Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom druhý (1697–1700)

Kapitola devátá

¹

Nikdy nikdo z rodu Rohanů nepomyslel na to, že by byl knížetem; nikdy u nich nebylo svrchovanosti, ani v Bretani, ani ve Francii; od té doby, co přišli do Francie za Ludvíka XI., neměli žádné jiné vyznamenání než to, jaké odpovídalo postavení, které si zasloužily jejich rozsáhlé pozemkové državy, jejich vysoké sňatky a urozenost, která sice nemá jiný původ než šlechtický a nikdy nebyla od tohoto stavu odlišena, přesto však byla daleko nad obyčejnou šlechtou a dala se označit za nejvyšší jakosti. Díky svému baronství měli v Bretani druhé místo, o něž se pak střídali s barony z Vitré, což se ovšem nijak netýkalo jejich mladších synů; ačkoli pocházeli z více než jedné sestry bretaňských vévodů, nedokázali si vymoci žádnou přednost před ostatními mladšími syny bretaňské šlechty, a Alain VI., vikomt z Rohanu, byl kolem roku 1300 donucen Janem II., vévodou bretaňským, uznat, že podle zvyklosti té provincie musí být všichni mladší synové rodu Rohan² manskými leníky³ bretaňského vévody a že vévoda má právo vybírat z jejich pozemků všechny lenní dávky a užitky, jaké mohl vybírat z pozemků svých ostatních svobodných poddaných. Právě tento bretaňský vévoda zahynul zavalen zřícenou zdí v Lyonu při vjezdu papeže Klimenta V., kde doprovázel Filipa Sličného, který jej roku 1297 jmenoval vévodou a pairem; zemřel v Lyonu 18. listopadu 1305, čtyři dny po zřícení oné zdi.⁴ Od té doby se na tom nic nezměnilo. Pro mladší syny tedy neplatí žádná přednost před mladšími syny jiných šlechtických rodů bretaňských. Nyní k prvorozeným.

Alain IX., vikomt z Rohanu, byl bezpochyby ten, kdo svým velkým jměním, svými vysokými sňatky i sňatky svých dětí přinesl rodu, jehož byl hlavou, nejvíce cti. Jeho matka byla dcerou connétabla z Clissonu; jeho první žena, z níž nevzešlo mužské potomstvo, byla dcerou Jana V., vévody bretaňského, a Johany, dcery Karla Zlého, krále navarrského. Druhá žena téhož Alaina, rozená Lotrinská-Vaudemontská, pokračovala v linii, k níž se ještě vrátím. Z prvního manželství provdal svou druhou dceru za Jana Orleánského, hraběte z Angoulême, druhého syna vévody Orleánského, bratra Karla VI., zavražděného na rozkaz vévody Burgundského; a tato Rohanová byla matkou Karla Orleánského, hraběte z Angoulême, otce krále Františka I. To je jistě velkolepost, a onen Alain IX., vikomt z Rohanu, ji po celý svůj život podpíral svými úřady a postavením. Přesto Petr, vévoda bretaňský, syn Jana VI., vévody bretaňského, bratr tehdy již zesnulé manželky téhož vikomta z Rohanu, nařídil 25. května 1451 na plném sněmu ve Vannes, že řečený Alain IX., vikomt z Rohanu, bude první den zasedat na prvním místě po levé straně, hned po pánech vévodovy krve; že druhý den bude toto místo zaujímat Guy, hrabě z Lavalu, a tak se budou střídat, dokud se tento posledně jmenovaný nebo jeho nástupci nestanou vlastníky panství Vitré.

Tak se to i dělo, totiž že vlastnictví rušilo střídání a že vikomt z Rohanu si na ně nemohl činit nárok vůči baronovi z Vitré, jenž měl před ním mít vždy přednost. Je třeba poznamenat, že onen hrabě z Lavalu, o němž je zde řeč, byl z bretaňského rodu Montfort, dávno vymřelého a skrze dědičku splynulého s rodem La Trémoille, který od něj získal Vitré i Laval, jež tito Montfortové sami získali stejným způsobem, skrze dědičku ze starší větve Laval-Montmorency.

Máme zde tedy prvorozeného z rodu Rohanů a vikomta z Rohanu, na samém vrcholu veškeré nádhery, jak podléhá rozhodnutému a přijatému střídání s hrabětem z Lavalu, jenž, jakmile se stal vlastníkem panství Vitré, měl před ním mít vždy přednost; a mladší syny čili kadety rodu Rohan, ve všem a naprosto stejné jako mladší syny všech ostatních šlechtických rodů bretaňských — a to na základě obou rozhodnutí, jež jsem právě uvedl a jež byla od té doby vždy dodržována.

Jan II., syn právě zmíněného Alaina IX. a jeho druhé ženy Marie Lotrinsko-Vaudemontské, se roku 1461 oženil s Marií, dcerou Františka I., vévody bretaňského, a Isabely Stuartovny, dcery Jakuba I., krále skotského. Tato vikomtka z Rohanu neměla bratra, jen sestru, jež byla první, bezdětnou ženou Františka II., posledního vévody bretaňského, který pak s Grailly-Foixovou, jejíž matkou byla Eleonora Navarrská, zplodil Annu, dědičku bretaňského vévodství, dvakrát francouzskou královnu, s níž — totiž po její smrti — byla Bretaň připojena ke koruně. Tento vikomt z Rohanu neměl mužské potomky, kteří by zanechali vlastní potomstvo, jen dvě dcery, jež se provdaly v rámci vlastního rodu: starší za syna maršála de Gié, mladší za pána z Guéméné.

Nevzešli tedy žádní mužští potomci z dcer bretaňských a dosud nic, co by zavánělo knížecí hodností. Vraťme se zpět.

Jan I., vikomt z Rohanu, děd Alaina IX., vikomta z Rohanu, o němž jsem hovořil na začátku, byl synem Rostrenanové a výrazně se angažoval ve straně Karla z Blois, čili Châtillonově, proti straně Montfortově, tedy mladším synům bretaňského rodu, soupeřícím o toto vévodství, jež nakonec připadlo druhé straně. Tento vikomt z Rohanu se oženil s dědičkou Léonu, s níž zplodil Alaina VIII., otce Alaina IX., vikomtů z Rohanu, poté se roku 1377 oženil podruhé s Janou Mladší, poslední dcerou Filipa III., hraběte z Évreux, syna mladšího syna krále Filipa III. Smělého, jenž se sňatkem s dědičkou Navarry, dcerou krále Ludvíka X. Hašteřivého, stal králem navarrským. Tato vikomtka z Rohanu tak byla sestrou Karla Zlého, krále navarrského, Blanky, druhé ženy krále Filipa z Valois, Marie, první ženy Petra IV., krále aragonského, a Anežky, ženy Gastona Phoeba, hraběte z Foix, tak proslulého u Froissarta. Je také třeba poznamenat, že Filip III., král navarrský, zemřel roku 1343 a jeho žena Jana Francouzská roku 1349.

Karel Zlý zemřel až roku 1385, ale v jakém stavu, a už kolik let! Filip z Valois zemřel roku 1350; Blanka Navarrská, jeho druhá žena, zemřela až roku 1398 a měla jen jednu dceru, jež se neprovdala. Aragonská královna zemřela roku 1346 a hraběnka z Foix nezanechala děti. Z těchto dat je tedy zřejmé, že otec, matka, sestry — kromě jedné bezdětné a v ústraní žijící vdovy — i švagři, kromě hraběte z Foix, všichni zemřeli dříve, než byl uzavřen tento sňatek vikomtky z Rohanu; a podíváme-li se blíže, nenajde se žádné potomstvo než potomstvo Karla Zlého, jenž tento sňatek přežil, a potomstvo z tohoto sňatku samého, který byl nicméně nesmírně vznešený. Vzešel z něj jen jeden syn, jehož syn byl otcem Ludvíka z Rohanu, pána z Guéméné, jenž se oženil se starší dcerou posledního vikomta z Rohanu, a maršála de Gié, jehož druhý syn se oženil s druhou dcerou posledního vikomta z Rohanu, jak jsem již řekl.

Ačkoli je větev Guéméné prvorozená, protože přímá linie vikomtů vymřela a starší dcera posledního vikomta se provdala právě do ní, promluvím nejprve o větvi Gié, ačkoli je mladší, protože v ní se najde více látky než v oné druhé, a také proto, že již vymřela.

Maršál de Gié se natolik proslavil, že o něm netřeba nic dodávat; ale mezi všemi jeho úřady a sňatky — i sňatky jeho nejstaršího syna se dvěma dcerami z rodu Armagnac, jež jim přinesly hrabství Guise — bylo v jeho postavení tak málo knížecího, že parlament, jenž dostal příkaz účastnit se pohřbu arcibiskupa lyonského, jeho syna, zemřelého v Paříži roku 1536 během shromáždění, které tam svolal František I., odpověděl, že soud s ohledem na zásluhy zesnulého maršála de Gié a jeho syna mu ochotně prokáže poctu, jakou byl zvyklý prokazovat knížatům a velmožům království. Kdyby ovšem tento prelát měl hodnost opravňující jej k této poctě, parlament by mu ji prokázal ihned, bez jakékoli odpovědi; je tedy vidět, že odpověděl jen proto, aby dal najevo, že na pohřeb půjde nikoli z důvodu hodnosti, ale s ohledem na zásluhy otce i syna.

Kromě tohoto arcibiskupa, jenž o sobě mezi duchovenstvem hodně dal mluvit, měl maršál de Gié ještě dva další syny; větev staršího z nich vymřela s jeho vnukem, a o žádném z nich není co poznamenat. Sestry tohoto posledního se provdaly: starší za Beauvilliera, od něhož pochází vévoda z Beauvilliers, mladší za markýze z Rothelinu, bratra a strýce vévodů z Longueville; z tohoto sňatku vzešel Léonor, vévoda z Longueville, od něhož pocházejí všichni ostatní [z tohoto rodu] a jejž tak vyzdvihly jeho matka i jeho žena. Dnešní Rothelinové jsou levobočky právě tohoto markýze z Rothelinu.

Druhý syn maršála de Gié, mladší zeť posledního vikomta z Rohanu, měl jen jednoho syna, jenž uzavřel skvělý sňatek. Oženil se s Isabelou, dcerou Jana, pána z Albretu, a Kateřiny z Grailly, řečené z Foix, královny navarrské. To je třeba vysvětlit.

Byla dcerou Gastona, prince z Viane, a Magdaleny Francouzské, mladší sestry Ludvíka XI.; a princ z Viane byl Grailly, řečený z Foix, protože do jeho rodu připadla dědička Foixů s hrabstvími Foix, Bigorre a Béarn, jež ti vlastnili; [on sám] byl synem Gastona IV., hraběte z Foix atd., jehož Karel VII. učinil roku 1458 hrabětem-pairem Francie, a Eleonory, dcery Jana II., krále aragonského, a jeho druhé ženy Blanky, dědičné královny navarrské.

Eleonora zdědila [navarrský trůn], přežila svého syna Gastona a zemřela čtyřicet dva dny po své korunovaci v Pamploně.

Gaston, její syn, princ z Viane, zanechal jen syna a dceru: syn byl korunován v Pamploně a zemřel o tři měsíce později v Pau roku 1482, otráven v mladém věku a neženatý. Kateřina, jeho jediná sestra, nastoupila po něm a byla rovněž korunována v Pamploně se svým manželem Janem z Albretu roku 1494. Došlo k roztržce a roku 1512 je z jejich království vyhnal Ferdinand Katolický, král aragonský, jenž se ho zmocnil, a od té doby zůstala Navarra při Španělsku. Oba zemřeli žalem, on roku 1516, ona roku 1517, a z dětí, které o sobě daly vědět, zanechali jen Jindřicha z Albretu, krále navarrského, hraběnku z Astarac-Grailly-Foix, zemřelou bez dětí, a Isabelu, provdanou roku 1534 za Reného I. z Rohanu, syna druhého syna maršála de Gié — takže se stalo, že René I. z Rohanu si vzal sestru otce Johany z Albretu, matky našeho krále Jindřicha IV.

Po tomto výkladu si alespoň myslím, že mi nikdo nebude vyčítat, že jsem zatajil cokoli z velkoleposti rodu Rohan.

Z tohoto sňatku Reného I. z Rohanu a Isabely z Albretu vzešli synové, kteří ničím nevynikli, a dcera, jež na sebe upozornila až příliš. Ale právě tímto sňatkem — osudově šťastným, jak se to opakovalo z větve do větve a z generace do generace v rodu Rohan — se rodu dostalo prvního vyznamenání, jaké mu kdy bylo uděleno.

Pan z Nemours, jehož duchaplnost, půvab a galantnost byly tak opěvovány, zplodil dítě s touto dcerou Rohanů, zvanou slečna z La Garnache, pod slibem sňatku; současně byl v dobrých vztazích s paní z Guise.

Všechna tato dobrodružství by mě zavedla příliš daleko; šlo o Annu z Este, jejíž matka byla druhou dcerou Ludvíka XII. Pan z Guise byl zabit Poltrotem; paní z Guise, když vyčkala, co vyžadovala slušnost, si chtěla vzít pana z Nemours. On si nic lepšího nepřál, a přesto zatím vodil za nos slečnu z La Garnache. Nakonec to trvalo tak dlouho, že ztratila trpělivost a odhalila příčinu. Ona spustila hlasitý křik a paní z Guise nasadila povýšený tón, k němuž ji opravňovala sláva její matky a moc rodu Guise, jímž disponovala a jenž ve svých velkých záměrech nacházel v tomto druhém sňatku svůj prospěch. Nebylo třeba víc, aby se pobouřila navarrská královna Johana z Albretu a s ní vše, co drželo s její stranou i se stranou bourbonských princů proti Guisům.

Navarrská královna se s veškerou touto podporou ohradila, že nestrpí, aby pan z Nemours takto urazil dívku, jež měla tu čest být její neteří; a ubohý pan z Nemours byl notně v úzkých. Nikdo ze zúčastněných v tom nesehrál pěknou roli. Paní z Guise chtěla pana z Nemours od jeho slova odtrhnout silou. Pan z Nemours uznával, že je dal, neodvažoval se je porušit, a přece je nechtěl dodržet. Ta dobrá La Garnache zůstávala oklamána, a zatímco čekala, jak její sňatek dopadne, dělala ze své potupy hlavní kus svého spisu a hlavní sílu křiku svých ochránců.

Konec toho všeho byl, že jí zbyla jen hanba a jejím ochráncům jen marný křik, a pan z Nemours se roku 1566 oženil s paní z Guise. Slečna z La Garnache zmizela a odešla vychovávat své dítě v ústraní, kde žilo a zemřelo. Po několika letech, protože neúnavná vytrvalost a umění vždy se nějak vykroutit jsou dalším zvláštním dědičným rysem rodu Rohan, se slečna z La Garnache napůl znovu objevila, pokusila se vzbudit u paní z Nemours soucit a získat skrze ni nějaké odškodnění. Nakonec ji dojala a paní z Nemours pro ni osobně, bez jakéhokoli nástupnictví po ní, vymohla povýšení panství Loudun na vévodství bez pairství, roku 1576.

Slečna z La Garnache se pak zcela znovu objevila pod jménem vévodkyně z Loudunu a požívala vévodské hodnosti, jež s tímto vévodstvím zanikla její smrtí. Taková je první epocha jisté hodnosti v tomto rodu — nikoli hodnosti náležející rodu Rohan jako takovému, který přes všechny tyto tak velké a bezprostřední sňatky žádnou takovou hodnost nikdy neměl a nikdy si na ni nečinil nárok.

René II. z Rohanu, bratr vévodkyně z Loudunu a stejně jako ona syn Isabely Navarrské, se ničím zvlášť neproslavil, stejně jako jeho ostatní bratři, ale ti nezanechali potomstvo, on ano. Jeho dva synové a dvě dcery o sobě všichni dali hodně mluvit; a jako jejich otec, jenž se stal hugenotem, a ještě více jako jejich matka, jež byla hrdinkou této strany, i oni se k ní přihlásili. Ona byla vdovou po Karlu z Quellenecu, baronu z Pontu, zahynulém při bartolomějské noci, a dcerou a dědičkou Jana Larchevêqua, pána ze Soubise, a Bouchardové z Aubeterre. Ona i obě její dcery se proslavily v La Rochelle, kde za obležení, jež tam vedl Ludvík XIII., vytrvaly do nejkrajnějších mezí, až jedly kůži svých kočárů.

Její starší dcera, pokud možno ještě zarputilejší než ona sama, zemřela zanedlouho žalem nad dobytím města na zámku Parc v Poitou, kam byly po odchodu z La Rochelle vypovězeny. Matka tam zemřela o dva roky později, roku 1631, a druhá dcera je obě přežila až do roku 1646 — obě zůstaly neprovdány.

Měly mezi sebou ještě jednu sestru, jež byla roku 1604 první ženou falckého knížete ze Zweibrückenu (Deux-Ponts) a zemřela roku 1607.

Jejich dva bratři byli Jindřich a Benjamin z Rohanu, pán ze Soubise.

Jindřich byl posledním vůdcem hugenotů ve Francii. Vévoda ze Sully, vrchní intendant financí, u Jindřicha IV. tak dobře zapsaný a rovněž hugenot, jej u Jindřicha IV. velmi protěžoval z nenávisti k maršálovi z Bouillonu. Jindřich IV. jej roku 1603 učinil vévodou a pairem a necelé dva roky nato mu pan ze Sully dal svou dceru za manželku.

Byl to tento velký muž, jenž se tak proslavil v čele poražené strany a jenž se, po smíření se dvorem, ještě více vyznamenal jednáními, jimiž byl pověřen ve Švýcarsku, i svými skvělými činy v čele královského vojska ve Valtellině, kde roku 1638 zemřel na následky zranění s pověstí velkého vojevůdce i velkého státníka. Zanechal jen jedinou dceru a dědičku, jež roku 1645, proti vůli matky, přinesla veškerý jeho velký majetek věnem Jindřichu Chabotovi pod podmínkou, že on i jejich potomstvo ponesou jméno a znak Rohanů; a [Chabot] byl, jak známo, jmenován vévodou a pairem novými listinami, s pořadím ode dne svého přijetí v parlamentu. Matka, jež byla hugenotka, si tento sňatek nepřála, ale dcera, jež byla katolička, podpořena panem Gastonem a panem Princem, se jí vysmála.

Z tohoto sňatku vzešli vévoda z Rohanu, druhá žena pana ze Soubise, druhá žena prince z Espinoy a paní z Coetquen, které jsme všichni znali.

Pan ze Soubise, bratr onoho velkého vévody z Rohanu, o sobě dal slyšet jen odvahou a zarputilostí svých ustavičných odbojů, ač jej král u příležitosti míru daného roku 1626 hugenotům jmenoval vévodou na brevet. Od dobytí La Rochelle už o něm ve Francii nebylo slyšet a zemřel bez vážnosti v Anglii, kam se uchýlil, aniž se kdy oženil, kolem roku 1641.

Máme zde tedy doživotní vévodkyni, vévodu a paira a vévodu na brevet v rodu Rohan. Ale tato generace začíná ukazovat ještě něco jiného. Pan ze Sully, když sjednával sňatek své dcery, tak dobře vylíčil Jindřichu IV. čest, kterou má tato větev Rohanů z toho, že mu je velmi blízce příbuzná, a dokonce dědičkou Navarry, kdyby neměl děti, skrze Isabelu Navarrskou, jeho pratetu a jejich babičku, že vymohl milostivou taburetku pro dvě sestry svého zetě — třetí byla již provdána —, avšak s výslovným prohlášením, že se tak děje jen z ohledu na toto jediné hledisko blízkého příbuzenství s Navarrou, že se toto vyznamenání netýká rodu Rohan jako takového a že nepřejde ani za hranice těchto dvou dcer. To je první epocha hodnosti, či spíše poct bez skutečné důstojnosti v rodu Rohan — nikoli náležejících tomuto rodu.

Při zásnubách a sňatku pana Gastona se slečnou z Montpensier neměli knížata ani velmoži žádné pořadí, šli mezi sebou bez ladu a skladu a řadili se, jak se dalo. Dámy nebyly toho názoru, že by měly dělat totéž, a chtěly jít v pořadí. Bylo to v Nantes a obřad vedl kardinál z Richelieu. Vévodkyně z Rohanu, jež kráčela za vévodkyní z Halluyn, jíž se také někdy říkalo maršálka ze Schombergu, ji chtěla předejít. Ta se bránila; hádka se rozohnila; ze slov přešly ke strkanicím a škrábancům. Skandál netrval dlouho a spor byl na místě rozsouzen a rozhodnut ve prospěch paní z Halluyn jako starší [v hodnosti] před paní z Rohanu, jež se rozsudku podřídila.

To je první epocha nároku, a byl to nárok nešťastný: navíc není zdaleka jasné, že by se týkal rodu Rohan jako takového, jenž až dosud a ještě dlouho poté žádný takový nárok neměl, nýbrž šlo spíše o starobylost mezi vévodkyněmi, neboť je vidět, že paní z Rohanu se s žádnou jinou nepřela. Paní z Halluyn byla dcerou pana z Pienne, zabitého ještě za života jeho otce na rozkaz vévody z Mayenne ve Fère, jehož byl guvernérem roku 1592, a jeho otec byl na počátku roku 1588 jmenován vévodou a pairem. Ten oženil svého syna, pana z Pienne, s dcerou maršála de Retz, z níž vzešel jen jeden syn, zemřelý mlád roku 1598, a paní z Halluyn, o níž je zde řeč.

Provdala se za nejstaršího syna vévody z Épernonu, a k příležitosti tohoto sňatku bylo pro ně znovu zřízeno vévodství-pairství Halluyn, avšak se starým pořadím podle nevěstina dědečka. Rozešli se, manželství bylo zrušeno a neměli děti.

Roku 1620 se paní z Halluyn provdala za pana ze Schombergu s listinami o pokračování pairství, takže paní z Rohanu, jejíž zřízení bylo starší než obě pokračování pairství, jichž paní z Halluyn dosáhla při obou svých sňatcích, neměla asi tak docela nepravdu, když se hněvala, že ji vidí sahat zpět až k prvnímu zřízení jejího dědečka, staršímu než zřízení Rohanů. Ostatně se nezdá, že by si tato vévodkyně z Rohanu, dcera pana ze Sully a matka dědičky, jež se provdala za Chabota, kdy jindy na cokoli činila nárok nebo se o cokoli přela, kromě této směšné příhody, kterou jsem chtěl vylíčit, abych nic nevynechal. Přejděme nyní k větvi Guéméné.

Ludvík z Rohanu, pán z Guéméné, starší bratr maršála de Gié, jehož větev jsem právě vyčerpal, neposkytuje nic pozoruhodného, stejně jako tři následující generace. Čtvrtou byl Ludvík VI. z Rohanu, jenž nechal povýšit panství Montbazon na hrabství a panství Guéméné na knížectví, roku 1547 a 1549.⁵

Ve Francii je řada takto zřízených knížectví, z nichž žádné nikdy nedalo ani nedává panství žádné zvláštní vyznamenání, kromě jména, a stejně tak nikomu z těch, kdo toto zřízení získali, ani jejich nástupcům. I tento Ludvík z Rohanu tedy žil a zemřel bez jakékoli hodnosti či pocty, stejně jako jeho předkové, a bez sebemenšího nároku. Nyní však je třeba dávat pozor na vše, co z něj vzejde. Oženil se se starší dcerou posledního Rohana z větve Gié, jenž byl bratrem paní z Beauvilliers a z Rothelin-Longueville, jak jsem uvedl výše, a jenž byl roku 1548 vyslancem v Římě; tento [tchán] se pak podruhé oženil se sestrou svého zetě, z níž neměl děti.

Z tohoto Ludvíka VI. z Rohanu a Eleonory Rohan-Gié vzešli čtyři synové a pět dcer, jež se — podobně jako předchozí ženy tohoto rodu, a dokonce i několik vdov po pánech z Rohanu — provdaly za pány, ba i za pouhé šlechtice.

Oni čtyři synové byli: Ludvík, v jehož prospěch Jindřich III. roku 1588 povýšil vévodství Montbazon na vévodství-pairství; zemřel o rok později bez dětí; Petr, kníže z Guéméné, jenž s Lenoncourtovou⁶ zanechal jen jednu dceru, Annu z Rohanu, provdanou za syna jeho bratra, o němž bude řeč, tedy za svého vlastního bratrance; Herkules, vévoda a pair z Montbazonu na základě nového zřízení Jindřichem IV. roku 1595, s hodností podle tohoto nového zřízení; a Alexandr, markýz z Marigny, zemřelý bez dětí poté, co přijal jméno hrabě z Rochefortu — na toho je třeba pamatovat.

Zmíněný Herkules, vévoda z Montbazonu, byl velký lovčí, guvernér Paříže a Île-de-France, rytíř Řádu Svatého Ducha, přijatý roku 1597 v pořadí své vévodské hodnosti; muž rozumný a duchaplný, jenž hrál významnou roli, a jeho žena a jejich děti ještě mnohem větší. Unaven jejich intrikami, které sice — jak už je hvězda rodu Rohan — rodu prospívaly, ale příliš cti mu nepřinášely, nechal je konat a uchýlil se do Touraine, kde zůstal dlouhá léta a kde ve věku osmdesáti šesti let zemřel roku 1654, aniž se kdy vzdal svého vévodství. Roku 1628 se podruhé oženil s Marií, dcerou Clauda z Avaugouru a Kateřiny Fouquetové z La Varenne. Praděd tohoto Clauda z Avaugouru v přímé mužské linii byl levobočkem posledního vévody bretaňského; [Claude sám] byl otcovským dědem dnešního hraběte z Vertus.

Z prvního manželství: pan z Montbazonu (Ludvík, kníže z Guéméné, později vévoda z Montbazonu), a connétablová z Luynes, matka vévody z Luynes, jež se roku 1622 podruhé provdala za vévodu z Chevreuse, nejmladšího syna vévody z Guise, zabitého v Blois, a jež se pod tímto druhým jménem stala tak proslulou.

Z druhého manželství: pan ze Soubise, jehož jsme všichni znali, otec knížete a kardinála z Rohanu, a Anna z Rohanu, jež byla druhou ženou vévody z Luynes, syna své sestry, s nímž měla hraběte z Albertu, rytíře z Luynes a několik dcer, všechny provdané.

Kníže z Guéméné byl muž velkého ducha, a ještě více jím byla jeho žena Anna z Rohanu, dcera Petra, knížete z Guéméné, staršího bratra jeho otce. On, ona a paní z Chevreuse po celý svůj život tvořili jediný celek, a s nimi jako čtvrtá jejich macecha, druhá žena jejich otce, jež měla stejně tolik ducha a intrikánství jako oni; a co lze pokládat téměř za zázrak — všechny tři byly dokonale krásné a velmi galantní, aniž jejich krása či galantnost kdy mezi nimi vyvolaly sebemenší mráček žárlivosti nebo rozepře.

Kníže z Guéméné nejenže viděl příliš jasně, aby nevěděl, co se v jeho domě děje, ale nacházel v tom i svůj prospěch, a proto to nejen pokládal za velmi dobré, ale byl i účasten důvěrností, aniž to navenek dával znát. Užitečné ponaučení pro velikost rodu, jsou-li v něm krásky, jež umějí užívat svých půvabů — šťastně osudové, opakuji ještě jednou, pro rod Rohan, a pan ze Soubise se ho tak přesně a tak užitečně přidržel.