Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom druhý (1697–1700)

Kapitola sedmnáctá

Záležitost pana z Cambrai se chýlila ke konci a působila víc hluku než kdy jindy. Tento prelát každý den vydával nějaký nový spis, jímž objasňoval a hájil své Maximy svatých, a vkládal do nich všechen myslitelný důvtip. Jeho tři protivníci mu odpovídali každý zvlášť; hořkost nakonec převládla na obou stranách, a s výjimkou pana z Paříže, který se vždy držel ve velké umírněnosti, se pan z Cambrai a páni z Meaux a z Chartres navzájem častovali velmi ošklivě. Král naléhal na rozsudek v Římě, a jelikož byl velmi nespokojen s tím, jak se v této věci chová kardinál z Bouillonu, domníval se, že věc urychlí, když dá byt pana z Cambrai ve Versailles paní z Lévi a zakáže tomuto prelátovi dále užívat titul vychovatele dětí Francie, jehož platy mu již předtím odňal; dal to oznámit papeži i kongregaci ustavené k rozhodnutí věci. Kardinál z Bouillonu totiž — spjatý, jak jsme výše viděli, s panem z Cambrai, s jeho předními přáteli i s jezuity — ačkoli byl pověřen královými záležitostmi v Římě a dostával rozkaz za rozkazem, aby na rozsudek a odsouzení pana z Cambrai naléhal, vkládal všechen svůj vliv do toho, aby je oddálil a aby k odsouzení nedošlo. Dostal za to od krále velmi tvrdé výtky, které jeho počínání v podstatě nezměnily, ale přiměly ho hledat výmluvy a záminky. Když však konečně viděl, že už není kam couvnout, nestyděl se být zároveň přímluvcem i soudcem a přimlouvat se, přímo proti králově vůli, za pana z Cambrai, za něhož se přimlouval i španělský vyslanec jménem svého krále. Tím nebylo vše: v den rozsudku se nespokojil s tím, že hlasoval pro pana z Cambrai ze všech sil, nýbrž pokusil se zastrašit konzultory. Skákal kardinálům kongregace do řeči, rozčiloval se, křičel, dospěl až k urážkám, takže papež, zpravený o tomto podivném počínání a nesmírně pohoršený, se nemohl zdržet a řekl o něm: „È un porco ferito — to je raněný kanec.“¹ Zavřel se doma, kde soptil, a nedokázal se ovládnout ani tehdy, když se musel znovu ukázat. Papež vyhlásil odsouzení, sepsané ve formě konstituce, do níž římský dvůr, jist si královou netrpělivostí ji obdržet, vložil obraty svého slohu, které Francie nepřipouští. Nuncius, který ji dostal kurýrem, ji ihned přinesl králi, a ten dal veřejně najevo svou radost. Nuncius mluvil s králem mezi jeho vstáváním a mší. Byla to neděle 22. března.² Když se král vrátil ze mše, zastihl ve svém kabinetu pana z Beauvilliers, který tam byl kvůli radě, jež se měla konat. Jakmile ho uviděl, šel k němu a řekl mu: „Nuže, pane z Beauvilliers, co tomu teď řeknete? Pan z Cambrai je odsouzen ve všech náležitých formách.“ — „Sire,“ odpověděl vévoda tónem uctivým, a přece pevným, „byl jsem blízkým přítelem pana z Cambrai a vždy jím budu; ale nepodrobí-li se papeži, nebudu s ním už nikdy mít nic společného.“ Král zůstal jako němý a přítomní obdivovali tak pevnou šlechetnost na jedné straně i tak jasné prohlášení na straně druhé — prohlášení, jehož podřízenost se ovšem týkala jen církve.

Řím, který mohl učinit hůř, ukázal samotným odsouzením, že je spíš ústupkem králi než ranou vedenou proti panu z Cambrai. Dvacet tři výroky z knihy Maximy svatých v něm byly označeny za troufalé, nebezpečné a mylné, avšak souhrnně (in globo), a papež vyobcovává ty, kdo ji budou číst nebo ji u sebe uchovávat. Monsieur, který přijel z Paříže poobědvat s králem, se o novině dozvěděl hned po příjezdu. Král s ním o ní mluvil při obědě s nepokrytým uspokojením a pak ještě s panem z La Rochefoucauld cestou na kázání; ten odpověděl o panu z Cambrai velmi slušně, jako by nepochyboval, že se podrobí — byla to snadná role vůči člověku v takovém postavení, jehož přítelem nikdy nebyl.

Pan z Cambrai se o svém osudu dozvěděl téměř současně, ve chvíli, která by zdrtila člověka, jenž by v sobě měl méně síly. Právě se chystal vystoupit na kazatelnu; nevyvedlo ho to z míry; nechal stranou kázání, které si připravil, a aniž by kázání o chvíli odložil, zvolil si za téma podřízenost, kterou dlužíme církvi; pojednal o ní silně a dojemně, oznámil odsouzení své knihy, odvolal názor, který v ní vyložil, a uzavřel kázání souhlasem a dokonalou podřízeností vůči rozsudku, který papež právě vynesl. O dva dny později vydal velmi krátký pastýřský list, jímž se odvolal, odsoudil svou knihu, zakázal ji číst, znovu se rozsudku podřídil a s ním souhlasil, a těmi nejstručnějšími, nejjasnějšími a nejrázněji formulovanými slovy si odňal veškeré možnosti vzít to zpět.³ Tak rychlá, tak jasná a tak veřejná podřízenost vzbudila všeobecný obdiv. Našli se přesto kritici, kteří by byli chtěli, aby konstituci takřka opsal, a ti si vysloužili posměch. Pan z Meaux, který byl u dvora, přijímal blahopřání od všech, kdo se k němu hrnuli v zástupech. Pan z Chartres byl v Chartres a zůstal tam, a pan z Paříže projevil velkou umírněnost. Paní z Maintenon se zdála být na vrcholu radosti.

Potíž pak nastala se zápisem v parlamentu, kvůli formě této buly a obratům v ní, které odporovaly svobodám galikánské církve — svobodám, jež nejsou ani novotou, ani ústupkem či privilegiem, nýbrž trvalým zvykem lpět na starobylé kázni církve, který nikdy neustoupil uzurpacím římského dvora a nedovolil mu, aby do ní zasahoval, jak to učinil u církví jiných národů.

Zvolilo se tedy řešení, které vše zajistilo bez velkého odkladu: královský list všem metropolitům království, jímž jim ukládal, aby každý svolal své sufragány a vyjádřili se k odsouzení knihy pana z Cambrai Maximy svatých, které papež právě vynesl; zároveň jim poslal výtisk konstituce. Uposlechli tím ochotněji, že tento druh shromáždění podle církevních provincií silně připomínal provinciální koncily, byť omezené na jedinou věc, a že přerušení takových koncilů — kterých biskupové zneužívali tím, že do nich kvůli své moci míchali spoustu světských záležitostí — patřilo k tomu, čeho nejvíc litovali. Tímto obratem se mělo za to, že naši biskupové knihu i odsouzení posoudili a že se k papežovu rozsudku připojili jen jako sami soudci nauky, souzející spolu s ním. Sepsali o tom protokoly, které poslali ke dvoru, a tak už nebylo žádných potíží a parlament zapsal odsouzení pana z Cambrai v důsledku souhlasu francouzských biskupů ve formě rozsudku.

Pan z Cambrai snesl toto poslední pokoření se stejnou velikostí ducha, s jakou přijal své odsouzení a podřídil se mu. Svolal své sufragány jako ostatní metropolité a našel v tom příležitost proslavit svou trpělivost, tak jako předtím proslavil svou podřízenost. Valbelle, biskup ze Saint-Omer, Provensálec dychtící po kariéře, se nestyděl — v domnění, že se tím zalíbí — přidat bolest k bolesti. Navrhl ve shromáždění, že nestačí odsoudit knihu Maximy svatých, neodsoudí-li se zároveň všechny spisy, které pan z Cambrai napsal na její obranu.⁴ Arcibiskup skromně odpověděl, že celým srdcem souhlasí s odsouzením své knihy Maximy svatých a že, jak je známo, nečekal na toto shromáždění, aby veřejně projevil svou úplnou podřízenost vynesenému rozsudku; domnívá se však také, že je nemá rozšiřovat na to, co souzeno nebylo; že papež o všech spisech napsaných na obranu odsouzené knihy mlčel; že pokládá za správné plně se přizpůsobit papežovu rozsudku tím, že stejně jako on odsoudí knihu, kterou odsoudil on, a že stejně jako on bude mlčet o všech ostatních spisech, o nichž mlčel.

Nemohlo být nic moudřejšího, umírněnějšího a rozumu, spravedlnosti i pravdě přiměřenějšího než tato odpověď. Pana ze Saint-Omer neuspokojila, neboť se chtěl vyznamenat a přimět lidi, aby o něm mluvili. Vzplanul a trval na svém dlouhými a prudkými úvahami, které pan z Cambrai pokojně a mlčky vyslechl. Když byl Provensálec vyčerpán, řekl pan z Cambrai, že ke své první odpovědi na návrh pana ze Saint-Omer nemá co dodat, a že je tedy na obou ostatních prelátech, aby rozhodli; předem prohlásil, že se jejich mínění podřídí bez odpovědi. Páni z Arrasu a z Tournai si pospíšili hlasovat pro názor pana z Cambrai a pana ze Saint-Omer rozhořčeně umlčeli; ten nepřestal reptat a mezi zuby vyhrožovat. Velmi se přepočítal. Většina světa se proti němu postavila, dokonce i dvůr ho odsoudil, a když se tam znovu ukázal, setkal se jen s chladem, a to i u těch, které pokládal za své přátele a kteří přáteli pana z Cambrai ani jeho lidí nebyli.

V téže době zemřel jeden z dvořanů, kteří měli nos nejvíc obrácený k velké kariéře: hrabě z Mailly.⁵ Byl synem starého Maillyho a Sluky, jak se jí kvůli jejímu dlouhému nosu říkalo, která se stala jedinou dědičkou bohaté větve Montcavrel z rodu Monchy, jehož další větví byli Hocquincourtové. Otec i matka, ač oba lidé dobrého rodu a velkého ducha, byli známi skoro jen množstvím procesů, které dokázali vyhrát, krásným domem naproti Královskému mostu, který si postavili, a velkým majetkem, který nashromáždili a získali, ačkoli se oba narodili velmi chudí. Jejich nejstarší syn, markýz z Nesle,⁶ zemřel jako polní maršál na zranění utržená při obléhání Philippsburgu roku 1688 a zanechal jen syna a dceru z manželství s poslední z proslulého rodu Coligny, krásnou jako den, kterou si vzal proti vůli otce i matky; hrabě z Mailly, o němž je tu řeč, byl jejich čtvrtý syn. Viděli jsme, jak ho paní z Maintenon oženila se slečnou ze Sainte-Hermine, dcerou jednoho ze svých bratranců, když jsem mluvil o sňatku paní vévodkyně z Chartres, jejíž se stala dámou šatny, a později paní vévodkyně z Bourgogne. Mailly byl dobře urostlý muž příjemné, ale troufalé tváře, stejně jako byl troufalý jeho duch i chování. Byl vychován u Monseigneura a jemu tento princ projevoval a pak zachovával nejstálejší a nejzřetelnější náklonnost. Pan princ de Conti i pan z Vendôme se dokonce předháněli, kdo ho získá na svou stranu.

Měl mnoho ducha, půvabu, velké světácké vystupování, statečnost a nezměrnou ctižádost, která by ho byla dovedla velmi daleko a které by byl obětoval všechno. Dokázal si ve svém věku získat přízeň krále a paní z Maintenon ho pokládala za svého skutečného synovce. Přitom nebyl vůči nikomu ponížený; ministři i vojevůdci s ním počítali. Aby se však člověk nemýlil, musel počítat s tím, že se vždy obrátí k přízni a ke všemu, co ho mohlo někam dovést. Velmi záhy se stal meninem Monseigneura a generálním mestre de camp dragounů, tento úřad však prodal vévodovi z Guiche, jakmile se stal polním maršálem. Měl devět tisíc liber osobní penze a jeho žena dvanáct tisíc, nepočítaje jejich úřady. Byl bratrem arcibiskupa z Arles a biskupa z Lavauru. Obědvali jsme u pana maršála z Lorges při velké hostině, kterou pořádal pro milorda Jerseyho, neboť zájmy jeho bratra, milorda Fevershama,⁷ ho vedly k tomu, aby pěstoval styky s anglickými vyslanci.

Mailly byl mým velmi dobrým přítelem; po obědě jsme se spolu vraceli do Versailles. Mezi Sèvres a Chaville se mi rozbil kočár tak, že se nedal dlouho spravit; rozhodli jsme se dojít zbytek cesty pěšky, ale jeho náhle popadl rozmar vrátit se do Paříže, ať jsem ho od toho zrazoval sebevíc. Šel lesy u Meudonu, aby ho nikdo neviděl, a do čtvrti u Nevyléčitelných, kde bydlela jistá ženština, kterou vydržoval; já jsem šel do Versailles přes Montreuil, abych také nebyl potkán. Nevím, zda mu ta cesta pěšky nepodráždila dnu, kterou občas míval, ale v noci ho u jeho slečny tak prudce a náhle chytlo hrdlo, že se domnívala, že se udusí. Vydržel jen dvakrát čtyřiadvacet hodin, aniž by ho bylo možné převézt; jeho žena tam přispěchala. Paní z Maintenon, jakmile se dozvěděla, že ovdověla, jela si pro ni sama do Paříže a přivezla ji nesmírně zarmoucenou ve svém kočáře. Pro své děti dostala devět tisíc liber penze, kterou měl její muž, a podle příkladu paní z Béthune, dámy šatny královny, se po šesti týdnech vrátila do služby. U dvora ani ve světě ho mnoho nelitovali, ale pro jeho rod to byla velká ztráta.

Zemřel také Thury, mladší bratr pana z Beuvronu. U dvora byl k vidění dost často; byl to muž velmi pečlivý ve svých záležitostech; ani on, ani jeho bratr nikdy mnoho nesloužili. Zůstala o nich stará historka z doby, kdy byli u armády. Procházeli se před táborem a po velkém suchu začal padat vlídný déšť. „Bratře,“ zvolal jeden, „to bude sena!“ — „Bratře, to bude ovsa!“ odpověděl druhý. Často jim to vyčítali.

Přišla zpráva o smrti hraběte z Frontenacu v Québecu, kde byl již skoro deset let podruhé generálním guvernérem.⁸ Při první správě si natolik získal důvěru divochů, že ho museli poprosit, aby se tam vrátil. Vedl si tam vždy výtečně a byla to ztráta. Pod ním velel bratr Callièresův a stal se jeho nástupcem. Pan z Frontenacu se jmenoval Buade; jeho děd byl guvernérem Saint-Germainu, prvním hofmistrem krále a od roku 1619 rytířem řádu. On sám byl synem jedné Phélypeauxové, neteře a dcery dvou státních sekretářů, a bratrem paní ze Saint-Luc, jejíž manžel byl rytířem řádu a generálním místodržitelem Guyenne, synem maršála ze Saint-Luc a otcem posledního Saint-Luca, manžela jedné Pompadourové, sestry paní z Hautefort. Byl to muž velkého ducha, velmi světský a naprosto zruinovaný. Jeho žena, jež nebyla nic, a jejíž otec se jmenoval Lagrange-Trianon, bývala krásná a galantní, nesmírně se pohybovala ve velkém světě, a to v tom nejvybranějším. Ona a její přítelkyně, slečna z Outrelaise, které celý život bydlely spolu v Arzenálu, byly osobami, jejichž souhlas bylo nutno mít; říkalo se jim Božské. Něco jsem o tom řekl v souvislosti s přezdívkou Orondat starého Villarse. Tak roztomilý muž a tak podivuhodná žena spolu ovšem snadno nevydrželi; manžel se tedy bez potíží rozhodl jít žít a zemřít do Québecu, raději než tu umírat hlady jako smrtelník vedle Božské.

Téměř současně odešel slavný Racine, tak známý svými krásnými divadelními hrami.⁹ Nikdo neměl víc hloubky ducha ani ducha příjemněji utvářeného; ve styku s lidmi nic z básníka, a všechno z počestného muže, ze skromného muže a nakonec i ze zbožného člověka. Měl nejslavnější přátele u dvora stejně jako mezi literáty: nechávám na nich, aby o něm mluvili lépe, než bych dokázal já. Pro zábavu krále a paní z Maintenon a k cvičení slečen ze Saint-Cyru napsal dvě mistrovská divadelní díla, Ester a Athalii, tím obtížnější, že v nich není žádná láska a že jde o posvátné tragédie, v nichž je dějinná pravda zachována tím přísněji, že úcta k Písmu svatému by nesnesla žádné její zkreslení. Hraběnka z Ayen a paní z Caylus v nich vynikaly nad všechny, když je hrály před králem a nejužším, nejvýsadnějším výběrem u paní z Maintenon. Do Saint-Cyru byl několikrát připuštěn celý dvůr, ovšem s výběrem. Racine byl spolu se svým přítelem Despréauxem pověřen psaním dějin krále. Tento úřad, zmíněné hry a jeho přátelé mu získali důvěrný přístup. Dokonce se občas stávalo, že když král neměl u paní z Maintenon ministry — jako v pátky, zvlášť když zimní nečas prodlužoval jejich posezení —, dávali si Racina zavolat, aby je bavil. Naneštěstí pro něj trpěl velmi velkou roztržitostí.

Stalo se, že jednoho večera, když byl u paní z Maintenon mezi ní a králem, přešla řeč na pařížská divadla. Když vyčerpali operu, přešli na komedii. Král se vyptával na hry a na herce a zeptal se Racina, proč prý, jak slyší, komedie tolik upadla proti tomu, jak ji kdysi vídal. Racine mu uvedl několik důvodů a skončil tím, který měl podle něho největší podíl: že pro nedostatek autorů a dobrých nových her dávají herci staré, mimo jiné ty Scarronovy hry, které nestojí za nic a každého odpuzují. Při tom slově se ubohá vdova začervenala — ne pro napadenou pověst chromého mrzáka, ale proto, že slyšela vyslovit jeho jméno, a to před jeho nástupcem. Král se zarazil; ticho, které náhle nastalo, probudilo nešťastného Racina, a ten si uvědomil, do jaké propasti ho jeho osudná roztržitost právě srazila. Zůstal ze všech tří nejzkoprnělejší a neodvážil se už pozvednout oči ani otevřít ústa. Ticho trvalo déle než jen pár okamžiků, tak tvrdé a hluboké bylo překvapení. Nakonec král Racina propustil s tím, že jde pracovat. Vyšel celý bez sebe a dopotácel se, jak mohl, do pokoje Cavoyeho. Byl to jeho přítel; vylíčil mu svou hloupost. Byla taková, že se nedala nijak napravit. Od té doby s Racinem už nikdy nepromluvil ani král, ani paní z Maintenon, ba ani se na něho nepodívali. Pojal z toho tak hluboký zármutek, že upadl do chřadnutí a nežil potom ani dva roky. Dobře je využil ke své spáse. Dal se pohřbít v Port-Royal des Champs, s jehož proslulými obyvateli byl spjat od mládí — jeho básnický život tato pouta přerušil jen málo, ačkoli se jejich schválení zdaleka netěšil. Rytíř z Coislinu se tam dal rovněž pochovat, vedle svého slavného strýce, pana z Pontchâteau. Nelze uvěřit, jak moc se král nad těmito dvěma pohřby urazil.

Vévoda z La Force, který zemřel v tutéž dobu, nezanechal navzdory svému původu a hodnosti takovou prázdnotu a tolik lítosti.¹⁰ Byl to velmi dobrý a počestný muž a nic víc; vyhnanstvím, vězením, únosy svých dětí a všemi trýzněmi, na které se kdo mohl zmoci, byl přiveden k tomu, že se stal katolíkem. Král se postaral o to, aby měl dobrou duchovní pomoc a zemřel jako katolík. Jeho žena nakonec dostala svolení odejít do Anglie a užívat tam svého majetku. Byla tam vážena a ctěna a měla tam hodnost vévodkyně.

Krátce po Racinově smrti byl na jeho místo spolu s Despréauxem vybrán k psaní dějin krále Valincour. Nevím, jakou známost měl s paní z Montespan. Jejím přičiněním byl přidělen k panu hraběti z Toulouse hned od jeho raného mládí, jakmile byl uznán, a brzy nato se stal generálním sekretářem námořnictva. Byl to muž nesmírného ducha a neobyčejné učenosti; kromě toho studnice dvorských anekdot, neboť strávil život v dvorském nitru a v té nejslavnější a nejvybranější společnosti; opravdově ctnostný a skromný, vždy na svém místě a nikdy nezkažený ani těmi nejdůležitějšími a nejlichotivějšími důvěrami. Jinak se velmi nerad ukazoval, leda mezi svými blízkými přáteli, a postupně, za velmi dlouhou dobu, se stal velmi zbožným mužem. Byl to člověk mírný, veselý a vtipný, aniž by chtěl být, který v rozhovoru přirozeně šířil půvab, velmi spolehlivý a nesmírně roztomilý; dokázal si zachovat důvěru krále, být vážen paní z Maintenon a nebýt jí podezřelý, ačkoli zůstal veřejně oddán paní z Montespan až do její smrti a po ní všem jejím blízkým. Pan hrabě z Toulouse k němu měl rovněž plnou důvěru, ačkoli byl Valincour úplně rozkmotřený s panem z O a nestýkal se s ním. Nevážili si ho proto o nic méně, ačkoli on sám si tohoto vychovatele osoby a správce domu svého pána vážil velmi málo.

Dokonal také jeden svatý a učený biskup, Barillon, biskup z Luçonu, bratr Barillona, dlouholetého vyslance v Anglii, a Morangise, obou státních radů.¹¹ Byl to muž, který skoro nikdy neopouštěl svou diecézi, kde vedl naprosto apoštolský život. Byl velmi vážen a těšil se nejvyšší úctě ve světě i mezi svými spolubratry, byl důvěrným přítelem pana z La Trappe a přítelem i mého otce, stejně jako jeho bratři. Přijel do Paříže podstoupit operaci kamene příliš pozdě a zemřel na ni tím nejsvětějším a nejpovzbudivějším způsobem, jaký nejlépe odpovídal celému jeho životu.

Vévoda z Choiseulu, unavený svou bídou, se oženil se sestrou bývalého biskupa z Troyes a maršálky z Clérembault, dcerou státního sekretáře Chavignyho. Byla vdovou po Brûlartovi, prvním prezidentovi dijonského parlamentu, a velmi bohatá; měla s ním jen dceru. Ač stará, chtěla okusit dvůr a taburetku; našla si jednu na prodej a koupila ji.

Navzdory míru dbal císař o slušnosti jen málo: víc než tři měsíce králi neoznámil sňatek svého syna, římského krále,¹² s druhou dcerou vévodkyně hannoverské, která zde dlouho žila a o níž jsem výše uvedl, že odešla ze vzteku nad svou příhodou s paní z Bouillonu. Byly v Modeně, kde se starší provdala za vévodu modenského, který odložil kardinálský klobouk, jejž dlouho nosil, aby nastoupil po svém bratrovi, zemřelém bez dětí, a oženil se. Tento sňatek zprostředkoval kníže ze Salmu, nejvyšší hofmistr římského krále, jehož byl vychovatelem, a mocný jak u něj, tak u císařského dvora. Byl vdovcem po sestře paní Princezny a vévodkyně hannoverské a právem se domníval, že udělá pro sebe velký tah, když ze své neteře učiní římskou královnu. Císař si je nechal přivézt z Modeny a dal sňatek oslavit v lednu.¹³ Nakonec jej oznámil jen prostým kurýrem, který přivezl italský dopis psaný jeho rukou pro krále. Neměl zde žádného vyslance. Císařská povýšenost je taková, že dosud upírá králi titul Veličenstva v listech, jimž se říká kancelářské — to jest v těch, které začínají tituly „nejvyšší“ atd. a jsou kontrasignovány. Francouzská povýšenost zase nechce přijímat žádné bez titulu Veličenstva, takže tento druh listů je mezi nimi vyloučen a píší si vždy vlastní rukou, se vzájemným Veličenstvem a v naprosté rovnosti ve všem. Král tam měl Villarse v hodnosti vyslance druhého stupně. Přednost Francie před Španělskem nedovolovala mít ve Vídni velvyslance, neboť tamní dvůr by mu, pokud by jen mohl, dával předcházet velvyslancem španělským kvůli důstojnosti rakouského rodu.

Villars utrpěl v císařově bytě velmi hrubou nezdvořilost od knížete z Liechtensteinu kvůli tomu, že nenavštěvoval arcivévodu — kvůli jakési ceremoniální potíži jej královi diplomaté nenavštěvovali. Villars žádal okázalé zadostiučinění, přestal chodit ke dvoru a poslal kurýra. Vídeňský nuncius i ostatní zahraniční diplomaté se do věci marně vkládali; Villars dostal rozkaz vrátit se bez rozloučení, nedostane-li zadostiučinění. Odkládalo se tak dlouho, že se Villars rozhodl odjet; právě když nasedal do kočáru, požádali ho, aby zůstal, a ujistili ho o zadostiučinění, a skutečně o dva dny později bylo dohodnuto a hned vykonáno omluvou, kterou mu kníže z Liechtensteinu přišel přednést do jeho domu.¹⁴ Byl to zřejmě tento malý spor, co tak zdrželo oznámení sňatku římského krále, neboť obojí následovalo hned po sobě, a velmi krátce po urovnání ceremoniální potíže u arcivévody ke spokojenosti krále, který Villarsovi nařídil, aby ho navštívil.

Císař udělil velkovévodovi toskánskému velké vyznamenání: jeho vyslancům přiznal zacházení vyslanců korunovaných hlav, jaké neměli u žádného jiného dvora. Pan savojský se touto rovností s ním cítil velmi dotčen; nevím, zda to bylo proto, aby ho císař ponížil, nebo kvůli florentským penězům. Brzy ho však utěšilo narození piemontského prince:¹⁵ v tutéž chvíli odjel poručík gard, aby zprávu donesl Monsieurovi. Jakmile dorazil, přišel to savojský vyslanec oznámit králi a vstoupil do jeho kabinetu, kde byl král zavřen, a očekával markýze z Roveru, kterého pan savojský poslal ke králi zvlášť; král vyslance velmi dobře přijal a poslal ho do Saint-Cyru za paní vévodkyní z Bourgogne, která tam byla. Byla touto zprávou tak dojata, že plakala radostí.

Král, který právě zaplatil dluhy paní Vévodkyně, velké z hazardní hry i u kupců, zaplatil také dluhy Monseigneura, které činily padesát tisíc liber, vzal na sebe placení jeho staveb v Meudonu a místo patnácti set pistolí měsíčně, které dosud dostával, mu dal padesát tisíc tolarů.

Pontchartrain, jakožto obratný muž, si z této záležitosti u prince udělal zásluhu: přinesl mu tu zprávu, aniž princ o cokoli žádal nebo s generálním kontrolorem mluvil, a ten si tím Monseigneura získal navždy. Vždy si dával velmi záležet na tom, aby předem vycházel vstříc všemu, co by se mu mohlo líbit, a tímto darem zahrnul syna zvyklého třást se před otcem, kterého otec neměl chuť tomuto zvyku odnaučovat. Pan z La Rochefoucauld, vždy nuzný a žalostný uprostřed bohatství a vydaný na pospas svým sluhům, dostal na doživotí čtyřicet dva tisíc liber ročního navýšení platu ke svému úřadu velkého lovčího, ačkoli jsme tu nedávno viděli, že mu král zaplatil dluhy. Dal také — ale ve velké tajnosti, která trvala stále — dvacet tisíc liber penze panu z Chartres. Ten měl velké výdaje s cestami a stavbami, bál se, že na ně nebude stačit a zanechá dluhy, které nebude možno splatit, a požádal o opatství. Jeho oporou bylo, že byl zasvěcen do králova sňatku — král souhlasil s tím, aby mu to paní z Maintenon svěřila —, a mohl s nimi oběma o něm mluvit i jim o něm psát.¹⁶ Král mu opatství dát nechtěl; jedno již měl, a král usoudil, že by to vytvořilo nepříjemný kontrast s panem z Cambrai, který se svého opatství vzdal, když se stal arcibiskupem; aby se vyhnul řečem, dal mu místo opatství tuto penzi, vyplácenou měsíčně.

Také pan z Vendôme konečně pomyslel na své záležitosti a na své zdraví. Byl nesmírně bohatý, a přece nikdy neměl ani tolar na cokoli, co chtěl podniknout. Jeho důvěry se zmocnil jeho bratr, velký převor, spolu s abbém z Chaulieu, mužem velmi nízkého původu, ale velkého ducha, jistého literárního vzdělání a velké troufalosti, který se dostal do společnosti pod záštitou pánů z Vendôme a jejich zábavami se povyšoval. Pan z Vendôme byl často a marně upozorňován na ubohý stav, do něhož ho jeho důvěřivost přivádí. Král mu řekl svůj názor a naléhal na něj, aby pomyslel na své zdraví, které jeho prostopášnosti velmi podlomily. Nakonec si toho vzal ponaučení: požádal Chemerauta, který mu byl velmi oddán, aby velkému převorovi jeho jménem vyřídil, ať se už jeho záležitostí neplete, a abbé z Chaulieu, ať se o ně přestane starat. Pro velkého převora, který si přivlastňoval příjmy svého bratra a něco z nich dával abbé z Chaulieu, to byla hořká poklona. Nikdy to bratrovi upřímně neodpustil a tím začal, byť skrytě, konec jejich jednoty — neboť jejich svazek se dal takto nazvat. Abbé z Chaulieu dostal od pana z Vendôme šest tisíc liber penze a byl dost ubohý, aby ji přijal. Crozat, jeden z nejbohatších mužů v Paříži, který se živil všemi možnými obchody, se postavil do čela záležitostí pana z Vendôme. Potom se pan z Vendôme veřejně rozloučil s králem, s Monseigneurem, s princeznami a se všemi, aby se svěřil do rukou chirurgů, kteří ho už jednou nevyléčili. Je to první a jediný příklad takové nestoudnosti. Byla to také chvíle, kdy začal ztrácet půdu pod nohama. Král mu řekl, že je rád, že se konečně postaral o své záležitosti a rozhodl se postarat i o své zdraví, a že si přeje, aby to mělo takový úspěch, aby ho po návratu mohl bezpečně obejmout. Je pravda, že rod levobočků si mohl v tomto ohledu činit nárok na jisté výsady; ale jít v triumfu tam, kam se kdy chodilo jen se studem ukrytým pod nejtajnějšími záhyby, vzbudilo zděšení i rozhořčení zároveň a ukázalo, co všechno zmůže nemanželský původ u krále tak zbožného, tak vážného a ve všem tak otročícího všem slušnostem.¹⁷ Místo do Anetu šel do Clichy k Crozatovi, aby byl blíž všem pařížským pomocem. Byl skoro tři měsíce v rukou nejzkušenějších, kteří však neuspěli. Vrátil se ke dvoru s polovinou svého obvyklého nosu, bez zubů, které mu vypadaly, a se zcela změněnou fyziognomií, jež se blížila výrazu hlupáka; král tím byl tak zasažen, že doporučil dvořanům, aby nedávali nic najevo, aby pana z Vendôme nezarmoutili. Jistě to znamenalo, že se o něj velmi zajímá. Stejně jako na tuto lékařskou výpravu odjel v triumfu, vrátil se z ní triumfálně díky královu přijetí, jehož příklad strhl celý dvůr. To a velká kúra, která mu oslabila hlavu, ji zcela pomátly, a od té doby už to nebyl týž člověk. Zrcadlo ho však neuspokojovalo; ukázal se jen několik dní a odjel do Anetu počkat, zda mu nos a zuby dorostou stejně jako vlasy.

Dvě podivné příhody vyděsily lidi a přiměly je k mnoha úvahám. Savary byl nalezen zavražděn ve svém domě v Paříži.¹⁸ Měl jen jednoho sluhu a jednu služku, kteří byli zároveň nalezeni zavražděni; všichni tři oblečení a v různých částech domu, a nebylo ukradeno nic. Podle zdání byl zločin spáchán za dne a šlo o pomstu za jisté spisy, které se u něj našly. Byl to pařížský měšťan, jehož bratr právě zemřel jako biskup ze Séez a jehož nástupcem se stal Daquin. Byl zámožný, dobře zařízený, bez úřadu a žil jako epikurejec. Měl mnoho přátel, a některé z nejvyšších kruhů. Pořádal u sebe zábavy všeho druhu, ovšem vybrané a úzké, a ani politika z nich nebyla vyloučena, když o ní chtěl někdo mluvit. Příčina vraždy se nikdy nezjistila, ale zjistilo se dost na to, aby se nikdo neodvážil pátrat hlouběji, a věc tím skončila. Málokdo pochyboval, že ji dal provést jeden velmi ošklivý mužíček, ovšem krve tak nadmíru ctěné, že všechny formality padly ve strachu, že by se na jejich konci objevil on, a že po prvním povyku se o té tragické historii všichni přestali odvažovat mluvit.

Druhá příhoda nikomu nezavřela ústa. Viděli jsme dříve příhodu abbé z Caudelet s poitierským biskupstvím a že abbé z La Châtre byl usvědčen, že je autorem pomluvy a že ji prosadil. Když jel ze Saint-Léger do Pontchartrainu s Garsaultem, který měl na starosti královský hřebčín v Saint-Léger, splašili se koně v lehké otevřené kolesce, v níž oba seděli. Strachem z ní vyskočili; abbé se roztříštil o kameny a kola mu přejela tělo. Žil ještě čtyřiadvacet hodin a zemřel, aniž by na jediný okamžik nabyl vědomí. Garsault, těžce zraněný, své vědomí nabyl a dobře ho využil během dvou měsíců, kdy byl vydán chirurgům, načež zemřel také.¹⁹

Záležitost pana prince de Conti v Neuchâtelu šla špatně; byl ubytován ve městě bez jakékoli úcty. Vévodové z Lesdiguières a z Villeroy tam bydleli stejně. Paní z Nemours byla na zámku v plném lesku uznané panovnice a v plné moci, jejíž třpyt a tíhu dávala Bourbonovi pocítit se vší rozkoší zlosti a pomsty. Bernský kanton jí jako spojenec Neuchâtelu chtěl poskytnout ozbrojenou pomoc a Puysieux, vyslanec ve Švýcarsku, nedokázal zabránit důrazným projevům. Král pocítil, jak nepatřičný je pobyt prince de Conti na místě, kde se mu nedostává té nejmenší úcty. Vzkázal mu tedy, ať se vrátí, a týž rozkaz dal vévodům z Lesdiguières a z Villeroy, Matignonovi i samotné paní z Nemours, která se trochu nechala prosit, než uposlechla. Hořce si na to stěžovala pánům z Neuchâtelu a Švýcarům, kteří se s ní tím pevněji spojili a stále víc se odcizovali zájmům pana prince de Conti. Ten přijel do Paříže, a ostatní uchazeči také, dlouho před ní. Celou tu velkou cestu tam i zpět vykonala v nosítkách, s množstvím kočárů a velkým doprovodem a s vozem za sebou, v němž bylo šestnáct nosičů na vystřídání. V tomto způsobu cestování bylo víc zvláštnosti a okázalosti než ohledu na věk či churavost. Stejně jezdila z Paříže do Versailles a její úředníci jí podávali oběd v Sèvres. Král, který se obával násilí z její strany, ji přijal zdvořile a vždy ji ujišťoval, že se mezi svými poddanými nepostaví na žádnou stranu; a vskutku za celého průběhu této záležitosti neudělal pro pana prince de Conti nic víc, než čemu se nemohl vyhnout z pouhé slušnosti. Získání Neuchâtelu by prince nevzdálilo z Francie navždy jako polská koruna, a proto po něm toužil mnohem víc — a král mnohem méně.

V noci ze 3. na 4. června se ve velké stáji ve Versailles udála velmi smělá krádež.²⁰ Za královy přítomnosti ve Versailles byly odneseny všechny čabraky a pokrývky na koně v hodnotě přes padesát tisíc tolarů; opatření byla tak dobře promyšlena, že si toho v tak obydleném domě nikdo nevšiml a že za tak krátké noci bylo všechno odneseno, aniž by se o tom kdy dalo něco zjistit. Pan Velký zuřil a všichni jeho podřízení také. Rozeslali posly na všechny cesty, prohledali Paříž i Versailles, a to vše marně.

To mi připomíná jinou krádež, která měla v sobě cosi mnohem podivnějšího a která se stala velmi krátce před datem, kterým tyto Paměti začínají. Velký apartmán, to jest od galerie až po kapli, byl vybaven karmínovým sametem se zlatými třásněmi a lemovkami. Jednoho krásného rána se ukázalo, že jsou všechny odstřižené. Připadalo to jako zázrak na místě, kudy se celý den tolik chodí, v noci tak uzavřeném a v kteroukoli hodinu tak střeženém. Bontems, zoufalý, prováděl a dal provádět všechna pátrání, jaká mohl, a všechna bez úspěchu. O pět nebo šest dní později jsem byl na králově večeři; mezi králem a mnou byl jen Daquin, první lékař krále, a mezi mnou a stolem nikdo. Někdy u chodu před zákuskem jsem zahlédl nad stolem ve vzduchu cosi velmi velkého a jakoby černého, co jsem pro rychlost, s jakou ta věc spadla, nestihl ani rozeznat, ani ukázat; dopadla na konec stolu, před místo, kde bývalo prostřeno pro Monsieura a Madame, kteří byli v Paříži a kteří sedávali vždy na konci stolu po králově levici, zády k oknům do velkého nádvoří. Hluk, jaký to při dopadu způsobilo, a tíha té věci málem stůl prolomily a mísy poskočily, ale žádná se nepřevrhla, a náhodou to dopadlo na ubrus, a ne do mís. Král při tom rachotu napůl otočil hlavu a naprosto bez vzrušení řekl: „Myslím, že to jsou moje třásně.“ Byl to skutečně balík širší než kněžský klobouk s docela plochou krempou a vysoký asi dvě stopy, jako špatně udělaná pyramida. Vyletěl z dálky za mnou, od dveří mezi oběma předpokoji, a jeden kousek třásně, který se ve vzduchu utrhl, spadl králi na vršek paruky; Livry, který stál po jeho levici, si ho všiml a sundal jej. Přistoupil ke konci stolu a viděl, že jsou to skutečně třásně stočené do balíku, a všichni je viděli stejně jako on. Nastala chvíle šumu.

Když chtěl Livry balík odnést, našel na něm připevněný lístek; vzal ho a balík nechal. Král natáhl ruku a řekl: „Ukažte.“ Livry mu ho právem dát nechtěl, ustoupil dozadu, tiše si ho přečetl a za králem ho podal Daquinovi, s nímž jsem ho četl v jeho rukou. Stálo v něm písmem zkresleným a protáhlým jako ženským tato slova: „Vezmi si zpátky své třásně, Bontemsi, víc bylo s nimi trápení než potěšení; mé poručení králi.“ Byl svinutý a nezapečetěný; král si ho chtěl znovu vzít z Daquinových rukou, ten však couvl, očichal ho, promnul, obracel ho sem a tam a pak ho králi ukázal, aniž by mu dovolil se ho dotknout. Král mu řekl, ať ho přečte nahlas, ačkoli ho sám zároveň četl. „To je tedy velmi drzé,“ řekl král, ale tónem zcela rovným, jako by šlo o dějepisný záznam. Pak řekl, ať ten balík odnesou. Livry ho shledal tak těžkým, že ho sotva zvedl ze stolu, a podal ho jednomu z modrých lokajů, který se nabídl. Od té chvíle o tom král už nemluvil a nikdo se už neodvážil nic říct, aspoň nahlas, a zbytek večeře proběhl, jako by se nic nestalo.

Kromě nejvyšší nestoudnosti a drzosti je to nejvyšší riziko, které je nepochopitelné. Jak z takové dálky hodit balík takové tíhy a objemu, aniž by byl člověk obklopen spoluviníky, a uprostřed davu, jaký býval vždy u králových večeří, kde se v těch zadních prostorách dalo sotva projít? Jak mohl i navzdory tomu kruhu spoluviníků velký pohyb paží, potřebný k tak silnému rozmachu, uniknout tolika očím? Vévoda z Gesvres měl toho roku službu. Ani jeho, ani nikoho jiného nenapadlo dát zavřít dveře, leda chvíli poté, co král vstal od stolu. Lze si domyslet, zda tam viníci zůstali, když měli přes tři čtvrtě hodiny volné všechny východy, aby se vzdálili. Když byly dveře zavřeny, našel se jen jeden muž, kterého nikdo neznal a kterého zadrželi. Prohlásil se za šlechtice ze Saintonge, známého vévodovi z Uzès, guvernérovi provincie. Vévoda byl ve Versailles, a tak k němu poslali s prosbou, aby přišel. Chystal se jít spát. Přišel ihned, onoho šlechtice poznal, zaručil se za něj a na toto svědectví ho s omluvami propustili. Nikdy se od té doby nepodařilo nic zjistit ani o té krádeži, ani o podivuhodné smělosti, s jakou byla vrácena.

Vaïni, který se s královým svolením ozdobil v Římě modrou stuhou, ji přišel na letnice převzít z jeho rukou.²¹ Byl velmi dobře přijat. Když mu ji král udělil, nechtěl vypadat, že lituje. Dvořané, kteří mají rádi novoty, a zejména přátelé kardinála z Bouillonu, který jim ho vřele doporučil, mu prokázali mnoho pozornosti. Byl stále v dobré společnosti. Strávil tři měsíce u dvora nebo v Paříži. Král mu sám daroval krásný diamantový kříž a varoval ho, ať si dá pozor, aby mu ho neustřihli. Vrátil se do Itálie, okouzlen vším, co viděl, a dobrým přijetím, jehož se mu dostalo. V téže době odjel Fériol vystřídat Châteauneufa, našeho velvyslance v Cařihradu, ve stejné hodnosti.

Ukázalo se, že Portland neměl v Paříži nepravdu, když se znepokojoval rodící se přízní Keppela, Holanďana jako on, ale mladého, smělého a dobře urostlého, kterého anglický král učinil hrabětem z Albemarlu. Žárlivost propukla po Portlandově návratu a mezi ním a jeho pánem nastal chlad. Složil všechny své úřady a funkce, odjel do Holandska a řekl anglickému králi, že si vyhrazuje dvořit se mu v oné zemi. Brzy nato tam anglický král odjel také, jako každý rok. Tam se se svým starým oblíbencem sblížil, vzal ho s sebou zpět do Anglie a ten byl jako dřív pověřován předními záležitostmi. Své úřady ani dřívější přízeň však již nezískal zpět a Albemarle zůstal ve své přízni upevněn.²²

Král, který vždy trávil oktávu Božího těla ve Versailles kvůli oběma procesím a požehnáním, jezdil vždy po požehnání oktávy do Marly. Toho roku zjistil, že hraběnka z Grammontu strávila několik dní této oktávy v Port-Royal des Champs, kde byla vychována a k němuž si uchovala velkou náklonnost.²³ Byl to zločin, který by u kohokoli jiného byl neodpustitelný; ale král k ní osobně choval opravdovou úctu a přátelství, které se velmi nelíbilo paní z Maintenon, ale které nikdy nedokázala zlomit a které snášela, protože nemohla jinak. Přesto jí často dávala najevo svou žárlivost projevy nálady, byť uměřenými, a hraběnka, velmi hrdá a mající k tomu všechno vzezření i vystupování, s velkolepým zjevem, zbytky krásy a s více duchem a půvabem než kterákoli žena u dvora, se neobtěžovala je sbírat a dávala paní z Maintenon svou malou horlivostí vůči ní najevo, že jí prokazuje to málo, co prokazuje, jen z úcty ke královu vkusu. Tuto cestu se tedy paní z Maintenon snažila využít, ale přivedla hraběnku jen k pokání, ne do nemilosti. Ona, která byla na všech cestách do Marly a všude, kam král jel, na této nebyla. Byla to novinka. Potichu se tomu se svými přáteli smála; jinak však mlčela a odjela do Paříže. O dva dny později napsala králi po svém manželovi, který měl volný přístup do Marly, ale paní z Maintenon nenapsala ani nevzkázala nic. Král řekl hraběti z Grammontu, který se snažil svou ženu obhájit, že jí nemohlo být neznámo, co si myslí o domě veskrze jansenistickém, tedy o sektě, kterou měl v ošklivosti. Velmi krátce po návratu do Versailles tam přijela hraběnka z Grammontu a promluvila s králem v soukromí u paní z Maintenon. Vyhuboval jí, ona slíbila, že už do Port-Royal nepojede, aniž by se ho však jakkoli zřekla; usmířili se, a k velké nelibosti paní z Maintenon už to nebylo znát.