Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom druhý (1697–1700)

Kapitola jedenáctá

Krátce po sňatku pana z Montbazonu následovalo hned několik dalších. Pan z La Force oženil svého nejstaršího syna se slečnou z Bosmeletu, jedinou a nesmírně bohatou dcerou prezidenta rouenského parlamentu (à mortier) a dcery Chavignyho, státního tajemníka — sestry maršálky z Clérembault, bývalého biskupa z Troyes atd.

La Vallière si vzal dceru vévody z Noailles. Paní princezna de Conti, jeho sestřenice, jež ho měla velmi ráda, se v manželské smlouvě zachovala velkoryse a svatbu uspořádala ve svém krásném domě na versailleské třídě. Byla to jakási slavnost, jíž se zúčastnil i Monseigneur.

Odehrál se i jiný, dosti podivný sňatek: La Carte, velmi bezvýznamný a velmi chudý šlechtic z Poitou, se přimkl k Monsieurovi, jenž si ho, ač jeho zcela tuctový zevnějšek k tomu nedával žádný důvod, mimořádně oblíbil a z úřadu do úřadu ho u sebe rychle povýšil až na prvního šlechtice své komory, přičemž mu prokazoval i četné peněžní milosti. Nakonec ho chtěl oženit. Vévodkyně z La Ferté měla ještě jednu dceru, jež už měla trochu za ušima a začínala přezrávat. Byla u Monsieura ve velké oblibě, a ten jí tento sňatek navrhl: nechala se prosit a žádala, aby La Carte přijal livrej a erb její dcery i jméno markýze z La Ferté. To ho ctilo natolik, že souhlasil s radostí. Ale vévoda z La Ferté, se svou ženou odedávna znesvářený, a ne bez příčiny, od ní odloučený a nevídající se s ní, se stavěl na zadní, a ještě více rod Saint-Nectaire, jenž se otevřeně postavil proti tomuto zprofanování svého jména a erbu. Po velkém povyku a nepříjemných řečech Monsieur vše utišil penězi. Všichni nakonec souhlasili a vévodkyně z La Ferté uspořádala pro Monsieura na oslavu svatby slavnost.

Sassenage, další první šlechtic Monsieurovy komory, se oženil s vdovou po Morsteinovi, dcerou vévody z Chevreuse. Byla to vybraná duše z malého stádce paní Guyonové a pana z Cambrai, jež se přes veškerou hloubku své zbožnosti chtěla znovu provdat. Tento zeť se do rodiny hodil stejně málo jako pan z Lévi, a k tak mystické ženě ještě méně; přesto se všemi vycházel velmi dobře.

Král, jenž právě zaplatil dluhy pana z La Rochefoucauld a měl velmi rád i pana Velkého, patrně nechtěl mezi těmito dvěma soky vzbudit žárlivost, kdyby se jeho dar prozradil; daroval tedy panu Velkému čtyřicet tisíc tolarů a rytíři Lotrinskému dalších dvacet tisíc tolarů.

Král dal zatknout Charnacého v provincii, kam ho už předtím, velmi nespokojen s jeho chováním v Anjou, kde žil v ústraní doma, vypověděl, a odtud ho nechal odvést do Montaubanu, těžce obviněného z mnoha špatností, zejména z padělání mincí. Byl to vtipný mladík, jenž byl kdysi královským pážetem a důstojníkem jeho tělesné gardy, člověk velkého světa, a poté se uchýlil domů, kde často prováděl leccos nepěkného, ale u krále vždy nalezl dobrotu a ochranu. Provedl mimo jiné jeden kousek plný důvtipu, nad nímž nezbylo než se smát.

Před svým domem v Anjou měl velmi dlouhou a dokonale krásnou alej, v níž stál selský domek s malou zahrádkou, jenž se tam zřejmě ocitl už v době, kdy byla alej vysázena, a Charnacému ani jeho otci se nikdy nepodařilo přimět toho sedláka, aby jim ho prodal, ať mu nabízeli sebevětší výhody — je to tvrdohlavost, na níž si mnozí drobní vlastníci zakládají, aby dopalovali lidi, jimž se jejich pozemek hodí a někdy je pro ně nezbytný. Charnacé, nevěda si už s tím rady, věc dlouho nechával být a dál o ní nemluvil. Nakonec, unaven touto chatrčí, jež mu zakrývala veškerý půvab jeho aleje, vymyslel kejklířský kousek. Sedlák, jenž tam bydlel a jemuž domek patřil, byl krejčí z povolání, když se mu naskytla příležitost ho vykonávat, a bydlel tam sám, bez ženy a dětí. Charnacé si ho zavolá, řekne mu, že je povolán ke dvoru na důležité místo, že s odjezdem spěchá, ale že potřebuje livrej. Ujednají cenu v hotovosti; Charnacé si však vymíní, že se nechce spoléhat na jeho případné prodlevy, a že za trochu peněz navíc nechce, aby opustil jeho dům, dokud livrej nebude hotová, a že ho po tu dobu ubytuje, nakrmí a zaplatí mu, než ho propustí. Krejčí souhlasí a dá se do práce. Zatímco je tím zaměstnán, Charnacé nechá s nejvyšší přesností změřit a naplánovat jeho dům i zahrádku, vnitřní místnosti, dokonce polohu nádobí a drobného nábytku, dá domek rozebrat a vše z něj odnést, znovu jej sestaví přesně tak, jak byl uvnitř i vně, na čtyři dostřely muškety stranou od své aleje, znovu rozmístí veškerý nábytek a náčiní přesně tam, kde bylo nalezeno, a stejně obnoví i malou zahrádku, přičemž zároveň nechá vyrovnat a uklidit místo v aleji, kde domek stál, tak, aby po něm nezůstala ani stopa.

To vše bylo hotovo ještě dříve, než byla dokončena livrej, a krejčí byl mezitím tiše hlídán, aby něco neprozradil. Když je konečně dílo na obou stranách u konce, Charnacé svého muže zdrží do pozdní, temné noci, zaplatí mu a spokojeného ho propustí. Ten se vydá alejí. Brzy se mu zdá být dlouhá, pak dojde ke stromům a už žádné nenajde. Zjistí, že přešel její konec, a vrací se poslepu hledat stromy. Jde podél nich odhadem, pak křižuje sem tam a nenachází svůj dům. Tu příhodu vůbec nechápe. Noc uplyne v tomto pachtění, přijde den a brzy se dostatečně rozjasní, aby mohl svůj dům spatřit. Nevidí nic, protírá si oči, hledá jiné předměty, aby zjistil, není-li na vině jeho zrak. Nakonec se domnívá, že v tom má prsty ďábel a odnesl mu dům. Po dlouhém chození sem a tam, s pohledem upřeným na všechny strany, spatří v jisté vzdálenosti od aleje dům, jenž se tomu jeho podobá jako vejce vejci. Nemůže uvěřit, že by to byla pravda; ale zvědavost ho žene tam, kde dům stojí a kde nikdy žádný dům neviděl. Čím víc se přibližuje, tím víc poznává, že je to jeho dům. Aby se ujistil o tom, co mu zamotává hlavu, přiloží svůj klíč, ten odemkne, vejde dovnitř, nalezne vše, co tam zanechal, a přesně na stejném místě. Div neomdlí a je přesvědčen, že jde o čarodějnický kousek. Den ještě příliš nepokročil, a smích celého zámku i vesnice ho poučil o pravé podstatě kouzla a přivedl ho do zuřivosti. Chce se soudit, chce žádat spravedlnost u intendanta, a všude se mu jen vysmívají. Doslechl se o tom i král, jenž se tomu také zasmál, a Charnacé měl svou alej volnou.

Kdyby nikdy neprovedl nic horšího, zachoval by si svou pověst i svobodu.

Protože se téměř vše, co jsem napsal od chvíle, kdy jsem mluvil o skvělém vyslanectví milorda Portlanda, odehrálo v době, kdy zde pobýval, nebudu váhat na tomto místě doplnit opomenutí, jehož jsem se dopustil ohledně jeho slavnostního vjezdu, o němž jsem se nezmínil, protože se — kromě nádhery — odehrál jako všechny ostatní; došlo však k jedné potíži. Od té doby, co se paní z Verneuil k svému vlastnímu velkému údivu stala princeznou krve, posílala svůj kočár na vjezdy vyslanců, aniž si toho tito povšimli. Portland, pozorný ke všemu, byl o tom zpraven a prohlásil, že nestrpí, aby tento kočár projel před jeho vlastním; že pokud to jiní vyslanci trpěli, byla to jejich věc, ale že on slavnostní vjezd rozhodně vůbec neučiní, než by snášel novotu bez precedentu vůči anglickým vyslancům, anebo že o tom napíše, bude-li se to chtít, a vyčká na příslušné rozkazy — což bylo vše, co mohl udělat. Následovalo mnoho pochůzek sem a tam, jež však Portlandovu pevnost nijak nezviklaly; nakonec se raději rozhodli, že kočár paní z Verneuil se vůbec nedostaví, než aby se dál naléhalo nebo se vystavovali odpovědi země, kde jsou levobočci králů tím, čím byli vždy a čím by vždy měli být, totiž ničím — bez stavu a bez jména, leda skrze úřady a hodnosti, jež je z toho vyzvedají a staví přesně na úroveň těch, jimiž jsou obdařeni. Heemskerke, touto příhodou upozorněn na svůj vlastní vjezd, vznesl stejnou námitku jako Portland a měl stejný úspěch.

V Meudonu se odehrála dosti podivná scéna: po večeři se hrálo a Monseigneur šel spát; dost dvořanů zůstalo hrát nebo se dívat na hru. Pan princ de Conti a velký převor byli mezi hráči. Došlo k jednomu tahu, jenž vyvolal spor. Už jsme na více místech viděli, že tento princ a páni z Vendôme se neměli rádi, a to dosti otevřeně. Přízeň pana z Vendôme, jež nebyla o nic méně zjevná, jeho přednost před princi krve při velení armádám, jeho hodnosti a vyznamenání, rostoucí mílovými kroky a téměř se vyrovnávající úrovni princů krve, natolik zvýšily opovážlivost velkého převora, že mu ve sporu uklouzla trpkost a řeči, jež by byly příliš silné i mezi sobě rovnými a jež mu vynesly krutou odpověď, v níž mu princ de Conti bez obalu vytkl jak jeho poctivost ve hře, tak jeho odvahu ve válce — obojí věru dosti pochybné. Nato se velký převor rozzuří, odhodí karty a s mečem v ruce žádá zadostiučinění za tuto urážku. Princ de Conti ho s pohrdavým úsměvem upozorní, že se dopouští neúcty, ale že je zároveň snadné ho zastihnout, protože chodí všude a sám. Příchod Monseigneura, jen tak v županu na holém těle, jehož někdo šel upozornit, oba zarazil. Nařídil markýzi z Gesvres, jenž se tam nacházel, aby šel králi podat zprávu o tom, co se právě stalo, a každý si šel lehnout. Markýz z Gesvres se po králově probuzení tohoto úkolu zhostil, načež král vzkázal Monseigneurovi, aby prostřednictvím exempta gard, jenž u něj sloužil, poslal velkého převora do Bastily. Ten už mezitím z Meudonu přijel promluvit s králem o své záležitosti a nechal si prostřednictvím Lavienna požádat o audienci. Král mu vzkázal, že mu zakazuje se před ním ukázat, a nařídil mu, aby se okamžitě odebral do Bastily, kde nalezne rozkaz k jeho přijetí. Musel poslechnout. O chvíli později dorazil pan princ de Conti, jenž s králem hovořil o samotě v jeho kabinetu.

Nazítří, 30. července, dorazil pan z Vendôme z Anetu, měl audienci u krále a odtud šel k panu princi de Conti. U dvora to vyvolalo velké pozdvižení. Princové krve brali věc velmi zvysoka a levobočci se cítili natolik v úzkých, že 2. srpna pan du Maine a pan hrabě z Toulouse navštívili pana prince de Conti. Nakonec se věc urovnala v Marly 6. srpna ráno; Monseigneur poprosil krále, aby velkému převorovi laskavě odpustil a nechal ho propustit z Bastily, a ujistil ho, že mu odpouští i pan princ de Conti. Nato král poslal pro pana z Vendôme. Řekl mu, že nechá vyhotovit rozkaz k propuštění jeho bratra z Bastily; že by ho nazítří mohl přivést do Marly, kde po něm hned bude chtít, aby šel požádat o odpuštění pana prince de Conti a poté Monseigneura; že ho pak přijme a že se poté vrátí do Paříže. Dodal, že při návratu do Versailles by velký převor mohl přijet i tam. Věc byla přesně tak provedena nazítří, ve čtvrtek 7. srpna, obě odpuštění byla vyžádána doslovnými slovy, a pan z Vendôme byl přítomen se svým bratrem. Neobešlo se to bez toho, že v obou krutě trpěla přirozenost; museli však spolknout hořký kalich a uklidnit prince krve, kteří byli nesmírně rozvášněni.

Během dnů této hádky měl u krále audienci vyslanec saského kurfiřta, jenž právě dorazil do Paříže, a jeho pán byl zde veřejně uznán polským králem.¹

Téměř současně, totiž 29. května ráno, šťastně porodila paní ze Saint-Simon a Bůh nám dopřál tu milost, že nám dal syna.² Nesl, jako jsem to kdysi činil já, jméno vidame de Chartres. Nevím, proč lidé mají zálibu v neobvyklých jménech; svádějí však všechny národy, a i ti, kdo cítí jejich slabost, je napodobují. Je pravda, že tituly hraběte a markýze upadly do prachu množstvím lidí z ničeho, dokonce i bez pozemků, kteří si je přivlastňují, a tím upadly v nic, takže i urození lidé, kteří jsou markýzi či hrabaty (ať mi prominou, že to říkám), mají tu směšnost, že se cítí uraženi, když je jim tento titul přiznáván při oslovení. Přesto zůstává pravdou, že tyto tituly vycházejí z povýšení pozemku a z královské milosti, a ačkoli dnes už nemají žádné rozlišení, ve svém počátku, a ještě dlouho poté, měly svou funkci, a jejich vyznamenání trvala mnohem déle než tyto funkce. Vidamové naproti tomu nejsou ničím jiným než prvními úředníky domu určitých biskupů na základě léna od nich uděleného a jako jejich první vazalové vedli všechny ostatní jejich vazaly do války — v dobách, kdy se tak válčilo mezi pány navzájem, nebo ve vojskách, jež naši králové shromažďovali proti svým nepřátelům, než zavedli své vojsko na základě, na nějž bylo postupně postaveno, a než postupně zrušili tuto službu i s potřebou vazalů, a s ní veškerou moc a pravomoc pánů. Nikdy tedy nebylo srovnání mezi titulem vidama, jenž označuje pouze vazala a úředníka biskupa, a tituly, jež z léna vycházejí od králů. Ale protože jsme sotva znali jiné vidamy než ty z Laonu, Amiens, Mans a Chartres, a mezi nimi jistého Montoira, jehož rod přijal jméno Vendôme poté, co se oženil s dědičkou Vendôme, na němž Montoirové lénem záviseli — protože, řekněme, tento Vendôme se proslavil svou půvabností, galantností, velkým jměním, nádherou a leskem turnaje, jejž pořádal, a intrikami i velkými záležitostmi, do nichž se až příliš zapletl, neboť ho přivedly ke zkáze v Bastile — zdálo se toto jméno vidame de Chartres krásné, a protože toto léno vždy náleželo týmž, kdo měli panství La Ferté-Arnaud, jež z tohoto Vendôma přešlo sestrou na Ferrièry a od nich opět sestrou na La Finy, a když Ludvík XIII. přiměl mého otce, aby je koupil, protože odtud je do Versailles jen dvacet mil, koupil otec zároveň i toto léno v Chartres, jímž je vidamství, a dal mi nosit jeho jméno — jež jsem pak dal nosit i svému synovi.

Nedlouho před cestou do Compiègne³ se pan z Bouillonu a vévoda z Albretu, jeho nejstarší syn, veřejně znesvářili; nějakou dobu předtím syn se svolením otce podnikl cestu do Turenne, aby si odtud přivezl dar, jenž se dával nejstarším synům pána z Turenne, když tam jeli poprvé. Vévoda z Albretu si s sebou vzal své jednatele, kteří tam nalezli závěť maršála z Bouillonu, obsahující, jak tvrdili, řádně učiněnou a všude, kde bylo třeba, zapsanou substituci, jež vše zajišťovala z nejstaršího na nejstaršího, a jež tudíž panu z Bouillonu svazovala ruce, pokud šlo o jakoukoli výhodu pro jeho mladší děti, a navíc ho stavěla do situace, kdy nemohl splácet své osobní věřitele jinak než z příjmů za svého života.

Po návratu pana z Albretu doutnal tento oheň pod popelem. Pana z Bouillonu opatrně sondovali, netroufali si říci vše; nakonec došlo na věc a pan z Albretu předal závěť civilnímu poručíkovi. O několik týdnů později, když byl pan z Bouillonu v Évreux, mu tam jeho syn nechal doručit soudní obsílku prostřednictvím soudního vykonavatele „s řetězem“ — takoví mohou doručovat kdekoli bez rozdílu a využívá je každý, kdo chce učinit doručení citlivé a důrazné, protože takoví lidé jsou vždy velmi respektováni a vykonávají svůj úřad s tlustým zlatým řetězem na krku, na němž visí královská medaile. Jsou zároveň i vykonavateli rady a slouží v ní s tímto řetězem. Tento krok vyvolal velký povyk: pan z Bouillonu hlasitě naříkal, stěžoval si králi a v hněvu o svém synovi řekl to nejhorší, co mohl, a žádal po své nejbližší rodině i přátelích, aby se s vévodou z Albretu nestýkali. Král se vyjádřil dosti stranicky ve prospěch pana z Bouillonu, čímž si na jeho stranu postavil celý dvůr, a toto synovo jednání téměř všechny přimělo k témuž, nezávisle na dvorském duchu. Pan z Albretu, ze své přirozenosti dosti nešikovný a neobratný, se téměř neodvažoval ukázat, ač byl silně podporován panem z La Trémoille, svým tchánem, a tato záležitost ho značně uzavřela do temnoty a nevalné společnosti, ač měl mnoho ducha, a to i dosti vytříbeného, avšak s tím vším byl málo příjemný.

Velký rozruch zároveň vyvolal rozsudek dijonského parlamentu. Nechal upálit faráře ze Seurre, usvědčeného z mnoha ohavností, jež vzešly z Molinosových bludů, a jenž byl blízkým přítelem paní Guyonové.⁴ To přišlo velmi nevhod, právě když vyšla odpověď pana z Cambrai na Stavy modlitby pana z Meaux, jež zdaleka neměla takový úspěch a ohlas, jaký měla ona kniha a jaký si vždy udržela. Pan z Paříže předtím vykonal návštěvu u vévodů z Chevreuse a z Beauvilliers. Dozvěděli se o krásném skutku, jejž vykonal vůči druhému z nich a jenž se týkal obou. Rozešli se tedy oba spokojeni a od té doby ve všem, co s touto záležitostí souviselo, činili velký rozdíl mezi ním a oněmi dvěma ostatními preláty.

Vévodkyně z Richelieu zemřela po dlouhé, kruté a podivné nemoci. Zjistilo se, že měla všechny kosti hlavy prožrané až po krk, zatímco vše ostatní bylo naprosto zdravé. Byla rozená z Acigné, z velmi dobrého bretaňského rodu, a velmi blízkou příbuznou mé matky, jež byla sestřenicí z druhého kolena její matky a její dobrou přítelkyní. Je to jediná, s níž měl pan z Richelieu děti.

Kněžna z Espinoy matka zemřela předešlého dne, nebo téhož dne, ještě smutněji. Byla zapsána na cestu do Compiègne a chtěla se zúčastnit i cesty do Marly, jež jí bezprostředně předcházela. Když jela do Versailles, aby se téhož večera představila k odjezdu do Marly, přijela v šestispřeží k paní ze Saint-Simon, jejíž dveře byly ještě zavřené kvůli jejímu šestinedělí, ale jež jí byly otevřeny díky důvěrnému přátelství mezi ní, jejími sestrami a pány z Duras a z Lorges, o nichž jsem již mluvil. Ačkoli se hodně líčila červení, byla tak rudá i tam, kde se líčidlo neklade, a žíly měla tak naběhlé, že se paní ze Saint-Simon neudržela a řekla jí, že by udělala lépe, kdyby se dala pustit žilou, než aby jela do Versailles. Paní z Espinoy odpověděla, že k tomu měla velké nutkání, protože to velmi potřebovala, ale že na to neměla čas kvůli všemu, co musela vyřídit před Compiègne, že musí jet do Marly a že se tam dá pustit žilou. Z domu jela rovnou vystoupit k panu z Barbezieux do Versailles; vešla k němu v dobrém zdraví; hned poté se jí udělalo špatně; sotva ji stihli položit na Barbezieuxovu postel a už byla mrtvá. Zjistilo se, že měla hlavu zalitou krví. Byla to skutečná ztráta pro její rodinu i přátele, a měla jich mnoho. Byla to žena ducha a velkého rozumu, dobrá a stejně pravdivá a spolehlivá, jako byla její sestra ze Soubise falešná, ušlechtilá, velkorysá, dobrá a užitečná přítelkyně, přívětivá, jež vášnivě milovala své děti a jež, kromě svých přátel, sotva co dělala bez postranních záměrů. Kníže z Espinoy, jenž si ji vzal ve druhém manželství, získal milostivou taburetku díky svému prvnímu sňatku s dcerou starého Charosta, z něhož měl jedinou dceru, první manželku vnuka onoho dobrého muže.

Paní z Espinoy zůstala vdovou se dvěma syny a dvěma dcerami.⁵ Pan z Espinoy byl rytířem řádu z jmenování roku 1661 a nastoupil jako dvacátý devátý, totiž osmnáctý mezi šlechtici, mezi hrabětem z Tonnerre a maršálem z Albretu, a ani ve snu si nepředstavoval, že by mohl být princem, ač pocházel z velkého, starobylého a slavného rodu. Zemřel roku 1679 a nikdy se nijak zvlášť neprosadil. Paní z Espinoy, dosti ošklivá, byla sestrou vévody z Rohan-Chabot a dvou krásek, paní ze Soubise, o níž jsem už mluvil, a to dost na to, abych o ní už nic dalšího neříkal, a paní z Coetquen, proslulé tajemstvím gentského obležení⁶, jež jí zamilovaný pan z Turenne nedokázal zatajit a jež přes ni proniklo na veřejnost tak, že král, jenž je svěřil pouze panu z Louvois a jemu, o tom mluvil s oběma, a pan z Turenne byl natolik poctivý, že se ke svému pochybení přiznal. Mezi bohyní a nymfou byla tato třetí sestra pouhou smrtelnicí, jež žila s paní ze Soubise v přívětivosti a podřízenosti vůči její kráse a přízni, a v hořkosti z toho, že se musela dívat, jak se pánové z Rohanu kus po kusu stávají knížaty, zatímco ona sama ani nevěděla, zda pro svého syna vymůže pokračování milostivé taburetky. Veškerý majetek jejích dětí byl ve Flandrech, což ji vedlo k dlouhým pobytům tam. Pan Pelletier ze Sousy tam byl intendantem; on i jeho bratr, generální kontrolor, byli výtvory pana z Louvois, takže on byl ve Flandrech pánem. Potřeba, kterou v něm paní z Espinoy měla, a služby, jež jí prokázal, je spojily přátelstvím tak důvěrným, že trvalo celý jejich život a přešlo vzájemně i na jejich děti, ač ti dva učinili vše pro to, aby je uhasili; neboť když pan Pelletier ztratil manželku, paní z Espinoy si ho vzala, a ač tento sňatek nebyl nikdy oficiálně vyhlášen, přesto nezůstal nikomu utajen.

Právě toto první pouto s Pelletierem dalo vzniknout jejímu přátelství s panem z Louvois, jenž se stal jejím důvěrným přítelem. Shledal ji způsobilou pro velký svět i pro dvůr.

Poradil jí, aby se do něj pustila, ona mu uvěřila, uvedla se tam skrze vysokou hru a skrze Monsieura, a podporována Louvoisem se brzy stala součástí všeho; právě jeho zásluhou získala milostivou taburetku pro svého syna, jenž ještě ani nebyl uveden do světa; druhý syn zemřel, sotva do něj vstoupil. Touha učinit tuto taburetku pevnější ji vedla k tomu, že usilovala pro syna o sňatek se slečnou z Commercy, tehdy již zcela v důvěrné přízni Monseigneurově, stejně jako paní a slečna z Lislebonne, její matka a starší sestra. Tento důvod, a to, že šlo o dívku z rodu Lotrinského, velmi krásnou a velmi dobře stavěnou, ji přiměl přehlédnout několik let věkového rozdílu, jež měla nad jejím synem navíc, i skromnost jmění, jež bylo prakticky nulové a tehdy se nezdálo, že by mohlo vzrůst. Sňatek se uskutečnil, a tchyně se snachou žily po celou dobu v nejužším přátelství. S tímto přírůstkem pravých i nepravých knížat, jimiž byl její syn tak zblízka obklopen, jim bylo velmi líto, že jím není i on sám. Byla intrikánská, a to dost na to, aby uvedla své dcery ke dvoru, a zároveň zařídila, aby se téměř nikdy neocitly v chvílích, kdy se sedalo, ač sotva měly jinou možnost, jak dělat svou dvorskou povinnost ve Versailles, kde jsem ovšem při králově večeři stál za oběma (ale to bylo nesmírně vzácné), a brzy poté, co dosáhly na Marly, kde salon a stolování s králem uvolňovaly pravidla o taburetkách, se tam už neobjevovaly, ale s obratností a zdvořilostí vůči všem, o níž bylo vidět, že celá směřuje k dosažení tolerance a mlčení. Starší se ukazovala málo, mladší byla všude; vetřela se k paní princezně de Conti, ještě více k paní Vévodkyni, a co mohla, přes ni a přes hru se dostávala i do Monseigneurových společností. Její matka, jež uměla jednat, ji držela poddajnou a odměřenou a velmi zdrženlivou vůči všem. Když ji ztratila, začala si troufat. Na jedné hudební produkci, na níž byl přítomen král, ve Versailles, se slečna z Melunu, jež si zvykala být čím dál méně zdvořilá, ocitla jako první hned po poslední z vévodkyň. Brzy poté přišla další, jež se šla posadit a jíž všichni uvolnili místo posunutím níže, jak to bývalo vždy zvykem. Slečna z Melunu se ani nehnula a jen vstala a znovu se posadila. Bylo to poprvé, co žena či dívka bez titulu, byť by šlo o maršálku Francie, neuvolnila na takovém místě místo vévodkyním a cizím kněžnám nebo těm, jež měly jejich hodnost. Král, jenž to viděl, zrudl, ukázal to Monsieurovi, a když se otočil na druhou stranu, kde byla slečna z Melunu, a zvýšil hlas, Monsieur ho přerušil, a chytiv ho za koleno, vstal a vyděšeně se ho zeptal, co hodlá udělat. „Dát ji odtamtud odstranit,“ řekl král rozhněvaně. Monsieur zdvojnásobil naléhání, aby se vyhnul tomuto pohanění, a zaručil se, že se to už nikdy nestane. Král se stěží ovládal po zbytek produkce. Všichni přítomní dobře viděli, o co jde, a dívka mezi dvěma vévodkyněmi div neomdlela hanbou a strachem, až ztratila veškerou vyrovnanost. Po odchodu jí Monsieur pořádně vyčinil a napříště ji přivedl k rozumu. Bylo to v zimě před smrtí Monsieura; ale chtěl jsem to zde rovnou dodat.

Předběhnu i cestu do Compiègne, abych pověděl o dvou úmrtích, k nimž došlo, zatímco tam byl král, totiž o panu z Chaulnes a o vévodovi z Estrées. Ten druhý zemřel před dovršením padesáti let na operaci kamene.⁷ Odmítl římské vyslanectví, jež zastával jeho otec v době své smrti a jež mu natolik poškodilo jeho záležitosti, že syn nechtěl pokračovat v téže zkáze, což krále poněkud mrzelo; zanechal po sobě dosti nemajetného syna ze svého prvního manželství s dcerou slavného Lyonna, ministra a státního tajemníka, a z druhého manželství, s Bautruovou, sestrou abbého z Vaubrun, neměl žádné děti. Kardinál z Estrées vymohl od krále guvernérství Ile-de-France atd. pro svého prasynovce, a od Monsieura, jenž si to pokládal za čest, kapitánství Villers-Cotterêts, jež páni z Estrées vždy měli jako vhodný doplněk svého malého soissonského guvernérství.

Pan z Chaulnes nakonec zemřel žalem z vynucené výměny svého bretaňského guvernérství, kde byl zbožňován a kde mu až do konce, jak sbory, tak jednotlivci, prokazovali ty nejustavičnější známky své úcty, oddanosti a lítosti. Stálo velké úsilí od něj získat demisi z guyennského guvernérství, na něž mu už zprvu byly vyhotoveny listiny pro výměnu. Tato demise byla nutná k vyhotovení týchž listin pro vévodu z Chevreuse, a zároveň k přiznání nástupnictví vévodovi z Chaulnes, avšak s velením a platem výhradně pro vévodu z Chevreuse. Tak to král od doby, kdy si stanovil pravidlo už neudílet nástupnictví, ve skutečnosti přece jen dělal, ale v jiné podobě a jakoby naruby, byť velmi zřídka. Souhlasil s tím teprve asi dva měsíce před smrtí pana z Chaulnes, ale bez skutečného smíření — ani z jeho strany, ani ze strany vévodkyně z Chaulnes — s panem a paní z Chevreuse, a aniž kdy chtěl slyšet o Guyenne či o čemkoli, co by s tímto guvernérstvím souviselo.

O tomto pánovi jsem už dost pověděl, takže nemám co dodat, leda že to byla velká ztráta pro jeho přátele, a měl jich mnoho. Litoval ho celý svět a v Bretani nastal všeobecný smutek. Nezanechal žádné děti, ale mnoho dluhů. Oba manželé byli velmi okázalí a nikdy se nestarali o to, aby vévodovi z Chevreuse, jejich substitučnímu dědici, či spíše jeho druhému synovi na základě jeho sňatku, zanechali cokoli většího. Nesmírné výnosy z bretaňského admirálského práva, spjatého s guvernérstvím této provincie, jež byly během válek velmi vysoké, vedly k domněnce, že po sobě zanechá velké bohatství. Ukázalo se, že vše utratil a že závětí odkázal to, co mu ještě zbývalo dát, na zbožné odkazy a na služebnictvo, a čtyřicet tisíc liber svému důvěrnému příteli kancléři. Pan z Chevreuse z toho získal sto deset tisíc liber renty z guvernérství a jeho druhý syn mnoho vzácného nábytku a stříbra spolu s Chaulnes a Picquigny, zaplativ dluhy.

Vévodkyně z Choiseul, sestra La Vallièrova, zemřela rovněž ve stejné době, na souchotiny, krásná a dokonale utvářená, s okouzlujícím duchem a v nejkrásnějším rozkvětu svého věku, ale s tak politováníhodným chováním, že upadla až do opovržení svých vlastních milenců. Dostatečně jsem o ní mluvil jinde. Její manžel, zamilovaný a důvěřivý až do té míry, že kvůli ní vzdal se maršálské hole, jak jsem již vyprávěl, později znesvářený a odloučený, ji nechtěl vidět ani na smrtelné posteli.