Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom druhý (1697–1700)

Kapitola osmá

Cambraiská záležitost byla mezitím u dvora ve velkém varu; spisy z obou stran se množily.¹ Páter La Combe byl uvězněn v Bastile a rozhlásilo se, že se u něj odhalily podivné věci. Paní z Maintenon už shodila masku a neustále se radila s pány z Paříže, z Meaux a z Chartres. Tento poslední nemohl panu z Cambrai odpustit dobře doložený záměr odloudit mu paní z Maintenon až v jejím vlastním opevnění v Saint-Cyru; a Noaillesové, tak nedávno s ní spojení sňatkem, u ní požívali půvabů novosti, jimž nikdy neodolala. Její záměr uvést pana z Paříže do důvěrného podílu na rozdělování obročí, aby oslabila pátera de La Chaise, jehož ani jeho společnost neměla ráda, a s oporou v arcibiskupově vlivu se sama do této nové moci uvést, ji přiměl přijmout vše, co k tomu mohlo přispět, a tedy i věc, v níž byl arcibiskup jednou z hlavních stran, a učinil ji nepřítelkyní všeho, co by ji u krále mohlo vyvažovat.

Vévodové z Chevreuse a z Beauvilliers a jejich manželky s ní byli přímo spjati dávnou přízní, z níž se zrodila důvěra, založená na úctě a na neustálé zkušenosti s jejich ctností.

Tento důvěrný vztah, jenž je až dosud činil nejúspěšnějšími a nejváženějšími u dvora, držel závist na uzdě.

Šlo o pokus odtrhnout od nich krále. Paní z Maintenon, strhávaná panem z Chartres a popuzená nezávislým chováním obou vévodů ohledně Maxim svatých, jež jeden opravoval u tiskaře a druhý přímo předložil králi soukromě, souhlasila s jejich zkázou, a vévoda z Noailles, jenž pomýšlel zajistit si kořist po panu z Beauvilliers, neustále přikládal ruku k dílu. Nechtěl nic menšího než úřad vychovatele dětí Francie, úřad předsedy finanční rady a úřad ministra státu. Cítil, že pokud se král nechá přesvědčit, pod záminkou nebezpečného učení a nebezpečné důvěry, aby odňal své vnuky Beauvilliersovi, nebude už tento moci zůstat u dvora, a že z nutnosti se pak zároveň uvolní i obě další místa, a že všechna tři se za jeho šťastného a nového postavení mohou týkat jen jeho samého. Potíže, jež se v Římě vyskytovaly a množily kolem odsouzení pana z Cambrai, a chování, jež v tom kardinál z Bouillonu zaujímal navzdory tak protichůdným rozkazům, dovedly kabalu k nejvyšší roztrpčenosti a nakonec se staly prostředkem, jehož použila, aby svrhla vévody z Chevreuse a z Beauvilliers.

Paní z Maintenon to králi navrhla jako prostředek, k němuž je ve svědomí zavázán pro úspěch dobré věci, aby zbavila tu špatnou opor, jichž se dovolávala v Římě, kde nemohli uvěřit, že by, kdyby byl skutečně tak přesvědčen, jak chtěl, aby se věřilo, o mínění pánů z Paříže, z Meaux a z Chartres proti mínění pana z Cambrai, ponechal v úřadech své rady, natožpak v úřadu vychovatele svých vnuků, s takovým počtem podřízených, jaké tam dosadil a kteří všichni zastávali totéž učení, největšího a nejotevřenějšího ochránce toho druhého mínění; že toto zdání, tak věrohodné, podepřené kroky kardinála z Bouillonu, dodávalo v Římě váhu, jež uváděla papeže do rozpaků; že za to bude odpovídat před Bohem, ponechá-li tuto tak velkou překážku déle stát, a že je čas ji svrhnout a ukázat papeži na tomto příkladu, že vůči nikomu nemusí zachovávat žádnou šetrnost.

Ač jsem byl velmi mladý, byl jsem dost zpraven, abych se všeho obával. Paní z Maintenon byla tak plná, že přetékala. Unikaly jí nerozvážnosti v soukromí; prozrazovala je paní vévodkyni z Bourgogne a někdy i před dámami paláce. Věděla, že hraběnka z Roucy nikdy neodpustila panu z Beauvilliers, že se v jednom procesu, v němž šlo o vše pro její matku i pro ni a jejž vyhrála, postavil za pana z Ambres proti ní. Bouře hřměla; dvořané si toho všimli; závistivci se poprvé odvážili zvednout hlavu: paní z Roucy, žíznivá po pomstě a ještě víc po nízkém pochlebování paní z Maintenon, nepromarnila jedinou soukromou chvíli a vždy si z ní něco odnesla, a tak triumfovala, že měla tu neopatrnost mi to svěřit, ač jí neuniklo mé důvěrné pouto s oněmi vévody, tak veliká je slepota nenávisti. Vše jsem pečlivě sbíral; probíral jsem to v duchu s dalšími poznatky; rozmlouval jsem o tom s Louvillem, jemuž se Pomponne, důvěrný přítel obou vévodů, otevřeně vyžaloval a jemuž sděloval vše, co odhalil.

Louville, na mou žádost, mluvil s panem z Beauvilliers víc než jednou; pan z Pomponne se v tom také neopomněl angažovat, a vše bylo marné. Nevěděl o tomto posledním a krajním nebezpečí; nikdo se mu neodvážil ukázat je v podrobnostech; viděl je jen v hrubých rysech. Rozhodl jsem se tedy dát mu je pocítit a nic mu nezatajit z toho, co jsem odhalil a co jsem právě napsal.

Šel jsem tedy za ním, provedl svůj záměr v celém jeho rozsahu a dodal jsem, jak to byla pravda, že král je velmi otřesen. Vyslechl mě, aniž by mě přerušoval, a s velkou pozorností. Poté, co mi s něhou poděkoval, přiznal mi, že on, jeho švagr i jejich manželky si už dlouho všímají naprosté proměny paní z Maintenon, dvora, a dokonce i toho, že král je strháván s sebou. Využil jsem toho, abych na něj naléhal, aby alespoň navenek projevoval menší oddanost tomu, co ho tak silně vystavovalo nebezpečí, aby ukázal víc povolnosti a promluvil s králem. Byl neochvějný: odpověděl mi bez sebemenšího dojetí, že podle všeho, co se mu doneslo z různých stran, nepochybuje, že je v nebezpečí, jež jsem mu právě vylíčil; ale že si nikdy nepřál žádné místo; že ho Bůh postavil do těch, v nichž se nacházel; že kdyby mu je chtěl odejmout, je zcela připraven mu je vrátit; že na nich lpí jen pro dobro, jež v nich může konat; že nebude-li je už moci konat, bude víc než spokojen, že z nich už nebude muset skládat účty Bohu a že se bude moci jen modlit v ústraní, kde by myslel jen na svou spásu; že jeho smýšlení není tvrdohlavost; že je pokládá za dobré, a pokládaje je za takové, nezbývá mu než čekat na vůli Boží, v míru a s podřízeností, a především se vyvarovat sebemenší věci, jež by mu mohla vzbudit výčitku svědomí v hodině smrti. Objal mě s něhou a já odešel tak proniknut těmito city, tak křesťanskými, tak vznešenými a tak vzácnými, že jsem nikdy nezapomněl ta slova, tak mě zasáhla, a kdybych je vyprávěl stokrát, myslím, že bych je pokaždé opakoval všechna a ve stejném pořadí, v jakém jsem je slyšel.

Bouře mezitím dozrála a zároveň se odehrál i jiný podivuhodný obrat. Noaillesové obratně využívali pana z Paříže, aby krále z důvodů svědomí přesvědčili k ráznému kroku, jenž by se rozezněl až do Říma, a k odstranění veškerého špatného kvasu z okolí princů; ale ani manžel, ani manželka se mu nikdy neodvážili svěřit svůj skutečný cíl: byl příliš počestný člověk; znali ho: obávali by se, že by ho tím splašili, a Bůh dopustil, aby se z něj stal rozhodčí. Král, tlačen třemi biskupy v celkové věci a v podrobnostech naléhán paní z Maintenon, jež mu, přitvrzujíc, navrhla vévodu z Noailles na všechna místa vévody z Beauvilliers, se k tomuto poslednímu už poutal jen tenkou nití staré úcty a zvyku, jež ho však přesto zdržovala natolik, že ho to trápilo. V tomto rozpolcení se nedokázal rozhodnout sám a chtěl se poradit s jedním ze tří prelátů. To, že si nevybral biskupa z Chartres, snadno vysvětluje jeho nedůvěra pramenící z biskupovy osobní oddanosti paní z Maintenon, jež by ho přiměla myslet přesně jako ona. Ale u pana z Meaux nebylo třeba se obávat téže nevýhody. Král byl zvyklý otevírat mu srdce ve věcech svědomí i v nejtajnějších záležitostech svého soukromého života. Pan z Meaux si podržel právo vstupu i důvěru, jež mu dalo jeho místo preceptora Monseigneura. Byl jediným svědkem různých zápasů, v různých obdobích, jež oddělily krále od paní z Montespan. Jedině pan z Meaux znal to tajemství a vedl v tom všechny útoky. Navzdory tolika výhodám, tolika zvyklostem, tolika úctě nikdo neví, co ho mohlo vyloučit z přednosti při této důležité konzultaci a proč byla dána tomu ze tří, jehož přirozeně vylučovalo to, že byl bratrem toho, jemuž, kdyby byl pan z Beauvilliers ztracen, měla připadnout veškerá jeho kořist. Přesto, ač byl královou známostí ještě novější než pan z Chartres, neboť se ke králi nikdy nepřiblížil dřív, než se stal pařížským arcibiskupem, byl to on, komu král dal přednost. Bylo to v době, kdy dojem ze všeho, co bylo králi řečeno, aby ho učinil pařížským arcibiskupem, a vše, čeho si u něj od té doby povšiml, mocně zapůsobily na krále úctou, jež mu otevírala srdce pro vše, co se týkalo svědomí, a s tím se král tehdy nikomu nesvěřoval raději než jemu. Žádná úvaha o jeho vztahu k panu z Noailles krále nezastavila. Poradil se s ním tak beze zbytku, že zašel až tak daleko, že mu řekl, že v případě, že se zbaví pana z Beauvilliers, rozhodl se dát všechna jeho místa vévodovi z Noailles.

Kdyby s tím pan z Paříže souhlasil, byla by v témže okamžiku zkáza jednoho a povýšení druhého vyřčena. Ale pokud mě ctnost a nezištnost pana z Beauvilliers naplnily obdivem a úžasem, ty arcibiskupa pařížského byly, lze-li to říci, ještě obdivuhodnější, neboť je snad méně třeba k tomu, aby se člověk pokorně vydal pádu a nechtěl se ničím chránit ze strachu, že by se protivil vůli Boží, než kolik přemáhání stojí udržet v nejvyšších úřadech ochránce svého protivníka a věci, kterou se člověk tak slavnostně zavázal dát odsoudit, a stát se vědomě překážkou největšího vzestupu bratra, s nímž je dokonale spjat, a nejskvělejšího a nejpevnějšího zajištění své rodiny. To je však to, co bez váhání učinil pařížský arcibiskup. Zvolal, že králova myšlenka přestřeluje, s velkou silou mu vylíčil ctnost, upřímnost, přímost pana z Beauvilliers, jistotu, kterou král mohl mít ohledně svých vnuků v jeho rukou, krajní škodu, jakou by tento pád způsobil jeho pověsti, až by v Římě přivodil dobré věci nebezpečnou hanu kvůli té, jíž by tam propadli ti, kdo by byli tak přirozeně podezříváni, že ho způsobili. Uzavřel to doporučením odstranit z okolí princů některé podřízené, jimiž si nebyli tak jisti a jejichž nemilost by v Římě ukázala královu stranickost a péči, aniž by vyvolal tak škodlivý a tak pohoršlivý rozruch, jaký by způsobilo odejmutí pana z Beauvilliers.

To ho zachránilo, a král z toho měl velkou radost: hloubku úcty a sílu zvyku se nepodařilo vykořenit veškerou péčí, kterou paní z Maintenon vynaložila, aby toho dosáhla, ani sama svými silami, ani vším, co k tomu jinak dokázala nasadit. Totéž se v různé míře týkalo vévody z Chevreuse, jehož by pád pana z Beauvilliers strhl s sebou a jehož Beauvilliersova záchrana upevnila; a král, uklidněn ve věci svědomí mužem, jemuž v tomto bodě svěřil svou důvěru a jenž byl v tom navíc tak mocně zainteresován, si oddechl a stal se nepřístupným vůči úderům, jež jim napříště chtěli s oporou v této záležitosti zasazovat. Ale bouře dopadla na ostatní, aniž by je mohl zachránit pan z Beauvilliers, jenž byl, pokud šlo o ně, sám příliš podezřelý.

Přesto se král rozhodl o jejich nemilosti právě s ním. Byl s ním dlouho sám ráno v pondělí 2. června, před radou, a odpoledne se rozneslo, že abbé z Beaumontu, podpreceptor; abbé z Langeronu, předčitatel; Dupuis a L’Échelle, šlechtici rukávu Monseigneura vévody z Bourgogne, byli propuštěni bez jakéhokoli finančního zajištění, a Fénelon, exempt tělesných gard, byl zbaven úřadu, bez jiné viny než neštěstí, že je bratrem pana z Cambrai. Hned nato se rozneslo, že pan z Beauvilliers má rozkaz předložit králi seznam osob, jež pokládá za vhodné obsadit čtyři místa u princů.

Nic neukázalo zuřivost kabaly víc než propuštění Fénelona, jenž se svým úřadem k princům vůbec nedostal a o jehož učení nemohlo být vůbec řeči. Paní z Maintenon byla proto rozhořčena, že se viděla těsně u cíle, a pak už neměla naději proti lidem, kteří, když unikli tomuto ztroskotání, už nemohli být napadeni ani jim nebylo možno nic vytknout. Nikdy jim to tedy neodpustila; ale jako obratná žena se dokázala smířit se svým údělem, sklonit se pod královo jho a postupně, přinejmenším navenek, žít slušně se starými přáteli, jelikož je nemohla zničit. Pan z Noailles byl ještě rozzuřenější než ona a byl dlouho ve velkém chladu se svým bratrem. Paní z Noailles tím nebyla o nic méně zarmoucena, ale věděla toho příliš, než aby necítila následky té rodinné roztržky. Vynaložila tedy veškeré úsilí nejprve, aby se to co nejvíc utajilo, poté, aby je usmířila, k čemuž se musel manžel nakonec odhodlat. Maršál z Villeroy, pan z La Rochefoucauld, celý zástup závistivců, kteří každý po svém přikládali ruku k dílu a kteří by, ač potěšeni pádem obou švagrů, byli ještě víc dotčeni, kdyby viděli, jak z toho těží pan z Noailles, byli zdrceni tak velkým nezdařeným úderem, kvůli své žárlivosti i kvůli naději na kořist. Paní vévodkyně z Bourgogne, jež tím, že se zaměstnávala jen tím, jak se zavděčit králi a paní z Maintenon, přejímala jako mladá osoba všechny dojmy, jež jí tato tak nepravá teta vštěpovala, a ne vždy skrývala ty, jež přijala, projevovala od té doby vůči pánům a paním z Chevreuse a z Beauvilliers velký odstup, prosvítající skrz všechny ohledy, jež jí ukládala králova náklonnost k nim, a ještě víc něžné přátelství a naprostá důvěra Monseigneura vévody z Bourgogne k nim.

Co kabale, jež je chtěla zničit, definitivně vzalo veškerou naději, bylo, když o dva dny později viděla čtyři uvolněná místa u princů obsazena čtyřmi muži navrženými panem z Beauvilliers, abbé Le Fèvrem a Vittementem, Puységurem a Montrielem. Vittement vděčil za tuto volbu svým zásluhám a kráse řeči, kterou pronesl ke králi o míru v čele univerzity, jejímž byl tehdy rektorem, a jež byla všeobecně obdivována.

Louville poradil vévodovi z Beauvilliers oba šlechtice rukávu. Sloužil s nimi jako kapitán v královském pěším pluku.

Puységur v něm byl podplukovníkem, a tím byl velmi znám králi. Byl nesmírně znám celému světu, protože byl duší všech tažení pana z Luxembourgu po celou poslední válku. Kromě funkce generálního ubytovatele armády (maréchal des logis), kterou vykonával s velkým rozhledem a velkou převahou, ulehčoval panu z Luxembourgu i ve všech ostatních rozkazech pro armádu, měl hlavní podíl na jeho plánech tažení a jejich provedení, a důvěra k němu byla taková, že pan z Luxembourgu netajil, že ve věcech války nic nezamýšlí ani nedělá bez něj.

Montriel, bývalý kapitán téhož pluku, byl velmi oddán Puységurovi a oba byli velkými přáteli Louvilla a velmi vhodní pro tento úřad u prince, jehož věk nyní vyžadoval více zaměření na věci světské, a zejména válku, než na studium.

Ve stejné době, kdy byli tito přátelé pana z Cambrai propuštěni, byla paní Guyonová přeložena z Vincennes, kde byl páter La Combe, do Bastily, a jelikož jí přidělili dvě ženy, aby jí sloužily, možná aby ji špehovaly, soudilo se, že tam bude do konce života. Tento rozruch přesto silně dolehl na vévody z Chevreuse a z Beauvilliers a na jejich manželky. Ve Versailles, kde žili velmi málo ve společnosti, se to sotva projevilo. Ale následující čtvrtek, oktáv Božího Těla, tedy čtvrtý den po rozruchu, odjel král do Marly; zažili téměř všeobecné opuštění; pan z Beauvilliers, jenž měl toho roku službu, sloužil až do oběda včetně, a markýz z Gesvres vždy dosluhoval zbytek dne.

Vše záviselo na místě. Ve Versailles byla služba přesná a uspořádaná, a ti, kdo měli velké vstupy, čekali v kabinetech, když bylo třeba čekat. V Marly, kde měl král jen dva kabinety, a to sotva, tam nikdo s velkým vstupem nevkročil. Bylo třeba čekat v králově komnatě nebo v salonech, ve směsici s celým dvořanstvem, a toto čekání zabíralo velkou část dopoledne, když nebyla rada, jež tam byla mnohem méně častá než ve Versailles. Pokud jde o dámy, ani ty jinde nejodloučenější nemohly být v Marly příliš stranou. Shromažďovaly se k obědu, a téměř až do večeře zůstávaly v salonu, a tu a tam se ty vybrané zdržovaly v první místnosti bytu paní z Maintenon, kde se ani ona, ani král nezdržovali, ale kde ho viděly procházet pohodlněji a kde si jich lépe všiml.

Paní z Chevreuse a z Beauvilliers, zvyklé vídat, jak se kolem nich všude shromažďuje výkvět dam, se na tomto výjezdu a na několika dalších pak ocitly velmi osamělé. Nikdo se k nim tentokrát nepřiblížil, a pokud k nim náhoda či nějaká péče někoho přivedla, bylo to jako na trní a ti se snažili jen co nejdřív vytratit, což se brzy poté také stalo.

Zdálo se to oběma sestrám velmi nové a dosti trpké; ale podobny svým manželům ctností i slušností, za nikým neběhaly, zachovávaly klid, hleděly bez pohrdání na tento odliv dvora, ale bez zdání rozpaků, přijímaly dobře to málo a to vzácné, co k nim přišlo, ale bez horlivosti a svým obvyklým způsobem, a především aniž by cokoli vyhledávaly, a přitom si nepřestávaly dobře všímat a rozlišovat různé způsoby chování a všechny stupně strachu, vypočítavosti nebo odstupu. Jejich manželé, stejně vyhledávaní a ještě víc obklopovaní než ony, zažili ještě větší opuštění a nevzrušovali se tím o nic víc. To vše mělo svůj čas, a postupně se k nim lidé opět přiblížili, protože viděli, že s nimi král zachází se stejným vyznamenáním, a protože táž vypočítavost, jež od nich odvrátila valnou většinu světa, je k nim opět přiblížila, a protože závist, unavena marným durděním, nakonec udělala totéž co ostatní.

Během těchto mrzutostí vyslýchal La Reynie několikrát paní Guyonovou a pátera La Combe. Rozšířilo se, že tento barnabita hodně mluvil, ale že se paní Guyonová bránila s velkým duchem a zdrženlivostí. Spisy pokračovaly. Král veřejně pochválil vylíčení celé této záležitosti, jež mu předložil pan z Meaux, a řekl, že v něm není tvrzeno jediné slovo, jež by nebylo pravdivé. Pan z Meaux na tomto výjezdu v Marly zářil, a král pověřil nuncia, aby tuto knihu poslal papeži. Řím byl celým tímto rozruchem rozbouřen.

Záležitost, jež poněkud dřímala u kongregace Svatého úřadu, kam byla postoupena, opět ožila, a to způsobem, který pro pana z Cambrai začínal být velmi nepříznivý.

Mezitím se stalo něco, co mě nemálo trápilo.² Pan z Meaux byl odedávna přítelem pana z La Trappe: chodil ho čas od času navštěvovat a psali si. Měli se rádi a ještě víc se navzájem ctili. Pan z Meaux mu v prvních fázích sporu poslal své první spisy, ty, jež pan z Cambrai nejprve zveřejnil, a zároveň Maximy svatých; poprosil ho, aby tato různá díla prozkoumal, a aniž by z toho sám učinil spis, na nějž neměl ani čas, ani zdraví, aby mu upřímně a přátelsky sdělil, co si o tom myslí. Pan z La Trappe pozorně přečetl vše, co mu pan z Meaux poslal. Ač byl učený a velký teolog, kniha Maxim svatých ho velmi udivila a pohoršila. Čím víc ji studoval, tím víc ho tyto pocity pronikaly. Nakonec musel po pečlivém zkoumání odpovědět. Věřil, že odpovídá soukromě a svému příteli; počítal s tím, že píše jen jemu a že jeho dopis nikdo neuvidí. Nevážil tedy slova, jako se dělá při rozsudku, a napsal panu z Meaux zcela otevřeně, po velmi krátkém rozboru, že má-li pan z Cambrai pravdu, je třeba spálit Evangelium a stěžovat si na Ježíše Krista, jenž přišel na svět jen proto, aby nás klamal.

Strašná síla tohoto výrazu byla tak zarážející, že ji pan z Meaux pokládal za hodnou ukázat paní z Maintenon, a paní z Maintenon, jež hledala jen, jak zavalit pana z Cambrai všemi možnými autoritami, trvala na tom, aby se tato odpověď pana z La Trappe panu z Meaux vytiskla.

Lze si představit, jaký triumf z jedné strany a jaké pronikavé výkřiky z druhé.

Pan z Cambrai a jeho přátelé neměli dost hlasů ani per, aby si stěžovali a vrhli se na pana z La Trappe, jenž se ze své poustevny odvážil vyobcovat biskupa a soudit svou autoritou, tím nejnásilnějším a nejkrutějším způsobem, otázku, jež byla postoupena papeži a jež byla právě předmětem jeho zkoumání. Dali dokonce panu z La Trappe vyřídit trpké výtky; a odtud proti němu propukli.

Pan z La Trappe byl velmi zarmoucen zveřejněním svého dopisu a tím, že se ocitl na scéně, v okamžiku, kdy se toho nejméně nadál. Rozhodl se napsat druhý dopis panu z Meaux a zároveň ho zveřejnit. Vytýkal mu, ale jako přítel, že rozšířil jeho odpověď ohledně sporu s panem z Cambrai, kterou mu napsal s otevřeným srdcem, v obvyklé důvěře jejich korespondence, v důvěře, že tento dopis bude spálen, jakmile bude přečten; že je hořce zarmoucen bolestí, kterou, jak se ze všech stran dozvídá, způsobil lidem, jejichž ctnosti, místa i osoby vždy zvláště ctil, a že je ještě víc zarmoucen rozruchem, který, jak se doslýchá, jeho odpověď působí, on, jenž se už tolik let snaží jen o to, aby byl zapomenut, jenž se v žádné době nezapletl do žádné církevní záležitosti a jenž, vyhýbaje se jim všem, se viděl, s velikou nelibostí, donucen bránit se jen v mnišských otázkách svého stavu, jež ho dovedly dál, než by si přál, ale jež nemohl ve svědomí opustit; že je pravda, že to, co mu napsal o panu z Cambrai, si myslel a bude si to myslet vždy; ale že, aniž by myslel jinak nebo se sebeméně snažil přetvařovat, zejména co se týče otázek učení, by mlčel, kdyby se mohl obávat, že to bude vytištěno, protože jeho údělem je ústraní a mlčení, nebo kdyby byl nucen se vyjádřit, učinil by tak přinejmenším ve vyvážených výrazech, vhodných ke zveřejnění a odpovídajících jeho úctě k episkopátu a zejména úctě, kterou choval k osobě, ctnosti a učenosti pana z Cambrai, a že naprostá odlišnost jeho mínění od mínění pana z Cambrai by neměla nic měnit na jeho úctě k jeho důstojnosti v církvi ani k jeho osobě. To bylo, zdá se, to nejuspokojivější, co bylo možné říci, a vinu bylo třeba klást panu z Meaux, a ještě víc paní z Maintenon, kteří se dopustili tak velké nevěry, aby vyvolali celý tento povyk. Ale pan z Cambrai a jeho přátelé, kteří vyčerpali svůj hněv vůči své pronásledovatelce i spisy napsané a ještě chystané v podstatě proti panu z Meaux, se ničím nespokojili a po celý svůj život to panu z La Trappe neodpustili.

Stává se někdy i těm nejlepším lidem, že si zbožšťují jisté vášně, a taková je slabost člověka. Byl jsem vášnivě oddán panu z La Trappe; byl jsem důvěrně oddán panu z Beauvilliers a velmi panu z Chevreuse; přede mnou se nezatajovali, a někdy jim unikly hořkosti vůči panu z La Trappe, jež bych raději neslyšel. Vzpomínám si, že jsme jednou obědvali u pana z Beauvilliers a on nám, panu z Chevreuse, vévodovi z Béthune a mně, navrhl vyjížďku kočárem kolem kanálu ve Fontainebleau. Vévodkyně z Béthune byla velkou duší onoho malého stádce, odvěkou přítelkyní paní Guyonové a tou, před níž byl pan z Cambrai plný úcty a obdivu a všichni jeho přátelé v hluboké úctě. Malé stádce tak spojilo v důvěrném poutu dceru pana Fouqueta a dcery pana Colberta; a vévoda z Béthune, jenž v tomto ohledu nesahal své ženě ani po kotníky, byl kvůli ní oběma vévody i oběma vévodkyněmi velmi vlídně přijímán. Sotva jsme dojeli ke kanálu, dobrák Béthune obrátil hovor na pana z La Trappe kvůli panu z Cambrai, o němž se právě mluvilo; ostatní dva se přidali, a všichni tři se rozjeli tak, že jsem, poté co jsem trochu odpověděl a pak mlčel, abych je ještě víc nepodněcoval, cítil, že už nemohu jejich řeči snést. Řekl jsem jim tedy prostě, že cítím, že mi v mém věku nepřísluší žádat, aby zmlkli, ale že v jakémkoli věku lze vystoupit z kočáru; že je ujišťuji, že je za to nebudu mít o nic méně rád a nebudu je o nic méně vídat, a dodal jsem, že je to pro mne poslední zkouška, jíž může být má oddanost podrobena, ale že je jako přátele žádám, aby vzali ohled i na mou slabost, budou-li to tak chtít nazvat, a vysadili mě, načež si mohou říkat vše, co budou chtít, v plné svobodě. Páni z Chevreuse a z Beauvilliers se usmáli.

„Nu dobrá!“ řekli, „máme pravdu, ale už o tom nebudeme mluvit,“ a umlčeli vévodu z Béthune, jenž stále chtěl žvanit. Trval jsem na tom, a bez hněvu, abych vystoupil a nechal je v klidu. Nikdy to nechtěli strpět, a měli ke mně to přátelství, že mi od té doby nikdy o tom neřekli jediné slovo. Pokud jde o dobráka Béthune, ten se tolik neovládal, ale protože jsem se u něj tolik nedržel zpátky jako u obou ostatních, odpovídal jsem mu takovým způsobem, že to bylo na dlouho.

Ještě tato poznámka pro její zvláštnost: vévoda z Charost, jeho syn, se ode mne nehnul a byl mým důvěrným přítelem; byl také jedním z předních stoupenců malého stádce a jako takový byl chráněncem vévodů z Chevreuse a z Beauvilliers, kteří nás spolu spojili, ale kteří s ním nikdy nemluvili o ničem jiném než o věcech jejich společenství.³ Ze stejného důvodu byl Charost nadmíru poblázněn panem z Cambrai a velmi odcizen panu z La Trappe. Obvykle jsme spolu žertovali a vtipkovali, a čas od času si vůči mně dovolil poznámky o panu z La Trappe. Několikrát jsem ho varoval, aby nechal tohoto tématu, že v každém jiném mu ponechávám vše, co by chtěl říct, a budu s ním žertovat, ale že toto je silnější než já a že ho prosím, aby ušetřil mou trpělivost a výpady, jež bych nedokázal zadržet. Navzdory těmto velmi často opakovaným upozorněním se pustil do tohoto tématu v Marly, v komnatě paní ze Saint-Simon, kde jsme obědvali a kde zůstaly s námi jen paní z Châtelet a z Nogaret. Nejprve jsem promluvil, poté jsem mu připomněl, co jsem mu tolikrát opakoval; on stále pokračoval ve svém, a od žertovné řeči k žertovné řeči, čím dál trpčí, aniž by se už ovládal, mi s pohrdavým výrazem vůči panu z La Trappe utrousil, že to je můj patriarcha, před nímž je každý jiný ničím.

Toto slovo konečně přeplnilo míru. „Je pravda,“ odpověděl jsem rozohněným tónem, „že to je, ale vy i já máme každý toho svého, a rozdíl mezi oběma je ten, že ten můj nebyl nikdy soudně odsouzen.“ Pan z Cambrai byl už tehdy dávno odsouzen v Římě. Při těchto slovech se Charost zapotácel (stáli jsme), chtěl odpovědět a koktal; hrdlo mu otéká, oči mu vylézají z hlavy a jazyk z úst. Paní z Nogaret vykřikla, paní z Châtelet skočila po jeho kravatě, kterou mu rozvázala, a po límci jeho košile, paní ze Saint-Simon se rozběhla ke džbánu vody, trochu ho polila, snažila se ho posadit a přimět ho, aby se napil. Já, nehybný, jsem pozoroval tak náhlou proměnu, jakou působí přemíra hněvu a vrchol zaslepenosti, aniž bych přesto mohl být nespokojený se svou odpovědí. Trvalo mu déle než tři nebo čtyři Otčenáše, než se vzpamatoval, a jeho první slova byla, že to nic není, že je v pořádku, a poděkoval dámám. Tehdy jsem se mu omluvil a připomněl mu, že jsem mu to přece dobře říkal. Chtěl odpovědět, dámy ho přerušily. Mluvilo se o něčem docela jiném, Charost se dal do pořádku a odešel krátce nato. Nebyli jsme spolu ani na okamžik méně zadobře ani méně otevření, a to hned týž den; ale co jsem tím získal, bylo, že si už nikdy nic nedovolil ohledně pana z La Trappe. Když odešel, dámy mě pokáraly a všechny tři se do mě pustily; jen jsem se tomu smál. Pokud jde o ně, nemohly se vzpamatovat z úžasu a hrůzy nad tím, co viděly, a domluvili jsme se, kvůli té věci i kvůli Charostovi, že o tom nikomu nebudeme mluvit; a skutečně, nikdo se o tom nikdy nedozvěděl.

Podivná událost, kterou velkovévoda vzkázal Monsieurovi, nesmírně překvapila všechny v Paříži a u dvora, kdo znali Carettiho.⁴ Byl to Ital, jenž se tam dlouho zdržoval a vydělával si peníze jako léčitel-empirik. Jeho léky měly jistý úspěch. Lékaři, závistiví jako obvykle, mu dělali všemožné potíže, pak úklady, aby ho zdiskreditovali, a co nejvíce těžili z nezdarů, které ho potkávaly. I ty nejlepší a nejobratnější léky selhávají u mnoha nemocí; tím spíš u takových lidí, kteří dávají tentýž lék, nanejvýš přestrojený, na všechny druhy neduhů, a kteří se nazdařbůh pouštějí i do těch nejzoufalejších případů a lidí v agónii, u nichž už lékaři nic nedokáží, v naději, že pokud se tito nemocní zotaví, bude se křičet o zázraku léku a lidé se za nimi poženou, a pokud neuspějí, budou mít zcela legitimní omluvu v tom, že tito nemocní čekali až do krajnosti, než je zavolali. Caretti takto žil dost dlouho a neměl jinou obživu než svou vynalézavost. Měl ducha, výřečnost, rozvahu; uspěl natolik, že si vysloužil jistou pověst. Caderousse, tehdy velmi společenský a už dlouho s beznadějně nemocnými plícemi, se svěřil do jeho rukou a dokonale se uzdravil. To mu zjednalo velké postavení, jež pak podepřely i další velmi krásné léčby.

Nejpodivuhodnější byla léčba pana z La Feuillade, slavnostně opuštěného lékaři, kteří to potvrdili podpisem, a bez této formality se do toho Caretti odmítl pustit. Umíral na to, že před nějakou dobou přestal nosit kanylu, kterou měl od velkého zranění, jež kdysi utrpěl, když byl proboden skrz naskrz. Caretti ho dokonale a rychle vyléčil. Za takové podniky si účtoval velmi mnoho a nechával si skládat velké zálohy.

Zbohatlý a poctěný, navzdory lékařům, a s významnými přáteli, si začal hrát na urozeného pána a prohlašovat se za člena rodu Caretti, dědice rodu Savoli; že mu jiní, mocnější dědicové než jeho otec, odňali toto bohaté dědictví i jeho vlastní majetek a přivedli ho na mizinu a k řemeslu, jímž se živil. Vysmívali se mu i jeho vlastní ochránci; nikdo mu to nechtěl věřit; on na tom vždy trval, a když se nakonec cítil dost zámožný, řekl, že se chystá dokázat, že má pravdu, a získal od Monsieura doporučení své osoby a svých zájmů pro velkovévodu. Poté podnikl několik cest do Bruselu a několik léčení v Nizozemí a znovu tudy projel, když skutečně odjížděl do Itálie. Po čtyřech či pěti letech vyhrál svůj proces ve Florencii, a velkovévoda vzkázal Monsieurovi, že jeho původ a jeho právo byly uznány; že mu bylo přiznáno sto tisíc liber renty v církevním státě a že se domnívá, že ho papež uvede do držby. Tento empirik pak vskutku ještě dlouho žil jako velký pán.

Krása paní ze Soubise dovršila to, co začaly intriky Frondy a přízeň proslulé vévodkyně z Chevreuse a její švagrové,⁵ krásné paní z Montbazon. Vysvětlím to co nejstručněji, jak jen budu moci.