Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom druhý (1697–1700)

Kapitola desátá

Connétable z Luynes — ještě jím tehdy nebyl, ale nazývám ho tak, abych ho odlišil od jeho syna — se chtěl příjemně uvést do rodiny vévody z Montbazonu tím, že si v září 1617 vzal jeho dceru, a zároveň chtěl svou přízeň u dvora dát vyniknout mimořádným vyznamenáním. Vymohl, aby slečna z Montbazonu směla sedět [na taburetce před královnou] už od předvečera svatby s ním — milost, jež tím také končila, aniž se dotkla zbytku rodiny. Byla to zkrátka jednorázová milostivá taburetka, aby zazářila přízeň favorita a aby panu z Montbazonu dosvědčila, jak je tento sňatek králi milý.

Při jmenování [do Řádu Sv. Ducha] roku 1619 vymohl pan z Luynes věkovou dispens pro bratra své ženy, jemuž bylo teprve jedenadvacet let a jemuž se tehdy říkalo hrabě z Rochefortu; později přijal jméno kníže z Guéméné, jež nosil až do otcovy smrti. Pan z Luynes pro něj ještě vymohl, že bude mezi šlechtici tohoto jmenování kráčet první, totiž hned za ním samým, jenž byl posledním vévodou. To mu však nezabránilo, aby ho až do doby, než se sám stal vévodou po otcově smrti o pětatřicet let později, vždy bez potíží a bez jeho námitek předcházeli všichni šlechtici, kteří byli rytíři řádu déle než on.

Markýz z Marigny, bratr jeho otce, jenž byl rovněž zařazen do téhož jmenování, aby rodina favoritovy manželky byla zahrnuta beze zbytku, v něm kráčel mezi šlechtici na pětapadesátém místě a jen čtyři z celého jmenování byli po něm. Vidíme tedy, že přes veškerou přízeň pana z Luynes, jež se vždy celá soustředila na rodinu jeho ženy, přes tak důležitý úřad, jakým bylo tehdy guvernérství Paříže a Île-de-France, přes tak výhodnou hodnost, jako byla hodnost velkého lovčího u mladého krále tak vášnivě oddaného lovu, jako byl Ludvík XIII., a jehož syn měl po otci přežívací nárok, přes příklad milostivých taburetek udělených dvěma sestrám proslulého vévody z Rohanu, a přes onen jednodenní náskok taburetky paní z Luynes — přesto páni z Rohanu ještě nepomýšleli na to, že by měli mít pocty a vyznamenání nad netitulované urozené osoby, natož aby byli knížaty.

Zde však je počátek. Paní z Chevreuse byla odedávna v nejdůvěrnějším vztahu s královnou. Ludvík XIII. ji od dvora víc než jednou vypověděl, a po aféře u Val-de-Grâce, kdy byla královna prohledána a prohlédnuta až za ňadry kancléřem Séguierem — jenž si však právě tím způsobem, jak si v té věci počínal, zajistil její přízeň na celý zbytek života — paní z Chevreuse a paní Beringhenová uprchly z království a několik dalších bylo vypovězeno a upadlo v nemilost; všechny je královna, jakmile se stala regentkou, povolala zpět a ihned odměnila.

Paní z Chevreuse tehdy ještě byla ve Flandrech, a ač se po svém návratu zklamala v domněnce, že bude naprostou paní královnina ducha i vlády, přesto si navzdory kardinálu Mazarinovi zachovala veškerou svou přízeň. Dějiny a paměti oné doby jsou plné toho, co vše způsobila Fronda, jež ovládla dvůr i stát a jíž pan Princ vděčil za své vězení a poté za své propuštění, a kardinál Mazarin dvakrát za své zdánlivé zhroucení.

Tytéž dějiny líčí palác Chevreuse a palác Guéméné jako střed veškerých porad Frondy, kde byli pan z Beaufort a koadjutor, pozdější kardinál de Retz, přímo zbožňováni a kde disponovali pařížským parlamentem i celou stranou. Paní z Chevreuse, jež si i v zájmech často tak protichůdných zájmům kardinála Mazarina vždy udržela své místo v královnině srdci a svůj vliv na její bázlivou, nedůvěřivou, nejistou a proměnlivou mysl, uvedla do královnina přátelství kněžnu z Guéméné, svou švagrovou, a vévodkyni z Montbazonu, jejich macechu; ale především paní z Guéméné se královně nesmírně zalíbila svou přívětivostí, půvabem a skrytou obratností ducha. To paní z Chevreuse z jedné strany pěstovala a z druhé chránila s takovou péčí, že paní z Guéméné byla přítomna všem soukromým dýchánkům a královna si ji tím více přibližovala, čím více se od ní dozvídala vše, co jí ta druhá — ovšem jen tolik, kolik jí sama chtěla — vyprávěla o intrice, do níž byla celá zapletena a z níž královně sdělovala jen to, co bylo užitečné pro jejich záměry.

Při těchto rozmluvách, ať už o samotě s královnou, nebo ve třech s ní a paní z Chevreuse, jí královna dovolovala sedět. Byla to výhoda pro delší hovor, jakou takto o samotě přiznávala i jiným, dokonce i komandérovi z Jars, jenž se bez okolků posadil do křesla. Královna často jezdila do Val-de-Grâce, paní z Guéméné ji tam navštěvovala. Někdy tam byly přijímány i jiné dámy a zastihly tam paní z Guéméné sedící; ta vstala a pak se bez okolků zase posadila, takže jak se okruh Val-de-Grâce postupně rozšiřoval, nenápadně a zdvořile zvykala tyto polosoukromé dýchánky na svou taburetku. Nakonec se macecha a švagrové domnívaly, že je čas jít dál. Paní z Guéméné začala do Palais-Royal jezdit jen zřídka, a úměrně tomu, jak si královna stěžovala na její nepřítomnost; pak nechala královnu, ať se sama ptá, proč ji nevídá, a nakonec tam přestala jezdit úplně. Královna o tom často mluvila s paní z Montbazonu a s paní z Chevreuse. Výmluvy se vyčerpaly a paní z Chevreuse si vybrala vhodnou chvíli, aby královně otevřeně řekla, oč jde. Překvapená královna se zdráhala přiznat jako právo to, co se dělo jen jako laskavost a nepozorovaná familiárnost bez důsledků. Paní z Chevreuse odpověděla, že každý ví, že sedí, a vídá ji tak ve Val-de-Grâce, jež už nelze nazvat soukromým dýchánkem vzhledem k počtu lidí, na něž se tento dýchánek rozšířil; že nevidí žádný rozdíl mezi Val-de-Grâce a Palais-Royal, ani proč by její švagrová, sedící před celým královniným dvorem na jednom místě, měla na jiném místě stát; a napůl po dobrém, napůl po zlém, s podvodem v zádech, vymohla kněžně z Guéméné taburetku úplně a všude. Tato taburetka tehdy v rodu Rohan nepostoupila dále a nepřinesla mu žádná další vyznamenání.

Zároveň prokázala královna stejnou milost markýze ze Sencey, své dvorní dámě, jež byla kvůli ní vypovězena a jíž po nástupu regentství vrátila úřad, který jí byl odňat, a odměnila ji přežívacím nárokem pro její dceru, hraběnku z Fleix — obě vdovy, jež tak rovněž mají taburetku.

Požívaly jí několik let, dokud se řada urozených osob, podněcovaných panem Gastonem a panem Princem, nesešla ve velkém počtu, nevyzvala vévody, aby se k nim připojili, a jménem šlechty nepožadovala zrušení těchto taburetek i poct udělených pánům z Bouillonu za výměnu Sedanu — tu parlament nechtěl zaregistrovat s těmito články a několika dalšími, jež nejsou zapsány dodnes.

Tato shromáždění, jimiž chtěli princové vystrašit dvůr kvůli jiným vlastním záměrům, trvala dost týdnů na to, aby dvůr znepokojila obtížnějšími požadavky, což ho přimělo dohodnout se s panem Gastonem a panem Princem. Taburetky byly zrušeny a několik dalších drobných požadavků splněno, čímž tato shromáždění zcela skončila.

Dost dlouho poté dvůr definitivně a natrvalo získal navrch, a uražen tehdy vynucenými zrušeními, taburetky opět vrátil.

Pan ze Soubise — narozený, jak sám říkával, ale jen důvěrně mezi přáteli, se smíchem a sebechválou nad svým štěstím a moudrou politikou, jako pouhý šlechtic s příjmem čtyř tisíc liber ročně a nakonec se stavší knížetem se čtyřmi sty tisíci librami ročně — se oženil s bohatou vdovou, jež sama o sobě ani po svém prvním manželovi, s nímž neměla děti, nebyla ničím významná a jež mu manželskou smlouvou dala celý svůj majetek. Ona sama nikdy neseděla a pan ze Soubise ani nikdo z jeho rodiny na to ani nepomyslel. Tato žena zemřela roku 1660. S majetkem, jenž panu ze Soubise zůstal, se jeho rodina začala zabývat myšlenkou znovu ho oženit a z toho vytěžit.

Paní z Chevreuse, stále v nejlepších vztazích s královnou — o to víc, že nepokoje již dávno pominuly a kardinál Mazarin, jenž by byl překážkou jejím vysokým záměrům, zemřel roku 1661 — vymyslela spojit svůj vliv s vlivem paní z Rohanu, jež byla podobně jako ona bez dvorské přízně, ale velmi vážená, aby sjednala sňatek její nejstarší dcery a přitom jí vymohla taburetku. Bylo to roku 1663. Pan z Louvois byl tehdy ještě příliš malý chlapec a jeho otec příliš obratný a příliš politik, aby se odvážil hnout před panem z Turenne, k čemuž se vzchopil až dlouho poté; a tento velký vojevůdce byl na vrcholu své přízně a osobní vážnosti, s vlivem, jemuž se nic nevyrovnalo; byl tehdy velmi horlivý hugenot, paní z Rohanu ještě horlivější. Tento společný zájem a postavení, jaké oba měli ve svém náboženství, je důvěrně spojily, nehnul se od ní z domu; a když její dcery jely na ples nebo na nějaký jiný podnik, kam podle tehdejší slušnosti musely být doprovázeny muži se jménem, paní z Rohanu je kvůli panu z Turenne nikdy nesvěřovala nikomu jinému než pánům z Duras nebo z Lorges, jeho synovcům, kteří u ní byli jako děti domu — a sám jsem viděl, že tato důvěrnost mého tchána s těmito třemi dámami trvá nezměněná i po tolika letech.

Pan z Turenne se tedy do té věci vložil jako do vlastní; paní z Rohanu ji prosazovala jako milost, o niž naléhavě žádala; paní z Chevreuse do ní vložila veškerý svůj vliv a všechny své staré vazby na královnu, a prosadili to. Téměř současně dosáhli i toho, že se paní ze Soubise stala dámou paláce, a jakmile byla jednou u dvora, o zbytek se postarala její krása.

Netrvalo dlouho a král se do ní zamiloval. Vše se omrzí: povaha paní z Montespan ho unavovala; i na samém vrcholu její přízně měl pletky jinde a dokonce jí dal soupeřky. Tato [paní ze Soubise] si dovedla dobře počínat: Bontems vyřizoval vzkazy; byla vyžadována nejpřísnější tajnost a obava z pana ze Soubise byla notně zveličena. Za důvěrnici byla vybrána maršálka z Rochefortu, na toto řemeslo zvyklá. Schůzky se konaly u ní doma, kam je Bontems chodíval upozornit, a obě dvě, zcela samy a dobře zahalené, se zadními cestami dostávaly ke králi.

Maršálka z Rochefortu mi vyprávěla, že jednou div nezemřela rozpaky: došlo k omylu. Bontems přišel v nevhodnou chvíli; bylo třeba pod různými záminkami zbavit se společnosti, kterou toho dne nechali vejít, protože se toho dne s ničím nepočítalo, a přitom zadržet paní ze Soubise, aby ji pak mohli odvést tam, kde byla očekávána, a nezpůsobit ztrátu času milenci, jehož každá hodina byla přesně vyměřena. Po nemalé době si toho bystrý dvořan všiml; ale říkal si to jen do ucha, a od ucha k uchu už o tom nikdo nepochyboval.

Pan ze Soubise, vyučen ve škole svého otce a staršího bratra, o mnoho let staršího než on, nezvolil postoj nejčestnější, nýbrž nejužitečnější. Po celý svůj život se u dvora zdržoval jen zřídka, uzavřel se do správy svých domácích záležitostí, nikdy nedal najevo, že by cokoli tušil, a jeho žena se s velkou péčí vyhýbala všemu, co by mohlo být příliš nápadné; zato byla u dvora ustavičně přítomna, imponovala všem, kdo jej tvořili, ovládala ministry a měla, kdykoli chtěla, audience u krále v jeho kabinetu, šlo-li o milosti nebo o věci, jež měly mít následky. Aby to nevypadalo, že je získala v soukromějších chvílích, stavěla se v plné toaletě v hodinách veřejného dvora ke dveřím kabinetu. Jakmile ji tam král uviděl, vždy k ní přišel s výrazem víc než otevřeným, ale svým způsobem uctivým. Bylo-li to, co chtěla říci, krátké, odbyla se audience takto šeptem přede všemi; mělo-li to trvat déle, žádala, aby směla vstoupit. Král ji vodil do hloubi prvního kabinetu, přiléhajícího k místnosti, kde byli všichni ostatní; obě křídla dveří kabinetu, na této straně i na straně ostatních kabinetů, zůstávala otevřená, dokud nevyšla touž stranou — a tak to bývalo vždy.

Zábavné však je, že tyto dveře zůstávaly otevřené jen pro ni a vždy se zavíraly, když král udílel audienci jiným dámám.

Od té doby, co mezi nimi již nic nebylo, přátelství i stejná vážnost přetrvaly, stejně jako stejná opatrnost slušnosti. Psávala králi velmi často, dokonce i z Versailles do Versailles. Král jí vždy odpovídal vlastní rukou, a byli to Bontems nebo Bloin, kdo dopisy králi doručovali a předávali jeho odpovědi. Takto postupně, krok za krokem a při různých příležitostech, učinila z pana ze Soubise knížete a postupně pro něj získala celou tuto hodnost.

Byl to však Monsieur, jehož využili k tomu, aby k sezení dopomohli Bautruové, vdově po panu z Rannes, kterou si roku 1681 vzal kníže z Montaubanu, bratr knížete z Guéméné. Ona u Monsieura vysoce hrála [karty]. Pan z Montaubanu neměl žádnou hodnost, ačkoli jeho švagrová seděla — za života jejich otce, který se svého vévodství nevzdal — díky vlivu paní ze Soubise, podle téhož příkladu švagrové paní z Chevreuse. Král vždy říkával, že mu Monsieur tuto taburetku vylákal lstí; a od taburetky se oba bratři stali knížaty jako pan ze Soubise. Pan z Guéméné se oženil poprvé roku 1678, podruhé roku 1679; jeho bratr, pan z Montaubanu, roku 1682, a nezanechal děti.

Přesto je pravda, že paní ze Soubise, jíž se nikdy v ničem neodmítalo, přece jen v jedné jediné věci neuspěla. Při jmenování roku 1688 byl vévoda z Montbazonu, dávno již šílený, uvězněn v Lutychu. Byl synem staršího bratra pana ze Soubise, onoho knížete z Guéméné, rytíře řádu z roku 1619, o němž jsem se zmínil výše. Svého vévodství se nikdy nevzdal; byl zbaven svéprávnosti, a tudíž nezpůsobilý se ho vzdát stejně jako činit jakýkoli jiný právní úkon. Pan z Bouillonu byl ve vyhnanství.

Toto jmenování bylo první, při němž král nechal vévody na brevet, maršály Francie a velké důstojníky svého domu předcházet šlechtice téhož jmenování, přičemž šlechtici, kteří již byli rytíři řádu, jim nadále měli přednost. Hrabě z Auvergne a pan ze Soubise byli zapsáni na královu listinu. Žádali, aby předcházeli vévody na brevet a maršály Francie téhož jmenování, a paní ze Soubise žádala, aby byl zapsán i kníže z Guéméné, jenž do tohoto jmenování nepatřil, a to v hodnosti vévody z Montbazonu.

Věděla toho příliš mnoho na to, aby v to doufala, ale počítala, že za odmítnutí tohoto požadavku dostane náhradou ten druhý. Tentokrát se však zmýlila; král nejen že zůstal neoblomný, ale rozhněval se natolik, že nařídil Châteauneufovi, tajemníkovi řádu, aby na plné kapitule zapsal do svého registru, že se páni ze Soubise a hrabě z Auvergne omlouvají z účasti na jmenování, neboť nechtějí přijmout řád v hodnosti, v níž si jejich otcové a předchůdci pokládali za čest jej přijmout.

To vyvolalo velký rozruch a pokoření bylo palčivé. Ale paní ze Soubise si s tím uměla poradit; tak dobře obměkčila a zastrašila Châteauneufa, jenž patřil k jejím přátelům a byl velmi ubohým člověkem, že ho přiměla zapsat do registrů, že tito pánové nepřijali řád proto, že nechtěli ustoupit mladším synům lotrinského rodu.

Nikdy se přece neodvážili mluvit ani o nich [lotrinských], ani o vévodech; šlo jen o to, jít za posledním vévodou a před prvním z vévodů na brevet a maršálů Francie, kteří nikdy nebyli stavěni na první místo mezi šlechtici jmenování a kteří tehdy ani později neměli v řádu žádnou jinou hodnost než podle stáří svého jmenování, a v tom, do něhož byli přijati, takovou, v jaké byli spolu se šlechtici zapsáni na královské listině — a v tomto jmenování je král zapsal jako první.

Obratnost — abych neřekl víc — tak nahradila nepříjemnou pravdu, jež se příčila jejich představám, lží, jež se měla stát dokladem nároku na přednost, na nějž nikdy ani nepomysleli. Vyšlo to najevo až o mnoho let později, a zvláštní je, že z toho nevzešlo nic jiného. Pokud jde o pány z Bouillonu, žádný z nich nebyl do té doby v dosahu řádu při žádném jmenování až do tohoto.

Otec maršála z Bouillonu byl, jako všichni jeho příbuzní, bez nároků, a zemřel roku 1557 na zranění utrpěná u Saint-Quentinu, dávno před založením řádu. Maršál z Bouillonu žil a zemřel jako hugenot roku 1623. Vévoda z Bouillonu se stal katolíkem až roku 1637 a zemřel roku 1652, aniž mezitím byl jmenován do řádu; a jeho bratr, pan z Turenne, konvertoval až roku 1668 a byl zabit roku 1675, rovněž bez jmenování mezitím. Teprve od té doby, co drželi majetky dědičky Sedanu, začali maršál z Bouillonu a ještě více jeho děti odvažovat se jistých nároků; a mladší bratr otce této dědičky, jenž podle vždy dodržované dohody po celý svůj život ve všech úkonech, na všech místech a při všech příležitostech předcházel maršála z Bouillonu, byl při prvním jmenování čtyřiadvacátý mezi šlechtici a jeho syn jednapadesátý při jmenování roku 1619 — témže, v němž byl již zmíněný markýz z Marigny pětapadesátý.

To je dlouhá odbočka, než se dostaneme k faktu, jenž ji vyvolal, ale jejíž zajímavost snad tuto délku vynahradí. Přesto je třeba snést ještě jednu, jejíž vyprávění nelze vynechat, má-li se dobře porozumět skutečnosti, o niž v tomto roce jde.

Nevím, kde vzal počátek ten tak vybraný způsob zacházení, jehož se v Sorbonně dostává knížatům nebo těm, kdo mají jejich hodnost, během jejich licenciátu. Nemůže to pocházet z lotrinského rodu. Jeho moc sice dokázala tuto proslulou školu ovládnout natolik, že ji přiměla ke skutku sesadit Jindřicha III. a prohlásit ho, bez jakéhokoli práva či pravomoci, za zbaveného koruny po popravě v Blois na konci roku 1588, a po jeho smrti vyloučit z koruny Jindřicha IV. Tatáž moc by si tedy klidně mohla tyto pocty vymyslet a nechat si je prokazovat; ona sama si však tehdy nečinila nárok — přinejmenším ne na tu hlavní, jež táhne s sebou ostatní vyznamenání, která jsou jen místní. Spočívají v tomto: kníže, či ten, kdo má jeho hodnost, jenž obhajuje tezi, má rukavice na rukou a čepici na hlavě po celou dobu aktu a je oslovován „nejjasnější kníže“ jak těmi, kdo proti němu argumentují, tak tím, kdo tezi předsedá. Je také oslovován „nejjasnější Výsosti“, a provizor Sorbonny mu ji uděluje ve svých doktorských listinách. Ať byli lotrinští ve Francii sebemocnější a sebevýznamnější, od svého usazení za Františka I. až po zničení Ligy za Jindřicha IV., nikdy nikdo z nich nebyl oslovován „Výsosti“ kromě svrchovaného vévody lotrinského a nejstaršího čili hlavy jejich rodu.

Z těch, kdo takříkajíc ve Francii vládli uprostřed nepokojů, jež sami rozpoutali, nikdo nebyl více ctěn ani velkolepěji obsluhován než vévoda z Mayenne, jenž během své správy jakožto generální místodržitel státu a koruny francouzské neopominul žádnou z výsad vyhrazených osobě a moci našich králů. Vydával svým vlastním jménem deklarace a edikty, jež byly zapsány u parlamentu; jmenoval maršály Francie, kteří tento úřad vykonávali a z nichž si někteří toto postavení podrželi i po uzavření svého míru s Jindřichem IV.; trestal smrtí a vyhnanstvím a udílel milost; nakládal jako král s úřady, místy a nejrůznějšími beneficii, a řada jeho jmenovanců si svá místa podržela i po uzavření míru.

Nelze tedy věřit, že by se v době, kdy plně vykonával královskou autoritu a moc ve své straně — jíž byla téměř celá Francie a především Paříž — kdokoli z této strany odvážil nebo dokonce chtěl odmítnout mu jakoukoli poctu či vyznamenání, byť i nové, jež by si byl chtěl přisvojit. Dějiny a paměti oněch nešťastných dob uvádějí nesčetné množství aktů pana z Mayenne a dopisů nejrůznějších osob jemu psaných. V žádné z těchto listin se nenachází oslovení „Výsosti“. Všude je to prosté „vy“, a dokonce ani jeho vlastní tajemník mu nikdy nepíše jinak. Je tedy pravda, že si na toto oslovení nečinil nárok — tak jako si tehdy ani vévoda lotrinský, ani žádný jiný suverén, jenž si nechával říkat „Výsosti“, nečinil nárok na „nejjasnější“.

Tento superlativ jim vešel do hlavy a do úzu až dlouho poté, když si jejich mladší příbuzní nechali říkat „Výsosti“ — aby se od nich odlišili; a toto rozlišení netrvalo dlouho. Titíž, kdo si nechali dávat „Výsosti“ jako suverénové, přijali brzy nato i „nejjasnější“, sotva viděli, že bylo vynalezeno; a odtud pochází dnešní „královská Výsost“, jež bývala vyhrazena jen dětem našich králů a sestoupila i k nim, což vedlo k tomu, že se jí Monsieur a Madame vzdali, zatímco pan Savojský, velkovévoda toskánský a dlouho poté i pan Lotrinský ji přijali pod záminkou, že se oženili s vnučkami Francie, jimž se tak říkalo, zatímco vévodové lotrinští a savojští, zeťové našich králů a jejich švagři, se spokojili s prostou „Výsostí“.

Od pana z Mayenne nikdo z jeho rodu neseděl na lavicích Sorbonny až do syna pana Velkého, a dlouho poté dalšího — oba za mých dnů — kteří tato vyznamenání v Sorbonně shledali již zavedená pro osoby mnohem menšího významu, než byli oni sami, a přesto jich dosáhli.

Kardinál z Guise, arcibiskup remešský, zemřelý v doprovodu Ludvíka XIII. během obléhání Saint-Jean-d’Angély, nebyl nikdy ničím víc než subdiákonem a nikdy nepomýšlel na vstup do licenciátu, natožpak pan z Guise Neapolský, rovněž arcibiskup remešský již v dětství, jenž jím byl vždy jen jako komendátor.¹ Z jiných suverénních rodů nebyl nikdo prelátem ve Francii, ani nebyl v Sorbonně, a všechny tyto věci jsou nesporné skutečnosti.

Je tedy třeba říci, že to byl kardinál z Bouillonu, v jehož prospěch byla tato vyznamenání vynalezena. Narodil se v srpnu 1643 a kardinálem se stal v srpnu 1669. Bylo mu tedy šestadvacet let, když se jím stal, a právě v tomto mezidobí získal tyto pocty v Sorbonně. Způsob, jakým se stal kardinálem, sám ukáže, jak mu byla tato vyznamenání v Sorbonně přiznána. Pan z Turenne byl jmenován generálním maršálem táborů a armád Francie 7. dubna 1660, kdy byl dvůr v Montpellieru. Jeho synovci bylo tehdy sedmnáct let. Tato doba tedy dobře ukazuje, v jakém postavení tehdy pan z Turenne byl. Od té doby jeho postavení neklesalo, a nikomu není neznámo, jakého stupně přízně, vlivu a autority tento velký muž vždy požíval od té doby, co se po tolika odklonech naposledy upřímně přimkl ke králi a k vládě. Stejně obtížné by bylo nevědět o jeho krajní oddanosti velikosti a vyznamenáním svého rodu, jež ho vedla po celý jeho život a byla jeho panující vášní, a o všech výhodách, které mu dokázal opatřit nejrůznějšími příležitostmi a prostředky.

Pokládal svého synovce za osobu, jež k tomu může hodně přispět, když ho postrčí do církevní kariéry, a pana z Péréfixe, arcibiskupa pařížského, s ohledem na důvěru a vliv, jaký měl u dvora, za velmi vhodný nástroj k jeho povýšení. Byl jeho přítelem a tento prelát si to pokládal za velkou čest. Vřele mu doporučil svého synovce, jenž měl dost rozumu, aby mu horlivě dvořil a získal si ho i osobně. Stalo se, že pan z Louvois, již sám o sobě významný, stejně jako díky svému otci, a jenž neměl ani jeho skromnost, ani jeho zdrženlivost, si umínil tak dobře získat biskupa z Langres, že učinil svého bratra, abbého Le Telliera, jeho koadjutorem. Tímto prelátem byl onen proslulý abbé de La Rivière, jenž po tak dlouhou dobu řídil pana Gastona, jenž se tím tak vyznamenal během nepokojů králova nezletilosti, jenž se stal ministrem, jenž si získal takový vliv, že s ním musely počítat všechny strany, jenž byl kdysi navržen na kardinálství a jenž — ač byl sám o sobě bezvýznamný a nakonec upadl v nemilost — dostal jako náhradu za to, čím byl a oč usiloval, toto biskupství, vévodství-pairství a spoustu beneficií. Ze zkušenosti, jak aktivní, tak pasivní, věděl, co dokážou ministři. Byl nadšen, že si získá pana z Louvois i jeho otce, a šel spolu s oběma bratry oznámit své rozhodnutí panu Le Tellierovi. Toho vyděsil biskupský stolec takové důstojnosti; ale věc byla hotová, nemohl se zdržet, aby se k nim nepřipojil a nepomohl jim věc prosadit u krále.

Rozruch, jejž to vyvolalo, probudil kardinála Antonína Barberiniho, arcibiskupa-vévodu remešského; jeho moc a jeho pád v Římě i ochrana, kterou mu a jeho rodině, uprchlé do Francie, poskytl kardinál Mazarin, mu daly, pokud jde o ministry, neméně zkušeností a poučení než La Rivièrovi. Hned nazítří spěchal k Le Tellierovi, kam si nechal zavolat jeho syny, tvrdě jim vytkl, že se obrátili spíše na pana z Langres než na něj, a hned nato šel žádat krále o remešskou koadjutorii pro abbého Le Telliera — a získal ji na místě.

Tak podivuhodné štěstí pro muže postavení a věku abbého Le Telliera, jemuž ještě nebylo plných sedmadvacet let, vzbudilo ve světě velký rozruch a překvapilo i jeho vlastní rodinu, ba jeho samého.

Pan z Turenne, jenž neměl rád pana z Louvois, ani o mnoho víc pana Le Telliera, byl tím dotčen do nejvyšší míry. Byl to navíc jedinečný kousek, po němž toužil pro svého synovce, jenž — již plný ctižádosti — zuřil, že o něj přišel, a to díky abbému Le Tellierovi. Vymysleli si pařížskou koadjutorii, a díky důvěrnému přátelství, jaké měli s panem z Péréfixe, ho o tom tak dobře a tak rychle přesvědčili, že po ní zatoužil neméně vášnivě než oni sami. Požádal o ni krále a byl notně udiven, když narazil na odpor.

Nenechal se odradit; přispěchal na pomoc pan z Turenne, jenž se do toho vložil celý, jako by šlo o rozhodující tah. Král, v rozpacích z odmítnutí panu z Péréfixe, jehož měl rád a velmi si ho vážil, a ještě více panu z Turenne v postavení, v jakém se nacházel — a přitom byl rozhodnut neriskovat vytvoření druhého koadjutora typu Retze — z toho vybředl tím, že panu z Turenne navrhl místo koadjutorie svou nominaci [synovce] na kardinálství, a byl šťasten a zavázán panu z Turenne, že to ráčil přijmout. Jmenování kardinálů navržených korunami bylo na spadnutí, takže nečekali a tak si vynahradili koadjutorii abbého Le Telliera.

Pan z Péréfixe byl provizorem Sorbonny a byl jejím pánem tím spíše, že se více než ochotně propůjčil veškerým přáním dvora proti panu Arnauldovi a jeho přátelům, že se na Sorbonnu tvrdě obořil a rozeslal velké množství lettres de cachet. Na druhé straně se mladý abbé zcela oddal jezuitům, jimž byl po celý svůj život oddán a od nichž získal velké služby. S touto pomocí si pan z Turenne pro něj mohl vymoci veškeré novoty, jaké chtěl; byly provedeny dříve, než si toho kdokoli všiml, a jakmile se tak jednou stalo, bez sporů a bez stížností, dvůr o tom také nic neřekl a nechtěl za tím běhat a způsobit panu z Turenne tu trpkou nelibost.² Není to snad trochu loupež na veřejné cestě? Prozkoumáme-li dobře celou tuto hodnost „cizího knížete“ [prince étranger], i u těch, kdo ji mají narozením, shledáme, že je celá utkána z podobných loupeží.

Podle tohoto příkladu si i abbé ze Soubise nárokoval stejná vyznamenání. Narazil na odpor. Paní ze Soubise neměla potíže ho zdolat. Král se na tohoto [syna] vždy díval jinýma očima než na ostatní děti paní ze Soubise, na něj a na jednoho mladšího, jemuž se říkalo princ Maxmilián; neboť od ní dále bylo v tomto rodu vše a všichni knížaty a tak se i nazývali. Ale tento princ Maxmilián byl zabit velmi mladý a neměl čas, na rozdíl od abbého, využít královy zvláštní náklonnosti. Král poručil provizorovi i celé Sorbonně a s abbém ze Soubise bylo zacházeno stejně jako s kardinálem z Bouillonu. Přirozeným pokračováním bylo, že vše skončilo stejně. Byl priorem Sorbonny, aby zazářil a získal si tuto školu, podrážděnou královými rozkazy vůči němu. Došlo to až k jeho doktorským listinám, a to je bod, jenž vyvolal celou tuto odbočku, aby mu bylo rozumět. Pan z Remeše mu tam nechtěl vepsat „nejjasnější Výsost“. Byl provizorem Sorbonny a namítal, že pan z Péréfixe, jenž toto oslovení udělil panu z Bouillonu, tehdy budoucímu kardinálovi, nebyl vévodou a pairem. Paní ze Soubise si s tím poradila stejně snadno jako se vším ostatním. Král to remešskému arcibiskupovi nařídil a řekl mu jako jediný důvod, že tyto listiny neuděluje jako arcibiskup remešský, ale jako provizor Sorbonny, a že to tak chce; lze si domyslet, že byl brzy uposlechnut.

Téměř bezprostředně poté se kníže z Montbazonu, druhý syn knížete z Guéméné (neboť nejstarší byl uzavřen v klášteře), oženil s dcerou vévody z Bouillonu. Paní ze Soubise vymohla, aby se zásnuby konaly v králově kabinetu.

Než opustíme tento rod, je třeba říci, že kníže z Guéméné, zesnulý jako vévoda z Montbazonu v únoru 1667, bratr pana ze Soubise, byl o jedenatřicet let starší než on, a paní z Chevreuse, zesnulá roku 1679, jejich sestra, byla stejně stará jako století. Kněžna z Guéméné, zesnulá jako vévodkyně z Montbazonu roku 1657, matka pana ze Soubise, byla onou krásnou paní z Montbazonu, o níž koluje tato pověst, jež došla víry: že opat de Rancé, pozdější proslulý opat z La Trappe, do ní byl velmi zamilován a byl dobře přijímán; že ji opustil v Paříži v plném zdraví, aby si vyjel na venkov; že se krátce nato dozvěděl, že onemocněla, přispěchal zpět, a když prudce vešel do jejího pokoje, první, co mu padlo do očí, byla její hlava, kterou chirurgové při pitvě oddělili od těla; že se o její smrti dozvěděl teprve takto, a že překvapení a hrůza z tohoto pohledu, spojené s bolem vášnivého a šťastného muže, ho obrátily na víru, uvrhly do ústraní a odtud do řádu svatého Bernarda a jeho reformy. Na tom není nic pravdivého, jsou to jen okolnosti, které této smyšlence daly vzniknout. Otevřeně jsem se na to zeptal pana z La Trappe — nikoli hrubě na lásku a ještě méně na štěstí, ale na skutkový stav — a toto jsem se dozvěděl: byl s ní v důvěrném přátelství, nehnul se z paláce Montbazon a byl přítelem všech postav Frondy, pana z Châteauneufu, paní z Chevreuse, pana z Montrésoru a všech, jimž se tehdy říkalo „důležití“, ale nejvíce pana z Beaufortu, s nímž velmi často pořádal hony, a byl v nejdůvěrnějším přátelství s kardinálem de Retz, jež trvalo až do jeho smrti. Paní z Montbazonu zemřela na spalničky během velmi krátké doby. Pan z Rancé byl u ní, neopustil ji, viděl ji přijmout svátosti a byl přítomen její smrti. Pravda je, že už tehdy, dotčen a zmítán mezi Bohem a světem, uvažoval nějakou dobu o ústraní, a úvahy, k nimž tato tak náhlá smrt přiměla jeho srdce i mysl, ho definitivně rozhodly; a krátce nato odešel do svého sídla Véretz v Touraine, což byl počátek jeho odloučení od světa.³

Kněžna z Guéméné, tak dobře uvedená u královny matky paní z Chevreuse, sestrou svého manžela i pana ze Soubise, a jež taburetku uchvátila oklikou přes soukromé dýchánky a Val-de-Grâce, zemřela jako vévodkyně z Montbazonu roku 1685 v jednaosmdesáti letech. Byla matkou vévody z Montbazonu, zesnulého šíleného roku 1699, po dlouhá léta uvězněného v Lutychu, a rytíře z Rohanu, popraveného stětím pro zločin urážky majestátu 17. listopadu 1674,⁴ krátce poté, co prodal panu ze Soyecourtu svůj úřad velkého lovčího, jejž měl po otci na základě přežívací listiny a jejž po Soyecourtově smrti získal pan z La Rochefoucauld.