Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom druhý (1697–1700)

Kapitola třináctá

Doba mezi královým návratem z Compiègne 24. září a jeho odjezdem do Fontainebleau 2. října je tak krátká, že sem zařadím věc, jež byla zahájena před první z těchto dvou cest a dovršena teprve po návratu z druhé. Uprostřed všeho, co jí předcházelo a co bude následovat, bude se snad zdát málo zajímavá, ale měl jsem na ní příliš velký podíl, než abych ji vynechal, a nemohu ji dobře vysvětlit, aniž bych připomněl svůj vztah k několika osobám. První mi činí příliš velkou čest, než abych nebyl v rozpacích ji vylíčit; avšak kromě toho, že pravda musí mít přednost před každým jiným ohledem, ovlivnila od té doby tolik důležitých věcí, že ji nelze vynechat.

Viděli jsme svého času sňatek jediného syna pana z Pontchartrainu se sestrou hraběte z Roucy, vlastní sestřenicí paní ze Saint-Simon. Přáli si ji jen kvůli spříznění, a způsobem, jak zacházeli se všemi jejími příbuznými, ovšem s výběrem, dělali vše potřebné, aby z toho vytěžili. Nebylo nikoho, koho by vyhledávali tolik jako paní ze Saint-Simon a s kým by si tolik přáli svou snachu sblížit. Ta se ukázala být velmi šťastně obdařena – měla mnoho ctnosti, mírnosti a důvtipu, ač celá z rodu Roucy, mnoho rozvahy a obavy, aby se nezmýlila a neudělala něco špatně, což jí v jejím věku propůjčovalo slušivou plachost. K tomu, měla-li jen trochu volnosti, všechen půvab, všechnu jiskru a vše, co může učinit ženu milou a půvabnou, a časem i chování, znalost lidí a věcí, úsudek daleko převyšující osobu vychovanou v opatství v Soissons a spadlou do domu, kde byla zprvu přísně střežena – což měla dost rozumu, aby si zamilovala, a srdcem se upnula ke všemu, k čemu se upnout měla. Shoda ctností, vkusu a povahy mezi ní a paní ze Saint-Simon brzy vytvořila přátelství, jež se nakonec stalo nejdůvěrnějším, a důvěru nejbezvýhradnější, jaká kdy mohla být mezi dvěma sestrami. Pan a paní z Pontchartrainu z toho měli nesmírnou radost. Nevím, zda tento důvod pana z Pontchartrainu k něčemu přiměl; ale koncem zimy toho roku, když jsem ho navštívil v jeho pracovně – neboť od té svatby jsem tam občas, byť ne příliš často, chodíval v hodinách, kdy býval o samotě –, po velmi krátkém a zcela obyčejném rozhovoru mi řekl, že by mě chtěl požádat o laskavost, která mu ale leží na srdci natolik, že by odmítnutí nesnesl. Odpověděl jsem, jak se slušelo vůči ministrovi, jenž tehdy požíval nejvyššího vlivu a zastával nejvyšší úřady svého stavu. On zdvojnásobil naléhání, s onou živostí a půvabem plným ducha a ohně, jaký dovedl vložit do všeho, když chtěl, že vše, co mu odpovídám, jsou pouhé komplimenty, že to není to, co potřebuje, že je třeba mluvit upřímně a jasně mu přiznat to, po čem vášnivě touží a oč mě naléhavě žádá; a hned nato dodal: „čest vašeho přátelství a to, abych s ním mohl počítat, jako vás prosím, abyste počítal s mým; neboť jste velice upřímný, a přiznáte-li mi je, vím, že si tím mohu být jist.“ Mé překvapení bylo v mém věku nesmírné a uchýlil jsem se k odkazu na čest a na nepoměr věku i postavení. Přerušil mě, a stále naléhavěji mi řekl, že vidím, s jakou upřímností ke mně mluví, že zcela doopravdy a z celého srdce touží po mém přátelství a žádá o ně, a že žádá jasnou odpověď. Vynechávám zdvořilá slova, jimiž to bylo provázeno. Skutečně jsem cítil, že mluví zcela vážně a že se chystáme uzavřít společný závazek; rozhodl jsem se tedy, a po slovech vděčnosti, cti a touhy jsem mu řekl, že mu, mám-li odpovědět jasně, musím přiznat, že mám přátelství, jež bude vždy stát přede všemi ostatními – totiž to, jež mě důvěrně poutá k panu z Beauvilliers, o němž jsem věděl, že mu není přítelem; ale že bude-li přesto stát o mé přátelství za této podmínky, budu nadšen mu je dát a šťasten, budu-li mít jeho. V tu chvíli mě objal, řekl mi, že takto se mluví poctivě, že si mě proto váží ještě víc, že po mém přátelství touží ještě vroucněji, a slíbili jsme si je navzájem. Slovo jsme si navzájem plně dodrželi. Přátelství trvalo z obou stran až do jeho smrti v nejhlubší důvěrnosti a naprosté důvěře. Když jsem od něj odcházel, ještě dojat věcí, jež mě tolik překvapila, šel jsem to říci panu z Beauvilliers, který mě něžně objal a ujistil mě, že ho přání pana z Pontchartrainu nepřekvapuje, a mé jednání, pokud šlo o něj samého, ještě méně. Podivuhodné je, že Pontchartrain o tom neřekl nic ani svému synovi, ani své snaše, a já rovněž ne, a nikdo u dvora dlouho netušil tak neobvyklou věc, totiž důvěrné přátelství mezi dvěma muži tak nerovnými ve všem.

Měl jsem ještě jednoho přítele, ve svém věku velmi neobvyklého. Byl to biskup z Chartres.¹ Byl mým diecézním biskupem ve Ferté. Díky tomu mě navštívil, nejprve spolu se starým otcovým přítelem jménem abbé Bailly. Pozvolna se mezi námi vytvořilo přátelství a důvěra. Vzhledem k jeho postavení u paní z Maintenon jsem ho nikdy k ničemu nevyužil, kromě jediné, zcela nepatrné věci, o níž bude řeč ve svém čase. Vídal jsem se s ním často u něj i u sebe v Paříži a mohl jsem s ním jednat o čemkoli.

Dalším, s nímž jsem se spřátelil, byl du Charmel, jehož jsem několikrát potkal v Trappe. Byl to zcela prostý šlechtic z Champagne, jenž se u dvora uvedl hazardní hrou, v níž po dlouhou dobu hodně vyhrával, aniž by na něj kdy padlo sebemenší podezření. Rád půjčoval, ale s rozvahou, a získal si mnoho vlivných přátel. Pan z Créqui ho vzal zcela pod svou ochranu a nechal ho koupit od maršála d’Humières jednu ze dvou setnin sta šlechticů královské vojenské domácnosti (maison du roi) s halapartnou zvanou bec de corbin; z té hodnosti už zbývalo jen jméno. Pan z Créqui, tehdy u krále ve velké přízni a s jistou autoritou u dvora, byl prvním šlechticem královy komory; pod záminkou tohoto úřadu mu opatřil vstupy (entrées) ke králi; král s ním dobře zacházel a často s ním hovořil; účastnil se všech jeho cest a pohyboval se uprostřed nejlepší dvorské společnosti. Všechno se mu usmívalo: věk, zdraví, majetek, štěstí, dvůr; přátelé, dokonce i dámy, a to i ty nejvýznamnější, jimž se zalíbil. Bůh se ho dotkl skrze četbu Abbadieho spisu O pravdě křesťanského náboženství;² neváhal ani se nehádal a odešel do domu sousedícího s oratoriánskou kolejí. Král ho pouštěl nerad. „Cože, Charmele,“ řekl mu, „vy mě už nikdy neuvidíte?“ – „Ne, sire,“ odpověděl, „nemohl bych tomu odolat, vrátil bych se zpět, je třeba přinést oběť úplnou a uprchnout.“ Trávil život ve všelijakých dobrých skutcích, v pokání tvrdém až k neuváženosti, a každý rok o masopustu jezdil do Trappe; zůstával tam až do Velikonoc a kromě ruční práce tam vedl ve všem stejný život jako řeholníci.

Byl to muž velké přísnosti k sobě samému, ducha podprůměrného, který se snadno na něčem zatvrdil a stejně těžko od toho upouštěl, plný horlivosti, jež ne vždy byla dobře usměrněná, ale velmi věrný svému pokání a svým skutkům, a který se po hlavě vrhal do všeho, co pokládal za nejlepší. Před svým odchodem ze světa to byl velmi počestný a spolehlivý člověk, velmi schopný přátelství, mírný a dobrý muž. Ještě lépe ho poznáme, dodám-li, že měl sestru provdanou v Lotrinsku za jistého Beauvaua, s nímž byl velmi spjat, a že jeho synovec, syn z tohoto manželství, se oženil s neteří pana z Couronges, jehož uvidíme přijet uzavřít sňatek pana Lotrinského s nejmladší dcerou Monsieura.³ Právě tato neteř se pod jménem paní de Craon, jež nosila po manželovi, stala první dvorní dámou paní vévodkyně Lotrinské a díky vlivu, jehož nabyla u pana Lotrinského, vybudovala tak bohatý dům a učinila svého manžela španělským grandem, později říšským knížetem, jenž později spravoval Toskánsko a obdržel císařský Řád zlatého rouna – manžela, kterého jsem díky jeho strýci dobře poznal a jenž od té doby zůstal navždy mým přítelem.

Po tomto všem přejděme k tomu, co mě přimělo to napsat. Viděli jsme svého času, že pan z Trappe dosáhl u krále toho, aby dostal řádového opata ze svého domu a podle vlastní volby, v jehož prospěch se vzdal úřadu, aby již nemyslel na nic než na vlastní spásu poté, co tak dlouho přispíval ke spáse tolika jiných. Viděli jsme také, že tento opat velmi rychle poté zemřel a že král schválil toho, koho mu pan z Trappe navrhl na jeho místo. Ale jakkoli jsou lidé svatí, osvícení a moudří, nejsou neomylní. Před nemnoha lety se do Trappe uchýlil bosý karmelitán. Měl ducha, vědění, výmluvnost. Kázal a získal si tím pověst. Dobře znal svět a zdálo se, že vyniká přísností ve všech obtížných úkonech trapistického života. Jmenoval se D. František Gervaise⁴ a měl bratra, pokladníka u Svatého Martina v Tours, zasloužilého muže, jenž se později zasvětil misiím a byl zabit v Africe jako biskup in partibus. Tohoto karmelitána znal pan z Meaux, v jehož diecézi kázal. Pan z Trappe, jeho přítel, se s ním radil; pan z Meaux ho ujistil, že nemůže učinit lepší volbu.

Byl to muž čtyřiceti let a takového zdraví, že sliboval dlouhý život a dlouhý příklad; jeho nadání, zbožnost, skromnost, láska k pokání okouzlily pana z Trappe, a svědectví pana z Meaux dokonalo jeho rozhodnutí. Byl to tedy on, kdo byl na žádost pana z Trappe králem jmenován nástupcem toho, jehož právě ztratil. Tento nový opat se dal brzy lépe poznat, jakmile obdržel své buly; pokládal se za osobnost, hledal, jak si udělat jméno, jak zapůsobit a nebýt méněcenný vůči velkému muži, jemuž vděčil za své místo a po němž nastoupil. Místo aby se s ním radil, začal na něj žárlit, snažil se mu odejmout důvěru řeholníků, a když se mu to nedařilo, snažil se ho od nich alespoň oddělit. Vůči němu si hrál na opata víc než vůči komukoli jinému; udržoval ho v závislosti a postupně s ním začal zacházet s neobyčejnou povýšeností a tvrdostí a otevřeně týral ty z domu, o nichž se domníval, že jsou k panu z Trappe nejvíce přilnulí. Měnil, jak jen mohl, vše, co pan z Trappe zavedl, bez ohledu na to, že věci obstojí jen díky témuž duchu, jenž je zavedl – zejména věci tohoto tak zvláštního a vznešeného druhu. Horlivě to podkopával a stačilo, aby něco zavedl pan z Trappe, aby to nahradil něčím zcela opačným. Byl spíše prelátem než řeholníkem, ochotným pouze k tomu, co mohlo zapůsobit; a před přáteli pana z Trappe (byli-li to lidé, s nimiž bylo třeba jednat opatrně) ho přímo zbožňoval, ale hned poté se za to dovedl odškodnit tím nejpodivnějším jednáním vůči němu samému.

Kromě toho, co to stálo srdce a ducha pana z Trappe, nesměřovalo toto počínání k ničemu menšímu než k rychlému rozvratu veškeré kázně a k pádu tak svaté a podivuhodné stavby. Pan z Trappe to viděl a cítil lépe než kdokoli jiný, jak díky svému vhledu, tak díky své zkušenosti, on, jenž ji od základů až po střechu vybudoval a podpíral. Prolil kvůli tomu před svým krucifixem hojnost slz. Věděl, že jediným slovem by tohoto pošetilce svrhl, kvůli svému domu ho trápilo, že to nedělá, a byl zdrcen, když ho viděl hynout; ale sám byl den co den a v každém okamžiku svého života tak nedůstojně týrán, že ho nesmírná obava, aby nenašel, byť i nechtěně, nějaké osobní zadostiučinění ve zbavení se tohoto nepřítele a pronásledovatele, natolik zdržovala, že přede mnou samým skrýval své strasti a přesvědčoval mě, jak jen mohl, že tento opat si počíná ve všem velmi dobře a že je s ním dokonale spokojen. Jistě nelhal – příliš si liboval v této nové zkoušce, o níž lze říci, že byla nejsilnější ze všech, jimiž byl očišťován, a nebál se ničeho tolik jako vyjít z této výhně. Omlouval tedy vše, co nemohl popřít, a dlouhými doušky vypíjel hořkost tohoto kalicha. Jestliže na něj pan Maisne a jeden či dva staří řeholníci naléhali kvůli zkáze jeho domu, on, jenž před nimi nemohl zastírat to, co sami viděli a cítili, odpovídal, že je to dílo Boží, nikoli lidské, že má své záměry a že je třeba nechat ho jednat.

Pan Maisne byl světský muž, velmi vzdělaný, nekonečně důvtipný, mírný, upřímný a ducha nejveselejšího a nejmilejšího, jenž tam přes třicet let žil jako řeholník a jenž pro pana z Trappe psal většinu jeho dopisů a děl, jež mu diktoval.

Znal jsem tedy od něj i od ostatních řeholníků všechny podrobnosti toho, co se uvnitř kláštera dělo. Znal jsem je také od pana ze Saint-Louis: byl to šlechtic, jenž strávil velkou část svého života ve válce, až se stal brigádním generálem jízdy s pěkným a dobrým plukem. Král ho dobře znal a velmi si ho vážil; sloužil pod ním v několika taženích s velkým vyznamenáním. Všichni generálové si ho velmi cenili a pan z Turenne ho miloval víc než kohokoli jiného. Dvacetileté příměří roku 1684 ho vyděsilo; nebyl od Trappe daleko; viděl tam pana z Trappe hned na počátku, kdy se tam uchýlil; přišel se tam usadit poblíž něj v domě, který pan z Trappe postavil vně kláštera pro komendátní opaty, aby nerušili kázeň uvnitř; a žil tam v příkladné zbožnosti. Byl to jeden z oněch zbožných vojáků, plných cti, odvahy a poctivosti, kterou vkládají do všeho, aniž se od ní kdy odchýlí, s věrností nikdy nezpochybněnou, a jimž srdce a zdravý rozum slouží jako důvtip a světlo, s větším úspěchem, než jaký důvtip a světlo poskytují mnoha jiným lidem.

Čas takto plynul, aniž bylo možné pana z Trappe odvrátit od lásky k vlastnímu utrpení, ani doufat v cokoli jiného než stále horšího od toho, kdo zaujímal jeho místo. Nakonec se stalo to, co by si nikdo nedovedl představit. D. Gervaise upadl do trestu oněch pyšných filozofů, o nichž mluví Písmo; dalším zázrakem selhala jeho opatrnost, a ještě větším zázrakem ho čirá náhoda, či spíše Prozřetelnost, přistihla přímo při činu. Šli o tom zpravit pana z Trappe, a aby o tom nemohl pochybovat, byl k němu přiveden ten, o něhož šlo. Pan z Trappe, vyděšen, jak jen člověk být může, se okamžitě staral o to, co se mohlo stát s D. Gervaisem. Dal ho hledat všude a dlouho se bál, že se šel vrhnout do rybníků, jimiž je Trappe obklopena. Nakonec ho našli ukrytého na klenbách kostela, ležícího tváří k zemi a zalitého slzami. Nechal se přivést před pana z Trappe, jemuž přiznal to, co před ním nemohl utajit. Pan z Trappe, když viděl jeho bolest a hanbu, pomýšlel jen na to, jak ho utěšit s nekonečnou láskou, přitom mu však dal pocítit, jak velmi potřebuje pokání a odloučení. Gervaise pochopil narážku a ve stavu, v němž se nacházel, nabídl svou rezignaci. Byla přijata. Poslali pro notáře do Mortagne, jenž přijel nazítří, a záležitost byla dovršena. Pan du Charmel, jenž byl v dobrých vztazích s panem z Paříže, obdržel po zvláštním poslu tuto rezignaci spolu s dopisem D. Gervaise tomuto prelátovi, v němž ho prosil, aby jeho rezignaci předložil králi.

Krátce předtím se přihodily dvě věci, jež způsobily zvláštní komplikaci: jednak to, že jednání D. Gervaise vůči panu z Trappe a jeho domu, jež se začínalo prozrazovat, mu vyneslo přísný dopis od P. de La Chaise jménem krále; jednak to, že neuváženě přijal převorství l’Estrée u Dreux, aby tam usadil trapistické řeholníky bez souhlasu krále, což mimo jiné mohlo z mnoha důvodů jen škodit; ale marnivost se stále chce rozpínat a nechat o sobě mluvit. Král to pokládal za velmi nevhodné a nechal mu skrze P. de La Chaise vzkázat, aby své řeholníky odvolal, a ten k tomu přidal důtku, jakou si tento kousek zasloužil. Na první z těchto věcí odpověděl dopisem pana z Trappe, který z něho vylákal díky jeho lásce k pokračování vlastního utrpení a který mu D. Gervaise nadiktoval, jak sám chtěl; na druhou rychlou poslušností a mnoha omluvami. Rezignace tedy přišla v návaznosti na tyto dva dopisy, a velmi brzy po nich, a král ji předal P. de La Chaise. Ten, dobrák, vůbec nepochyboval, že je to plodem dvou dopisů, jež Gervaisovi ráz na ráz napsal, takže, sveden dopisem nadiktovaným D. Gervaisem, jejž obdržel od pana z Trappe, snadno přesvědčil krále, aby rezignaci nepřijal, a vzkázal to D. Gervaisovi.

Během toho všeho jsme jeli do Compiègne. Pokládal jsem za vhodné rezignaci pozorně sledovat. Šel jsem za P. de La Chaise, jenž mi vyprávěl to, co jsem právě napsal. Řekl jsem mu, že v domnění, že jedná dobře, jednal velmi špatně, a pustil jsem se s ním do věci zeširoka. P. de La Chaise byl velmi překvapen a ještě více rozhořčen chováním D. Gervaise vůči panu z Trappe, a hned mi navrhl napsat panu z Trappe, aby zjistil jeho pravé mínění ohledně rezignace. Poslal mi dopis, abych zajistil jeho bezpečné doručení na místo, kde D. Gervaise otvíral všechny dopisy. Poslal jsem ho tedy svému správci ve Ferté, aby ho osobně donesl panu ze Saint-Louis, jenž ho odevzdal do vlastních rukou, a takto bylo nutno postupovat po celou dobu, co tato záležitost trvala. Dopis P. de La Chaise byl takový, že se mu pan z Trappe nemohl vyhnout. Vzkázal mu, že se domnívá, že D. Gervaise má odejít, a aby vyhověl druhé části jeho dopisu, jež žádala navrhnout osobu pro případ, že by uvažoval o výměně opata, jmenoval jednoho: byl to starý a znamenitý řeholník zvaný D. Malachiáš, velmi osvědčený v úřadech domu. Tuto odpověď jsem po našem návratu do Versailles donesl P. de La Chaise. Přijal ji velmi dobře. Sdělil mi, že mu přišla žádost podepsaná všemi řeholníky Trappe, kteří žádali D. Gervaise, a zároveň mě ujistil, že na to nebude brát žádný ohled, protože dobře věděl, že není řeholníka, který by se odvážil odmítnout svůj podpis na takovýchto listinách. Nato jsme odjeli do Fontainebleau.

D. Gervaise dosadil do Trappe převora lepších mravů než on sám, ale jinak stejné povahy a zcela jemu oddaného. Tento převor byl v l’Estrée, kde odvolával trapistické řeholníky, když se přihodila záležitost s rezignací. Pochopil, že rezignace opata bude i jeho vlastní, a být pod ním převorem mu vyhovovalo.

Dodal mu tedy odvahy. To vyvolalo onu žádost a všechny obratné manévry, jež následovaly. Jednoho večera ve Fontainebleau, kdy jsme čekali na královo uléhání, mi pan z Troyes s velkým překvapením sdělil, že tam je D. Gervaise; že téhož rána viděl P. de La Chaise a sloužil mši v kapli, a že se mu tato cesta zdá velmi neobvyklá a velmi podezřelá. Skutečně, dokázal od pana z Trappe vymámit osvědčení takové, jaké chtěl, a doprovázen řeholníkem, jenž mu sloužil za sekretáře, přijel ho předložit P. de La Chaise a osobně obhajovat proti své rezignaci, poté ihned odjel a P. de La Chaise dočista obrátil. Už jsem v něm nenacházel téhož muže: žádná upřímnost, žádná svoboda v řeči, ve všem obezřetný. Nedokázal jsem uhodnout příčinu. Nakonec jsem se z dopisu du Charmela dozvěděl, a on zase z vychloubání D. Gervaise, že Gervaise přesvědčil P. de La Chaise, že duch pana z Trappe je zcela oslaben; že se toho tím směleji zneužívá, protože má pravou ruku celou zvředovatělou a nemůže psát ani podepisovat; že má při sobě světského muže, svého sekretáře, zarytého jansenistu, jenž chce ve shodě s Charmelem z Trappe udělat malý Port-Royal; a že aby toho dosáhli, je třeba vyhnat jeho, Gervaise, neboť je zcela proti této straně; a že odtud pramení všechny intriky jeho rezignace. Ať byla taková léčka sebehrubší – neboť nemohla zakrýt rezignaci podepsanou a odeslanou jím samým –, P. de La Chaise jí zcela uvěřil a stal se natolik nepřátelský, že ho nebylo možné přivést zpět, ani účelně využít pana z Paříže, jehož v této záležitosti u krále učinil podezřelým.

Ale Prozřetelnost i zde uměla zasáhnout: před osmnácti měsíci se mezi mnou a panem z Trappe odehrálo cosi důvěrného a zcela tajného, a byla to věc taková, že jsem si byl jist, že sdělím-li ji panu z Chartres, zhroutí se veškerá lest a pomluva D. Gervaise.

Zbytek pobytu ve Fontainebleau jsem strávil v úzkosti, zda nechat Trappe zahynout a pana z Trappe stravovat se v této žhoucí výhni, v níž ho D. Gervaise držel, anebo zda porušit tajemství. Nemohl jsem se s nikým poradit a nesmírně jsem trpěl, než jsem se dokázal rozhodnout.

Nakonec mě napadlo, že toto tajemství snad slouží jedině spáse Trappe, a rozhodl jsem se. Mlčením pana z Chartres jsem si byl jist, a král byl v tomto ohledu nejspolehlivějším mužem svého království. Paní z Maintenon a pan z Cambrai nenechávali pana z Chartres dlouho v kuse v Chartres; přijel do Saint-Cyr při návratu dvora do Versailles. V Saint-Cyr ho nikdo neviděl; poslal jsem k němu se žádostí o rozmluvu a určil mi nazítří. Vylíčil jsem mu celý příběh Trappe, aniž jsem však mluvil o skutečném důvodu, jenž vedl k podání rezignace a jejž jsme ani v této krajnosti nechtěli sdělit P. de La Chaise; poté jsem mu sdělil tajemství. Několikrát mě objal, ihned napsal paní z Maintenon, a jakmile obdržel její odpověď, o hodinu později šel k ní za králem a promluvil s ním: byl to čtvrtek. Ovocem tohoto rozhovoru bylo, že nazítří, což byl den audience P. de La Chaise, kdy si, jak jsem věděl, umínil dát si nařídit, aby rezignaci vrátil, měl v této věci s králem tak prudkou hádku, že bylo jejich hlasy slyšet ze sousedního pokoje. Výsledek byl ten, že P. de La Chaise dostal rozkaz napsat panu z Trappe, jak již učinil před Gervaisovou cestou do Fontainebleau, že si král přeje znát jeho skutečné mínění přímo od něj samého, zda má rezignace platit, nebo být navrácena, a v prvním případě navrhnout osobu na místo opata; a aby si byl jist stavem a míněním pana z Trappe, dopis donesl komorník P. de La Chaise.

Jistý „donné“⁵ z Trappe, duchem daleko převyšující své postavení, zvaný bratr Chanvier, provázel tohoto komorníka. Přijeli úmyslně velmi pozdě, aby zastihli vše zavřené. Přenocovali u pana ze Saint-Louis, a nazítří ve čtyři hodiny ráno byl komorník uveden se svým dopisem. Zdržel se nějaký čas u pana z Trappe, aby s ním hovořil a sám se ujistil o stavu jeho ducha; shledal ho zcela při plném rozumu, a není divu, že tento sluha odešel okouzlen. O hodinu později byl znovu povolán, a jelikož byl pan z Trappe zpraven o podezřeních, jimiž se dal P. de La Chaise oklamat, a tento sluha byl mužem jeho důvěry, přečetl mu sám svou odpověď, poté ji hned před ním zapečetil a předal mu ji, takže tento komorník odjel, aniž kdokoli v Trappe tušil, že tam byl. Odpověď byla stejná jako předchozí: pan z Trappe byl toho mínění, že rezignace má platit a že na opatovo místo má být jmenován týž D. Malachiáš.

Nebylo třeba víc, a D. Gervaise zůstal vyloučen. Ale tak dobře uměl vzbudit podezření vůči tomuto D. Malachiášovi, že P. de La Chaise, ač se ze svého omylu upřímně vzpamatoval, nikdy nesvolil, pod záminkou, že je Savojan a že cti Francie nesluší, aby cizinec byl opatem Trappe. Pan z Trappe tedy dostal rozkaz navrhnout tři osoby. Místo tří jich uvedl čtyři, a opět s D. Malachiášem na prvním místě. Byl vybrán ten, kdo se na seznamu ocitl první po něm.

Byl to jistý D. Jakub La Court,⁶ jenž byl dlouho mistrem noviců a zastával v domě i jiné úřady. Toto jmenování se drželo v tajnosti, dokud onen „donné“ z Trappe, o němž jsem již mluvil, nedal vyřídit buly. Odjel do Říma s neomezeným úvěrním listem pro všechna místa, jimiž měl projíždět, jejž mu na své jméno vystavil pan z Pontchartrainu. Ten měl Trappe velmi rád, a zejména tohoto bratra, u něhož nacházel mnoho rozvahy a důvtipu. Kardinál de Bouillon,⁷ jenž si zakládal na přátelství s panem z Trappe, tohoto bratra ubytoval, zavedl ho k papeži, jenž s ním několikrát hovořil a propustil ho s bulami zcela zdarma a s dopisem plným úcty a přátelství vůči panu z Trappe, jaký jen na světě může být – a prohlásil, že bezplatnost uděluje s ohledem na něj ještě více než s ohledem na krále. Při návratu si velkovévoda přál tohoto bratra vidět a propustil ho s dopisy a dary pro pana z Trappe ze své dvorní lékárenské dílny (fonderia), totiž vzácnými léky.

Mám snad vylíčit zázrak, jenž nemůže než ohromit? Zatímco se čekalo na buly, D. Gervaise zůstával nadále plnoprávným opatem, nejist svým osudem. Tentýž „donné“, než odjel do Říma, náhodou potkal muže, jenž nesl balíček a krabičku s podivnou adresou, pocházející z Trappe. Ten se domníval, že tento „donné“, s nímž se potkal a jenž byl z opatství, snáze najde toho, komu je to určeno, a bratr Chanvier se toho velmi ochotně ujal a přinesl to k panu du Charmelovi. Krabička byla plná bezcenných drobných dárků; dopis jsme otevřeli, a mohu říci, že je to jediný dopis, jaký jsem kdy otevřel.

Jelikož tento neopatrný muž řekl bratru Chanvierovi, že obojí pochází od D. Gervaise, doufali jsme, že tam najdeme všechny jeho intriky, jež ještě trvaly, aby se udržel, a v krabičce jsme se velice zklamali. Dopis nás utěšil; byl celý psán šifrou a zabíral téměř čtyři velké popsané stránky. Tehdy jsme nepochybovali, že v něm najdeme vše, co hledáme. Donesl jsem dopis panu z Pontchartrainu, jenž ho dal rozšifrovat.

Nazítří, když jsem se k němu vrátil, dal se do smíchu: „Trefil jste,“ řekl mi, „do černého; počkejte, uvidíte ještě krásnější věci“; poté dodal vážným tónem: „Vskutku, místo abychom se smáli, měli bychom plakat nad tím, čeho jsou lidé schopni, a to v tak svatém stavu!“ Celý tento dopis, psaný D. Gervaisem jisté řeholnici, s níž měl poměr, kterou stále miloval a jíž byl také stále vášnivě milován, byl tkanivem všeho, co si lze představit nejšpinavějšího, a to těch nejhrubších věcí nazývaných pravým jménem, s nízkými něžnůstkami poblázněného mnicha, nevázaného tak, že by se zachvěli i ti nejzkaženější. Jejich rozkoše, jejich lítosti, jejich touhy, jejich naděje – vše tam bylo bez příkras a nejnevázaněji vylíčeno. Nemyslím, že by se v nejhorších domech za mnoho dní řeklo tolik ohavností.⁸ To i příhoda, jež zavinila rezignaci, by samy o sobě, dohromady i odděleně, stačily k tomu, aby byl tento nešťastný Gervaise uvržen do žaláře na zbytek svých dnů, kdyby ho někdo chtěl vydat vnitřní spravedlnosti jeho řádu. My čtyři, kdo jsme to věděli, a ti, jimž bylo třeba to sdělit, jsme si vzájemně slíbili mlčení; ale pan z Pontchartrainu se stejně jako my domníval, že je třeba šifru i rozšifrování uložit u pana z Paříže, aby jich bylo možné využít, kdyby zaslepenost tohoto nešťastníka a jeho intriky měly ještě jiné prostředky. Odnesl jsem tedy obojí k panu du Charmelovi, jemuž jsem měl tu zlomyslnost dát to nadiktovat, abychom si ponechali kopii pro sebe. Bylo dost zábavné vidět jeho zděšení, jeho křižování se, jeho kletby proti autorovi při každé hanebnosti, kterou četl, a bylo jich tolik co slov. Ujal se úkolu uložit oba spisy u pana z Paříže, a já si ponechal druhou kopii. Naštěstí jsme ji nepotřebovali. To nás přivedlo na stopu několika věcí, díky nimž jsme zjistili, kdo byla ona řeholnice a z jakého domu – domu, který paní ze Saint-Simon dokonale znala, a řeholnici také dost dobře. Tato láska byla dávná a šťastná. Byla odhalena a prokázána, a D. Gervaise byl na pokraji toho, aby ho bosí karmelitáni řádovým soudem uvěznili in pace, když se vracel z kázání v diecézi Meaux, a zároveň se řeholnice smrtelně roznemohla a nechtěla ani slyšet o svátostech, dokud neuvidí D. Gervaise. Nepřijala je, ani ho neviděla, a nezemřela. V tomto nebezpečí se viděl ztracen bez pomoci a nenašel jiné východisko než uchýlit se do Trappe. Za tuto cenu jeho mniši, rádi, že se ho zbavili, aféru ututlali, a cestou do Trappe, kde měl přijmout hábit, se zastavil u řeholnice, vešel do domu a naplnil ji radostí. Když se stal opatem, pokračoval v dopisování, když už nemohl lépe, a byl to jeden z těchto dopisů, jejž jsme zachytili; byl kvůli tomu velmi znepokojen, když neměl o svém balíčku žádnou zprávu; dělal povyk, vyhrožoval. Aby ho umlčeli, sdělili mu, co se s ním všechno stalo. To ho natolik zkrotilo, že se o tom už neodvážil mluvit, ani příliš pokračovat ve svých intrikách; ale studu ani rozpaků projevil málo, zato mnoho hoře.

Po příchodu bul jsem odjel do Trappe a nepožádal jsem, abych ho viděl. To ho popudilo, stěžoval si na to panu z Trappe, jenž z dobroty k muži, který si toho tak málo zasluhoval, žádal, abych ho navštívil. Vyhradil jsem si dobu, jež nemohla být než krátká. Po pravdě jsem byl zahanbenější a rozpačitější než on, ačkoli on dobře věděl, že jsem plně obeznámen s oběma těmito ohavnostmi, a nebyl mu neznám ani podíl, jejž jsem měl na udržení jeho rezignace. Přesto byl v rozpacích, a stále pokrytecký a velmi strojený; udržoval rozhovor téměř sám, chtěl mě přesvědčit o své radosti, že je zbaven břemene opatství, a ujišťoval mě, že se ve své samotě bude zabývat prací na Písmu svatém. Přes tyto krásné řeči nebylo v jeho zájmu, o nic víc než v zájmu Trappe, aby tam zůstal. Brzy poté odešel. Pět či šest let vnášel rozbroje do všech domů, do nichž ho postupně umístili, a nakonec představení pokládali za jednodušší nechat ho žít, jak se mu zlíbí, na nějakém obročí jeho bratra. Neustále se snažil vrátit do Trappe, pokoušel se tam rozvracet a znovu se stát opatem, což mě nakonec přimělo si vymoci lettre de cachet, jež mu zakázala se k ní přiblížit na méně než třicet mil a k Paříži na méně než dvacet.

Je-li toto pohoršení u muže tohoto povolání krajní, ještě podivuhodnější je svatý a obdivuhodný způsob, jakým pan z Trappe využil vše, co při tom vytrpěl, a to, že v Trappe se po tak dlouhou dobu nezčeřil ani povrch. Všichni, kromě čtyř či pěti osob, zůstali v naprosté nevědomosti a zůstali v ní i nadále, a mír tam nebyl narušen o nic víc než ticho a veškerá kázeň. Tento tak děsivý a tak úplný protiklad mi připadal něčím tak vzácným, že jsem podlehl pokušení to napsat. Po tolikeré samotě se nyní vraťme do světa.