Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom druhý (1697–1700)

Kapitola šestnáctá

Vévodkyně z Chaulnes zemřela hned v prvních dnech tohoto roku; svého manžela přežila jen o několik měsíců.¹ Celý život spolu prožili v nejdůvěrnějším svazku. Zevnějškem to byl gardový voják, ba tak trochu i švýcarský gardista převlečený za ženu; měla jeho tón i hlas a slova prostého lidu. Zároveň však měla mnoho důstojnosti, mnoho přátel, vybranou zdvořilost, rozum a touhu vyjít vstříc, které jí nahrazovaly ducha, nikdy nic nepatřičného, velkou ctnost, přirozenou štědrost, ušlechtilou a spojenou s velkou nádherou, a vůbec všechno vystupování, způsoby, postavení i skutečnou podstatu velmi velké dámy, ať se octla kdekoli — tak jako pan z Chaulnes měl totéž coby velmi velký pán. Stejně jako on byla v Bretani zbožňována a vynucenou výměnu tohoto místodržitelství nesla přinejmenším stejně těžce jako on. Kdo byla a po kom ovdověla v prvním manželství — a že ani s jedním z obou manželů neměla děti —, jsme viděli jinde. Od smrti pana z Chaulnes jen chřadla a trápila se a v tom krátkém čase, co ho přežila, nechtěla skoro nikoho vidět.

Starý dobrák Chamarande ji následoval velmi brzy, všeobecně vážený, ctěný a oplakávaný.² Mluvil jsem o něm jinde dost na to, abych zde neměl co dodat; měl dosti dobré opatství, věc, která se už tehdy stala u laiků — a právem — velmi vzácnou.

Villacerf zažil velkou nepříjemnost kvůli zmatkům, které se objevily v prostředcích na královské stavby. Jistý Mesmin, jeho hlavní úředník, jemuž ve všem důvěřoval, dlouho jeho důvěry zneužíval. Stížnosti řemeslníků a dodavatelů, dlouho zadržované přátelstvím a strachem, nakonec propukly; bylo třeba odpovídat a vnést do věci jasno. Villacerf, jehož poctivost byla nad jakékoli podezření a který si o ní mohl vydat svědectví i sám před sebou, mluvil velmi rázně; ale když došlo na prověrku, Mesmin utekl a našla se spousta podvodů. Villacerfa to tak ranilo, že se úřadu nad stavbami vzdal. Král, který ho měl rád, ale usoudil, že jeho hlava už není, co bývala, mu k penzi, kterou již pobíral, přidal dvanáct tisíc liber a jeho demisi přijal; a o několik dní později svěřil stavby Mansartovi, svému prvnímu architektovi, synovci slavného architekta Mansarta, ovšem z jiného rodu.³ Jmenoval se Hardouin a přijal jméno svého strýce, aby se proslavil ve svém řemesle, v němž nebyl zručný; byl lepším, obratnějším a šťastnějším dvořanem, než byl starý Mansart architektem.

Objevila se kniha bez jména autora, nazvaná Problém, která natropila velký povyk: autor s využitím všech nejzlomyslnějších důvodů pro i proti kladl otázku, komu je třeba v teologických věcech věřit — panu z Noailles, biskupovi z Châlons, nebo témuž panu z Noailles, arcibiskupovi pařížskému.⁴ Tvrdil, že si tento prelát začal protiřečit a o týchž otázkách říkal jednou bílé a jednou černé: jako biskup v Châlons příznivě pro jansenisty, jako arcibiskup v Paříži nepříznivě. Byla to první rána, která ho zasáhla. Nepochyboval, že přichází od jezuitů: jeho učení se od jejich velmi lišilo, nikdy s nimi nevycházel dobře, arcibiskupem pařížským se stal bez nich a všechny jeho styky s preláty a duchovními byly opačné než jejich. Záležitost pana z Cambrai byla mezi nimi novým zdrojem rozkolu, tím citlivějším pro jezuity, že se na tuto strunu, která je málem přivedla do záhuby, neodvažovali sáhnout.

To bylo víc než dost, aby pana z Paříže přesvědčilo, že tak urážlivá kniha vyšla z jejich dílny. Ať se veřejně i soukromě sebevíc ohrazovali proti takové křivdě a ať za ním sebevíc chodili vyjádřit, že ji odmítají a že je mrzí, jaké mínění si o nich udělal, byli vyslechnuti chladně — jako lidé, kteří nikoho nepřesvědčí, ale jimž se chce dělat, že se jim věří. Kniha byla odsouzena a výnosem parlamentu veřejně spálena, a jezuité, proti nimž se všechno zvedlo, spolkli všechnu hanbu a panu z Paříže to nikdy neodpustili.

Po dosti dlouhé době dovedla pana z Paříže čirá náhoda ke skutečnému autorovi Problému, a to s takovými důkazy, že autor sám zůstal usvědčen a nemohl zapírat. Nebyl daleko, neboť bydlel přímo v arcibiskupském paláci. Byl to doktor teologie velkého ducha a velké učenosti, který vždy žil jako člověk nanejvýš počestný. Jmenoval se Boileau — jiný než přítel Bontemsův, který často kázal před králem, a jiný také než slavný básník i než autor Flagelantů. Pan z Paříže, který hledal ty nejosvícenější muže dobré pověsti, aby mu pomáhali ve velkém úřadu, do něhož byl donucen, vzal tohoto pana Boileaua k sobě, jednal s ním se vší ohleduplností a důvěrou, jakou by mohl projevit vlastnímu bratrovi, a živil ho na své náklady. Boileau byl člověk nespolečenský, zabarikádovaný ve svém pokoji; otevíral jen těm, kdo znali jeho znamení — zaklepat určitým počtem úderů —, a to ještě jen v určitých hodinách. Z tohoto doupěte vycházel jen do kostela nebo k panu arcibiskupovi, pracoval v ústraní, žil jako velmi osamělý kajícník a měl krásné, silné a výmluvné pero, velmi soustavné a přesné. Kdo by byl věřil, že Problém vyšel právě z tohoto pera? Pana z Paříže to nesmírně zasáhlo. Lze si domyslet, že doktor se odstěhoval v tutéž hodinu a že pro pana z Paříže by nebylo těžké dát ho zavřít na zbytek života. Zvolil cestu zcela opačnou, velkého biskupa velmi hodnou. Za několik dní se uprázdnil kanonikát u Saint-Honoré — ty jsou velmi výnosné — a dal mu ho. Boileau, který neměl z čeho žít, ho přijal, a tím se zneuctil docela. Nebyl spokojen s tím, že pan z Paříže nepozvedl štít na obranu jansenistů a nevložil všechen svůj vliv do toho, aby učinil vše, co by si přáli. To ho přimělo napsat onu knihu, z níž dokázali jezuité tak dobře vytěžit svůj triumf.

Pan princ de Conti, když vyhrál proces s paní z Nemours, pomyslel na to, jak z něho vytěžit nejlepší kus, totiž Neuchâtel.⁵ Aby věc zkrátil, přiměl krále, aby k paní z Nemours poslal svým jménem pana z Torcy s různými návrhy; všechny směřovaly k tomu, aby se nesoudila před pány z Neuchâtelu, aby knížectví užívala po celý život a aby bylo s jistotou zajištěno, že po ní připadne panu princi de Conti. Paní z Nemours, která měla mnoho ducha i pevnosti a cítila se v Neuchâtelu silnější, přišla hned nazítří mluvit s králem, všechny návrhy odmítla, a když králi slíbila, že nepoužije žádného násilí, dosáhla jeho souhlasu, aby odjela do Neuchâtelu hájit své právo. Pan princ de Conti ji následoval, jel tam i Matignon a nakonec i vévodové z Lesdiguières a z Villeroy, kteří si všichni po paní z Nemours činili na knížectví nárok. Tito tři posledně jmenovaní pocházeli ze dvou sester pana z Longueville, děda paní z Nemours: oba vévodové ze starší, provdané za nejstaršího syna maršála z Retzu — přičemž pan z Villeroy si nárok činil jen z téhož práva a až po panu z Lesdiguières —, Matignon z mladší, provdané za syna maršála z Matignonu. Starý Mailly a jiní si pak rovněž pokládali za čest činit si nároky na základě rodokmenů přitažených za vlasy. O této velké záležitosti vyšly zajímavé spisy všech uchazečů; nestranná veřejnost soudila ve prospěch pana z Lesdiguières. Lze si je přečíst s potěšením. Já se do podrobností tohoto slavného a marného sporu pouštět nebudu — sporu, v němž třetí, bez jakéhokoli práva, snědl ústřici a uchazečům nechal skořápky.

Nebudu se pouštět ani do rozboru záležitostí císařských a Turků; spokojím se s tím, že císař, který mír velmi potřeboval, jej s nimi uzavřel na počátku tohoto roku karlovickou smlouvou, do níž bylo zahrnuto Polsko a Benátská republika — mír na tehdejší stav věcí dosti výhodný, na který si však Benátky na císaře trpce stěžovaly a který po několika měsících, nemohouce dosáhnout lepšího, podepsaly.⁶

Již pět nebo šest měsíců předtím chtěl španělský král, bez jakékoli naděje na potomky a stižený celoživotní churavostí, která se zjevně zhoršovala, určit nástupnictví své nesmírné monarchie, rozhořčen všemi plány na její rozdělení po jeho smrti, o nichž se neustále doslýchal.

Jeho choť královna měla na jeho mysl velký vliv a sama byla zcela ovládána jistou Němkou, kterou si s sebou přivedla a které se říkalo hraběnka z Berlipsu; ta pro sebe a své lidi hrabala poklady všemi rukama. Tato královna byla sestrou císařovny, ale zároveň, stejně jako císařovna, i sestrou falckého kurfiřta, tedy příbuznou kurfiřta bavorského a z téhož rodu. Navzdory nenávisti obou kurfiřtských větví trvající od české záležitosti⁷ se věřilo, že láska k rodu převážila nad láskou k nejbližším a že královna, vedená Berlipsovou, měla na rozhodnutí španělského krále velký podíl.

Pořídil závěť, jíž k dědictví všech svých korun a zemí povolal bavorského kurprince, kterému bylo sedm let.⁸ Jeho matka, již zesnulá, byla jedinou dcerou císaře Leopolda z prvního manželství s Markétou Terezou, sestrou španělského krále; ti dva byli jedinými dětmi Filipa IV. z jeho druhého manželství s dcerou císaře Ferdinanda III. — říkám jedinými, protože všechny ostatní zemřely bez potomstva. Královna, choť našeho krále, byla tudíž jedinou z prvního manželství téhož Filipa IV. s dcerou našeho krále Jindřicha IV. a starší sestrou španělského krále i císařovny, matky bavorské kurfiřtky,⁹ jejíž syn, v jehož prospěch byla tato závěť pořízena, byl vskutku pravým dědicem španělské monarchie, bereme-li ohled na zřeknutí při sňatku našeho krále a při pyrenejském míru. Jakmile byla závěť pořízena, prozradil ji kardinál Portocarrero ve velké tajnosti markýzovi z Harcourtu,¹⁰ který s touto zprávou vyslal ke králi d’Igulvilla. Král ani tehdy, ani poté, co se věc stala veřejnou, nedal najevo sebemenší nespokojenost. Císař rovněž nic neřekl. Doufal pevně v toto nesmírné dědictví a v to, že ve své větvi spojí všechny země svého rodu. Jeho rada však měla své obvyklé prostředky. Nebylo tomu dávno, co jich použila, aby se zbavila španělské královny, dcery Monsieura, která neměla děti a podle jejího soudu nabývala na krále, svého manžela, příliš velkého vlivu. Bavorský kurprinc zemřel velmi náhle v prvních dnech února, a nikdo nepochyboval, že se tak stalo přičiněním vídeňské rady. Tato rána vrátila císaři jeho dřívější naděje a uvrhla Evropu do bolesti a zmatku nad opatřeními, jež bude třeba učinit, až se otevře toto obrovské dědictví, o němž všichni právem soudili, že už nemůže být daleko.

Téměř současně bylo deváté kurfiřtství, zřízené ve prospěch vévody hannoverského, které vyvolalo v říši tolik pohybu a které se stalo předmětem války i míru, uznáno částí Německa a Evropy.¹¹

Anglie téměř současně ztratila v osobě pouhého soukromníka jednu ze svých předních ozdob — mám na mysli rytíře Temple,¹² který se stejně vysokou pověstí vynikl v písemnictví a ve vědách jako v politice a ve správě státu a který si udělal velké jméno při nejvýznamnějších velvyslanectvích a při prvních zprostředkováních všeobecného míru. Byl to muž velkého ducha, obratnosti, pevnosti a důvtipu, jinak však prostý, který se nesnažil vyniknout, rád se bavil a žil svobodně jako pravý Angličan, bez jakékoli starosti o povýšení, majetek či kariéru. Měl všude mnoho přátel, a to přátel slavných, kteří si jeho společnost pokládali za čest. Když podnikl pro potěšení cestu do Francie, vévoda z Chevreuse, který ho znal z jeho spisů, se s ním hodně stýkal. Jednou ráno se setkali ve versailleské galerii a pustili se do rozprav o strojích a mechanice. Pan z Chevreuse, který při rozmluvě neznal hodin, ho zdržel tak dlouho, že odbily dvě. Při tom úderu pan Temple pana z Chevreuse přerušil, vzal ho za paži a řekl mu: „Ujišťuji vás, pane, že ze všech druhů strojů neznám v tuto hodinu žádný krásnější než otáčecí rožeň, a běžím hned vyzkoušet jeho účinek,“ obrátil se k němu zády a nechal ho velmi udiveného, že vůbec dokáže myslet na oběd.

Ministři tak nezištní jako tento jsou velmi vzácní. Naši tu pověst neměli. Králi opakovaně přicházela udání, že na nádvoří domu zesnulého kancléře Le Telliera je zakopáno osm milionů. Král tomu nechtěl věřit, byl však rád, že se to doneslo k arcibiskupovi remešskému, jemuž dům patřil a který v něm bydlel, a snadno vyhověl jeho prosbě, aby se všude kopalo za přítomnosti Chamillarta, intendanta financí. Rozkopali všechna místa, která udavačka označila, nenašli nic, měli ostudu, že jí uvěřili, a ona dostala za svá udání odměnou vězení.

Počestní lidé u dvora litovali cynika, který jako cynik žil a zemřel uprostřed dvora a světa a viděl z nich jen to, co se mu líbilo: byl to rytíř z Coislinu, bratr vévody a kardinála toho jména a stejně jako oni nevlastní bratr maršálky z Rochefortu po matce.¹³ Byl to ve všech ohledech velmi počestný muž, statečný, chudý — ale bratr kardinál ho nikdy nenechal v ničem strádat —, velmi podivínský, velmi žlučovitý a velmi nesnesitelný. Téměř nikdy nevycházel z Versailles, a přitom nikdy nechodil ke králi, a to tak okázale, že jsem ho — já i mnoho jiných — viděl, jak se náhodou octl na králově cestě a vzal nohy na ramena na opačnou stranu. Ze služby odešel, když s ním pan z Louvois, stejně jako s jeho bratrem, špatně zacházel kvůli panu z Turenne, k němuž se přimkl a který ho měl rád. To v životě neodpustil ani ministrovi, ani panovníkovi, který tuto bláznivost snášel z ohledu na jeho bratry. Bydlel na zámku v kardinálově bytě a jedl u něho, kde bývala vždy velmi dobrá společnost. Když se mu někdo nelíbil, dal si donést sousto do svého pokoje, a když za ním u stolu přišel někdo, koho neměl rád, hodil ubrousek a odešel trucovat nebo dojíst sám. Nikdo si nebyl jist před jeho výpady a dům jeho bratra byl po jeho smrti navštěvován mnohem volněji, přestože téměř všichni, kdo tam chodili, byli na jeho způsoby zvyklí — ty často přiváděly jeho bratry k zoufalství, zejména kardinála, kterého tyranizoval.

Jedna příhoda ho vylíčí naráz. Jel jednou se svými bratry a nevím už s kým čtvrtým v kočáře na jedné z králových cest — krále totiž na cestách vždy doprovázel, aniž ho vídal, aby byl se svými bratry a přáteli. Vévoda z Coislinu byl zdvořilý až přehnaně, a někdy tak, že to bylo k zoufání. Donekonečna tedy skládal poklony lidem, u nichž byl na cestě ubytován, a rytíř z Coislinu nad ním z netrpělivosti nevycházel. Jednou jim přidělili nocleh u jedné měšťanky, duchaplné, vzorně se chovající a hezké. Večer velké zdvořilosti, ráno ještě větší. Pan z Orléansu, tehdy ještě ne kardinál, naléhal na bratra, aby už vyjeli, rytíř hřměl, vévoda z Coislinu neustával v poklonách. Rytíř z Coislinu, který svého bratra znal a věděl, že to hned tak neskončí, se chtěl odškodnit — a pomstil se vydatně. Když ujeli tři nebo čtyři míle, začne mluvit o krásné hostitelce a o všech těch poklonách, pak se dá do smíchu a řekne celému kočáru, že navzdory všem nekonečným zdvořilostem svého bratra má důvod se domnívat, že s ním asi dlouho příliš spokojena nezůstala. Vévoda z Coislinu je rázem neklidný, nedovede si představit proč a vyptává se bratra. „Chcete to vědět?“ odpoví mu příkře rytíř z Coislinu. „Když jste mě svými poklonami dohnal k nejvyššímu, vyšel jsem nahoru do pokoje, kde jste spal, a přímo doprostřed podlahy jsem tam vykonal pořádnou potřebu; a krásná hostitelka teď jistě nepochybuje, že ten dárek jste jí tam se všemi svými krásnými zdvořilostmi zanechal vy.“ Ostatní dva se srdečně rozesmějí a vévoda z Coislinu zuří, chce si vzít koně jednoho ze svých lidí, vrátit se na nocleh, prozradit toho neřáda a rozplynout se ve studu a omluvách. Hustě pršelo a měli co dělat, aby mu v tom zabránili, a ještě mnohem víc, aby bratry usmířili. Večer to vyprávěli přátelům a byla to jedna z nejlepších příhod celé cesty. Kdo je znal, tomu snad nic nemůže připadat tak směšné.

Starý dobrák La Feuillée, generálporučík, velkokříž řádu svatého Ludvíka, guvernér Dôle atd., kterého jsme dříve viděli jako mentora Monseigneura ve Flandrech, zemřel brzy nato, velmi vážený pro svou poctivost, statečnost a válečné schopnosti.

Pan z Monaka odjel v těchto dnech do Říma. Velvyslanectví přijal ještě v Monaku, odkud přijel převzít rozkazy a instrukce. Viděli jsme dříve, že při sňatku svého syna s dcerou pana Velkého roku 1688 získal hodnost cizího knížete, na niž jeho předkové nikdy ani nepomysleli, a že posledního dne téhož roku se stal rytířem řádu podle svého pořadí stáří mezi vévody.¹⁴ Nárokoval si, aby mu pan z Torcy, s nímž měl vést nutnou a stálou korespondenci, psal „monseigneur“, jak státní sekretáři píší Lotrinkům a Bouillonům, a hned to dostal. Když o tom král s Torcym mluvil, byl Torcy velmi udiven a hlasitě se ohradil. Opřel se hlavně o to, že páni z Rohanu, jejichž hodnost cizích knížat je starší než monacká, takové oslovení od státních sekretářů nemají, a tímto rozlišením, které král vždy odpíral i paní ze Soubise, na něj zapůsobil tak, že prosadil svou. Pan z Monaka byl zase velmi překvapen, když mu král řekl, že pan z Torcy mu předložil tak pádné důvody, že se jim nemohl nepodvolit. Pan z Monaka zdůrazňoval, jak je pro něho ponižující věc sama i ta změna, ale král zůstal pevný a požádal ho, aby na to už nemyslel. Pan z Monaka odjel rozlícený a rozkmotřený s Torcym, a účinky té roztržky se přenesly na celé jeho velvyslanectví, k újmě záležitostí, které tím velmi utrpěly.

Když dorazil do Říma, začal si nárokovat titul Výsosti, na nějž nikdo z jeho předků ani nepomyslel. Viděli jsme v souvislosti s modrou stuhou udělenou Vaïnimu, že kardinál z Bouillonu měl týž nárok a nikdy ho nedokázal prosadit. Monackému nároku se postavil do cesty a neměl s tím velkou práci.

Nikdo nechtěl na tuto novotu přistoupit, a on, který od ní nechtěl upustit, strávil zbytek života v Římě ve velké samotě, což ještě více poškodilo záležitosti, jimiž byl pověřen; navíc byl rozkmotřen s kardinálem z Bouillonu. Takový je plod přeludů a ústupků vůči nim. Abych se dostal k jádru nároku vůči státním sekretářům: není pochyb, že dříve psali „monseigneur“ všem vévodům. Mám dosud, tou největší náhodou na světě, tři dopisy pana Colberta mému otci, tehdy v Blaye. Podle obsahu, byť málo významného, a ještě lépe podle dat je vidět, že první psal, když byl ještě jen generálním kontrolorem, ovšem již v čele úřadu, po pádu pana Fouqueta, a že když psal další dva, byl generálním kontrolorem, státním sekretářem s námořním resortem a ministrem státu. Nevím, jak se zachovaly, ale všechny tři, uvnitř i na adrese, oslovují mého otce „monseigneur“. Byl to pan z Louvois, kdo tento styl změnil a kdo králi namluvil, že je to v jeho zájmu, protože jeho státní sekretáři mluví jeho jménem a vydávají jeho rozkazy. Mluvil, aniž mu kdo odporoval, ke králi žárlivému na svou moc, který neměl rád jinou velikost než svou a nedopřál si čas, a tím méně námahu, o tomto sofismatu přemýšlet. Pana z Louvois se všichni báli, každý ho potřeboval a vévodové nikdy neměli ve zvyku se navzájem podporovat. Napsal „monsieur“ jednomu, pak druhému, potom třetímu; strpělo se to; pak to posloužilo za příklad a „monseigneur“ byl ztracen. Pan Colbert ho potom napodobil. Nebylo víc důvodu urazit se nad jedním než nad druhým; jeho bylo zapotřebí stejně často jako pana z Louvois, a tak se to ustálilo. Týž důvod platil i pro dva ostatní státní sekretáře, kteří, byť méně vlivní, byli státními sekretáři jako ti dva první a byli jimi v tomto stylu podporováni; a věc byla hotová. Pan z Turenne, tehdy na vrcholu slávy a rozhádaný s panem z Louvois, vynaložil všechen svůj vliv, aby si zachoval „monseigneur“, jež mu státní sekretáři dávali, a aby je zachoval i svému bratrovi od chvíle, kdy získali hodnost cizích knížat výměnou za Sedan a přízní kardinála Mazarina, který se jim vrhl do náruče. Zachování téhož stylu vůči muži ve státě tak přednímu se stalo velkým vyznamenáním pro jeho rod, a on se důkladně postaral, aby se vztahovalo na celý jeho rod. Tento precedens tím spíše urovnal cestu lotrinskému rodu. Rod Rohanů byl tehdy teprve na cestě a neodvážil se proto srovnávat s oběma ostatními ani si znepřátelit tak vlivné ministry, a od té doby už je nedokázal přimět, aby vůči němu svůj styl změnili. Snadnost, s níž pan z Louvois učinil tento velký krok, mu otevřela mnohem širší pole. Brzy nato začal, seč mohl, vyžadovat, aby ho ti, kdo mu píší, oslovovali „monseigneur“. Podřízení se tomuto novému jhu podvolili snadno. Když k tomu přivykl obecný svět, přitvrzoval pomalu dál a nakonec to nárokoval ode všech, kdo neměli titul. Tak nový a podivný počin vyvolal velký rozruch; předvídal to a připravil na to krále toutéž obratností, jaká mu vyšla u vévodů. Zpočátku se spokojil s tím, že ponižoval ty, kdo se vzpírali, a brzy nato dal králem nařídit, že mu nikdo netitulovaný nesmí psát jinak než „monseigneur“. Mnoho význačných lidí proto odešlo ze služby a byli až do smrti pronásledováni ve všem, co měli za záležitosti. Co se v otázce „monseigneur“ vůči vévodům podařilo ostatním státním sekretářům, podařilo se všem čtyřem stejně i v tom, aby si jej nechali dávat jako pan z Louvois; a zvláštní je, že ani on, ani ostatní tři to nikdy nevyžadovali a nikdy nedostali od žádného muže taláru. Potom zašli až k nerovnosti v adrese se všemi netitulovanými, ba i s biskupy a arcibiskupy, s výjimkou církevních pairů,¹⁵ a všichni se tomu jhu podvolili.

Jiný spor natropil v téže době jistý rozruch. Pan z Autunu, rozený předseda burgundských stavů, už nějakou dobu upíral opatovi z Cîteaux právo na křeslo v tomto shromáždění. Tato pocta podle něho náležela v duchovním stavu jen biskupům, a ne mnichovi, byť hlavě velkého řádu. Pan z Cîteaux, na nějž to mířilo, se dovolával hodnosti svého opatství, jehož pravomoc sahala po celém katolickém světě, a svého dávného držení, které pan z Autunu označoval za starý zlořád. Obě strany o tom vydaly množství spisů. Opat z Cîteaux, který se jmenoval pan Larcher, byl tehdy velmi schopná hlava a měl mnoho příbuzných mezi úřednickou šlechtou; nezapomněl kancléři Boucheratovi připomenout, že mezi opatovými předchůdci má kancléř dva své prastrýce z otcovy strany — což kancléři, ač šlo o úřad volený, lichotilo tím víc, že se jeho rod, zcela nový, ničím lepším chlubit nemohl. Král nakonec chtěl věc rozhodnout sám v radě pro depeše. Byli požádáni o názor pan Princ, guvernér Burgundska, a Ferrand, intendant provincie; jejich stanovisko bylo příznivé pro pana z Cîteaux, který spor vyhrál.

Návrat paní z Blansacu ke dvoru, který pan z La Rochefoucauld vymohl úplně na konci minulého roku, byl dobrým znamením pro jinou vyhnankyni. Paní ze Saint-Géranu jako žena duchaplná, jak jsme ji tu v pravý čas viděli, nechtěla využít volnosti, která jí byla ve vzdálení od dvora ponechána. Uchýlila se do Rouenu, do kláštera Bellefonds, nazvaného tak podle dobrodiní, jež mu prokázal rod maršála z Bellefonds, a podle množství jeho sester a příbuzných, které tam byly představenými a řeholnicemi. Paní ze Saint-Géranu prožila mládí u maršála z Bellefonds a u staré paní z Villars, své tety; toto útočiště si zvolila a ani jednou z něho nevyšla. U dvora měla mnoho přátel, kteří její chování tak dobře vyzdvihli, že byla povolána zpět, přijata jako v triumfu, hned nato ubytována na zámku a ve všem na tom lépe než dřív — ze své strany však s větší opatrností a moudrostí.

Hrabě z Auvergne, který věkem ani postavou nebyl stvořen k zamilování, byl zamilovaný celý život a zrovna byl bláznivě zamilován do slečny z Wassenaeru, když mu zemřela žena.¹⁶ Hned nato přišel žádat krále o svolení, aby si ji směl vzít a přivézt do Francie. Byla to milost neobvyklá, nemluvě o slušnosti, tak těžce porušené takovým spěchem. Slečna z Wassenaeru byla Holanďanka ze starého rodu, což je v té zemi vzácnost, velmi význačného mezi tou trochou šlechty, která tam zůstala — a tudíž kalvinistka. Vzít si ji bylo tedy proti všem ediktům a deklaracím krále od zrušení ediktu nantského a vyhnání hugenotů a strpět její pobyt ve Francii bylo proti všem pravidlům, která si král stanovil a přesně dodržoval. Král strávil život v lásce, paní z Maintenon také. Hrabě z Auvergne je dojal touto podobností a jejich zbožnost nadějí, že získají Bohu duši obrácením té dívky, což bylo možné jen tímto sňatkem. Dosáhl tedy všeho, oč žádal, a vrátil se co nejrychleji, aby se s ní oženil a přivezl ji do Francie. V Paříži i u dvora se ukázalo, že by si zasloužila lásku mladšího kavalíra, a její ctnost, mírnost a chování okouzlily ještě víc než její zjev — veřejnost i samu rodinu hraběte z Auvergne až po jeho děti, s nimiž urovnala jejich záležitosti a nastolila mezi nimi mír. Brzy uvidíme, že netrvalo dlouho a obrátila se, a to s tou nejlepší vírou na světě, poté co si dopřála všechen čas a péči, aby byla dobře poučena a plně přesvědčena.

Velvyslanectví marockého krále, které s sebou přivedl Saint-Olon, králův vyslanec v oné zemi, bavilo celou Paříž, jež se chodila na ty Afričany dívat.¹⁷ Velvyslanec byl prý muž dobrého vzhledu a velkého ducha. Krále tento krok barbarského panovníka potěšil a přijal ho, jak bylo zvykem u neevropských velvyslanců, tureckých či moskevských, až do cara Petra. Torcy a Pontchartrain, jeho komisaři, se domnívali, že už je věc hotova, když velvyslanec zapřel Saint-Olona i tlumočníka a nechtěl s nimi už nic mít, tvrdě, že ho zavázali, aniž jim řekl cokoli, co by je k tomu opravňovalo. Byl to dosti podivný obrat, a to v den konference ve Versailles, kam s nimi přijel z Paříže a odkud je už za nic nechtěl vzít s sebou zpět. Prohlásil, že mír neuzavře, a trvalo dlouho, než ho zase obměkčili a uzavřeli s ním smlouvu.

Torcy se podílel na všem pod svým tchánem Pomponnem, který mu často umožňoval nosit depeše do rady osobně. Jak tam takto vcházel na chvíli, král, spokojen s jeho chováním, mu nakonec řekl, ať se posadí a zůstane. Tímto okamžikem se stal ministrem státu.¹⁸ Státní sekretář pro zahraniční věci jím nemůže nebýt, nemá-li nad sebou otce nebo tchána. Celá jeho funkce spočívá v zahraniční korespondenci a v audiencích, které dává velvyslancům a jiným zahraničním diplomatům. Musí tedy záležitosti a depeše referovat v radě, a do té rady vcházejí jen ministři. Torcymu bylo tehdy mezi čtyřiatřiceti a pětatřiceti lety; cestoval, a velmi užitečně, po všech evropských dvorech. Byl rozvážný, vzdělaný, nesmírně uměřený; všichni tuto milost přivítali. Je zvláštní, že i ty nejmenší úřady mají svou přísahu, a ministři státu, kteří by k ní měli být zavázáni přede všemi ostatními, žádnou neskládají. Je to jedna z těch podivností, pro které není vidět důvod, neboť ti, kdo mají na hlavě nejvíc úřadů a za každý z nich přísahali, skládají přísahu novou, získají-li další úřad. V menším měřítku neskládají přísahu ani intendanti provincií, kteří jsou v nich despotickými pány, zatímco i ti nejmenší královští místodržitelé v provinciích — ve svých provinciích neznámí, často tam nikdy nevkročili, často stejně neznámí i všude jinde a za celý život bez nejmenší funkce — všichni přísahají, a to do rukou krále.

V té době se v odstupu šesti týdnů či dvou měsíců ukázaly dva kruté následky hazardní hry. Reineville, poručík tělesné stráže, význačný generální důstojník, s nímž král velmi dobře zacházel a jehož si kapitáni gard velmi vážili, náhle zmizel a nikde ho nebylo možno najít, jakkoli pečlivě se ho hledalo; byl to muž ducha a měl rozvážné vystupování, které imponovalo. Miloval hru a prohrál, co nemohl zaplatit; byl mužem cti a své neštěstí neunesl. Po dvanácti nebo patnácti letech ho náhodou poznali v bavorském vojsku, kam odešel, aby měl chleba a žil v neznámu. Permillac dopadl mnohem hůř: jednoho rána se zastřelil v posteli ranou z pistole do hlavy, protože prohrál všechno, co neměl a mít nemohl, jsa celý život velkým a vášnivým hráčem. Byl to muž velkého ducha a až do té doby i rozumu, jehož nadání a výjimečné vlastnosti ho vynesly ve vojsku vzhůru; ostatně dobrý šlechtic, velmi oblíbený u všech generálů, vždy se těšil důvěře vrchního velitele armády, kde vynikajícím způsobem vedl službu jízdy, a vždy byl v nejlepší společnosti v armádě. Sloužil vždy na Rýně. Zamiloval si mě a já jeho. Všichni ho litovali a mně bylo velmi líto, že odešel.