Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom druhý (1697–1700)

Kapitola dvanáctá

¹

Mluvilo se jen o Compiègne, kde se mělo shromáždit šedesát tisíc mužů k utvoření tábora. Dopadlo to v tomto oboru stejně jako se svatbou pana vévody z Bourgogne v tom jejím: král dal najevo, že počítá s tím, že vojska budou skvělá a že si každý bude zakládat na soutěžení — to stačilo k vyvolání takové ctižádosti, že se toho nakonec mělo spíš litovat. Nejenže nebylo nic tak dokonale krásného jako všechna ta vojska, a to všechna do té míry, že nebylo možné rozhodnout, kterému sboru dát cenu, ale jejich velitelé přidali ke vznešené a bojovné kráse mužů, zbraní a koní i ozdoby a nádheru dvora, a důstojníci se vyčerpávali ještě uniformami, jež by mohly zdobit slavnosti.

Plukovníci a dokonce mnozí prostí kapitáni měli hojné a vybrané tabule, šest generálporučíků a čtrnáct činných polních maršálů se tu vyznamenali velkými výdaji, ale maršál z Boufflers udivil svými výdaji a překvapivým řádem hojnosti a vytříbeností vkusu, nádhery i zdvořilosti, jenž po celou dobu trvání celého tábora, ve dne v noci, mohl naučit i samého krále tomu, co znamená pořádat skutečně nádhernou a velkolepou slavnost, a pana Prince, jehož umění a vkus v tom předčily každého, tomu, co znamená elegance, novost a vybranost.

Nikdy nebylo podívané tak zářivé, tak oslnivé, je nutno to říci, tak děsivé, a přitom nic tak klidného jako on sám a celý jeho dům uprostřed tohoto všeobecného pohoštění, nic tak nenápadného jako všechny přípravy, nic tak plynulého jako sám zázrak toho, jak se to vše provádělo, nic tak prostého, tak skromného, tak oproštěného od jakékoli starosti jako tento velitel, jenž přitom vše nařídil a bez ustání nařizoval, zatímco se zdálo, že se zabývá jen povinnostmi velení této armádě. Bezpočet stolů, vždy nově prostřených a v každou chvíli obsluhovaných, jakmile se objevil důstojník, dvořan či divák; až po ty nejneznámější zevlouny bylo vše zajištěno, pozváno a jaksi vynuceno pozorností, zdvořilostí a rychlostí nesčetných jeho důstojníků, a stejně tak všemožné nápoje, teplé i studené, a vše, co lze v nejrozsáhlejším a nejskvělejším pojetí zahrnout pod pojem občerstvení; francouzská i cizí vína, i ta nejvzácnější likérová, tam byla jakoby rozdávána v hojnosti, a opatření byla učiněna tak dobře, že hojnost zvěřiny a divočiny přicházela ze všech stran a moře Normandie, Nizozemí, Anglie, Bretaně, ba i Středomoří poskytovala vše, co měla nejobludnějšího a nejvybranějšího, v přesně určený den a hodinu, s nenapodobitelným pořádkem a obrovským počtem kurýrů a malých poštovních vozů. Nakonec i voda, o níž se mělo za to, že by se mohla zkalit či vyčerpat kvůli velkému množství úst, přicházela ze Sainte-Reine, ze Seiny a z nejváženějších pramenů, a není možné si představit nic v jakémkoli oboru, co by tam nebylo po ruce, a to jak pro posledního bezvýznamného příchozího, tak pro toho nejvýznamnějšího a nejočekávanějšího.

Dřevěné domy, zařízené jako nejskvělejší pařížské domy, vše zbrusu nové a zvlášť pro tu příležitost zhotovené, se vkusem a zvláštní půvabností, a obrovské, nádherné stany, jichž samotný počet mohl utvořit celý tábor. Kuchyně, různá místa a různí úředníci pro tuto nepřetržitou řadu stolů a pro jejich různé služby, sklepmistrovství, kredence — to vše tvořilo podívanou, jejíž pořádek, ticho, přesnost, píle a dokonalá čistota uváděly v úžas a obdiv.

Tato cesta byla první, při níž dámy označily za zastaralou choulostivost to, co by se jim dřív nikdo neodvážil navrhnout; tolik jich naléhalo, aby se cesty zúčastnily, že král povolil a dovolil přijet do Compiègne všem, kdo by chtěly. Ale o to jim nešlo: všechny chtěly být jmenovány, chtěly nutnost, ne svobodu té cesty, a právě to je přimělo přeskočit zábranu a natlačit se do kočárů princezen. Až dosud při všech cestách, jež král podnikl, jmenoval dámy, jež měly doprovázet královnu nebo paní Dauphine v kočárech těchto prvních princezen.

To, čemu se říkalo princezny, totiž levobočky krále, měly své přítelkyně a společnost pro sebe, jež si nechaly u krále schválit a jež jezdily v kočárech každé z nich, ale ty to pokládaly za dobré a jezdily na tomto základě. Při této cestě však bylo dobré vše, jen když se jelo. V králově kočáře nebyla žádná dáma kromě vévodkyně du Lude s princeznami. Monsieur a Madame zůstali v Saint-Cloud a v Paříži.

Dvořanů mezi muži bylo nesmírné množství, a to tak, že poprvé v Compiègne byli vévodové spojováni po dvou. Mně připadl vévoda z Rohanu, a byli jsme ubytováni v krásném a velkém domě pana Chambaudona, kde jsme byli my i naši lidé velmi pohodlně. Jel jsem s panem z La Trémoille a vévodou z Albretu, kteří mi trochu vyčítali, že jsem v tom prokázal jistou zdvořilost panu z Bouillonu, jenž tím byl velmi dojat. Ale věřil jsem, že mu to dlužím vzhledem k tomu, kým byl, a ještě více vzhledem k důvěrnému přátelství mezi ním a panem maršálem z Lorges, kteří byli navíc bratranci.

Vyslanci byli pozváni do Compiègne. Starý Ferreiro, savojský vyslanec, jim vtloukl do hlavy, aby si nárokovali „pour“. Ujišťoval, že ho kdysi měl při svém prvním vyslanectví ve Francii. Portugalský vyslanec namítal, že mu ho Monsieur, když ho vezl do Montargis, nechal udělit svými maršály ubytovacích kvartýrů, což se prý dělalo jen podle vzoru králových vlastních; a nuncius tvrdil, že nuncius Cavallerini ho měl ještě předtím, než se stal kardinálem. Pomponne, Torcy, uvaděči vyslanců i Cavoye všichni protestovali, že to není možné, že žádný vyslanec to nikdy nenárokoval a že o tom v rejstřících není ani slovo; ale už jsme viděli, jakou důvěru lze rejstříkům přikládat. Faktem bylo, že vyslanci vycítili touhu, s níž jim král chtěl předvést nádheru tohoto tábora, a domnívali se, že by toho mohli využít k dosažení něčeho nového. Král zůstal neoblomný; chození sem tam pokračovalo až do samých začátků cesty, a nakonec tam vůbec nejeli. Král z toho byl tak popíchnut, že jsem ho, jinak tak umírněného a málomluvného, slyšel při večeři v Compiègne říkat, že kdyby jednal správně, přinutil by je, aby ke dvoru přicházeli jen na audienci, jak se to praktikuje všude jinde.

„Pour“ je vyznamenání, jehož původ neznám, ale jež je ve skutečnosti pouhou hloupostí: spočívá v tom, že se na kvartýry píše křídou „pour pana toho a toho“, nebo prostě jen „pan ten a ten“. Ubytovatelé, kteří takto značí všechna ubytování při cestách, dávají toto „pour“ princům krve, kardinálům a cizím knížatům. Pan z La Trémoille ho také získal, stejně jako vévodkyně z Bracciana, později princesse des Ursins. Co mě vede k tomu, abych toto vyznamenání nazval hloupostí, je to, že s sebou nenese žádnou přednost ani přednostní ubytování: kardinálové, cizí knížata a vévodové jsou ubytováni rovnocenně mezi sebou bez jakéhokoli rozlišení, jež je celé obsaženo v tomto slově „pour“ a jinak nic nezpůsobuje. Vévodové, cizí knížata, kardinálové jsou tedy ubytováváni bez jiného rozdílu mezi sebou, po nutných služebních úřadech, po nich maršálové Francie, poté významné úřady a nakonec ostatní dvořané. Totéž platí i v pevnostech; ale když je král u armády, jeho ubytovací prostor je rozdělen a dvůr je na jedné straně a vojsko na druhé, aniž by měly cokoli společného; a nachází-li se v králově doprovodu maršálové Francie bez velení v armádě, přesto jsou ubytováni na vojenské straně a mají tam první ubytování.

Ve čtvrtek 28. srpna se dvůr vydal do Compiègne, král projel Saint-Cloud, přenocoval v Chantilly, zůstal tam jeden den a v sobotu dorazil do Compiègne. Hlavní stan byl ve vsi Coudun, kde měl maršál z Boufflers domy kromě svých stanů. Král tam přivedl pana vévodu z Bourgogne a paní vévodkyni z Bourgogne atd., kteří tam měli nádhernou svačinu a spatřili ono uspořádání, o němž jsem mluvil výše, s takovým úžasem, že po návratu z Compiègne král řekl Livrymu, jenž z jeho příkazu připravil stoly v táboře pro pana vévodu z Bourgogne, že ten princ by neměl pořádat žádné hostiny, protože ať by dělal cokoli, nebylo by to nic ve srovnání s tím, co právě viděl, a že až jeho vnuk v budoucnu pojede do tábora, bude obědvat u maršála z Boufflers. Král se velmi bavil tím, že ukazoval a nechával dámám ukazovat vojska, jejich příjezd, jejich táboření, jejich rozmístění, jedním slovem všechny podrobnosti tábora, oddílů, pochodů, píce, cvičení, drobných šarvátek, konvojů. Paní vévodkyně z Bourgogne, princezny, Monseigneur často svačili u maršála, kde jim maršálka z Boufflers dělala čest hostitelky. Monseigneur tam někdy obědval, a král tam přivedl na oběd anglického krále, jenž přijel strávit v táboře tři nebo čtyři dny.² Bylo tomu už mnoho let, co král neprokázal tuto čest nikomu, a zvláštnost hostit dva krále zároveň byla veliká. Monseigneur a tři princezny z královy rodiny tam také obědvali, a deset až dvanáct nejpřednějších mužů dvora a armády. Král maršála velmi naléhal, aby si sedl ke stolu, on však nikdy nechtěl, obsluhoval krále i anglického krále, a vévoda z Grammontu, jeho tchán, obsluhoval Monseigneura. Cestou tam viděli vojska seřazená pěšky v čele svých táborů; a při návratu viděli, jak celá pěchota provádí cvičení, dvě linie tváří v tvář sobě navzájem. Předešlého dne král vzal anglického krále na přehlídku armády. Paní vévodkyně z Bourgogne ji sledovala ze svého kočáru. Měla u sebe paní Vévodkyni, paní princeznu de Conti a všechny titulované dámy.

Další dva její kočáry ji následovaly, naplněné všemi ostatními dámami.

Při této přehlídce se hraběti z Tessé přihodila zábavná příhoda.³ Byl generálním plukovníkem dragounů. Pan z Lauzun se ho dva dny předtím s tím výrazem dobroty, mírnosti a prostoty, jejž na sebe téměř vždy bral, zeptal, zdali už promyslel, co bude potřebovat, aby pozdravil krále v čele dragounů, a nato se pustili do vyprávění o koni, obleku a výstroji. Po chvalozpěvech: „Ale klobouk,“ řekl mu Lauzun prostoduše, „o tom vás neslyším mluvit?“ — „Ale ne,“ odpověděl druhý, „počítám s tím, že budu mít čapku.“ — „Čapku!“ opáčil Lauzun, „ale co vás napadá! Čapku! To se hodí pro všechny ostatní, ale generální plukovník mít čapku! Pane hrabě, to nemyslíte vážně.“ — „Jak to tedy?“ řekl mu Tessé, „co bych tedy měl mít?“ Lauzun ho nechal pochybovat a dlouho se nechal prosit, přičemž mu namlouval, že ví víc, než co říká; nakonec, přemožen jeho prosbami, mu řekl, že ho nechce nechat dopustit se tak hrubé chyby, že tento úřad byl kdysi vytvořen pro něj samého, a on tedy dobře zná všechna jeho vyznamenání, z nichž jedno z hlavních je, že když král vidí dragouny, má mít šedý klobouk. Tessé, překvapen, přizná svou nevědomost, a v hrůze z hlouposti, do níž by bez této včasné rady upadl, se rozplývá díky a spěchá si domů poslat jednoho ze svých lidí do Paříže, aby mu přivezl šedý klobouk. Vévoda z Lauzunu si dal dobrý pozor, aby Tesséa obratně odvedl stranou a poučil ho o tom tak, aby to nikdo neslyšel; dobře tušil, že Tessé se ve studu za svou nevědomost nikomu nebude chlubit, a sám se také dobře střežil o tom mluvit.

Ráno v den přehlídky jsem šel na královo lever a proti jeho zvyku jsem tam viděl zůstat i pana z Lauzunu, jenž se svými velkými vstupy vždy odcházel, když přicházeli dvořané. Viděl jsem tam i Tesséa se šedým kloboukem, černým pérem a velkou kokardou, jak se pyšnil a naparoval se svým kloboukem.

To, co mi připadalo neobvyklé, i barva klobouku, kterou král nesnášel a kterou už léta nikdo nenosil, mě zaujalo a přimělo mě podívat se na to, protože stál téměř naproti mně a pan z Lauzunu dost blízko něj, trochu vzadu. Král, poté co se obul a s několika lidmi promluvil, si konečně toho klobouku všimne. V překvapení, jež ho z toho popadlo, se Tesséa zeptal, kde ho vzal. Ten, chlubě se, odpověděl, že mu přijel z Paříže. „A nač?“ řekl král. „Sire,“ odpověděl ten druhý, „to proto, že nám Vaše Veličenstvo dnes prokazuje tu čest, že si nás prohlédne.“ — „Nu dobrá,“ pokračoval král, čím dál víc překvapen, „co to má co dělat se šedým kloboukem?“ — „Sire,“ řekl Tessé, jehož tato odpověď začínala uvádět do rozpaků, „to proto, že výsadou generálního plukovníka je mít toho dne šedý klobouk.“ — „Šedý klobouk!“ opáčil král, „kde jste to u čerta vzal?“ — „Pan z Lauzunu, sire, pro nějž jste vytvořil ten úřad, mi to řekl“; a v tu chvíli se dobrák vévoda pustil do smíchu a zmizel. „Lauzun si z vás udělal legraci,“ odpověděl král poněkud ostře, „a věřte mi, pošlete ihned ten klobouk generálovi premonstrátů.“ Nikdy jsem neviděl nikoho zmatenějšího než Tesséa. Zůstal se sklopenýma očima a hleděl na ten klobouk se smutkem a studem, jež dovršily dokonalost scény. Nikdo z přihlížejících se nezdržel smíchu, ani ti nejdůvěrnější s králem se nezdrželi svých poznámek. Nakonec se Tessé natolik vzpamatoval, že odešel, ale celý dvůr mu řekl svůj názor a ptal se ho, zda ještě nezná pana z Lauzunu, jenž se tomu potutelně smál, kdykoli se o tom mluvilo. Přesto se Tessé neodvážil se rozzlobit, a věc, ač poněkud tvrdá, zůstala žertem, jímž byl Tessé dlouho trápen a velmi zahanben.

Téměř každý den obědvaly děti Francie u maršála z Boufflers; někdy paní vévodkyně z Bourgogne, princezny a dámy, ale velmi často jen svačiny. Krása a hojnost nádobí, aby stačilo na vše, a všechno označené maršálovým erbem, byla nesmírná a neuvěřitelná; neméně pozoruhodná byla přesnost hodin a okamžiků veškeré obsluhy všude. Na nic se nečekalo, nic nevázlo, o nic víc pro nejobyčejnější zevlouny z lidu, ba i lokaje, než pro nejpřednější pány, v každou hodinu a při každém příchodu. Ve vzdálenosti čtyř mil kolem Compiègne byly vesnice a statky plné lidí, Francouzů i cizinců, k nepobrání, a přesto se vše odehrálo bez nepořádku. Množství šlechticů a komorníků u maršála tvořilo celý svět, všichni zdvořilejší a pozornější jeden než druhý ve svých povinnostech zadržet vše, co se objevilo, a nechat to obsloužit od pěti hodin ráno do desíti či jedenácti večer, bez ustání a průběžně, a prokazovat pocty, a obrovská livrej s velkým počtem pážat. Vracím se k tomu proti své vůli, protože kdokoli to viděl, na to nemůže zapomenout ani přestat žasnout nad hojností, nádherou a řádem, jenž se nikdy, ani na okamžik, ani v jediném bodě, nezpronevěřil sám sobě.

Král chtěl ukázat obrazy všeho, co se děje ve válce; udělalo se tedy obléhání Compiègne podle všech pravidel, ale velmi zkrácené: linie, zákopy, baterie, podkopy atd. Crenan hájil pevnost. Starý val obcházel ze strany krajiny kolem zámku; byl v rovině s královým apartmá, a tudíž vyvýšený, a ovládal celou krajinu. U jeho paty byla stará zeď a větrný mlýn, trochu za královým apartmá, na valu, jenž neměl ani střelecký stupeň, ani opěrnou zídku. Sobota 13. září byla určena pro útok; král, doprovázen všemi dámami a za nejkrásnějšího počasí na světě, se vydal na tento val, s množstvím dvořanů a se vším, co bylo mezi cizinci pozoruhodné. Odtud bylo vidět celou pláň a rozmístění všech vojsk. Stál jsem v půlkruhu, velmi blízko krále, nanejvýš tři kroky, a nikdo přede mnou. Byl to nejkrásnější pohled, jaký si lze představit — celá tato armáda a onen ohromný zástup zvědavců všech stavů, na koních i pěšky, v takové vzdálenosti od vojsk, aby jim nepřekáželi, a tato hra útočníků a obránců zcela odkrytá, protože, když v tom nebylo nic vážného kromě přehlídky, nebylo třeba jiných opatření pro obě strany než přesnost pohybů. Ale podívaná jiného druhu, kterou bych dokázal vylíčit i za čtyřicet let stejně jako dnes, tak mě zasáhla, byla ta, kterou z vrcholu tohoto valu poskytl král celé své armádě a tomu nespočetnému zástupu diváků všech stavů, jak na pláni, tak přímo na valu.

Paní z Maintenon tam byla, obrácena čelem k pláni a k vojskům, ve svém nosítku, mezi svými třemi skly, a její nosiči stáli stranou. Na přední tyči nosítek, vlevo, seděla paní vévodkyně z Bourgogne, na téže straně, vzadu a v půlkruhu, stály paní Vévodkyně, paní princezna de Conti a všechny dámy, a za nimi muži. U pravého skla nosítka stál král a trochu vzadu půlkruh nejpřednějších mužů. Král byl téměř neustále bez pokrývky hlavy a v každou chvíli se skláněl ke sklu, aby mluvil s paní z Maintenon, aby jí vysvětlil vše, co viděla, a důvody každé věci. Pokaždé měla tu zdvořilost, že pootevřela své sklo o čtyři nebo pět prstů, nikdy o polovinu, neboť jsem si toho všímal, a přiznávám, že jsem té podívané věnoval víc pozornosti než vojskům. Někdy otevírala kvůli nějaké otázce ke králi, ale téměř vždy to byl on, kdo se, aniž čekal, až mu promluví, zcela sklonil, aby ji poučil, a někdy, když si toho nevšimla, zaklepal na sklo, aby je otevřela. Nikdy nemluvil s nikým jiným než s ní, kromě vydávání rozkazů v několika slovech a jen zřídka, a několika odpovědí paní vévodkyni z Bourgogne, jež se snažila, aby s ní promluvil, a jíž paní z Maintenon čas od času ukazovala a odpovídala posunky, aniž otevřela přední sklo, skrze něž na ni mladá princezna křičela pár slov. Bedlivě jsem sledoval výrazy tváří: všechny vyjadřovaly ostýchavé, bázlivé, skryté překvapení; a vše, co bylo za nosítkem a v půlkruzích, mělo oči spíše upřené na ni než na armádu, a vše v úctě plné bázně a rozpaků. Král si často pokládal klobouk na horní část nosítka, aby mohl mluvit dovnitř, a toto tak nepřetržité cvičení mu muselo pořádně unavit kříž. Monseigneur byl na koni v pláni s princi, svými mladšími syny; a pan vévoda z Bourgogne, jako při všech ostatních pohybech armády, byl s maršálem z Boufflers ve funkci generála. Bylo to kolem páté hodiny odpolední, za nejkrásnějšího a nejpříznivějšího počasí na světě.⁴

Naproti nosítku byla pěšina vytesaná do prudkých schodů, kterou nebylo shora vidět, a otvor na jejím konci, jenž byl v této staré zdi vytvořen, aby bylo možné zdola jít pro královy rozkazy, kdyby toho bylo třeba. K tomu skutečně došlo: Crenan poslal Canillaca, plukovníka rouergueského pluku, jednoho z pluků, jež hájily pevnost, aby si vyžádal královy rozkazy ohledně nevím čeho. Canillac se dá do stoupání a vynoří se o něco víc než po ramena. Vidím ho odtud stejně zřetelně, jako tehdy. Jak se jeho hlava vynořovala, zpozoroval to nosítko, krále a celou tu společnost, kterou vůbec neviděl ani si ji nepředstavoval, protože jeho stanoviště bylo dole, u paty valu, odkud nebylo možné rozpoznat, co bylo nahoře. Ta podívaná ho ohromila tak, že zůstal stát s otevřenými ústy, upřenýma očima a s výrazem tváře, na němž byl vepsán ten největší úžas. Nebylo nikoho, kdo by si toho nevšiml, a král to viděl tak zřetelně, že mu s jistým pohnutím řekl: „Nu tak, Canillacu, vystupte přece.“ Canillac zůstal stát, král opakoval: „Vystupte přece; co se děje?“ Dokončil tedy výstup a přišel ke králi pomalými, roztřesenými kroky, s pohledem těkajícím napravo i nalevo, se zděšeným výrazem. Už jsem to řekl: byl jsem tři kroky od krále, Canillac prošel kolem mě a zamumlal cosi velmi potichu. „Jak to říkáte?“ řekl král, „ale mluvte přece.“ Nikdy se nedokázal vzpamatovat; vydoloval ze sebe, co mohl. Král, jenž z toho nic moc nepochopil, dobře viděl, že z něj nic lepšího nevytáhne, odpověděl také, co mohl, a dodal mrzutým tónem: „Jděte, pane.“ Canillac si to nenechal říct dvakrát, vrátil se ke svému schodišti a zmizel. Sotva byl uvnitř, král, rozhlédnuv se kolem sebe, řekl: „Nevím, co je Canillacovi, ale ztratil hlavu a už nevěděl, co mi chtěl říct.“ Nikdo neodpověděl.

Kolem chvíle kapitulace paní z Maintenon patrně požádala o dovolení odejít, král zvolal: „Nosiči paní!“ Přišli a odnesli ji; o něco méně než čtvrt hodiny poté se král stáhl, následován paní vévodkyní z Bourgogne a téměř vším, co tam bylo.

Mnozí si při odchodu vyměňovali pohledy a šťouchance loktem, a poté si šeptali do ucha. Nikdo se nemohl vzpamatovat z toho, co právě viděl. Stejný účinek to mělo i mezi všemi, kdo byli na pláni. Dokonce i vojáci se ptali, co je to za nosítko a proč se do něj král neustále sklání; muselo se tiše umlčovat důstojníky i otázky vojsk. Lze si domyslet, co o tom říkali cizinci a jaký dojem na ně taková podívaná udělala. Vyvolalo to rozruch po celé Evropě a rozšířilo se to stejně jako sám tábor v Compiègne s veškerou svou pompou a ohromující nádherou. Ostatně paní z Maintenon se v táboře ukazovala jen velmi málo, a vždy ve svém kočáře se třemi nebo čtyřmi důvěrnicemi, a jednou nebo dvakrát se šla podívat na maršála z Boufflers a na zázraky jeho nádhery.

Posledním velkým dějstvím této scény byl obraz bitvy mezi celou první a druhou linií, jedna proti druhé. Pan Rosen, první z generálporučíků tábora, jí toho dne velel proti maršálovi z Boufflers, po jehož boku byl pan vévoda z Bourgogne jako generál. Král, paní vévodkyně z Bourgogne, princové, dámy, celý dvůr a zástup zvědavců se této podívané zúčastnili, král a všichni muži na koních, dámy v kočárech. Provedení bylo ve všech svých částech dokonalé a trvalo dlouho. Ale když měla druhá linie zakolísat a ustoupit, Rosen se k tomu nemohl odhodlat, a to celou akci značně prodloužilo. Pan z Boufflers mu několikrát vzkázal jménem pana vévody z Bourgogne, že je čas. Rosen se hněval a neposlouchal. Král se tomu velmi smál, protože vše naplánoval a viděl přijíždět a odjíždět pobočníky a celé to zdlouhavé manévrování, a řekl: „Rosen nerad hraje roli poraženého.“ Nakonec mu sám vzkázal, aby skončil a stáhl se. Rosen poslechl, ale velmi nerad, a poněkud zhruble se obořil na posla rozkazu. Bylo to téma rozhovoru na cestě zpět i celého večera.

Konečně po útocích na opevnění a všemožných obrazech toho, co se děje ve válce, a po nekonečných přehlídkách král odjel z Compiègne v pondělí 22. září a se stejným doprovodem se vydal do Chantilly, zůstal tam v úterý a ve středu dorazil do Versailles, k stejné radosti všech dam, jakou měly horlivost zúčastnit se té cesty. V Compiègne s králem nejedly a paní vévodkyni z Bourgogne tam viděly stejně málo jako ve Versailles. Musely jezdit do tábora každý den, a únava se jim zdála větší než potěšení, a ještě větší než vyznamenání, jež si od toho slibovaly. Král, nesmírně spokojen s krásou vojsk, jež všechna dostala nové stejnokroje se všemi ozdobami, jaké si jejich velitelé dokázali vymyslet, dal při odjezdu vyplatit šest set liber odměny každému kapitánovi jízdy a dragounů a tři sta liber každému kapitánovi pěchoty. Totéž dal vyplatit majorům všech pluků a rozdělil i některé milosti ve svém domě. Maršálovi z Boufflers daroval sto tisíc franků.⁵ To vše dohromady stálo mnoho; ale pro každého jednotlivce to byla kapka v moři. Nebyl jediný pluk, jenž by tím nebyl na dlouhá léta zruinován, jak sbor, tak důstojníci, a pokud jde o maršála z Boufflers, nechávám na úsudku, co znamenalo sto tisíc liber při té — pro každého, kdo ji viděl — neuvěřitelné nádheře, jíž vyděsil celou Evropu díky zprávám cizinců, kteří jí byli svědky a kteří jí den co den nemohli uvěřit vlastním očím.