Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom druhý (1697–1700)

Kapitola čtrnáctá

Hned po míru a dohodnutém navrácení pana Lotrinského do jeho zemí bylo rozhodnuto o jeho sňatku s Mademoiselle.¹ Její věno bylo stanoveno na devět set tisíc livrů od krále, splatných v hotovosti do šesti měsíců; a čtyři sta tisíc livrů, napůl od Monsieura a napůl od Madame, splatných po jejich smrti; a tři sta tisíc livrů v drahokamech, za což se plně zřekla veškerého nároku, ať z kterékoli strany, ve prospěch pana vévody z Chartres a jeho mužských potomků. Couronges přijel vše sjednat jménem pana Lotrinského, poté učinil žádost u krále, následně u Monsieura a Madame, a nakonec jménem svého pána předal Mademoiselle šperky v ceně čtyř set tisíc livrů. Nevím, zda věděla, že by si byla vzala nejstaršího syna císaře, nebýt císařovny, jež na něj měla velký vliv, nesmírně nenáviděla Francii a prohlásila, že nedopustí, aby se její syn, již korunovaný a navíc určený k říši, stal švagrem dvojnásobné levobočky. V druhém stupni už tak vybíravá nebyla; neboť tentýž princ, oženiv se s hannoverskou princeznou, se stal vlastním bratrancem paní Vévodkyně. Ať je tomu jakkoli, Mademoiselle, zvyklá na Lotrinky skrze Monsieura a dokonce i Madame – neboť všude je třeba nějaké zvláštnosti – byla tímto sňatkem velmi potěšena a nepříliš citlivá na jeho nepoměr vůči sňatkům svých sester z prvního manželství. Netvrdím tím, ponechám-li Španělsko stranou, že by pan Savojský byl z lepšího rodu než pan Lotrinský; ale samostatný, nezávislý stát, bez poddanství, oddělený Alpami a vždy schopný být mocně podporován bezprostředními sousedy, s jednáním jako s korunovanou hlavou po celé Evropě, je věc velmi odlišná od země izolované, sevřené a kdykoli by ji Francie chtěla, obsaditelné bez jiné námahy než dopravit tam vojsko, země otevřené, bez pevností, bez svobody je mít, podrobené všem průchodům francouzských vojsk, země protkané vyznačenými hlavními cestami, jejichž svrchovanost je postoupena, země konečně, jež může existovat jen s dobrým svolením Francie, a dokonce i důstojníků vojenských či úřednických, jež Francie ustanovuje v provinciích, které ji obklopují. Mademoiselle tak daleko neuvažovala: byla nadšena, že se vidí zbavena tvrdé Madaminy metly, provdána za prince, jehož rod celý svůj život slýchala vychvalovat, a usazena sedmdesát mil od Paříže, uprostřed francouzského panství.

V posledních dnech před odjezdem plakala nad odloučením ode všeho, co znala; ale později vyšlo najevo, že se dokonale utěšila hned po prvním noclehu a že po zbytek cesty už o smutku nebyla řeč.

Dvůr odjel do Fontainebleau, a šest dní poté tam dorazili anglický král a královna, a nemyslelo se už na nic než na sňatek Mademoiselle. Čtyři dny před odjezdem do Fontainebleau ztratil pan du Maine svého jediného syna. Král ho šel navštívit do Clagny, kam se hned uchýlil, a hodně tam s ním plakal. Monseigneur a Monsieur, oba málo dotčeni, tam nalezli krále a dlouho čekali, až král od pana du Maine vyjde, aby ho mohli navštívit. Ačkoli chlapci bylo hluboko pod sedm let, král chtěl, aby se za něj držel smutek; Monsieur si přál, aby se kvůli sňatku odložil, a král souhlasil. Paní Vévodkyně a paní princezna de Conti se zjevně domnívaly, že je pod jejich úroveň prokázat tuto úctu Monsieurovi, a hlasitě prohlašovaly, že to neučiní. Monsieur se rozhněval; král jim řekl, aby smutek odložily; ony dohnaly věc až k tvrzení, že si nepřivezly jiné šaty. Král se rovněž rozhněval a nařídil jim, aby si okamžitě poslaly pro jiné. Musely uposlechnout a ukázat se poražené, ne bez velké nevole.

Pan z Elbœufu se tak dlouho snažil, že se usmířil s panem Lotrinským. Byl po něm a jeho bratřích nejstarším z rodu lotrinského, a jako takový byl pověřen, aby se s Mademoiselle oženil v zastoupení. Tento obřad zrodil podivný úkaz, jenž byl zprvu znám jen málokomu, ale nakonec pronikl na veřejnost. Lotrinkům vlezlo do hlavy zpochybnit přednost hodnosti pana vévody z Chartres před panem vévodou Lotrinským, a tyto úskoky se jim tak často dařily a otevřely cestu k tak podivným podnikům, že se jim stalo zásadou vždy je riskovat.

Příležitost byla jako stvořená, aby jim dala volnou ruku: šlo jen o to, vyloučit pana a paní z Chartres z obřadu. Mademoiselle, ať svobodná, či provdaná, si zachovávala tutéž hodnost vnučky Francie a bez jakýchkoli potíží předcházela, po sňatku stejně jako před ním, dcery Gastonovy téhož stupně jako ona, i princezny královské krve, všechny nižšího stupně než ona. Rytíř Lotrinský, zvyklý ovládat Monsieura, se odvážil mu to navrhnout, a Monsieur, nejpyšnější princ na světě, jenž nejlépe a s největší žárlivostí znal vše, co se týkalo hodností a obřadů – nebýt ovšem jeho stranění Lotrinkům –, Monsieur s tím souhlasil. Promluvil o tom s panem svým synem, jenž mu projevil své překvapení a velmi uctivě mu oznámil, že se obřadu nevzdá a že si v něm zachová svou přednost nad paní svou sestrou. Monsieur, jenž se obával krále, kdyby věc přerostla v roztržku, zkrotl a snažil se dosáhnout přátelstvím a ochotou toho, co si netroufal vynutit mocí. Vše bylo marné, ačkoli Madame Monsieurův návrh podporovala, neboť byla nakloněna princi, jehož pokládala za Němce, a tak se potají obrátili ke lsti. Během všech těchto domácích pletich se pan z Couronges trápil neústupností, na niž narážel v mnoha bodech, jež pana Lotrinského v jeho zemi držely velmi zkrátka, především ohledně přesného zboření samých základů opevnění Nancy. Ve svém zoufalství, že sám ničeho nedosáhne, se obrátil na Mademoiselle, jež mu slíbila, že v tom udělá, co bude moci. Slovo dodržela, ale bylo jí popřáno sluchu stejně málo jako Courongesovi. Pojala z toho k králi takový vztek, že se stejnou lehkomyslností, s jakou se do té věci pustila, nechala unést vůči Courongesovi až k prosbě, aby ji co nejdřív vytáhl ze dvora, kde se dbá jen o levobočky, aniž vůbec uvážila, že ne každá pravda, byť přesná, se sluší říkat. Na druhé straně se našli lidé dobří a úslužní, kteří jí navykládali všelijaké hlouposti o panu Lotrinském a nahnali jí strach tak hrozný, že ji stál víc slz než lítost nad odjezdem – slzy, jež ale díky její lehkomyslnosti, jak jsem již řekl, oschly hned první den.

Konečně, v neděli 12. října, kolem šesté hodiny večerní, se zásnuby konaly v králově pracovně, za přítomnosti celého dvora a anglického krále a královny; obřad vykonal kardinál Coislin, první almužník, neboť kardinál de Bouillon, velký almužník, byl v Římě. Paní velkovévodkyně nesla vlečku Mademoiselle. Pan z Elbœufu, v kabátci a plášti, jí podával ruku a jako poslední ze všech podepsal svatební smlouvu. Král a paní vévodkyně z Bourgogne odděleně navštívili Mademoiselle před zásnubami, a bylo prolito mnoho slz. Králové a celý dvůr toho večera vyslechli hudbu, večeře byla jen obvyklá jako každý den. Mademoiselle se po obřadu už po zbytek dne neukázala a strávila jej v pláči u sebe, k velkému pohoršení Lotrinků. Nazítří kolem poledne se celý dvůr shromáždil u anglické královny, v pokojích královny matky, jak se to dělo každý den při každém pobytu, dokud byla ve Fontainebleau. Princezny se tam neodvažovaly chybět, Monseigneur a celá královská rodina stejně tak, a dokonce i paní z Maintenon, celá oblečená ve velkém úboru. Čekalo se tam na krále, jenž tam chodíval každý den vzít anglickou královnu na mši a podával jí ruku po celé cestě tam i zpět, přičemž vždy nechal anglického krále jít před sebou. Ten den tedy nebylo nic než obvyklý chod života, kromě toho, že Mademoiselle tam přivedl vévoda z Elbœufu, oblečený jako den předtím. Chvíli po jejím příchodu se šlo dolů do kaple, kam šel i pan vévoda z Chartres a zůstal tam; ale pro jeho hodnost to bylo zbytečné. Mademoiselle tam nemohla být na svém místě. Byla mezi klekátkem krále a oltářem, na velmi velkém polštáři, po jehož pravici byl velmi malý polštář pro pana z Elbœufu, zastupujícího pana Lotrinského. Kardinál Coislin sloužil mši a oddal je, hned nato se vydali v průvod, v němž princové šli, jako každý den, před králem a princezny za ním. U dveří kaple král, anglický král a královna a princezny královské krve objali paní Lotrinskou a nechali ji tam. Pan z Elbœufu ji doprovodil domů, aby se převlékla, a v tu chvíli bylo vše u konce. Paní vévodkyně z Chartres zůstala na tribuně, ač celá oblečená. Právě její přednost před paní Lotrinskou by se byla projevila při návratu podél kaple, a tomu se tak vyhnuli. Celý dvůr o tom hlasitě mluvil; ale vzhledem k tomu, čím byla paní z Chartres a jakým způsobem byla provdána, co mohla dělat proti vůli Monsieura a Madame? Bylo na panu vévodovi z Chartres, aby tento útok ustál a přiměl ji sejít dolů. Konec špatně odpovídal počátku, jejž jsem vylíčil, a král, jenž byl vůči Monsieurovi a Madame kvůli své dceři stále v rozpacích, si netroufl použít svou autoritu. Ale čemu se vyhnuli na veřejnosti, tomu se nevyhnuli v soukromí – tak nazývám místo veřejné, kde ale nebyl dvůr. Paní Lotrinská obědvala u Monsieura s Madame a panem a paní vévodkyní z Chartres, kteří oba měli vždy a všude přednost před ní i lepší místo u stolu; a Monsieur, zjevně v rozpacích z velkého reptání, jež se ozvalo kvůli paní z Chartres na tribuně a jež trvalo po celý obřad, se u oběda hlasitě vyjádřil, že neví, co si kdo vymyslel, že pan Lotrinský nikdy nezamýšlel přít se o cokoli s panem z Chartres a že by to on sám nikdy nestrpěl. Po obědě nastoupil Monsieur do královského kočáru se svou dcerou, paní z Lislebonne a jejími blízkými a paní z Maré, vychovatelkou Mademoiselle, Madame do svého kočáru se svými dámami, a pan vévoda z Chartres do svého s dámami z Monsieurova dvora, a odjeli do Paříže. Paní vévodkyně z Chartres, pod záminkou nevolnosti, zůstala ve Fontainebleau.

Tento obřad vyvolal mezi Lotrinkami rozkol. Paní z Lislebonne si nárokovala přednost před všemi ostatními jako dcera vévody Karla IV. Lotrinského; paní z Elbœufu, vdova – a to budiž řečeno jednou provždy, neboť manželka vévody z Elbœufu se nikdy neukazovala –, paní z Elbœufu, pravím, se jí vysmála; a jako vdova po nejstarším z rodu ve Francii a po starším bratru pana z Lislebonne se posmívala své švagrové a zvítězila, navzdory strkanicím a výbuchům hněvu, jichž se paní z Lislebonne, byť zcela marně, nezdržela. Bylo o tom mnoho jednání, do nichž se dosti nevhodně vmísila vévodkyně z Lude, což vedlo jen k roztrpčení a oživení řečí o levobočství paní z Lislebonne, jež se stále chtěla vydávat za legitimní a byla tím smrtelně uražena. Nevím, co se v tom všem stalo s paní z Armagnacu, ale zůstala na tribuně se svými dcerami a snachou.

Městská rada, ale bez guvernéra, šla pozdravit paní Lotrinskou do Palais-Royal.

Odjela odtud ve čtvrtek 16. října v královském kočáru, do něhož s ní nastoupily paní z Lislebonne, pověřená ji doprovázet, její dvě dcery, paní z Maré, z Couronges a z Rotzenhausen, Němka, oblíbenkyně Madame a matka jedné z jejích dvorních slečen. Desgranges, ceremoniář, ji doprovodil až k hranici, a obsluhovali ji královi dvorní úředníci. Ve Vitry, kde přenocovala, přijel pan Lotrinský inkognito podívat se na paní vévodkyni Lotrinskou při večeři; poté šel k paní z Lislebonne, jež ho představila paní jeho choti. Byli chvíli všichni tři spolu, pak se vrátil zpět.

Po příjezdu do Baru byli znovu oddáni jakýmisi abbé přestrojenými za biskupy, neboť diecézní biskup odmítl, chtěje u pana Lotrinského křeslo. Byli tam již pan Velký, princ Camille, jeden z jeho synů, rytíř Lotrinský a pan z Marsan. Byl tam přítomen i biskup osnabrücký, bratr pana Lotrinského, a jedl s nimi sám. To byla další obtíž: jako svrchovanému pánu díky jeho biskupství mu byl pan Lotrinský ochoten dát křeslo, ale jako svému mladšímu bratrovi mu nedával přednost. Jako bratrovi by mu naši Lotrinkové leccos přiznali, ale toto rozlišení kvůli křeslu je nesmírně urazilo. To způsobilo dost tahanic a nakonec je to přivedlo ke shodě. Pan z Osnabrücku se spokojil se sedadlem s opěradlem, a ostatní čtyři dostali podobná, díky čemuž jedli s panem a paní Lotrinskou. Toto sedadlo s opěradlem bylo podivné před vnučkou Francie; princové královské krve před ní jiná nemají; ale prošlo to, a odtud pošlo, že si na ně vévodové činili nárok, kdykoli od té doby procházeli tímto malým dvorem, což bylo vzácné; a že pan Lotrinský je před paní svou ženou nechával brát a sám je bral, a nechával s ní jíst svou šlechtu, tím ochotněji, že tento zmatek znamenal zjevnou rovnost s ním, bez níž by ho žádný vévoda nemohl navštívit. Říkám rovnost, protože bylo rozumné, aby mu ti z jeho rodu přenechali přednost a to, co chtěl, což ale nemohlo být pravidlem pro ostatní. Žádný vévoda z Guise, až po Gastonova zetě včetně, nikdy neměl potíž s plnou rovností s vévody; a přitom nikdy u sebe doma nedal přednost nikomu z rodu Lotrinského. Je to zvláštní skutečnost, kterou mám jak od vévodů, tak od urozených osob, jež to viděly. Tyto tahanice způsobily, že pan Velký a další tři, kteří počítali s doprovodem pana a paní Lotrinské až do Nancy, se s nimi při jejich odjezdu z Baru rozloučili a vrátili se. Paní z Lislebonne a její dcery odjely s nimi a strávily tam zimu. Král ovšem shledal to opěradlo před svou neteří velmi nevhodným, a pan z Elbœufu, jenž jel do Nancy nějakou dobu poté, co se tam pan a paní Lotrinská usadili, si tím uměl dobře získat přízeň a řekl králi, že se bude mít před paní Lotrinskou dobře na pozoru, aby nezaujal jiné sedadlo než skládací stoličku, což je to, co vnučky Francie zde dávají vévodům a cizím knížatům. Pan Velký se tím cítil velmi dotčen.

V den sňatku předal Couronges jménem pana Lotrinského jeho portrét zdobený diamanty Torcymu, jenž sepsal svatební smlouvu.

Bylo překvapením spatřit korunu nad tímto portrétem; byla vévodská, ale uzavřená čtyřmi parmami (heraldickými rybami z erbu Baru), což se, kromě lilií, docela podobalo té, kterou král dal nosit Monseigneurovi. Byl to zcela nový vynález, na nějž jeho předkové nepomysleli, a jejž pak dával všude na svůj erb. Zároveň si nechal od svých poddaných udílet titul „královská Výsost“, jejž mu nikdo jiný nechtěl přiznat, což byl další nový podnik, a Meuse, jehož po sňatku poslal poděkovat králi jeho jménem, se mu jej zde nikdy neodvážil dát. Nevím, zda se chtěl vyrovnat panu Savojskému a jeho jeruzalémská chiméra té kyperské, ale pan Savojský měl v tom aspoň něco skutečného díky tomu, že s jeho vyslanci bylo jednáno jako s vyslanci korunované hlavy v Římě, ve Vídni, ve Francii, ve Španělsku a všude, kde se o pouhých lotrinských vyslancích nikdy ani neslyšelo. Toto uzavření koruny, byť důmyslné a příjemného tvaru pro zlatníka, bylo špatně vymyšleno. Pan Lotrinský, jako vévoda Lotrinský, byl velmi průměrný panovník, ale přesto panovník bez závislosti; jako vévoda z Baru jím byl také, ale jako leník závislý na koruně, a veškerá jeho vlastní soudní pravomoc (tím spíše pravomoc všech Barranů) byla podřízena pařížskému parlamentu, a bylo to právě z barrského erbu, z čeho udělal uzavření své koruny. Tato směšnost bila do očí. Jeho předkové měli tu čest být zeti králů a císařů: jeden dánského krále, jiný našeho Jindřicha II.; a otec pana Lotrinského byl zetěm a švagrem císařů a manželem ovdovělé polské královny.

Byl to navíc jeden z předních vojevůdců svého století, jeden z nejschopnějších v radě svého švagra císaře, jenž měl u něj největší důvěru, autoritu a vliv u jeho dvora i v celé říši, jejíž byl, stejně jako císařovým, polním maršálkem či generalissimem, s dobře zaslouženou pověstí ve všech ohledech a mimořádně velkou. Nikdy ho nenapadlo, stejně jako jeho předky, pomýšlet na jinou korunu než vévodskou, ani na královskou Výsost. Já i milion jiných lidí jsme viděli na branách Nancy erby lotrinských vévodů, v kameni, s čistě vévodskou korunou a vévodským pláštěm, patrně jako vévodů z Baru, neboť v Německu, k němuž Lotrinsko silně tíhne, aniž by k němu patřilo, se vévodské pláště kolem erbů neužívají. Tento vévoda jej na svém erbu vypustil. Nevím, co se stalo s těmito erby na branách Nancy, kam jsem od tohoto sňatku nebyl. Tyto podniky byly shledány směšnými, posmívalo se jim, ale obstály a proměnily se v právo. Takto se ve Francii utvářela a rozrůstala hodnost cizích knížat, podnik po podniku, příležitost za příležitostí, jak jsem již dříve poznamenal. Tato koruna byla nahoře zakončena trnovou korunou, z níž vycházel jeruzalémský kříž. Bylo to, abych na nic nezapomněl, roubovat falešné na příliš slabé.

Tuto slabinu, totiž parmy, tento vévoda brzy pocítil. Jeho hlavní soud v Baru se v opojení svých nově vymyšlených velikostí odvážil v některých rozsudcích nazývat krále „králem nejkřesťanštějším“. Generální advokát d’Aguesseau předložil parlamentu nutnost potlačit tuto smělost, byla to jeho vlastní slova, a naučit Barrany, že jejich největší čest spočívá v jejich lenní závislosti na koruně. Nato parlament vydal nález, jenž tomuto barrskému soudu nařizuje různé věci, mimo jiné nikdy nenazývat krále jinak než prostě „král“, a to pod trestem suspendace, zákazu výkonu, ba i zbavení úřadů, čemuž bylo nutno se podřídit. Pan Lotrinský se za to omluvil a sesadil toho, kdo to byl učinil.

Než opustíme cizince, je třeba říci, že Benátky, žárlivé na Savojsko ohledně jednání s jejich vyslanci kvůli vzájemnému nároku na kyperskou korunu, nepřestaly žádat tytéž výhody úplného jednání jako s korunovanou hlavou, jaké byly právě přiznány savojskému vyslanci od sňatku paní vévodkyně z Bourgogne, a v této době jich dosáhly.

Maršál z Villeroy, tak galantní i ve svém věku, tak vyšňořený, tak vznešeného vzezření, tak obratný v tělesných cvičeních a jenž si tolik zakládal na tom, že je dobrý jezdec a v sedle vydrží víc než kdokoli jiný, tak dlouho a zbytečně honil jelena ve Fontainebleau, že světu odhalil dvě velké kýly, po jedné na každé straně, o nichž nikdo nikdy netušil, tak pečlivě je skrýval. Na honu ho postihla strašná nehoda. Stěží se podařilo ho přinést na rukou. Chtěl před dvorem utajit podívanou na tento druh hanby pro muže tak dosud dobře stavěného a tolik zvyklého na milostná dobrodružství.

Nechal se hned nazítří odnést na nosítkách do Villeroy, poté se dopravit na Seinu a lodí do Paříže. Maréchal, proslulý chirurg, mu provedl dvojitou operaci s úspěchem, jenž překvapil znalce tohoto umění, a přivedl ho zpět k životu, jejž byl víc než jednou na pokraji ztráty. Zdálo se, že král o to má velký zájem. Maršál tím získal definitivní vyléčení obou svých kýl.²

Zatímco jsme byli ve Fontainebleau, dozvěděli jsme se o smrti Boisselota, na statku, kam se uchýlil jako generálporučík. Býval kapitánem u gard a získal si velkou pověst v Irsku obdivuhodnou a dlouhou obranou Limericku, obleženého samotným princem Oranžským, čímž dlouho zdržel dobytí celého toho ostrova.

Zemřela také žena hraběte z Auvergne, u sebe doma v Bergen op Zoomu: byla jedinou dcerou a dědičkou jednoho knížete z Hohenzollernu a dědičky Bergen op Zoomu. Byla to žena hezkého vzezření, jež budila respekt, ducha mírného a zdvořilého, spíše podprůměrného, ale ctnosti, zásluh a vzácného chování, jichž se nikdy nezpronevěřila a jichž měla po celý život velmi zapotřebí.

Ve stejnou dobu zemřel abbé d’Effiat, v krásném bytě v Arsenálu, jejž mu daroval maršál z La Meilleraye, velmistr dělostřelectva, jeho švagr. Byl synem maršála z Effiatu a jisté Fourcyové, bratrem Cinq-Marse, velkého štolby Francie, sťatého v Lyonu s panem z Thou 12. září 1642,³ aniž se kdy oženil, a bratrem otce markýze z Effiatu, prvního štolby Monsieurova a rytíře řádu, jenž až na několik odkazů zdědil celé toto bohaté dědictví. Abbé d’Effiat měl sedmdesát let a celý svůj život byl velmi galantní a velmi světácký. Ač už byl zcela starý a slepý, zůstával takový, seč mohl, a měl posedlost, ačkoli byl už přes dvacet let slepý, nechtít to dát najevo. Dával se předem informovat a velmi dobře si pamatoval lidi a nábytek, jenž byl v pokoji, jídla, jež se u něj měla podávat, a jejich uspořádání, a řídil se podle toho, jako by dobře viděl. Lidé měli s touto slabostí soucit a nedávali najevo, že si jí všimli. Měl ducha, příjemnou konverzaci, znal tisíc věcí a byl velmi dobrým člověkem.

Zemřela také v Paříži vévodkyně Lanti, na rakovinu, kterou si přivezla z Říma v naději, že tam nalezne uzdravení. Viděli jsme jinde, kdo byl její manžel a že byla sestrou vévodkyně z Bracciana, jež její sňatek zprostředkovala.

Neměla nic, a Lanti se cítil velmi poctěn, že se žení s příslušnicí rodu La Trémoille, sestrou ženy, jež v každém ohledu zaujímala první místo v Římě a jež mu obstarala Řád Svatého Ducha. Zanechala děti, a král nechal její dceři, kterou s sebou přivezla, dát prostředky na návrat do Říma.

Kancléřka Le Tellierová konečně zemřela ve věku přes devadesát let, uchovavši si rozum i zdraví až do konce, a velkou autoritu ve své rodině, jíž zanechala tři miliony majetku.

Pan z Pomponne ztratil svého bratra, abbé Arnaulda. Byl to muž žijící velmi v ústraní a velmi řádný, o němž se nikdy nemluvilo v souvislosti s aférami jeho slavného strýce Arnaulda. Žil na obročí, jež měl.

Dánský korunní princ ztratil svého syna. Tamější dvůr učinil vše, co mohl, aby přiměl náš dvůr k držení smutku, ale král tuto ochotu projevit nechtěl. Držel smutek jen za korunované hlavy nebo za knížata, jež byla jeho příbuznými, a s domem oldenburským, což je dům dánských králů, žádné příbuzenství neměl.

Bonnoeil, uvaděč vyslanců, zemřel před pěti či šesti měsíci. Byl to velmi počestný muž, odlišný od Sainctota, jemuž jeho otec, jediný uvaděč, prodal polovinu svého úřadu. Otec i syn svému řemeslu velmi dobře rozuměli. Breteuil, jenž se, protože se narodil v Montpellier za otcovy intendance, nechával titulovat baronem z Breteuilu, získal tento úřad uvaděče po návratu z Fontainebleau. Byl to muž, jemuž nechyběl důvtip, ale jenž měl horečnou vášeň pro dvůr, ministry, lidi na místech či v módě, a především vydělávat peníze na daňových pachtech slibováním své ochrany. Snášeli ho a posmívali se mu. Býval královým předčitatelem a byl bratrem Breteuila, státního rady a intendanta financí. Vtíral se hodně k panu z Pontchartrainu, kam ho uvedl Caumartin, jeho přítel a příbuzný. Rád si hrál na znalce, byť uctivě, a lidé se bavili tím, že ho trápili. Jednoho dne při obědě u pana z Pontchartrainu, kde bývalo vždy hodně lidí, se pustil do řeči a rozhodoval velmi troufale. Paní z Pontchartrainu se s ním přela, a nakonec mu řekla, že se vsadí, že přes všechnu svou učenost neví, kdo napsal Otčenáš.

Tu se Breteuil dal do smíchu a žertování, paní z Pontchartrainu ho popichovala dál a stále mu bránila v úniku a vracela ho k věci. Bránil se, jak mohl, a tak vydržel až do konce oběda.

Caumartin, jenž viděl jeho rozpaky, šel za ním, když se vraceli do pokoje, a laskavě mu pošeptal: „Mojžíš.“ Baron, jenž už nevěděl, kudy kam, se cítil velmi posílen, a u kávy znovu nadhodil Otčenáš a triumfoval. Paní z Pontchartrainu pak už neměla potíž ho dohnat do kouta, a Breteuil, po mnoha výtkách kvůli pochybnosti, kterou předstírala, a hanbě, že je nucen říci věc tak triviální, prohlásil autoritativně, že to byl Mojžíš, kdo napsal Otčenáš. Propukl všeobecný smích. Ubohý baron, zmatený, už nenacházel dveře, aby vyšel. Každý mu řekl své slovo o jeho vzácné domýšlivosti. Byl kvůli tomu dlouho na kordy s Caumartinem, a tento Otčenáš mu byl dlouho vyčítán. Jeho přítel, markýz z Gesvres, jenž si občas hrál na čtenáře, zapamatoval si pár slov a pak je vsouval do řeči, jak dovedl, jednou hovořil v králových kabinetech, a obdivuje jako znalec vynikající obrazy, jež tam byly, mimo jiné několik Ukřižování Páně od několika velkých mistrů, shledal, že tentýž malíř jich namaloval mnoho, a to všechny, které tam byly. Posmívali se mu a jmenovali mu různé malíře, kteří se poznávají podle svého rukopisu. „Vůbec ne,“ zvolal markýz, „ten malíř se jmenoval INRI, copak nevidíte jeho jméno na všech těch obrazech?“ Lze si představit, co následovalo po tak těžké hlouposti a co se stalo s tak hlubokým nevzdělancem.

Viděli jsme svého času nemilost a poté smrt Daquina, prvního královského lékaře. Měl bratra, biskupa z Fréjus, jenž byl velmi neobvyklý muž. Požádal o možnost vzdát se svého biskupství ve prospěch svého synovce. Králi bylo vše dobré, jen když se vzdá, a abbé Daquin se mimoto králi zalíbil při výkonu úřadu agenta kléru. Strýc se sám se sebou dlouho neshodl, a tak nevhodně a natolik trápil svého synovce, že se ten vzdal Fréjusu, jen aby se nemusel se strýcem přít. Král tento postup velmi schválil a shledal počínání starého biskupa krajně špatným. Séez se právě tehdy uprázdnilo a bylo dáno synovci, a zároveň dostal strýc rozkaz vyklidit Fréjus a uvolnit místo. Fréjus se tedy zcela uprázdnilo.

Abbé Fleury dlouhá léta toužil po biskupství, král se zatvrdil, že mu žádné nedá.⁴ Nevážil si jeho chování a říkal, že je příliš roztěkaný, příliš v dobré společnosti, a že s ním příliš mnoho lidí mluví v jeho prospěch. Často ho odmítl. P. de La Chaise v tom neuspěl, a král se vyjádřil, že si už nepřeje, aby s ním o tom kdokoli dál mluvil. Bylo tomu čtyři či pět let, co po dlouhém očekávání upadl ubohý abbé do tohoto druhu exkomunikace, a pokládal ji tím spíše za beznadějnou, že vyzkoušel i rodící se přízeň pana z Paříže, jenž neuspěl o nic lépe než ostatní, takže chudák nevěděl, co si počít. Byl bez jmění a téměř bez obročí, byl příliš bezvýznamný, než aby se svého úřadu vzdal z hněvu; a ponechat si ho bez naděje bylo krajní ponížení. Jeho otec byl výběrčím desátků diecéze Lodève. Vetřel se mezi služebnictvo kardinála Bonziho, od něhož získal ochranu v době jeho přízně u dvora, kdy mohl v Languedoku vše. Abbé Fleury byl ve svém raném mládí velmi hezký a dobře stavěný, a zbytky toho si uchoval po celý život.

Velmi se zalíbil dobrému kardinálovi; chtěl se o něj postarat, udělal ho kanovníkem kostela v Montpellier, kde byl vysvěcen na kněze roku 1674, poté co v Paříži absolvoval jakási studia na půdě jedné z oněch levných malých kolejí. Kardinál Bonzi, jenž byl velkým almužníkem královny, si vzal za svou věc opatřit mu u ní úřad almužníka, což se zdálo dosti podivné.

Jeho vzhled obměkčoval mysli; ukázal se diskrétní, mírný, družný; získal si přítelkyně a přátele a vetřel se do světa pod ochranou kardinála Bonziho. Královna zemřela a kardinál mu vymohl úřad královského almužníka. Hodně se proti tomu křičelo, ale na vše si člověk zvykne. Fleury, uctivý, ducha a povahy, jež uměly zalíbit, vzhledu, jenž se snad líbil ještě víc, skromnosti, obezřetnosti, povolání, jež uklidňovalo, stále získával půdu pod nohama a měl to štěstí a obratnost, že byl nejprve trpěn, poté přijat, do nejlepší dvorské společnosti a získal si ochránce či slavné přátele mezi předními osobnostmi, muži i ženami, v ministerstvu a na nejvyšších místech nebo v největší přízni. Byl přijímán u pana ze Seignelay; nehnul se od pana z Croissy, poté od pana z Pomponne a pana z Torcy, kde ovšem, jako jinde, nic neznamenal a často nahrazoval zvonek na služebnictvo, než byl vynalezen. Maršál a maršálka z Villeroy ho u sebe měli velmi často, Noaillesové nesmírně, a měl dobrý rozum, aby se úzce spřátelil s tím nejlepším a nejvýznamnějším mezi královými almužníky, jako abbé z Beuvron a ze Saint-Luc, a s dalšími ze svého oboru, kteří mu dělali čest. Maršál z Bellefonds, starý Villars, paní ze Saint-Géran, pan a paní z Castries – od nich nevycházel, a takto trávil velmi příjemný a velmi čestný život; ale král nebyl v neprávu, když v tom neshledával nic kněžského, a ačkoli se choval velmi rozvážně, bylo těžké, aby o tom vše zůstalo neznámo. Byl tedy v tomto stavu a bez jakéhokoli prostředku postoupit či ustoupit, velmi litován většinou lidí, ale bez pomoci, jak z tohoto bahna vyjít, když se Fréjus uprázdnilo.

Pan z Paříže, jenž ho viděl dojatého až k slzám, se nad ním tak velkoryse slitoval, že se navzdory králově zákazu odvážil o to znovu pokusit. Bylo to přijato špatně, a takovým způsobem, jenž by zavřel ústa komukoli jinému; ale prelát vynaložil úsilí vlivu a výřečnosti, aby králi vylíčil, že je to zneuctít a přivést do zoufalství člověka, a to bez zjevného důvodu, jehož by se dalo chytit, a tak silně a tak dlouho naléhal, až mu král z netrpělivosti položil ruku na rameno, a stiskávaje ho a přitom jím lomcuje: „Nu dobrá, pane,“ řekl mu, „vy tedy chcete, abych udělal abbé Fleuryho biskupem z Fréjusu, a navzdory všem důvodům, jež jsem vám řekl a znovu opakoval, trváte na tom, že jde o diecézi na konci království a ve ztracené zemi; musím vám tedy ustoupit, abych už tím nebyl obtěžován, ale činím to neochotně, a dobře si to zapamatujte, a já vám to předpovídám, že toho budete litovat.“ Tak tedy dostal Fréjus, jejž pan z Paříže vyrval v potu tváře a veškerou silou svých paží. Abbé Fleury byl naplněn radostí a vděčností za službu tak málo očekávanou a jež ho vytrhla ze stavu na světě nejkrutějšího a nejtěžšího, z něhož neviděl žádné východisko; ale král byl prorok, a mnohem víc, než si myslel, ale zcela jiným způsobem. Nový biskup se snažil co nejméně spěchat s tím, aby se uzavřel ve Fréjusu. Přesto tam musel jet. Co tam dělal patnáct či šestnáct let, není mým tématem; co dělal od té doby, jako kardinál a spíše absolutní král než první ministr, o tom žádný historik nenechá potomstvo v nevědomosti.

Pan princ de Conti, šťastnější a snad i aktivnější u parlamentu než v Polsku, konečně definitivně vyhrál svůj velký spor s paní z Nemours o statky Longueville, v polovině prosince, a z dvaceti tří soudců dostal dvacet hlasů.⁵ Kromě třinácti či čtrnácti set tisíc livrů, jež mu byly přiřknuty, se jeho nároky na Neuchâtel staly mnohem významnějšími.

Král se na konci tohoto roku rozhodl podniknout tři velké stavby, jež měly být provedeny už dávno: kapli ve Versailles, kostel Invalidů a oltář Notre-Dame v Paříži. Tento poslední byl slibem Ludvíka XIII., učiněným, když už neměl čas jej splnit a jímž pověřil svého nástupce, jenž na to víc než padesát let nepomyslel.

Dovolil také paní z Blansac znovu se objevit u dvora a vidět paní vévodkyni z Chartres, jež z toho měla velkou radost. Radost maršálky z Rochefortu byla brzy nato narušena mrtvicí jejího syna, jehož postihly záchvaty za záchvaty. Byl to, až na statečnost, docela bezvýznamný a nesmírně prostopášný mladík.

Pan z Barbezieux skončil rok skandálem, bez něhož by se obešel. Oženil se, jak jsme viděli, se slečnou d’Alègre. Zacházel s ní jako s dítětem a nijak se neomezoval ve svých galantnostech a svém obvyklém způsobu života. Pan z Elbœufu, jak jsme také viděli, se do ní s velkým rozruchem naoko zamiloval, aby Barbezieuxovi udělal naschvál. Mladá žena, dotčená chováním svého muže k ní, uvěřila špatným radám a přivedla svého muže k žárlivosti. Oddal se této vášni, vše se mu zveličilo, myslel si, že vidí, co neviděl, a přihodilo se mu, co se nikomu nikdy nepřihodilo: veřejně se prohlásit paroháčem, chtít toho podat důkazy, nemoci to udělat, a nikdo mu to nevěřil. Nikdo nikdy neviděl člověka tak vzteklého jako on z toho, že nemůže platit za paroháče. Vše, co se našlo, byla jen neopatrnost, nerozvážnost a bláznovství mladé nevinné ženy, hloupě naváděné, jež chce muže přivést zpět tím, čím se lidé svádějí na scestí, a to bylo vše. Ale zuřivý Barbezieux už nebyl schopen rozumu. Poslal k d’Alègrovi kurýra do Auvergne s prosbou, aby se ihned vrátil, a dopis byl tak dobře formulován, že d’Alègre, jenž nebyl obratným mužem, nepochyboval, že jde o nějaké velké povýšení, jež mu jeho zeť obstarává. Byl tedy podivně překvapen, když po příjezdu zjistil, oč jde. Museli je rozdělit, jak to v krizi, do níž věc upadla, bylo nutné. Paní z Barbezieux byla vězněna u svého muže a nemocna. Manžel tvrdil, že to předstírá, a chtěl ji dát do kláštera; otec a matka si ji chtěli ponechat u sebe. Nakonec, po velkém rozruchu a kvůli maličkosti, král, nesmírně obtěžovaný tchánem i zetěm, rozhodl, že paní z Barbezieux půjde ke svému otci a matce až do úplného uzdravení, poté ji zavedou do kláštera v Auvergne. Co se týče majetku, Barbezieux jej celý vrátil a ponechal na d’Alègrovi, co bude vhodné pro výchovu a vydržování jeho dvou dcer. D’Alègre byl velmi litován, a jeho dcera ještě víc, a Barbezieux byl tvrdě odsouzen. Co udělal ještě hůř, byly nejrůznější naschvály, jimiž se od té doby snažil trápit d’Alègra, a v tom využíval autoritu a vliv svého úřadu.