Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom druhý (1697–1700)

Kapitola patnáctá

Pan vévoda z Berry byl prvního dne tohoto roku jmenován rytířem řádu¹ a na Hromnice přijat.

Vévoda z Brissacu zemřel v Brissacu prvního nebo druhého dne tohoto roku.² Byl jediným bratrem maršálky z Villeroy³ a mým švagrem; s mou sestrou, s níž žil velmi špatně, jak jsem uvedl na začátku těchto Pamětí, děti neměl. Neměl je ani se sestrou Vertamonta, prvního prezidenta velké rady, kterou si vzal pro její velké jmění. To prohýřil tak dokonale, že jí nezůstalo ani vdovské zaopatření, ani nárok na vrácení věna, a ona žila dál, jak už dávno žila, u svého bratra, který jí dával všechno až po boty a košile. Byla hrbatá, měla dosti příjemnou tvář, mnoho ducha, a to velmi vzdělaného, a k tomu velkou mírnost a ctnost. Pan z Brissacu mnoho věděl a měl nesmírně mnoho ducha, a to toho nejpříjemnějšího, při zjevu nudného lékárníka: tlouštík, prcek a v obličeji celý rudý. Byl to jeden z těch lidí, kteří jako by se narodili proto, aby ducha přivedli v opovržení a byli metlou svého rodu. Vedl temný a hanebný život v té nejhorší a nejšpinavější prostopášnosti, jíž se naprosto zruinoval: dlouho před smrtí neměl ani na chleba, neměl stůl ani povoz, nic, co by kdy stálo za pohled, nežil u dvora, nešel do války a nikdy se nestýkal s mužem ani se ženou, které by stálo za to jmenovat. Cossé byl synem mladšího bratra jeho otce, jenž zemřel jako rytíř řádu. Před několika lety se oženil s dcerou Béchameila, superintendenta Monsieurova domu; byla sestrou manželky Desmaretsovy — synovce pana Colberta, jenž byl po Colbertově smrti vyhnán a dlouho žil ve vyhnanství — a sestrou Nointela, kterého Monsieur nechal jmenovat intendantem v Bretani a později státním radou.

O té smrti jsem se dozvěděl ve Versailles, kde jsem pobýval skoro stále. Hned jsem pochopil, že Cossé narazí na překážky, má-li se stát vévodou z Brissacu, jednak v samé podstatě věci, jednak v hlouposti mnoha vévodů. Zároveň jsem cítil, jak velmi záleží na trvanlivosti vévodství, aby se jím stal, a hned nazítří ráno jsem o tom spěchal promluvit s panem z La Trémoille, s panem z La Rochefoucauld a s několika dalšími. Přesvědčil jsem je tak dobře, že mi slíbili Cossého podporovat, seč budou moci, a bude-li třeba, dokonce se ho veřejně zastat a vzít jeho věc za svou. Neztrácet čas bylo správné. Hned večer, když se čekalo na královo uléhání, objevil se v salonu, z něhož se později stala králova ložnice, vévoda z Rohanu, přišel ke mně a řekl mi, že ho v Paříži navštívilo několik vévodů kvůli Cossého nároku, s nímž se už počítalo; že jsou pevně rozhodnuti mu odporovat a požádali ho, aby o tom se mnou jejich jménem promluvil. Vévoda z Grammontu se prý zavázal promluvit se mnou také, i s několika dalšími. Rozhovořil se o výhodě, že by se každý z nás posunul o jedno místo v pořadí podle stáří a že by vévodů ubylo. Odpověděl jsem mu, že mě udivuje, jak se on, zasvěcenější než ti, o nichž mluví, mohl nechat jejich důvody zlákat; že je jistě velmi žádoucí, aby pořadí podle stáří mezi vévody nerušily přeludy a nároky, za nimiž nestojí nic než vliv, jako nárok pana z Luxembourgu a několik dalších, a aby se králi zalíbilo tuto hodnost napříště neudílet tak snadno; ale snažit se ji uhasit u potomka vévody v přímé mužské linii znamená jednou ji uhasit i u nás samých, neboť není mezi námi nikoho, komu by se totéž nemohlo v jeho rodě přihodit hned několika způsoby. Řekl jsem mu, že naopak pokládám za nanejvýš důležité udržet vévodství v rodech, jimž patří, co nejdéle, jak pro čest hodnosti, tak v zájmu rodů, jde-li o posloupnost z muže na muže, a ne o vymyšlená rozšíření po přeslici nebo na mužské příbuzné, kteří nepocházejí od toho, pro nějž bylo vévodství zřízeno; že případ Cossého je prostý: jeho otec byl mladším synem a mladším bratrem vévodů z Brissacu a on sám je bratrancem zesnulého, má tedy po všem právu i rozumu nárok jím být, a my všechen zájem mu v tom pomoci. Pokud jde o pořadí, nemohl jsem se zdržet a řekl jsem mu, že je to ubohý důvod: jak nesnesitelné je ustupovat přeludům, uzurpacím či novotám, tak příjemné je dodržovat mezi sebou čestné pravidlo — předcházet mladší a bez zdráhání mít nad sebou starší a všude jim dávat přednost. Pan z Rohanu neměl daleko pro slovo a nedal se snadno přesvědčit. Když jsem vyslechl jeho repliky a on viděl, že neustupuji, řekl mi zvýšeným hlasem, že jemu i těm pánům bude velmi líto, nebudu-li s nimi, ale že jsou rozhodnuti proti Cossému zasáhnout a žádat, aby bylo vévodství a pairie Brissac prohlášeno za zaniklé. Při tom slově jsem ho vzal za paži a odpověděl, že budou-li on a ti páni trvat na svém, dojde tedy k rozkolu, neboť mám slovo pánů z La Trémoille, z Chevreuse, z La Rochefoucauld, z Beauvilliers a několika dalších, že se v takovém případě Cossého veřejně zastanou; a pak se ukáže, kdo bude mít víc pravdy a lepší tvář — zda ti, kdo budou hájit zachování hodnosti u tak blízkého potomka v mužské linii toho, pro nějž byla zřízena, anebo ti, kdo by na ni chtěli nasadit zhášedlo a dát tak příklad proti vlastnímu potomstvu. Pan z Rohanu byl tou řečí velice zaskočen; využil jsem toho a navrhl mu, ať si o tom promluví s těmi, které jsem mu právě jmenoval a kteří jsou ve Versailles, takže je snadno najde po ruce. Pak přišel král se svléknout a náš rozhovor skončil. Byl účinný.

Nazítří jsem jej vylíčil těm, které jsem získal, a ti mi znovu slíbili, že se Cossého zastanou. Důrazně to dali najevo i dalším, takže vévodové z Rohanu a z Grammontu i ostatní, kteří se rozhodli Cossému odporovat, se neodvážili ve svém úmyslu pokračovat ani o něm dál mluvit. Ač jsem byl velmi mladý, mohl jsem v té věci mít jistou váhu po tom, co se odehrálo v záležitosti pana z Luxembourgu. Vévodství Brissac je přitom starší než moje⁴ a s Cossém jsem se vůbec nestýkal; byl to žvanil, velmi omezený a málo vážený, který nasával víno v hojné špatné společnosti a dobrou vídal jen zřídka.

Jeho bratranec se k mé sestře i k mému otci choval příliš podivně, než abych mohl mít kvůli ní na jeho rodu zájem, a navíc jsem už několik let vedl spor s panem z Brissacu a jeho věřiteli o vrácení sestřina věna. To byly pádnější důvody než ty, které mi uváděl vévoda z Rohanu, a nemohla je vyvážit ani maršálka z Villeroy, jejímž důvěrným přítelem jsem se stal až později, ale s níž jsem se tehdy teprve sotva znal, a s jejím mužem vůbec ne. Obecný zájem mě však rozhodl a pohnul natolik, že jsem svou pohledávku dal v sázku. Cossé, když se dozvěděl, jak mnoho mi vděčí, přispěchal mi poděkovat a nabídl mi, že mě z onoho sporu vyváže — spor jsem už jednou vyhrál, ale kličkami byl obnoven. Dokonce na mě naléhal, já to však odmítl, protože všichni věřitelé jeho bratrance by od něj podle tohoto příkladu mohli žádat totéž, jak to ostatně mnozí i tak udělali; nestačil by na to a nedosáhl by vlastnictví Brissacu, bez něhož nemohl hodnost zdědit. Dobře jsem věděl, co riskuji u pozůstalosti zruinované, rozebírané mezi věřitele, vydané napospas výlohám a kličkám i samotnému Cossému, jemuž po vyčerpání na tak nezbytné nabytí, při němž by ho každý zúčastněný oškubal, zbude málo nebo nic; ale týž obecný ohled na zachování vévodství v rodech mě přiměl dobrovolně podstoupit i riziko, které z toho sporu mohlo vzejít.

Cossé musel překonat mnoho obtíží. Musel vlastnit vévodství Brissac na základě dědictví, nikoli koupě, a k tomu potřeboval, aby se maršálka z Villeroy a její děti dědictví zřekly, což hned učinily; a — což trvalo nejdéle a bylo nejtěžší — dohodnout se s celou záplavou věřitelů zesnulého vévody, a to k jejich škodě, neboť majetek nestačil. Kromě těchto domácích nesnází nesla obtíže i věc sama. Cossé nebyl skutečným dědicem a stával se jím jen tím, že se maršálka z Villeroy a její děti dědictví zřekly. Bylo tedy z toho důvodu velmi sporné, zda vévodství nezaniklo, neboť u velkých lén platí pravidlo, že mrtvý uvádí živého v držbu bez jakéhokoli mezidobí,⁵ a tím živým nebyl on, nýbrž maršálka z Villeroy a po ní její děti; ona však byla jako žena neschopna nabýt i předat hodnost výlučně mužskou, čímž hodnost zanikala. Její zřeknutí tedy mohlo mít ve prospěch Cossého účinek nikoli větší, než jaký by pro ni samu mělo dědictví, jehož se vzdávala: tedy převod pozemku bez hodnosti. Nemohla přece dát ani se vzdát ničeho jiného, než co by přijetím dědictví sama obdržela, totiž pozemek, a ne hodnost, k níž ji činilo neschopnou její pohlaví a která v její osobě tudíž zanikala — dědictví totiž nutně procházelo přes ni, ať je přijala, nebo se ho zřekla. K těmto důvodům bylo možno dodat ještě to, že nástupnictví do hodností po vedlejší linii je právem úzkého výkladu a že nemůže záviset na soukromé vůli jednotlivce, zda někdo vévodou bude, či nebude — což se tu přesto dělo přijetím nebo zřeknutím maršálky z Villeroy. Sílu těchto argumentů nelze popřít; odpověď však stála napsána v listinách o zřízení Brissacu, vydaných pro maršála z Brissacu a pro všechny dědice z jeho těla pošlé, stupeň za stupněm, v řádném manželství a mužské nástupce. Jeho druhý syn, otec Cossého, a jeho mužské potomstvo tedy byli povoláni pro případ, že by mužské potomstvo staršího syna vymřelo. Ten případ nastal a bylo zřejmé, že vůlí krále, který hodnost udělil, bylo, aby ji každý muž pocházející po meči od maršála z Brissacu nabyl podle svého pořadí prvorozenství. Slovem „nástupci“ se sice ukládala nutnost vlastnit pozemek; jelikož však nelze popřít, že vůle udělujícího krále byla taková, jak jsem ji právě vyložil, plyne z toho zřejmý závěr ve prospěch zřeknutí. Tím však nebylo vše: zřizovací listina sice povolávala vedlejší příbuzné, ale zápis v parlamentu je vylučoval, a tak se jednalo s parlamentem — ne sporně, s protistranou, ale o přijetí Cossého jako vévody z Brissacu a paira Francie, jakmile ho vyřízení věcí s věřiteli uvede do stavu, aby se mohl přihlásit.⁶

Dal jsem si dobrý pozor, abych vévodovi z Rohanu nedal žádnou z těchto obtíží pocítit. Obtíž s věřiteli, všeobecně známá, zaměstnávala jeho i vévody, kteří chtěli odporovat, kdežto nutnost zřeknutí maršálky z Villeroy viděli jen zhruba a jako v mlze. Byl jsem Cossého rádcem — ne ve sporech s věřiteli, ale ve všem, co se vnitřně týkalo nástupnictví do hodnosti. Po celou dobu, co věc trvala, chodil ke mně nebo ke mně posílal skoro denně; neobešla se bez častých a ostrých trnů a protáhla se až za konec tohoto roku.

Po tomto vyprávění o pairii připojím další, zhruba téhož druhu, o tom, co se přihodilo 6. ledna u paní vévodkyně z Bourgogne při audienci pana hraběte z Jersey, anglického vyslance.⁷ Byl bych příliš rozvláčný a vybočil bych ze záměru těchto Pamětí, kdybych chtěl vykládat původ, uzurpace a postup hodnosti a nároků lotrinského rodu ve Francii a po jeho vzoru i cizích knížat. Abych se vrátil k věci, stačí vědět, že při dvorských obřadech — slavnostních vjezdech, královských sňatcích, křtech, pohřbech — docházelo mezi vévodkyněmi a princeznami z cizích knížecích rodů často ke sporům o přednost, které králové pokládali za užitečné nechávat nerozhodnuté, aby udržovali rozdělení, jež považovali za prospěšné; zde však není místo na to odpovídat.

V běžném životě — v kruhu, na audiencích, v divadle, zkrátka všude, kde se dvůr a společnost denně setkávají — k tomu nikdy nedocházelo; vévodkyně i princezny se mezi sebou usazovaly bez rozdílu, jak se zrovna sešly. Královna měla za dámy paláce vévodkyně i princezny: paní z Chevreuse, z Beauvilliers, z Noailles a několik dalších vévodkyň; princeznu Bádenskou, sestru hraběte ze Soissons, tetu po otci pozdějšího hraběte ze Soissons a prince Evžena, který se později tolik proslavil, dceru paní z Carignanu, princezny krve, žijící v Paříži i u dvora, a matku prince Ludvíka Bádenského, který se proslavil v čele vojsk císaře a říše a jehož dcera se po mnoha letech provdala za pana vévodu Orleánského, Monsieurova vnuka; dále paní z Armagnacu, tutéž, o níž tu bude řeč, slečnu z Elbeufu a jiné. Nikdy žádný spor, nikdy si mezi sebou nedávaly na nic pozor, a tak to trvalo až skoro do konce života paní Dauphine-Bavorky, kdy začala být svárlivá nejprve princezna z Harcourtu a pak i paní z Armagnacu. První z nich si postupně získala plnou ochranu paní z Maintenon, s níž býval její otec Brancas dlouho víc než zadobře — a paní z Maintenon potřebovala tak silný důvod, aby mohla přilnout k osobě, která si to tak málo zasloužila. Jako všechny ženy nízkého původu, které nevědí nic než to, co je naučila náhoda, a které dlouho živořily v ústraní, než se někam dostaly, byla paní z Maintenon oslněna knížecím stavem, byť i falešným, a měla za to, že se pravému knížecímu stavu nic nemůže vyrovnat.

Lotrinský rod o tomto jejím sklonu dobře věděl. Pan Velký⁸ se v králově mysli vyrovnal komukoli; a rytíř Lotrinský, který měl nesmírně mnoho ducha, a to celého ducha Guisů, měl za sebou Monsieura, na něhož se král, jenž mnoho věcí neznal, velmi často spoléhal ve všem, co se týkalo ceremoniálu. Z podnětu rytíře Lotrinského tedy jeho švagrová a princezna z Harcourtu začaly se svými výboji. Počítal právem s tím, že má co dělat s lidmi nejméně jednotnými, nejméně sehranými a nejméně pozornými na světě, kteří si ničeho nevšimnou dřív než dodatečně a kteří se pro tyto nedostatky nebudou umět bránit; za budoucnost mu ručila minulost, neboť právě tak — příležitostmi, výboji a kousek po kousku — se jejich hodnost utvářela a udržovala a on ji tak hodlal rozšířit a zvětšit. Počítal dále s tím, že je buď z únavy nechají dělat, nebo že díky sporům, s oporami, které jsem právě vyložil, a s trvalou náklonností královny matky ke knížatům, z níž v králi něco zůstalo, z nich vždy vytěží aspoň částečný prospěch, a dotěrností snad i úplný. U Monseigneura měli k dispozici princeznu de Conti prostřednictvím paní z Lislebonne a jejích dcer, a přímo i skrze tytéž dámy, které nakonec získaly Monseigneurovu plnou důvěru. Se vším tím v počátcích, dá se říci, jen tápali. Stav paní Dauphine, stále umírající, ubíral mnoho příležitostí a po její smrti jich bylo ještě mnohem méně, dokud paní vévodkyně z Bourgogne nezačala mít vlastní dvůr. Nechtěli se odvážit pod královýma očima, dokud to nezkusí jinde a dokud ho na své výboje nezvyknou; ty se však naplno projevily hned den po jejím sňatku, v prvním kruhu, který pořádala. Princezny se už neusazovaly pod vévodkyně: pak si začaly nárokovat pravou stranu a díky své sehranosti a pohotovosti ji často získávaly. Měly co dělat s první dvorní dámou, která se všeho bála, chtěla být se všemi zadobře, věděla o náklonnosti paní z Maintenon a třásla se před ní, a která, podlézavá a velmi málo duchaplná, byla stále v rozpacích a nenacházela jiné východisko než všechno snášet a všechno dovolit; a věk paní vévodkyně z Bourgogne jí nedovoloval ani vědět, jak má co být, ani si zjednat respekt.

Tak se věci měly, když se Lotrinkové, unaveni svými skrovnými výhodami získanými pohotovostí a lstí, v nichž je občas někdo předstihl, rozhodli zmocnit se výhod skutečnějších a usoudili, že jsou s to je vybojovat. Ať náhodou, či úmyslně, jejich záměr propukl při první audienci, kterou měl milord Jersey u paní vévodkyně z Bourgogne, v úterý 6. ledna tohoto roku. Dámy obou stran přišly dřív, než bylo možno vstoupit. Vévodkyně, které byly pohotovější, stály první u dveří a vešly první. Princezna z Harcourtu a další Lotrinky šly za nimi. Vévodkyně z Rohanu se usadila jako první napravo. Chvíli nato, ještě než se všichni posadili a zatímco poslední teprve přicházely, titulované i netitulované (a dam tam bylo velké množství), se princezna z Harcourtu protáhne za vévodkyni z Rohanu a řekne jí, ať přejde nalevo. Vévodkyně z Rohanu, velmi udivena takovým návrhem, odpoví, že je jí tam dobře, načež princezna z Harcourtu dlouho neváhá, a velká a silná, jak byla, ji oběma rukama otočí na místě a posadí se na její místo. Paní z Rohanu neví, co se s ní děje, zda je to sen, či skutečnost, a vidouc, že by došlo na skutečnou rvačku, udělá před paní vévodkyní z Bourgogne pukrle a přejde na druhou stranu, sama ještě dobře nevědouc, co dělá a co se jí přihodilo; všechny dámy byly nesmírně užaslé a pohoršené. Vévodkyně du Lude se neodvážila ani ceknout, a paní vévodkyně z Bourgogne ve svém věku ještě méně, ale drzost a nedostatek úcty pocítila. Paní z Armagnacu, která chtěla s dcerou a snachou mít také pravou stranu při audienci vyslance — ta se konala v místnosti předcházející ložnici, kde se všichni nacházeli —, se, spokojena kouskem, jehož byla právě svědkem, držela u dveří mezi oběma místnostmi, tedy na levé straně ložnice, nechala tam dceru a snachu posadit, ač až za vévodkyněmi, prohlásila, že je tam příliš mnoho lidí, a odešla do audienční místnosti hájit pravou stranu; posadila se do kruhu, který už byl celý připraven, k dolnímu konci pravé strany. Po skončení toalety se přešlo do audienční místnosti. Paní ze Saint-Simon byla tehdy šest týdnů nebo dva měsíce těhotná.

Přišla pozdě a mezi posledními na levou stranu, takže když se vstávalo, měla do audienční místnosti jen krok. Ten zmatek při přecházení vždycky trval dost dlouho; bylo jí zle a nemohla stát. Šla si tedy, než všichni přijdou, sednout na první stoličku, kterou tam našla, přímo v připraveném kruhu; a jelikož pravá strana kruhu byla nejblíž dveřím mezi oběma místnostmi, ocitla se o dvě místa výš než paní z Armagnacu — ta ovšem seděla obrácená do kruhu, dovnitř, kdežto paní ze Saint-Simon ven, tváří ke zdi, takže seděly jakoby zády k sobě. Paní z Armagnacu, která viděla, že je jí trochu zle, jí nabídla vodu uherské královny.⁹ Když krátce nato začali přicházet ostatní, řekla jí, že přišla první a nevěří, že by se paní ze Saint-Simon chtěla posadit nad ni. Paní ze Saint-Simon, která si tam sedla jen na dobu čekání, neodpověděla, v tutéž chvíli přešla na druhou stranu, posadila se tam ještě dřív, než se všichni seřadili, a nechala si před sebe postavit jednu vévodkyni, aby ji zakryla, dokud nebudou všichni usazeni.

Dozvěděl jsem se, co se stalo při toaletě, a od dam paláce jsem se dozvěděl, že paní vévodkyně z Bourgogne je velmi dobře naladěna a hodlá o tom mluvit s králem a s paní z Maintenon. Usoudil jsem, že je důležité urážku nestrpět a že je vhodné z ní vytěžit. Několik z nás se poradilo. Maršál z Boufflers šel promluvit s panem z Noailles a já s panem z La Rochefoucauld, když se král vrátil ze střelby. Shodli jsme se, že pan z Rohanu má druhý den ráno žádat krále o spravedlnost, a to sám, bez doprovodu, neboť král se obával a nesnášel všeho, co zavánělo společným postupem stavu. Zašel jsem také za panem z La Trémoille, který šel na večeři k vévodovi z Rohanu do města — ten na zámku neměl byt —, a pan z La Trémoille mi slíbil, že ho připraví k tomu, co jsme si přáli.

Když jsem byl u královy večeře, vzkázala mi paní ze Saint-Simon, ať ihned přijdu na velké nádvoří, kde na mě čeká v kočáře; šel jsem tam. Řekla mi, že ji právě varovala paní z Noailles, která vycházela od vévodkyně du Lude; ta ji zastihla, když sama vycházela od pana z Duras, jehož byt sousedil. Tři lotrinští bratři prý byli na královské střelbě; drželi se tam celou dobu jen ve třech, stranou od všech ostatních — krále směl ostatně doprovázet jen málokdo a přiblížit se k němu nikdo kromě kapitána gard ve službě, jímž byl vévoda z Noailles —, a zdálo se, že se mezi sebou přou, přičemž nejrozrušenější byl pan z Marsanu. Nakonec se od nich po dlouhém dohadování oddělil pan Velký, přistoupil ke králi a dost dlouho s ním mluvil; pan z Noailles zaslechl, že si stěžuje, že si paní ze Saint-Simon při ranní audienci vzala místo paní z Armagnacu a posadila se nad ni; král mu neodpověděl zřetelně a jen jedním slovem. Pan Velký se pak vrátil k bratrům a zůstal s nimi dál o samotě. Paní ze Saint-Simon, velice udivená, jak podivně zneužili tu nejprostší a nejnevinnější věc na světě a jakou lež k ní přidali, vylíčila paní z Noailles, co se jí přihodilo, a ta byla toho názoru, abych o tom dal ještě téhož večera zprávu králi. Ti páni, ve velkých rozpacích, jak obhájit to, co princezna z Harcourtu provedla vévodkyni z Rohanu — ať už vévoda z Rohanu a jeho žena vždycky žili v jakékoli nemilosti —, a v obavě ze stížností u krále, se chytili toho, co se přihodilo paní ze Saint-Simon, aby si stěžovali první a pokusili se jedno vyvážit druhým. Tu máte ukázku úskočnosti těch pánů a veřejné lži, jíž byla svědkem celá audience. Ta úskočnost, jakkoli nešikovně vymyšlená, mě rozlítila. Šel jsem za panem z La Rochefoucauld, který trval na tom, abych s králem promluvil sám při jeho uléhání. „Znám ho dobře,“ řekl mi, „mluvte s ním směle, ale uctivě; dotkněte se jen své záležitosti, nezačínejte tu vévodskou a nechte zítra jednat pana z Rohanu, to je jeho věc. Věřte mi,“ dodal, „lidé jako vy mají mluvit sami; vaše otevřenost a vaše skromnost se králi zalíbí, bude to mít stokrát raději.“ Naléhal jsem, on také. Chtěl jsem vyzkoušet, zda ta rada vychází ze srdce, nebo z rozvahy, a navrhl jsem mu, že rychle vyběhnu k panu maršálovi z Lorges a přemluvím ho, aby promluvil on. „Ne, a ještě jednou ne,“ odpověděl vévoda, „to by nebylo dobré, mluvte sám. Najdu-li při malém uléhání příležitost, promluvím potom i já.“ To mě rozhodlo.

Vracím se nahoru ke králi a chtěl jsem přistoupit k vévodovi z Noailles, který právě přijal od krále heslo.¹⁰ Neuznal za vhodné, aby ho se mnou viděli, a jen mi v chůzi řekl, ať promluvím při uléhání. Boufflers, jemuž Noailles celou věc vylíčil, mi řekl totéž a dodal, že nepůjde pro heslo, dokud nepromluvím. Postavil jsem se ke krbu v salonu, a když král přišel, spokojil jsem se s tím, že jsem se díval, jak se jde svlékat. Když dal dobrou noc a jako obvykle se postavil zády do rohu u krbu, aby vydal heslo, zatímco všichni, kdo neměli právo vstupu, odcházeli, přistoupil jsem k němu; hned se sklonil, aby mě vyslechl, a upřeně se na mě díval. Řekl jsem mu, že jsem se právě dozvěděl o stížnosti, kterou mu pan Velký podal na paní ze Saint-Simon, že mi na světě nic neleží tolik na srdci jako čest jeho vážnosti a jeho souhlasu, a že ho prosím o dovolení vylíčit mu, jak se věc stala; a hned jsem spustil své vyprávění, tak jak jsem je podal výše, a nevynechal ani jedinou okolnost. U toho jsem zůstal, jak mi radil pan z La Rochefoucauld. Nepřidal jsem žádnou stížnost ani na Lotrinky, ani na pana Velkého a spokojil jsem se s tím, že jsem ho prostým a pravdivým vylíčením skutečnosti dokonale usvědčil ze lži. Král mě od chvíle, kdy jsem otevřel ústa, nepřerušil ani slovem. Když jsem skončil, odpověděl mi velmi vlídně a spokojeně: „To je v pořádku, pane, na tom nic není,“ a když jsem se vzdaloval, s úsměvem kývl hlavou. Po několika krocích jsem se ke králi znovu rychle vrátil, ujistil ho ještě jednou, že vše, co jsem mu řekl, je pravda do posledního bodu, a dostal jsem stejnou odpověď.

Hodina, kdy jsem s králem mluvil, byla tak neobvyklá, přihlížejícím připadal můj proslov tak dlouhý a živý a podle králova výrazu tak dobře přijatý, že je nesmírně zajímalo, co mě mohlo přimět k tak neobvyklému kroku, ačkoli většina zhruba tušila, že jde o ranní záležitost. Mnoho dvořanů čekalo v předpokojích.

Maršál z Boufflers převzal heslo a našel mě s vévodou z Humières. Vylíčil jsem jim svůj rozhovor, pak jsem ještě obešel několik lidí kvůli paní vévodkyni z Bourgogne a potom jsem šel k vévodovi z Rohanu, jak jsem slíbil. Můj rozhovor s králem se kvůli té neobvyklé hodině už rozkřikl všude. Už mě nečekali a poslali ke mně syna vévody z Rohanu, aby se pokusil něco zjistit. Naléhali na mě. Zdržovala mě přítomnost vévody z Albretu a také hraběnky z Egmontu. Nakonec jsem po mnoha ujištěních a prosbách musel vyhovět a odhodlal jsem se k tomu, abych vévodovi z Rohanu dodal odvahy. Co jsem od něj musel vyslechnout nesmyslů, s nerozumem, který všechno přehlušoval, až k zoufání, si nikdo nedovede představit. Nakonec přece jen slíbil, že zítra s králem promluví, jak jsme chtěli, a já je s tím ve tři hodiny po půlnoci opustil.

Druhý den časně ráno jsem znovu zašel za maršálem z Boufflers, aby zpravil pana z Noailles, a šel jsem podat zprávu o svém večeru panu maršálovi z Lorges, který o tom nevěděl ani slovo a jemuž jsem to do té doby neměl čas říct. Šel pak i on říct králi, oč jsem ho právě požádal, a já se zatím hojně ukazoval u krále, kde jsem viděl velmi rozjitřeného maršála z Villeroy, ač byl důvěrným přítelem těch tří bratrů a švagrem nejstaršího. Mezitím jsem posílal k vévodovi z Rohanu posla za poslem, abych ho upozornil na vhodnou chvíli a naléhal, ať přijde. Konečně dorazil, když král vycházel z mše. Postavil se ke dveřím kabinetu a s ním několik vévodů. Když se král přiblížil, vystoupil. Král ho vzal dovnitř, odvedl ho k oknu svého kabinetu a dveře se hned zavřely, takže zůstal s králem sám. Maršálové z Villeroy, z Noailles a z Boufflers a několik dalších vévodů zůstali u dveří. Usoudil jsem, že jsem udělal dost, a díval jsem se od krbu v salonu přes celou místnost, která ležela mezi nimi a mnou, byť jsem byl v téže. Trvalo to skoro čtvrt hodiny. Vévoda z Rohanu vyšel velmi rozrušen, vévoda z Noailles jen vešel a vyšel, aby převzal heslo, a všichni přišli ke mně ke krbu; pak jsme přešli do královy ložnice a shlukli se tam u krbu. Tam nám vévoda z Rohanu vylíčil svůj rozhovor a nic nevynechal. Žádal pro svou ženu spravedlnost proti princezně z Harcourtu, rozhovořil se o výbojích Lotrinků a o nemožnosti vyhnout se neustálým sporům; zdůraznil, jak princezna z Harcourtu porušila úctu k paní vévodkyni z Bourgogne, kdežto vévodkyně z Rohanu ji zachovala, dobře vysvětlil příhodu paní ze Saint-Simon a paní z Armagnacu i černou a drzou lest, jíž se Lotrinkové chtěli z věci vyvléct tou falešnou záměnou; zkrátka mluvil s velkou silou, duchem a důstojností. Král mu odpověděl, že ho nechal domluvit, aby byl od něj ještě lépe zpraven; že už předešlého dne ho zpravily paní vévodkyně z Bourgogne a vévodkyně du Lude, které mu řekly totéž; že večer to slyšel i ode mne a dnes ráno od pana maršála z Lorges a že nám oběma plně uvěřil; že velmi chválí úctu a zdrženlivost paní z Rohanu a princeznu z Harcourtu pokládá za velmi drzou. O Lotrincích se vyjádřil tvrdými slovy a dvakrát ho ujistil, že zjedná nápravu a že bude spokojen. Od svých přítelkyň z řad dam paláce jsem se pak dozvěděl, že paní vévodkyně z Bourgogne se paní ze Saint-Simon zastala přesně podle přání a že mezi králem a paní z Maintenon došlo k dost prudké roztržce; paní z Maintenon jen s velkou námahou dosáhla toho, aby princezna z Harcourtu, která jezdila do Marly pokaždé, nebyla z cesty nazítří vyloučena. Paní z Armagnacu, její dcera ani snacha, ačkoli se přihlásily, nejela ani jedna.

Celý ten den ještě uplynul v opatřeních. Nazítří odjel král do Marly. Paní vévodkyně z Bourgogne tam ještě nespávala, ale jezdila tam každý den. Zůstali jsme dlouho ve Versailles, abychom ji dobře připravili prostřednictvím jejího okolí. Druhý den si počínala znamenitě. Princezna z Harcourtu si od krále vyslechla tvrdé pokárání a paní z Maintenon jí pořádně vyčinila, takže po celý pobyt byla jako vyměněná, sama vlídnost a zdvořilost, ale s bolestí a rozpaky vepsanými do celé své osoby. Tím však nebylo konec. Dostala rozkaz požádat vévodkyni z Rohanu výslovnými slovy o odpuštění, a opět jen paní z Maintenon vděčila za to, že se tak nestalo v bytě vévodkyně; paní z Maintenon zařídila, aby se to, protože vévodkyně neměla na zámku byt, odehrálo v plné společnosti u paní z Pontchartrainu. Zároveň dostala vévodkyně du Lude od krále rozkaz oznámit lotrinskému rodu, že sňatek pana Lotrinského jim nedává nic navíc a nepřidává jim ani za stéblo — taková byla ta slova. Vyřídila to, a dva dny po návratu z Marly se vévodkyně z Rohanu dostavila ve smluvenou hodinu k paní kancléřce,¹¹ kde bylo na obědě mnoho dam a dvořanů. Přišla i princezna z Harcourtu, omluvila se jí, ujistila ji, že si jí vždy zvlášť vážila, a zkrátka ji požádala o odpuštění za to, co se stalo. Paní z Rohanu to všechno přijala velmi vážně a odpověděla velmi chladně. Princezna z Harcourtu ještě přidala na poklonách, řekla jí, že dobře ví, že jí svou lítost měla projevit u ní doma, že tam také hodlá zajít, aby si tuto povinnost splnila, a požádat ji o čest jejího přátelství — kdyby se jí to podařilo, pokládala by se za nejšťastnější ženu na světě. To znamenalo sestoupit od velké smělosti k velké podlosti. Stačilo by zdvořile říci to, co král předepsal. Byla však tak zdrcená, že si myslela, že nemůže říci dost, aby se tím zavděčila — a takoví bývají lidé opojení přízní! Myslí si, že je jim všechno dovoleno, a když se to zvrtne, myslí si, že jsou ztraceni, a plazí se v nejhlubší poníženosti, aby se zalíbili a znovu se někde zachytili. Takový byl konec té podivné historie, která nám konečně dopřála klidu.

Během pobytu v Marly jsem se dozvěděl, že pan Velký, rozlícený tím, že se jim jejich výboj obrátil plně proti nim, si stěžuje, že jsem ho, když jsem mluvil s králem i s lidmi, usvědčil ze lži. Hned v den, kdy se král vrátil do Versailles, jsem tam odjel; schválně jsem se ukazoval všude a dopřál si naprostou volnost v řečech o velkém štolbovi a jeho rodině. Čekal jsem od něho nebo od nich nějaký prudký výpad, až se potkáme; odpověď jsem měl hotovou a byl jsem rozhodnut mluvit tak zvysoka, že by utíkat museli oni; ale jakkoli byl surový a zuřivý a jakkoli byla jeho rodina dotčená, nikdo z nich se do toho nepustil. Dokonce mě překvapilo, že když jsem ho brzy nato potkal, pozdravil mě první; ale od té chvíle jsme obě strany věděli, na čem jsme.

Sedm nebo osm dní nato měla první audienci u paní vévodkyně z Bourgogne hraběnka z Jersey. Vévodkyně měly pravou stranu, Lotrinky levou, a to mezi sebou promíchané. Lotrinky si už nějakou dobu umínily, že se budou mezi sebou řadit podle stáří, jako to dělají princezny krve; král jim to zakázal, ony se k tomu znovu vrátily a král to nesl velmi nelibě. Přišel na tu audienci pozdravit vyslankyni, jak se při takových audiencích vždy děje. Když ji pozdravil, zůstal stát uprostřed kruhu vedle ní, prohlížel si kruh ze všech stran a pak nahlas řekl, že je takto velmi dobře uspořádán. Bylo to pro Lotrinky nové pokoření.

V tomtéž kruhu seděla paní Princezna v čele vévodkyň, na boční řadě jako ony a loktem u lokte s první z nich. Paní Vévodkyně seděla stejně tak nalevo, v čele Lotrinek. Princezny krve se předtím pokusily usadit čelem do kruhu na zvlášť připravená místa, v odstupu od paní vévodkyně z Bourgogne, ale na téže linii jako ona; král to shledal velmi nevhodným a zakázal to. Takto se usazují jen synové a dcery Francie, a to i v přítomnosti krále a královny; vnuci a vnučky Francie sedí v obou rozích, napůl natočení, ani zcela čelem, ani zcela z boku. Král chtěl, aby tomu tak bylo i u paní vévodkyně z Bourgogne, a tak tomu bylo vždy i za paní Dauphine-Bavorky.