Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom druhý (1697–1700)

Kapitola šestá

Car¹ již tehdy začal se svými cestami. Nadělal ve světě tolik a tak oprávněného rozruchu, že budu stručný ohledně knížete tak velikého a tak známého, a jenž jím bezpochyby zůstane i pro nejvzdálenější potomstvo, neboť učinil pro celou Evropu obávaným a nezbytně vtáhl do budoucích záležitostí celé této části světa dvůr, jenž jím nikdy nebyl, a národ, jímž se pohrdalo a jenž byl pro svou barbarskost zcela neznámý. Tento kníže pobýval v Nizozemí, aby se sám naučil a osobně provozoval stavbu lodí. Ač inkognito, jednal podle své chuti a nechtěl se obtěžovat ani svou vznešeností, ani nikým jiným, přesto si vše nechával prokazovat, ale po svém a svým způsobem.

V skrytu duše mu vadilo, že si Anglie dostatečně nepospíšila poslat mu vyslanectví do tohoto blízkého sousedství, tím spíš, že aniž by se čímkoli zavazoval, měl velkou chuť s ní navázat obchodní styky. Vyslanectví konečně přijelo: odkládal udělení audience, pak určil den a hodinu, ale na palubě velké holandské lodi, kterou měl jít prohlédnout.

Byli tam dva vyslanci, kteří shledali to místo divokým, ale bylo třeba se tam přesto dostavit. Bylo mnohem hůř, když dorazili na palubu. Car jim dal vzkázat, že je na marse a že je tam přijme. Vyslanci, kteří neměli natolik mořskou nohu, aby si troufli na provazové žebříky, se výstupu vymlouvali; car trval na svém, a vyslanci byli velmi rozrušeni tak podivným a tak neústupným požadavkem; nakonec, po několika příkrých odpovědích na poslední vzkazy, pochopili, že je třeba překonat tuto nepříjemnou překážku, a vystoupali. V tak stísněném prostoru, vysoko ve vzduchu, je car přijal s toutéž velebností, jako by seděl na svém trůnu; vyslechl proslov, zdvořile odpověděl, pokud šlo o krále i národ, pak se vysmál strachu, který se jim zračil ve tváři, a se smíchem jim dal pocítit, že je to trest za to, že k němu přijeli příliš pozdě.

Král Vilém zase již pochopil velké vlastnosti tohoto knížete a ze své strany udělal vše, aby s ním byl zadobře. Došlo mezi nimi k tolika jednáním, že car, dychtivý vše vidět a všemu se naučit, nakonec přejel do Anglie, stále inkognito, ale po svém způsobu. Byl tam přijat jako panovník, kterého si chtějí naklonit, a poté, co dostatečně uspokojil svou zvědavost, vrátil se zpět do Nizozemí. Měl v úmyslu odjet do Benátek a do Říma a po celé Itálii, a především navštívit krále a Francii. Nechal u krále tuto možnost sondovat, a car byl dotčen tím, že král jeho návštěvu zdvořile odmítl, protože se s ní nechtěl obtěžovat. Krátce nato, když ztratil naději, se rozhodl cestovat po Německu a dojet až do Vídně. Císař ho přijal ve Favoritě, doprovázen jen dvěma svými nejvyššími hodnostáři, a car jen generálem Le Fortem, který mu sloužil jako tlumočník a v jehož družině vystupoval, jako by patřil k doprovodu moskevského vyslance.² Vystoupal po tajném schodišti a nalezl císaře u dveří předpokoje nejvzdálenějšího od jeho komnaty. Po prvních poklonách si císař nasadil klobouk. Car chtěl kvůli inkognitu zůstat s nepokrytou hlavou; to přimělo císaře, aby klobouk zase sňal. Po třech týdnech byl car zpraven o velikém spiknutí v Moskovsku a spěšně odjel, aby se tam dostavil. Cestou přes Polsko se setkal s jeho králem, a právě tam byly položeny první základy jejich přátelství a spojenectví.

Po příjezdu domů zjistil, že spiknutí je velmi rozsáhlé a v jeho čele stojí jeho vlastní sestra.³ Vždy ji měl velmi rád a dobře s ní zacházel, ale neprovdal ji. Národ jako celek byl pobouřen tím, že mu dal ostříhat vousy, zkrátit dlouhé šaty, odstranil množství barbarských zvyklostí, a tím, že dosazoval cizince na první místa a do své důvěry; a proto se utvořilo velké spiknutí, které bylo na pokraji toho, aby vypuklo v revoluci. Odpustil své sestře, kterou uvěznil, a dal oběsit na mřížích svých oken hlavní viníky, kolik se jich tam za den vešlo. Napsal jsem souvisle vše, co se ho týká, pro tento rok, abych neustále neskákal z jednoho tématu na druhé. Totéž ze stejného důvodu udělám i u tématu, které následuje.

Anglický král byl na vrcholu spokojenosti, že ho král konečně uznal a že klidně sedí na tomto trůně; ale uzurpátor nikdy není spokojen a klidný. Trápil ho pobyt právoplatného krále a jeho rodiny v Saint-Germain. Bylo to příliš na dosah krále a příliš blízko Anglie, než aby ho to nechalo bez obav. Vynaložil veškeré úsilí, jak v Ryswicku, tak v jednáních Portlanda s maršálem z Boufflers, aby dosáhl jejich odjezdu z království, nebo alespoň jejich vzdálení od dvora. Shledal krále neoblomným; chtěl vyzkoušat vše a zjistit, zda by, když z toho už nedělá podmínku, protože se toho vzdal, a zahrne-li krále veškerou pozorností a úctou, nemohl přece jen sklidit ovoce této úslužnosti. S tímto úmyslem poslal vévodu ze Saint-Albans, rytíře Podvazku, poblahopřát králi k sňatku Monseigneura vévody z Bourgogne.⁴ Nemohl si vybrat význačnějšího muže pro pouhé pověření; lidé byli udiveni už tím, že je vůbec přijal. Byl nemanželským synem Karla II., staršího bratra krále Jakuba II., a to byl také dobrý důvod, proč se měl Saint-Albans omluvit. Chtěl si dokonce nárokovat jistá vyznamenání, ale zdvořile, leč pevně ho drželi jen v postavení prostého anglického vyslance. Tamější vévodové zde nemají žádné postavení, stejně jako zdejší v Anglii. Král udělil vévodkyni z Portsmouthu a vévodovi z Richmondu, jejímu synovi, hodnost vévodkyně a vévody na základě patentu (à brevet) a při jejím průjezdu udělil z milosti stoličku vévodkyni z Clevelandu, milence Karla II., svého přítele. Vévodkyně z La Force, která se uchýlila do Anglie kvůli náboženství, a před ní vévodkyně Mazarinová, uprchlá od svého manžela a usazená v Anglii, tam obdržely postavení vévodkyň; ale to jsou zvláštní milosti, které nemají žádný obecný důsledek.

Tento vévoda ze Saint-Albans byl předchůdcem hraběte z Portlandu, při jehož příjezdu se rozloučil.⁵ O tomto oblíbenci jsem už dost mluvil, takže není třeba nic dodávat. Tytéž důvody, pro něž byl vybrán k jednání s maršálem z Boufflers, ho učinily nejvhodnějším ze všech pro toto vyslanectví. Nebylo možné jmenovat nikoho význačnějšího. Jeho doprovod byl četný a nádherný a jeho výdaje nesmírně velkolepé, pokud jde o stůl, koně, livreje, kočáry, nábytek, šaty, nádobí a vůbec vše, a to s vybraným vkusem a vytříbeností. Vše dorazilo téměř současně, protože hrabě přijel z Calais ve svém kočáře po denních etapách a všude byl přijímán se všemi druhy vojenských i civilních poct. Byl na cestě, když ve Whitehallu, nejrozsáhlejším a nejošklivějším paláci v Evropě, vypukl požár, jenž ho téměř úplně zničil a jenž od té doby nebyl obnoven, takže se králové museli usadit, a to dost nuzně, v paláci Saint-James. Portland měl svou první soukromou audienci u krále 4. února a strávil ve Francii čtyři měsíce. Přijel dříve, než Tallard odjel, či kdokoli jiný z králova pověření do Londýna. Portland vystoupil s osobním leskem, zdvořilostí, se vzezřením světáka a dvořana, s galantností a půvabem, jež budily úžas. K tomu velká důstojnost, dokonce i povýšenost, ale s rozvahou, a rychlý úsudek, aniž by cokoli riskoval. Francouzi, kteří se ženou za novotou, za dobrým přijetím, za dobrým stolem, za nádherou, jím byli okouzleni. Získal si je, ale s výběrem a jako muž obeznámený s naším dvorem, který chtěl jen dobrou a vybranou společnost. Brzy se stalo módou ho navštěvovat, pořádat pro něj slavnosti a přijímat od něj hostiny. Podivuhodné je, že král, jenž byl v hloubi duše proti králi Vilémovi jen tím víc rozhořčen, k tomu sám dal podnět tím, že pro tohoto vyslance učinil, co nikdy neučinil pro žádného jiného. Stejně tak se o něj závodivě ucházel celý dvůr: snad tím chtěl král vyvážit mrzutost, kterou Portland pocítil hned po příjezdu, když viděl, že jeho skutečné poslání ztroskotalo už první den.

Hned při prvním setkání s Torcym, ještě před cestou do Versailles, s ním promluvil o vypovězení, nebo alespoň o vzdálení krále Jakuba a jeho rodiny.⁶

Torcy moudře neotálel a hned mu to utnul. Odpověděl mu, že tento bod, tolikrát navrhovaný při jeho jednáních s maršálem z Boufflers a v tolika různých podobách projednávaný v Ryswicku, byl všude soustavně a jasně odmítán; že je to věc uzavřená a zcela skončená; že ví, že král nejenže se v této věci nikdy nenechá ani v nejmenším pohnout, ale že by ho nesmírně urazilo, kdyby o tom ještě něco slyšel; že ho může ujistit o králově ochotě ve všem a se vší péčí vycházet vstříc svazku, jenž se mezi ním a anglickým králem tvoří, a jednat s ním osobně se všemi druhy vyznamenání; že jediné slovo pronesené o Saint-Germain by mohlo zkazit tak užitečné rozpoložení a učinit jeho vyslanectví smutným a chabým; a že kdyby mu měl poradit, byla by to rada nic nekazit a neříct ani jediné slovo králi, ani žádnému z jeho ministrů, o bodě, který je dohodnutý a v němž se král rozhodl. Portland mu uvěřil a udělal dobře; ale brzy se ukáže, že ne bez mrzutosti, a král velmi ocenil, že mu Torcy hned od začátku zavřel ústa v této věci. Velmi se dbalo na to, aby se žádný Angličan ze Saint-Germain nedostal ve Versailles ani v Paříži do jakékoli blízkosti vyslancova doprovodu, a to bylo velmi přesně dodrženo.

Portland provedl uprostřed svého pobytu jeden tah, jenž dal hodně přemýšlet, ale jejž nesl s odvahou, aniž by dal najevo, že by postřehl, že si toho vůbec někdo všiml.⁷ Vaudemont projížděl z Nizozemí do Milána, aniž by se přiblížil ke dvoru. Ať už kvůli záležitostem, nebo z pozornosti vůči důvěrnému příteli svého pána, kterého chtěl šetřit, odjel z Paříže a zamířil do Notre-Dame-de-Liesse u Laonu, aby se tam setkal s Vaudemontem, jenž tudy projížděl. Markýz z Bedmaru přijel brzy poté ze Španělska do Nizozemí, aby tam zaujal místo velitele vojsk, jež zastával Vaudemont. Nevztahovalo se na něj osobní vyloučení, jaké si Vaudemont vysloužil. Přijel do Paříže a ke dvoru, kde ho Monsieur, kvůli zesnulé královně, své dceři, představil králi, od něhož byl velmi dobře přijat. Portland doprovázel Monseigneura na honu. Dvakrát jel z Paříže do Meudonu na hon na vlka, a v obou případech ho Monseigneur zdržel na večeři u sebe. Král mu jednou večer při svém uléhání svěřil svícen, což je přízeň, jež se prokazuje jen nejváženějším osobám a těm, které chce král vyznamenat.

Vyslanci se jen zřídkakdy natolik sblíží s dvorem, aby přicházeli vzdávat poctu v tyto hodiny, a pokud nějaký přijde, málokdy se stane, aby se mu této přízně dostalo.

Tento měl audienci na rozloučenou 20. května, zahrnut veškerými poctami, všemi slavnostmi a veškerou možnou pozorností. Maršál z Villeroy dostal od krále rozkaz, aby ho zavezl do Marly a dělal mu tam hostitele. Chtěl vidět vše pozoruhodné a především Fontainebleau, s nímž byl spokojenější než s kterýmkoli jiným královským sídlem. Ačkoli se už rozloučil, šel ještě vzdát poctu králi, který právě užíval projímadlo. Král ho nechal vstoupit poté, co je užil, což bylo velmi velké vyznamenání, a aby je dovršil, nechal ho vstoupit dovnitř zábradlí své postele, kam nikdy nevstoupil žádný cizinec jakékoli hodnosti či diplomatického postavení, s výjimkou obřadní audience vyslanců. Po odchodu odtud šel Portland vyhledat Monseigneura na honu, a ten ho potřetí vzal s sebou na večeři do Meudonu. Velký převor se tam s jistou okázalostí posadil nad něj, čímž se druhý, ač se už byl rozloučil, velmi urazil, a nazítří ráno šel hrdě říct králi, že pokud dal pánům z Vendôme hodnost princů krve, nebude jim ji upírat, ale že pokud ji nemají, domnívá se, že velký převor by měl vůči němu projevit zdvořilosti, jichž se mu nedostalo. Král mu odpověděl, že tuto hodnost pánům z Vendôme neudělil, a že vzkáže Monseigneurovi, jenž byl ještě v Meudonu, aby se to už nestávalo. Monsieur mu chtěl sám ukázat Saint-Cloud.

Madame tam schválně nešla, a Monsieur mu uspořádal velkou hostinu, jíž se zúčastnil i Monseigneur a velká společnost. I to byla velmi vyznamenávající pocta.

Ale uprostřed tolika květů se přesto neubránil několika trnům a nevyhnul se tomu, aby pocítil přítomnost právoplatného anglického krále ve Francii. Jindy zase jel do Meudonu, aby doprovodil Monseigneura na hon. Chystali se vyrazit a Portland se obouval do bot, když byl Monseigneur zpraven, že se na sraz dostaví anglický král. Ihned to vzkázal Portlandovi s prosbou, aby to odložil na jindy. Musel se vyzout a hned se vrátit do Paříže.

Byl velkým lovcem. Ať už z touhy vidět královskou smečku při práci, nebo z podivení nad tím, že od vévody z La Rochefoucauld nedostával jinou zdvořilost než prostou poklonu, kdykoli se potkali, říkal a často opakoval, že umírá touhou honit s královskými psy. Říkal to tak často a před tolika lidmi, že usoudil, že se to nemohlo nedonést k panu z La Rochefoucauld, a přesto bez jakéhokoli výsledku. Znaven touto nejasností ji chtěl proniknout, a po skončení králova lever otevřeně oslovil velkého lovčího a řekl mu své přání. Ten se tím vůbec nenechal uvést do rozpaků. Odpověděl mu dosti suše, že má sice čest být velkým lovčím, ale že o honech nerozhoduje; že je to anglický král, od něhož přijímá rozkazy; že ten na ně jezdí velmi často, ale že se nikdy nedozví dřív než v okamžiku odjezdu, kdy na sraz nepřijede, a hned poklona, a nechal Portlanda ve velkém rozmrzení, přesto bez možnosti si stěžovat. Pan z La Rochefoucauld byl jediný významný velmož dvora, jenž se k Portlandovi nikdy nepřiblížil. To, co mu odpověděl, byla čirá velkorysost vůči anglickému králi. Tento kníže sice skutečně disponoval, kdykoli chtěl, královskou smečkou, ale byla mnohá období, kdy vůbec nelovil, a nikdy nejezdil na všechny hony. Záleželo tedy jen na panu z La Rochefoucauld, aby Portlandovi s jistotou dopřál honů, kolik by chtěl, ale dotčen tím, jak se dvůr před očima Saint-Germain veřejně prostituoval, nemohl si odepřít toto pokoření vítězného vyslance uzurpátora, jenž si ke svému triumfálnímu vozu připoutal i samotného pana z Lauzun, navzdory jeho závazkům a oddanosti anglickému králi a královně, a bez jiného zisku než hanby, jen aby následoval módu a domníval se, že tím vzdává poctu králi.

Nakonec se Portland, zahrnut všemi možnými způsoby, rozhodl k odjezdu.

Rodící se přízeň vévody z Albemarle ho znepokojovala a uspíšila jeho odjezd. Pan Princ ho požádal, aby se zastavil v Chantilly, a uspořádal mu tam nádhernou slavnost s oním vytříbeným vkusem, jenž je v tomto oboru zvláštním údělem Condéů. Odtud Portland pokračoval ve své cestě přes Flandry; nejenže dostal od krále svolení navštívit tam všechny pevnosti, jaké by chtěl, ale nechal ho doprovázet inženýry s rozkazem, aby mu je dobře ukázali. Byl všude přijímán s největšími poctami a měl vždy kapitána a padesát mužů stráže.

Závěrem tak skvělé cesty bylo, že u svého dvora našel mladého a nového soka, jenž brzy získal navrch a nechal mu jen zbytky staré důvěry a lítost nad nepřítomností, jež mu dovolila se prosadit. Při svém odjezdu z Paříže úmyslně rozšiřoval, že dokud bude král Jakub v Saint-Germain, anglická královna nedostane vyplaceno obvěnění (douaire), jež jí bylo přiznáno při míru, a dodržel slovo.

Než opustím cizince, učiním krátkou zmínku o cestě, kterou přijeli podniknout do Francie v prvních měsících tohoto roku bratr vévody z Parmy, jenž tu byl inkognito, a o něco později princ Gaston, druhý syn velkovévody, pro tu zvláštnost, že se oba stali posledními vévody z Parmy a Toskánska.⁸ I tento druhý si zachoval inkognito, ale král ho přesto chtěl vyznamenat a přál si, aby políbil paní vévodkyni z Bourgogne; byl synem paní velkovévodkyně, královy vlastní sestřenice, a velmi ji navštěvoval, dokud byl v Paříži. Král dokonce věnoval jistou péči jeho chování. Pověřil Albergottiho jako krajana, aby u něj téměř neustále pobýval a dbal na to, aby se stýkal s dobrou společností. Zde pobyl jen krátce a odjel do Německa za princeznou Sasko-Lauenburskou, svou chotí, s níž se pak rozešel tak, že se už nikdy neviděli. Bratr vévody z Parmy zůstal téměř celý rok.

Vzpomínám si, že ve Fontainebleau, kde se víc než jinde pořádají velké hostiny jeden druhému, chtěl kardinál z Estrées, ubytovaný v kancléřství, uspořádat jednu takovou, na niž pozval mnoho vznešených lidí dvora. Pozval i mě, a nalezl jsem tam navíc i to, co měl tehdy z nejbližší rodiny, aby mu pomohli dělat hostitele princi z Parmy; ale stalo se, že jsme hostinu uspořádali bez něj. Kardinál, který při svém chození sem a tam už po několik dní zval lidi, jaké chtěl, jak je potkával, zapomněl jen na prince z Parmy. Ráno v den hostiny si na to vzpomněl; zeptal se, který z jeho lidí ho šel jeho jménem pozvat, a ukázalo se, že tím nikoho nepověřil. Rychle tam poslal, ale ukázalo se, že princ z Parmy je zadán, a to na několik dní. Během hostiny se kardinálovi kvůli této vzácné roztržitosti hodně žertem předhazovalo. Míval takových často.

Král na žádost pana ze Savojska poslal poručíka svých tělesných gard unést slečnu z Carignan z hôtelu de Soissons, kterou odvezl do kláštera Dcer Panny Marie (Navštívení) v kočáře savojského vyslance.⁹ Zároveň bavorský kurfiřt učinil totéž v Bruselu, kde dal odvézt do kláštera slečnu ze Soissons od její matky. Jejich chování bylo už dlouho tak neslušné a jejich prostopášnost tak nestydatá, že pan ze Savojska už nemohl snést, co se o tom dozvídal. O něco později sem, kam se slečna ze Soissons měla dostavit, poslal jednu savojskou dámu, aby je obě odvezla do jeho zemí, kde je zamýšlel přísně uzavřít do kláštera, ale nakonec dosáhly, jedna toho, že se vrátí ke své matce do Bruselu, druhá, že za ní odsud pojede. Mezitím hrabě ze Soissons, jejich starší bratr, jenž odsud odjel před několika lety, ač zahrnut milostmi a laskavostmi krále, dál pobíhal po Evropě a hledal službu a obživu. Nechtěli ho ani v Anglii, ani v Německu, ani v Benátkách. Odjel hledat štěstí do Španělska, kde je nenašel o nic víc než jinde. S obtížemi získal povolení odjet do Turína, kde ho pan ze Savojska vůbec nechtěl vidět. Jeho žena tam byla v klášteře, velmi chudá a velmi odloučená.

Poitiersský biskup zemřel na počátku tohoto roku.¹⁰ Byl dlouho knězem u oratoriánů pod jménem páter Saillans a pocházel z rodu Baglioniů, kteří tolik vynikli v italských válkách. Jeho kázání ho přivedla na biskupský stolec v Tréguier, kde se naučil dolní bretonštině, aby mohl rozumět a kázat lidu této diecéze. Odtud přešel do Poitiers.

Byl to výtečný biskup, jenž málokdy přijížděl do Paříže. Dokonale se podobal všem portrétům svatého Františka Saleského. Byl jsem tím velmi zarmoucen; byl důvěrným přítelem mého otce i mé matky. Jeho biskupství bylo na Velikonoce dáno abbé z Caudelet. Byl to dobrý bretaňský šlechtic, bratr kapitána gardy, těžce zmrzačeného, jenž dobře sloužil. Byli příbuzní maršálky z Créqui a často u ní bývali. Závist nad tak krásným biskupstvím a vztek nad tím, že žádné nemá, přiměly kohosi donést páteru de La Chaise ty nejčernější pomluvy proti abbé z Caudelet, jenž vždy platil za velmi počestného muže a velmi dobrých mravů, a jímž vskutku byl, a mimo jiné výmysly, že strávil celý Velký pátek, předvečer dne svého jmenování do Poitiers, hraním karet. Pravda byla, že poté, co se zúčastnil všech obřadů toho dne, šel navečer navštívit maršálku z Créqui, jež byla sama a unavená pobožnostmi. Ráda hrávala; navrhla abbé, aby ji hodinu pobavil pikétem. Učinil to z ochoty, pojedl s ní lehkou večeři a pak odešel. To se pak dobře ověřilo. Páter de La Chaise, poděšen tím, co se o něm dozvěděl, to řekl králi, jenž mu okamžitě odňal Poitiers. Rozruch byl velký: chudák abbé, zdrcen tou potupou, se dlouho skrýval, pak byl nalezen v rouenské kartouze, kde bez přijetí řádového hábitu dlouho žil jako kartuziáni. Po několika letech odešel do Bretaně, kde strávil zbytek života v témže ústraní a téže zbožnosti, aniž se od toho na okamžik odchýlil a aniž kdy podnikl sebemenší krok, aby cokoli získal.

Jeho bratr však odhalil ničemnost a tak jasně dokázal nepravdivost všech tvrzení, že páter de La Chaise, jenž byl dobrý a přímý, udělal vše, co mohl, aby abbé z Caudelet zajistil velké biskupství; ale král zůstal neoblomný, natolik, že mezi ním a jeho zpovědníkem došlo ke sporům, v nichž mu vytýkal, že je příliš dobrý, a on králi, že je příliš tvrdý a nikdy nemění své rozhodnutí. Nenechal se odradit a po celý svůj život často znovu naléhal, ale vždy stejně marně.

Zjistilo se také, kdo byl falešným udavačem a kdo tyto strašlivé pomluvy sepsal a rozeslal. Byl to abbé z La Châtre, bratr zetě markýze z Lavardin. Byl už dlouho královým almužníkem a zuřil, že sám není biskupem, a proti všem, kdo se jimi stávali. Byl to muž, jemuž nechyběl důvtip, ale byl ostrý, nepříjemný, malicherný, velmi nevzdělaný, protože nikdy nechtěl nic dělat, a tak zvrhlých mravů, že jsem ho jednou viděl sloužit mši v kapli na Popeleční středu poté, co strávil noc maskovaný na plese, kde dělal a říkal ty nejsprostší věci, jak to viděl a slyšel pan z La Vrillière, před nímž se odmaskoval a jenž mi to vyprávěl nazítří ráno půl hodiny předtím, než jsem ho potkal oblečeného, jak jde k oltáři. Jiné příhody ho už dříve u krále zdiskreditovaly, pokud jde o biskupství. Byl velmi známý a velmi opovrhovaný. Na trest za svůj poslední zločin a na pomstu za ubohého abbé z Caudelet, jehož všichni litovali, nemusel dlouho čekat.

Prezident Talon si šel také na onen svět ověřit, je-li dovoleno střídavě foukat studené a teplé, jak ho k tomu přiměl pan z Luxembourgu.¹¹

Lamoignon získal jeho úřad prezidenta parlamentu (à mortier) a Portail jeho úřad generálního advokáta, kde zazářil více než on a získal si velkou pověst výmluvnosti a spravedlnosti. Ne že by nebyl synem našeho zpravodaje, více než velmi nakloněného panu z Luxembourgu, ale je třeba říci pravdu.

Paní ze Sillery zemřela v Liancourtu, kam se uchýlila před mnoha lety.¹² Byla sestrou otce nynějšího pana z La Rochefoucauld, toho, jenž se tak proslavil s paní z Longueville ve straně pana Prince a jenž měl tolik ducha a přátel. Jeho sestra ho měla také mnoho, ale žádný majetek; to rozhodlo o jejím sňatku. Ocitla se špatně provdaná a u dvora se neukazovala. Pan ze Sillery měl také mnoho ducha, ale žádnou rozvahu, a zruinoval se jako syn ministra, bez války i bez dvora. Přesto byl ve světě velmi oblíbený a dobrá společnost o něj stála. Chodil všude pěšky, protože neměl kočár, a nehnul se z hôtelu de La Rochefoucauld nebo z Liancourtu, kam se jeho žena v rozvratu jejich záležitostí uchýlila dlouho před manželovou smrtí. Byla velmi vážena svými synovci a všestranně podporována. Puysieux, jehož jsme právě viděli jako vyslance ve Švýcarsku, rytíř ze Sillery, štolba pana prince z Conti, a biskup ze Soissons byli jejími dětmi. Sillery, jejich otec, byl vnukem kancléře ze Sillery a synem Puysieuxe, státního sekretáře, vyhnaného spolu s kancléřem už roku 1640 a zemřelého v nemilosti, a oné proslulé paní z Puysieux, tak zadobře s královnou matkou, tak vážené a tak panovačné vůči světu, jež pro zábavu rozkousala za padesát tisíc tolarů janovských krajek na svých manžetách a límcích, jež tehdy byly ve velké módě. Byla rozená d’Étampes a začala zkázu svého syna.

Starý Villars zemřel ve stejné době v Paříži během dvou dnů, ve věku přes osmdesát let.¹³ Řekl bych, že jsem o něm dost pověděl, když byl čestným rytířem paní vévodkyně z Chartres při jejím sňatku, kdybych si teď nevzpomněl na původ jeho jména Orondat, jímž ho vždy nazývali a jež mu nebylo nepříjemné. Zde je: hraběnka z Fiesque, tak důvěrná s Mademoiselle, si s sebou přivedla z Normandie slečnu z Outrelaise a ubytovala ji u sebe.

Byla to dívka velkého ducha, jež si získala mnoho přátel, kteří ji nazývali Božskou, jméno, jež později přenesla na paní z Frontenacu, s níž pak žila v Arsenálu a s níž nerozlučně strávila život, další osobu ducha a vlivu, jež patřila ke všem dobrým společnostem své doby. Neříkalo se jim jinak než Božské. Abych se tedy vrátil k Orondatovi: paní z Choisy, další osoba z velkého světa, šla navštívit hraběnku z Fiesque a nalezla tam velkou společnost. Dostala nutkání jít se vymočit; řekla, že jde nahoru k Božské, jíž byla slečna z Outrelaise. Rychle vystoupá nahoru, nalezne tam slečnu z Bellefonds, tetu maršálovu z otcovy strany, mladou a nesmírně hezkou, a vidí prchat muže, kterého nedokázala poznat. Postava toho muže, dokonale urostlého, ji natolik zasáhla, že po návratu do společnosti, když vyprávěla svou příhodu, řekla, že to nemohl být nikdo jiný než Orondat. Většina společnosti věděla, že Villars je nahoře, kam šel navštívit slečnu z Bellefonds, do níž byl velmi zamilován, jež byla bez majetku a s níž se velmi brzy potom oženil. Hodně se smáli té příhodě i Orondatovi. Nyní, když jsme se šťastně zbavili čtení románů, je třeba říci, že Orondat je postava z Cyra, proslulá svou postavou a pěkným vzhledem, jenž okouzloval všechny hrdinky tohoto tehdy velmi módního románu. Paní vévodkyně Orleánská si velmi přála, aby pan z Castries, manžel její dámy šatny, získal místo, jež u ní zastával Villars; Monsieur, jenž vždy velmi miloval paní z Montespan, s tím souhlasil, a pan du Maine dokončil tu záležitost u krále.

Nějakou dobu poté zemřel pan z Brienne, muž, do něhož se ve svém oboru vkládaly největší naděje jeho doby, nejučenější a jenž dokonale ovládal všechny učené jazyky i jazyky evropské.¹⁴ Velmi záhy získal nástupnické právo (survivance) na úřad svého otce, jenž se stal státním sekretářem pro zahraniční záležitosti, když byl Chavigny vyhnán. Loménie, jenž chtěl svého syna, jemuž bylo teprve šestnáct či sedmnáct let, učinit schopným tento úřad dobře vykonávat, ho poslal cestovat po Itálii, po Německu, po Polsku a po celém Severu až do Laponska. Velmi zazářil a ještě více získal ve všech těchto zemích, kde se stýkal s ministry a s nejváženějšími lidmi, jaké tam našel, a přivezl si odtud výtečnou latinskou zprávu. Po návratu ke dvoru tam obdivuhodně uspěl, stejně jako ve svém úřadě, až do roku 1664, kdy ztratil svou ženu, dceru téhož Chavignyho a sestru pana z Troyes, o jehož odchodu do ústraní jsem již mluvil, maršálky Clérembaultové atd. Oženil se s ní čtyři roky po Chavignyho smrti. Byl touto ztrátou tak zarmoucen, že ho nic nemohlo zadržet. Vstoupil k oratoriánským otcům a stal se tam knězem. V dalších letech toho litoval. Psal dopisy, elegie, sonety krásné a plné ducha a pokoušel se o vše možné, aby se vrátil ke dvoru a do úřadu.

To se mu nepodařilo; hlava se mu zkalila, opustil své ústraní a znovu se dal na cesty. Dopustil se mnoha nepatřičností vůči svému dřívějšímu stavu i vůči tomu, jejž od té doby přijal. Přivedli ho zpět do Francie, kde ho brzy poté zavřeli do opatství Château-Landon. Jeho šílenství mu nebránilo tam psát mnoho latinských i francouzských básní, dokonale krásných a velmi dojemných, o svých neštěstích.¹⁵ Zanechal syna, jenž rovněž zemřel zavřený, a dvě dcery. Jeho sestra a jeho starší dcera se provdaly za pány z Gamaches, otce a syna; a druhá dcera za pana z Poigny-Angennes; tak skončili Loméniové. Pan z Lyonne získal úřad pana z Brienne. Jeho rod trval ještě méně a neskončil o nic šťastněji; takový bývá zpravidla osud ministrů.

Ve stejné době zemřel v Římě vévoda z Bracciana, ve věku sedmdesáti osmi let, jehož veškerá zásluha spočívala v jeho původu a v jeho velkém majetku.¹⁶ Byl to, jak jsem již řekl, první laik Říma, grand Španělska, kníže papežského trůnu (prince du Soglio) a hlava rodu Ursinů (Orsini). Sestra jeho otce byla proslulá vévodkyně z Montmorency, jež se po tragické smrti svého manžela roku 1632 uchýlila do Moulins, kde se stala řeholnicí u Navštívení Panny Marie.