodit přijímat vyslance. Sainctot jí tvrdil, že se to má tak dělat, a přiměl ji k tomu. Král to pokládal za nesprávné a téhož dne Sainctotovi pořádně vyčinil; potíž však byla v tom, že žádný jiný vyslanec už nechtěl přijmout tutéž audienci bez téže pocty. Stálo obrovské úsilí přimět je k rozumu ohledně novoty způsobené nevědomostí, která se nemohla stát zvykem a pravidlem, a teprve po dlouhém vyjednávání a kurýrech vypravených k jejich panovníkům a víckrát se vracejících se každý spokojil s listinou podepsanou Torcym, dosvědčující, že se to u žádného vyslance nikdy nedělalo, že to, co se stalo u Ferreira, byla nevědomost a že se tato chyba už nebude opakovat. S touto listinou přijali svou audienci a vévodkyně du Lude se nehnula z místa, poblíž a za paní vévodkyní z Bourgogne.

Nějakou dobu poté provedl tentýž Sainctot ještě jinou.⁴ Heemskerke, holandský vyslanec, přivezl svou ženu a dceru. Jeho žena měla veřejnou audienci u paní vévodkyně z Bourgogne, sedíc uprostřed kruhu, po pravici vévodkyně du Lude, každá na svém taburetu, jak je zvykem. Při příchodu, přijata uvnitř dveří dvorní dámou, byla za ruku dovedena k paní vévodkyni z Bourgogne, jíž políbila lem šatu a jíž byla ihned políbena, jak je právem pro všechny titulované dámy. Zároveň představila svou dceru, která ji následovala se Sainctotem, což je jeho povinnost. Dcera políbila lem šatu a hned nato se nastavila, aby byla políbena. Paní vévodkyně z Bourgogne, udivena, váhá, vévodkyně du Lude pokynem hlavy naznačuje, že ne; Sainctot neváhá a smělým pohybem ruky dceru postrčí a řekne paní vévodkyni z Bourgogne: „Polibte ji, madam, náleží jí to.“ Na to (a celé se to odehrálo v mžiku) paní vévodkyně z Bourgogne, mladá, docela nová, v rozpacích, že by způsobila urážku, spíše ustoupila Sainctotovi a na jeho nebezpečné slovo dceru políbila. Celý kruh nad tím nahlas reptal, dámy sedící i dámy stojící, i dvořané. Král, který se při takovýchto audiencích vždy dostaví, aby prokázal poctu vyslankyni tím, že ji pozdraví, aniž by ji přijímal u sebe, se v tom davu nic nedozvěděl. Po odchodu odtud šla vyslankyně k Madame. Táž ceremonie a týž pokus s dcerou. Madame, která jich v životě přijala až dost, vidouc, že se k ní dceřina tvářička blíží, se velmi prudce odtáhla. Sainctot jí řekl, že paní vévodkyně z Bourgogne jí právě prokázala tu čest, že ji políbila. „Tím hůř!“ odpověděla Madame velmi nahlas, „to je hloupost, kterou jste jí přiměl udělat a kterou já nebudu následovat.“ To vyvolalo velký rozruch; král se to brzy dozvěděl. Ihned si dal Sainctota zavolat a řekl mu, že neví, co ho zdrželo, aby ho nevyhnal a neodňal mu jeho úřad; a pak mu vyčinil způsobem trapnějším, než jak u něj bylo obvyklé, když káral. Z toho si vyslanci nic nedělali: jejich postavení, které se přenáší na jejich ženy, protože manžel a manželka jsou jedno, se nevztahuje na jejich děti, a nic v té věci nenárokovali. Tento Sainctot byl muž, který dělal, co chtěl, a zvýhodňoval, koho se mu zlíbilo, s rizikem, že bude pokárán, stane-li se tak; což se stávalo málokdy vinou všeobecné nevědomosti a malé vážnosti, jaká se obřadům začala přikládat.

To mi připomíná jeden nápadný podvod, kterého se dopustil ve funkci ceremoniáře, úřadu, který prodal, aby si koupil úřad uvaděče vyslanců, a který jsem odhalil naprostou náhodou.⁵ Nebudu zde dělat odbočku o slavné aféře Korsičanů v Římě a vévody z Créqui, francouzského vyslance, a o pisánské smlouvě, která ji ukončila roku 1664, což jsou věci každému známé.⁶ Touto smlouvou bylo mimo jiné ustanoveno, že smluvená a písemně stanovená satisfakce bude vykonána králi a přečtena kardinálem Chigim, synovcem papeže a vyslaným zvláštním legátem a latere, v přítomnosti velmožů království. Když se blížilo dání této audience, král vyslal velmistra ceremonií, aby z jeho pověření vyrozuměl všechny vévody, aby se tam dostavili. Vévodové žádali, aby tam mohli být pokryti. Královna matka, která odjakživa přála cizím princům z náklonnosti k hraběnce z Harcourtu a vévodkyni z Épernonu, její sestře, jež tuto hodnost měly a odjakživa patřily k jejím oblíbenkyním, věřila, že pro ně mnoho udělá, rozhodne-li, že na této audienci nebude pokryt nikdo kromě samotného legáta. To Monsieurovi ani princům krve nevadilo, protože se tam nedostavili, jelikož legát měl křeslo, v němž přednesl své čtení a svůj kompliment, a ani Monsieur by nemohl mít taburet. Hrabata ze Soissons a z Harcourtu, jmenovaní, aby legáta dovedli k audienci, žádali, aby byli osvobozeni, jelikož se nepokryjí. Byli odmítnuti, dovedli ho, zůstali po celou audienci s holou hlavou a odvedli ho zpět. Tyto skutečnosti nikdy nebyly zpochybněny ani princi, ani nikým jiným.

Když jsem jednou ráno šel vzdát poctu králi do Meudonu, kam měli dvořané volný přístup, náhoda tomu chtěla, že jsem po králově vstávání šel usednout do místnosti, kudy měl král procházet na mši a kterou nazývali komnatou Madame.⁷ Právě tam byl vyvěšen gobelín zpodobňující onu audienci s podobiznami podle skutečnosti. Všiml jsem si, že obě hrabata, ze Soissons a z Harcourtu, jsou na něm vyobrazena pokrytá.

Nad touto chybou jsem se pohoršil. Chamlay, který seděl vedle mě, odpověděl, že páni ze Savojska a z Lotrinska bývají na audiencích pokrytí. Souhlasil jsem s tím, ale vysvětlil jsem mu rozdíl u této audience. Vycítil jsem buď lest princů, kteří si takto trvalým gobelínem zajistili odškodnění pro budoucnost, nebo hloupost těch, kdo jej zhotovili. Mluvil jsem o tom s vévody z Chaulnes, tehdy ještě v plném zdraví, z Chevreuse, z Coislin, kteří byli na oné audienci, a s dalšími ještě. Pan z Luxembourgu, který ještě žil a byl při tom a který se spolu s pány z Chaulnes a z Coislin při oné audienci nejvíce angažoval, se této mýlky rovněž ujal. Promluvili o tom se Sainctotem, který byl tehdy ceremoniářem. Hned uznal, že je pravda, že obě hrabata zůstala nepokrytá, a to po celou audienci, a že jedině legát byl pokrytý. Tito pánové mu navrhli, aby do svého registru zapsal poznámku o lži toho gobelínu. Ošíval se a udělal, co mohl, aby je přesvědčil, že to není nutné, a hned uvidíme proč; ale když viděl, že se rozohňují a mluví o tom, že se obrátí na krále, neodvážil se dále odporovat. Šli tedy s ním k Desgrangesovi, ceremoniáři. Ten ukázal registr, ale ukázalo se, že v něm není ani slovo o tom, zda tam někdo byl pokrytý či nikoli, z čehož vyplývalo, že obě hrabata pokrytá byla, neboť když bývala pokrytá vždy, rozdíl, že tentokrát nebyla, by přece stál za zaznamenání. Tito pánové nemohli zabránit tomu, aby Sainctotovi nedali najevo, jak citelně vnímají jeho nevěrnost; on se s výmluvami na nedbalost a velmi zahanben omlouval. Na okraj napsal vše, co mu tito pánové ohledně gobelínu nadiktovali, a podepsal to; ale to způsobilo, že se tito pánové nespokojili a nechali si od Sainctota vydat každý potvrzení jak o pravdivosti skutečnosti a o lži gobelínu, tak o mlčení registru a o tom, co bylo připsáno na okraj. Dodal jim je hned nazítří s velkými poklonami a byl rád, že se o tom nedělalo více povyku. A tak jsou pořadí a hodnosti v rukou lidí nepatrných, kteří se v nich pokládají za pány a kteří se domnívají mít právo prokazovat službu, komu se jim zlíbí, na úkor pravdy a spravedlnosti. Je to nákaza, která se od té doby přenesla na velmistry a ceremoniáře, ba i na ty od řádu Ducha svatého. Blainville, švagr pana z Chevreuse (jenž roku 1664 ještě nebyl vévodou, ale byl u dvora, a jehož otec, vévoda z Luynes, tehdy jednal s ostatními), byl velmistrem ceremonií, úřad to, který získal od pana z Rhodes; šlo tedy jen o Sainctotův registr.

Poklona ve smutečním plášti, kterou lotrinské dámy přišly vzdát králi u příležitosti smrti královny-vévodkyně, matky pana Lotrinského, vyvolala mezi nimi rozkol.⁸

Paní z Lislebonne, jež byla svým nemanželským původem vlastní sestřenicí otce pana Lotrinského, si nárokovala jít jako nejbližší příbuzná první, a tedy slečna z Lislebonne a slečna z Espinoy, její dcery, hned po ní. Paní z Elbeufu, vdova po nejstarším z lotrinského rodu ve Francii, se tomu vysmála a prosadila si své, takže paní z Lislebonne ani její dcery tam už nechtěly jít. Paní z Valentinois tam také nebyla. Nevím, co jí to vnukli do hlavy.

V té době zemřel páter z Chevigny z oratoriánů.⁹ Byl to šlechtic z dobrého rodu, který dlouho a s věhlasem sloužil a byl králi znám. Pan z Turenne ho měl velmi rád, a všichni tehdejší generálové si ho vážili. To ho uvedlo do velkého světa. Bůh se ho dotkl a on se stal knězem, vstoupil k oratoriánům a sloužil jim se stejnou poctivostí a stejným srdcem, s jakým sloužil králi a světu. Uchoval si ve svém ústraní, z něhož téměř nikdy nevycházel, vzácné přátele. Ocitl se velmi spjatý a spřízněný se všemi proslulými jansenisty a byl vystaven jejich pronásledovatelům. Byl to muž přímý, upřímný, pravdivý, ctnosti prosté, jednoduché, vojácké, ale veliké, věrný Bohu, svým přátelům a straně, kterou pokládal za nejlepší. To oratoriány uvádělo do rozpaků. Byl důvěrným přítelem pana a paní z Liancourtu. Aniž opustil oratoriány, uchýlil se k nim, a po jejich smrti ho pan z La Rochefoucauld, ač zcela nevzdělaný a zcela dvořanský, ale který choval nesmírnou úctu k památce pana a paní z Liancourtu, tak prosil, aby zůstal v Liancourtu, že se tam usadil. Když tam za panem z La Rochefoucauld přijížděla společnost, nebylo ho vidět, jen pan z La Rochefoucauld, pan maršál z Lorges a několik zcela důvěrných přátel ho vídali, a když tudy projížděl král, schovával se na půdě. Při jedné z těch králových cest o něm kdosi promluvil. Král si ho přál vidět. Páter z Chevigny tím byl překvapen, neboť jansenismus ho u něj dost pošpinil. Přesto musel poslechnout, a pan z La Rochefoucauld ho přivedl. Král mu prokázal všemožnou zdvořilost a dlouho s ním rozmlouval o jeho dávných válkách a pak o jeho ústraní. Páter z Chevigny byl velmi uctivý a vyrovnaný, vůbec ne v rozpacích. Bylo to, jako by se všichni předháněli, kdo ho uvidí. Nikdy nebyl tak spokojen, jako když všichni ti lidé odešli. Tento zámek byl za časů pana a paní z Liancourtu shromaždištěm a útočištěm předních jansenistů. Zůstal jím i potom. Pan z La Rochefoucauld, který je tam všechny vídal, je měl vždy rád. Ti, kdo z nich zůstali, tam jezdili navštěvovat pátera z Chevigny. Zemřel tam svatě, jak tam žil, neustále oddán modlitbě, studiu a všemožným dobrým skutkům, a vždy vesele a svobodně. Pan z La Rochefoucauld, pan z Duras, pan maršál z Lorges z toho byli velmi zarmouceni, a s nimi mnoho dalších osob.

Vévoda z Berwicku ve stejné době přišel o velmi milou manželku, kterou si vzal z lásky a která se u dvora i v Saint-Germain velmi osvědčila.¹⁰

Byla dcerou milorda z Lucanu, zabitého u Neerwindenu, generálporučíka a kapitána gard krále Jakuba. Byla v prvním rozkvětu svého věku, krásná, dojemná, jako stvořená k namalování, nymfa. Zemřela na souchotiny v Montpellier, kam ji manžel odvezl, aby ji tou změnou vzduchu vyléčil.

Zanechala mu syna.

Dvě svatby bavily dvůr na počátku toho roku. Svatba slečny z Chevreuse s markýzem z Lévi, který díky ní získal generální místodržitelství Bourbonnais po svém otci, kde měli svůj majetek.¹¹ Byl to hezký mladý muž, zcela vojácký a velmi prostopášný, který nikdy nepocítil ani sebemenší nádech výchovy a který přitom měl důvtip, statečnost, čest a velkou touhu prosadit se. Jeho otec byl muž velkého ducha, bez jakýchkoli mravů, uzavřený doma a v Paříži, kam přijížděl, dosti neznámý; matka nekonečná a všudypřítomná hráčka, do krajnosti lakomá a vzhledem i oblečením jako nosička vody. To vše se špatně snášelo s mravy a duchem pana a paní z Chevreuse. Rozhodla je skromnost věna a ženichův původ, jenž snesl cokoli, spolu s místem dámy paláce, které čekalo na slečnu z Chevreuse. Když bylo třeba sepsat svatební smlouvu, jejíž všechny podmínky byly dohodnuty, uvázlo se na křestním jméně markýze z Lévi. Pan a paní z Charlus se toho jeden druhého ptali. Ukázalo se, že žádné nemá; z toho vzešla pochybnost, zda vůbec byl pokřtěn. Všichni tři to nevěděli. Napadlo je, že jeho kojná ještě žije a že je v Paříži. Právě ji se dotázali. Ta jim sdělila, že když vezli své dítě s sebou do Bourbonnais, aby je starý markýz z Lévi, jeho děd, držel při křtu, pan Colbert, biskup z Auxerre, u něhož přenocovali, znepokojen cestou tak něžného dítěte bez křtu a nemoha je přesvědčit, aby je nechali alespoň nouzově pokřtít, ráno, než se probudili, poslal pro kojnou a dítě a nouzově je pokřtil ve své kapli, a nechal je poté odjet, aniž by jim o tom řekl. Když dorazili do Bourbonnais, křest se několikrát z různých důvodů odkládal, a když ona z domu odešla, ještě se nekonal, čímž si však hlavu nelámala, protože věděla, že bylo nouzově pokřtěno. Tato historka je tak podivná, že ji sem uvádím pro zajímavost, a protože lépe než cokoli jiného vystihuje povahu lidí, kteří jsou toho schopni. Bylo tedy třeba v tentýž den provést markýzi z Lévi obřady křtu, dát mu vykonat jeho první zpověď a první přijímání, a večer o půlnoci ho v Paříži oženit v paláci Luynes.

O dva dny později se hrabě z Estrées oženil se slečnou z Ayen.¹² Jistá stará měšťanka jménem slečna z Toisy, bohatá a bezdětná, která se stýkala s dobrou společností a hodně nad svůj stav, přítelkyně kardinála z Estrées a velmi opečovávaná paní z Noailles, dala větší část skromného věna, a kardinál z Estrées, který viděl přízeň Noaillesů a od nich vše očekával, dokončil z vlastní kapsy vyrovnání záležitosti. Oddal je a sloužil mši o půlnoci v kapli ve Versailles, paní vévodkyně z Bourgogne a mnoho lidí na tribunách a mnoho pozvaných dole, a svatba se konala u pana z Noailles. Nazítří byly nová markýza z Lévi a nová hraběnka z Estrées prohlášeny dámami paláce.

Konala se ještě třetí svatba v Paříži, dosti směšná, Mortagna s paní z Quintin.¹³ Ona a Montgomery, inspektor jízdy, o němž jsem se již zmínil, byli dětmi dvou bratrů. Vdala se za hraběte z Quintin, jenž byl z rodu Goyon, téhož domu jako páni z Matignon, který byl synem markýze z La Moussaye a dcery maršála z Bouillonu, jež byla sestrou vévodkyně z La Trémoille, paní z Roucy a z Duras a vévodů z Bouillonu a maršála z Turenne, samých hugenotů. Pan z La Moussaye koupil od svého švagra vévody z La Trémoille krásné panství Quintin v Bretani, jehož jméno pak nosil jeho syn, starší bratr pana z La Moussaye, generálporučíka a stoupence pana Prince, v jehož straně zemřel jako guvernér Stenay, aniž by se byl kdy oženil. Paní z Quintin byla velmi hezká, dokonale urostlá, velmi společenská, záhy ovdovělá bez dětí, bohatá ze svého vdovského podílu a z třiceti tisíc liber renty, kterou jí po celý svůj život vyplácel pan maršál z Lorges jako část ceny za koupi Quintinu, kterou uzavřel s jejím manželem. V takovém postavení a s velkým důvtipem se stýkala s nejlepší dvorní společností, a jelikož měla ducha galantního a panovačného, stala se jakousi vílou, která vládla nad nápadníky, aniž by se nechala dotknout jinak než za dobrých podmínek, a odtud nad vším, co k ní přicházelo, přitom se soudností, a vytvořila si dvůr, kde se k ní chovali s úctou jako k opravdové vládkyni a byli stejně dojati jejím pohledem a slovem, jaké jim adresovala. Měla dobrou večeři každý večer. Velké dámy ji navštěvovaly stejně jako velcí páni. Zavedla si zvyk nikdy nevycházet ze svého domu a vstávat ze svého křesla jen pro velmi málo lidí. Chodil k ní i Monsieur; byla královnou Saint-Cloud, kam jezdila jen lodí, a to ještě z milosti, a kde dělala jen to, co se jí zlíbilo. Podmanila si tam dokonce i Madame, která ji rovněž navštěvovala. Paní z Bouillonu, druhou pařížskou královnu, si podrobila, měla ji často u sebe, i vévodu a kardinála z Bouillonu.

Hrabě z Auvergne byl dlouhá léta jejím otrokem. Pan z La Feuillade k ní přijížděl dvakrát týdně večeřet z Versailles a vracel se na králova uléhání; a bylo komedií vidět, jak dělí svou přízeň mezi něho a hraběte z Auvergne, který se před ní plazil, přes svou pyšnou povahu, a umíral pomalu z výsad a přednosti toho druhého. Hrabě z Fiesque, jenž byl při velkém důvtipu jakýmsi místy velmi potěšným cynikem, znechucen touto vílou, jí složil písničku a nechal jednoho rána na její dveře velkými písmeny, jako se vyvěšují oznámení o odpustcích u kostelů, přibít: Plnomocná drzost. Postupně se společnost proměnila; hra nabyla na váze; lakomství umenšilo dobré stolování. La Feuillade nakonec vyhnal hraběte z Auvergne, pak zemřel. Tribunál ještě existoval a suverénně rozhodoval o všem, co se dělo, ale už tolik nevzkvétal. Mortagne, jenž do ní byl zamilován už dvacet let a jenž měl tolik rozumu, že se to neodvážil dát najevo jinak než uctivou a hlavně mlčenlivou horlivostí uprostřed tak skvělého dvora, tehdy doufal, že přišel okamžik korunovat svou trpělivost. Odvážil se hlasitě vzdychat a prohlásit svou vytrvalost.

Byl bohatý a kapitánem žandarmerie; čestný, statečný, zdvořilý, s duchem mírným a průměrným. Víla byla dojata láskou tak uctivou, tak věrnou, tak stálou. Byla stará a stala se nemohoucí; korunovala svou lásku a provdala se za něj. Mortagne nebyl nic; jmenoval se Collin.

Pocházel z Nizozemí sousedícího s Lutychem. Jeho otec nebo děd byl správcem majetku rodu z Mortagne, jenž byl zruinovaný. Tam zbohatl, koupil si jeho panství a tento nosil jeho jméno. Nebyl vůbec pěkný ani mladý; urostlý, ale trochu tlustý; nemotorný a velmi rudý.

Ani jeden z jeho sluhů ho nikdy neviděl bez paruky, ani se oblékat či svlékat, z čehož se soudilo, že na sobě má něco, co nechce ukazovat. Toto manželství překvapilo celý svět, který shledal Mortagna ještě šílenějším než ji, že to udělal. To jim oběma velmi ubralo na vážnosti a ohledu ve společnosti. Dům paní z Mortagne značně upadl; utěšovali se hojností a společným předením dokonalé lásky.

Smrt arcibiskupa bordeauxského z rodu Anglure, bratra z Bourlemontu, jenž byl auditorem roty, přinesla toto arcibiskupství Bissymu, biskupovi z Toulu, který jakožto veliký dvořan svatosulpicianský tak dokonale získal biskupa z Chartres, že ho vřele doporučil paní z Maintenon i králi.¹⁴

Bissy, u něhož ještě uvidíme, jak udělal tak velkou kariéru, nepokládal bordeauxský stolec za vhodný k tomu, aby se jí přiblížil. Chtěl jeden bližší dvoru, odkud by mohl pohodlně intrikovat, a ne se uzavřít v Bordeaux, a před svými hlupáčky si dělal čest z toho, že nechtěl opustit svou první chudou choť a rozsáhlou správu, aby se stal arcibiskupem krásného stolce ve velkém městě. Toul, do doby, než se naskytne něco lepšího, se jeho záměrům hodil více, a zůstal tam. Bordeaux bylo dáno Besonsovi, biskupovi z Aire, který je zastával velmi důstojně. Jeho starší bratr byl intendantem provincie a právě se stal státním radou. Byl to jeden z nejváženějších intendantů království.

Kardinál z Bouillonu podal ve stejné době poslední doklad své moci.¹⁵ Jeho knížectví [nárok na knížecí postavení] bylo jeho vládnoucí ztřeštěností. V Římě si z něj uzurpoval všechny výhody, jaké mohl. Nárokoval si tam titul altesse éminentissime, který si nechával udílet všude svými sloužícími; nikdo jiný v Římě nechtěl na tuto novotu přistoupit. Nenechal se tím odradit. Nalezl římského šlechtice velmi skrovného rodu, který si za peníze nechal od papeže udělat titul knížete; a tato papežská knížata jsou i v samém Římě dost málo považována. Osobně byl ještě méně, ale byl urostlý, hleděl si dam a měl ctižádost. Připoutal se ke kardinálovi z Bouillonu při jeho předchozích cestách; při této se k němu připoutal ještě víc. Kardinál mu velkolepě předváděl svou moc a nechal ho zahlédnout možnost řádu skrze svou ochranu; to stačilo k tomu, aby od něj získal titul altesse éminentissime, a hned nato byly veškeré depeše kardinála z Bouillonu plné doporučení, že by bylo vhodné poslat řád nějakému římskému baronovi, který by přinesl Francii čest svou oddaností a dobře posloužil jejím ministrům svými radami a vlivem, jako se to čas od času vždy dělo. Poté vychvaloval původ, ducha, vážnost a vliv Vaïniho v Římě a služby, jež by se od něj daly očekávat, a nakonec dosáhl toho, že mu král poslal řád, to jest jmenoval ho na Hromnice, s dovolením, jakmile podá důkazy, jej nosit, než obdrží řádový řetěz.

Byl-li Vaïni tím u vytržení, kardinál z Bouillonu byl u vytržení ještě víc; ale celý Řím tím byl podivně pohoršen. Tento dvůr to snesl u vévody Lantiho pro jeho papežskou spřízněnost a proto, že byl švagrem vévody z Bracciana, prvního laika v Římě bez jakéhokoli sporu, protože byl starší než konetábl Colonna, a mezi těmito dvěma, nesporně prvními a s velkými, dobře ustavenými rozdíly nad všemi ostatními, se přednost určuje jen věkem. Vévoda z Bracciana nosil dlouho řetěz řádu Ducha svatého, a byli to Ursinové, Colonnové, Sforzové, kdo jej měli, zcela odlišní ve všem od Vaïniho.

Říkám, že jej vévoda z Bracciana dlouho nosil.¹⁶ Pan z Nevers, z pověření krále, mu ho dal v Římě v září 1675, a téhož dne i vévodovi Sforzovi, vdovci po jedné Colonnové a tehdy zeti paní z Thianges, sestry paní z Montespan (a jehož manželka je vévodkyně Sforzová, kterou jsme po jeho smrti tolik vídávali u dvora), a princi ze Sonnina, jenž byl Colonna, syn konetábla. To všechno nebyli žádní Vaïniové. Při rozepři mezi Inocencem XI. a králem kvůli výsadám vyslanecké čtvrti v Římě, kdy tam byl v roce 1688 pan z Lavardin, kterého tento papež nikdy nechtěl přijmout a jehož exkomunikoval, vévoda z Bracciana vrátil králi řetěz jeho řádu, ačkoli byl ženat s Francouzkou, později proslulou kněžnou des Ursins, a přijal Zlaté rouno španělského krále; je to první od založení řádu Ducha svatého, kdo jej vrátil.

Když už je řeč o cizích zemích, je čas říci, že saský kurfiřt, čím dál pevněji usazený v Polsku, se smířil téměř se všemi velmoži, kteří proti němu vystupovali, a dokonce i s primasem, jenž ho konečně uznal.¹⁷ Byl ve Varšavě a všechny evropské mocnosti mu blahopřály jako polskému králi. Nuncius Davia mu velmi užitečně posloužil v Římě, ale všechny tyto příklady nemohly nic pořídit u krále, který nemohl pohlédnout na prince de Conti bez velké nelibosti nad tím, že se ho nedokázal počestně zbavit korunou.

Madame, která oplakávala všechny své příbuzné podle stupně příbuzenství, jak jiní nosí smutek, byla velmi zarmoucena smrtí nového a prvního hannoverského kurfiřta.¹⁸ Ten se oženil se Sofií, dcerou dcery nešťastného anglického krále Karla I. a falckého kurfiřta, jenž se stal českým králem a přišel o své země a zemřel jako vyhnanec.¹⁹ Ačkoli Madame tuto tetu nikdy pořádně neviděla, věrně jí od té doby, co byla ve Francii, psávala objemné dopisy dvakrát až třikrát týdně. Král ji šel při této úmrtní příležitosti navštívit. Její záležitosti s falckým kurfiřtem nekončily, neboť ten měl platit a stále to odkládal pod nejrůznějšími záminkami. Král kvůli tomu chtěl do Řezna vyslat Crécyho, jenž dobře rozuměl německým záležitostem; ale šlo o věc právní a soudní spor, kterého se Crécy raději zbavil na jiného, a navrhl Obrechta, jenž tam byl vyslán.²⁰ Byl to královský prétor ve Štrasburku, duch daleko přesahující jeho postavení, a muž, jenž znal nejlépe ze všech Němců jejich zákony a zvyklosti. Pan z Louvois si ho uměl získat a on dokázal dostat královo vojsko do Štrasburku v plném míru, bez jediné rány, který nám od té doby zůstal.