Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom druhý (1697–1700)

Kapitola osmnáctá

Přátelé pana z Cambrai si lichotili nadějí, že ho papež, okouzlen tak rychlou a úplnou podřízeností — a sám ve svém rozsudku vedený spíše ohledem na krále než jakýmkoli jiným citem —, odmění purpurem; a vskutku se kolem toho vedly jisté pletichy. Dodnes tvrdí, že papež by byl chtěl, ale nikdy se neodvážil, když viděl, že od té podřízenosti se Fénelonova nemilost v ničem nezmírnila. Vévoda z Béthune, který jezdil každý týden do Versailles, u mě dost často obědval a nedokázal se při tom zdržet řečí o panu z Cambrai: věděl, že je u mě v bezpečí, a znal navíc mé důvěrné přátelství s panem z Beauvilliers. Když byla naděje na kardinálský klobouk ztracena, dal se jednou u mě unést natolik, že nám řekl, že vždy věřil v papežovu neomylnost, že se o ni často přel s hraběnkou z Grammontu, ale přiznává, že od odsouzení pana z Cambrai už v ni nevěří. Dodal, že je dobře známo, že šlo o záležitost kabaly zde a politiky v Římě, ale že časy se mění a on doufá, že i tento rozsudek se změní a bude odvolán a že k tomu existují dobré prostředky. Dali jsme se do smíchu a řekli mu, že je to přece jen hodně, jestliže ho tento rozsudek vyvedl z omylu o papežské neomylnosti a jestliže jeho zájem o záležitost pana z Cambrai dokázal otevřít mu oči mocněji než víra všech staletí a tolik a tolik pádných důvodů, které vyvracejí tento nový a nebezpečný plod římské pýchy a ctižádosti a zájmu těch, kdo jej hájí až do té míry, že z něho chtějí učinit zhoubné dogma.

Když už mluvím o přátelích pana z Cambrai, připomíná mi to, abych tu napravil — byť jde o věc zcela jiného druhu — opomenutí jedné věci, která se stala při poslední cestě do Fontainebleau. Malá direkce se koná vždy u předsedy finanční rady, který jí předsedá, a velká direkce v sále rady stran;¹ předsedá jí kancléř, a když byl nepřítomen a byl-li jmenován strážce pečetí, předsedal jí ze svého místa a místo kancléřovo nechával vždy prázdné. Nutno ovšem rozumět: není-li kancléř ve vyhnanství, aspoň pokud vím, neboť tehdy strážce pečetí vykonává všude jeho funkce a zaujímá dokonce i v parlamentu místo, které tam patří kancléři.

Při té cestě do Fontainebleau, kam nemocný kancléř nejel, zaujal pan z Beauvilliers ve velké direkci jeho místo: již dříve jí za kancléřovy nepřítomnosti předsedal, ale jeho místo nezaujal a nechal je prázdné. Král se to dozvěděl a řekl, že jako vévoda a pair a předseda velké direkce v kancléřově nepřítomnosti má jeho místo zaujmout a nenechávat je prázdné. Tak se od té doby dělo, a ještě velmi často potom i ve Versailles, kvůli neduhům pana kancléře.

Dvanáctého srpna paní ze Saint-Simon velmi šťastně porodila a Bůh nám dal tu milost, že nám daroval druhého syna, který nesl jméno markýz z Ruffecu, podle krásného panství v Angoumois, které má matka koupila od své matky.²

Jedna zvláštní událost přiměla všechny k mnoha úvahám.³ Přijel tehdy rovnou do Versailles kovář z městečka Salon v Provenci a obrátil se na Brissaka, majora tělesné stráže, aby ho uvedl ke králi, s nímž chtěl mluvit o samotě. Nedal se odradit odmítnutími, jichž se mu dostalo, a naléhal tak dlouho, až se to král dozvěděl a vzkázal mu, že takto nemluví s kdekým. Kovář trval na svém a řekl, že kdyby krále uviděl, řekl by mu věci tak tajné a jemu samotnému tak známé, že by král dobře poznal, že má poslání s ním mluvit a sdělit mu důležité věci; že alespoň prozatím žádá, aby byl odkázán na některého z jeho ministrů státu. Král mu nato vzkázal, ať jde za Barbezieuxem, jemuž nařídil, aby ho vyslechl. Velmi překvapilo, že tento kovář, který právě přijel a nikdy nevyšel ze svého místa ani ze svého řemesla, Barbezieuxe odmítl a hned odpověděl, že žádal, aby byl odkázán na ministra státu, že Barbezieux jím není a že bude mluvit jen s ministrem. Král nato jmenoval Pomponna a kovář šel za ním bez námitek a bez odpovědi. Co se o jeho příběhu vědělo, je velmi krátké; tady je. Když se ten muž jednou pozdě vracel odněkud domů, ocitl se nedaleko Salonu u jednoho stromu zalit velkým světlem.

Osoba oděná v bílém a přes to v královském rouchu, krásná, plavovlasá a velmi zářivá, ho zavolala jménem, řekla mu, ať ji dobře poslouchá, mluvila s ním přes půl hodiny, řekla mu, že je královna, která bývala králova choť, a přikázala mu, ať jde za králem a řekne mu věci, které mu svěřila; že mu Bůh pomůže na celé cestě a že podle jedné tajné věci, kterou králi řekne a kterou zná jen král sám na celém světě a kterou nikdo jiný vědět nemůže, král pozná pravdivost všeho, co mu má sdělit. Nebude-li moci hned mluvit s králem, ať požádá o rozhovor s některým z jeho ministrů státu, a především ať nic nesvěřuje nikomu jinému, ať je to kdokoli, a jisté věci ať si vyhradí pro krále samotného. Ať se rychle vydá na cestu a vykoná, co mu bylo přikázáno, směle a spěšně, a ať si je jist, že bude potrestán smrtí, zanedbá-li své poslání. Kovář všechno slíbil, královna rázem zmizela a on se ocitl ve tmě u svého stromu. Ulehl pod ním, nevěda, zda sní, či bdí, a pak odešel domů, přesvědčený, že to byl přelud a pošetilost, a nikomu se tím nechlubil. O dva dny později, když šel týmž místem, se mu totéž zjevení přihodilo znovu a byla mu řečena táž slova. Přibyly navíc výčitky za jeho pochybnosti, opakované hrozby a nakonec příkaz jít říci intendantovi provincie, co viděl a jaký dostal příkaz jít do Versailles; ten mu prý jistě dá prostředky na cestu. Tentokrát byl kovář přesvědčen. Kolísal však mezi strachem z hrozeb a obtížemi, které by provedení přineslo, nevěděl, k čemu se rozhodnout, a o tom, co se mu přihodilo, dál mlčel.

Zůstal v té nejistotě osm dní a už byl skoro rozhodnut na cestu nejít, když znovu šel týmž místem a znovu viděl a slyšel totéž, s hrozbami tak děsivými, že už nemyslel na nic jiného než na odchod. O dva dny později šel do Aix za intendantem provincie, který ho bez váhání povzbudil, aby cestu vykonal, a dal mu prostředky, aby ji mohl vykonat veřejným povozem. Víc se nikdy nezjistilo. S panem z Pomponne mluvil třikrát a pokaždé u něho strávil přes dvě hodiny. Pan z Pomponne o tom podal zprávu králi v soukromí a král chtěl, aby o tom Pomponne mluvil podrobněji ve státní radě, na které nebyl Monseigneur a kde byli jen ministři — tehdy kromě něho vévoda z Beauvilliers, Pontchartrain a Torcy, nikdo další. Ta rada trvala dlouho; možná se na ní potom mluvilo i o něčem jiném. Pak následovalo, že král chtěl s kovářem mluvit sám; nijak to netajil; přijal ho ve svých kabinetech a nechal ho přivést po malém schodišti, které z nich vede na Mramorové nádvoří a kudy chodí na hon nebo na procházku. O několik dní později ho přijal znovu stejným způsobem a pokaždé s ním byl skoro hodinu sám a dbal na to, aby nikdo nebyl na doslech. Den po prvním rozhovoru, když král sestupoval týmž malým schodištěm na hon, začal pan z Duras — který měl tehdy službu jako kapitán tělesné stráže a těšil se takové vážnosti a volnosti, že mohl králi říkat, cokoli se mu zlíbilo — mluvit o tom kováři s opovržením a pronesl to ošklivé přísloví, že ten člověk je buď blázen, nebo král není šlechtic. Při tom slově se král zastavil, obrátil se k maršálovi z Duras, což za chůze skoro nikdy nedělal, a řekl mu: „Je-li tomu tak, pak nejsem šlechtic, neboť jsem s ním dlouho mluvil; mluvil velmi rozumně a ujišťuji vás, že k bláznovi má velmi daleko.“ Tato poslední slova byla pronesena s důraznou vážností, která přítomné velmi překvapila; v hlubokém tichu otevřeli oči i uši dokořán. Po druhém rozhovoru král připustil, že mu ten muž řekl věc, která se mu stala před více než dvaceti lety a kterou znal jen on sám, protože ji nikdy nikomu neřekl, a dodal, že šlo o přízrak, který spatřil v saint-germainském lese a o němž si je jist, že o něm nikdy nemluvil. Ještě několikrát se o kováři vyjádřil velmi příznivě; ten byl na jeho rozkaz ve všem vydržován, byl poslán zpět na králův účet, král mu dal kromě výloh ještě dost peněz a dal napsat intendantovi v Provenci, ať ho zvlášť ochraňuje a postará se, aby mu po zbytek života, aniž by byl vytržen ze svého stavu a řemesla, nic nechybělo. Nejnápadnější ze všeho je, že žádný z tehdejších ministrů o tom nikdy nechtěl mluvit. Jejich nejdůvěrnější přátelé na ně v tom naléhali a zkoušeli to z různých stran, a opakovaně, ale nevytáhli z nich ani slovo; všichni stejně je odbyli, začali se smát a žertovat, a nikdy z toho kruhu nevystoupili ani o píď nepronikli pod ten povrch. Mně se to stalo s panem z Beauvilliers a s panem z Pontchartrainu a od jejich nejdůvěrnějších a nejbližších vím, že z nich nic víc nevytáhli; a stejně tak přátelé Pomponnovi a Torcyho.

Ten kovář, muž asi padesátiletý, který měl rodinu a těšil se ve svém kraji dobré pověsti, projevil při své prostotě mnoho zdravého rozumu, nezištnosti a skromnosti. Vždy mu připadalo, že mu dávají příliš mnoho, neprojevil žádnou zvědavost, a jakmile se setkal s králem a s panem z Pomponne, nechtěl nic vidět ani se ukazovat, zdálo se, že spěchá domů, a řekl, že je spokojen, že splnil své poslání, a nezbývá mu než jít domů. Ti, kdo se o něj starali, dělali, co mohli, aby z něho něco vytáhli; neodpovídal nic, nebo říkal: „Je mi zakázáno mluvit,“ a zkrátil to, aniž se dal čímkoli pohnout.

Když se vrátil domů, v ničem se nezdál jiný, než býval, nemluvil ani o Paříži, ani o dvoru, odpovídal dvěma slovy těm, kdo se ho vyptávali, a dával najevo, že to nemá rád; o tom, co tam šel dělat, neřekl ani slovo víc, než co jsem právě vylíčil. Především žádné chlubení; o audiencích, které měl, se nedal nijak rozpovídat a spokojil se s tím, že chválil krále, kterého viděl, ale dvěma slovy a aniž by naznačil, zda ho viděl jako zvědavec, nebo jinak, a nikdy se k tomu nechtěl vyjádřit. Když se ho ptali na pana z Pomponne, odpovídal, že viděl jednoho ministra, aniž vysvětlil jak či kolikrát, že ho nezná, a pak mlčel a nedalo se z něho dostat víc. Vrátil se ke svému řemeslu a žil pak jako dřív. To o něm vyprávěli přední muži provincie a to mi o něm řekl arcibiskup z Arles, který každý rok trávil nějaký čas v Salonu — venkovském sídle arlských arcibiskupů a zároveň místě narození i pohřbu slavného Nostradama. Není třeba tolik, aby se svět rozhovořil. Mnoho se tedy o tom mluvilo, ale nic se nezjistilo a žádný následek té podivné cesty neotevřel nikomu na nic oči. Někteří slídilové se chtěli přesvědčit a přesvědčovat druhé, že šlo jen o předivo smělého podvodu, jehož první obětí byla prostota toho dobráka.

V Marseille žila jistá paní Arnoulová, jejíž život je román; ošklivá jako hřích, stará, chudá a vdova, vzbudila ty největší vášně, vládla nejvýznamnějším lidem v místech, kde se ocitla, přiměla k sňatku onoho pana Arnoula, intendanta námořnictva v Marseille, za těch nejpodivnějších okolností, a silou ducha a úskoků se všude, kde žila, dokázala učinit milovanou i obávanou natolik, že ji většina lidí měla za čarodějnici. Byla důvěrnou přítelkyní paní z Maintenon z doby, kdy byla ještě paní Scarronovou, a tajný a důvěrný styk mezi nimi trval až do té doby. Tyto dvě věci jsou pravdivé; třetí, kterou si rozhodně netroufám tvrdit, je, že vidění a poslání promluvit s králem byly kejklířským kouskem této ženy a že to, s čím byl kovář ze Salonu na základě svého trojího zjevení poslán, mělo jen přimět krále, aby prohlásil paní z Maintenon královnou. Kovář ji nikdy nejmenoval a neviděl ji. Víc se o tom všem nikdy nezjistilo.

Spor pana z Bouillonu s jeho synem budil velký rozruch. Kvůli jistým procesním otázkám se dostal před radu stran. Král tu učinil, co nikdy předtím ani potom neučinil. Postavil se na stranu pana z Bouillonu, vzkázal svým jménem po Pontchartrainovi dvornímu referendáři Maboulovi, ať podá zprávu bez odkladu, a sám řekl vévodovi z Albretu, že nechce nic než spravedlnost mezi ním a jeho otcem, ale že chce učinit přítrž soudním tahanicím i nepěkným způsobům a chránit jeho otce, který je jedním z jeho nejstarších služebníků a vždy mu dobře sloužil. Lze si představit, jak dobře pak pana z Bouillonu obsloužili jeho soudci a jaký obrat vzala jeho záležitost ve světě, kde se vévoda z Albretu velmi dlouho skoro neodvažoval ukázat.

Tlustý Saint-Vallier, který byl dlouho kapitánem brány a který se po prodeji tohoto úřadu bratrovi pátera de La Chaise uchýlil do svého kraje v Dauphiné, zemřel v Grenoblu.⁴ Jeho žena, krásná, duchaplná a galantní, tam vládla srdcím i myslím. Bývala velmi světská a stala se středem společnosti v této provincii, odkud se už skoro nevracela do Paříže, kde si zachovala přátele, ani ke dvoru.

Zemřel také vévoda z Montbazonu, na předměstí Lutychu, kde byl po mnoho let zavřen v jednom opatství.⁵ Jeho syn, kníže z Guéméné, se jeho smrtí stal vévodou z Montbazonu a dal se přijmout do parlamentu. Byl první, kdo se stal vévodou, a přesto nepřijal jméno vévodství, nýbrž si ponechal své. Byla to rafinovanost knížecké manýry. Smáli se tomu a nechali ho.

Ve stejné době zemřel markýz z Mirepoix. Sloužil u černých mušketýrů, což byla nevalná funkce pro muže jeho původu, ale byl velmi nuzný a z manželství s nejstarší dcerou vévodkyně z La Ferté nezanechal děti. Byl to můj přítel, muž cti a statečnosti. S jeho bratrem, o mnoho mladším, jsem byl skoro vychován. Maršálka z Duras, sestra vévody z Ventadouru, si ho vzala k sobě jako vlastního syna a vychovávala ho se svým nejstarším synem, a vídali jsme se každý den; později jsem je ztratil z očí; vévoda z Duras vstoupil do světa a nechal mě daleko za sebou, byl o mnoho let starší. Ten druhý se zamiloval do dcery jednoho krčmáře v Alsasku a zahrabal se s ní tak dokonale, že ho od té doby nikdo neviděl. Syn z tohoto manželství je dnešní markýz z Mirepoix.

Také vévodkyně Mazarinová ukončila svou podivnou dráhu v Anglii, kde žila přes dvacet pět let.⁶ Její život natropil ve světě tolik hluku, že se u něho nebudu zdržovat. Naneštěstí pro ni mu plně odpovídal i její konec a lítost zanechal jen v Saint-Évremondovi, jehož život, příčina útěku a spisy jsou tak známé. Paní z Bouillonu a nejbližší příbuzní, které tu paní Mazarinová měla, se za ní vydali, ale když dorazili do Doveru, našli ji mrtvou a hned se vrátili. Pan Mazarin, dávno od ní odloučený a bez jakéhokoli styku s ní, dal převézt její tělo a skoro rok s ním jezdil po svých panstvích. Nějakou dobu je měl uložené v Notre-Dame de Liesse, kde se k ní prostí lidé modlili jako ke světici a dotýkali se jí růženci. Nakonec je poslal pohřbít k jejímu slavnému strýci do kostela Koleje čtyř národů v Paříži.

Páni z Matignonu ztratili v tutéž dobu velmi roztomilou sestru, bezdětnou vdovu po panu z Nevetu, v Bretani, kam odjela za záležitostmi; v Paříži bydlela s nimi. Všichni byli velkými přáteli mého otce a mé matky.

Zemřela také portugalská královna, sestra císařovny, španělské královny a falckého kurfiřta, a zanechala několik dětí.⁷ Byla druhou manželkou krále dona Pedra, který se souhlasem královny, své švagrové, sesadil svého bratra jako šílence a slabomyslného a držel ho uvězněného na Terceiře roku 1669 a pak v Sintře, sedm mil od Lisabonu, až do jeho smrti roku 1683. Zároveň se oženil s touž královnou, sestrou ovdovělé savojské vévodkyně, babičky paní vévodkyně z Bourgogne, která tvrdila, že její první muž jím nikdy nebyl. Byly dcerami vévody z Nemours, kterého za občanských válek zabil v Paříži v souboji vévoda z Beaufortu, bratr jeho ženy; a tento vévoda z Nemours byl starším bratrem vévody z Nemours, manžela oné Longuevillky, kterou jsme viděli prohrát velký proces s panem princem de Conti a pak cestovat do Neuchâtelu. Z tohoto manželství měl don Pedro, který si za bratrova života dával jen titul regenta, jen jedinou dceru, jež zemřela, když už měla být provdána; její matka zemřela tři měsíce po svém prvním manželovi.

Král dal svým levobočkům další vyznamenání; nevynechal k tomu žádnou příležitost. Pan du Maine měl být jako velmistr dělostřelectva, tedy jako ten, kdo v tomto oboru nařizuje výdaje, přijat u účetní komory, a jeho místo mělo být nad děkanem, jak je měli ostatní velmistři dělostřelectva. Král chtěl, aby zaujal místo mezi prvním a druhým prezidentem, a tak se i stalo. Povolil také paní princezně de Conti, aby obě její dvorní slečny jedly s paní vévodkyní z Bourgogne.

Nikdy předtím dvorní dáma některé z princezen krve nejezdila v kočárech ani nejedla u stolu. Král toto vyznamenání udělil dvorním dámám svých nemanželských dcer a vždy je odpíral dvorním dámám ostatních princezen krve. Pokud jde o dvorní slečny paní princezny de Conti (paní Vévodkyně už je dávno neměla), dosáhly nejprve toho, že směly jezdit do Marly, potom jíst u stolu, když tam nebyla Madame, ještě před sňatkem paní vévodkyně z Bourgogne, a nakonec jíst s ní.

Když král uděloval nová vyznamenání, a to výlučně tomu, co vzešlo z jeho osoby, zdálo se, že i on sám si zaslouží nová. Jenže v tomto ohledu bylo již všechno vyčerpáno: zopakovalo se tedy jen to, co se kdysi dělo u jeho sochy na náměstí Vítězství, když 13. srpna odpoledne odhalovali tu, která byla postavena na náměstí Vendôme.⁸ Vévoda z Gesvres, guvernér Paříže, na koni v čele městské rady, tam vykonal obchůzky, úklony a ostatní obřady převzaté a napodobené z konsekrace soch římských císařů. Nebylo tam sice kadidlo ani obětní zvířata; nějaký ohled se přece musel brát na titul nejkřesťanštějšího krále. Večer byl na řece krásný ohňostroj, na který se Monsieur a Madame dívali z Louvru. Monseigneur byl — jedinkrát v životě s okázalou pompou — přítomen zasvěcení sochy na náměstí Vítězství z domu maršála z La Feuillade, který s tím nápadem přišel. Jeho syn, u krále v nemilosti, se v té době unavil výdaji, které mu ukládala otcova závěť — dávat každý večer rozsvěcovat lucerny ve čtyřech rozích onoho náměstí. Král ho jich ochotně zbavil.

Téměř současně odmítl audienci hraběti ze Sinzendorfu, nově příchozímu císařskému vyslanci, protože ten nechtěl žádat o audience u mladších synů Francie — neboť královí vyslanci ve Vídni nenavštěvují arcivévodu —, kdežto král chce, aby všechny tyto audience absolvoval hned po své. Villars, jak jsme viděli, dostal rozkaz navštívit arcivévodu, u něhož se urovnal ceremoniál, který tomu bránil, poté co doma obdržel zadostiučinění od knížete z Liechtensteinu; a tak Sinzendorfova potíž odpadla sama.

Brzy nato následovala jiná potíž. Zemřel dánský král.⁹ Korunní princ, nyní král, to oznámil králi a nechtěl přijmout odpověď bez oslovení „Veličenstvo“, jaké dánští králové od našich nikdy neměli a vždy se spokojili s „Jasností“; král naopak odmítl vzít smutek, který vždy nosil za korunované hlavy, i bez příbuzenství, jaké s dánským králem nemá. Takto to trvalo několik měsíců; nakonec dánský král ustoupil, přijal králův dopis s odpovědí v obvyklém stylu a král vzal smutek, jako by od smrti neuplynulo už tolik času.

Zemřela také stará vévodkyně modenská z rodu Barberini, matka vévody modenského a druhá manželka jeho otce, který z prvního manželství s Martinozziovou — sestrou matky prince de Conti, obě dcery nejstarší sestry kardinála Mazarina — měl anglickou královnu, jež dlí v Saint-Germain.¹⁰

Pan Boucherat, kancléř a strážce pečetí Francie, zemřel v Paříži ve středu 2. září odpoledne kolem osmé hodiny večerní.¹¹ Páni z Harlay a z Fourcy, jeho zeťové, donesli pečeti králi, který nazítří ve čtvrtek odjel přespat do Fontainebleau a pečeti si vzal s sebou.

Otec a děd pana Boucherata byli auditory účetní komory v Paříži a jeho praděd advokátem u parlamentu. Dál netřeba chodit. Měl bratra, radu parlamentu, velmi těžkopádného, který se mu velmi podobal a jehož učinil čestným radou. On sám byl nejprve korektorem účetní komory, pak radou u soudu pro petice v paláci a roku 1643 dvorním referendářem. V tomto úřadu ho poznal pan z Turenne, který k němu získal důvěru a svěřil mu své záležitosti, jež při lesku a vlivu, v nichž byl, nebylo těžké spravovat. Tato oddanost založila jeho kariéru. Pan z Turenne mu opatřil intendantury a mimořádné komise v několika velkých provinciích, kde ho silně podporoval, místo státního rady roku 1662 a místo čestného rady parlamentu roku 1671. Nespadá do rozsahu těchto Pamětí vysvětlovat, jak se stal kancléřem ve Fontainebleau na den Všech svatých 1685 po smrti pana Le Telliera. Po smrti pana z Louvois dostal „râp铹² kancléře řádu, jehož úřad dostal pan z Barbezieux. Bylo mu tehdy devětašedesát let a blížil se děkanství rady. Kdo by chtěl udělat kancléře z vosku, vzal by si za vzor pana Boucherata. Nikdy nebyla postava tak jako stvořená k tomu; pravdou je, že za ní nebylo třeba hledat nic jiného, a je těžké pochopit, jak se jím pan z Turenne mohl tak zhlédnout a jak tento úředník zvládl úřady, byť velmi obyčejné, jimiž prošel. Ministrem nebyl a páni z Louvois a Colbert, tehdy nejmocnější, velmi přispěli k jeho povýšení, aby se nemuseli ničeho obávat. Z první manželky, Františky Marchandové, měl paní z Fourcy a paní z Morangis; z druhé, rozené Loménieové, vdovy po jednom Nesmondovi¹³ se třemi dcerami, měl jen paní z Harlay. Všichni tři zeťové byli státními rady a poslední byl zplnomocněným vyslancem při míru v Ryswicku, jak bylo řečeno v příslušném čase. Kancléři bylo při smrti čtyřiaosmdesát let. Byl už dlouho neduživý a pan a paní z Harlay, kteří s ním bydleli, jeho sekretáři a zejména Boucher, který byl první z nich a nezapomněl ani na sebe, dělali všechno a nechávali ho všechno dělat.

Nejvíc se mluvilo o panu z Pontchartrainu, o prvním prezidentovi, o pánech Courtinovi, d’Aguesseauovi, Pomereuovi a La Reyniem, státních radech, z nichž první dva zasedali v královské finanční radě. Někteří mluvili také o pánech z Caumartinu a Voysinovi.

První prezident, jak jsme již viděli, měl od krále dvakrát slib, že bude kancléřem: poprvé jako generální prokurátor, když vymyslel onu „obouvací lžíci“ — legitimaci rytíře z Longueville bez jmenování matky —, aby tak prošla legitimace dětí paní z Montespan; podruhé jako první prezident, když pro ně vymyslel onu hodnost nad pairy, tak blízkou, byť nižší, hodnosti princů krve. Ale záležitost pana z Luxembourgu kvůli přednosti, která ho bezohledně rozkmotřila s vévody a pana z La Rochefoucauld proti němu nesmírně popudila, oba sliby zmařila. Pan z La Rochefoucauld, kterému nebyly neznámé ani ty sliby, ani jejich příčina, si z toho udělal ustavičnou úlohu, jak ho v králově mysli zničit, a zasadil mu — a nijak to netajil — tolik ran šavlí, že dosáhl, oč usiloval. Nikdo z nás netajil, že mu škodí, jak jen může, a všichni se předháněli v tom, jak okázale projeví radost, když viděli, že ho tato velká naděje minula. Jeho zlost z toho byla veřejná a tak krajní, že se stal ještě naprosto nesnesitelnějším a často v hořkosti, kterou nedokázal ovládnout, vykřikoval, že ho nechají umřít v palácovém prachu. Jeho slabost byla taková, že se neudržel a o šest týdnů později si na to stěžoval králi ve Fontainebleau, kde hrál se svou obvyklou poddajností a falší oddaného služebníka. Král ho odbyl slovy a pověřením zasadit se o snížení ceny obilí v Paříži a jejím okolí, kde zdražilo, a nařídil prévôtovi kupců a policejnímu poručíkovi, aby v té věci nic nečinili bez dohody s ním. Předstíral, že je spokojen s těmi řečmi a s tímto cukrlátkem, a žil přesto stejně rozzuřený. Jeho zdraví a nakonec i hlava tím utrpěly natolik, že musel svůj úřad opustit, a padl do opovržení, poté co nabrousil spoustu nenávisti.

Pan Courtin, děkan rady, proslulý svou poctivostí a schopnostmi, mírností a příjemností ve styku a svými krásnými a důležitými vyslanectvími, se s králem vyjádřil, už když odmítl vyslanectví do Ryswicku a potom místo v královské finanční radě, že mu věk, zdraví a stav očí, o které měl brzy přijít, nedovolují myslet na nic jiného než na konec.

Pan d’Aguesseau měl mnoho ducha, ale ještě víc rozvahy a moudrosti. Vynikal v prvních intendanturách a o záležitostech psal tak, že se z jeho dopisů nikdy nedaly dělat výtahy. Jeho schopnosti byly hluboké a rozsáhlé; jeho láska k dobru vroucí, ale opatrná; jeho skromnost ve všem připomínala první a nejstarší soudce; jeho mírnost byla krajní; jeho názory spravedlivé a stručné, jakmile se jednou rozhodl — k čemuž ho však strach z nespravedlnosti a nedůvěra v sebe sama často činily příliš nerozhodným a pomalým; byl dost schopen přátelství a naprosto neschopen nenávisti; velký a snadný pracant; přesný ve všem a nikdy neztrácel ani okamžik; celý život pevně, prostě a opravdově zbožný; osvícený ve všem a tak oddaný svým povinnostem, že nikdy nepoznal nic jiného než je a nikdy se nemísil se světem. Tolik ctností a nadání mu získalo lásku a úctu veřejnosti a velkou vážnost u krále; měl však dceru u Dcer Dětství Ježíšova, v kongregaci paní z Mondonville, kterou jezuité dokázali tak podivně zničit.¹⁴ On i jeho žena, stejně ctnostná jako on a ještě duchaplnější, ale ne tak příjemného zevnějšku jako on, byli podezíráni z jansenismu. S touto skvrnou bylo div, že ho jeho ctnosti a nadání bez jakékoli jiné pomoci dovedly tam, kam se dostal; ale byl by to opravdový zázrak, kdyby ho dovedly dál.

Pomereu byl orel, zářící duchem a schopnostmi, který byl prvním intendantem v Bretani, měl velké a důležité komise a všude si získal velkou pověst; ale byl náladový a míval dokonce během roku krátká období, kdy jeho hlava nebyla docela v pořádku a kdy ho nikdo neviděl. Jinak to byl muž pevný, vynikající, který měl přátele a zasloužil si je. Byl velkým přítelem mého otce a zůstal i mým.

La Reynie, zničený věkem a prací, je ten, kdo úřad policejního poručíka povznesl k vážnosti a významu, jaké pak měl a jaké by si bylo přát, kdyby jej mohl vykonávat stále on; ale utopen v podrobnostech rodící se inkvizice, kterou po něm hnali stále dál, nebyl už ve věku ani ve stavu, aby se povznesl k velkým věcem a pracoval na vyšší úrovni. Jinak duch, schopnosti, moudrost, rozhled, poctivost — to vše způsobilo, že se litovalo, že takříkajíc přerostl první místo svého stavu.

Caumartin, bratranec a důvěrný přítel Pontchartrainův, takový, jakého jsem ho vylíčil, když jsem mluvil o záležitosti jeho bratra s panem z Noyonu, měl mnoho přátel, a to z vysokých kruhů; ale drzost jeho zevnějšku, která však byla jen slupkou, mu odcizovala většinu světa. Zásoba obilí, z níž byl silně obviňován v době drahoty, a různé jiné věci, z nichž se velmi dobře očistil, zanechaly v královské mysli stín, který nikdy nedokázal rozptýlit, pokud šlo o jakékoli místo. Ve Fontainebleau bylo při každé cestě velkou módou jezdit k němu do Saint-Ange, čtyři míle odtamtud, které si velmi pěkně upravil. Král, jakkoli byl vždy pánem sebe sama, se neubránil tomu, aby nějakým slovem nedal najevo, že se mu to nelíbí.

Voysin, spolu se svou ženou v přízni paní z Maintenon od té doby, co u nich bydlela při králových cestách do Flander, kde byl intendantem, ještě zdaleka nedozrál.

Pelletier de Sousy, státní rada a „ministřík“ díky pravidelné práci s králem jednou týdně, díky Marly, kde mu tatáž práce vynášela nocleh, a díky vyznamenání, že se směl jako ministři ukazovat s holí v ruce a bez pláště, utrpěl újmu poctivostí svého bratra: když ten opouštěl místo generálního kontrolora a král mu na důkaz přízně navrhl, že je dá Sousymu, bratr odmítl — a to Sousyho navždy upoutalo tam, kde byl. Jeho syn dostal jeho místo finančního intendanta. Král ho právem pokládal za dobře zaopatřeného a ani na okamžik na něj nepomyslel.

Jiní, kdo by měli k pečetím blízko, nebyli. Jakmile byl vyloučen první prezident, jediný skutečný soupeř, byla králova volba brzy hotova. Přispěl k ní zvyk a paní z Maintenon dovršila rozhodnutí královy náklonnosti, která byla Pontchartrainovi vždy příznivá, i v dobách mračen a mlhy.

Pan z Pontchartrainu byl vnukem prvního Phélypeauxe, který se stal státním sekretářem na místě Forgeta, pána z Fresne, tři týdny před tragickou smrtí Jindřicha IV., díky vlivu královny, manželky Jindřicha IV., jejímž byl sekretářem. Zemřel roku 1621 během obléhání Montaubanu.¹⁵

Jeho syn dostal jeho úřad; ale jelikož mu bylo teprve osm let, vykonával jej na základě pověření d’Herbault, starší bratr jeho otce, a pak si jej dal udělit natrvalo a synovce o něj připravil. La Vrillière, jeho syn, jej měl po něm a úřad jim zůstal z otce na syna. Připravený synovec byl radou parlamentu, pak prezidentem účetní komory v Paříži a v tomto úřadu roku 1685 zemřel. Byl jedním ze soudců pana Fouqueta, které vybrali z různých nejvyšších soudních dvorů království. Jeho poctivost nepovolila lichotkám ani hrozbám pánů Colberta, Le Telliera a z Louvois, spojených ke zkáze superintendanta. Nenašel důvod k jeho odsouzení, a tímto velkým činem se zničil bez nápravy. Byl chudý; všechna jeho touha i touha jeho syna, o němž je tu řeč, byla, aby jeho úřad připadl synovi, až se ho vzdá. Pomsta ministrů byla zase neoblomná a nikdy k tomu nedostal souhlas; takže tento syn zůstal osmnáct let radou u soudu pro petice v paláci bez naděje na jakékoli jiné postavení. Často jsem ho to slyšel říkat a jak ho trápilo, že byl vyloučen z nástupnictví v otcově úřadu. Bydlel u otce se svou ženou, dcerou Maupeoua, prezidenta vyšetřovacího senátu; měli pro oba jen jeden kočár a on měl pracovnu, do níž se vcházelo přímo ze schodiště bez jakékoli předsíně, a spali ve druhém patře. Jeho matka, zemřelá roku 1653, byla dcerou slavného Talona, generálního advokáta u parlamentu a pak státního rady, který zanechal tak zajímavé a vzácné Paměti o nepokojích za královy nezletilosti, psané téměř formou deníku.

Můj otec byl přítelem Talonů i Phélypeauxů a on i má matka stokrát viděli pány z Pontchartrainu, otce i syna, žít tak, jak to popisuji. Syn měl bratra a dvě sestry. Bratr byl radou velké rady, pak dvorním referendářem, dobrý člověk a velmi čestný muž, který by však zůstal dvorním referendářem celý život, nebýt kariéry svého staršího bratra, který z něj udělal státního radu a intendanta Paříže. Sestry se provdaly: starší za pana Bignona, generálního advokáta u parlamentu po jeho slavném otci, později státního radu — toho, který z přátelství a bez příbuzenství chtěl být mým poručníkem, když jsem se po smrti své sestry stal jejím univerzálním dědicem. Druhá sestra se provdala za pana Haberta de Montmort, radu parlamentu, syna toho, který byl jedním z prvních členů Francouzské akademie, když ji kardinál z Richelieu zakládal. Ta zemřela bez dětí již roku 1661. Druhá zemřela roku 1690 a nedočkala se bratrova vzestupu; bratr ji tak něžně miloval, že vždy zacházel s jejími dětmi jako se svými, dva z nich učinil státními rady a dalšího duchovním státním radou, a za svého vzestupu žil až do jeho smrti důvěrně a s úctou se svým švagrem panem Bignonem. Tak nezámožná a tak odstrčená byla tato rodina, že když otec roku 1685 zemřel, nepolepšili si o mnoho.

Ač jen prostý rada u soudu pro petice v paláci a nežijící v přátelství s La Vrillièrem ani s Châteauneufem, jeho synem, jedinými, od nichž by mohl získat nějaký lesk — neboť jim nemohl odpustit úřad státního sekretáře —, vynikal Pontchartrain, rozený galán s ohněm a půvabem ducha, jaký jsem neviděl u nikoho jiného kromě pana z La Trappe, v salonech a společnostech, které mu byly dostupné, a ještě víc svými schopnostmi, velkou pohotovostí a pilností v paláci. Mnohokrát jsem ho slyšel říkat, že jeho vzdušným zámkem bylo dosáhnout s věkem místa čestného rady parlamentu a mít dům v ambitu Notre-Dame. Tak žil až do roku 1677, kdy se uprázdnilo místo prvního prezidenta parlamentu v Rennes a kdy je záležitosti provincie pro obtížnost obsazení nechaly dosti dlouho neobsazené. Pan Colbert, který si ze svého postavení velmi přál, aby bylo dobře obsazeno — kvůli stavům, na nichž je první prezident Bretaně vždy druhým královským komisařem, a aby měl muže, od něhož by mohl dostávat rady o tom, co se děje v obchodě této tak námořní provincie —, o tom často rozmlouval ve své pracovně se svými nejdůvěrnějšími. Mezi ně patřil Hotman, kterého učinil finančním intendantem a intendantem Paříže a v jehož schopnosti měl velkou důvěru.

Hotman měl za ženu jednu Colbertovou, sestřenici Villacerfa a Saint-Pouange, která však, nejsouc jako oni dcerou sestry pana Le Telliera, zůstala se svým mužem velmi oddána panu Colbertovi, jemuž byla, stejně jako oni, sestřenicí z druhého kolena. Hotman byl muž, který se nebál říci svůj názor, a navzdory nechuti pana Colberta k Pontchartrainovi a celé jeho rodině, o níž věděl, mu navrhl jeho syna jako toho, koho pokládá za nejvhodnějšího prvního prezidenta v Rennes. Řekl o něm tolik dobrého z toho, co o něm věděl, že pana Colberta přesvědčil. Tak tedy nepřítel Pontchartrainův vytáhl jeho syna z bláta z jakési nutnosti. Jejich překvapení bylo veliké a vzrostlo, když se dozvěděli, že to štěstí dluží Hotmanovi, s nímž nebyli nijak spjati. Tak málo na ten úřad mysleli, že je finanční obtíže s jeho převzetím málem přiměly odmítnout. Přátelé jim vyčinili a povzbudili je; a tak se Pontchartrain ocitl v Bretani. Hotman, který zemřel bez dětí roku 1683, měl čas se volbou, kterou navrhl, pochlubit; Pontchartrain tam postavil parlament i soudnictví na zcela jiný základ, než na jakém byly, vykonával všechny funkce intendanta v provincii, která tehdy ještě žádného intendanta nestrpěla, uvedl vše do pořádku a byl všude oblíben. Měl velké spory v záležitostech s vévodou z Chaulnes, který byl v Bretani zbožňován a nebyl zvyklý, aby se do čehokoli v zemi míchal někdo jiný než on a stavy, jimž vládl.

Viděli jsme na svém místě, že pan Pelletier, generální kontrolor financí, ho odtud roku 1687 vytáhl a učinil finančním intendantem, jenž pod ním vedl finance celé, dokud je držel, a jak mu je roku 1689, když chtěl tento namáhavý úřad opustit, dal předat. Pontchartrain se jen se vší námahou dal přemluvit k přijetí, a místo vděčnosti, kterou dlužil Pelletierovi za tak velký krok, se na něho zlobil, řekl mu to a nikdy mu to nedokázal odpustit: je hoden úcty, že se bál funkcí tak lákavých pro tolik jiných, které s sebou nesou bohatství, moc a přízeň; velmi zasluhuje výtky — nemohu to nepřiznat —, že víc než nechuť k financím nepocítil, z jaké slepé uličky osudu ho Pelletier vytáhl, na jaké místo a do jakého postavení ho jeho přátelství a poctivost dostaly, a to na úkor jeho vlastního bratra. O rok později smrt Seignelayova naplnila jeho přání, když byl ustanoven v jeho úřadu státního sekretáře s resortem námořnictva a králova domu. Tehdy naléhal, aby byl zbaven financí. Teprve však do nich vstoupil jako hlava a také válka teprve začínala. Jako muž ducha si dobře rozuměl s panem z Louvois, který nikoho jiného ve financích nechtěl, a paní z Maintenon, které se on i jeho žena stejně zalíbili, měla ke změně ještě dál. Generální kontrolor byl ze všech ministrů ten, jemuž se nejvíc dvořila. Měla na tom hlavní zájem kvůli tisíci záležitostem, které protežovala, a aby u krále mohla dosáhnout všeho, co vedlo k vzdalování či přibližování lidí a věcí podle jejího gusta, protože právě on míval obvykle hlavní vliv. Nikdo nebyl k tomuto druhu manévrů vhodnější než Pontchartrain. Byl to velmi malý muž, hubený, dobře stavěný ve své malé postavě, s fyziognomií, z níž neustále vylétaly jiskry ohně a ducha a která skrývala mnohem víc, než slibovala. Nikdy nebylo vidět takovou rychlost chápání, takovou lehkost a příjemnost v rozhovoru, takovou přesnost a pohotovost odpovědí, takovou snadnost a důkladnost v práci, takovou rychlost vyřizování, tak okamžité poznání lidí ani větší obratnost v zacházení s nimi. Při těch vlastnostech nad vším převládala osvícená prostota a moudrá veselost, díky nimž byl okouzlující v drobnostech i v záležitostech. Jeho čistotnost byla neobyčejná a vztahovala se na všechno, a přes všechnu jeho galantnost, která mu v duchu vydržela až do konce, měl mnoho zbožnosti, dobroty a — dodám — spravedlnosti před financemi i po nich, a i při jejich správě, nakolik ji snesla. Sám přiznával, jak je to obtížné, a to mu finance tolik ztěžovalo, a často se o tom s hořkostí vyjadřoval stranám, které mu ji předhazovaly. Proto je také často chtěl opustit, a jen lstí je ho jeho žena přiměla podržet, když ho žádala o odklad tu dvou, tu čtyř, tu osmi dní.

Byla to žena velkého rozumu, moudrá, spolehlivá, osvíceného, vyrovnaného, důsledného a prostého chování, která neměla nic měšťáckého kromě postavy; štědrá, galantní ve svých darech i v umění vymýšlet a pořádat slavnosti; ušlechtilá, nádherná do krajnosti a přitom hospodárná a obdivuhodně pořádná. Nikdo — a je to překvapivé — neznal lépe dvůr a lidi než ona a nikdo neměl, stejně jako její muž, víc obratnosti a půvabu v duchu. Byla mu velkou oporou v radách i v jednání, a on měl dost rozumu, aby to poznal a využil; jejich svazek byl vždy důvěrný. Její zbožnost byla vždy velkým základem ctnosti, který stále rostl, vedl ji k četbě a modlitbě, přiměl ji ujímat se, kdykoli mohla, všemožných dobrých skutků a učinil z ní matku chudých; přitom byla veselá a velmi dobrá společnice, oba vnášeli do rozhovoru mnoho a měli daleko ke tlachání, oba byli velmi schopni přátelství a on i pomoci a škodit. Co dali chudým, je neuvěřitelné: paní z Pontchartrainu měla oči i ruce vždy otevřené jejich potřebám, vždy hledala stydlivé chudé, šlechtice a šlechtičny v nouzi, dívky v nebezpečí, aby je vytrhla z nebezpečí a trápení, jedny provdala nebo umístila, jiným dávala penze, a to vše v nejhlubší tajnosti. Kromě velkých pravidelných částek pro chudé ve své farnosti byli všude vynalézaví v pomoci; a tu obratnost a galantnost, kterou měla v duchu, vynakládala celou na pomoc lidem, kteří skrývali své potřeby, a dělala, že o nich sama neví. Byla to tlustá žena, velmi ošklivá, a to ošklivostí nízkou a hrubou, a měla přesto své nálady, které krotila, jak jen mohla. Nikdy nebylo lepších příbuzných ani lepších přátel než tento pár, ani lidí zdvořilejších — dalo by se dodat, že občas i uctivějších —, kteří by si lépe pamatovali, kým jsou a kým jsou druzí, přes onen kvas, který do všeho přimíchává přízeň, moc a úřady.

Dlouho byli s paní z Maintenon výborně zadobře; ale postupně nastaly chlady mezi ní a Pontchartrainem, s nímž nedokázala zacházet tak snadno, jak chtěla. Jeho žena, kterou měla vždy a za všech okolností ráda, se snažila učinit Pontchartraina povolnějším, a z lásky k ní paní z Maintenon snášela jeho neústupnosti, které by nikomu jinému nikdy neprominula; ale klubko narostlo natolik, že byla ráda, když se ho mohla čestně zbavit pečetěmi. Ministrem státu se stal velmi brzy poté, co se stal státním sekretářem; četl dost na to, aby byl poučen o mnoha věcech, přes svou pilnost a horlivost ve funkcích i zálibu ve světě a dobré společnosti. Byl vychován v parlamentu a v jeho zásadách, jejichž otrokem nebyl ani zdaleka; ale převzal z nich to dobré o zásadách Francie vůči Římu. Tyto věci, které se v radě často objevovaly v různých podobách, mu v žádné z nich neunikly. Nesmírná snadnost jeho chápání a hbitá, pevná a silná výmluvnost v těchto věcech často zraňovaly vévodu z Beauvilliers, jehož rozum a svědomí se v těchto věcech nemohly shodnout a který byl v hrubých rysech vždy pro zásady Francie, ale v podrobnostech se od nich vždy odchyloval ve prospěch Říma. To je proti sobě rozhořčilo, a někdy až k neslušnosti ze strany Pontchartraina, který, maje víc základu než vévoda, ho při takových příležitostech nešetřil, a učinilo je nepřáteli, nakolik jimi mohou být poctiví lidé. Nesmírné množství zřizovaných úřadů a mimořádných finančních opatření, k nimž válečná nutnost donutila, padlo zčásti přece jen na Pontchartraina, a právě to ho neustále nutkalo opustit finance. Naléhalo se na něj, aby zavedl kapitaci a desátek,¹⁶ vymyšlené oba mocným Bâvillem, pánem Languedocu pod jménem intendanta, který je neustále navrhoval, aby se zalíbil. Pontchartrain pocítil hrůzu ze dvou daní, které by díky snadnosti, s níž se dají uložit a zvyšovat, byly trvalé a nesmírně tíživé. Tu druhou zamítl, aniž by dovolil o ní v radě jednat; té první se vyhnout nemohl.

V tentýž den, kdy Boucherat odpoledne zemřel — byla to, jak jsem uvedl, středa, předvečer králova odjezdu do Fontainebleau —, nikdo už od rána nevěřil, že přežije den. Když král vycházel z rady, řekl Pontchartrainovi, který z ní vycházel poslední: „Byl byste rád kancléřem Francie?“ — „Sire,“ odpověděl, „jestliže jsem vás nejednou naléhavě žádal, abyste mě zbavil financí, abych zůstal jen ministrem a státním sekretářem, můžete si představit, jak rád bych je opustil pro nejvyšší místo, jehož mohu dosáhnout.“ — „Nuže,“ řekl král, „nemluvte o tom s nikým, bez výjimky; ale zemře-li kancléř, jak je možná už v tuto chvíli mrtev, učiním vás kancléřem a váš syn bude státním sekretářem v titulu a bude úřad plně vykonávat. Na této cestě budete dál bydlet ve svém obvyklém bytě, protože jsem byty kancléřství, kam jsem dobře viděl, že kancléř nepřijede, rozdal, a bylo by mi nepříjemné přestěhovávat ty, které jsem tam ubytoval.“ Pontchartrain objal králova kolena, využil příležitosti požádat o zachování svého bytu na zámku ve Versailles a dosáhl toho a odešel v největší radosti, jakou kdy pocítil — ani ne tak z toho, že bude kancléřem, ač ho to zahrnulo štěstím, jak jsem ho slyšel říkat, jako z toho, že bude zbaven břemene financí, které se mu i přes mír stávalo den ode dne nesnesitelnějším. Tak to trvalo od středy do soboty, kdy měl Pontchartrain dorazit do Fontainebleau. Ten večer, když král vcházel k paní z Maintenon, řekl maršálovi z Villeroy, kapitánovi gard ve službě, ať dá u Pontchartraina vyřídit, aby za ním přišel, jakmile dorazí. Pontchartrain tam šel hned a vyšel odtamtud jako kancléř Francie.¹⁷ Byli jsme v divadle, když tam přišel důstojník gard říci maršálovi z Villeroy, že král dal přinést pečeti k paní z Maintenon a že bylo vidět, jak je odtamtud pan z Pontchartrainu odnáší k sobě. Očekávalo se to u něj víc než u kohokoli jiného. Veškerá pozornost se obrátila k tomu, kdo bude generálním kontrolorem; nečekalo se dlouho.