Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom druhý (1697–1700)

Kapitola sedmá

Pan z Bracciana, vdovec po jedné Ludovisiové bez dětí, se v únoru 1675 oženil s Annou Marií z La Trémoille, dcerou pana z Noirmoutiers, jenž se za nepokojů v době nezletilosti Ludvíka XIV. natolik angažoval, že si dal udělit vévodský titul patentem (à brevet).¹ Provdala se dříve za Blaise de Talleyrand, jenž si nechal říkat princ de Chalais a jenž byl účastníkem onoho proslulého souboje proti pánům z La Frette, při němž byl zabit starší bratr vévody z Beauvilliers a kvůli němuž museli ostatní opustit království. Paní z Chalais odjela za manželem do Španělska, odkud přešli do Itálie. Jela vždy napřed až do Říma, kam za ní manžel už nestačil přijet, protože zemřel. Byla mladá, krásná, s velkým duchem, se znalostí světa, s půvabem a výřečností; obrátila se v Římě na kardinály z Bouillonu a z Estrées, kteří se jí ujali kvůli jménu a národnosti, a brzy poté z důvodů něžnějších. Touha ji zadržet v Římě, kde tehdy nějakou dobu pobývali, v nich vzbudila přání ji tam usadit. Neměla žádné děti a téměř žádný majetek. Napsali dvoru, že muže tak váženého, jakým byl v Římě vévoda z Bracciana, stojí za to získat pro krále, a že prostředkem, jak si ho připoutat, je přimět ho, aby se oženil s paní z Chalais. Myšlenka byla schválena a provedena. Pan z Bracciana, zpracován oběma kardinály, si namluvil, že je do paní z Chalais zamilován; neměl žádné děti, sňatek se uskutečnil a téhož roku byl jmenován rytířem řádu. Paní z Bracciana v Římě rozvinula veškerý svůj důvtip a všechny své půvaby a brzy z paláce Ursinů učinila jakýsi dvůr, kde se shromažďovalo vše, co bylo v Římě nejvznešenějšího a z nejlepší společnosti, muži i ženy: bylo módou tam chodit a být tam přijímán znamenalo vyznamenání. Manžel však mnoho neznamenal.

Manželství nebylo vždy souladné, ale bez otevřené roztržky: byli občas velmi rádi, když se mohli rozejít. To dalo vévodkyni z Bracciana příležitost podniknout dvě cesty do Francie, při té poslední z nich zůstala čtyři až pět let. Tehdy jsem ji poznal a mohu říci, že jsem s ní navázal zvláštní přátelství díky tomu, jež mezi ní a mou matkou panovalo už od její předchozí cesty. Brzy se z ní stane osobnost tak nesmírně pozoruhodná, že jsem se u ní rád déle zastavil.

Kardinál z Bouillonu, jenž tehdy pobýval v Římě ve velké slávě, jí prokázal službu, když papežskou autoritou zabránil tomu, aby velmi početní věřitelé dosáhli zapečetění pozůstalosti.² Pan z Bracciana neměl žádné děti; jeho žena si ho od svého návratu zcela znovu naklonila. Učinil ji, jak je v Římě dovoleno, svou univerzální dědičkou, a jeho movitého majetku, stříbra, klenotů a drahokamů bylo nesmírné množství. Na splacení dluhů tak mohla posloužit jen jeho panství. Don Livio Odescalchi, synovec Inocence XI., neobyčejně bohatý, koupil vévodství Bracciano za téměř dva miliony, ale s výslovnou podmínkou, že se paní z Bracciana vzdá tohoto jména, a to ji přimělo přijmout titul kněžny z Ursinu, pod nímž se stala proslulou.³

Kardinál z Bouillonu se po této službě prokázané kvůli pečeti s ní rozešel, a to nadobro, na kordy, a už se nikdy nesetkali. Paní z Bracciana, neboť to jméno ještě nosila, si nárokovala právo potáhnout svůj palác smutečními závěsy fialové barvy, na základě zvláštní výsady náležející hlavám rodu Ursinů. Kardinál z Bouillonu, tehdy podděkan posvátného kolegia, se postavil za to, aby ho potáhla černě, a to s takovou trpkostí a povýšeností, že to trvalo po zbytek jejich životů. Nadto se mu dostalo plného pokoření; papež ho odsoudil a dal za pravdu paní z Bracciana, jež mu to brzy oplatila.

Právě předtím dosáhl u papeže toho, že se jeho synovec, abbé z Auvergne, stal velkým proboštem štrasburské kapituly, a on sám se dal jmenovat kanovníkem.⁴ Začínal, aniž si to ještě uvědomoval, ztrácet u dvora přízeň. Cambraiská záležitost se v Římě velmi vážně zkoumala. Byli tam jeho lidé i lidé jeho protivníků, s mladým abbé Bossuetem, synovcem pana z Meaux, jenž této příležitosti využil, aby ho zformoval a uvedl ve známost. Kardinál z Bouillonu patřil ke kongregaci, kde se tato záležitost posuzovala; zpočátku se držel zpátky a spokojoval se se všemi skrytými cestami, jimiž mohl posloužit příteli, s nímž ho pojily tak mocné zájmy, jak jsem to vysvětlil ve svůj čas; ale postupně mu ujela noha, a jeho pletichy, jež páni z Paříže, z Meaux a z Chartres měli tolik důvodů před králem neskrývat, byly králi jasně prokázány. Padlo rozhodnutí nedávat nic najevo, aby se odhalilo víc, a poté ho s jistotou vyřadit z boje na obranu jeho přítele, a přitom s ním ze strany dvora zacházet se všemi zdáními obvyklé vážnosti a důvěry.

V tomto postavení se nacházel, když vymyslel tah, jenž započal a značně urychlil jeho zkázu.⁵ Císař neměl mezi říšskými knížaty horlivějšího ani oddanějšího služebníka než vévodu Sasko-Zeitzského, biskupa z Javarinu, a v Římě už dosti dlouho pracoval na tom, aby byl jmenován kardinálem samostatně a mimo dobu jmenování na návrh korunovaných hlav. Ze stejného důvodu se tomu král ze všech sil bránil a dal to výslovně zapsat do instrukcí kardinála z Bouillonu. Pak přišlo odpřisáhnutí protestantské víry saským kurfiřtem do rukou biskupa z Javarinu, aby se kurfiřt stal volitelným v Polsku. Biskup platil za toho, kdo ho obrátil. Císař dal v Římě co nejhlasitěji rozhlašovat zásluhu na přivedení říšského kurfiřta, přirozené hlavy a ochránce všech německých protestantů, zpět do lůna církve, a při této příležitosti obnovil horlivost a naléhání ohledně biskupova povýšení. Tato souhra okolností se kardinálovi z Bouillonu zdála tím příhodnější, že viděl papeže velmi nakloněného vyhovět císařově žádosti a že papež zacházel s kardinálem z Bouillonu s velkou šetrností; usoudil tedy, že nelze ztratit ani okamžik, aby toho využil.

Napsal králi v co nejpřehnanějších barvách o papežových závazcích vůči císaři a o povýšení biskupa z Javarinu jako o bezprostředně hrozícím; že v této krajnosti vše, co dokázal učinit, aby odvrátil pohanu z toho, že by byl jmenován jediný kardinál, a to motu proprio na naléhání císaře, navzdory všem naléháním krále, bylo najít způsob, aby Francie dostala jednoho současně; že vynaložil veškeré myslitelné úsilí, aby v tom uspěl, ale pod podmínkou, že tohoto Francouze vybere papež, a že aby se vyhnul tomu, že by vybral někoho, kdo by nebyl králi milý, vynaložil veškerý svůj vliv u papeže, aby ho přiměl přijmout toho, jenž je králi nejoddanější a jenž by věkem i postavením mohl králi dlouho sloužit; že to byl abbé z Auvergne, a papež mu prohlásil, že kromě něho nikoho jiného nejmenuje. Připojil k tomu vše, co podle něj mohlo přimět krále, aby jako službu stejně obratnou jako vynikající spolkl lež, jež mohla platit za jedinečnou svého druhu. Zároveň řekl papeži vše, co mohl, aby ho přesvědčil, že vzhledem k tísni, v níž se papež nacházel, a jeho touze vyhovět císaři se domníval, že od laskavosti a přátelství, jimiž ho král chtěl poctít, získal to největší, co si mohl předsevzít, aby vyvedl Jeho Svatost z nucené situace, v níž se nacházela, totiž přimět krále, aby svolil k povýšení biskupa z Javarinu tím, že zároveň bude jmenován Francouz, věc, k níž se dosud krále nepodařilo přivést, ale že Jeho Veličenstvo k tomu chce svolit jen ve prospěch jeho synovce abbé z Auvergne; že to bylo vše, co od krále dokázal vymoci, a že se domníval, že tím prokázal velkou službu králi i papeži, když mu umožnil uspokojit císaře, aniž by se rozešel s králem, tím, že současně jmenuje biskupa z Javarinu i abbé z Auvergne.

Bohužel pro kardinála z Bouillonu se stalo, že tak obratně nachystaný háček neměl účinek, jaký si od své smělosti sliboval. Papež, jemuž se z králova pověření dostávalo naléhavých kroků proti panu z Cambrai z jiné strany než od kardinála z Bouillonu, a jenž byl zároveň dobře zpraven o tom, že tento kardinál, ač králův muž v Římě, jedná zcela ve prospěch téhož preláta, nemohl srovnat dvě tak protikladné věci. Pojal podezření, že za uspořádáním řeči a návrhu kardinála z Bouillonu vězí něco hlubšího, a zejména za spěchem, jenž mu unikl, urychlit povýšení biskupa i abbého, a to ho přimělo rozhodnout se vyčkat zpráv z Francie z jiné strany. Král byl na druhé straně nejvýš překvapen depeší kardinála z Bouillonu, a jelikož měl ve svém životě až příliš mnoho příležitostí ho poznat, nepochyboval, že papeži navrhl prostředek tak lichotivý marnivosti Bouillonů, ale tak zhoubný pro královy zájmy a rozkazy proti povýšení biskupa z Javarinu. Rozhněval se a zároveň se obával, že se toto povýšení uspíší, a dal vypravit kurýra ke kardinálovi z Bouillonu, jímž, aniž by se pouštěl do jakéhokoli zdůvodňování, opakoval své rozkazy proti povýšení biskupa z Javarinu a zároveň dodal, že pokud by se proti veškerému očekávání a navzdory všem námitkám papež rozhodl pokračovat, protiví se tomu, aby byl jakýkoli Francouz, a zvláště abbé z Auvergne, jmenován kardinálem, a tomu zakázal jmenování přijmout, i kdyby k němu došlo, pod trestem neposlušnosti.

Kromě této depeše kardinálovi z Bouillonu byl kurýr pověřen ještě jinou, nesoucí tytéž rozkazy hlavnímu zástupci biskupů, odpůrců pana z Cambrai, s příkazem ji navíc ihned ukázat papeži; což se také stalo. Papež si tehdy poblahopřál k podezřením, jež ho přiměla otálet, a kardinál z Bouillonu div neumřel studem, mrzutostí a vztekem. Papež, jenž skutečně spěchal se jmenováním biskupa z Javarinu, ale ne natolik, jak kardinál z Bouillonu psal, aby prosadil prostředek, jejž navrhoval, a jenž byl v duši spíše francouzský než císařský, viděl krajní odpor krále vůči tomuto biskupovi, a tak dlouho otálel, až zemřel, aniž by ho učinil kardinálem, a tímto jednáním čím dál víc odhaloval smělou lež kardinála z Bouillonu, o níž tento papež také dal králi zprávu.

Tři sňatky následovaly rychle po sobě na konci února a počátkem března. Souvré, bratr Barbezieuxův a mistr královy šatny, se oženil s jedinou dcerou zesnulého markýze z Rebénacu, bratra markýze z Feuquières, pod podmínkou, že bude nosit jeho erb a v listinách přijme jméno de Pas, jež je jménem pánů z Feuquières.⁶ Získal tím značný majetek a úřad generálního místodržitele guvernérství Béarnu a Dolní Navarry.

Rebénac byl velmi počestný muž, velmi zaměstnaný a vážený v diplomatických jednáních.

Starý Seissac se oženil s poslední sestrou z druhého manželství vévody z Chevreuse, mladou a hezkou, jež měla málo majetku a chtěla ho navzdory nepoměru věku v naději, že brzy ovdoví a bude si užívat velkých výhod své svatební smlouvy.⁷ Byl to muž vysokého rodu a velkého ducha, což však popíraly veškeré vlastnosti jeho duše. Získal úřad mistra královy šatny po panu z Guitry, když král pro Guitryho zřídil nový úřad velkého mistra šatny. Seissac byl velmi bohatý, velmi gaskoňský, velký hráč a hodně z velkého světa, ale málo vážený, a lidé silně nedůvěřovali jeho obratnosti při hře.

Král v té době hrál také o velmi vysoké sázky, a módní hrou byl brelan. Jednoho večera, kdy byl Seissac u královy partie, přišel mu pan z Louvois pošeptat něco do ucha. O chvíli později předal král své karty panu z Lorges s tím, aby je držel a hrál za něj, dokud se nevrátí, a odešel do svého kabinetu s panem z Louvois; v tomto mezidobí udělal Seissac panu z Lorges tah, jejž ten posoudil jako odporující všem pravidlům hry, a poté va-tout, jejž vyhrál, ač neměl v ruce téměř nic. Sázka byla velmi vysoká.

Večer se pan z Lorges cítil povinen krále zpravit o tom, co se odehrálo. Král dal tiše zatknout sluhu v modrém (garçon bleu), jenž měl na starosti koš s kartami, a výrobce karet. Karty se ukázaly falšované, a výrobce karet, aby si vysloužil milost, přiznal, že to byl Seissac, kdo mu je dal takto zhotovit a přibral ho k podílu na zisku.

Nazítří dostal Seissac rozkaz, aby se vzdal svého úřadu a odešel domů. Po několika letech obdržel povolení odjet do Anglie. Hrál tam několik let a nesmírně vydělal. Po návratu měl svobodu usadit se, kde by chtěl, kromě toho, že se nesměl objevit před králem. Usadil se v Paříži, kde u sebe pořádal velkou hru. Poté Monsieur, jemuž bylo dobré vše, co se týkalo hry, požádal krále o povolení, aby s ním Seissac mohl hrát v Paříži a v Saint-Cloud. Monseigneur, na Monsieurovu prosbu, obdržel totéž povolení pro Meudon, a od jednoho k druhému si tito dva princové vymohli povolení i pro hru ve Versailles a odtud v Marly, kde nakonec jako hráč býval na téměř všech pobytech. Byl to muž velmi podivínský, jenž pohrdání a příkoří pokládal za nic a jenž měl navíc vrtoch nenosit smutek za nikoho. Říkal, že ho to zarmucuje a k ničemu není dobré, a takto to dodržoval vůči svým nejbližším po celý svůj život. Oplatili mu to; neboť když zemřel, ani pan z Chevreuse, ani žádný příbuzný za ním nedrželi smutek. Jeho jméno, nyní vyhaslé, bylo Castelnau, nikoli z Castelnauů maršála Francie, ale nosil jméno Clermont-Lodève, po dědičce tohoto dávno vyhaslého rodu, jež přinesla jeho majetek do rodu Castelnau.

Třetí sňatek byl skvělejší a lépe věkově sladěný. Byl to sňatek hraběte z Ayen se slečnou d’Aubigné.⁸ Král měl velkou chuť ji provdat za prince z Marsillacu, vnuka pana z La Rochefoucauld. Ten a paní z Maintenon se neměli rádi a nikdy se rádi neměli. Byl vždy velmi zadobře s paní z Montespan, a zejména s paní z Thianges, jejíž děti měl stále rád. Král si toho všímal; přesto si přál, aby to mezi nimi bylo jinak. Jelikož nikdy nebyli ve při a neměli k sobě žádný vztah, potíž byla v tom, jak jejich vztah postavit na jiný základ, tím spíš, že navenek nebylo nic vidět a oba věděli příliš mnoho, než aby se napadali a nezachovávali vůči sobě veškeré možné ohledy. Pan z La Rochefoucauld, s nímž o tom král mluvil, s tím souhlasil jen z úcty a ochoty. Paní z Maintenon, jež měla své důvody pro jinou volbu, odpověděla králi chladně. Tolik chladu z obou stran krále odradilo, takže o tom s paní z Maintenon mluvil už jen vlažně, aby se zeptal, komu by mohla dát přednost před mužem takového rodu, majetku a úřadů, jaké by měl princ z Marsillacu. Navrhla mu hraběte z Ayen. Král na to zase neodpověděl tak, jak by si paní z Maintenon přála. Neměl rád paní z Noailles; měla na jeho vkus příliš mnoho ducha a byla příliš vtíravá a příliš intrikánská; znamenalo by to uvést ji do jejich nejdůvěrnějšího svatostánku, a král se k tomu jen těžko odhodlával. Paní z Maintenon, jež si chtěla zcela naklonit pana z Paříže a s oporou v cambraiské záležitosti si otevřít cestu k podílu na církevních záležitostech a zejména na obročích, k nimž se u pátera de La Chaise nikdy nedokázala dostat, tak obratně zpracovala krále, jenž měl pana z Noailles rád, a ujistila ho, že bude paní z Noailles držet stranou jejich soukromí, že sňatek byl schválen a hned nato uzavřen.

Paní z Maintenon jí po sobě zajistila šest set tisíc liber ze svého majetku; měla toho mnohem víc a žádnou jinou dědičku. Král dal tři sta tisíc liber v hotovosti, pět set tisíc liber v rentách na pařížskou radnici, za sto tisíc liber drahokamů, spolu s nástupnickým právem (survivance) na guvernérství Roussillonu, Perpignanu atd. po panu z Noailles, vynášející třicet osm tisíc liber ročně, a na guvernérství Berry po panu d’Aubigné, vynášející třicet tisíc liber ročně, a ke všemu místo dámy paláce. Ohlášení se konalo v úterý 11. března. Nazítří ulehla paní z Maintenon po tabuli na lůžko a dveře byly otevřeny poklonám celého dvora. Paní vévodkyně z Bourgogne, zcela oblečená, tam strávila celý den po boku slečny d’Aubigné a dělala hostitelku jako soukromá osoba u jiné. Lze si domyslet, že se toho nikdo nezřekl, počínaje Monseigneurem. Sjížděli se z Paříže a Monsieur, jenž tam byl, přijel schválně. V úterý, poslední den března, byli večer zasnoubeni v kapli, paní vévodkyně z Bourgogne a celý dvůr na tribunách, svatebčané dole. Všichni svatebčané viděli krále u paní z Maintenon před jeho večeří. Nazítří pozdě ráno přijela paní z Maintenon s celou svatbou do farního kostela, kde pan z Paříže sloužil mši a oddal je, odkud šli všichni na oběd k panu z Noailles, do bytu pana hraběte z Toulouse, jejž mu propůjčil. Odpoledne přijímaly paní z Maintenon na svém lůžku a hraběnka z Ayen na jiném ve vedlejší místnosti ještě celý dvůr. Tlačili se tam, tak veliký tam byl dav, ale dav toho nejvybranějšího druhu. Večer se večeřelo u paní z Maintenon s ní a s paní vévodkyní z Bourgogne, a muži v jiné komnatě. Po večeři byli novomanželé uloženi do postele v témže bytě. Král podal košili hraběti z Ayen a paní vévodkyně z Bourgogne nevěstě. Král je viděl na lůžku s celou svatbou, sám jim zatáhl závěs a na dobrou noc jim řekl, že jim oběma dává po osmi tisících liber penze. Král zároveň zaplatil dluhy pana z La Rochefoucauld, jež byly velmi vysoké; ten tedy na sňatku slečny d’Aubigné nepřišel o všechno. Zapomněl jsem u něj poznamenat, že pan a paní d’Aubigné byli přítomni a účastnili se všeho.

Radost pana z La Rochefoucauld byla trochu zkalena ztrátou jeho bratra abbé z Marsillacu; říkám trochu, protože jejich přátelství nebylo příliš vřelé, ač slušné. Duchaplnost, zdravý úsudek, vkus pro dobrou společnost a vážnost odpoutaná od té, jež plyne z rodu, přízně a úřadů, se v této rodině staly údělem mladších synů.

Tento a zesnulý rytíř z La Rochefoucauld, jeho bratr, kteří byli něžně spojeni, si tyto výhody plně užívali, stejně jako přízeň mnoha důvěrných přátel, kteří jich velmi litovali. Byli velmi dnaví a u dvora je nebylo nikdy vidět. Ti, kdo znali otce pana z La Rochefoucauld, tvrdili, že jim ho abbé z Marsillacu svými způsoby a hovorem velmi připomínal. Tentýž úděl se udržel i ve druhé generaci: pan z Liancourtu ho zdědil celý a dál už nepřešel. Opatství abbé z Marsillacu byla ihned dána abbé z La Rochefoucauld, jenž jich už měl mnoho. Byl strýcem z otcovy strany pana z La Rochefoucauld, přesto stejného věku jako on.

Miloval lov natolik, že mu zůstalo jméno abbé Tayaut. Pan z La Rochefoucauld, jemuž v dobách jejich bídy dal vše, co měl, ho miloval s nesmírnou něhou a velkou vážností. Ubytovával ho a měl ho vždy všude s sebou u dvora. Byl to nejlepší člověk, ale nejomezenější a nejprostší, jaký kdy byl na světě, a nejlepšího zdraví. Ani on, ani abbé z Marsillacu nebyli vysvěceni.

Pan princ de Conti přišel o svého syna, prince z La Roche-sur-Yon, jemuž byly teprve čtyři roky. Král za něj vzal smutek v černé barvě. Smutek za děti do sedmi let nenosil, a nenosil ho ani za své vlastní děti s královnou, ale chtěl prokázat tuto poctu panu du Maine za jedno z jeho dětí, a poté se neodvážil ji nevzít za děti princů krve.

Šel navštívit pana prince a paní princeznu de Conti. Princové krve tam byli přítomni a doprovodili ho až k paní z Maintenon.

Fervaques zemřel v téže době, na cestě z Bourbonu.⁹ Byl to starý mládenec, počestný muž, stále galantní, jenž nikdy nebyl ženat a jenž si už dávno koupil od velkého prévôta guvernérství Maine a Perche, vynášející čtrnáct tisíc liber renty. Byl bohatý, ač mladší bratr Bulliona. Jejich matka byla starší sestrou maršálky z La Mothe, jež šla krále požádat o toto guvernérství pro Bulliona, který za ně nabízel dvě stě tisíc liber tomu, komu by je král chtěl dopřát. Král to okamžitě udělil, dal maršálce zvýšení penze o dvanáct tisíc liber a nechal vzkázat Rosenovi, jenž byl v Paříži, že mu dává těch dvě stě tisíc liber od Bulliona. Mír ho připravil o dosti dobrý konfiskát, jejž mu král dříve daroval.

Nalezla se Fervaquesova závěť, jíž mimo jiné odkazy odkázal vévodkyni z Ventadour doživotní požívání panství vynášejícího čtrnáct tisíc liber renty, a přesto z toho Bullionovi zbylo hodně. Ten byl radou u metského parlamentu poté, co se při jednom obležení ukázalo, že se pro válku nehodí, aniž by ovšem učinil cokoli nepočestného. Při jedné hostině v zákopech si všimli, že vůbec nejí; naléhali na něj, žertem odpověděl, že nikdy nejí, dokud si není jist trávením. Otevřeně přiznal svůj strach, aniž by ho jinak projevoval než slovy. Na konci tažení odešel, a nebyl o nic méně vážen.

Jeho otec byl synem Bulliona, superintendanta financí a prezidenta parlamentu (à mortier).

Sám se stal prezidentem parlamentu (à mortier) z titulu nástupnického práva (survivance) a nechal se přesvědčit, aby se ho vzdal za místo čestného rady a úřad greffiera (tajemníka) řádu. Jeho syn, o němž jsem právě mluvil, přijal úřad rady u metského parlamentu jen přechodně. Koupil úřad pařížského prévôta, pod jehož záštitou se znovu chopil meče a objevil se tak ve světě i ve Versailles.

Jeho žena, rozená Rouillé, sestra markýzy z Noailles, později vévodkyně z Richelieu, zuřila závistí, že vidí svou sestru vznešenou dámou. Ona i její manžel, pod záminkou vzdávání pocty maršálce z La Mothe a vévodkyni z Ventadour, její dceři, od nichž se nehnuli, se cpali všude, kde jen mohli. Paní z Bullionu byla pyšná, domýšlivá, panovačná, a jen s obtížemi snášela pobyt u dvora, protože tam chtěla chodit, aniž by se jí podařilo být součástí dvora. Mnohem lepší dámy než ona nepomýšlely na to, aby stolovaly s královskou rodinou či vstupovaly do jejích kočárů. Nakonec, po dlouhých trápeních, nabídla paní z Ventadour, dvorní dámě (dame d’honneur) Madame, tak vysokou sumu za to, aby mohla vstoupit do jejího kočáru, že tato, zlákána tou částkou, to otevřeně řekla Monsieurovi a Madame, kteří s ohledem na ni svolili. Paní z Bullionu tak vstoupila do Madamina kočáru a jednou s ní a s Monsieurem povečeřela v Saint-Cloud, z čehož byla div ne bez sebe radostí, ale na tom to skončilo, a král o tom nikdy nechtěl slyšet, ať šlo o stolování, nebo o kočáry paní Dauphine. Provinční guvernérství, jakkoli malé, se tedy pro Bulliona velmi málo hodilo; a jestliže je měl jeho bratr, ten alespoň sloužil, byl kapitánem jedné z rot královniny žandarmerie a nikdy nebyl v taláru. Bullion a jeho žena tedy vděčili za vše maršálce z La Mothe a paní z Ventadour, u nichž trávili život. Navzdory tomu paní z Bullionu, stejně lakomá jako bohatá a domýšlivá, což je co říci, a jež s manželem zacházela jako s malým chlapcem, ho přiměla napadnout závěť jeho bratra a přímo zažalovat paní z Ventadour kvůli požívacímu právu, jež jí Fervaques odkázal. Tato hanebnost, spáchaná hned nazítří po udělení guvernérství Maine a Perche, popudila proti ní dvůr i město tak, že se už neodvažovala nikde ukázat. Nevzdala se, rozešla se se svými ochránkyněmi a prohrála svůj proces se vším všudy a za všeobecného jásotu.

Poté šlo o to, usmířit se a vyjít tak z jakési všeobecné exkomunikace, do níž upadla u všech. To trvalo několik měsíců. Díky pokorným projevům, jež ji hodně stály, byla paní z Ventadour natolik dobrá, že jí odpustila, a postupně už to nebylo znát.

Vévoda z Lesdiguières, jenž byl velmi mladý a velmi mírný a jenž brzy ukázal, že je i velmi statečný, měl při odchodu z divadla pár slov s Lambertem, plukovníkem pěchoty, velmi domýšlivým mladíkem, jenž chtěl přednést své stížnosti maršálům Francie a jenž patrně nevěděl, že vévodové jejich pravomoc neuznávají.¹⁰ Král se to dozvěděl a nařídil panu z Duras, tchánovi pana z Lesdiguières, aby tuto záležitost sám urovnal, a ta se dál nevyvíjela.

Pan Lotrinský dorazil do Štrasburku na cestě do Lotrinska. Markýz z Huxelles, velitel Alsaska, ho tam přijal méně jako vévodu Lotrinského než jako budoucího synovce krále. Pan z Elbeufu si pospíšil ho navštívit. Po návratu pronesl málo uvážené řeči, jež se donesly a panu Lotrinskému se velmi nelíbily. Byl tím zaskočen a pokoušel se u krále ospravedlnit, čemuž král nepřikládal velký význam. O něco později se chtěl vrátit do Lotrinska, aby ukázal, že je v té zemi vážen, navzdory tomu, co se rozšířilo. Neodvážil se však tam vypravit, aniž by o tom promluvil s králem, jenž mu to neradil. Byl to smělý muž, jenž nechtěl utrpět ostudu z odvolání cesty, kterou už ohlásil; ale utrpěl ji v plné míře. Pan Lotrinský, jenž o tom byl zpraven, nechal o tom promluvit s králem, jenž na to v radě odpověděl zákazem, a pan z Elbeufu zůstal, kde byl. Bouzols, švagr Torcyho, šel z pověření krále poblahopřát panu Lotrinskému k jeho příjezdu.

Král, nyní v plném míru, chtěl ohromit Evropu ukázkou své moci, o níž se domnívala, že ji vyčerpala tak všeobecná a tak dlouhá válka, a zároveň dopřát sobě, a ještě více paní z Maintenon, nádhernou podívanou pod jménem Monseigneura vévody z Bourgogne.¹¹ Bylo to tedy pod záminkou ukázat mu obraz války a dát mu její první lekce, nakolik to doba míru dovolovala, že vyhlásil tábor v Compiègne, jemuž měl velet maršál z Boufflers pod tímto mladým princem. Vojska, jež ho měla v hojném počtu tvořit, byla určena a byli vybráni generální důstojníci, kteří v něm měli sloužit. Král zároveň stanovil dobu, kdy hodlal do Compiègne odjet, a dal najevo, že by rád měl velmi početný dvůr. Podrobněji o něm pohovořím, až dojdu k této cestě.